Návštěva divadla

Ptakopysk podivný, únor 2018

Sedím na zámeckém chrliči, deprese na mě leží jako černý sametový plášť a teskně vyju na měsíc. Chvílemi mnou prochvívá zimničný třas, oční víčko nekontrolovaně škube a z koutku úst vytéká slina. Ale vraťme se na počátek.

To se jeden rok nemodlíte, pácháte skutky a trest na vás dopadne nemilosrdně a znenadání. Pod vánočním stromečkem na vás čeká obálka. Nenápadná, bílá, s natištěným parohatým sudokopytníkem neurčité čeledi. Parohům nevěnujete pozornost, opatrně rozbalíte a zahlédnete obsah. Vstupenka…
Hm, letos bude v Čechách ledascos. Přijede stařičký Don Airey, pak se objeví Deep Purple, přijedou Judas Priest a Megadeth, Iron Maiden, Progress slaví padesátku… no… vzhledem k tomu, že vstupenka vypadá dosti stroze a jeden potomek holduje vážné hudbě, mohl by to být koncert toho srandovního šoumena André Rieu, nebo nedej bože nějaká vážná hudba. Mám někde v podvědomí, že se v roce 2018 bude dávat Má vlast. Nenápadně se snažím odplivnout do všech světových stran, abych zahnal zlé duchy. Poněkud vyděšen vytahuji vstupenku z obálky – Stavovské divadlo, Valmont. No, ty vole….
Snažím se zaujmout stabilizovanou polohu, protože zničehož nic padnout xichtem do stromečku se vstupenkou do lóže Stavovského divadla v ruce mi nepřipadá jako adekvátní reakce, nad kterou by dárce nějak jásal. Vstupenku založím na nástěnku s tichou nadějí, že se během dvou měsíců může stát ledascos. Divadlo může vyhořet, koneckonců nebylo by to poprvé, může v ansámblu vypuknout morová epidemie, vstupenka se může ztratit. Naděje postupně slábla a chřadla, až uchřadla.

V onen den, odebral jsem se na určené souřadnice umyt, oholen, oděn v čistý slušný oděv, jak bylo napsáno v propozicích na vstupence. Venku mobilně telefonovali ti, jimž nepřišla druhá polovička jejich já a mezi nimi se prodíraly dvojice jdoucí dovnitř. Maličko mě vyděsila představa, co může čekat uvnitř, když se diváci bojí vstoupit dovnitř sami. Nervózně jsem se rozhlédl. V Rytířské ulici kdosi stál. Tvářil se, že je Emo, ale modř v jeho vlasech byl odlesk modré části spektra neonů. Mrtvolně bledá tvář se žhnoucími rubíny očí, iluze černého kabátu na paty, černé rukavice zakrývající to, co nemá být vidět. Sáhl jsem podvědomě do kapsy a nahmatal minci. Stáhl rukavici, zdvihl průhlednou ruku a zavrtěl hlavou. Ode mě minci nepřijme. Nekonečné bloudění v mlhách na břehu řeky Styx…
Moje paní se na mě netrpělivě otočila a já udělal první krok do útrob kulturního zařízení. Na vstupu jsem byl čtečkou odpípnut jako dvacet deka tlačenky a nadirigován do druhého podlaží. Cestou jsem proplul bufetem, kde milovníci kultury zdatně tankovali bílé a červené víno a vznešeně hovořili. Nějak se mi vybavil Josef Dvořák a jeho zamyšlení na téma znalců Uměleckých Děl: „Mifsře… mifstře… a toho Husa – toho nakonec upálej???“ Nechal jsem si to pro sebe a stoupal jsem dále do výšin. V příslušných výšinách jsem byl převzat dalším služebným duchem, přesněji řečeno duchyní, a odeslán do příslušných dveří. Všimněte si – pořád ještě pohoda, pohodička. Potměšilý osud takto ukolébává své oběti, zatímco si vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.

Za příslušnými dveřmi pohodička maličko ubyla, neboť jsem se ocitl, tak řečeno, v nitru kulturního zařízení. Teď nastala ta pravá chvíle na psychoanalýzu. Já osobně nemám rád nitra kulturních zařízení. Ještě tak jsem ochoten akceptovat nejniternější nitra, tedy prostory technické, kde se nacházejí nejrůznější hejblata, vehementy, fórychtuňky, foršteluňky, šlauchy, šajny, protože v podobných prostorách jest mi dáno občas pobývati, vehementy štelovati a rychtovati, či nejrůznější čurapajzlíky nastavovati, aby zdatní mužové a mámivé čarodějky světa uměleckého měli ke své práci optimální podmínky. Ale nitra určená pro veřejnost, to je něco jiného. V podstatě se mi svět zmenší do krabice půl metru na půl metru, přičemž já přesahuji přidělený prostor díky tomu jak mi narostl femurus et articulatio humeri všemi směry. Rázně mi ubyde kyslíku, protože divadelní vzduchotechnika pomocí selektivních nanofiltrů z přiváděného vzduchu odfiltrovává zmíněné molekuly a vrací je zpět do okolního ovzduší jako balastní látku. Naopak přibyde tepla, neboť vědecky bylo zjištěno, že kulturní zážitek lze absorbovat při teplotě vzduchu 25° Celsiových a výše. Čím tepleji, tím intenzivnější zážitek je. Ještě bych dodal, že každé divadlo disponuje specifickým prachovým spektrem. Z toho plyne i jeden z důležitých úkolů herců – během představení vířit prach tak, aby oblaka dosáhla až nahoru na galerii a aby ani diváci na nejlevnějších místech nebyli o plný zážitek prachového bouquet garni ochuzeni. Velmi intenzivně se prachové problematice věnoval pan Munzar, když si v Činohře Národního divadla střihl režijně i herecky Lva v zimě. On dílo uchopil takovým specifickým způsobem – vždy, když nazrál okamžik a postava se ocitla v podřízeném postavení, tak aby situaci pochopil i hluchej, Muznar hercem fláknul o zem. Samozřejmě, že ne in persona, že by jako hlavní postavy Richard, nebo Jindřich II. vedlejší postavu uchopily za klopy a majzli s ní o podlahu. Kdepak, pánové Luděk Munzar a René Přibil byli herci kultivovaní. Vedlejší postavy to prostě dostaly od pana Munzara rozkazem jako režijní pokyn. Vedlejší postavy ztvárňovali vesměs herci mladí, perspektivní, chtějící to někam dotáhnout, takže sebou o prkna činohry mlátili, až se ze spár mezi fošnami, jež znamenají svět, zvedala oblaka prachu a první řady přízemí se ztrácely v šerosvitu kvality takměř caravaggiovské. Ale to jsem odbočil.

Vraťme se do lóže ve druhém patře Stavovského divadla. Zbaven přepravního obalu, usadil jsem se na bidýlko sedadla v druhé řadě, nasál ovzduší a nechal neuronové spoje, aby přešly do stand-by režimu kvůli úspoře kyslíku. Diváctvo hlasatelem bylo upozorněno, aby vypnulo své mobilní telefonní přístroje, schovalo fotoaparáty a kamery, načež byly vypnuty hledištní pohlcovače tmy a ozvala se hudba. Osvětlovač napálil bílou spotovku na střed jeviště. Uplynulo několik milisekund, než se upravila rohovka, aby příslušná ganglie mohla vyhodnotit informaci posílanou z očních bulev. Během těch několika milisekund si Osud utáhl tkaničky rukavic, napřáhl se, a …

Je to balet!

Úder dopadl. Neuronové spoje se začaly rozpadat, srdce začalo vysazovat, čivy ochořely a okončetiny se začaly nekontrolovaně chvět.

Ale nebyl to čistý K.O. Proces mého rozpadu se zastavil. Zrakový nerv v posledním záchvěvu poslal informace centrále a ta vyhodnotila, že je to nějaký nezvyklý balet. Není klasický. Nejsou tam tanečníci v harapeskách obtahujících do posledního detailu jejích moudí, ani plasticky vykreslující každé sevření němých tváří, nejsou tam uniformní tanečnice s napajcovanými obličeji postav z čínské opery. Z kostýmů se dá poznat kdo je kdo, dokonce se po jevišti pár civilistů fláká zcela nebaletním pohybem. A co mě překvapilo nejvíc, to byl čtený komentář. V prvním poločase ho bylo více než ve druhém, kde se autor evidentně domníval, že divák vklouzne do děje natolik, že ve druhém poločase bude dokonale kapírovat, o co běží. Já osobně u baletu považuju za unfair, že někde v záhlaví průběžně neběží titulky. Mám na mysli něco jako headline na zpravodajském kanálu. Protože když postavy dělají takové ty pohyby rukama – přiznávám, že jsem to naživo viděl poprvé – snažil jsem se to dekódovat na základě znalostí nabytých sledováním akčních filmů. Poté, co mi vyšlo při diskusi markýzy de Merteuil s paní de Tourvel něco ve smyslu „Je jich tam šest, já tam vlítnu, sejmu toho vlevo a ty postřílíš zbytek“ jsem dekódování vzdal.

V poločase jsem vyrazil do bufáče. Ne proto, abych holdoval chlebíčkovému obžerství, či drže sklenku na patku vznešeně konverzoval, to ani omylem, spíš jsem vyběhl tak nějak z radosti, z nadšení nad tím, co všechno dokáže můj organismus vydržet, aniž by se rozpadl na nechutnou mazlavou hmotu jako mesmerizovaná mrtvola egyptského faraona poté, co na ni přestalo působit kouzlo nekromanta. A mimoto jsem se chtěl podívat, co skrývá Mozartův salonek za bufetem. Úplně jsem užasl. Udělali mi radost ve Stavovském divadle. Na zdi Mozartova salonku totiž visí Bedříšek, hmmm, ehm – tedy visí tam portrét Bedřicha Smetany v nejlepších letech a pod ním vitrína s komentářem k jeho velmi úspěšnému nastudování Mozartova Dona Giovanniho. Evidentně se Smetanovo pojetí vymykalo tehdejšímu stylu, protože se dochovala korespondence o technice… ale už zase ujíždím bokem. Zkrátka těšil jsem se z expozice, než zazněl signál k nástupu do druhého poločasu. Už jsem předeslal, že komentářů rapidně ubylo, ale přibylo akce, šermířských soubojů, dokonce i otevřeného ohně bylo na jevišti přehršel, takže i nechápající primitivní organismus se zabavil. Jak dopadne Valmont asi víte. Maličko ve smyslu severských, či germánských ság. Kdekdo umře. Jedna věc je zvláštní – občas si po shlédnutí díla povzdechnu, že je škoda, že nesejmuli obzvláště zavrženíhodným způsobem scénáristu, či režiséra, ale u tohoto představení mi to na mysl nepřišlo. Když jsem byl proudem diváků vyexportován na ulici, do plic nasál osvěžující kombinaci přízemního ozónu, oxidů dusíku a mikrosazí a znovuoživlý steampunkový arithmometr instalovaný mezi mýma ušima se z volnoběhu rozeběhl do pracovního tempa, jsem si uvědomoval, že jsem v Praze, pamatoval jsem si, kde mám auto a že dáma vedle mě je moje paní. Vykročila vpřed, zatímco já jsem se zadrhl na chodníku s očima upřenýma do Rytířské. Byl tam. Stál pod krákorci bočního balkónu a čekal. Stín s rubínovýma očima mihotající se ve frekvenčním světle neonů z Havířské. Zdálo se mi, že zachytil můj pohled, zhnuseně si odplivl a zmizel v krajkách mřížoví pod schody. Utrpěná destrukce mé neuronové sítě evidentně proběhla v rámci běžného působení entropie a ještě nenastal čas pro bloudění v mlhách Hádovy říše.

Měsíc svítí, chrlič pode mnou znuděně zírá do stříbřité krajiny, odkudsi z dáli na mé vytí odpovídá jakýsi osamělý vlkodlak. Slinu jsem utřel do rukávu sametové deprese a vypadá to, že zítra ráno vyjde slunce a že o uplynulém večeru asi něco napíšu…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 308 komentářů u „Návštěva divadla“

  1. No, ja samozrejme take nevim, ale jsem ochoten se vsadit na pad Ficovy vlady do tri mesicu v pomeru 5:1. Hlasi se nekdo?

  2. 451

    Záleží na tom, co udělá Maďarská koalice. Může to být o mnoho dřív.

  3. Třeba to neni úplně obyčejný ministr kultury. Už jsem nad tím uvažoval…
    Stejně je to zajímavé. Tady v kotlince je ministr kultury obvykle člověk, kterého není kam uplacírovat, ale kopnout do řiti ho nelze. Na Slovensku je pozice ministra kultury evidentně něco jiného. Něco jako Il capo della propaganda

  4. hysterie okolo zbraní má nečekané důsledky. Přišla za mnou kamarádka zpracovaná CNN, že už „to“ doma nechce a přinesla mi krásný S&W 357 magnum snub nose, z něhož nikdy nevystřelila. Nikdy jsem neměl zbraně s krátkou hlavní v oblibě, ale až přestane pršet zajdu do lesa vyzkoušet jestli něco aspoň na deset metrů trefím.

  5. Rusové očividně netroškaří..

    Olympijští atleti z Ruska”.

    Právě tato výprava bude dnes uvítána v Moskvě na Rudém náměstí, kde již včera začaly přípravy. Ty se nejviditelněji projevovaly navezením neskutečných 140 vozů značky BMW, které dostanou sportovci za odměnu. Na držitele zlatých medailí čeká X6, na držitele stříbrných X5 a na držitele bronzových X4.

  6. 451 Petře, kolik bys na to vsadil u Foirtuny?

  7. 455 A ti bez medailí jsou rádi, že nemusejí přeplavat vodopády na Rýně.

  8. zkouším, zda to projde – předchozí vstup neprošel

  9. Listovala jsem dnešním Reflexem a narazila jsem na článek o M.L.K. (Martin Luther King). Reflex cituje jeho nejznámější a nejvýznamnější projev. Cituji „Sním o tom, že mé čtyři děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru“ Kdyby se dnes vzbudil, asi by se stal mluvčím bělochů a jiných „cejchovaných“ skupin.

  10. Dusane, diky, diky! Ty musis mit na Valassku nejake vyznamne pratele! Udelal jsi mi velkou radost!

  11. Schumi – 450 – já netuším, koho zaměstnává tamní policie. Já jen cituji z tisku 🙂

  12. Dušane – 391 – tak v linkovaném článku je výslovně uvedeno, že náboje byly rozsypány při přebíjení. Proto jsem reagoval tak, jak jsem reagoval.

    Protože když přebíjíme revolver (ve smyslu vkládáme do něj nové náboje) tak se bubínek vyklopí, nábojnice se vysypou a střelec se tam pokusí vpravit náboje nové buď po jednom nebo v clipu. Při této manipulaci si umím představit, že náboje rozsype (takový okamžik bývá často používán v akčních filmech pro zesílení dramatického momentu).

    U poloautomacické pistole si rozsypání nábojů při přebíjení opravdu představit neumím, protože u té vycvakneš prázdný či poloprázdný zásobník a nacvakneš nový a nemá se tam kde, co, jak a kam sypat.

    To, že by střelci mohla pistole třeba selhat a on by musel znovu natáhnout závěr, to mně pochopitelně napadlo. Jenže takové akci se opravdu neříká přebíjení a krom toho je na první pohled vidět (ani průměrně školený kriminalista na to nepotřebuje posudek z balistiky) že došlo k selhání zbraně. Buď má takový náboj zároveň kulku a zároveň na zápalce důlek od úderníku – nedošlo k výstřelu kvůli selhání náboje. Nebo je náboj takový divně „opižlaný“ na špičce i jinde – nedošlo ke správnému podání náboje ze zásobníku a zbraň se zasekla.
    Třetí možnost (ale u té nezůstane celý náboj, ale jen ožvýkaná nábojnice) je to, že došlo ke špatnému výhozu po výstřelu.

    Všechny tři varianty se stávají většinou proto, že zbraň je špatně vyčištěná. Což se ale nestává lidem, kteří jsou schopni trefit dva lidi po sobě do dvou smrtelných míst, bez ohledu na blízkost cíle.
    Tohle je na delší debatu někde u piva, ale lidi a zbraně opravdu nefungují jako ve filmech a to ani tehdy, když střílí na střelnici v kontrolovaném prostředí a na papírové terče. Zejména ne, pokud o něco jde. Třeba o to, že se vsadili o pět stovek, že ten střed terče vzdáleného pět metrů trefí třikrát z pěti pokusů.
    Člověk střelbě nezvyklý se většinou klidně trefí na první pokus do středu terče (pokud mu někdo vysvětlil jak zamířit). Pak bude hodinu střílet pánubohu do oken, protože zjistil, že zbraň kope, že je to děsná rána, že se mu klepou ruce a že naprosto nutně musí jít na záchod.

  13. Pavle, jen jsem si zaspekuloval. Reálnou situaci, zejména pokud jde střelbu do lidí, s filmovými deamart nesrovnávám. Nemyslím, že tam došlo k přebíjení ani pokud vrahoun měl jen šestir%nák, ale souhlasím, že se o tom lépe povídá u piva.

  14. Dobré zas ráno… 2 Schumi ad 450 – tohle bys měl přeposlat té soudkyni, co na základě svého přesvědčení odsoudila Kramného. Taky o tom věděla hovno, jen nabyla přesvědčení.

  15. 456 – ja se radeji sayim se zivymi lidmi… Treba tak o lahev portskeho… Tak Ti nevim… Tisicku, mozna?

  16. 465-No uvidíme, co dnešní „demonstrace“ … Jestli bude účast ve stovkách, moc bych na to nesázel.

  17. Ale už i na Slovensku opadá hysterie a ti, co aspoň trochu přemýšlí vidí, že zastřelit novináře, kterého 137 investigativních článků nezaregistroval vůbec nikdo kvůli 138 článku je fakt podivné.
    A že si s mladým buď někdo vyřizoval účty kvůli penězům, drogám, ženám, něčemu a někdo se snaží smrti využít (hnusné, ale pochopitelné), a nebo byl zabit za účelem vyvolání revolty a to je pak už hodně vysoká hra (ale bez mrtvých se revoluce nerozbíhají dobře).

  18. A ukázka diskutujícího euroliberála z idnes:

    Jana Fuszteiová 91648

    Poučení z krizového vývoje a dosadíme loajální eurosoudruhy.

    Marek Kalina 39458

    Je potřeba, aby vládu převzala konečně liberální pravice – Sulík…

    Jana Fuszteiová 91648

    Jako bez voleb, prostě jen tak?

    Marek Kalina 39458

    Klidně. Podstatné je, aby byla. A je jedno, jak už…

  19. Myslíte, že se na Slovensku jedná o podtatranskou verzi Fall Gliwitz?

  20. Spíš podtatranský euromajdan.
    Mezi bratry Slováky se prý najednou vynořují profláknutí Sorošovci a burcují národ co jim síly stačí.

    Zde globálně otepleno na -8C, to už se dá 🙂

  21. Slovenská opozice i média jsou frustrovány z toho, že nedokážou Fica odstavit (ne žeby si nezasloužil, ale i když se opozice dostane k moci, za rok-dva se obvykle zlikviduje sama).
    Takže každá příležitost je dobrá. A zda jde o využitou náhodu nebo někdo děj trochu popostrčil …

  22. Těch popostrčení je v dějinách nějak hodně:
    Defenestrace mistodržitelů v Praze, Sarajevský atentát, Mukdenský incident Mandžusko, přepadení vysilače Gliwice, demise ministrů ČSR 1948, Tonkinský incident Vietnam, Dvě věže New York, vymyšlené chemické zbraně Irák a na další si už nevzpomínám …

  23. Koneckonců letiště Tri duby ve Sliači je po rekonstrukci, takže tam mohou přistávat i nová taktická letadla. Nic nebrání spontálnímu vzniku slovenského národného povstania.

  24. A heleme se,
    Trump zavádí dovozní cla a kvóty na dovoz oceli a hliníku.
    EU se to nepáčí a slibuje odvetné opatření.

  25. A jsem zvědav, kdy zavede cla na spoďáry z Číny 🙂

  26. 469 quivisi, také mně lecos napadlo…

    Kouknul na to, policejní reakce standardní. Demonstrace síly v důsledku pod zadelemi pálících seslí . Co si myslí, že najdou? Smlouvu, faktury a kvér? Tohle nevidím dobře.
    Na druhou stranu, dobrá příležitost dát mafiánům saigon a vyklidit něco špíny. Držím palce. U nás při zdejší posranosti by to nešlo. Když vzpomenu na propuštění arménského mafióza pražským městským soudem, stoupá mi tlak. Já bych mu zahrál Chačaturjana…

  27. quivisi,
    ukrajinský euromajdan a další barevné „revoluce“, celé „arabské jaro“ s dodrbanýmmi arabskými zeměmi od Lybie po Sýrii (a dál do Jemenu)… tak nějak silně pochybuji už i o spontánnosti našeho „sametu“…
    A proč byla vlastně válka na Balkáně ???

  28. Boj za sebeurčení kosovských Albánců…

  29. 479

    Rozesrání na evropské poměry slušně velkého státu, navíc přátelskému k Rusku.
    Rozděl a panuj. Využití doby, kdy bylo Rusko absolutně ve srabu, a nebylo schopno vůbec nic dělat.
    Vůbec všechny rozesírané státy měly docela přátelské styky s Rusy – od Saddáma po Kaddáfiho.

  30. Co se tyce Jugoslavie, meli jsme v Jugoslavii rodinne pratele, jezdili jsme tam prakicky kazdy rok, nyni mam kolegu ze Srbska…

    Jedna vec je, ze to byl slepenec v duchu Ceskoslovenska a rozpad byl asi nutny. Ale napeti bylo na urovni „nemame se radi“, a incidenty byly typu rozrezane gumy. Nic, co by presahovalo to, na co jsme byli zvykli v CSR.

    Mimochodem, slovo balkanizace vzniklo v roce 1920.

  31. Jugoslávským republikám se nechtělo dotovat Kosovo. To bylo formálně součástí Srbska, ale dotačně bylo na úrovni svazové republiky.
    Takže ho dotovaly všechny republiky, a ty to považovaly za výlučně srbskej problém.
    Samozřejmě tu byly navíc nesympatie mezi Srby a ostatními z dob válečných i předválečných.
    Slovinsko i Chorvatsko měly dojem, že bez Srbska ( a Kosova) jim bude ekonomicky líp.

  32. A Kosovo bylo, a je dodnes černá díra na peníze.

  33. Tak v parlamentě zase drámo – volba předsedy kontrolní komise GIBSu.
    Pirát vypadl hned, druhé kolo Ondráček (74 hlasů) versus nějaká Hodinová Spurná (32 hlasů) z Fialového demospolku. Kvorum bylo 77 hlasů.
    Matně so vzpomínám na jméno z historie: Francois Vidocq (pravopis ?)………

  34. 478 – o „spontánnosti“ našeho plyšáku naprosto nepochybuji…..

  35. Dnes mne docela překvapily novinově články a reportáže ohledně Remka-překvapivě střízlivé, vysvětlující Remkovy „problémy v komunikaci“ i popisy vědeckých experimentů …

  36. 488 Šimone, zakladatel Surete National? Jako Cimrman. Z dráhy kriminálnické přešel na dráhu kriminalistickou.

    Aktuálnějším a případnějším příkladem je Reinhardt Gehlen, zakladatel Bundes Nachrichten Dienst. Před tím v Abwehru pod Canarisem. Asociace s Aloizem Lorencem…

  37. Drámo skončilo – ve druhém kole Odráček vyhrál o jeden hlas…

  38. AK,
    ta s účastí NATO.

    Stejně to byla otázka řečnická.

  39. 490 – No Schumi – ten Vidocq prý byl původně opravdu lump, Gehlen byl „jenom“ v Abwehru a pokud si pamatuji (netrvám ale na tom), nějak po válce moc toho abwehru, resp. jejich příslušníkům nevyčítali – „normální inteligentní služba “ polem pracující…..

  40. To vypadá, že Slavia je odteď čínským státním klubem …

  41. 488 Šimone, jo, pod mediální manipulací leckdo začne pochybovat o tom, co viděl, co prožil… Byly různé vlivy, zájmy, střety, které způsobily kdy a jak. Ale základ byl přirozený a důsledek nutný. Jak víme my marxisté, historičtí a dialektičtí materialisté, na rozdíl od idealistů. Vyplatí se přečíst „Stát a revoluce“. Půvabné je, že předkládané zákonitosti jsou obecné. Nedošlo ideologům, hlásajícím marxismus-leninismus, třenaže připouštím, že některým došlo, ale z pragmatických důvodů si to nechali pro sebe, že jejich učení se vztahuje i jimi udržovaný ekonomicko politický systém. V důsledku kumulace a intenzifikace protikladů došlo k tomu, co doposud předpokládali jen pro kapitalismus. K tomu by museli dojít kdyby své učení důsledně aplikovali a kdyby se ono i rozvíjelo. Jenže přinejmenším tušení jim bránilo je rozvíjet protože tím by se dostávalo do většího kontrastu se sytémem. Tak se omezili na opakování starých manter z devatenáctého a počátku dvacátého století. Podobnost jejich ideologie s náboženstvím není náhodná i v obdobných vnějších projevech. To obecně platí pro všechny ideové koncepty. Nejen pro utopický socualismus, ale i utopický kapitalismus, jejichž „klasikové“ mají kořeny v téže době. Nikdo neví jak to „správně“ má být, protože to nikdo nemůže vědět. Není reálný cíl stanovený jasnozřivými. Není „My lépe víme jak to má být.“ To je pohled jen na nejbližší obzor.
    Pohled falešných proroků předkládajících vizi jako hlávku zelí nastrčenou před osla.
    Co tedy? Jaká je správná cesta z ukázaných? Není žádná. Tak jako není budoucnost. Je tvořena každým krokem. Cesta spontánního řádu. Připouštím, že může být pociťována jako hnusná. Ale to je spontánní řád se zákonitostmi na kterých je založen. Třebaže se to lokálně místně a časově jeví jako že „jsme na to vyzráli a od teď to – „na věčné časy a nikdy jinak (což je dialektický nářez) bude jinak“.

    Jestliže se krátkodobý lokální projekt pokládá za věčný a univerzální. Jestliže na jeho oltáři jsou obětovány miliony lidí, je to tragické.

    Nebýt konkrétních událostí „Vítězného listopadu“ roku 1989, naše současnost by prakticky byla jaká je. Jen v důsledku onoho obecného by k ní vedly jiné události.

  42. Ale to je dobé, ať se někdo opováží dát branku čínskému státu!!! 🙂

  43. 393 Šimone, není inteligentní služba jako inteligentní služba. Záleží na tom čí…
    Porovnej Abwehr například se zdejší VKR.
    Ze zpravodajského hlediska, z pragmatického zájmu fungování státu jako takového, s ohledem na obecný dlouhodobý zájem, bez ohledu na ideologii, „disidenské“ diletantské vládní období po roce 1989 vnímám jako průser. Ovšem časově omezený.
    Až odejdou všichni,z té či oné strany, kteří za sebou táhnou těžké náklady minulosti, až budou vystřídání nynějšími náctiletými a mladšími, bude překonaný.

  44. 489 NoName, také jsem si vzpomněl. Těším se až přijede do Budějic.

  45. 484 halladine, vzpomínám na vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, jak to začalo. Jak jugoslávská vláda v čele se Srby utlačuje chudáky Albánce v Kosovu, jak jim znemožňuje vzdělání, jak jim zavírá školy, jak potlačuje jejich kulturu, jak pronásleduje jejich „disidenty“. Nyní je jasné co to bylo za vzdělání, disidenty, kulturu….
    Alláhu akbar!!!!

  46. 497 — (…) diletantské vládní období po roce 1989 vnímám jako průser. Ovšem časově omezený. Až odejdou všichni,z té či oné strany, kteří za sebou táhnou těžké náklady minulosti, až budou vystřídání nynějšími náctiletými a mladšími, bude překonaný.

    Takhle bych to s dovolením moc neviděl, Schumachere. Čsl. tajné služby měly jakousi kontinuitu a tradici, odvíjející se ještě od R-U (leckdo v nich býval zpravodajcem nebo aspoň důstojníkem ještě za císaře pána), pak (a zrovna Ty v tom můžeš vidět tu dialektiku) činností právě proti Rakousku, Maďarsku a brzy i Německu; pak se sice vše obrátilo, ale kontinuita práce proti Německu byla s výhodou zachována. Jak to dopodrobna bylo s kontinuitou po roce 1989, o tom nic nevím, ale nemám žádné iluze.

    Že by mohli tajnou službu od nuly jednoduše vybudovat kluci, kteří teď hrají počítačové hry, o tom dost pochybuji; v každém případě kombinace kontinuity a loajality ke státu, ať už zrovna je jakýkoliv, asi funguje dost jinak než čirý amatérismus. V nejlepším případě to může myslím vypadat, jako kdybychom začali v roce 1990 znovu a lépe.

Komentáře nejsou povoleny.