Návštěva divadla

Publikováno | Autor:

Ptakopysk podivný, únor 2018

Sedím na zámeckém chrliči, deprese na mě leží jako černý sametový plášť a teskně vyju na měsíc. Chvílemi mnou prochvívá zimničný třas, oční víčko nekontrolovaně škube a z koutku úst vytéká slina. Ale vraťme se na počátek.

To se jeden rok nemodlíte, pácháte skutky a trest na vás dopadne nemilosrdně a znenadání. Pod vánočním stromečkem na vás čeká obálka. Nenápadná, bílá, s natištěným parohatým sudokopytníkem neurčité čeledi. Parohům nevěnujete pozornost, opatrně rozbalíte a zahlédnete obsah. Vstupenka…
Hm, letos bude v Čechách ledascos. Přijede stařičký Don Airey, pak se objeví Deep Purple, přijedou Judas Priest a Megadeth, Iron Maiden, Progress slaví padesátku… no… vzhledem k tomu, že vstupenka vypadá dosti stroze a jeden potomek holduje vážné hudbě, mohl by to být koncert toho srandovního šoumena André Rieu, nebo nedej bože nějaká vážná hudba. Mám někde v podvědomí, že se v roce 2018 bude dávat Má vlast. Nenápadně se snažím odplivnout do všech světových stran, abych zahnal zlé duchy. Poněkud vyděšen vytahuji vstupenku z obálky – Stavovské divadlo, Valmont. No, ty vole….
Snažím se zaujmout stabilizovanou polohu, protože zničehož nic padnout xichtem do stromečku se vstupenkou do lóže Stavovského divadla v ruce mi nepřipadá jako adekvátní reakce, nad kterou by dárce nějak jásal. Vstupenku založím na nástěnku s tichou nadějí, že se během dvou měsíců může stát ledascos. Divadlo může vyhořet, koneckonců nebylo by to poprvé, může v ansámblu vypuknout morová epidemie, vstupenka se může ztratit. Naděje postupně slábla a chřadla, až uchřadla.

V onen den, odebral jsem se na určené souřadnice umyt, oholen, oděn v čistý slušný oděv, jak bylo napsáno v propozicích na vstupence. Venku mobilně telefonovali ti, jimž nepřišla druhá polovička jejich já a mezi nimi se prodíraly dvojice jdoucí dovnitř. Maličko mě vyděsila představa, co může čekat uvnitř, když se diváci bojí vstoupit dovnitř sami. Nervózně jsem se rozhlédl. V Rytířské ulici kdosi stál. Tvářil se, že je Emo, ale modř v jeho vlasech byl odlesk modré části spektra neonů. Mrtvolně bledá tvář se žhnoucími rubíny očí, iluze černého kabátu na paty, černé rukavice zakrývající to, co nemá být vidět. Sáhl jsem podvědomě do kapsy a nahmatal minci. Stáhl rukavici, zdvihl průhlednou ruku a zavrtěl hlavou. Ode mě minci nepřijme. Nekonečné bloudění v mlhách na břehu řeky Styx…
Moje paní se na mě netrpělivě otočila a já udělal první krok do útrob kulturního zařízení. Na vstupu jsem byl čtečkou odpípnut jako dvacet deka tlačenky a nadirigován do druhého podlaží. Cestou jsem proplul bufetem, kde milovníci kultury zdatně tankovali bílé a červené víno a vznešeně hovořili. Nějak se mi vybavil Josef Dvořák a jeho zamyšlení na téma znalců Uměleckých Děl: „Mifsře… mifstře… a toho Husa – toho nakonec upálej???“ Nechal jsem si to pro sebe a stoupal jsem dále do výšin. V příslušných výšinách jsem byl převzat dalším služebným duchem, přesněji řečeno duchyní, a odeslán do příslušných dveří. Všimněte si – pořád ještě pohoda, pohodička. Potměšilý osud takto ukolébává své oběti, zatímco si vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.

Za příslušnými dveřmi pohodička maličko ubyla, neboť jsem se ocitl, tak řečeno, v nitru kulturního zařízení. Teď nastala ta pravá chvíle na psychoanalýzu. Já osobně nemám rád nitra kulturních zařízení. Ještě tak jsem ochoten akceptovat nejniternější nitra, tedy prostory technické, kde se nacházejí nejrůznější hejblata, vehementy, fórychtuňky, foršteluňky, šlauchy, šajny, protože v podobných prostorách jest mi dáno občas pobývati, vehementy štelovati a rychtovati, či nejrůznější čurapajzlíky nastavovati, aby zdatní mužové a mámivé čarodějky světa uměleckého měli ke své práci optimální podmínky. Ale nitra určená pro veřejnost, to je něco jiného. V podstatě se mi svět zmenší do krabice půl metru na půl metru, přičemž já přesahuji přidělený prostor díky tomu jak mi narostl femurus et articulatio humeri všemi směry. Rázně mi ubyde kyslíku, protože divadelní vzduchotechnika pomocí selektivních nanofiltrů z přiváděného vzduchu odfiltrovává zmíněné molekuly a vrací je zpět do okolního ovzduší jako balastní látku. Naopak přibyde tepla, neboť vědecky bylo zjištěno, že kulturní zážitek lze absorbovat při teplotě vzduchu 25° Celsiových a výše. Čím tepleji, tím intenzivnější zážitek je. Ještě bych dodal, že každé divadlo disponuje specifickým prachovým spektrem. Z toho plyne i jeden z důležitých úkolů herců – během představení vířit prach tak, aby oblaka dosáhla až nahoru na galerii a aby ani diváci na nejlevnějších místech nebyli o plný zážitek prachového bouquet garni ochuzeni. Velmi intenzivně se prachové problematice věnoval pan Munzar, když si v Činohře Národního divadla střihl režijně i herecky Lva v zimě. On dílo uchopil takovým specifickým způsobem – vždy, když nazrál okamžik a postava se ocitla v podřízeném postavení, tak aby situaci pochopil i hluchej, Muznar hercem fláknul o zem. Samozřejmě, že ne in persona, že by jako hlavní postavy Richard, nebo Jindřich II. vedlejší postavu uchopily za klopy a majzli s ní o podlahu. Kdepak, pánové Luděk Munzar a René Přibil byli herci kultivovaní. Vedlejší postavy to prostě dostaly od pana Munzara rozkazem jako režijní pokyn. Vedlejší postavy ztvárňovali vesměs herci mladí, perspektivní, chtějící to někam dotáhnout, takže sebou o prkna činohry mlátili, až se ze spár mezi fošnami, jež znamenají svět, zvedala oblaka prachu a první řady přízemí se ztrácely v šerosvitu kvality takměř caravaggiovské. Ale to jsem odbočil.

Vraťme se do lóže ve druhém patře Stavovského divadla. Zbaven přepravního obalu, usadil jsem se na bidýlko sedadla v druhé řadě, nasál ovzduší a nechal neuronové spoje, aby přešly do stand-by režimu kvůli úspoře kyslíku. Diváctvo hlasatelem bylo upozorněno, aby vypnulo své mobilní telefonní přístroje, schovalo fotoaparáty a kamery, načež byly vypnuty hledištní pohlcovače tmy a ozvala se hudba. Osvětlovač napálil bílou spotovku na střed jeviště. Uplynulo několik milisekund, než se upravila rohovka, aby příslušná ganglie mohla vyhodnotit informaci posílanou z očních bulev. Během těch několika milisekund si Osud utáhl tkaničky rukavic, napřáhl se, a …

Je to balet!

Úder dopadl. Neuronové spoje se začaly rozpadat, srdce začalo vysazovat, čivy ochořely a okončetiny se začaly nekontrolovaně chvět.

Ale nebyl to čistý K.O. Proces mého rozpadu se zastavil. Zrakový nerv v posledním záchvěvu poslal informace centrále a ta vyhodnotila, že je to nějaký nezvyklý balet. Není klasický. Nejsou tam tanečníci v harapeskách obtahujících do posledního detailu jejích moudí, ani plasticky vykreslující každé sevření němých tváří, nejsou tam uniformní tanečnice s napajcovanými obličeji postav z čínské opery. Z kostýmů se dá poznat kdo je kdo, dokonce se po jevišti pár civilistů fláká zcela nebaletním pohybem. A co mě překvapilo nejvíc, to byl čtený komentář. V prvním poločase ho bylo více než ve druhém, kde se autor evidentně domníval, že divák vklouzne do děje natolik, že ve druhém poločase bude dokonale kapírovat, o co běží. Já osobně u baletu považuju za unfair, že někde v záhlaví průběžně neběží titulky. Mám na mysli něco jako headline na zpravodajském kanálu. Protože když postavy dělají takové ty pohyby rukama – přiznávám, že jsem to naživo viděl poprvé – snažil jsem se to dekódovat na základě znalostí nabytých sledováním akčních filmů. Poté, co mi vyšlo při diskusi markýzy de Merteuil s paní de Tourvel něco ve smyslu „Je jich tam šest, já tam vlítnu, sejmu toho vlevo a ty postřílíš zbytek“ jsem dekódování vzdal.

V poločase jsem vyrazil do bufáče. Ne proto, abych holdoval chlebíčkovému obžerství, či drže sklenku na patku vznešeně konverzoval, to ani omylem, spíš jsem vyběhl tak nějak z radosti, z nadšení nad tím, co všechno dokáže můj organismus vydržet, aniž by se rozpadl na nechutnou mazlavou hmotu jako mesmerizovaná mrtvola egyptského faraona poté, co na ni přestalo působit kouzlo nekromanta. A mimoto jsem se chtěl podívat, co skrývá Mozartův salonek za bufetem. Úplně jsem užasl. Udělali mi radost ve Stavovském divadle. Na zdi Mozartova salonku totiž visí Bedříšek, hmmm, ehm – tedy visí tam portrét Bedřicha Smetany v nejlepších letech a pod ním vitrína s komentářem k jeho velmi úspěšnému nastudování Mozartova Dona Giovanniho. Evidentně se Smetanovo pojetí vymykalo tehdejšímu stylu, protože se dochovala korespondence o technice… ale už zase ujíždím bokem. Zkrátka těšil jsem se z expozice, než zazněl signál k nástupu do druhého poločasu. Už jsem předeslal, že komentářů rapidně ubylo, ale přibylo akce, šermířských soubojů, dokonce i otevřeného ohně bylo na jevišti přehršel, takže i nechápající primitivní organismus se zabavil. Jak dopadne Valmont asi víte. Maličko ve smyslu severských, či germánských ság. Kdekdo umře. Jedna věc je zvláštní – občas si po shlédnutí díla povzdechnu, že je škoda, že nesejmuli obzvláště zavrženíhodným způsobem scénáristu, či režiséra, ale u tohoto představení mi to na mysl nepřišlo. Když jsem byl proudem diváků vyexportován na ulici, do plic nasál osvěžující kombinaci přízemního ozónu, oxidů dusíku a mikrosazí a znovuoživlý steampunkový arithmometr instalovaný mezi mýma ušima se z volnoběhu rozeběhl do pracovního tempa, jsem si uvědomoval, že jsem v Praze, pamatoval jsem si, kde mám auto a že dáma vedle mě je moje paní. Vykročila vpřed, zatímco já jsem se zadrhl na chodníku s očima upřenýma do Rytířské. Byl tam. Stál pod krákorci bočního balkónu a čekal. Stín s rubínovýma očima mihotající se ve frekvenčním světle neonů z Havířské. Zdálo se mi, že zachytil můj pohled, zhnuseně si odplivl a zmizel v krajkách mřížoví pod schody. Utrpěná destrukce mé neuronové sítě evidentně proběhla v rámci běžného působení entropie a ještě nenastal čas pro bloudění v mlhách Hádovy říše.

Měsíc svítí, chrlič pode mnou znuděně zírá do stříbřité krajiny, odkudsi z dáli na mé vytí odpovídá jakýsi osamělý vlkodlak. Slinu jsem utřel do rukávu sametové deprese a vypadá to, že zítra ráno vyjde slunce a že o uplynulém večeru asi něco napíšu…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 308 komentářů u „Návštěva divadla“

  1. Dobré dopolední vespolek,
    swetr report – od časně ranních -16C se globálně oteplilo na -15C.
    Můj čtyři roky starý Hundík, ovšem od léta s novou baterkou, parkován venku a startuje bez problémů. Taktéž manželova Felda z minulého století 🙂

  2. Dano, že by nafta bez zimního aditiva? Za to ale auto nemůže. 😀
    U nás bylo dnes ráno -17°C. Meriva startuje na první, italský Ulysse s pežoťáckým motorem startuje napodruhé, ale tam je to dáno tím, že žhavicí svíčky mají dobu bujaré mladosti dávno za sebou. Oboje nafta, leju do toho Vervu. Má deklarováno, že je arktická a asi fakt je.

  3. 398 – jo, Šumaváku, to je skvělej nápad. Možná by to mohli udělat i otevřené pro veřejnost a vybírat vstupné, věřím, že by šlo o velmi výnosný podnik.

  4. Jo, a jinak se renaulťácké diesely dávají do Mercedesů, kdyby náhodou někomu zamrzl Bčkový Mercedes, tak to může být Francií. Některé Mercedesy dokonce Renault vyrábí celé (dodávky}.

  5. NoName, scénik také nastartoval bez problémů, zamrzl až během jízdy, resp. motor šel, ale netáhl. Nejsem odborník, nevím čím to může být, prý mráz.

  6. Jj, motory od Renaulta jsou v posledních letech hodnoceny jako nejkvalitnější evropské motory. Renault se po období katování kostů chytil včas za frňák, přidal na kvalitě a vytáhl se na vrchol.

  7. Ad Dana – jestli je to nafťák a nafta byla bez aditiv, tak se z nafty vyvločkoval parafin, který během jízdy ucpal palivové potrubí, nebo palivový filtr. Tam pomůže jenom odtah do tepla. Ona by měla být nafta na čerpačkách v zimním období zimní, tedy odolná až do minus dvaceti, ale když je na teploměru minus osmnáct a auto jede, tak se palivové potrubí proudícím vzduchem vychladí pod těch dvacet, parafín se vyvločkuje a je průšvih. Prostě je lepší v mrazech tankovat buď arctic naftu, nebo do nádrže lít aditivum. Pro sichr. A tankovat samozřejmě na plnou nádrž, aby se do paliva nedosávala vzdušná vlhkost a nedělala ledové krystalky. To je taky dobrý svinstvo.

  10. Matzurko,
    Ester se taky obohatí na úkor pracujícího lidu. Jen si nemysli!
    Za zlato obdrží 1,75 milion korun. Další příčky jsou ale ohodnoceny hůře. Český sportovec si v případě vyhraného stříbra přijde na 875 tisíc a odměna za bronz je 525 tisíc korun.

  11. Ale „novučičké BMW X5“ nedostane 😀

  13. Ledecká, resp. každý případný olympijský vítěz české reprezentace, obdrží za první místo 1,75 mil. Kč, takže Ledecká celkem 3,5 mil. No, pravda, proti tomu, co investovali rodiče, je to málo. Ale na druhou stranu, jsme malá země a než ceny vítězům, mělo by se spíš investovat do výchovy talentů. Těch až tak moc nemáme. :-))))

  14. Ale jo, něco bylo, ona nějak neměla náladu na nějakej rozhovor, dala to najevo a dotyčnej redaktor se urazil.

    Zas nevím, co měla se Zemanem, ale protože jím nejsem zas tolik fascinována, abych měla potřebu sledovat a komentovat jeho každý pšouknutí, tak mi to asi uniklo.

    Noa. co má bejt? Je ta zlatá proto míň zlatá?

  15. To byl Bureš. Nikoliv agent StB, nýbrž Miroslav, vedoucí sportovní redakce Českého rozhlasu. Ledecká se před závody nechtěla s redaktory osobně bavit, její tým doporučil posílat otázky mailem. Čímž Burešovi nějak rozhodila čakry.
    Cit. Expres: Redaktor veřejnoprávního Českého rozhlasu Miroslav Bureš zveřejnil, mírně řečeno, kritický materiál vůči Ester Ledecké a jejímu týmu. Prý ještě nic nedokázala a již se chová nevhodně k novinářům. Došlo i na temné předpovědi. Nyní, po neuvěřitelné zlaté jízdě, kterou celý svět označuje za největší senzaci olympiády, ve svém tažení proti zlaté české medailistce pokračuje.
    Pracovníkovi Českého rozhlasu se nelíbí, že je snowboardistka ve své komunikaci s médii skoupá na slovo, prý tím poškozuje fanoušky, a předpovídá, že se vše v budoucnosti obrátí proti ní. A trvá na svých ostrých výrocích i poté, co se ukázaly přitažené za vlasy.
    Ester Ledeckou pasoval na přezíravou hvězdičku, která uplatňuje nevídané manýry vůči médiím s výmluvou, že se musí soustředit na přípravu. A to dokonce přesto, že podle Miroslava Bureše nic nedokázala. Jenže sportovci velkého formátu jako Jágr nebo Bolt by si prý nic takového nedovolili.

  16. Podle mě se jedná o klasickou snahu uraženého novináře vytvářet z plynného produktu zažívání prostorové těleso tvořené množinou všech bodů trojrozměrného euklidovského prostoru, jejichž vzdálenost od zadaného bodu (středu) je nejvýše rovna zadanému poloměru.

  17. No, naběhl si pěkně a je za blba, dotyčný Bureš.

  18. Skoro si zacinam myslet, ze slovensky pristup k novinarum ma jistou hloubku…

    Sice jsem mnohokrat slysel, ze media jsou hlidacim psem demokracie… Ale kdyz tak koukam, do jakeho stavu to dohlidala, snad abychom je vymenili za kocku…

  19. Novinář je uraženej blb. Asi mu vadilo , že neny článek s Ester, neny penýz 🙂
    Dokonce i já, absolutní sportovní laik dokážu pochopit, že před závodem se sportovec potřebuje soustředit, a na vykecávání je dost času po závodě.
    A ty prachy těm sportovcům přeju.

  23. ad 413: Pelta s Berbrem Vám nestačí, že chcete pordporovat investice do mladých talentů?

  24. No, mě ta prdýlka nefascinuje.
    Běžně je možno vidět hezčí. 🙂

  25. Odměna za zlatou olympijskou medaili je podle stanoviska Ministerstva financí příjmem podle §10 a tudíž je zdaněna.

  26. 425 – muze si odecist (snizeny) pausal, jestli je OSVC 😀

  27. Halladine,
    je to možné. U jezírka, které se mi rozkládá pod chalupou, prostě nemám takovou možnost vědeckého bádání, jako máš ty u svého kačáku.

  28. Miloš Zeman je proslulý svou pesronální politikou a zdá se, že i v Číně vsadil na správného koně. Jeho čínský poradce Jie Ťien-ming, šéf představenstva čínské skupiny CEFC operující v Evropě z českého území, je vyšetřován v souvislosti s ekonomickou kriminalitou. Jenom aby jednoho krásného jitra pana Jie čínští soudruzi nepicli někde na stadionu ranou do týla. 🙂

  29. [421] Zajímavé. Tuší redaktor, že dámy si mohou nechat pokrývku na hlavě vždy? Že smeknutí kulicha je poněkud nejasné? Ještě klika, že Ester není v armádě.

  30. 426 – já předpokládám, že maminka Ledecká, která drží všechno pevně v ruce, má pro manžela i obě děti zkušeného daňového poradce. U příjmů podle §10 nelze použít paušál, jen skutečné výdaje, které byly vynaložena na dosažení. Podle stanovisek MF je obtížné, ale požadované, příjmy, mající charakter cen za sportovní výkon nebo za umístění v soutěži, důkladně posoudit a pak rozhodnout o zařazení, zda §7 nebo §10. Odměna nějaké instituce, která není pořadatelem takové soutěže, by měla spadat pod §10.
    Na toto téma existuje veliké množství literatury, protože odměňování sportovců je předmětem obecné závisti i choutek MF. Ovšem není sportovec jako sportovec. Jistě se shodneme, že Ledecká je špičková světová sportovkyně. Jenže MF chce stanovit universální pravidla pro Ledeckou, chcípáka z první a druhé fotbalové ligy, který je prý také sportovcem a na druhém konci řetězce je pětitisícová odměna za vítězství ve vesnické soutěži ve stolním tenise.

  31. 429 – proto je to plivnutí v bulvární rubrice EXPRES.cz I když v závěru článku sám autor přiznal, že holky v zimních sportech čepice při hymnách nesundávají. Ale kdo chce Ester bít, hůl si vždycky najde. Ona nezpívala nahlas ani při předávání medailí.

  32. Tradice „nesmekání “ pokrývky hlavy u žen má nejspíš původ v tom, že ona pokrývka hlavy definovala status ženy ( neprovdané dívky mohly chodit prostovlasé, vdaná musela mít čepec či něco podobného. 🙂
    Celkem praktické uspodářání, umožňující mladíkům urychlenou orientaci co je k mání, a co ne 🙂
    No, ne že by to všichni respektovali 🙂

  33. možná se pletu, ale když už chtějí někoho popotahovat za čepici na hlavě při hymně, tak na videu vpravo je IMHO jeden sportovník mužského pohlaví s kulichem. A radši nebudu dumat, jak vypadal záběr od pódia.

  34. Dnes nejspíš pokrývka hlavy znamená, že se dotyčná nestihla učesat, či navštívit kadeřníka, v případě sportovkyň možná i to, že se sportovkyně při výkonu zapotila, a bez čepice, se zpocenými by moc dobře nevypadala.
    Jen blbec by se šťoural do ženské, když jde o vizáž.

  35. 430 – vidis, to jsem Martine nevedel…

  36. Ono to dokonce bývalo tak, že zatímco muž musel při vstupu do kostela smeknout, žena měla mít zahalené vlasy. Dodnes to dodržuje pravoslavná církev.
    A samozřejmě mnohasetletá tradice, že počestné ženské musely mít vždycky zakrytou hlavu. KOnec konců ještě v první polovině minulého století platilo, že dáma by neměla vyjít bez klobouku.

    Mám dojem, že to zahalování hlavy původně nějak souviselo s tím, že dlouhé vlasy mohly přitahovat mocnosti pekelné.

  38. 436 – možná se pletu, ale krátké vlasy u žen kdysi znamenaly buď lehkost nebo nějaký trest.

  39. 438

    Taky prodělání tyfu. Ale 438 je správně.
    Stříhaly se taky ženy, mající „blízké vztahy“ s okupanty nebo nepřáteli.

  40. 438 – To taky, ale mám dojem, že i to nějak souviselo s peklem. Konec konců u lehkých děv se jaksi předpokládalo, že sjou s pekelmníky ejdna ruka.

    Nakrátko se ale stříhaly i jeptišky při složení slibu. Tam o trest určitě nešlo, důvody asi byly především praktické, i když se kolem toho nějaká duchovní omáčka taky jistě navařila.

  41. (421) No jo, na Expres normálně nenarazím.
    (428) Picnou a LuftJarda mu dohodí nějakého dalšího talenta. 😛

  42. Jedna z kolejních urban legend tvrdila, že když prijde vietnamka o panenství, tak úspěšný dobyvatel má právo ustřihnout jí cop jako trofej.

  43. maYdo,
    když je řeč o Vioetnamkách. 🙂

    Jistý student měl zálusk na vietnaku. Trvvalo to hrozně dlouho, ale nakonec se podařilo. Pak ji pustil k vodě.
    Jedno ráno se na pokoji otevřely dveře, a do pokoje vstoupilo 6 vietnamců.
    Dotyčný se schoulil v posteli, očekávaje, že bude tímto davem ztlučen.
    Nikoli.
    Jeden z Vietnamců k němu přistoupil, píchl mu ukazovákem do prsou a řekl „Ty zlý“
    Otočil se, a celý dav odešel.
    Tato historka mi připomíná historku jinou, tentokrát se týkající českého ( moravského) páru.
    Na jednom večírku se dva filďáci ve stavu mírného ovínění spolu vyspali. Ráno dotyčná dívenka prohlásila “ Já nejsem žádná k…., když jsi se se mnou vyspal, tak se mnou budeš i chodit.
    Stalo se, snad se i vzali. 🙂

  44. 440
    Nevěsty Kristovy, odevzdaly mu svou největší ozdobu…..

  46. No,
    mně je jen líto, že dotyčnému redaktorovi, ať už je odkukoliv, nedal nikdo z kolegů přes… pisátko. Ester je prostě jednička, a ať se ti nýmandi zjeví. Pokud je spíše ostýchavý typ – byť na sjezdovce to není poznat – tak holt hulákat falešně hymnu jen proto, že si to žádá lid…
    Možná by jim lépe vyhovovalo, kdyby z letadla byla vynesena jak naši zlatí hoši z Nagana, co se během letu intoxikovali málem do bezvědomí….

  47. https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/nesledujte-jen-italskou-stopu-vrazda-jana-kuciaka-prisla-odj/r~41a0f8941c8011e8a44c0cc47ab5f122/?redirected=1519898279

    Jsem ale hluboce přesvědčený, že mezi kauzou italské mafie a Kuciakovou smrtí neexistuje spojení. Mimo jiné proto, že je tam několik logických děr. Kolegové ze slovenských médií podléhají strachu, soucitu a emocím spojeným s vraždou a neuvědomují si, že přesně to bylo cílem pachatelů.
    Řada slovenských novinářů se nechala vlákat do emoční pasti a teď v ní produkují jednu neověřenou teorii za druhou v kadenci, která podle kritérií solidní žurnalistiky neobstojí. Navíc si vyrovnávají dávné účty s neoblíbenými politiky. Jenže skutečně solidní investigativní práce se nesmí řídit pravidly, která diktují nájemní vrahové.

  48. Sprisahanecká teória
    Gibsonx Gibi
    Co by se stalo, kdyby Ján Kuciak nebyl zastřelen? Koncem tohoto týdne, jak měl prý v plánu, by uveřejnil svůj 139. článek, tentokrát o italské mafii na východním Slovensku. A co by se stalo? Nic! Vůbec nic, jako se nestalo po publikování předchozích 138 Kuciakových článků. Jenže po jeho vraždě, článek, který nestihl dopsat, může svrhnout slovenskou vládu. Všechno je nachystáno….Na Slovensko dorazila pravá ruka George Sorose, Marcello Fabiani. Je to jeden z architektů Oranžové revoluce na Ukrajině v roce 2004. Tajemný Marcello se objevuje všude tam, kde padají vlády a režimy, naše redakce chystá ve spolupráci exkluzivní článek o tomto člověku, který jezdí po světě a pomáhá koordinovat facebookové crowd eventy v ulicích, naposledy minulý měsíc organizoval v Moskvě a v Petrohradu demonstrace Alexeje Navalného.

  49. NoName, i kdyby se nakonec prokázalo, že to bylo jinak, tak po takové mediální masáži už nikdo nebude věřit, že to tak bylo nejde jen o snahu zamést věc pod koberec.

    Novinářům ten mord hraje svým způsobem do karet, jejich prestiž není mezi lidem obecným zrovna nejlepší a teď mají příležitost poukazovat na to, že obětavě riskují své životy pro pravdu.

  50. 387 Pavle, tamní policie zaměstnává senzibila?

    447 NoName, být „hluboce přesvědčený“ v užitém kontextu neznamená vědět. V tom kontextu být „hluboce přesvědčený“ znamená „věřím“. Což je odlišné od „přesvědčil jsem se“ což znamená, že vím. Já nevím. Protože nemám ani pravdivé informace z ohledání místa činu, ani nemám hypotézu, kterou bych pokládal za více možnou než jiné. Mnohý průser začíná „předpokládám“ (copyright Marcinko) a je provázen posledními slovy „předpokládal jsem“ Někdy opravdu posledními.

    448 Ptakopysku, zaujalo mě něco zdánlivě nelogického. Demise ministra kultury. Co ten s tím má společného? Zdůvodnil, že novináři spadají pod jeho rezort. Připouštím, že, opravdu jen připouštím, že předpokládá, že Ficova vláda padne. Včas opustil palubu v představě, že jeho „morální“ gesto mu zajistí místo v následující.

Komentáře nejsou povoleny.