Ptakopysk podivný, únor 2018
Sedím na zámeckém chrliči, deprese na mě leží jako černý sametový plášť a teskně vyju na měsíc. Chvílemi mnou prochvívá zimničný třas, oční víčko nekontrolovaně škube a z koutku úst vytéká slina. Ale vraťme se na počátek.
To se jeden rok nemodlíte, pácháte skutky a trest na vás dopadne nemilosrdně a znenadání. Pod vánočním stromečkem na vás čeká obálka. Nenápadná, bílá, s natištěným parohatým sudokopytníkem neurčité čeledi. Parohům nevěnujete pozornost, opatrně rozbalíte a zahlédnete obsah. Vstupenka…
Hm, letos bude v Čechách ledascos. Přijede stařičký Don Airey, pak se objeví Deep Purple, přijedou Judas Priest a Megadeth, Iron Maiden, Progress slaví padesátku… no… vzhledem k tomu, že vstupenka vypadá dosti stroze a jeden potomek holduje vážné hudbě, mohl by to být koncert toho srandovního šoumena André Rieu, nebo nedej bože nějaká vážná hudba. Mám někde v podvědomí, že se v roce 2018 bude dávat Má vlast. Nenápadně se snažím odplivnout do všech světových stran, abych zahnal zlé duchy. Poněkud vyděšen vytahuji vstupenku z obálky – Stavovské divadlo, Valmont. No, ty vole….
Snažím se zaujmout stabilizovanou polohu, protože zničehož nic padnout xichtem do stromečku se vstupenkou do lóže Stavovského divadla v ruce mi nepřipadá jako adekvátní reakce, nad kterou by dárce nějak jásal. Vstupenku založím na nástěnku s tichou nadějí, že se během dvou měsíců může stát ledascos. Divadlo může vyhořet, koneckonců nebylo by to poprvé, může v ansámblu vypuknout morová epidemie, vstupenka se může ztratit. Naděje postupně slábla a chřadla, až uchřadla.
V onen den, odebral jsem se na určené souřadnice umyt, oholen, oděn v čistý slušný oděv, jak bylo napsáno v propozicích na vstupence. Venku mobilně telefonovali ti, jimž nepřišla druhá polovička jejich já a mezi nimi se prodíraly dvojice jdoucí dovnitř. Maličko mě vyděsila představa, co může čekat uvnitř, když se diváci bojí vstoupit dovnitř sami. Nervózně jsem se rozhlédl. V Rytířské ulici kdosi stál. Tvářil se, že je Emo, ale modř v jeho vlasech byl odlesk modré části spektra neonů. Mrtvolně bledá tvář se žhnoucími rubíny očí, iluze černého kabátu na paty, černé rukavice zakrývající to, co nemá být vidět. Sáhl jsem podvědomě do kapsy a nahmatal minci. Stáhl rukavici, zdvihl průhlednou ruku a zavrtěl hlavou. Ode mě minci nepřijme. Nekonečné bloudění v mlhách na břehu řeky Styx…
Moje paní se na mě netrpělivě otočila a já udělal první krok do útrob kulturního zařízení. Na vstupu jsem byl čtečkou odpípnut jako dvacet deka tlačenky a nadirigován do druhého podlaží. Cestou jsem proplul bufetem, kde milovníci kultury zdatně tankovali bílé a červené víno a vznešeně hovořili. Nějak se mi vybavil Josef Dvořák a jeho zamyšlení na téma znalců Uměleckých Děl: „Mifsře… mifstře… a toho Husa – toho nakonec upálej???“ Nechal jsem si to pro sebe a stoupal jsem dále do výšin. V příslušných výšinách jsem byl převzat dalším služebným duchem, přesněji řečeno duchyní, a odeslán do příslušných dveří. Všimněte si – pořád ještě pohoda, pohodička. Potměšilý osud takto ukolébává své oběti, zatímco si vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.
Za příslušnými dveřmi pohodička maličko ubyla, neboť jsem se ocitl, tak řečeno, v nitru kulturního zařízení. Teď nastala ta pravá chvíle na psychoanalýzu. Já osobně nemám rád nitra kulturních zařízení. Ještě tak jsem ochoten akceptovat nejniternější nitra, tedy prostory technické, kde se nacházejí nejrůznější hejblata, vehementy, fórychtuňky, foršteluňky, šlauchy, šajny, protože v podobných prostorách jest mi dáno občas pobývati, vehementy štelovati a rychtovati, či nejrůznější čurapajzlíky nastavovati, aby zdatní mužové a mámivé čarodějky světa uměleckého měli ke své práci optimální podmínky. Ale nitra určená pro veřejnost, to je něco jiného. V podstatě se mi svět zmenší do krabice půl metru na půl metru, přičemž já přesahuji přidělený prostor díky tomu jak mi narostl femurus et articulatio humeri všemi směry. Rázně mi ubyde kyslíku, protože divadelní vzduchotechnika pomocí selektivních nanofiltrů z přiváděného vzduchu odfiltrovává zmíněné molekuly a vrací je zpět do okolního ovzduší jako balastní látku. Naopak přibyde tepla, neboť vědecky bylo zjištěno, že kulturní zážitek lze absorbovat při teplotě vzduchu 25° Celsiových a výše. Čím tepleji, tím intenzivnější zážitek je. Ještě bych dodal, že každé divadlo disponuje specifickým prachovým spektrem. Z toho plyne i jeden z důležitých úkolů herců – během představení vířit prach tak, aby oblaka dosáhla až nahoru na galerii a aby ani diváci na nejlevnějších místech nebyli o plný zážitek prachového bouquet garni ochuzeni. Velmi intenzivně se prachové problematice věnoval pan Munzar, když si v Činohře Národního divadla střihl režijně i herecky Lva v zimě. On dílo uchopil takovým specifickým způsobem – vždy, když nazrál okamžik a postava se ocitla v podřízeném postavení, tak aby situaci pochopil i hluchej, Muznar hercem fláknul o zem. Samozřejmě, že ne in persona, že by jako hlavní postavy Richard, nebo Jindřich II. vedlejší postavu uchopily za klopy a majzli s ní o podlahu. Kdepak, pánové Luděk Munzar a René Přibil byli herci kultivovaní. Vedlejší postavy to prostě dostaly od pana Munzara rozkazem jako režijní pokyn. Vedlejší postavy ztvárňovali vesměs herci mladí, perspektivní, chtějící to někam dotáhnout, takže sebou o prkna činohry mlátili, až se ze spár mezi fošnami, jež znamenají svět, zvedala oblaka prachu a první řady přízemí se ztrácely v šerosvitu kvality takměř caravaggiovské. Ale to jsem odbočil.
Vraťme se do lóže ve druhém patře Stavovského divadla. Zbaven přepravního obalu, usadil jsem se na bidýlko sedadla v druhé řadě, nasál ovzduší a nechal neuronové spoje, aby přešly do stand-by režimu kvůli úspoře kyslíku. Diváctvo hlasatelem bylo upozorněno, aby vypnulo své mobilní telefonní přístroje, schovalo fotoaparáty a kamery, načež byly vypnuty hledištní pohlcovače tmy a ozvala se hudba. Osvětlovač napálil bílou spotovku na střed jeviště. Uplynulo několik milisekund, než se upravila rohovka, aby příslušná ganglie mohla vyhodnotit informaci posílanou z očních bulev. Během těch několika milisekund si Osud utáhl tkaničky rukavic, napřáhl se, a …
Je to balet!
Úder dopadl. Neuronové spoje se začaly rozpadat, srdce začalo vysazovat, čivy ochořely a okončetiny se začaly nekontrolovaně chvět.
Ale nebyl to čistý K.O. Proces mého rozpadu se zastavil. Zrakový nerv v posledním záchvěvu poslal informace centrále a ta vyhodnotila, že je to nějaký nezvyklý balet. Není klasický. Nejsou tam tanečníci v harapeskách obtahujících do posledního detailu jejích moudí, ani plasticky vykreslující každé sevření němých tváří, nejsou tam uniformní tanečnice s napajcovanými obličeji postav z čínské opery. Z kostýmů se dá poznat kdo je kdo, dokonce se po jevišti pár civilistů fláká zcela nebaletním pohybem. A co mě překvapilo nejvíc, to byl čtený komentář. V prvním poločase ho bylo více než ve druhém, kde se autor evidentně domníval, že divák vklouzne do děje natolik, že ve druhém poločase bude dokonale kapírovat, o co běží. Já osobně u baletu považuju za unfair, že někde v záhlaví průběžně neběží titulky. Mám na mysli něco jako headline na zpravodajském kanálu. Protože když postavy dělají takové ty pohyby rukama – přiznávám, že jsem to naživo viděl poprvé – snažil jsem se to dekódovat na základě znalostí nabytých sledováním akčních filmů. Poté, co mi vyšlo při diskusi markýzy de Merteuil s paní de Tourvel něco ve smyslu „Je jich tam šest, já tam vlítnu, sejmu toho vlevo a ty postřílíš zbytek“ jsem dekódování vzdal.
V poločase jsem vyrazil do bufáče. Ne proto, abych holdoval chlebíčkovému obžerství, či drže sklenku na patku vznešeně konverzoval, to ani omylem, spíš jsem vyběhl tak nějak z radosti, z nadšení nad tím, co všechno dokáže můj organismus vydržet, aniž by se rozpadl na nechutnou mazlavou hmotu jako mesmerizovaná mrtvola egyptského faraona poté, co na ni přestalo působit kouzlo nekromanta. A mimoto jsem se chtěl podívat, co skrývá Mozartův salonek za bufetem. Úplně jsem užasl. Udělali mi radost ve Stavovském divadle. Na zdi Mozartova salonku totiž visí Bedříšek, hmmm, ehm – tedy visí tam portrét Bedřicha Smetany v nejlepších letech a pod ním vitrína s komentářem k jeho velmi úspěšnému nastudování Mozartova Dona Giovanniho. Evidentně se Smetanovo pojetí vymykalo tehdejšímu stylu, protože se dochovala korespondence o technice… ale už zase ujíždím bokem. Zkrátka těšil jsem se z expozice, než zazněl signál k nástupu do druhého poločasu. Už jsem předeslal, že komentářů rapidně ubylo, ale přibylo akce, šermířských soubojů, dokonce i otevřeného ohně bylo na jevišti přehršel, takže i nechápající primitivní organismus se zabavil. Jak dopadne Valmont asi víte. Maličko ve smyslu severských, či germánských ság. Kdekdo umře. Jedna věc je zvláštní – občas si po shlédnutí díla povzdechnu, že je škoda, že nesejmuli obzvláště zavrženíhodným způsobem scénáristu, či režiséra, ale u tohoto představení mi to na mysl nepřišlo. Když jsem byl proudem diváků vyexportován na ulici, do plic nasál osvěžující kombinaci přízemního ozónu, oxidů dusíku a mikrosazí a znovuoživlý steampunkový arithmometr instalovaný mezi mýma ušima se z volnoběhu rozeběhl do pracovního tempa, jsem si uvědomoval, že jsem v Praze, pamatoval jsem si, kde mám auto a že dáma vedle mě je moje paní. Vykročila vpřed, zatímco já jsem se zadrhl na chodníku s očima upřenýma do Rytířské. Byl tam. Stál pod krákorci bočního balkónu a čekal. Stín s rubínovýma očima mihotající se ve frekvenčním světle neonů z Havířské. Zdálo se mi, že zachytil můj pohled, zhnuseně si odplivl a zmizel v krajkách mřížoví pod schody. Utrpěná destrukce mé neuronové sítě evidentně proběhla v rámci běžného působení entropie a ještě nenastal čas pro bloudění v mlhách Hádovy říše.
Měsíc svítí, chrlič pode mnou znuděně zírá do stříbřité krajiny, odkudsi z dáli na mé vytí odpovídá jakýsi osamělý vlkodlak. Slinu jsem utřel do rukávu sametové deprese a vypadá to, že zítra ráno vyjde slunce a že o uplynulém večeru asi něco napíšu…
On NoName má tu „výhodu“, že za poslední roky strávil hodně času jak v Ruské federaci, tak v USA.
Velké národy trpí stejnými problémy.
A jak Rusko, tak USA je potřeba zažít.
AeroKarel by byl překvapený, jak vypadá Rusko dnes.
No a Halladin, jak vypadají USA.
Domaci pan ve svem opakovani slov Jurap(a) vysthihl presne me neorganizovane, bigosstvim ovlvnene pocity.Mezitim si moje zeme zadelala na prehrsel pruseru. Ano, Irak byl anglicka kolonie.Pokud se o tom vubec mluvi, byli tam domacimi pany Britove. Z Vietnamu jsme za poslednich par stovek let nezbohatli jako Francie, lec zabranili jsme proniknuti sovetskych dobrodeju k prilehajicim morim. Kolik to stalo zivotu chlapcu, kteri ani tak moc nevedeli, kde a proc vlastne bojuji?Kde mam pokracovat? Zboreni Berlinske steny nas, americke bigose, nestalo petikacku. Radi jsme ji dali do placu. Cumime jen s prekvapenim:Utratili jsme tu petikacku blbe?
Tak jsem během noci přečetl skoro celého “ Medvěd a drak“ a je to děsná slátanina plná faktických blbostí.
Ale jinak se to čte dobře.
Takže dobrou. 🙂
1250 Jak poslouchám či čtu některé výlevy, mám dojem, že Sovětský svaz některým chybí víc než pravověrným komunistům. Jenže co naplat, Rusko jím není.
1253m jo, děsná slátanina jsou i ostatní co jsem oc Clancyho četl. Fabrika na čtivo. Ale četl jedním dechem, promítal si jako jako film, moc si to užil a pídím po dalších. Má zajímavé postřehy, zajímavé názory, a když odhlédnu od konkrétních nesmyslů, podává dobrá obraz stylu myšlení zúčastněných a skrz to politiky. V tom směru, v souhrnu, je to zajímavý zdroj informací.
No, je to pekne, ale Forsyth to neni.
Chlapci, román je román. Tom Clancy byl i uznávaným odborníkem v oblasti zbraní a vojenské techniky, ale pro ty „znalce“ vytvořil jinou řadu knížek.
Forsyth to není, ale není to ani Ian Fleming nebo Le Carré nebo Cussler nebo Dan Brown a další. Každý si našel svoji parketu ve své době, co mají společné – No.1 Bestseller.
Slátanina? Je to román a ne non-fiction. Dobře si vzpomínám jak jsem za Kelcinova uvolnění přiletěla ruská vojenská delegace a velící admirál si přál, aby mu Bush představil Toma Clancyho. Když se president ptal proč, bylo mu odpovězeno, že by rád poznal člověka, který věděl, že byl pokus o únos sovětské nukleární ponorky, což bylo tak utajené, že o tom kromě Clancyho věděl snad jen Brežněv.Clancy se do příběhu dokázal vcítit a vytěžit pravděpodobné. Myslím si, že jeho tvorba vrcholí předtím, než se Jack Ryon stane presidentem. Pak to už to jde rychle z kopce.
Petře, Forsyth píše na základě skutečných událostí. podobně LeCaarré. Jeho honba za Krlou je fascinující špionážní román. Mimochodem, viděli jste zfilmovanou verzi BBC – dokonalé. mám na 3 DVD.
Schummi, ty, odpůrce pravoslaví zapomínáš, že SSSR nikdy nepřestal být Ruskem. Jen vyměnil bílou za rudou, Dvouhlavého orla za nářadí, ale autokratický totalitní systém zůstal stejný. Dnes je Rusko jiné, po 129 letech se opět dostalo na práh Stolypinových reforem: přeji mu, ať to zase nějaké vizionář nezkurví.
Mozna proto mi Forsyth vic sedel… Ti mnechci rici, ze Clancy neni dobry, ale tak mne nechytl…
LeCarreho, priznam cestne, vubec neznam – psaneho ani filmovaneho.
Dusane, z toho co jsem slysel (a videl), asi bych radeji zil v Rusku nez Cine. Mira kontroly je nekde uplne jinde…
Dobré dopolední vespolek,
doporučuji k přečtení Větvičku
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Ladislav-Vetvicka-Probiha-majdanizace-Pozor-aby-netekla-krev-Ondracek-Pruser-Byl-jsem-na-Kube-lide-jsou-na-revoluci-hrdi-527162
Jinak mám asi smůlu, špionážní romány mne nebaví, ani filmy. Není nad dobrou detektivku… a byť jsem pár prvních knih od Dana Browna přečetla jedním dechem, připadá mi, že se opakuje. To už mám raději Crichtona, který zvládá odlišná témata, a IMHO si precizně připravuje podklady.
Ad pravoslaví – liší se nějak podstatně od katolictví ?
Petře, s tím souhlasím, ale o Čínu tu zatím nešlo.Ruská totalita je nám o půl komtinentu a azbuku bllžší
Matzurko, Brown je sice čtivý, ale jen první román asi tak do dvou třetiin. Le Carré píše skvostnou, srozumitelnou angličtinou. Mám v Kralupech jeho „Smiley’s people“. pokud bys měla zájem to přelouskat.
Clancy není špionážní, je to politcko-vojenská fikce.Hltal jsem ho jv osmdesátých letech ještě za existence SSST – Cardinals of Kremlin, Hunt for A Red October (film byl velmi dobrý až na příšernou ruštinu Sean Conneryho). Ale asi nejraději mám „Without Remorse“, která je téměř detektivkou s velmi privátním přístupem.
překlepy, překlepy…nějak jsem se vzbudil ve tři ráno z v posteli na iPadu se to blbě klepe…
Dobré ráno
1250 – „” Já bych si přál, aby ti, co vedou tak urputný souboj se Sovětským svazem už konečně a definitivně vyhráli, aby toho mohli nechat.”“
to je teda blbý, Šumaváku, protože Sovětskej svaz už neexistuje a jak známo, nad neexistujícícm subjektem se vyhrává velmi obtížně.
příkladem budiž beletrie, plná příběhů, kdy hrdince/hrdinovi komplikuje milostný či manželský život stín partnerova nebožtíka 🙂
Dušane,
to já zas přelouskám kde co, přinejmenším ze zvědavosti, a abych případně věděla „vo co gou“. Ale už jsem toho za život přečetla celkem dost, takže mám i své preference 🙂 V Aj jsem přečetla The Matarese Circle od R. Ludluma, a ne že by se to nedalo, ale mám pak tendence vidět špiony pod postelí a depresivně bědovat na zkažeností světa, případně propadat konspiracím 🙂 A u filmů „Bourne cokoliv“ jsem usínala.
Takže ano prosím, mám zájem. I když to asi přečtu až v létě na dovolené.
„Každopádně se Turecko dostalo do úpadku ještě jako hodně velká říše“
Každá říše se přece dostává do úpadku jako hodně velká říše. Velká říše přestává být velkou a tím i říší právě díky úpadku. Je to ostatně přirozený proces. Po každém vzestupu následuje sestup.
úpadek Osmanské říše datuji od Lepamta
BTW, ještě na přelomu roku bylo Slovensko tigrem, který přeskočil Českou republiku ve spoustě parametrů. S tímhle Ficem.
No a odrazuje je to nefunkční stát. S tímhle Ficem.
Tak mi zmizel komentář, i když se mě aplikace ptala, jestli náhodou není duplicitní.
Vyjádřil jsem souhlas s Dušanem, že „Bez výčitek“ je nejoblíbenější, protože tam není Jack Ryan, ale jako jedna z postav se tam mihne jeho otec, policista, vyšetřující vraždy, korupci a drogy.
Kelly (Clark) se u Clancyho objeví a propojí s minulostí až v „Čestném dluhu“.
Druhá nejoblíbenější Clancyho kniha je pro mě „Duhová šestka“, zvlášt její konec a řešení, vhodné pro všechny zelené magory.
Clancy na stáří využíval ghostwritery, což je na knížkách vidět. V některých to dokonce uvedl v tiráži jako spoluautorství.
Noname,
já si včera k obědu sedla s kolegou ze Slovenska v naději, že se něco dozvím. Jo. Příště raději budu plkat o Rusku s doktorandem odtamtud. Slovák byl rozhořčen, jako hodňučkého Kisku zlovolně očerňují, že sice udělal daňový podvod, ale zaplatil a omluvil se, prostě je to takový slušný člověk (to mne i zamrazilo, nebyl zo Drahošův volební slogan ?). O Ficovi se s omluvou vyjádřil jako o „chujovi“, který je odporný, hnusný (asi i žere malé děti) a trapně do toho zatahuje Soroše.
Abych byl přesný, Clark se objeví ve všech jeho knihách o Jacku Ryanovi a dokonce i poté, když Ryan již není presidentem a do románu vstupuje jeho syn a synovci. Ale není jasná spojitost s Kellym.
Ještě k Johnovi Le Carré (což je pseudonym). Nejraději mám Nočního recepčního. Krejčí z Panamy je parafráze na Greenova Našeho člověka v Havaně. Přesto výborně napsáno – obdivovatelky Pierce Brosnana si ve filmu přišly na své. Single & Single byl na mě příliš složitý, dlouhé popisy duše rozervaných Čečenců…
„Ad pravoslaví – liší se nějak podstatně od katolictví ?“
Jo, MAtzurko, několik rozdílů tu je.
1. nemají papeže
– t.j. Kristova zástupce na zemi, kterému by podléhali všichni. Hlavou církve je Kristus, ten je na nebesích a nejbližší „podřízený“ je představený patriarchátu, tedy patriarcha, a těch je více, protože i patriarchátů je více. Kolik dnes netuším, těch původních hned po schizmatu bylo, tuším sedm. Podotýkám, že moskevský mezi nimi nebyl, ten vznikl mnohem později a mám dojem, že pomerně velký počet pravoslavných je na Aljašce.
2. Jiný typ a průběh obřadu
– nebudu zabíhat do podrobností, ale obřad je delší, pompéznější, nepoužívají se varhany, všechno se jen odzpívá. Nutno ovšem dodat, že ten zpěv má něco do sebe. Obřadní chléb vypadá jinak, víc se podobá skutečnému chlebu, přijímá se pod obojí, jiné oděvy, jiné zvyky a tradice, je to spousta drobností. Hlavní obřad katolící nazývají mší, pravoslavní liturgií.
3. Manželství kněží
– je možné, pokud se kněz ožení do vysvěcení. Nemůže ale být biskupem.
4. – jeden pozitivní rozdíl
– pravoslavná církev nikdy neměla inkvizici, ono by se něco takového taky blbě organizovalo ve struktuře, která je spíš než jedinou institucí jakýmsi shlukem institucí – patriarchátů.
5. spor o „Filio que“
– dala jsem to na konec,ačkoliv je to není nejzásadnější rozdíl. Je to sofistikovaná teologická záležitost, která byla příčinou odtržení římského patriarchátu od ostatních patriarchátů prvotní církve a tedy vzniku katolické církve z původního římského patrirchátu a ortodoxní církvě z těch ostatních. je to spor o formulaci, používanou při mši/liturgii a má to nějaké hluboké teologické souvislosti, které mi unikají, ale pro obě strany sjou asi zásadní, když se kvůlim tomu rozdělii už před tisíciletím a vydrželi se o to hádat dodnes.
JInak bych podotkla, že pravoslavná církev je taky velmi rozšířená třeba v Řecku a vůbec v oblasti bývalé byzance. Dá se říct, že pravoslaví je tam doma, zatímco katolictví , pokud tam je, se tam dostalo oklikou ze západu, protože na jejich území ležely patriarcháty, které se rozešly s římským.
kolem pravoslaví je taky spusta mýtů, četla jsem třeba kdysi článek o tom, že po rozdělení círve na východní a západní se stak hlavou pavoslavné círve ruský car. Což je totální blbost, protože carské rusko vzniklo až o několik set let později a území ruska, kde se to mlělo všelijak a motali se tam tataři a kde kdo, bylo více méně mimo střed dění.
Na základě tohoto nesmyslu autor článku odvozoval velmi rozsáhlé souvislosti, jak se spojení osoby panovníka a nejvyššího představitele církve odrazilo v tej ruskej duši a vedlo k despociím, zatímco osvícený západ, kde nebylo nikdy spojení trůnu a oltáře, spěl k demokratickým tradicím, akorát přehlídl jeden drobný detail – žádný ruský panovník nebyl nikdy hlavou pravoslavné církve, za to na západě je tahle praxe úspěšně provozována v Anglii od dob JIndřicha VIII. a jak vidno, rozvoji demokracie to nijak nebránilo.
je to není nejzásadnější rozdíl to není tam nemělo být, S jisotu nadsázkou lze říct, že spor o Filio que je počátek všeho. 🙂
(1251) Kdyby byl AeroKarel NoName, tak nejspíš jo. Jinak známé „Kdyby měla teta koule …“
Ano, je daleko lepší stokrát vědět než jednou vidět.
maYdo,
díky za vhled do liturgických detailů – ja akorát tuším, že popové jsou vousatí a nějak mi připadá, že více než ježíše oslovují věříci Bohorodičku…
Já měla ale více na mysli spíš filosofii běžného života – jestliže katolík se uprutně modlí a čeká na pomoc Boží (tedy spíš fatalista), a protestant ví, že mu bude Bohem pomoženo jen pokud se sám přičiní (viz výše uvedený možný zdroj bohatství protestantských zemí), jak si stojí pravoslaví ?
Navíc, „ora et labora“ pochází od benediktinů, a to vzniklo někdy v 5.-6. století, a např. v tomto článku to považují za základní evropskou hodnotu (no pfuj, fakt jsem ten obrat použila ? :D)
http://www.etlabora.cz/et-labora/
Poněkud rozvláčný text, ale s tím, že má člověk pracovat a rozvíjet i své „duchovno“ klidně souhlasím. A doplnila bych Bobkovo „protože práce šlechtí“ 🙂
můj tatík mi v době, kdy se heden dostal sotva do Drážďan, říkal, že měsíc v cizině vydá za semestr na vejšce.
jako bývalý svatební fotograf vnímám rozličná náboženství podle délku obřadu (tehdy zátěže kamery na rameni) a jeho nudnosti. Na celé čaře vyhrává obřad židovský. Ceremoniál asi 19 až 15 minut, pak svatebčané nosá na židlích, přípitkuje de a hraje klezmer. Protestanský obřad je nudný, ale snesitelně dlouhý. Katolický je o něco méně nudný, ale podstatně delší s velenudnou oplatkovou přesnídavkou na konci. A pravoslvaný je druhem mučení, trvá asi dvě hodiny. Fráterník počád mává nějakými dvíčky za nimiž frekventně mizí a zase se objevuje, tu s korunou (tou na hlavu)ú, tu s jinými parafináliemi. Obřad osvěřují monotínní zpěvy, v Americe aspo%n se srandovní rádoby slovanskou výslovností. Onřad konší když už kameraman brní rameno a sádrovatí a za hledáčkem usíná. Hostina také nic moc,
Jak poznamenal Schumacher, jistě nelze za pár týdnů či měsíců v cizině proniknout nějak hluboko pod povrch, nicméně něco poznat jde.
Třeba to, že v USA nebijí na ulici černochy a policisté je nestřílí na potkání a že v restauracích nemají jenom hamburgery.
Že v Rusku nechodí všude v láptích po kolena v blátě a neumí vyrobit nic kromě rakety a tanku.
Že Izrael je přes miliardu výhrad lepší než cokoliv v okolí.
A tak.
Ale samozřejmě, proti gustu žádný dišputát.
Dušane,
takže pravoslavní jsou fatalisti 😀 ?
IMHO třeba nejpřísnější je Jahve (pro ortodoxní Židy), ale zas nedávno zpodobněné skotské církve…
Mně to asi chvíli nedám a budu nad tím mudrovat, ono to náboženství či víra v cosi „mimo“ lidstvo provází od doby, kdy slezlo ze stromů a bacilo větví první úlovek.
MaYdo ad [1268] – v tom právě spočívá ten nevyslovený vtip! 😉
Zpět k těm knihám…
Já si v duchu událostí na Slovensku a vývoje ve straně a společnosti vzal ke čtení klasiku
D.Hammet: Rudá žeň
😉 😀
No, já nevím, Matzurko, jak na tohle dopovědět. Ono je v tom všedním životě velmi těžké odlišit co je náboženská tradice, co národní, atd.
Snad že ruská kuchyně je poměrně chudá na masové pokrmy, protože má víc dnů postních. 🙂 Ale ona je otázka, jestli si to nevynutily poměry – ony ty posty se hodí z toho hlediska, že se ušetří potraviny
Ta pověstná protestantská pracovitost a skromnost, řekla bych, je danná spíš tím, že ty protestantské země leží poměrně na severu a a jsou tam podmínky, které si tu pracovitost vynucují.
TY země, které byly příkladem tej protestanskej pracovitosti, ale dnes jsou na tom jinak, svoje hbohatství dnes plácají na všelijaké multikulti blbnutí a spějí poamlu k chalífátu.
„Modli se a pracuj“ je slogan, který každému vladaři lahodí, protože poddaný, který se modlí a maká, už pak nemá čas na držkování a protesty. 🙂
Ono asi záleží nakonec víc na nátuře než na víře a taky hodně na místních podmínkách. To, jetsli někde něco roste samo a stačí utrnhnout nebo jetsli se na poli něco nadřeš, než z něj něco sklidíš, se asi nakonec projeví i na přístupu k tej víře. Bez ohledu na „filio que“
Zajimave je, ze Rusko je prakticky cele v pasmu „se na poli necpo nadres, nez z nej neco sklidis“.
[1285] A k maYdině narážce na manželství bych připomněl, že jura-p byl původně psycholog.
(1286) Jo, to je moje oblíbená četba. I zde vydaný soubor „Dívka se stříbrnýma očima“ má něco do sebe, i když je to dost starý.
Pro fanoušky šermu možno sledovat online juniorské mistrovství na http://www.fencingtime.com/LiveResults/EuropeanJuniors2018/FTEvent983043.htm
Mapy.cz přidal(a) 2 nové fotky.
Vážené ženy, k vašemu dnešnímu dni vám přejeme, abyste si k sobě vždy našly někoho, kdo k vám bude pasovat tak, jako brněnský orloj pasuje k táborské Bráně času.
Brněnský orloj
1276 maYdo, my marxisté – leninisté, dialektičtí a historičtí materialisté, spojujeme protestantství s buržoazií, katolictví s feudalismem, pravoslaví s východním byzantinským despotismem a komunistické náboženství reálného socialismu východního ritu s pravoslavím.
1287 Kultura chalifátu v podmínkách mírného a studeného pásu není samouživitelná. Parazitovat lze jen do nějaké míry. Jinak dojde zahubení hostitele nebo k vyvolání imunitního procesu vedoucího k vyhubení parazita. Adaptaci parazit-komenzál-symbiont v tomto případě vylučuju.
1266 Dučane, Red October je pro mě kultovní. Netendenční. Nějaká klišé se dají odpustit, například utajený agent – kuchař. Mám velmi rád cokoli o ponorkách.
Schumi,
imunitní procesy by se měly aktivovat štandopede !
Honzo, 😀 😀 😀
On si někdo myslí, že v USA mají v restauracích jen hambáče ? 🙂
Tak na to jsem ještě nenarazil 🙂
A koukám, že Zeman zase udělal skandál 🙂
Pustil se do médiíí vlastněných Bakalou, Top 09 a někteří odcházeli.
(1295) Mám velmi rád cokoli o ponorkách. – znáš https://www.cbdb.cz/kniha-82962-ponorky-hrozi ?