Návštěva divadla

Publikováno | Autor:

Ptakopysk podivný, únor 2018

Sedím na zámeckém chrliči, deprese na mě leží jako černý sametový plášť a teskně vyju na měsíc. Chvílemi mnou prochvívá zimničný třas, oční víčko nekontrolovaně škube a z koutku úst vytéká slina. Ale vraťme se na počátek.

To se jeden rok nemodlíte, pácháte skutky a trest na vás dopadne nemilosrdně a znenadání. Pod vánočním stromečkem na vás čeká obálka. Nenápadná, bílá, s natištěným parohatým sudokopytníkem neurčité čeledi. Parohům nevěnujete pozornost, opatrně rozbalíte a zahlédnete obsah. Vstupenka…
Hm, letos bude v Čechách ledascos. Přijede stařičký Don Airey, pak se objeví Deep Purple, přijedou Judas Priest a Megadeth, Iron Maiden, Progress slaví padesátku… no… vzhledem k tomu, že vstupenka vypadá dosti stroze a jeden potomek holduje vážné hudbě, mohl by to být koncert toho srandovního šoumena André Rieu, nebo nedej bože nějaká vážná hudba. Mám někde v podvědomí, že se v roce 2018 bude dávat Má vlast. Nenápadně se snažím odplivnout do všech světových stran, abych zahnal zlé duchy. Poněkud vyděšen vytahuji vstupenku z obálky – Stavovské divadlo, Valmont. No, ty vole….
Snažím se zaujmout stabilizovanou polohu, protože zničehož nic padnout xichtem do stromečku se vstupenkou do lóže Stavovského divadla v ruce mi nepřipadá jako adekvátní reakce, nad kterou by dárce nějak jásal. Vstupenku založím na nástěnku s tichou nadějí, že se během dvou měsíců může stát ledascos. Divadlo může vyhořet, koneckonců nebylo by to poprvé, může v ansámblu vypuknout morová epidemie, vstupenka se může ztratit. Naděje postupně slábla a chřadla, až uchřadla.

V onen den, odebral jsem se na určené souřadnice umyt, oholen, oděn v čistý slušný oděv, jak bylo napsáno v propozicích na vstupence. Venku mobilně telefonovali ti, jimž nepřišla druhá polovička jejich já a mezi nimi se prodíraly dvojice jdoucí dovnitř. Maličko mě vyděsila představa, co může čekat uvnitř, když se diváci bojí vstoupit dovnitř sami. Nervózně jsem se rozhlédl. V Rytířské ulici kdosi stál. Tvářil se, že je Emo, ale modř v jeho vlasech byl odlesk modré části spektra neonů. Mrtvolně bledá tvář se žhnoucími rubíny očí, iluze černého kabátu na paty, černé rukavice zakrývající to, co nemá být vidět. Sáhl jsem podvědomě do kapsy a nahmatal minci. Stáhl rukavici, zdvihl průhlednou ruku a zavrtěl hlavou. Ode mě minci nepřijme. Nekonečné bloudění v mlhách na břehu řeky Styx…
Moje paní se na mě netrpělivě otočila a já udělal první krok do útrob kulturního zařízení. Na vstupu jsem byl čtečkou odpípnut jako dvacet deka tlačenky a nadirigován do druhého podlaží. Cestou jsem proplul bufetem, kde milovníci kultury zdatně tankovali bílé a červené víno a vznešeně hovořili. Nějak se mi vybavil Josef Dvořák a jeho zamyšlení na téma znalců Uměleckých Děl: „Mifsře… mifstře… a toho Husa – toho nakonec upálej???“ Nechal jsem si to pro sebe a stoupal jsem dále do výšin. V příslušných výšinách jsem byl převzat dalším služebným duchem, přesněji řečeno duchyní, a odeslán do příslušných dveří. Všimněte si – pořád ještě pohoda, pohodička. Potměšilý osud takto ukolébává své oběti, zatímco si vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.

Za příslušnými dveřmi pohodička maličko ubyla, neboť jsem se ocitl, tak řečeno, v nitru kulturního zařízení. Teď nastala ta pravá chvíle na psychoanalýzu. Já osobně nemám rád nitra kulturních zařízení. Ještě tak jsem ochoten akceptovat nejniternější nitra, tedy prostory technické, kde se nacházejí nejrůznější hejblata, vehementy, fórychtuňky, foršteluňky, šlauchy, šajny, protože v podobných prostorách jest mi dáno občas pobývati, vehementy štelovati a rychtovati, či nejrůznější čurapajzlíky nastavovati, aby zdatní mužové a mámivé čarodějky světa uměleckého měli ke své práci optimální podmínky. Ale nitra určená pro veřejnost, to je něco jiného. V podstatě se mi svět zmenší do krabice půl metru na půl metru, přičemž já přesahuji přidělený prostor díky tomu jak mi narostl femurus et articulatio humeri všemi směry. Rázně mi ubyde kyslíku, protože divadelní vzduchotechnika pomocí selektivních nanofiltrů z přiváděného vzduchu odfiltrovává zmíněné molekuly a vrací je zpět do okolního ovzduší jako balastní látku. Naopak přibyde tepla, neboť vědecky bylo zjištěno, že kulturní zážitek lze absorbovat při teplotě vzduchu 25° Celsiových a výše. Čím tepleji, tím intenzivnější zážitek je. Ještě bych dodal, že každé divadlo disponuje specifickým prachovým spektrem. Z toho plyne i jeden z důležitých úkolů herců – během představení vířit prach tak, aby oblaka dosáhla až nahoru na galerii a aby ani diváci na nejlevnějších místech nebyli o plný zážitek prachového bouquet garni ochuzeni. Velmi intenzivně se prachové problematice věnoval pan Munzar, když si v Činohře Národního divadla střihl režijně i herecky Lva v zimě. On dílo uchopil takovým specifickým způsobem – vždy, když nazrál okamžik a postava se ocitla v podřízeném postavení, tak aby situaci pochopil i hluchej, Muznar hercem fláknul o zem. Samozřejmě, že ne in persona, že by jako hlavní postavy Richard, nebo Jindřich II. vedlejší postavu uchopily za klopy a majzli s ní o podlahu. Kdepak, pánové Luděk Munzar a René Přibil byli herci kultivovaní. Vedlejší postavy to prostě dostaly od pana Munzara rozkazem jako režijní pokyn. Vedlejší postavy ztvárňovali vesměs herci mladí, perspektivní, chtějící to někam dotáhnout, takže sebou o prkna činohry mlátili, až se ze spár mezi fošnami, jež znamenají svět, zvedala oblaka prachu a první řady přízemí se ztrácely v šerosvitu kvality takměř caravaggiovské. Ale to jsem odbočil.

Vraťme se do lóže ve druhém patře Stavovského divadla. Zbaven přepravního obalu, usadil jsem se na bidýlko sedadla v druhé řadě, nasál ovzduší a nechal neuronové spoje, aby přešly do stand-by režimu kvůli úspoře kyslíku. Diváctvo hlasatelem bylo upozorněno, aby vypnulo své mobilní telefonní přístroje, schovalo fotoaparáty a kamery, načež byly vypnuty hledištní pohlcovače tmy a ozvala se hudba. Osvětlovač napálil bílou spotovku na střed jeviště. Uplynulo několik milisekund, než se upravila rohovka, aby příslušná ganglie mohla vyhodnotit informaci posílanou z očních bulev. Během těch několika milisekund si Osud utáhl tkaničky rukavic, napřáhl se, a …

Je to balet!

Úder dopadl. Neuronové spoje se začaly rozpadat, srdce začalo vysazovat, čivy ochořely a okončetiny se začaly nekontrolovaně chvět.

Ale nebyl to čistý K.O. Proces mého rozpadu se zastavil. Zrakový nerv v posledním záchvěvu poslal informace centrále a ta vyhodnotila, že je to nějaký nezvyklý balet. Není klasický. Nejsou tam tanečníci v harapeskách obtahujících do posledního detailu jejích moudí, ani plasticky vykreslující každé sevření němých tváří, nejsou tam uniformní tanečnice s napajcovanými obličeji postav z čínské opery. Z kostýmů se dá poznat kdo je kdo, dokonce se po jevišti pár civilistů fláká zcela nebaletním pohybem. A co mě překvapilo nejvíc, to byl čtený komentář. V prvním poločase ho bylo více než ve druhém, kde se autor evidentně domníval, že divák vklouzne do děje natolik, že ve druhém poločase bude dokonale kapírovat, o co běží. Já osobně u baletu považuju za unfair, že někde v záhlaví průběžně neběží titulky. Mám na mysli něco jako headline na zpravodajském kanálu. Protože když postavy dělají takové ty pohyby rukama – přiznávám, že jsem to naživo viděl poprvé – snažil jsem se to dekódovat na základě znalostí nabytých sledováním akčních filmů. Poté, co mi vyšlo při diskusi markýzy de Merteuil s paní de Tourvel něco ve smyslu „Je jich tam šest, já tam vlítnu, sejmu toho vlevo a ty postřílíš zbytek“ jsem dekódování vzdal.

V poločase jsem vyrazil do bufáče. Ne proto, abych holdoval chlebíčkovému obžerství, či drže sklenku na patku vznešeně konverzoval, to ani omylem, spíš jsem vyběhl tak nějak z radosti, z nadšení nad tím, co všechno dokáže můj organismus vydržet, aniž by se rozpadl na nechutnou mazlavou hmotu jako mesmerizovaná mrtvola egyptského faraona poté, co na ni přestalo působit kouzlo nekromanta. A mimoto jsem se chtěl podívat, co skrývá Mozartův salonek za bufetem. Úplně jsem užasl. Udělali mi radost ve Stavovském divadle. Na zdi Mozartova salonku totiž visí Bedříšek, hmmm, ehm – tedy visí tam portrét Bedřicha Smetany v nejlepších letech a pod ním vitrína s komentářem k jeho velmi úspěšnému nastudování Mozartova Dona Giovanniho. Evidentně se Smetanovo pojetí vymykalo tehdejšímu stylu, protože se dochovala korespondence o technice… ale už zase ujíždím bokem. Zkrátka těšil jsem se z expozice, než zazněl signál k nástupu do druhého poločasu. Už jsem předeslal, že komentářů rapidně ubylo, ale přibylo akce, šermířských soubojů, dokonce i otevřeného ohně bylo na jevišti přehršel, takže i nechápající primitivní organismus se zabavil. Jak dopadne Valmont asi víte. Maličko ve smyslu severských, či germánských ság. Kdekdo umře. Jedna věc je zvláštní – občas si po shlédnutí díla povzdechnu, že je škoda, že nesejmuli obzvláště zavrženíhodným způsobem scénáristu, či režiséra, ale u tohoto představení mi to na mysl nepřišlo. Když jsem byl proudem diváků vyexportován na ulici, do plic nasál osvěžující kombinaci přízemního ozónu, oxidů dusíku a mikrosazí a znovuoživlý steampunkový arithmometr instalovaný mezi mýma ušima se z volnoběhu rozeběhl do pracovního tempa, jsem si uvědomoval, že jsem v Praze, pamatoval jsem si, kde mám auto a že dáma vedle mě je moje paní. Vykročila vpřed, zatímco já jsem se zadrhl na chodníku s očima upřenýma do Rytířské. Byl tam. Stál pod krákorci bočního balkónu a čekal. Stín s rubínovýma očima mihotající se ve frekvenčním světle neonů z Havířské. Zdálo se mi, že zachytil můj pohled, zhnuseně si odplivl a zmizel v krajkách mřížoví pod schody. Utrpěná destrukce mé neuronové sítě evidentně proběhla v rámci běžného působení entropie a ještě nenastal čas pro bloudění v mlhách Hádovy říše.

Měsíc svítí, chrlič pode mnou znuděně zírá do stříbřité krajiny, odkudsi z dáli na mé vytí odpovídá jakýsi osamělý vlkodlak. Slinu jsem utřel do rukávu sametové deprese a vypadá to, že zítra ráno vyjde slunce a že o uplynulém večeru asi něco napíšu…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 308 komentářů u „Návštěva divadla“

  2. Výsledkem bylo, že alimenty platil ten, koho matka označila.

  3. Ne , neplatil .
    Bylo obrovské množství žen, které neměly šanci najít partnera, a spousta z nich děti chtěla.
    Tak se jim to umožnilo. Leckterej chlap by brzdil, kdyby pak měl platit alimenty .
    Hlavně ti s rodinami, kterým by manželky pěkně vynadaly, kdyby takhle placením alimentů snižovali rodinný rozpočet.
    Dnes už to přirozeně neplatí. Nedávno jsem četl o chlapíkovi, co dlužil manželce 1,5 milionů rublú na dvě děti,, zašil se někam do lesa , kde si vykopal zemljanku 🙂

    Vyhlásilo se po něm pátrání, a zavřeli ho 😀

  4. Tu finanční stránku nějak kompenzoval stát, protože měl zájem na tom, aby SSSR nevymíralo.

  5. Moskva – Rus (40) se pět let skrýval v zemljance, než ho nedávno našli policisté. Exmanželce dluží výživné na dvě děti ve výši 1,5 milionu rublů (650.000 korun), soud mu vyměřil 20 dnů podmínky.Kirovská prokuratura se proti verdiktu odvolala a žádá, aby ho soud změnil na nepodmíněný trest.

    V roce 2013 byl dlužník zařazen na seznam celostátně hledaných osob, informovala agentura TASS. Zemljanku si prý na odlehlém místě vyhloubil sám, živil se lesními plody a pár rublů občas vydělal sběrem kovového odpadu. Peníze ale exmanželce nedával, šetřil prý na lepší bydlení.

    Zdroj: http://zahranicni.eurozpravy.cz/evropa/185243-rus-neplatil-alimenty-pet-let-se-schovaval-v-zemljance/

  6. Dívám se do humna a nevypadá to dobře-vypadá to tam jako pracovní příležitost 😉

  7. 1596 maYdo, jako blechy. Najdou si jiného psa.

  10. A tak NoName uz vcera jsem nekde cetl, ze pri nynejsi ofenzive umiraji tisice civilistu (casto s kalasnikovem v ruce), takze chlor byl jen otazkou casu…

  12. 1608 – jak to bylo s tou vypálenou synagogou? Vandalismus s podmínkou, protože šlo vyjádření nesouhlasu s politikou státu Israel? Takže podle tohoto precedentu by měli postupovat stejně, ne?

    Teda, ne že bych byla nadšená, že žhářští magoři odcházejí od soudu s podmínkou, protože stačí, že svedou všechno na „politický názor“, ale rovnost před zákonem je rovnost před zákonem.

  13. 1609
    Jasně, zvlášť když Asádovy jednotky rozpůlily povstaleckou oblast, zabíraj další a další území, a část povstalců začíná uvažovat o tom vypadnout.
    Asádovi vojáci si asi říkaj „Je to nuda, už dlouho nás nebombardovaly Tomahawky, něco s tím uděláme! „

  14. OT – v rozhlase vypráví Jiří Anderle o renesanci a zájezdu do Itálie. Paráda – pusťte si to aspoň z archivu. Vykládá o tom, jak se v renesanci kreslilo olůvkem a že renesance je klasika, pokud jde o řemeslo a figurální malbu, třeba takový detaily jako ruce a jeden přímo vidí ty skici.

  17. TAky hezký, Zpátečníku, ale toho Anderleho si můžete pustit i z archivu. Ten cyklus se jmenuje Láska za lásku. Většinou vzpomíná na svoje dětství, moje děti to poslouchaly, když byly malý a moc se jim to líbilo.

  19. Ta vesnice se jmenuje PAvlíkov a je to kousek od Rakovníka. Jednou jsem na cestě do Plasů pod Rakovníkem blbě odbočila a jela jsem tamtud.

  20. No mně ten Anderle připadá, že se stylizuje do Nepila ( ten je nakonec také z toho kraje) a co jsem slyšel, tak J.A. dokázal být úspěšný ve všech režimech. Ale to je věc každého, jak se na to dívá. Já ho vypínám a jeho posluchačům přeji, ať si to užijou. Cyklus věnoval rozhlasu zdarma, což mne jen utvrzuje o jeho ( cyklu) kvalitě. Ale jsem zaujatý.

  21. Poslechl jsem si jen pár minut, neb bych u toho (na rozdíl od barokní muziky) nebyl mohl zároveň pracovat, byť i jen na fotkách. Stylizace je jedna věc; jiná jsou reálie, a ty myslím mají hodnotu již samy o sobě: Třeba pozorování, že na slunci sněhulákům oči z kousků uhlí vypadly jako první… I kdyby napadl sníh, i kdyby děti byly ochotny uplácat sněhuláka, kde tu dnes seženou to uhlí?

  23. 1623 — Zajímavé to asi je, AeroKarle, ale zdá se mi to dost nekonsistentní, přec jen zatížené přacím myšlením (viz argumentaci poměry v Turecku), a pomíjející podstatu věci.

    Protože podstata brexitu myslím není ekonomická. „TOHLE CHCETE, ABY VÁM VLÁDLO?“

  24. Ooops — sáhl jsem vedle, tj. na Enter. Pokračování:

    „TOHLE CHCETE, ABY VÁM VLÁDLO?“ měli Švýcaři kdysi napsané na billboardech, a u toho vypodobněného Špidlu. Jakkoliv se to mohlo zdát neuvěřitelné, během těch let jej eurokrati dalece překonali. Národ velikosti a mentality anglického (britského, musí-li to být) se ani přes 3/4 století ústupu ze slávy myslím nebude na cosi takového, jako je dnešní EU, jen tak nečinně dívat.

  25. Jirko, to je zajímavý, já nějak Nepila nemusím, ale tohle se mi poslouchá dobře.

    Úspěšnost za každáho režimu bych nikomu nevyčítala, pokud ti lidi něco uměli, s režimem se nezapletli víc, než bylo nezbytné a nehrajou si teď na morální sloupy, které trčí nad prohnilou společností.
    V tomhle ohledu mi vadí Svěrák , i toho Cimrmana mi poněkud zprotivil. I kydž o to se ne jvíc zasloužili PR agenti soudruha Drahoše, kteří ho patrně navedli říkat, že není suchar, protože si doma s manželkou citují cimrmana.

  26. A fuj, už jsme zase u tej politiky… I proto bych moc neřešila , jestli byl nebo nebyl Anderle úspěšný za každýho režimu. Úspěšný byl tím, co uměl a ne díky politice a nepošlapává to tím, že by blbě plácal o morálce.

  27. Mno, řekl bych, že i Svěrákovi umožnili komouši docela slušnou kariéru – na tehdejší doby.

  29. jo hoši, na to musíte diaketicky. Jako jsme my rozlišovali mladýho Marxe od starýho ta je třeba rozlišovat mladýho Svěráka od starýho.

  33. Dobré zas ráno… Mno, IMHO mladej Svěrák posloužil jako předloha pro Hujera… Když si ho tak vybavím, jako mladého, nadšeného svazáka, řekl bych, že postupně dozrává…
    No, takhle to dopadá, když ho fotr (a fotra děda) včas neutřel do prostěradla…

  34. Matzurko, máš sice také pravdu, ale z maexáku bys propadla…

  35. Tak v Rakousku:
    1. Napadl rakouský občan (zřejmě Ahmed H.) nožem vojáka před iránským velvyslanectvím.
    2. Ten se bránil pepřovým sprejem.
    3. Útok nepřestal, vojáka útočník zranil na ruce.
    4. Voják vytáhl pistoli a útočníka zastřelil.

    Představu vojáka stříkajícího pepřovým sprejem nemůžu dostat z hlavy. Obrovské bitvy eurovojáků, prázdné pepřové spreje se povalují po celém bitevním poli …

  36. 2 NoName – kor, když si člověk uvědomí, jak náročné je ty prázdné obaly ekologicky zlikvidovat…

  37. Dušane,
    asi bych neměla prozrazovat, že z toho mám státnici za jedna 🙂 ?
    To už je ale dávno, a zapomněla jsem naprosto vše.

  38. No a jinak jsem konečně pochopil, proč se ta knajpa na Loretánském náměstí jmenuje U ČERNÉHO VOLA…

  39. Možná by bylo lepší mít ty spreje vepřové 🙂

    Nehodlají v Rakousku zpřísnit azylové zákony ? Jsem něco na to téma zahlédla na Netu, ale v diskuzi, tak to možná bylo jen JPP. Znělo to dost striktně – např. zabavení hotovosti azylantovi na uhrazení nákladů s azylovým řízením a ubytováním, toto bude v ubytovnách, kde si budou sami uklízet, okamžitá v případě neobdržení azylu okamžitá deportace, při podvodu (jméno, věk, země původu…) dtto, prošetření mobilů za účelem ověření totožnosti žadatele…

  43. (1623) To mně právě zaujalo, že tam tu myšlenku dost rozvíjí. A taky to, že se EUnie chce Británii pomstít a udělat exemplární případ. Na Hujera dost nečekaný.

  45. 1638 – prosím o vysvětlení – jemnou narážku jsem nepochopil a k tomu domu i hospodě mám skoro otcovský vztah.

    1641 – kdo ovládal umění šermířské, nemusel se bát výprasku potěhem. Jinak wiki nebo Halla.

  46. 1644 – postupně převedeme na aplikace veškeré chování. Chápu, noví voliči se bez mobilu ani nevyse…

  49. 1647 – omluva veliká, mea culpa! Moc rychle čtu, ale budiž mi omluvou, že zásluhou velkého větru nám od rána už několikrát vypli proud. Proto čtu i ťukám rychle, aby se mi to zase neztratilo.

Komentáře nejsou povoleny.