Albert Salický
Před nějakým časem jsem byl s dětmi v Technickém muzeu v Brně, kde mají mimo jiné i velkou vitrínu s expozicí bakelitu. Bakelit, první umělá hmota našeho mládí, se dnes intenzivně sbírá. Děti však nevěděly, co to je. No přece bakelit, vždyť doma máme ještě bakelitových věcí dost, odpověděl jsem lehkomyslně. Jenže v naší jinak rozsáhlé domácnosti už bakelitu nezbyl ani ždibec. Tak jsem musel na nejbližším bleším trhu koupit takovou tu kulatou červenou misku se šroubovacím víčkem, ve které se prodávalo holící mýdlo, aby děti věděly. Měli tam i klasický bakelitový kapesní mlýnek na kávu „Tramp“, ale ten už se pohyboval cenově v oblasti nadšenců, a to já pro bakelit nejsem.
Mě zajímají spíš sklenice od hořčice neboli hořčičáky, které byly v 60. letech prakticky všudypřítomné. V domácnostech později už spíše jako odměrky či sklenice pro děti, ale v kancelářích či na chatách ještě jako zásadní kus nádobí.
Sklenice od hořčice čili hořčičáky se používaly nejen v kuchyni, ale i v domácí dílně na ukládání šroubků a matiček, popřípadě se v nich odmočovaly štětce a míchaly různé přípravky. Mezi zahrádkáři bylo například známo, že je třeba postřiku proti mandelince dávali hořčičák na konev, jinak je to neúčinné. Ale v nejslavnějších dobách tyto sklenice sloužily domácí i kancelářské gastronomii. Tradičně se do nich dělala černá káva, ta česká, rozemletá zrnka zalitá horkou vodou. A říkalo se, že je třeba při zalévání kávy vroucí vodou nechat ve sklenici kávovou lžičku, ta prý odvede teplo a sklenice nepraskne.
Já pamatuji jak sklenice starší, kónické, tak samozřejmě ty novější, mírně zaoblené. A tak jsem se rozhodl, že si hořčičáků pořídím celou sadu a budu v nich hostům nabízet drinky. Netušil jsem, že sklenice od hořčice už české domácnosti opustily. Říkal jsem si, že bych mohl bych vyrazit na venkov a navštívit všelijaké ty tetičky a kmotry, ale ani to dnes není řešení. Každý jen vypráví, jak vyklízel byt po babičce a nešťastné hořčičáky naházel do popelnice!
Už jsem v životě sbíral leccos. Vždy, když se něco sbírá, se objeví spousta literatury. Například o modelech aut Matchbox či starých fotoaparátech je toho plná knihovna. Začal jsem tedy hledat literaturu i ke sklenicím od hořčice. V internetu se ovšem hledá špatně. Jednak je Hořčičák podivuhodně rozšířené příjmení, dále tak všudypřítomní pejskaři označují barvu svých miláčků (jeden hořčičák ovšem byl i moped zvaný fichtl), a velmi často je toto slovo použito jako odměrka (tedy 2 dcl) při receptech, opisovaných ze sešitů babiček. Zato literatura veškerá žádná. Velmi stručnou informaci jsem našel v knize J. Lněničkové „České a moravské obalové sklo”, ale to už bylo také všechno. Nakonec jsem dospěl k závěru, že chci-li si o hořčičácích něco přečíst, budu to muset sám napsat.
Jenže kde vzít informace? Na Wikipedii je minimální zmínka a několik komentátorů na různých fórech informace stejně jako já hledá a nenabízí. Kde najít sběratele? Lidé sbírají i mnohem horší věci, než hořčičáky. Bylo by tedy velmi nepravděpodobné, že by je někdo nesbíral. Vzhledem k tomu, že při aukcích na Aukru existuje více zájemců, lze předpokládat, že takoví jedinci existují, ovšem vzhledem k dosaženým cenám, kdy se poštovné blíží ceně zboží, to nebude tak horké. Jediný sběratel, o kterém vím více, je dáma, která zcela svévolně usoudila, že čísel forem na dně sklenic (zajímají ji jen ty zaoblené) je 99 a rozhodla se je všechny mít. No, už je zhruba v poločase.
Obrátil jsem se tedy na sklárny, někdejší výrobce hořčice jako byly firmy Fruta, Briliant a podobně, na ministerstvo zemědělství, na muzea skla a průmyslového zboží. I tak je žeň velmi chudá. Sklenice se podle tehdy platné normy vyráběly v řadě skláren, například v Rudolfově huti v Dubí u Teplic (ty maji na dně iniciály zakladatele firmy Josefa Inwalda, což ovšem vypadá spíše jako zkřížené vycházkové hole) nebo v sklárnách Moravia Kyjov s řadou pobočných provozů (sklenice s M v trojúhelníku na dně). Vzhledem k tomu, že formy k lisování dodávala rovněž řada firem, liší se jednotlivé výrobky I přes miry definované ČSN mírně tvarem I kvalitou povrchu. Hořčičáky byly navíc vyráběny z odpadového material a jsou tedy velmi rozdílné v struktuře skla i barevném odstínu.
Oba základní druhy, kónické i zaoblené silnostěnné a velmi nekvalitní sklenice z 50. a 60. let 20. století o výšce 9,5 cm, byly uzavřeny plastovým víčkem, na kterém byly natištěny údaje o výrobku a ceně. Na některých sklenicích byla navíc oválná papírová nálepka. Vzhledem k způsobu využívání sklenic je jasné, že se mnoho nálepek nezachovalo. Zachovaly se však občas zbytky lepidla, které na některých sklenicích tvoří matný náznak oválu. Kromě sklenic s nálepkou existovaly i sklenice, na kterých byl jednobarevný potisk, patrně sítotiskem. Ten se tak snadno nesmyl, přesto jsou potištěné hořčičáky vzácné. Z čehož plyne, že jich nebylo mnoho.
Hořčičáky jsou specificky československý fenomén. Badatel se může třeba ugooglovat, ale za hranicemi nic nenajde. Německy mluvící státy, a tenkrát nás obklopovaly dokonce tři, nemají s pojmem Senfglas spojeno nic, co by hořčičák připomínalo. Podobně naši sousedé ze severu mají své musztardówky zcela jiné. Dokonce ani v Moskvě, kde je prý jinak k mání úplně všechno, o gorčičnyj stakan nezavadíš. Ukrajinské označení není známo, ale asi to nebude jiné. Maďarsky se hořčičák řekne, nebudete věřit, mustárpohár, ale víc informací by z Uhrů nedostal ani sapér Vodička. Přitom je v uvedené knize zmínka o importovaných sklenicích, ale odkud by byly? Slovensko tehdy cizinou nebylo, avšak i tam je Horčičák celkom bežné meno, a tak badatel najde pouze sympatickou zmínku na facebookové prezentaci prešovské kapely The Strangers, umístěnou s cílem propagovat jejich nové CD, obsahující píseň nazvanou, jak jinak, Horčičák. …
Dále je tam ve zmínce o historii firmy Snico, dříve Stredoslovenské konzervárne a liehovary, n.p., doslova: Dňa 1. mája v roku 1961 sa na ulici M. Pišúta v Liptovskom Mikuláši začala výroba tradičnej plnotučnej a kremžskej horčice, ktorá sa výrábala v 70g hliníkových tubách, v 80g plastových kelímkoch a v 200g sklennom pohári, takzvanej „ruskej Zuzana“ a tento pohár sme ľudovo nazývali „horčičák“. Na „horčičáku“ bolo prvý krát použité zatláčacie viečko, ktoré používame dodnes.
A tak dále bádáme a tápeme v temnotě. Najde se někdo, kdo ví více? Vždyť přece v množství provozů, kde se hořčičáky vyráběly či používaly k balení hořčice, musely pracovat stovky lidí, kteří si dnes užívají zaslouženého důchodu, a někteří z nich třeba i u počítače četbou tohoto povídání. Tak sem s vašimi vzpomínkami! A kde je těch pár nadšenců, se kterými občas bojuji na Aukru o pár sklenic? Sběratelé hořčičáků všech (tedy obou) zemí, spojte se ! (salicky@seznam.cz)
Kompletní text s obrázky je k otevření a stažení ZDE
Ischl a jiné recepisy:
Ono je to s těmi originálními recepty složité. Kamarádka tady prodávala Sacherovy dorty přimo v hotelu Sacher. Jeden malý jsme od ní k nějakému výročí dostali, originální dřevěná krabice atd. Co si budem povídat, je příliš sladký. Kdybych ho dělal, a že sacherovu kuchařku mám v polici, ubral bych cukr. Dále, když jsme přišli do Rakouska, museli jsme změnit spoustu receptů, protože některé zdejší suroviny byly do té míry jiné, že to měnilo výsledek. A to prosím jsme sousedi. Co takhle vařit bramborové knedlíky s uzeným třeba v Arkansasu… Ale lid, tedy dav, neboli lůza, nemá chuťovou paměť. Když jsem začínal v hospodě v Dolních Rakousích, chteli po nás hosté česká jídla, mj. i povidlové taštičky. Jenže tady se cena kalkuluje ze surovin, takže se dělaly z tvarohového těsta, protože nudlové je příliš levné, a místo přehnutých čtverečků se tvarovaly se italským tvarovátkem na ravioli. Do povidel jsme dali rum, aby stoupla cena, a protože mají lidi předsudky proti černým tečkám máku v zubech, sypali jsme to skořicí a navrch dali kopeček šlehačky, proč asi… A výsledek? Domorodci řvali nadšeníkm a vykřikovali, jo, to je vono, úplně jak od mé moravské babičky !
a při dnešním pečení a koštování ochucovadel jsme podiskutovali nad tím, že vláda dala deset milionů na to, aby stát zadarmo zkoušel chlast
jako by stát měl nějaké své peníze
ale jinde řekli, že jeden test stojí devět stovek
nebylo by snažší těm, co chtějí vyzkoušet lahev, ji sebrali a vyměnili za výčepní lihovinu?
Vážení, dovolte povzdech – zkurvenej rok! Napřed rejpal, teď Petr… Před chvílí jsem se dozvěděl, že včera večer umřel můj kamarád, skvělej člověk, odborník světového významu na statistické zpracování dat a celoživotní optimista prof. P.V.
Byla to leukemie, neměl šanci… ale bojoval až do konce… A furt věřil, že se z toho vyhrabe. „Ta operace se povedla, teď ještě mě čekají 3 kontroly a pak už zas půjdu učit…“
Tak si tu dávám panáka Tulamorky na jeho památku a vzpomínám na poslední konferenci, kde jsme spolu byli a společenský večer, kde jsme se váleli smíchy nad jeho historkami.
A vzpomínám na telefonát k našemu společnému kamarádovi, kde se mi ozvalo – „kancelář prof. J.L., u telefonu P.V.“
„Nazdar Petře, to jsem rád, že Tě slyším, co tam děláš?“
„Ale Jindra nestíhá, tak mu tu dělám sekretářku… To víš, nemám co na práci…“
„No a co ten statistickej odhad chyby?“
„O tom se budeme bavit, až bude mít čas a já mu přestanu dělat sekretářku…“
Naštěstí mám na co vzpomínat…
Inu – Das Leben ist wie eine Hühnerleiter: Kurz und beschissen…
Povidlové taštičky bylo oblíbení jídlo mého dětství.
Samozřejmě z nudlového těsta. a žádný rum, babička tam povidla sázela lžičkou rovnou ze sklenice bez jakýchkoliv úprav. A sypaly se smaženou strouhankou s cukrem.
Šlehačka na ně vůbec nepatří. Zrovna tak na taženej štrůdl. Dávat na všechno šlehačku je mor dnešní doby. 🙂
Powidltaschkerln aus der schoenen Tschechoslowakei
Dobrý večer, jestli někoho zaujalo jméno Mnislav Zelený – přes jihoamerické indiánské civilizace – tak bude příští sobotu v Hyde parku. To se čt povedlo, ty sobotní HP, odborné, bezvadné..
PeSi, hnusný svět, když kolem nás odcházejí nejdřív a nefér ti, co by si naopak zasloužili žít co nejdéle..
Panu Salickému dík za odkaz na Domácí umění, spolupracuji s chráněnými dílnami a možná ten web neznají. Je to paráda..
A nevím, jestli jste viděli, nebo jestli někoho zajímají dva odkazy –
Mapa dluhů – http://jdem.cz/w3s69
a INDEX VNÍMÁNÍ KORUPCE 2012 – http://jdem.cz/w3s74
Jste tady banda barbarů, povidlové tašky vždycky jen z bramborového těsta…
Foundry, máš naprostou pravdu. Když z nudlového těsta, tak jedině pěry! 🙂
Dano, pěry tady kromě nás dvou nikdo nezná.
Co vy to tam na tom dálném východě vlastně jíte, boha jeho?
Zkusila jsem zagůglit a vypadly na mně „pěry s lejstrem“ – pro pánajána!
😀
Ostatně, powidltascherl, die kann nur Bozena 🙂
Powidltatschkerln
Mehlspeis is für mich kein Essen,
ich bin nur auf Fleisch versessen,
wenn’s auch nur ein ganz ein kleines Stück wär.
Und die ganzen Mehlspeissorten,
Guglhupf, Palatschinke, Torten,
eß ich nicht, weil ich davon zu dick wer.
Eine Mehlspeis nur, die mag ich,
die könnt essen jeden Tag ich,
da vergesse ich ganz auf mein Gewicht;
kann ich so a Mehlspeis kriegen,
laß ich alles stehn und liegen,
denn auf die bin ich direkt erpicht:
Refrain:
Powidltatschkerln aus der schönen Tschechoslowakei
schmecken noch viel besser
als die feinste Bäckerei,
denn so ein Tatschkerl,
so ein powidales,
das ist doch wirklich etwas pyramidonales.
Und immer denk ich,
wenn ich Bozena erblick:
Powidltatschkerln,
-tatschkerln ist das allerhöchste Glück.
Mittags bin ich bei der Mitzel,
eingeladen auf ein Schnitzel
und dazu Salat mit Mayonnaise.
Dann, nach einer kleinen Pause,
gibt’s bei Margit eine Jause:
Speck mit Paprika und Stückl Käse.
Gleich darauf um sechs Uhr zehne
krieg ich bei der Fräuln Helene
ein Stück Gansl und a Schweinskarree;
doch wenn dann um halber acht mir
Bozena die Tür aufmacht,
was glaubn Sie,
was ich als erstes seh?
Refrain:
Powidltatschkerln aus der schönen Tschechoslowakei
schmecken noch viel besser
als die feinste Bäckerei,
denn so ein Tatschkerl,
so ein powidales,
das ist doch wirklich etwas pyramidonales.
Und immer denk ich,
wenn ich Bozena erblick:
Powidltatschkerln,
-tatschkerln ist das allerhöchste Glück.
Strümpfe hab’n wir jetzt aus Nylon,
der Fünf-Uhr-Tee kommt aus Ceylon
und das seichte Tief von den Azoren.
U.S.A. schicht Zigaretten,
Frankreich freie Kabinetten,
Ungarn statt Salami Gladiatoren.
Franco Haus kriegen wir aus Spanien
Diktaturen statt Kastanien,
und Norwegen schickt die Silberfüchs,
doch das Beste kommt entschieden
aus dem Land der Premysliden,
alles andre ist dagegen nix!
Powidltatschkerln aus der schönen Tschechoslowakei
schmecken noch viel besser
als die feinste Bäckerei,
denn so ein Tatschkerl,
so ein powidales,
das ist doch wirklich etwas pyramidonales.
Und immer denk ich,
wenn ich Bozena erblick:
Powidltatschkerln,
-tatschkerln ist das allerhöchste Glück.
Martine, :-))))
Rputi, co by? Pěry. :-))))
Martine, jo, Hermann Leopoldi 🙂 Je to i na youtube, ale píšu z tabletu a neumím tady zkopírovat odkaz. Je zázrak, že nějak zvládám diakritiku.
Foundry, nejen Leopoldi, ale i WienerKabinett
http://www.youtube.com/watch?v=DGiZ2bkxWOk&list=FL-g0-ADCcjsrJJxpkMgFy4w&index=20
A trochu osvěty, u Valachů není jenom slivovice.
http://www.mimibazar.cz/recept.php?id=107840
Dobrý večer,
Dobrý večer,
Recept na išské dortíčky je v Sandtnerce, a z té jej, nejpíš, opsala Juliana A Fialová a přejmenovala na babiččiny dortíčky. Recepty se liší v množství ořechů. V Retigové jsem srovnatelné dortíčky nenašla.
V době kdy se „Sandtnerka“ nebo „Retigová“ daly pouze zdědit, vycházela Česká kuchařka od Fialové. Dostala jsem ji do výbavy, dodnes podle ní občas vařím. S překvapením jsem zjistila, že „tajený“ rodinný recept na vanilkové rohlíčky mojí babičky je v ní uveden. Oddechla jsem si, že recept na „100“ letou bublaninu tam není. Ten rodinným stříbrem zůstane. Tedy pokud jej, v touze se předvést, nevykecám 🙂
Martin odhalil tajemství pěr, tak já přidám cosi jiného – z běžného života. Je advent a já včera navštívila Olomouc. A musím přiznat, že olomoučákům se vánoční trhy na Horním náměstí letos opravdu povedly. Kromě typicky vánočních atributů – vánočního stromu, vánoční výzdoby, se velice povedly prodejní stánky a další atrakce – třeba kovář, kovající stojany na stromky nebo stánek s pravou zabíjačkou včetně výrobků a také koncert – včera Druhá tráva s Pavlem Bobkem – úžasné! A všude vánoční punče různých druhů, vánoční drobnosti, setkávání známých…Prostě skutečná vánoční atmosféra.
Dnes dopoledne jsem si dovezla vnoučata a odpoledne jsme byli v bratrancově lese pro vánoční stromky. Letos poprvé není naplněna tradice – bratranec prodává vše včetně lesa a tak se vánočka a rodinný nájezd na stromky nekoná. Já budu zakládat plantáž vánočních stromků až na jaře a tak první budou někdy za 3-4 roky, takže přerušená tradice. Život je změna…
Není pravda, že jsem v pátek tu hořčičnou sklenici neměl v ruce (97). Naopak je pravda, že jsem ji obracel dnem vzhůru, chtěl jsem se totiž podívat, jaká je na něm značka. (Žádná.) Jenže dotyk její textury byl tak archetypální a samozřejmý, že mi jeho pocit nepronikl do vědomí hned, nýbrž – o to silněji – až po pár hodinách, kdy už se mi souvislost vytratila. A teprve studium obrázků těch sklářských značek mi pak přivodilo prozření, že jsem na sklenici musel sahat.
Hezkou chvíli jsem přemýšlel o tom, co napsala Nika (52). Ošklivé časy jistě, oškliví průvodci – jak se to vezme… Sám jsem se v tehdejších ošklivých časech na hořčičné sklenky asi vždy automaticky a bezmyšlenkovitě – sotva teď zpětně s jistotou vysvětlím proč – díval jako na cosi, co přichází ze starodávna; možná z 50. let, možná z války, možná ještě z první republiky. (Pojednání pana Salického poslední možnost teoreticky potvrzuje, i když tvary asi tehdy byly jiné než ty rotačně symetrické.) Je to snad působeno tím, že v dobách mého dětství se u nás hořčice užívala daleko spíše při vaření než při stolování, takže jsem asi daleko více přicházel do styku až s prázdnými sklenkami, v nějakém jejich druhotném použití? Navíc v takovém – na půdě, v garáži, ve sklepní dílně –, jež vyvolávalo dojem, že trvá již léta? (Není-li to další falešná vzpomínka, jednu dobu či v jednom bytě jsem hořčičnou sklenku snad měl i k čištění zubů? … Musím se někoho zeptat, dokud je čas.) I když jsem jistě býval svědkem též primárního užití, pamatuji si totiž, jak se štípaly, lámaly a trhaly okraje toho plastikového víčka, vyráběného snad z čímsi tvrzeného PVC… (Anebo při druhotném užívání sklenic posloužila i víčka, alespoň zprvu?)
Spíše jsem hořčičné sklenky tehdy viděl jako cosi již z podstaty materiálu trvanlivého a solidního; něco, co svému účelu nesloužilo špatně, a nic o sobě nepředstíralo. Žádná velká estetika, ale zas k nim člověk přišel zcela zadarmo, stačilo zkonzumovat tu hořčici. A vlastně téměř stejně se na ně dívám i dnes. Pochopitelně je šlo užívat k lecčemu: Sestavit si zrovna z nich parádní servis jistě mohlo být projevem nedostatku vkusu; ovšem učinit z nich nouzový servis v situaci, kdy člověk nebyl právě schopen v Domácích potřebách najít opravdu pěkné sklenice, mi nepřipadá zas tak odsouzeníhodné – alespoň potud, pokud si té nouzovosti byl vědom.
V každém případě mi hořčičné sklenky připadaly nesrovnatelně solidnější než jiné typy obalů, které se tehdy začínaly objevovat – a snad i než všechny další obaly, které od té doby přišly. (Ovšemže neprávem; systém zavírání skutečně nebyl nic moc.) Sklenice byly v pořádku; docela přirozeně zapadaly do napůl ještě prvorepublikového charakteru vil(k)ové čtvrti, kde jsem vyrůstal. (Asi hlavně odtud také plynula iluze jejich stáří.) Teprve igelitové pytlíky na mléko jsem vždy považoval za pravý symbol socialistického úpadku.
Na druhé straně již tehdy (počátek 70. let) se nabízelo srovnání těžkopádných československých sklenic s francouzskou lehkostí, elegancí a jemností – v těchhle (obrázek http://zpht.rajce.idnes.cz/sklenky#IMG_7393.jpg a následující) se zde občas prodávaly olivy a prý i hořčice; ještě si trochu pamatuji na pěkná, z plechu lisovaná víčka, jakkoliv dokonale jsem již zapomněl na mechanismus, jímž na skleničkách držela. (Omlouvám se za mizerné fotky, dnes už si skoro neumím představit, že jsem ještě před půldruhým rokem vše fotografoval bez hledáčku.)
Ooooops, correction. Na začátku (169) nechť si laskavý čtenář přimyslí při kopírování ztracený úvodní odstavec, původně začínající slovy: „Ooooops, correction.“ Dál pokračoval: „Pamatujete prosím všichni ten film s Jacquesem Tatim a tu scénku (etudu, dalo by se říci), kde si dotyčný v roli pana Hulota pro něco sáhne do kredence svých hostitelů a mimoděk přitom sklátí sklenici? Takže ji nemusím připomínat dál? (Stála za to, ono to také je v podstatě jediné, co si z celého filmu pamatuji.)“
O půlnoci jsem se vrátil z cesty po severní Bohemii a ještě jsem „rozjetej“ a snažím se uspat Jimem Beamem, půl flašky jsem našel ve sklepě. Pane Saklicý, děkuji za Srandorfa. Matyáš Sandorf byl vedle Tajupného ostrova mou nejoblíbenější verneovkou. Tajuplný ostorov vévodil neboť můj táta byl velmi dobrý chemik a vizionář ( pamatuji se, že v roce 1957 měl v ve svém ústavu (bohužel pod velením MNO) fungující mikrovlnku o velikosti komerční ledničky a technologicky zpracovaný proces liliofylizace potravin – zcvrklé, vymrazené jablko se hodilo do vody a a nabylo původní formy, pevnosti i vůně (chuť už si nepamatuji, ale byla určitě přijatelná. Jen to jablko asi stálo tolik jako vagon jablek neliliofylisovaných],. Já se chtěl vydat v jeho stopách. Podle příkladu Cyra Smithse jsem doma vyrobil několik mililitrů nitroglycerinu. Je to na na povídku, ale dobře to dopadlo, po výbuchu jsme neskončili v tjurmě. Ondřeje N. jsem neviděl několik let. Nejsem v jeho odsudku tak striktní jake PeS, protože nikomu na světě bych nepřál ,čím on prošel a jak těžké pro něj bylo přežít sama sebe. Byl jsem u zrodu NP a také jsem ho opustil stejně jako vy. Dál to nebudu komentovat. Ač novinář (tady je to skoro nadávka takže se raději prezentuji jako automechanik), trvám na na principech platných pro jakékoliv povolání . Dnes se to to v této zemi zdá jako idealistický cíl. je mi z toho smutono stejně jako většině lidí okolo tohoto blogu. … Ale mám jiný, možná neuskutečnitelný náad. Rád bych se, pokud jsem v Čechách, s sešel s Vámi, s Bohoušem a Šakalem… je to jen takový instinktivní nápad, ale třeba by z toho něco vzešlo. Podumejte a dejte vědět – tak či tak.
Dobré nedělní ránko!
Taxem přemýšlela, jestli vůbec mám na tu sklenici nějakou konkrétní vzpomínku. Vzhledem k tomu, že jaksi nebylo čím se esteticky kochat, bral ji člověk tak nějak prakticky jako něco, nad čím se nepřemýšlí.
Kupodivu se vyloupl jakýsi útržek – vodovky! Stůl v kuchyni, povědomá lampa a vedle ní ta sklenice, ze které čouhá pár štětečků. Nejspíš nějaký úkol do školy… 🙂
Dobré zas ráno… Inu typicky ruský omyl… http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/287074-stavbari-zdemolovali-zamek-z-18-stoleti-byl-to-omyl-tvrdi-rusky-majitel.html
Pamatuji, jak se nám podobným způsobem pokusili restaurovat Národní muzeum…
Ale moc mě potěšilo, že ve Francii mají také tak dobře fungující památkový ústav, jako u nás…
2 Dušan – ad novináři, PaH-BŽ – nediv se… A není to jen u nás…
http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/287158-radio-lituje-sebevrazdy-sestry-ale-zertu-se-nevzda-a-moderatory-nepropusti.html
A Neffovy úvodníky se tu už staly pojmem…
Inu – většina novinářů jsou intelektuálové. Intelektuálové rádi relativizují. A jestliže celá společnost trpí relativizací etiky a morálky pak se to logicky projeví i v mediích a Pravda a Láska se lehce zamění za Lež a Nenávist. Stačí jen tak trochu si zarelativizovat….
Nehledě k tomu, že profesionalita se může vyvinout až na základě znalostí a zkušeností. A když zkušeností pomálu, znalosti téměř žádné …. tak kde vzít a nekrást?!
Dobré ráno!
Malý přípodotek k ischlským dortíčkům a jejich kvalitě.
To, jak nám ten který dortíček chutná, nezávisí ani tak na receptu nebo přípravě, ale spíš na momentálním rozpoložení konzumenta a jeho individuální chuti.
Příprava vánočního pečiva je vůbec záhada. Pocházím ze tří sester, udělaly jsem svého času experiment a připravily spolu s maminkou každá své cukroví podle identických receptů. Stejné dávkování, stejný technologický postup a ejhle – každé ze 4 vzorků chutnalo o poznání jinak. Rozdíly asi určuje intenzita zpracování těsta, délka rozležení a průběh pečení. Možná je ale vložen ještě nějaký faktor X, jehož nositelkou je právě kuchařka.
Hodně znamená také rodinná tradice. Byly mi předloženy k ochutnání vzorky, které tvarem
a konzistencí připomínaly psí suchar nebo hobru a chutnaly, jakoby je kuchařka zadělávala Myčkou. Naopak jiné zas se rozplývaly na jazyku jako mana nebeská.A obojí zřejmě pro tu kterou rodinu byly symbolem vánoční pohody. O Vánocích prostě hrají rozhodující roli emoce.
Baubo – ono obzvláště v dnešní době těžko mluvit o identických surovinách.
O mouce v Německu a nemožnosti z ní cokoli českého upéct jsme tu už x-krát mluvili. Nepochodila jsem ani s rodinným receptem na štrůdl, který se mi poprvé a naposledy nepovedl právě v Němcích a svou konzistencí připomínal basebolovou pálku.
Ale ona i mouka tady – jiné obilí, jiné mlýny, jiné skladování – zákonitě i jiný výsledek.
Nemluvě o másle – právě nedávno se se mnou téměř pohádala osoba zavile tvrdící, že skutečné máslo je bílé – no není! A ty náhražky másla, které se používají bývají nejrůznější směsky, i když je na obale napsáno čerstvé máslo.
Nepochybně funguje i ten X-faktor, ale to by se dalo dokázat jedině zakoupením skutečně jedněch ingrediencí. Ale stejně si myslím, že bychom na ty drobné odchylky nepřišli. 🙂
Ahoj! PeSi,
s tím zámečkem to možná bylo trochu jinak. Ona ho měla renovovat polská stvební firma. Takže ho zbourali poláci.A ten ruský majitel byl možná opravdu trochu překvapen.
k tomu pečení…samozřejmě, že máte pravdu, že to je spíše emoční záležitost a pak také nezapomeňte na to určení „místa“ vídeňský řízek je prostě nejlepší ve Vídni. Bez ohledu na to telecí…
PeSi, když si rusák, nebo vlastně kterýkoliv investor, koupí ve Francii zámeček, nechce ho zbourat, protože si nekupuje stavební parcelu, ale ten zámeček. Mimochodem se nezmiňuji o tom, že si vlastník může dělat s majetkem co chce, i zbourat….
Ono vůbec je ve Francii legrace, že těch zámečků je relativně dost na prodej a čím větší ruina, tím levnější. Furt ale to nejsou ruiny, jako se vrátili původním majitelům zde a památkáři furt přemejšlej jako že jsou oni vlastníci a ten kdo to v potu tváře opravuje je jen šváb a jiný obtížný hmyzák, který je tam od toho, aby plnil příkazy a rozhodnutí.
Pro Dušana Neumanna:
vy jste pro mě svým způsobem legenda. Ostatně jsme spolu kdysi komunikovali, psal jsem do Motor Journalu velký článek (nějakých 16 stran) o autech Bristol a potřeboval vědět víc o osmiválcích Chrysler, které oni od 60. let používají, údajně kanadské produkce a pro Bristoly už ve výrobě modfikované. Slíbil jste mi tenkrát info, pokud budu trpělivý, což jsem nebyl a nakonec to publikoval i tak. Samozřejmě se s vámi rád uvidím. Budu příští týden v Brně, pak tam budu od 26.12 asi do 4.1. a pak jedu do Prahy, protože výroční zasedání redakce Motor Journalu je tentokrát místo tradičních Ostrovačic u Brna v Holešovicích. A jinak, pokud budu vědět včas, se rád zúčastním jakéhokoliv setkání. Pokud mě tam moje zmrzlý Twingo doveze (nefunguje větrák topení a zatím jsem nenašel jinou možnost jak se k tomu krámu dostat, než motorovou pilou…)
Dobrý den,
chuť je zvláštní fenomén. Vařím na táboře pro cca 30 lidí. Dělala jsem rajskou a protože nebyla skořice, byla rajská bez skořice. Úspěch se dostavil. Nikdo si na chybějící skořici nestěžoval, dokonce jeden obzvlášť mlsný kolega pronesl: vynikající s jemnou příchutí skořice, tak jak to má být. Docela mne překvapil. Vloni jsem pekla zemlbábu. Zase nebyla skořice. Jeden klient, alergický na skořici měl strach ji pozřít musela jsem ujišťovat, že v pokrmu opravdu ale opravdu není, ochutnavači ji cítili.
Přes 20 let vařím špenát bez česneku, manžel to nezaregistroval 😀 :-D.
Jirko, ale přečti si ještě diskusi pod tím PeSovým odkazem. Až na jednoho jediného jedince, který za to obdržel spoustu minusových bodů, je všeholid toho názoru, že majitel musí zachovávat nenahraditelné kulturní hodnoty a je to jeho povinnost vůči lidstvu a historii.
Kačeno, poslední věta je geniální, zaregistroval vůbec, že jí špenát?
Kačeno, to je jako ta otázka, jak může mít hamburger na celém světě stejnou chuť – je to jednoduché – nemá vůbec žádnou. Leč labužnící jásají … 🙂
Dobré adventní dopoledne,
PeSi, odchodu tvého přítele je mi moc líto – i proto, že dobrých statistiků je pomálu…
Jestli se ti Poláci nechtěli ruskému majiteli drobátko revanšovat….
A jinak Sandtnerku doma nemám, ni Rettigovou, leda Jozu Břízovou. A taky Úspornou kuchařku (Zlatá kniha malé domácnosti), kterou z vlastních zkušeností napsala a sestavila Anuše Kejřová, majitelka koncessované kuchařské školy a odborná učitelka, Hradec Králové – Pouchov. První vydání bylo 1905, já vlastním z r. 1990, ale i to začíná slovy „Než počneš vařiti, promysli, co vařiti budeš….“ atd.
A pak asi 50 dalších kuchařek, částečně v AJ, s recepty z celého světa…
pane Salický, pokud máte staré Twingo s dvourychlostním větrákem je návod k přístupu k regulačnímu odporu (ten je většinou příčinou proč se větrák netočí), na této stránce. Je to anglicky, ale obrázky jsou dost názorné. http://dev.yurtesen.com/content/view/33/39/
Dobré dopoledne,
Matzurko, Anuši Kejřovou vlastním taky 🙂
A pak tu mám starou prvorepublikovou kuchařku Co chutná na zeměkouli aneb 1500 receptů z celého světy.
otevřela jsem ji zcelá náhodně a oko mi padlo na recept, který se jmenuje Mulatský žaludek a začíná slovy : „dej do pánve syrob, sádlo a zázvor a míchej, dokud se nerozpustí.“
Tak to by mně zajímalo, jak dlouho se to musí míchat, než se rozpustí zázvor 😀
Hamburger nemá vůbec stejnou chuť…pokud tedy nemyslíš u mekdonalda, nebo u krále karbanátků…. se klidně přiznám, že mám hamburgry z masa a s různejma omáčkama, třeba i v housce namočené do hovězí šťávy k smrti rád….stejně tak i hranolky z brambor, dozlatova připravené…opravdu je jsou vynikající…nechápu, jak je možné na hamburgery nadávat, když tady v podstatě v kotlině žádné nikdo nedělá….
Martine, ad 183 mám jisté pochybnosti, ale nekladu zytečné otázky…
Ahoj! Dušane,
to je celé jen o tom konektoru od větráku? To je rozebrat půl auta…
Zlatá tatřička, kde se zvedla celá kapota i s blatníky a když jsi pak odšrouboval víčko se čtyřmi šroubky, byl jsi až v klikovce…. 🙂
Hezkou neděli – kdo se chce uvzdychat u videa – Svět je divadlo, Rusko je cirkus http://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=AXz4P6EpX3s
jirko 188 – samozřejmě, že mám na mysli McDonalda – oni se opravdu chlubí, že na celém světě chutnají stejně.
Jinak proti „burgru“ vůbec nic nemám a proti hranolkům taky ne. To jen ta placka z umělé hmoty se mi ekluje. 🙂
2 Jirka původní – ad „Mimochodem se nezmiňuji o tom, že si vlastník může dělat s majetkem co chce, i zbourat…“ – a to je IMHO přesně to, co udělal. Jen to pak musel zamaskovat věrohodně utrpěným šokem. Že aby uklidnil rozjitřené milovníky starých památek, co tak rádi zachovávají kulturní dědictví za cizí peníze.
A pak to holt dopadne jako hotel Kriváň na Pavlákově náměstí…
>> Matzurka
Anuši Kejřovou (vydání z počátku 20. let) jsem si jako kluk docela rád čítával – hlavně takové ty slavnostnější recepty, když jsem zaroveň žužlal chleba se sádlem. A už tenkrát jsem měl pocit, že ta 1. republika musela mít něco do sebe, když tam vyšla kniha, v níž se objevovala tvrzení jako „při nynější drahotě“ atp. To by za Tondy Zápotondy prostě nešlo. Jinak si dodnes pamatuji na autorčinu radu, že „kamna lépe táhnou, přihodíme-li do nich hrstku soli“. Když jsem dědu přesvědčoval, že by babička měla přikládat do kamen sůl, mělo to za následek řadu krásných experimentů s barvením plamene různými kovovými sloučeninami.
Jinak z kuchařských knížek doporučuji kuchařku Karla Šroubka, pražského to hoteliéra, kterou vlastním i s věnováním mé mamince. Knihu někdo opětovně vydal asi před třemi lety a šla poměrně dobře na odbyt.
Hotel Kriváň na Pavláku? …. tam jsem chodil s babičkou na zmrzlinu. Ale i ona usoudila, že když je mi deset let, měl bych mít něco lepšího. Takže jsme začali chodit jinam… Ten hotel byl sice zvenku hnusnej, oprejskanej a sem tam něco odpadlo, ale vevnitř byl ještě horší… Takže mi vůbec není líto, že tam proběhl úvěrovej podvod při privatizaci a teď tam jsou kanceláře a parkování v garážích. Ostatně ta Plzeňská hospoda je taky dost, no, dá se tam jít, ale na jídlo ani náhodou…Ostatně je po Praze tolik hotelů, že když není další, nic se mi nestane, naopak, odpadne konkurence….. Jo a ten úvěrovej podvod je asi v uvozovkách, protože se nepodařilo domluvit rekonstrukci tak jak chtěl majitel a tak sklapl desky, peníze částečně vrátil, když projekt prodal…. No nevím, nesvítil jsem jim u toho, jak to bylo, ale jen si říkám, co kdyby se do rekonstrukce nikdo nemontoval, třeba to mohl být hotel a ne kanceláře….
Já nevím o te Francii nic, jen vím co se děje okolo…. a v jednom , dvouch případech jinde, že se opravdu kupují nemovistosti, takovéhle, kvůli té usedlosti, statku, zámečku…. ne kvůli novostavbě, která vznikne na místě původního stavení…. ale kdo já jsem abych soudil kdo jaký má motiv, jen pouhý …. ten kdo to dělá….
Hotel Kribviáň na Pavláku býval za první republiky hotel Gráf. Máti bydlela naproti. prý tam chodili hlavně Němci, Jako malá koukala prý do oken kavárny. Občas vzpomínala na dvojici studentů, kteří tam pravidelně sedával stále na stejném místě u oknai. Jednou přišel on v uniformě a to tam byli naposled.
jeden kolega dělal studii rekonstrukce Kriváně jako diplomku. měl tam v nějaké hale kačšnu , kterou nesli na hřbetě čtyři lvy, chodili jsme se an to dívat a uzavírali sázky, jetsli to komise, generace paneláková a odkojená socrealismem, konstruktivismem a funkcionalismem, vydejchá.
Hotelem měla být i značně chátrající stavba na rohu Karlovy a Křížovnické. potíýž byla v tom, že památkáři trvaůli na tom, že to musí zůstat bytovým domem, ale zároveň tam nechtěli pustit trojitý okna, který zas chtěla hygiena, protože tam je dost hlučno a bnyty by nespňovali akustické limity.
oni ti památkáři, jak slyšej „hotel“ tak mají oči na šťopkách, že se na tom bude – och, hrůůůza, vydělávat a že tomu vošklivýmu kapitálistovi jde – fuj hanba- o kšeft a ne o záchranu historických hodnot z vrozené šlechetnosti.
Tak z hotelu sešlo a barák pustne a chátrá na krásném místě mezi filosofoskou fakultou a Vysokou školou uměleckoprůmyslovou.
Tfuj,samozřejmě byty nesplňovaY.
>dvd,
díky za tip, tu s věnováním jste nenabízel, že ne 🙂 ? Na dobírku mi to doufám do Ježíška dojde (slibují 5 dní), rovnou jsem k tomu přihodila i další titulky 🙂
Dušane, děkuji za návod. On se větrák začal zadírat, napřed na nízkých rychlostech, a pak na všech, až se zastavil úplně. Byl jsem u kamaráda v dílně a on říkal jo, dyť sem ti říkal, nekupuj francouze.. u VW tam sáhneš, otočíš motor v bajonetu, vycvakneš konektor a máš to venku. U Twinga musíš rozdělat celou přístrojovku. Teď jsi mi potvrdil, že fakt jo, dokonce sundat volant… Tak mě pánbů trestá za mou náklonnost k renaultům… navíc já mám větrák čtyřrychlostní a aircondition, těch je málo a na vrakáči už vůbec ne. Takže když to někde rozdělám, a ono to třeba nepůjde jen rozebrat a promazat (což by mě při současné rafinovanosti výrobců nepřekvapilo)… asi s tím počkám na jaro a tu zimu odjezdím s dekou. Konečně, my co jsme měli Š 100 a trabanta, víme jak na to.
TAky jsme jezdívali v trabantu 🙂
Dětský sedačky vzadu přivázané provazem, abychom učinili za dost liteře zákona.
Když už jste v tom autoporadenství:
Budu muset dolít chladící kapalinu. V návodu radí půl na půl vodu a jakýsi „MotorcraftSuperplus 4 podle specifikace Ford ESMD-97B49-A“. Já jsem měla za to, že se prodávají podobné směsi už namíchané na benzince.