Nezapomenutelné hořčičáky

Publikováno | Autor:

Albert Salický

Před nějakým časem jsem byl s dětmi v Technickém muzeu v Brně, kde mají mimo jiné i velkou vitrínu s expozicí bakelitu. Bakelit, první umělá hmota našeho mládí, se dnes intenzivně sbírá. Děti však nevěděly, co to je. No přece bakelit, vždyť doma máme ještě bakelitových věcí dost, odpověděl jsem lehkomyslně. Jenže v naší jinak rozsáhlé domácnosti už bakelitu nezbyl ani ždibec. Tak jsem musel na nejbližším bleším trhu koupit takovou tu kulatou červenou misku se šroubovacím víčkem, ve které se prodávalo holící mýdlo, aby děti věděly. Měli tam i klasický bakelitový kapesní mlýnek na kávu „Tramp“, ale ten už se pohyboval cenově v oblasti nadšenců, a to já pro bakelit nejsem.

 

Mě zajímají spíš sklenice od hořčice neboli hořčičáky, které byly v 60. letech prakticky všudypřítomné. V domácnostech později už spíše jako odměrky či sklenice pro děti, ale v kancelářích či na chatách ještě jako zásadní kus nádobí.

 

Sklenice od hořčice čili hořčičáky se používaly nejen v kuchyni, ale i v domácí dílně na ukládání šroubků a matiček, popřípadě se v nich odmočovaly štětce a míchaly různé přípravky. Mezi zahrádkáři bylo například známo, že je třeba postřiku proti mandelince dávali hořčičák na konev, jinak je to neúčinné. Ale v nejslavnějších dobách tyto sklenice sloužily domácí i kancelářské gastronomii. Tradičně se do nich dělala černá káva, ta česká, rozemletá zrnka zalitá horkou vodou. A říkalo se, že je třeba při zalévání kávy vroucí vodou nechat ve sklenici kávovou lžičku, ta prý odvede teplo a sklenice nepraskne.

 

Já pamatuji jak sklenice starší, kónické, tak samozřejmě ty novější, mírně zaoblené. A tak jsem se rozhodl, že si hořčičáků pořídím celou sadu a budu v nich hostům nabízet drinky. Netušil jsem, že sklenice od hořčice už české domácnosti opustily. Říkal jsem si, že bych mohl bych vyrazit na venkov a navštívit všelijaké ty tetičky a kmotry, ale ani to dnes není řešení. Každý jen vypráví, jak vyklízel byt po babičce a nešťastné hořčičáky naházel do popelnice!

 

Už jsem v životě sbíral leccos. Vždy, když se něco sbírá, se objeví spousta literatury. Například o modelech aut Matchbox či starých fotoaparátech je toho plná knihovna. Začal jsem tedy hledat literaturu i ke sklenicím od hořčice. V internetu se ovšem hledá špatně. Jednak je Hořčičák podivuhodně rozšířené příjmení, dále tak všudypřítomní pejskaři označují barvu svých miláčků (jeden hořčičák ovšem byl i moped zvaný fichtl), a velmi často je toto slovo použito jako odměrka (tedy 2 dcl) při receptech, opisovaných ze sešitů babiček. Zato literatura veškerá žádná. Velmi stručnou informaci jsem našel v knize J. Lněničkové „České a moravské obalové sklo”, ale to už bylo také všechno. Nakonec jsem dospěl k závěru, že chci-li si o hořčičácích něco přečíst, budu to muset sám napsat.

 

Jenže kde vzít informace? Na Wikipedii je minimální zmínka a několik komentátorů na různých fórech informace stejně jako já hledá a nenabízí. Kde najít sběratele? Lidé sbírají i mnohem horší věci, než hořčičáky. Bylo by tedy velmi nepravděpodobné, že by je někdo nesbíral. Vzhledem k tomu, že při aukcích na Aukru existuje více zájemců, lze předpokládat, že takoví jedinci existují, ovšem vzhledem k dosaženým cenám, kdy se poštovné blíží ceně zboží, to nebude tak horké. Jediný sběratel, o kterém vím více, je dáma, která zcela svévolně usoudila, že čísel forem na dně sklenic (zajímají ji jen ty zaoblené) je 99 a rozhodla se je všechny mít. No, už je zhruba v poločase.

 

Obrátil jsem se tedy na sklárny, někdejší výrobce hořčice jako byly firmy Fruta, Briliant a podobně, na ministerstvo zemědělství, na muzea skla a průmyslového zboží. I tak je žeň velmi chudá. Sklenice se podle tehdy platné normy vyráběly v řadě skláren, například v Rudolfově huti v Dubí u Teplic (ty maji na dně iniciály zakladatele firmy Josefa Inwalda, což ovšem vypadá spíše jako zkřížené vycházkové hole) nebo v sklárnách Moravia Kyjov s řadou pobočných provozů (sklenice s M v trojúhelníku na dně). Vzhledem k tomu, že formy k lisování dodávala rovněž řada firem, liší se jednotlivé výrobky I přes miry definované ČSN mírně tvarem I kvalitou povrchu. Hořčičáky byly navíc vyráběny z odpadového material a jsou tedy velmi rozdílné v struktuře skla i barevném odstínu.

 

Oba základní druhy, kónické i zaoblené silnostěnné a velmi nekvalitní sklenice z 50. a 60. let 20. století o výšce 9,5 cm, byly uzavřeny plastovým víčkem, na kterém byly natištěny údaje o výrobku a ceně. Na některých sklenicích byla navíc oválná papírová nálepka. Vzhledem k způsobu využívání sklenic je jasné, že se mnoho nálepek nezachovalo. Zachovaly se však občas zbytky lepidla, které na některých sklenicích tvoří matný náznak oválu. Kromě sklenic s nálepkou existovaly i sklenice, na kterých byl jednobarevný potisk, patrně sítotiskem. Ten se tak snadno nesmyl, přesto jsou potištěné hořčičáky vzácné. Z čehož plyne, že jich nebylo mnoho.

 

Hořčičáky jsou specificky československý fenomén. Badatel se může třeba ugooglovat, ale za hranicemi nic nenajde. Německy mluvící státy, a tenkrát nás obklopovaly dokonce tři, nemají s pojmem Senfglas spojeno nic, co by hořčičák připomínalo. Podobně naši sousedé ze severu mají své musztardówky zcela jiné. Dokonce ani v Moskvě, kde je prý jinak k mání úplně všechno, o gorčičnyj stakan nezavadíš. Ukrajinské označení není známo, ale asi to nebude jiné. Maďarsky se hořčičák řekne, nebudete věřit, mustárpohár, ale víc informací by z Uhrů nedostal ani sapér Vodička. Přitom je v uvedené knize zmínka o importovaných sklenicích, ale odkud by byly? Slovensko tehdy cizinou nebylo, avšak i tam je Horčičák celkom bežné meno, a tak badatel najde pouze sympatickou zmínku na facebookové prezentaci prešovské kapely The Strangers, umístěnou s cílem propagovat jejich nové CD, obsahující píseň nazvanou, jak jinak, Horčičák. …

 

Dále je tam ve zmínce o historii firmy Snico, dříve Stredoslovenské konzervárne a liehovary, n.p., doslova: Dňa 1. mája v roku 1961 sa na ulici M. Pišúta v Liptovskom Mikuláši začala výroba tradičnej plnotučnej a kremžskej horčice, ktorá sa výrábala v 70g hliníkových tubách, v 80g plastových kelímkoch a v 200g sklennom pohári, takzvanej „ruskej Zuzana“ a tento pohár sme ľudovo nazývali „horčičák“. Na „horčičáku“ bolo prvý krát použité zatláčacie viečko, ktoré používame dodnes.

 

A tak dále bádáme a tápeme v temnotě. Najde se někdo, kdo ví více? Vždyť přece v množství provozů, kde se hořčičáky vyráběly či používaly k balení hořčice, musely pracovat stovky lidí, kteří si dnes užívají zaslouženého důchodu, a někteří z nich třeba i u počítače četbou tohoto povídání. Tak sem s vašimi vzpomínkami! A kde je těch pár nadšenců, se kterými občas bojuji na Aukru o pár sklenic? Sběratelé hořčičáků všech (tedy obou) zemí, spojte se ! (salicky@seznam.cz)

 

Kompletní text s obrázky je k otevření a stažení ZDE

adresa:  http://sumavak.anafra.net/horcicaky-8-12.pdf

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

989 komentářů u „Nezapomenutelné hořčičáky“

  1. MaYdo, nevím teda čím jezdíš, podle toho „Ford“ to asi nebude RR ani nějaký žlutý traktor,ale já bych z toho moc velkou vědu nedělal a vrazil do toho, co se na objem vejde, normální fridex.Bez ředění.
    Zatím( musím to zaklepat!) jsem nikdy nezamrzl…

  2. PS.
    Třeba je to tím, že já čtu návod teprve tehdy, až když všechny ostatní pokusy selhaly… 🙂

  3. Fridex nebo cokoliv, ono je to obvykle míchatelné a liší se to jen cenou a barvou.

  4. Díky, za rady, pánové.

    Jinak jsme vyrazili na vánoční nákupy za lehkého poprašku a než jsme něco nakoupili, tak je bílo a hustě sněží. Zaplať Bůh, že mi nehrozí příští týden žádná pracovní cesta.

  6. No, dobro došli.
    Manžel je zrovna na sále traumatologie, neb si fiskarskou málem amputoval prst na noze (nebýt pohorek a dvou tlustých fuseklí, je to bez toho „málem“), v noci mám volat, kdy si ho můžu odvézt domů. Kromě šití mu tam ještě dají drátek, tak to ho bude čekat veselé létání na konference, když bude pískat v každém rámu…
    Takže v předvánočním veselém ruchu budu ještě dělat taxíkáře i jemu – a ve středu nám přivezou sedm kubíků dřeva do krbu….
    A večer ještě kouknu, kde se dá koupit tričko Pat a Mat, myslím, že to můžu nadělit nám oběma.

  7. Matzurko, pilou nebo sekerou? Mě zaráží ten prst na noze, kdyby na ruce, tak si to dovedu představit.

  10. No to tě, Matzurko, potěš pánbůh!
    Ale „neboj“ do Vánoc už nikam moc jezdit nebude. Za to ty se naskáčeš … 🙁

  11. hmmm
    “pokud si někdo myslí, že se národy rozpouštějí v evropském amalgánu, tak to vůbec není špatné.”…
    neměl by mu někdo taktně vysvětlit, že rtuť už v EU ( kromě úspormých zářivek) zakázali a jediné zatím nezakázané rozpouštědlo je voda ???

  12. Foundry,
    sekyrou (velká univerzální), prsteníček na pravé noze. Jak chtěl štípnout nějaký pařízek či co, tak to sjelo. Podrobnosti nevím, moc jsem se neptala, abych se nekantla – jsem ho musela dopravit na úrazovku a dojet zpátky, hroutím se až teď (a tu Tullamorku asi načnu, až se dozvím novinky po operaci). A on byl taky zelenej, neboť nesnáší pohled na krev a injekce.
    A nestraš, motorovky má dvě (elektro i benzín), tak začínám zvažovat, že ho vyženu si koupit pořádné boty i gatě (na ty motorovky jsou nějaké speciál – kolega, co chodí do terénu s motorovkou, je vyfasoval povinně).

  13. No co co co? Stejně to udělal schválně! Jednak se mu nechce nosit prstýnek aby nebylo na konferencích vidět že je ženatej a jednak se mu nechce zpracovávat těch 7 m3 dřeva.
    A Ty ho k tomu nepustíš, ani kdyby chtěl, že ne ? 😀 😀 😀

  14. Upřímnou soustrast, Matzurko.

    Když byl můj choť pochroumán, přála jsem jeho brzké uzdravení hlavně sobě, aby už vypadl do práce a dal pokoj. 😀

    Ale je pravda, že to bylo v dobách, kdy jsem pracovala převážně doma. Dnes bych vypadla do práce já a nechala ho remcat, že ho to nebaví, když se nemůže hejbat.

  15. Na tu motorovku jsou takové speciální, snad se skelnými(?) vlákny, takže když se řízne do kalhot, ta vlákna se z nich vytáhnou a ucpou spojku, takže se řetěz zastaví…
    Evidentně to funguje.
    Protože mě na to stačí i provázek z balíku a musím rozebírat… 🙂

  16. šumaváku, na prsteníčku na pravé noze obvykle prstýnek nebývá vidět, ledaže by tam chodil Matzurčin choť bos. 😀

  17. na NOZE..ne na ruce….na noze se , předpokládám, nenosí snubák, a když se chce schovat, dá se do kapsy a ne nohu 😀
    Jinak kamarád si udělal taky sekyrou úraz…ale na hlavě…. zaseknul sekyrku do velkého kusu dřeva a zvednul ho za hlavu, aby co nejsliněji udeřil konce sekyry o škalek, aby to dřevo prasklo, bylo totiž sukovité. No a jak mocně rozpřáhl a svistnul vzduchem, tak si neuvědomil, že ta dřevená věc na sekyře nemá pravidelný tvar a tedy jeden výčnělek mu od temene udělal rýhu, krvavou, až po čelo. Byl jako polovotočene monstrum od dr Frankensteina. Byla to děsná hlína vidět ho s kapajícím čelem, většinou mu totiž jen teklo z nosu 😀

    JO a když jsme u těch mrazů, minulej rok zmrzla voda v pneumatikách u traktoru…to byla šílená jízda, když jsme jeli s těma zmrzlejma kolama, úplný schody do nebe….kdo nezažil, neuvěří….

  18. Šumaváku,
    prstýnky nenosíme ani manžel, ani já – on jak člověk pořád nandavá a sundavá latexové rukavice a myje ruce v laborce, tak nás to celkem rychle přešlo. To dřevo si naštěstí objednal už nařezané (možná i naštípané), a štípat na polínka umím taky (ale koupila jsem si na to sekyrku Fiskars malou – mám temné podezření, že díky své trampské pubertě a absolvování cca sedmi táborů skautského typu to s tou sekyrkou zvládám neporovnatelně lépe…. ale cukroví umím líp rozhodně, takže se sexisticky raději věnuji kuchyni a pračce :)). Akorát mi bude poněkud déle trvat, než to vyskládám za barák, silně pochybuji, že by nám to řidič skložil jinak než vyklopením z korby.

    Jirko, v pneumatikách traktoru je voda ? Džjo, zase jsem o něco chytřejší 🙂

  19. Fujtajbl vespolek,
    taxem prosvištěl durchumdurch promrzlým Šalingradem (na Lidický jsem potkal jenom 2 – slovy DVĚ – erosenky, které vypadaly, že do sebe potřebují akutně dostat něco teplého, jinak zmrznou). Sežral jsem, kde se co dalo, neoficiálně pronesl na jednom setkání několik moudrých vět, nad kterými zainteresovaní zůstali stát v němém úžasu, v bazoši jsem koupil Škvoreckého Smutek poručíka Borůvky rok vydání 1966, špicově jsem pokecal s dix a jsem zase doma, na kurevsky zasněženém a promrzlém Podblaníku. Před odjezdem domů jsem se chvíli zinkal po tom sektoru, jak je nad nádražím – Oderkův zčernalý oud, sušení zčernalí kapucíni, kašna co do ní v létě ščijou morgoši a voda je v ní studená. Už víte kde, žejo? A musím pochválit, velmi pěkné předvánoční ladění tam brňáci mají. Byla radost pocourat i v tom mrazu. A vařejí tam grog! A nikdo tam nebyl slepej z chlastu. Skoro by člověk řekl, že ti brněnští pacholci poslali svoje největší blbce do Prahy a zajistili jim místa na magistrátu.

  21. 2 Jirka původní
    Teda, lít vodu do pneumatik jsem zatím nezkoušel… Je ale fakt, že voda je mnohem méně stlačitelná, než vzduch a tak se nemusí tak často dohušťovat… Vót Těéchnika!
    No, tady byly evidentně pneumatiky podhuštěné a tak se z nich vytvořil excentr… No, ženský za to platěj drahý peníze v robertkách a Ty si nevážíš, že matička příroda sama… Ale přesto bych raději obětoval pár korun za nemrznoucí směs…

  22. Ptakopysku,
    tak tohle mu ukazovat nebudu, to by určitě chtěl 🙂

  23. 2 ptakopysk – ad: „na Lidický jsem potkal jenom 2 – slovy DVĚ – erosenky, které vypadaly, že do sebe potřebují akutně dostat něco teplého, jinak zmrznou“ – no a právě proto tam jsou… on ten studenej by sejně nešel dostat dovnitř, neb se obvykle scvrkne a změkne…
    A ty blbce do Prahy exportujou už dávno. A nejen na magistrát, ale i do vlády a na všemožná ministerstva… A považuji jen za spravedlivý trest, že pak mají na autě pražskou značku a když přijedou do rodné vísky tak jim to laskaví sousedé ojedou hřebíkem…

  25. Ale ne…. je to tam jen kvůli těžišti. Tedy jeho snížení. Je to běžné u úzkých traktorů, nic vyjímečného. Je tam vody jen trochu, cca do čtvrtiny.

  26. 2 Matzurka – můj táta dycky říkával, že nešikovný maso musí pryč… Pravda, pokud se jedná o hlavu, je to vážnější problém… No, ona práce se dřevem má své nepominutelné kouzlo…

  27. Pesi, voda do pneumatik traktoru běžně. I já mívám. Obzvl. když má ten traktor (takový jako můj)třeba čelní nakladač a nebo potřebuješ na svah snížit těžiště…

  32. 2 Šumavák – když to tak čtu, tak si říkám, že přesně takový bláboly jsem už dříve četl… A ne jednou… Vždycky po nějakém tom sjezdu KSČ…

  34. Jedna předvánoční… 😀

    Předvánoční domácí maratón. Žena uklízí, peče vánočku, smaží kapra a míchá salát, chystá stůl a zdobí stromeček… manžel leží u televize, vyjídá cukroví a nalévá pivem. Žena už to nevydrží a vynadá mu:
    „Prosím tě, to je s tebou hrozný, člověk aby se tu strhal a ty si jen ležíš, chlastáš a cpeš se! Musíš se trochu omezit, jinak místo zlatého prasátka uvidíš leda nějakou starou krávu!“
    A manžel odpoví:
    „Ne, ne, já nemusím, já už ji vidím…“

  35. Koukal jsem na ty „Fiskars“, ty vypadají tak synteticky, že bych se jich co starý skaut a tramp také bál.
    😛

  36. No a mám pocit, že tenhle zkurvenej černoprdelník – btw, absolvent naší fakulty, vod Rompuye opisoval:
    „Už se teď nevracejme k tomu, co kdo řekl a jak co bylo pochopeno. Dívejme se do budoucna. Myslím, že jsme se dohodli.“
    Tak tenhle absolvent se nám moc nepovedl… Prostě zmetek…

  37. A hned jsem zavzpomínal, jak jsem pracovníkům jednou za tři roky psal výdejky na „obuv kožená s ocelovou špicí“.

  38. Pane Salický, napsal jste to krásně. Jako napotvoru jsem z pravého hořčičáku popíjel na chatce svařák. Vzal jsem si hořčičák zcela vypočítavě, protože jsem se domníval, že by nápoj mohl do rána zmrznout a roztrhnout hrneček. A hořčičáku není škoda. Naštěstí jsem nešetřil rumem, takže zbytek dorána nezmrzl. I s bakelitem jsem nedavno pracoval. Po necelých třiceti letech mi odešel nechráněný rozvaděč, uchycený na bakelitové kysničce. Ještě mi ten drek leží na verandě. Jinak zima je opravdu krásná. Všude bílo, mínus dvacet venku, vnitřek jsem raději neměřil. Jinovatka vskutku skvostná. Když jsem se ráno podíval do zrcadla, měl jsem ji i na obočí. Teď v civilizaci snad trochu rozmrzám.
    Také mne potěšila vaše zmínka o spolupráci s grafikem. Tvrdím, že soužití s grafikem je dost podobné soužití s různě milovanou manželkou. Vyhodit ho nemohu (jednoho prý už mám na svědomí)a ještě jsem správně neodhadl, kdy ho mám chválit a kdy držet pod krkem.
    Babuo díky za odkaz, uzly jsou vynikající. Už se těším, jak zkusím plést síť. Alespoň teoreticky.

    Co se týče ježdění na sněhu, vojenskou lopatku a písek mám stále při sobě. Navíc si zkouším na prázdné silnici mezi horní a dolní udělat několik smyků popřípadě hodin, abych si malinko zvykl na zimu. Tedy Pesi, vozit sebou motorovku, to je vrchol pesimismu. Zvlášť ruční brzda je na to vynikající. Po čtrnáctidenní odmlce bez PC jsem poprvé v civilizaci. I ten vejfuk mi naštěstí upadl u mého Rudého ďábla plastového až při vjíždění na dvůr.
    S Pietrem je to fakt?

  39. AKarle, já se dlouho ofrňoval, až fiskarsku koupil. A neprohloupil. Mimochodem je to prý kovová kopie kamené sekyry. Na kost zmrzlé dřevo štípala jedna báseň.

  40. AK,
    no, na radu jiných jsme zainvestovali, prý to patří k tomu lepšímu na trhu. Fakt je, že ani rýč, ani rycí vidle od Fiskarsu se nám ve zdejším jílu neohnuly, jako nářadí jiných výrobců…. ty sekyrky mají plastové topůrko, to jo, ale sekyrka je v něm pevně zaklíněná, takže při máchnutí neulítne (zažili jsme u levnějšího výrobku). Navíc, jak je to přece jen dražší, tak to manžela nutí ji nikde nezapomínat 🙂 No, zatím jsem s touto řadou spokojená, mám i další zahradní náčiní této značky a je to rozhodně lepší, než Gardena.

  41. Já jsem jak známo staromilec, tak budu tu malou kanadku po tátovi používat, dokud ji někde neztratím.
    😛

  42. Matyurko a u6 jsi telefonovala do toho 3pit8lu<
    No to je v p0rdeli / kjocour mi 3l8pnul na kl8bosnici a j8 nev9m kam …

  43. 2 Matzurka – ale jo, Fiskarsky jsou dobrý sekery, sám mám 2. K tomu ještě dvoje nůžky… Ale má to jeden problém – a to je ten interface mezi topůrkem a zemí, ze kterého se občas stává interface mezi čepelí a zemí… To je jak s výpočetní technikou… Tam také nejčastější problém vzniká mezi klávesnicí a židlí…

  46. Rputi,
    díky, dobrý. Už je po operaci, vše OK (dali ho na IPku se probrat z narkózy), ráno si mám zavolat. Tak doufám, že ho budu moci přepravit domů ještě během dopoledne, i když se ještě v čekárně kasal, že v pondělí v deset bude přenášet svému mezinárodnímu kursu… IMHO bude muset přinejmenším týden sedět na pérdeli s nohou podloženou, a být rád, že je rád, asi to bude dost bolet.

    Foundry, já mám kromě výše uvedeného nůžky taky, a hrábě obyč i prořezávací. Pak i drobnější nářadíčko do záhonků, plastovou lopatku širokou i úzkou sázecí, vidličku na kypření, taky brousek na nože a nůžky. Prostě u nás je to značka v oblibě 🙂

    Mít po někom „kanadku“, tak si ji budu hýčkat co rodinné stříbro 🙂

  47. Si ji hýčkám používáním.
    😛
    Na velké špalky to není, na to je topůrko moc krátké.
    I stan jehlan, taktéž po tátovi, občas použiji a vařič primus, když už jedu autem.
    V největší oblibě mám krásný starý šroubovák, s tlustou dřevěnou rukojetí, dutou, na výměnná želízka, po dědovi legionáři. Vyroben je v Illinois, děd ho koupil neb jinak nabyl ve Vladivostoku a dovezl sem. Do ruky perfektní.

  48. Njn – nezbylo, než restarovat …. co všechno ten kocour pošlapal ví bůh … 🙂

  49. Dobrý večer,

    zahlídla jsem zmínku o Pietrovi, víte o něm někdo něco?

    Rputi, kocourovi se zadařilo 🙂

    PAmatuju, když šéf odjel na dovolenou a kocoura ubytoval v kanceláři a svěřil ho osazenstvu. To bylo taky radosti v chaloupce. Kromě skákání na klávesnice si brousil drápky na složených výkresech, připravených k předání.

  50. to je mi, pane Salický, líto, že nemohu pomoci. I já míval slabost pro Renaulty. Byly trvalým zdrojem příjmu mého miniautoservisu (stejně jako jaguary, Audi 5000 a další evropské povedeniny. Začátkem ledna budu ještě v Praze takže to snad vyjde. Kdybyste se tu někde náhodou ocitl ještě letos ozvěte se na 739 323 874.

Komentáře nejsou povoleny.