…aneb nahlédnutí pod britskou pokličku.
Ptakopysk podivný, únor 2018 (© Josef Bouček)
Nerad cestuji. Nevím, jestli je to z principu, nebo jestli jsem potomek někoho z lovců mamutů zabloudivšího při každoročním podzimním treku „Nažer se borůvek“ vedoucího z Předmostí na Šumavu, kterého přestalo bavit blomcat pořád sem a tam a usadil se natrvalo pod Blaníkem. Těžko říci. Ale úradek hvězd je pro můj osud daný – prostě nerad cestuji a do zahraničí obzvláště nerad, protože jsem od narození blbej na jazyky. Letos na mě byl vyvinut nátlak takového kalibru, že jsem ještě rád souhlasil s cestou do Londýna. Ba dokonce mi bylo naznačeno, že bych se měl těšit, takže jsem se tedy těšil.
Let do Londýna pilotoval britský pilot, takže probíhal dle očekávání – stoupání při startu na hraně pádové rychlosti, takže se kabinou rozléhalo praskání ušních bubínků, přistání provedeno volným pádem na letištní plochu, takže jsem se zájmem nahlížel na křídla, zda na nich nejsou boule od zaražených podvozkových noh, zatímco ostatní cestující páčili zaseknuté čelisti, či chytali vyražený dech. Zpáteční cesta byla v režii českých pilotů a tak byl start i přistání absolutně pohodový. Vzduch je prostě naše moře už od dob onoho srandovního strejdy v brejličkách s bradkou. Nějak od M se jmenoval.
První setkání s britskou civilizací se odehrálo hned za letištními vraty na nástupišti autobusu. Jedna cestující odmítla pokyn řidiče, aby si dala zavazadlo do kufru autobusu, neboť v něm měla noťas a další elektroniku. Řidič vyslechl argumenty, zopakoval pokyn, aby dala zavazadlo do kufru a pak bez mrknutí oka zavolal policii, která dotyčnou cestující bez dalšího mrknutí oka vytřídila z autobusu. S podobně razantním chováním řidiče jsem se setkal ještě jednou. V barevné čtvrti nastoupila na poslední chvíli do doubledeckeru velice pěkně oblečená dívenka v hidžábu, „odpípla“ si vstup a jala se stoupat do prvního patra. Již rozjíždějící se autobus zastavil, řidič vyběhl nahoru do patra, proběhl velmi krátký rozhovor mezi ním a dívenkou plný slov „ticket“, „pay“ a „sorry“, dívenka sestoupila s řidičem dolů, dvakrát se ozvalo pípnutí čtečky a pak už jenom mluvil řidič, otevřely se dveře a dívenka vystřelila na chodník jak raketa. Celou dobu byl zablokovaný provoz v daném pruhu, všichni v klidu čekali, až řidič vše vyřeší a rozjede se. V Čechách by takový řidič MHD měl patrně na krku soud za rasistický přístup k cestujícím, pokud by ho už na té silnici nezmlátil někdo ze zablokovaných řidičů. Revize jízdenek v londýnské MHD probíhá tak, že na zastávce obstoupí autobus kordon policistů, do autobusu vstoupí revizoři a zkontrolují cestující. Nevím, jestli je to běžné, viděl jsem to jenom jednou.
Na Londýnu je vidět, že je to bývalé centrum obrovské koloniální říše, nad kterou slunce nezapadalo. Je barevný. A to tak, že hodně. Já jsem se pohyboval primárně v zónách „free of charge“, ne že bych byl škudlil, jako spíše proto, že muzea a galerie, která jsem chtěl navštívit, byla národní, královská a tudíž se vstupem zdarma. V těchto muzeích je personál barevný, až oči přecházejí. Od sýrově bílých až k ebenově černým. Všichni se vyznačovali vysoce efektivním a profesionálním přístupem a znalostí všeho, co patřilo do jejich okruhu působnosti, což bylo svým způsobem fascinující. Na okamžik jsem si představil cca kopu a dva mandele lidí, které mi bylo spatřit ve frontě u vstupu do Natural History Museum, jak se snaží dostat na první nádvoří Pražského hradu, ale fantazie mi selhávala. Personál Přírodovědného muzea v počtu jedné semaforistky na vchodu a tří sekuriťáků uvnitř, totiž frontu hladce odbavil během čtyř minut.
Možná se tážete, proč sekuriťáci na vchodu. Asi takto – když přijedete do Londýna z českého venkova, okamžitě si všimnete něčeho, co místní obyvatelé pravděpodobně nevnímají. Tak nějak vám vytane žába sedící v hrnci s vodou, kterýžto je postaven na zapnutý vařič. To něco jsou bezpečnostní opatření. Všudypřítomná ozbrojená policie, členové bezpečnostních agentur, bezpečnostní rámy, betonové bariéry, vchody zesložitěné klikatým labyrintem zábradlí a omezené na šířku tak, aby vstupem prošla pouze jedna osoba, prohlídky kabelek, batůžků. Přičemž pojem „betonová bariéra“ nepopisuje onen srandovní dálniční monoblok, který odstrčí i rozjetý Jumper, nýbrž sešroubovaný komplex betonových štíhlých elips dlouhých dva až tři metry a širokých půl metru blokující cosi, co bylo ještě před pár lety volně průchozí. Na stanicích metra jsou na nástupištích policejní hlásiče, ve spojovacích chodbách vypuklá zrcadla aby bylo vidět za roh. Policie je pozoruhodně efektivní. Kráčel jsem zvolna St. James parkem k Buckinghamskému paláci a přemýšlel jsem, zda mám té drzé americké imperialistické veverce, ukrývající se v rozkvetlých narcisech, hodit kus rohlíku, nebo na ní bafnout, když mi na hlavou proletěl vojenský vrtulník Mk3 Chinook doprovázený dvěma malými patrně Aerospatiale AS350 Squirrel mířící někam k Wembley. Současně se ozvaly policejní sirény aut uzavírající Buckingham Pallace Road a navazující The Mall. Než jsem stačil vytasit fotografický aparát, od paláce vyjely dvě limuzíny s doprovodnými policejními auty, projely výše zmíněnými ulicemi, policejní vozy zpátky uvolnily provoz a za dvě minuty nebylo po královském konvoji ani památky a provoz plynul dál bez jakkoli pozorovatelných zádrhelů. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že je něco takového možné. Každopádně jsem musel přehodnotit svůj plán, kde se zastavím na five O’clock tea, protože v buckinghamském paláci evidentně nebyl nikdo doma.
Londýnské metro. Co mi jako první vytanulo na mysli v londýnskému metru… Je zašlé. Silně připomíná pražské Hlavní nádraží v dobách rozvinutého socialismu. Je to něco, co bylo postaveno v jiné době a je pouze udržováno. Nové je snad jenom zabezpečovací zařízení. Každá stanice má nástupiště v jiné výšce, takže někde vystupujete rovně, někde schod dolů, někde je schod nahoru. Vlaky jsou poruchové a četnost poruch roste s intenzitou deště. Některé vagóny vypadají, že je chtěl použít už Hitler při pokusu o invazi, Britové je zrekvírovali a používají je dodnes. Londýnské metro evidentně není jenom mastnou tyčí pro socky. Potkáte v něm chlapa v montérkách a reflexní vestě, rozveselenou slečnu s růžovými LED diodami ve vlasech a bublifukem v ruce, stejně jako gentlemana, čelícímu s kamennou tváří výše zmíněnému proudu bublin, oděného v kabát z obchodu, kde nejsou u zboží cenovky. Ve špičce metro praská ve švech a lidi jsou neurvalí, ale brzy ráno jsou na nástupištích v centru vidět na zemi povalující se flitry a třpytky opadané z rozjásaných nočních cestujících. Škoda, že jsem nejel některým pozdně nočním spojem…
Londýnské jídlo. Existuje jistý text, ve kterém je psáno, že díky kráse anglických žen a jejich kuchařskému umění se z Anglie stala námořní velmoc. Teď budu vulgární, takže prosím citlivého čtenáře, aby následující dvě, tři věty přeskočil. Současnost je taková, že když se v Londýně týden živíte jídlem uvařeným ze surovin nakoupených v Sainsburys a dalších lidových řetězcích odpovídajících cenově lídlu, nebo peňáku, pak se vrátíte do Čech a dáte si něco k jídlu a pití, tak zjistíte, že se tady za skoro stejné peníze prodávají neuvěřitelně nechutné sračky, které nejsou k jídlu, ale k zblití. Ale učiňme konec vulgarismům. Navštívil jsem Herrods a ač jsem vstupoval obrněn načumováním do výloh britských butcherů a vzdělán mnoha videi, tam jsem hned mezi dveřmi dostal to, čemu se říká kulturní šok. Hned vpravo vedle vstupních dveří je totiž kvintesence toho nejlepšího, co britské steakové řeznictví nabízí. I když za pultem stojí Japonec prostorově vyhlížející jako kříženec samuraje a bojovníka sumo. Zákazník si objednal T-bone steak. Sumista (či samuraj?) otevřel vitrínu, vyndal odpovídající tmavočervený kus masa o rozměrech cca metr na třicet centimetrů protkaný žilkami žluťoučkého loje, lehce přebrousil řeznický nůž úctyhodných rozměrů, zarovnal čelní stranu, protože mu připadala varhánkovatá či co, položil na maso své tři prsty, aby odměřil správný dílek, zakrojil a chvíli počkal, aby si zákazník mohl vyfotit, z jakého kusu kupuje, pak dokrojil, dal na váhu, která ukázala cca tři čtvrti kila. Zákazník chtěl hned zaplatit, ale řezník mu s úsměvem sdělil, že zaplatí, až se nají a půjde domů. Vedle řezníka se zjevil služebný duch, který převzal uříznutý steak a poponesl ho o metr vedle do steakhouse kuchmistrovi, který se o zákazníka staral dále. Bylo to takové britské pojetí automatu Koruna, ale dostalo mě do kolen. Abych upřesnil – do kolen mě dostala představa, že es kommt der Tag, já přijdu do Harrods, za vchodem udělám vpravo v bok, tam ukážu na jeden z kusů hovězího, řezník ho vyndá z boxu, položí na něj tři prsty jako míru… fascinující! Zajímavé je, že mi nepřišla vůbec na mysl kalkulace, že onen nakupující gentleman následně během půl hodiny zkonzumoval ekvivalent mého měsíčního příjmu. Harrods je postaven tak, že takto prostě uvnitř neuvažujete. Tyhle kalkulace začnete probírat až mnohem později, když už jste z obchodu dávno pryč a zíráte třeba na topinku s deseti gramy kaviáru za 25 liber v Caviar House & Prunier. Tehdy si teprve uvědomíte, že za jeden gram originálního Wagyu dáte u Harrods libru. Za jeden gram… Ale také je fascinující, že Wagyu z řeznictví v Harrods vypadá na první pohled poněkud jinak, než je to nabízené tady v Čechách.
Jazykový přístup k cizincům je v Londýně zcela v intencích hesla Cizinec – našinec. Zatímco v Austrálii když na vás Aussie promluví a zaregistruje skelný pohled a zatahující se blánu přes oči, tak přepne z hovorového jazyka do školní angličtiny a mluví na vás pomalu, jednoduchými srozumitelnými slovy a vy pochopíte. V Londýně tomu tak není. Mluvčí opakuje naprosto stejným tempem i přízvukem to, co řekl předtím, a čemu jste nerozuměli. A opakuje a opakuje… a vy civíte a civíte. Ale dá se to časem naposlouchat. Řekl bych, že líp, než australská angličtina, která se skládá jenom z prvních slabik slov, kdy mluvčí zbytek slova jakoby spolkne. Nejlepší na výuku jsou londýnští High level výpravčí under- a overgroundů vybavení vysílačkou. Ti hlásí změny na trati mezi řečí s kolegou a vy si musíte vyzobat, co je služební hlášení a co je kus džouku vyprávěného kolegovi. Chechot kolegy výpravčího, znějící z reproduktorů a připomínající chrčení astmatické ovce v mlhách skotské vysočiny, neobyčejně přispívá ke správné náladě ve skřípajícím polorozpadlém vlaku. Low level výpravčí má jenom plácačku a tak musí na lidi řvát na vlastní plíce, což je lepší varianta, neboť řve jen v snadno pochopitelných heslech.
Londýn kulturní je obtížně uchopitelná entita, ale vetřel jsem se do anglikánského kostela na Bachovy Pašije. Já vím, říkáte si, že jsem po zhlédnutí baletícího Vamonta patrně zešílel, ale já to vidím tak, že míra mých hříchů ještě nebyla vykoupena a je třeba nového pokání. Představte si novogotický chrám bez jakékoli výzdoby kromě tří lustrů a místa odkud hovoří kněz k věřícím (nevím, jak se to jmenuje, ale kazatelna to není) v podobě černé, litinové, metr a půl vysoké orlice, o jejíž záda je opřena kniha ze které se čte. V chrámu sedí třicetičlenný pěvecký sbor oděný v černém, barokní orchestr oděný v černém, pěvci a pěvkyně oděni v černém a plný chrám posluchačů oděných v černé a šedé. A všichni se tváří, že si vyposlechnou pět, šest taktů, aby se dostali do nálady, a půjdou někoho upálit. Když si člověk uvědomí, že na tom koncertě se sešli posluchači, kteří zamlada upadali do transu při Love, Love Me Do a ňuňali se navzájem při poslechu Hey Jude… Ale tohle téma si nechám pro jiné povídání.
And that’s all folks. O Londýně by se určitě dalo psát dlouho a dlouze, ale už by to nebyly jenom střípky, nýbrž zvířecky nudné pojednání, čemuž se autor vyhýbá jak čert kříži.
Kulatý rputí narozeniny? nebudu s eptát, kolikátý. Můj muž má dnes taky kulatý narozeniny 🙂 A nepovím, kolikátý. Ale tolik jako rputi mu nejspíš nebude….
teda doufám, že jednou bude, ale ne dnes.
Je fakt, že rpuť tu citelně chybí.
1539 – Chtěl jsem sázet každý, ne každý; omlouvám se.
— — — — — — —
1542 – Mimochodem, tak mne napadá, kdo vlastně už přečetl Prolomení hradeb?
— — — — — — —
1544 – Ty ženské , co obviněj partnera budou podle Vás určitě komoušky anebo fašistky. – Inu, halladine, prostuduje-li si jednou tento blog nezávislý badatel snažící se stanovit, kde se nachází zenit Vašeho uvažování, tento příspěvek zajisté vezme v úvahu.
K Vašim závěrům neexistuje žádný důvod. Vzpomeňte si prosím, sám jste zde před časem uvedl, že jste využil příležitosti (zcela jsem již zapomněl jaké), protože Vám ji systém poskytl. Právě tak, a právě z takových pohnutek, činí i ony dámy. O konkrétních případech není důvod spekulovat, avšak obecně lze míti za to, že kdyby se nerozváděly v dnešním pravdoláskovním neomarxistickém pseudoliberálně-progresivním režimu, nýbrž v nacismu či komunismu, pravděpodobně by zvažovaly (ex)manžela udat jako Žida či kulaka; rozdíly by se odvíjely leda od toho, že oba tyto režimy by asi požadovaly poněkud spolehlivější důkazy.
K tomu, aby se člověk stal spoluviníkem politického režimu, žádný politický názor nemusí vůbec mít.
No, já bych řekla, že nalhat policii, že manžel zneužil dítě, což nutně obnáší zpracovat nějak to dítě, protože jinak by se to rychle provalilo, je sviňárna takovýho kalibru, že řešit na tom zrovna to, jetsli se tím podílí na politickém režimu, je naprosto zanedbatelná záležitost.
„pravděpodobně by zvažovaly (ex)manžela udat jako Žida či kulaka; “
To je nesmysl. O tom, že je někdo Žid/kulak režim věděl. Na udání naštvané manželky se s tím nečekalo. Naopak na manželku to mohlo vrhnout špatné světlo, že se s někým takovým zaprodala.
Tyhle věci je opravdu lepší posuzovat bez politických brejlí, protože politika a politický režim s tím opravdu nemají co dělat.
A myslíte, Zpátečníku, že v demokratických systémech se manželky nemstí svým manželům tím, že u rozvodu vykládají vylhaná obvinění?
Ono je to ostatně složitější, při rozvodu je málokdy vina jen na jedné straně. Obvykle na obou a často se obě strany uchylují v všelijakým praktikám.
A s politikou to fakt nemá co dělat.
1540 Karle, s Alzou nemám problém. Placatou lampu blbejch nemáme, počítadlo mám přepnuté do nebarevného zobrazení, zvuk stažený. Barvy a zvuk zapnu jen když potřebuju.
Proto co tam případně ve stupnici šedé poskakuje, nijak nepopuzuje. Osvědčuje se to i v jiných případech než řvoucího zeleného mimozemšťana
1553 – Jestli tedy jinak nedáte, maYdo, dovolím si podívat se na to trochu blíže.
(…) že nalhat policii (…) – Hm, nalhat… Nalhat? Z toho, co jsem psal výše („musel být dobře vědom každý (…) o zúčastněných vůbec nemluvě“), je prosím zřejmý můj názor, že policie o křivosti obvinění vždy věděla či vědět mohla, ovšem jednala v souvislosti s trendem prosazovaným celým režimním konglomerátem, pochopitelně včetně jeho neziskovek. Proto bych o nalhávání policii váhal mluvit; dotyčné matky samozřejmě lhaly, tedy vědomě mluvily nepravdu, ne však nutně s úmyslem policii o ní přesvědčit, nýbrž iniciovat příslušné režimem podporované procesy.
sviňárna takovýho kalibru, že řešit na tom zrovna to, jetsli se tím podílí na politickém režimu, je naprosto zanedbatelná záležitost – Zvážíte-li však původní kontext (s Hamplem a subjekty v rámci sociálního systému páchajícími Dobro), dozajista nahlédnete, že zde se ovšem primárně nezabýváme konkrétními sviňárnami, nýbrž režimem, který je dlouhodobě systematicky umožňoval a s omezením jen malým umožňuje doposud; což jeho zanedbatelnou vlastností myslím není.
O tom, že je někdo Žid/kulak režim věděl. – Je vhodné vzít v úvahu, že v tomto ohledu se oba bratrské (anebo sesterské?) režimy poněkud lišily. Nacisté ze starého dobrého světa převzali alespoň to, že jim šlo o zjištění skutkového stavu, jakkoliv z něj pak vyvozovali zvrhlé závěry a zločinné důsledky; řada Židů ovšem přežívala díky zfalšovaným papírům, např. matričním zápisům — dokud je někdo neudal. U komunistů bývalo obvinění z kulactví (či třeba trockismu, kosmopolitismu – pozor, neplést s internacionalismem! – apod.) vždy do jisté míry rituální záležitost, podobně jako dnes obvinění z xenofobie či harašení. Na udání se hodně dalo. A vedle toho, kdyby byli věděli o každém kulakovi, jak by se pak byl mohl vyskytnout Pavka Morozov?
Spíš než udat jako kulaka by stačilo oznámit, že vede protistátní řeči.
1556
😀
V osmdesátých letech minulého století, v éře Gorbačovovy perestrojky, však jeden ruský novinář do Gerasimovky zajel a zjistil, že pionýr v roce 1932, kdy byl Pavka zavražděn, v této vesnici neexistoval a hoch nemohl patřit k nejlepší žákům ve třídě, protože byl retardovaný. A také ho podle jedné verze nezabil děda, nýbrž agent NKVD, protože hoch nikoho neudal a naopak hlídal skrýš s obilím. Inu, skoro jako zpravodajství rádia Jerevan.
P/aroubková vysoudila pro dítě výživné 10 000 měsíčně, a pro sebe chce 50 000 měsíčně.
Jestli to tomu volovi stálo za to……..
1559 Halle
inu, evidentně stálo a paní Petra dokázala vzniklou situaci pohotově uchopit 🙂
https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=470474&sznu=ZBWV87nuA0iINGVV
No ne …
Skimici,
docela pochybuju, že dnes nelituje , že nezůstal u své mangelky.
No jo, to je tragickej osud toho, kterej nepochopil, že nemá nad rámec soulože připouštět žádný velký důvěrnosti.
No jo, ale zapomínáte, že se sexy mozkem to na velkou soulož nevydá. 🙁
1563 Foundry
… to je nasichr. Prostě nelíbat a tak :-ú
“ Z toho, co jsem psal výše („musel být dobře vědom každý (…) o zúčastněných vůbec nemluvě“), je prosím zřejmý můj názor, že policie o křivosti obvinění vždy věděla či vědět mohla, ovšem jednala v souvislosti s trendem prosazovaným celým režimním konglomerátem, pochopitelně včetně jeho “
Zpátečníku, a u kolika takových případů jste Vy osobně byl, že můžete tvrdit, že vždycky to bylo podle toho vzorce, že zlá matka křivě obvinila nevinného otce a policie o tom věděla a šla matce na ruku?
Myslím, že tohle se liší případ od případu a nemůžete od toho odvozovat nějaké obecně platné pravidlo.
„Zvážíte-li však původní kontext (s Hamplem a subjekty v rámci sociálního systému páchajícími Dobro), dozajista nahlédnete, že zde se ovšem primárně nezabýváme konkrétními sviňárnami, nýbrž režimem, který je dlouhodobě systematicky umožňoval a s omezením jen malým umožňuje doposud; což jeho zanedbatelnou vlastností myslím není.“
To není otázka režimu, to je v lidech. Režim to neumožňuje, režim tomu nem ůže zabránit. Žádnej režim, co jich v dějinách bylo, podobným věcem neuměl zabránit. Vždycky se najdou lidi, ochotná dělat druhým ze života peklo provádět sviňárny a vždycky si najdou cestičky, jak toho dosáhnout.
To jetsli si někdo bude vymejšlet, že je druhej kulak, žid nebo zneužívá dítě, to je jen dobová rekvizita. V jiném režimu, v jiném kontextu, použije jinou rekvizitu, to je všechno. žádnej režim tomu nezabrání. Nebo to umoňují všechny, říkejte tomu jak chcete, vyjde to nastejno.
S politikou nebo režimem to nemá vůbec co dělat.
Sakra maYdo 🙂
Po dlouhé době spolu souhlasíme.
Snad bych dodal, že za socíku si nepamatuju, že by se někdy jednalo o trvalém výživném po rozvodu, snad s výjimkou nějaké zdravotní zátěže či invalidity. Ale to asi bude vědět líp Martin.
Taky si myslím, že takové obviňování manžela může být součástí taktiky, jak z toho manžela vyrazit co nejvíc, takže tyhle srandy přišly až se změnou právního systému po Sametu
„takové obviňování manžela může být součástí taktiky, jak z toho manžela vyrazit co nejvíc, takže tyhle srandy přišly až se změnou právního systému po Sametu“
Ani to nemá co dělat s právním systémem. Vem si rozvodové skandály třeba v USA. Kdyby takové tahanice byly něčím, co umožnuje zdejší režim, tak by k nim přece nemohlo docházet.
Ale hlavně mi připadá poněkud pošetilé v tom hledat nějaké pravidlo ohledně režimu. Proč hledat politiku i tam, kde není? Lidi jsou různí, rozvádějí se z různých důvodů a pokud jsou na kordy, volí různé taktiky.
MaYdo,
ten usa příklad není argument. My ten právní systém přejali ze Zapadu, takže proto je možné, aby sa dělo to samé v usa i tady.
Ale Halladine, to je v lidech a ne v právním systému nebo režimu… Kfdyž je někdo svině, tak je svině v každém režimu a v každém právním systému.
Ano, ale ta svině využívá vynalézavě dotyčný právní systém ke své potebě.
Mno, nějak mi to potvrzuje výrok mého kamaráda, že nejdražší sex je ten údajně zadarmo…
A nevím, proč se mladší přátelé zpěčují, když jim ke svatbě gratuluji stylem „i Ty budeš jednou tý svá krávě platit alimanty…“
No, zatím mám úspěšnost úsudku cca 75%… To není špatné… Co by za to dal mnohý politolog…
Jen zírám, jak je možno nepochopit psaný text. Já Zpátečníkovi rozumím v tom smyslu, že zmiňované excesy současný stát přímo vyvolává a podporuje. Třeba za monarchie nebo 1. republiky by to bylo těžko představitelné. A příčinou je zhoubná politická korektnost, fanatický feminismus a ostatní neblahé, pravdomluvnými láskyplníky mohutně podporované jevy. V důsledku uvedeného se každý policajt/prokurátor bojí tyto věci shodit ze stolu, aby se sám nedostal do průseru. A dál to jede samospádem, neb v justičním soukolí je zajisté fůra pošahaných aktivistů a ti ostatní se nechtějí spálit. Výjimky se najdou, ale je jich málo.
Nakonec, malý příklad z jiné oblasti – každý, kdo je starší 40 let, si zajisté pamatuje, že na vesnici měl každý kluk nad 13 roků nějakého fechtla, na kterém šmejdil kolem baráku řidičák neřidičák. Ani značky to leckdy nemělo. Pokud už někoho chytl policajt, vyřešil to pohlavkem a klukovi sebral ventilky, aby musel samohyb potupně tlačit domů. Dnes je to na kriminál pro rodiče a na pasťák pro kluka. Nebo další – na kraji naší vesnice vznikla nová zástavba a přistěhovali se lidé z Brna. Starosta si v hospodě stěžoval, že se okamžitě začaly sypat na stůl stížnosti novousedlíků na kokrhající kohouty, štěkající psy a husy na rybníce. A bojí se ty pitomce poslat do někam, protože někde určitě existuje nějaký zákon/předpis, pomocí kterého by jej mohli skřípnout.
Komunistické totality jsme se zbavili a zavedli jsme si novou, daleko otravnější.
S těmi fichtly a tak, to dnešní mlaďas nepotřebuje, protože než by rejdil po dědině a okolí, tak dřepí u obrazovky nebo mobilu.
Aerovko, nepleť se. Funguje to furt, ale s několikanásobným stresem.
AeroKarle, není jen Praha.
Nebo další vymoženost – tzv. jednonápravový traktor (určitě každý zná, motor s řidítky a za ním vozejk, místo kterého se dá zapřáhnou pluh a podobně), který se nikde neregistruje, nemá značky a je to lepší zahradní nářadí, musí mít tzv. „průkaz technické způsobilosti“. Dřív stačilo povinné ručení a mohlo se s tím jezdit po místních komunikacích naprosto bez problémů. Taky si to každý zručnější kutil nějak poskládal doma. To už nejde, zmíněný průkaz může vystavit jen výrobce, takže dvoukolák už nesmí být vlastní výroby, ale z ofiko distribuce za cca 12.000,- Kč nejlevnější. Je nám proto líp? Zvýšila se nějak bezpečnost? Při rychlostech 10-15 km/h?
Dtto povinná přilba na mopedu a podobné zhovadilosti (které mimochodem nemají ani v Německu nebo v Holandsku – skútry a motorky do 50 ccm nepodléhají registraci a v provozu jsou brány stejně, jako jízdní kola, s výjimkou povinného ručení).
Jo, vidíš Foundry,
Někde se mi tu po té Babetě povaluje přilba, nechceš ? 😉
(1577) 😛 Kdyby to jeden život zachránit mělo … 🙁
Každopádně, ještě v devadesátých jsem vesele a denně drandil na Stadionu přes Barrandovský most, jen v kukle a v létě i bez ní. Dneska bych si to nelajsnul ani s blembákem a nejen z důvodu věku. Ten Stadion ještě mám a používám (bez SPZ), ale tomu mostu se vyhýbám.
Každopádně buzerace rapidně přibývá, kontroly vodáků, blembáky na sjezdovce, auta plná škodlivých píčovin, expirace lekárniček, …
(1576) Jo, ve městě je to nejhorší, ale že by vesnice nebyla vůbec zasažena?
„Třeba za monarchie nebo 1. republiky by to bylo těžko představitelné. “
Za monarchie nebo první republiky především byla podstatně nižší rozvodovost. Takže už proto to bylo těžko představitelné.
To máš, jako bys chtěl srovnávat komunistickej režim a pevní republiku podle toho, že za první republiky nebyly fronty na barevný televize a za komunistů jo ( čimž jsme s bráchou provokovali jednu příbuznou, která na první republiku neustále pěla ódy, až nám tím lezla na nervy 🙂 )
Svět se prostě proměnil. Ale rozvadění manželé si vyřizovali, vyřizují a vyřizovat budou oučty nezávisle na režimech. To byste jinak museli změnit lidi a ne režim.
Ale rozvadění manželé si vyřizovali, vyřizují a vyřizovat budou oučty nezávisle na režimech. To jo. Rozdíl je prakticky jen v tom, jaké prostředky jim k tomu ten který režim poskytuje. V tom vidím malinkou změnu, protože udání za protistátní kecy bylo podstatně jednodušší, než z prznění dětí, ale vše to záleží na soudcích a soudkyních, přičemž nevím, nakolik došlo ke zlepšení ve skutečném nalézání práva. K čemuž i tenhle zajímavý odkaz: https://www.pressreader.com/czech-republic/lidove-noviny/20180426/281749859963094
Vtipný, Karle 🙂 zejména návrh na romská kupé. Už slyším ten řev, jak jsou dikriminováni, protože jsou oddělováni od většinové populace. Takový malý gheto ve vlaku. 😀
No, ale já bych otočila list, pojala jsem úmysl obdarovat drahého chotě čtečkou a nic moc o tom nevím. Možný byste mi mohli něco doporučit nebo aspoň poradit, na co si mám dát při výběru pozor a čeho se vyvarovat.
Halladine, jasně že chci 🙂 Babeta drandí jak za mlada.
Foundry, tak po ní kouknu.
Doufám, že sis už koupil nové gumy , lakomče 🙂
Potomkyně nějakou čtečku má, eReading, vypadá, že je s ní spokojena. Ale zde pravděpodobně najdeš lepší odborníky, až se probudí.
Jo, nový gumy, rozebranej a zase složenej karburátor a novej tachometr.
Maydo: ani ránu bez Kindle Paperwhite.
Ad rozvody a obvinění: lidé jsou různé. Pamatuji smutné případy.
a) je pravda, že některá obvinění jsou falešná
b) je pravda, že někteří jsou dobytek
c) je pravda, že v rámci přípravy rozvodového řízení se připravují důkazy, aby to u soudu pěkně vypadalo.
d) je pravda, že vzdělanost vogonů v dané oblasti není příliš vysoká.
Proto je dobré připomenout svobodným, že svatba je na doživotí.
No, já už budu mít pomalu odkrouceno pětadvacet 😀
Proto je dobré připomenout svobodným, že svatba je na doživotí.
Kdysi, to ještě dcera a syn byli teen, jsem s nimi coby rozvedený otec strávil týden v Praze.
Šli jsme takhle po Petříně , byli tam na lavičce dva, a moc se k sobě měli.
I postavil jsem se před ně, dal ruce v bok a prohlásil :
“ Te=d se muckáte, ale víte, jak je drahej rozvod ?“
Oba na mě koukali s otevřenou pusou, dcera padla na záda, třepala nožičkama, syn natáhl kroky, a tvářil se, že mě nezná 😀
1589
Tak to já mám odkrouceno 30 – ale od rozvodu. 🙂
Já nevím, s tím stavem manželským to bylo vždycky takové podivné.
Není lepší se do toho vůbec nepouštět ?
S mojí drahou letos budeme slavit 30 společných let, dcera je víceméně dospělá a manželství jsme k tomu nějak nikdy nepotřebovali. IMHO jsou v životě důležitější věci. Třeba to, že se dva lidé mají rádi.
Dobré ráno. K tomu smutnému tématu: kdyby byl křivopřísežník před soudem postižen takovým trestem, jaký připravoval bližnímu svým lhaním, možná by lhaní „pod přísahou“ ubylo. Jsou sice teorie, že pachatel nekalkuluje s možností dopadení, ale moje omezená praxe to vyvrací. Viz rodiče, co posílají vydělávat děti, protože jim nic nehrozí.
K manželství: zdá se, že dříve sloužilo především k ochraně slabšího ve vztahu, tj. ženy. Měl jsem možnost vidět kopii svatební smlouvy J.A. Komenského a pamatuji si z ní především požadavky ženy, co je její majetek, na co má právo atd. Uvidíme co přinesou léta nastávající. Pravděpodobně konec církevních sňatků uznávaných státem – pokud církve odmítnou podporovat LGBTQPZ+ komunitu. Vrátí se sňatek civilní a obřad v kostele.
Jo, pane Kořenský ,
vím o případu páru , který na tom byl jako vy. Nakonec je už dospělé děti ukecaly, aby se konečně vzali , a byla svatba. No a do roka se rozvedli, a šli od sebe 🙂
Tak bacha ! 😉
Dobré zas ráno… Jednak omlouvám večerní překlepy, druhák se chci zeptat, jak se vám dejchá? Ve vzduchu je tolika pylů a jinejch sajrajtů, že je to pro alergiky přímo ráj… O žlutejch autech nemluvě… A ten sajrajt se nalepí a nejde umejt…
1582 maYdo, Pocketbook, poslední nejlepší model. Aktuálně je i osmipalcový.
Formáty, kvalitní zobrazení (e-carta), rychlost.
1595 PeSi, když nejde umejt, tak nejde. Opucuj jen okna a světla. Nejhorší je kastli pořád šmrdlat. Jednou za čas to vezmi wapkou, umej, navoskuj a pak zas na to prď. Když jsi uvnitř, na zjevu nezáleží.
Je o to osobních preferencích, my jsme se Pocketbooku, který jsme měli zbavili a ujednotili se na Kindle (i když různých modelech).
BTW, třeba na Heuréce je poměr spokojených/nespokojených u Kindle o dost lepší než u Pocketbooků.
Škoda, že si to obdarovaný nemůže jít osahat osobně … Protože to je u těchto věcí vždy nejlepší.
Dobré ráno vespolek,
PeSi, no jak, blbě (i s antihistaminikem, oči uslzené) Auto mám jak šílenou berušku,na tmavě červené barvě žlutě kropenaté. Dcera, byť na alergologii všechno negativní, se může ukašlat. Bydlíme vedle lesa, a začíná – Anka, bubnuj ! – kvést řepka. Takže ještě minimálně tři týdny… Toužím po dešti, který by to pročistil.
Mám dva starší Kindly, ale od té doby , co jsem znovuzprovoznil iPad, tak nečinně leží.
Na tom ipedu je v základním vybavení čtečka epub, k tomu jsem si tam nahrál Kindla, a vyhovuje mi to tak, že po čtečkových novinkách nepátrám.
Takže nejsem v obrazu , co se týká čtečkových novinek.