O rakouském Burgenlandu říká známý slovinský televizní komentátor, Drago Bulc, že je země slunce, neboť tu prý svítí celých 300 dní v roce. Jak už to tak bývá, z třídenní návštěvy svítilo pouze jeden den. Ale i ten stál za to. Při naší cestě za jedním unikátním vínem jsme navštívili Südburgenland, tedy jižní část tohoto vinařského kraje. Do poslední chvíle jsme ovšem nevěřili, že jedeme za vínem. Krajina spíše připomínala naši Vysočinu. Vinice jsme totiž jaksi do poslední chvíle neviděli. Snad jen několik vinařských tratí s podezřelou výsadbou. Nakonec jsme skutečně narazili na drobné vinice, ale nic, co by připomínalo Weinviertel v Dolním Rakousku nebo alespoň Velké Bílovice či Pálavu. Ještě větší údiv vzbudila druhová skladba vinohradů. Pravda, pěstovali tu z červených odrůd hlavně Frankovku a z bílých Vlašský ryzlink. Ale především převládaly tzv. amerikány, nověji a nejspíše i genderově správně, přímoplodící hybridy, rezistenty či interspecifické révy, jak se jim v současnosti říká. Tedy kultivary, které se u nás donedávna nesměly množit, ani ve velkém pěstovat. A už vůbec ne z nich vyrábět víno na prodej. Ale tady to evidentně šlo a dosud jde. Někteří vinaři v Jižním Burgenlandu na víně z amerických hybridů navíc založili živnost. Dali mu i přiléhavý název „Uhudler“. Velmi volně přeloženo, Uhudler je člověk, který po nemístné konzumaci zmíněného vína ráno civí jako výr. A výr se německy řekne „der Uhu“.

Tři centra výroby

Víno z přímo plodících hybridů, tedy „Uhudler“ se v Jižním Burgenlandu za relativně krátkou dobu existence stalo pojmem. A nejenom víno. Na snídaňovém baru nesmí v žádném zdejším hotelu či pensionu chybět marmeláda ze jmenovaných hroznů a v rodinném podniku manželů Hirmannových z něho dokonce dělají speciální ocet. Zdejší víno v rakouské síti supermarketů samozřejmě nenajdete. Abyste ho ochutnali, musíte přijet do okolí města Güssing. Najdete tu zhruba tři větší centra výroby tohoto moku. Moschendorf , kde je půvabné Weinmuseum čili Museum vína, dále kopec plný historických vinařských budov s názvem Kellerviertel Heiligebrun a za třetí nejnovější středisko výroby, Kellerviertel Eltendorf.

„Ještě před rokem 1989 jsme tu neměli ani vodovod, silnice či kanalizaci! Abychom tu měli alespoň elektrickou energii, tak jsme se s ostatními vinaři složili na benzínový agregát,“ popisuje začátky starosta vinařské osady Kellerviertel u Eltendorfu, Josef Pfeiffer. Osadu vlastně tvoří jediná ulice s názvem Uhudlerviertel, do které ústí skupina relativně nově vybudovaných vinařských domů s přilehlými vinicemi. Každý tu vyrábí téměř výhradně víno „Uhudler“. Proto také někteří označují svůj podnik jako „Uhudlerei“.  Na rozdíl od například Jižní Moravy tu však chybí klasické sklepy. Pod pojmem vinařský dům zde najdete do svahu částečně zahloubené stavení, povětšinou se dvěma prostorami. V té první majitel vyrábí, lahvuje a následně prodává víno a v té druhé mu víno kvasí a dozrává. Zdejší vinice nejsou velké. Například J. Pfeiffer tu obhospodařuje jeden hektar a patří mezi největší vinaře. Víno rovnou ve svém vinařském domě zpracovává i prodává. Pěstuje tu přímo plodící hybridy Ripatella, Elvira, Delaware a Concord. Na ukázku pro návštěvníky má i další americké odrůdy Noah, Isabella a další. Révy jsou resistentní, netrpí nemocemi, a proto majitel nemusí používat postřiky. Snad pouze Concord je citlivější na peronosporu v době kvetení. Proto vyžaduje postřik před květem, kdy prašníky a pestík kryje jakási rostlinná tobolka, kterou plíseň ráda napadá, a později květ s čerstvě se vyvíjejícími malými bobulkami. Ten je také na plíseň citlivý. U nás, v Čechách i na Moravě, se vinice běžně stříká až osmkrát za sezonu. Běžná sklizeň z přímo plodících hybridů činí zhruba  5-6 tun z hektaru. Protože se ale jedná o okrajový vinohradnický region, občas vinice trpí mrazy. Loni jim například zničily 80 % úrody. Podle odrůdy osciluje u bílých kultivarů barva vína od světle slámové po světle žlutou a u modrých od růžové až po světle červenou. Červená vína tu totiž nenechávají ležet dlouho na slupkách, a to právě kvůli specifické příchuti jednotlivých hybridů. I proto jsou tato vína méně barevná.

 Dalším místem, proslaveným právě tímto typem vína, je již zmíněná osada Heiligenbrunn. Jedná se spíše o skanzen. Místní vinařské domy jsou mnohem starší, je jich mnohem víc a mnohé z nich se pyšní historickými doškovými střechami. Vinice následně doplňují scenérii. Díky nim také celá víska žije a evidentně se v dobrém rozvíjí. Někteří tu dokonce mají i vinný šenk. Už od časů panovnice Marie-Terezie, která po dobu několika dní po sklizni odpustila vinařům daně, aby mohli prodat starou úrodu, tu využívají určitou moderní modifikaci. Ti, co vyrábějí víno z vlastních zdrojů, ho mohou i bez poplatků tzv. šenkovat. Ovšem k vínu nesmějí podávat teplá jídla. Takže se návštěvník musí spokojit s nářezy klobás, salámů, uzeného masa, různými saláty a pečivem. No, člověk se přemůže.

Z rezistentů „Uhudler“

U na Moravě či na Slovensku se křížencům amerických rév s evropskou dodnes říká „samoroďák“. Historii mají jmenovaní kříženci poměrně neslavnou. Když se opět začalo po Napoleonských válkách globálně oteplovat, zavládla pára, K. Marx sesmolil Kapitál a jeho přítel B. Engels polidštil opici prací, někoho chytrého napadlo dovézt do Evropy sazenice americké vinné révy. Bohužel s ní dovezl i dvě plísně a jednoho broučka. Nejdříve se objevila moučnatka, tedy Padlí révové (Oidium tuckeri). Nedlouho po této katastrofě se začaly na listech révy tvořit jakési olejové skvrny. Když jste list obrátili, byl zespoda bílý. Byla to další zavlečená plíseň, zvaná peronospora (Plasmopara viticola). To vše ovšem nebylo nic proti katastrofě třetí. Tou se stala malá muška, zvaná mšička révokaz (Phylloxera vastarix). Mšička má pohlavní a nepohlavní generaci. S tou první by bylo ještě jakés takés pořízení, protože sídlí na keři a volně poletuje. Bohužel ale nepohlavní generace tvoří tzv. hálky na listech a také na koříncích. Ucpává cestu živinám i vodě a réva usychá. Mšička se činila. Například v roce 1879 zničila na jihu Francie 500 tisíc hektarů vinic. Do Rakouského mocnářství dorazila v roce 1872 a k nám na Moravu v roce 1890. V Čechách naštěstí vymrzala. Vědci tehdy vyzkoušeli dvě cesty. Každá měla svoje pro i proti. První cestou bylo roubování evropské révy na révokazu odolnou podnož z americké révy. Druhou křížení evropských a amerických kultivarů. Samozřejmě zvítězila ta první. Ale i ta druhá měla svoje zastánce. V Americe zjistili, že kříženci s americkým druhem Vitis labrusca netrpí plísní révovou (tedy peronosporou), jsou odolná padlí a dokonce vzdorují révokazu. Vzniklo tedy mnoho kříženců mezi evropskou a americkou révou, jako například Isabella, Noah, Clinton, Herbemont, Othello a podobně.  Jmenované odrůdy se nemusely stříkat, byly velice plodné, dávaly vína plná, některá i krásně barevná, ale naneštěstí s tzv. liščinou. V USA jim proto říkají Fox Grape. To je dosti intenzívní příchuť, na kterou si mnozí nezvykli a jiní ji milují. V Moschendorfu, poblíž již jmenovaného muzea, jsme ve vinařském domě, populárního rakouského herce Martina Wainek ochutnali krásné růžové víno, ovšem s jahodovou příchutí. Mimochodem, nynější majitel vinařské budovy a půvabného penzionu hrál vídeňského komisaře Kunze v proslulém rakouském seriálu. Ano, je to ten, kterému psisko jménem Rex pokaždé ukradlo svačinu. Nejdříve jsme našim chuťovým vjemům odmítali uvěřit. Na tekuté jahody jsme opravdu připravení nebyli. Po chvíli jsme se ale s tímto faktem smířili. Víno bylo lehké a pitelné. Navíc Martin nabídl klasické i šumivé. Takže, co řešit. Navíc se později ukázal jako vynikající průvodce.

Hybridy a vinařská inkvizece

Ovšem v rámci boje za záchranu především francouzského vinohradnictví byly amerikány francouzským vinařským inkvizitorům trnem v oku stejně, jako později Hitlerovi či našim soudruhům. Proto byly nebohé rostliny poměrně časně a téměř všude postaveny mimo zákon. Pěstovat se ovšem nepřestaly. Stačilo totiž zapíchnout do země odřezek vyzrálého réví a příroda se postarala o zbytek. Ale to už se blížila válka, kterou hybridy přežily ve zdraví. Ve válečných letech i po válce bylo vcelku jedno, co kdo pije. Hlavně, že v tom byl alkohol a bylo to laciné. Když se situace uklidnila, vlády se opět snažily amerikány z vinic vymýtit. Dokonce nabízely finanční pobídky, čili jaké si vinohradnické šrotovné. Bez úspěchu. V průběhu mnoha let navíc vznikla sorta vinařů, kterým se samoroďáky staly koníčkem i povoláním. Například už před válkou šlechtitel amatér Albert Seibel (1844-1936) dostal od přítele semenáček dvou amerických rév Rupestris x Lincecumii a jakési neznámé evropské révy. Tento paskvil se následně stal základem pro 200 semenáčků. Z nich onen pán vyšlechtil dalších 16 000 kříženců. Když úředníci zjišťovali v roce 1960 francouzskou vinařskou skutečnost, s hrůzou zjistili, že 128 tisíc ha je osázeno osvědčenými Siebelovými hybridy. Dodnes například slouží jako část suroviny, určené k výrobě Armagnaku. Mimochodem, vynikající současná interspecifická réva Hibernal není nic jiného, než kříženec odrůdy Seibel 7053 a Ryzlinku rýnského.

Víno a polodivoká prasata

Dalším, kdo spojil svoji existenci s přímo plodícími hybridy je majitel dalšího vinohradnického domu s vinicí v Eltendorfu, Matthias Mirth. Ten má krom již zmíněného také půvabný penzion s vynikající kuchyní a vinným sklepem, moderně v nerezu vybavený provoz na výrobu vína a malou uzenářskou výrobničku.  Eltendorf se totiž může pochlubit nejen vínem značky Uhudler, ale také lesy, kde M. Mirth chová pod širým nebem zvláštní druh prasat. Člověk by odhadl, že jsou to naši divočáci. Nikoliv. Prý jsou to kříženci dvou pozapomenutých historických plemen. Maso a klobásy z nich, byly opravdu vynikající. V jeho penzionu nabídl dokonce celé „Uhudler Menu“, tvořené polévkou s vínem „Uhudler“, kančím s uhudlerovou omáčkou a deserty s uhudlerovou marmeládou. Opět nemělo chybu. M. Mirth sousedí v osadě Kellerviertel s J. Pfeiffrem. Vyrábí stejně jako soused hned několik druhů vín. Pro jistotu nabízí i osvědčenou Frankovku a Ryzlink vlašský. Jinak samý „Uhudler“: Bílý a růžový, šumivý, dále tzv. „Spritz“, tedy „Uhudler“ s minerálkou s obsahem alkoholu 5%, „Uhudler“ grappu dokonce i likér z přímo plodících hybridů. 

Nekonečná válka s úředním šimlem

Boj úředního šimla s „amerikány“ byl relativně vyrovnaný. Úředník zakázal, sedlák si cestu našel. S příchodem zelených ideologií se situace kupodivu změnila a na americko-evropské křížence se alespoň v Rakousku usmálo štěstí. Všechno prý způsobil otec a syn Pfeiffrovi, kteří využili situace, když se Zelení dostali do rakouského parlamentu. Začali totiž spolu s dalšími vinaři lobovat. Za co? Za tzv. „amerikány“, které už v roce 1938, tedy krátce po obsazení Rakouska Hitlerem, zakázali a zákaz přetrval až do roku 1989. Zmínění tehdy zorganizovali Spolek přátel vín „Uhudler“, a využili situace, kdy se v politice prosadila zelená ideologie s heslem o tzv. „Udržitelném rozvoji“. Vinaři navázali na vlnu vzestupu a propagace bio-potravin, která byla a dosud je v Rakousku velice populární.  S tím se svezla i vlna tzv. přírodně produkovaných vín, rozuměj „Uhudlerů“.  Vše má ale svoje „Ale“! Aby moc nevyskakovali, vinaři získali povolení pěstovat tyto přímo plodící hybridy: Elvira, Delaware, Concord a Ripotella. Další odrůdy, jako je například Isabella, Othelo, Clinton nebo Noah, ač zhruba stejně staré a stejným způsobem vyšlechtěné a podobně chutnající, se do seznamu nedostaly. Proč? Nikdo neví a rozumem vysvětlit nedokáže. Co je však mnohem horší, pěstovat a víno z nich vyrábět v Jižním Burgenlandu mohou. Ovšem pouze do roku 2030. Následně musejí absolvovat kolečko byrokratických jednání a opět požádat úřady o prodloužení povolení. Jak to dopadne, kdo ví?! Díky tomu, že „Uhudlerem“ žije snad celý kraj a mnoha lidem, nejen vinařům, dává práci, snad mají „amerikány“ určitou šanci.  

František I.