Dušan Neumann
Střízlivý rozbor z pera Anatola Lieuvena z prestižního amerického magazinu Foreigh Policy
Při popisování Putina a jeho nejbližšího okolí si často vzpomenu na poznámku Johna Maynarda Keynese o Georgesi Clemenceauovi, francouzském premiérovi za první světové války: že to byl člověk v deziluzi, který „měl jedinou iluzi – Francii“.
Něco podobného by se dalo říci o ruské vládnoucí elitě a pomáhá to vysvětlit děsivě riskantní kolektivní hazard, který podnikla invazí na Ukrajinu. Možná jsou bezohlední, chamtiví a cyničtí – ale nejsou cyničtí vůči myšlence ruské velikosti.
Západní média používají termín „oligarcha“ pro označení superbohatých Rusů obecně, včetně těch, kteří nyní zcela nebo z velké části žijí na Západě. Tento termín se etabloval v 90. letech 20. století a ještě dlouho poté jím byl označkován každý bohatý ruský podnikatel. Za prezidenství Borise Jelcina skutečně ovládala malá skupina bohatých podnikatelů stát, který ve spolupráci s vysokými úředníky drancovali. Tuto skupinu však Putin během prvních let své vlády rozprášil.
Tři ze sedmi nejvýznamnějších „oligarchů“ se pokusili Putinovi politicky vzepřít. Boris Berezovskij a Vladimir Gusinskij byli vyhnáni do zahraničí a Michail Chodorkovskij byl uvězněn a poté vyhoštěn. Ostatním a jejich četným méně významným protějškům bylo umožněno ponechat si své podniky v Rusku výměnou za bezpodmínečnou veřejnou podřízenost Putinovi. Když se Putin po zahájení invaze na Ukrajinu setkal (prostřednictvím videa) s předními ruskými podnikateli, nebylo pochyb o tom, kdo dává rozkazy.
Silou, která zlomila oligarchy, byla bývalá KGB, reorganizovaná v různé nástupnické bezpečnostní služby. Sám Putin samozřejmě z KGB vzešel a velká většina vrcholné elity pod Putinovým vedením pochází z KGB nebo přidruženého zázemí (i když ne z ozbrojených sil).
Tato skupina zůstala pod Putinem pozoruhodně stabilní a homogenní a je (nebo byla) mu osobně blízká. Pod jeho vedením drancovali svou zemi (ačkoli na rozdíl od Jelcinových oligarchů si většinu svého majetku ponechali v Rusku) a podíleli se na jeho zločinech nebo s nimi souhlasili, včetně největšího z nich, invaze na Ukrajinu. Opakovali Putinovu štvavou propagandu proti Ukrajině i jeho odsudky západní dekadence.
Vzhledem k tomu, že se Rusko propadá stále hlouběji do válečných bažin a do hospodářské krize, je hlavní otázkou, zda – pokud se válku nepodaří rychle ukončit diplomaticky – mohou Putina odstranit (nebo přesvědčit k odstoupení) samotné ruské elity, aby se pokusily vyprostit Rusko i sebe z jámy, kterou jim vykopal. Abychom mohli posoudit, jaké jsou k tomu šance, musíme pochopit povahu současných ruských elit, a především Putinova nejbližšího okruhu.
Aby ilustroval hloubku ruské katastrofy devadesátých let a ztotožnil se se všemi, kteří jí trpěli, Putin uvedl, že se v jedné fázi – ještě jako podplukovník KGB – snížil k tomu, že si přivydělával jako taxikář na volné noze. To je docela věrohodné. Když jsem v roce 1994 pracoval jako novinář pro The Times v Rusku a bývalém SSSR, byl mým řidičem na severním Kavkaze bývalý major KGB. „Mysleli jsme si, že jsme páteří Sovětského svazu,“ řekl mi trpce. „Teď se na nás podívejte. Praví čekisti!“ odfrkl si.
„Pravý čekista“ (nastojaščij čekist) byla sovětská propagandistická fráze zahrnující vlastnosti jako bezohledná disciplína, odvaha, ideologická oddanost a čestnost, které byly údajně charakteristické pro Čeku, první sovětskou tajnou policii vytvořenou Leninem a jeho spolupracovníky.
Stalo se to předmětem mnoha sovětských vtipů, ale není pochyb o tom, že Putin a jeho nejvyšší elita se v tomto světle nadále vidí jako páteř Ruska – i když se zdá, že Putin, který je všechno, jen ne revolucionář, se mnohem silněji ztotožňuje s bezpečnostními elitami carského Ruska, než toho sovětského.
Zajímavou ilustrací toho je film Svaz spásy (Sojuz spasenije, 2019) o radikálním povstání děkabristů z roku 1825, natočený s podporou ruského státu. Ke značnému šoku mých starších ruských přátel, kteří byli za komunismu vychováni v úctě k děkabristům, jsou hrdiny tohoto filmu car Mikuláš I. a loajální carští generálové a úředníci, kteří proti povstalcům bojovali za zachování vlády a pořádku.
Ačkoli nashromáždili obrovskou moc a bohatství, Putin a jeho nejbližší okolí zůstávají silně rozhořčeni způsobem, jakým se v 90. letech zhroutil Sovětský svaz, Rusko i jejich vlastní organizace – a velká moc v kombinaci s velkou záští je jednou z nejvýbušnějších směsí v domácí i mezinárodní politice.
S tím, jak postupně sílily Putinovy autokratické tendence, začala skutečná moc (na rozdíl od bohatství) v systému stále více záviset na neustálém osobním přístupu k prezidentovi; a počet těch, kteří takový přístup mají, se zúžil – zejména poté, co strach z covidu vedl Putina k drastické osobní izolaci – na hrstku několika blízkých spolupracovníků.
V prvních letech své vlády mohl být Putin (který byl služebně mladým důstojníkem KGB) považován za „prvního mezi rovnými“ v rámci špičkové elity přátel a kolegů. Dnes už tomu tak není. Stále častěji jsou i silovici veřejně degradováni na služebníky autokrata – jak názorně ukázalo Putinovo ponižování šéfa zahraniční rozvědky Sergeje Naryškina na televizním zasedání Rady národní bezpečnosti v předvečer války. Takové pohrdavé chování vůči nejbližším stoupencům by se Putinovi mohlo vymstít, jako se to stalo už mnoha autokratům v minulosti.
Nejbližší okruh tvoří ministr obrany Sergej Šojgu (bývalý ministr pro mimořádné události, který nikdy nebyl vojákem), Nikolaj Patrušev, bývalý šéf domácí rozvědky a nyní tajemník Rady národní bezpečnosti, Naryškin a Igor Sečin, bývalý místopředseda vlády, kterého Putin jmenoval do čela ropné společnosti Rosněfť. Pokud do tohoto nejbližšího někdy patřili vrcholní ekonomičtí představitelé s „vlasteneckými liberálními“ sklony, byli z něj dávno vyloučeni.
Tito muži jsou v Rusku známí jako „siloviki“ – „muži síly“. Mezi siloviky a širšími ruskými elitami – rozsáhlými a velmi nesourodými a nejednotnými kongregacemi bohatých podnikatelů, vysokých úředníků mimo užší okruh, vedoucích představitelů médií, nejdůležitějších generálů, vlasteneckých intelektuálů a pestré party lokálních prominentů, poskoků a agentů, kteří tvoří vedení Putinovy strany Jednotné Rusko – je třeba vést jasnou linii.
Mezi některými širšími ruskými elitami je již patrné znepokojení nad invazí na Ukrajinu a jejími důsledky. Přirozeně to začalo u ekonomických elit, vzhledem k jejich životním zájmům na obchodu se Západem a pochopení katastrofálního dopadu západních sankcí na ruskou ekonomiku. Roman Abramovič, jehož nespokojenosti si nešlo nevšimnout, když hledal kupce pro fotbalový klub Chelsea, tento týden zjistil, že prodej byl zastaven, protože mu byla zmrazena jeho aktiva ve Spojeném království. Michail Fridman, předseda společnosti Alfa Group (již západní sankce těžce zasáhly) a jeden z přeživších „oligarchů“ z 90. let, vyzval k brzkému ukončení války, stejně jako hliníkový magnát Oleg Děripaska.
Pokud nedojde k mírové dohodě a válka se protáhne do krvavého patu, ekonomika prudce poklesne a životní úroveň ruského obyvatelstva se citelně sníží, čímž se nevyhnutelně radikálně rozšíří veřejné protesty, státní represe a pokusy státu o drezírování a vykořisťování byznysu, a tím i nespokojenost širších elit.
Ty však postrádají kolektivní instituce a, což je možná ještě důležitější, kolektivní identity, které by jim umožnily snadno se spojit a Putina sesadit. Dumu neboli dolní komoru ruského parlamentu mi jeden ruský přítel výstižně popsal jako „kompost plný různých druhů shnilé zeleniny“. To je trochu nelaskavé – v Dumě sice zasedají slušní lidé, ale bylo by marné hledat v ní jakékoliv politické vůdce.
Armáda, která by jinde ve světě byla institucí iniciující převrat, byla cílevědomě depolitizována, nejprve sovětským státem a nyní tím Putinovým, výměnou za rozsáhlé státní financování. Nyní se zavázala k vojenskému vítězství na Ukrajině, nebo alespoň k něčemu, co lze jako vítězství prezentovat.
Na druhou stranu Putinova bezohledná čistka ve vyšších armádních kruzích spolu se zjevnou nekompetentností, s níž vrchní velení řídilo invazi na Ukrajinu, může v budoucnu vést ke značné nespokojenosti v armádě, včetně generálů nižších hodností. To znamená, že armáda se sice sama proti Putinovi neobrátí, ale je také velmi nepravděpodobné, že by ho zachránila.
Jeden z nejúčinnějších tlaků na Putinovu elitu mohou vyvíjet jejich vlastní děti. Téměř všichni rodiče vyrostli a začali svou kariéru v posledních dekádách Sovětského svazu. Jejich děti však v mnoha případech získaly vzdělání a žily převážně na Západě. Mnozí z nich souhlasí, alespoň v soukromí, s Jelizavetou Peskovovou, dcerou Putinova tiskového mluvčího Dmitrije Peskova, která proti válce protestovala na Instagramu (pak příspěvek rychle smazala). Rodinné večeře doma u Peskovových jsou jistě v těchto dnech zajímavé.
Silovikové jsou však s Putinem a válkou natolik spojeni, že změna ruského režimu by musela zahrnovat odstavení většiny z nich od moci, eventuálně výměnou za slib, že nebudou zatčeni a zachovají si své majetky (takovou záruku dal Putin svému předchůdci Jelcinovi).
Přesto tato změna může trvat dlouho. Siloviki byli jsou poměrně správně vykreslováni jako hluboce zkorumpovaní – ale jejich korupce nese zvláštní rysy. Vlastenectví je jejich ideologií a sebeospravedlněním jejich nesmírného bohatství. Jednou jsem si u šálku čaje povídal s bývalým vysokým sovětským úředníkem, který udržoval kontakty se svými starými přáteli z Putinovy elity.
„Víte,“ uvažoval, „za sovětských časů byla většina z nás opravdu celkem spokojená s dačou, barevnou televizí a přístupem do speciálních obchodů s některým západním zbožím a dovolenou v Soči. Byli jsme naprosto spokojení a srovnávali jsme se jen s ostatními občany, ne se západními elitami.“
„Dneska mají silovici samozřejmě rádi svůj západní luxus, ale nevím, jestli je všechno to kolosální bohatství dělá šťastnějšími, nebo jestli jsou pro ně nejdůležitější peníze samotné. Myslím, že jedním z důvodů, proč kradou v takovém měřítku, je to, že se považují za představitele státu a mají pocit, že být chudší než banda podnikatelů by bylo ponížením, dokonce jakousi urážkou státu. Dříve platilo, že úřední hodnost vám dávala nejvyšší postavení. Nyní musíte mít k hodnosti i obrovské množství peněz. To je to, co s ruskou společností udělala devadesátá léta.“
Silovikové přirozeně lpí na myšlence veřejného pořádku, na pořádku, který zaručuje jejich vlastní moc a majetek, ale který je také podle nich nezbytný k tomu, aby Rusko neupadlo zpět do chaosu 90. let a ruské revoluce a občanské války. Katastrofa 90. let podle nich zahrnovala nejen katastrofální úpadek státu a ekonomiky, ale i společensky destruktivní morální anarchii – a jejich reakce nebyla nepodobná reakci konzervativní americké společnosti na 60. léta nebo konzervativní německé společnosti na 20. léta.
V tomto ohledu mají Putin a silovici opravdové sympatie velmi velké části ruského obyvatelstva, které zůstává silně rozhořčeno – jak nad způsobem, jakým byli v 90. letech zrazeni a okradeni, tak nad tím, co vnímají jako otevřené pohrdání, které vůči obyčejným Rusům projevují liberální kulturní elity t Moskvy a Petrohradu.
Při jedné nezapomenutelné příležitosti v polovině 90. let jsem byl požádán, abych po večeři přednášel na konferenci pořádané přední západní bankou pro západní investory a ruskou finanční elitu. Večeře se konala ve známém moskevském nočním klubu. Když mi vypršel čas, nikdo se nepokusil dát mi to najevo. Namísto toho za mnou najednou začala znít jazzová verze sovětské vlastenecké písně a na pódiu objevil někdo v medvědím kostýmu, mávající ruským vojenským praporem a vedoucí za sebou řadu tanečnic oděných do velmi zkrácených parodií národního kroje.
Tváří v tvář této konkurenci jsem se ani nepokusil pokračovat ve svém pečlivě promyšleném projevu, ale zmateně jsem se odebral ke svému stolu. Najednou jsem měl mrazivě studený pocit. Vzpomněl jsem si na scénu z filmu Kabaret z roku 1972, odehrávající se v nočním klubu ve výmarském Berlíně nedlouho před nástupem nacistů k moci, v níž tanečníci předvádějí před chichotajícím se publikem parodii na přehlídku slavného německého vojenského pochodu. Přemýšlel jsem, zda i v Rusku bude za všechno to veselí vystaven strašlivý účet – a obávám se, že Ukrajina a ruští vojáci ho nyní platí.
Jedním z nejhorších důsledků této války bude hluboká a dlouhodobá izolace Ruska od Západu. Domnívám se však, že Putin a silovici (i když v širších elitách jich mnoho není) tuto izolaci vítají. Začíná jim imponovat čínský model: nesmírně dynamická ekonomika, disciplinovaná společnost a rostoucí vojenská velmoc, které s železnou kontrolou vládne dědičná elita, jež spojuje obrovské bohatství s hlubokým vlastenectvím a prosazuje myšlenku Číny jako samostatné a nadřazené civilizace.
Možná chtějí, aby Západ natlačil Rusko do náruče Číny, a to i přes riziko, že se tím Rusko stane závislým na Pekingu. A samozřejmě věří, že válka na Ukrajině upevní vlastenecké cítění v Rusku na podporu jejich vlády a také jim umožní, aby se ve jménu podpory válečného úsilí zapojili do zesílených represí. Tyto represe již začaly: v Rusku byly uzavřeny poslední nezávislé sdělovací prostředky a zákony trestají jakoukoli kritiku války jako vlastizradu.
Především z hlubokých historických, kulturních, profesních a osobních důvodů jsou silovici a ruská oficiální elita obecně zcela a neodvolatelně oddáni myšlence Ruska jako velmoci a jednoho z pólů multipolárního světa. Pokud v to nevěříte, nejste součástí ruského establishmentu, stejně jako pokud nevěříte v globální prvenství USA, nejste součástí amerického zahraničního a bezpečnostního establishmentu.
Místo Ukrajiny v této doktríně přesně vystihl bývalý poradce USA pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski: „Bez Ukrajiny přestává být Rusko euroasijským impériem.“ Ruský establishment s ním zcela souhlasí. Přinejmenším posledních 15 let také souhlasí s tím, že záměrem Ameriky je zredukovat Rusko na podřízenou velmoc třetího řádu. V poslední době dospěli k závěru, že Francie a Německo se USA nikdy nepostaví na odpor. „Pro Západ máme jen nepřátele,“ jak mi v roce 2019 řekl jeden intelektuál z establishmentu.
Ruský establishment považuje podporu ukrajinského nacionalismu za klíčový prvek protiruské strategie Washingtonu. Dokonce i jinak klidní a rozumní členové ruského establishmentu se vrtěli vzteky, když jsem se v rozhovoru odvážil naznačit, že by pro samotné Rusko bylo lepší nechat Ukrajinu jít. Zdá se, že jsou připraveni v případě potřeby dlouho a bezohledně bojovat, a to za cenu nesmírných nákladů a rizik pro svůj režim, jen aby tomu zabránili.
2 Schumi ad 12:38 – nemáš pocit, že jseš tak trochu mimo mísu?
Proč?
Kdo ty zásobníky nekoupí je jen částečně zajímavé. Daleko zajímavější bude až zjištění, kdo je koupil.
Však je Germánovi nemusíme prodat. Ani strýčku Samovi.
Nebo musíme?
Germánovi nemusíme. On je totiž vlastní. Ale už je nechce.
V lese, kde rostou hřiby je nejdůležitější (kromě dobrého zraku) mít na ně košík*. To jen případ zásobníků. Nevíme kolik toho plynu nakonec bude, ale pokud bude, bude důležité ho mít kam schovat.
*/ Zažil jsem. Neměl jsem. Nakonec jsem jich část odnesl v košili.
Chápu. Ale znova opakuji – neprodávají češi, ale germáni, kterým to nyní patří.
A náš drahý ministr Sikela už vysvětluje, že stát, potažmo ČEZ, nemůže zásobníky koupit, protože by se o ně musel starat (a to by přehršel státních úředníků určitě nezvládla).
Francis Bacon (1561 – 1626), Eseje, Odeon, Praha 1985 (Převzato z N.Macka)
…Proto nepoměrný růst šlechty a jiných urozených stavů k počtu obyčejného lidu přivádí rychle stát na mizinu; totéž platí o nadbytku duchovenstva, neboť ani ono do státních zásob nijak nepřispívá; a podobně je tomu, když se vyškoluje víc vzdělanců, než kolik jich může nalézt uplatnění.“
A nepochopí to a nepochopí…. Nebo na to kašlou.
(Ale duchovenstvo je na tom moc nepodílí. Nebo se k duchovenstvu počítají i „neziskovky“?)
Asi ano, když stát ty bezziskovky bezduše platí …
Nojo, jenže klíčové je tam to slovo nepoměrný, tj. neodpovídající možnostem přinášeným rozvojem technologií.
Nedává kupříkladu smysl, aby 95 % lidí byli zemědělci, pokud populaci uživí 5 %. Vlastně ani nedává smysl, aby dnes všichni byli produktivní; úplně by stačilo, aby neškodili. Ostatně třeba Herbert Spencer kdesi píše, že v jednu dobu 19. století býval každý třetí Angličan rentiérem.
Snad nejvíc by ekonomice pomohl o něco lépe organisovaný parasitismus — aby se nestávalo, že sociálně potřebný musí chudák ukrást kabel za sto tisíc, aby si ve sběrně vydělal tisícovku na dávku drogy s výrobní cenou deset korun, anebo musí zalít krajinu betonem za 50 miliard, aby si ze zpátečky našetřil na vilu za 50 milionů.
Souhlas. Velmi neefektivní převodovka.
Jenže účelem vzdělání není jen výroba specializované pracovní síly.
Být vzdělaný je… příjemné. Zdaleka tím nemyslím jen příslušný papír jako „pracovní povolení“.
Cirkus byl tak dobrý, že jsme se na něj podívali dnes ještě jednou. Světští jsou machři a zvládli se přeorientovat.
K Ukrajině: pospolitost rozdílných národů, selhávající slabý stát. Jak z něj udělat „národ“? Nemožné. 1. světová válka dala vzniknout nemožnému slepenci – Československu. 2. světová válka dala vzniknout národní pospolitosti Rakouska. Zdá se, že války mohou mít podíl na vzniku i zániku národů. Viz také národ velkoněmecký. Od Volhy až do Paříže, z Pitěru až do Benátek. Kde je dnes? … jak Baťa s dřevákama.
Kde je dnes? Od Nordkappu po Gibraltar … a jak to jde!
Z Ukrajiny by šlo udělat národ nejsnázeji tak, že by se zbavila rusáků, poláků, maďarů a tatarů.
Složitěji jít cestou američanů a obohacovacího tyglíku národů. To znamená zbavit se původních obyvatel a zemi zalidnit angličany, iry, španěly, portugalci, mexikánci, araby, černochy, číňany, korejci, rusáky, židy a italy a vše důkladně mísit. Vzniklá směska je americký národ.
Směska dává zapomenout na Otce zakladatele.
V druhém případě dělají ukrajinci velikou chybu, když vyhánějí rusáky. V americe jsou z nich nejlepší herci, kumštýři, zloději i vynálezci. Ukrajinci by měli více sledovat, jak to dělají američani.
Cherson, Mariupol, Charkov, Buča: převážně rusky nebo ukrajinsky mluvící oblasti? Kdo bojuje proti ruské armádě? Azov i Zelenský jsou z Charkova, ne?
Vždyť to říkám. Musí si ukrajinci z těch dvou možností vybrat. Odseparovat či absorbovat. Přitakat budoucnosti regionů bez národů, jak to ostatně rus Chodorkovsky navrhuje udělat s Ruskem. Rusko regionů volně vázaných ve Federaci s centrem moci ve Federálním parlamentu. A Chodorkowsky je vzdělaný. I ve vězení byl. I komsomolec byl.
Mohou být dvě „Ruska“. Jedno moskevské, s carem, tuhou prušáckou disciplínou, atomovkami, světová velmoc.
Druhé kyjevské, se svou žvanírnou, s 27 dialekty „opilecké slovenštiny“, kde se každý směje carovi i té žvanírně.
Jj, taky jsem četl. Brian Greene se svojí multiverse teorií mě uchvátil. Kolikrát jsem si říkal, jak asi vypadá skimic ve všech mnohovesmírech.
Proto je snaha o „evropský národ“. Národ v politickém smyslu.
Rozumím tomu. Jednota v rozmanitosti, rozmanitost v jednotě.
Jenže málokdo je schopný to pochopit natož se tak chovat.
Evropa potřebuje silný sjednocující prvek. V době projektu Jiřího z Poděbrad jím bylo křesťanství. Jenže potíž je s konfesemi.
Manželka říká „Fins are Russians“. Kolem společné hranice mají mnoho společného. Základním rozdílem je konfese. Zjednodušeně, pravoslaví je na pomezí starověku a středověku, katolictví je středověk, luteránství je buržoazní novověk.
Kdyby pravoslavní měli alespoň své „jezovity“…
Jenže pravoslaví a šíření gramotnosti mimo klášteru, natož všeobecné vzdělanosti…
Naproti tomu v židovství, gramotnost je jeho organickou součástí. To je částečnou odpovědí na to proč Židé jsou tak úspěšní.
Potvrzuji. Rád s nimi dělám – když víte, jak přemýšlejí, dá se s nimi velmi dobře domluvit tak, že žádná strana není ztratná.
Za mlada mě „lovila“ jedna židovka. A mnohé mě naučila. Třeba smlouvat. Nebo na co si dát pozor, když s někým jdete do holportu. Dopadlo to jinak, ale každá zkušenost je k něčemu dobrá.
Nickname ad opilecká slovenština
Mě ukrajinština fascinuje tím íkáním. Tedy nahrazováním samohlásek íčkem tam, kde jste zvyklý psát a vyslovit E či O.
Mám vzpomínky na faux pas, kdy jsem se kdysi dávno v Kyjevě na jakémsi ministerstvu řehnil až mi slzy stříkaly při pohledu na jakýsi zarámovaný text, který začínal:
Всі люди народжуються вільними …
Vsi ljůdi narodžůjutsja vilnými.
Což mi v češtině naskočilo jako
Všichni lidé se rodí vilnými …
Okřikli mě, že to není fór ale začátek americké ústavy
Všichni lidé se rodí svobodnými
(vilný = ukrajinsky svobodný, zatímco v češtině jde o sexuálně dychtivého jedince …)
Zatím jsem spisovnou ukrajinštinu ani nezkoušel. Máme česko/ukrajinská Janova evangelia. Čtu, čtu, říkám si – to je jako čeština. Taky byla. Jen psaná azbukou.
Záleží na regionu. Ve Lvově mluvím bez problémů polsky. Úplně každý rozumí. V hospodě taky není problém. Jsou to s běloruštinou hodně blízké jazyky. Nebo spíše komolená nářečí, třeba jako fránina vs latina.
Do roku cca 1995 o ukrajinštině nikdo nic nevěděl, bylo to jakési nářečí karpatských pastevců. Směs polštiny a ruštiny. Od Žitomiru na východ a na jih se mluvilo jen rusky, v Černovcích taky rumunsky.
Nářečí. Jako slovenština…
A nářečí může rychle vymizet.
Jako ostravština. Už s ní nikdo nemluví, ale píšou s v ní knížky. Exotika, kterou jsem zažil. Hanáčtina, pražština. Folklór.
Jak to mají doma třeba Ruska s kirgizskými kořeny a Ukrajinec z Rostova na Donu? Mluví spolu – rusky a jejich děti česky. Bez přízvuku.
Já jsem práážskéééj. Sám sebe tak moc neslyším. Ale slyšet se ze záznamu…je to k nasrání. To že jsem já? Protivnej umečenej pražák.
Ukrajinštinou se v dobách SSSR nevyučovalo?
U nás „v kraju razovitem“ byly i polské školy, Moje matinka absolvovala 1-5 třídu v polštině, pak přešla na české školy.
No a? Ale Poláci nechtěli, aby všichni mluvili na úřadech jen polsky a nezakazovali české školy – ani v příhraničí. Dvojjazyčné nápisy. V Sudetech zase česko-německé a na jižním Slovensku zase slovensko-maďarské. No a co, kurňa?
Když uděláte společnost bez národností, stejně se záhy vytvoří nějaké skupiny. Homosexuálové, vegetariáni, křesťané… Tlustí a hubení, bohatí a chudí atd. a budou se mezi sebou mydlit a říkat, kdo je lepší, kdo má větší zásluhy, kdo má právo… atd.
Lidi jsou stejně jenom holé, leč oblečené* opice, které umí* mluvit a používat (auto)mobily.*
Co se týče vlastního rozumu (IQ) jsou na tom +/- stejně, ale lidi to umí líp okecat.
*/ někdy neoblečené, jenom někteří, a tak…
Homosexuálštinu a vegetariánštinu neznám
Aby jste se nedivil. Homosexuálštinu poznám i když se gay snaží mluvit jako pravý hetérák. Jen málokteří ji dokáží zcela potlačit.
Ale ve stáří se stejně vrátí. [;>))
P.S.: Ta poznámka není o nářečích ale o separaci.
Všiml jsem si. Je to vrozené, nebo manýra naučená v jejich sociální skupině?
Nevím. Fakt nevím. Asi ta manýra.
Foundry
hele, tady se asi mýlíš. Ukrajinštinu rozpoznal již Lomonosov. Ono taky ten vliv Polštiny nešlo přehlédnout. Ostatně i Polština se od okupovaného území obohatila. Třeba tytoň mají od tatarů (turků).
Právě proto kdo umí rusky, polsky a jidiš rozumí i po ukrajinsku, jenom to nesmí být moc rychle.
Souhlas. U Vás předpokládám i případný důkaz činem. a Jidiš – stačí když pomrvíte němčinu co máte od babičky 🙂
Že bychom Ukrajinu vyfoukli Polsku? Udělit Zelenskému české občanství… a příští rok máme prezidenta který nebude pro srandu. A další rok jsme od Aše až po Vladivostok.
To už radši tam zatím nechat Zemana. Taky je od „Z“ a končí mu exspirační doba….
Mrzí mě, že se tam nedosral Vladimír Franz. Jednak je to fajn člověk a jednak by to byl jedinečný zjev*. Jeho samotného to nemrzí – říkal mi, že si mocně oddechl když neprošel. Navlekli to něj tehdy jeho studenti a on včas neřekl ne.
*/ Který z našich presidentů uměl skládat hudbu a malovat?
Já bych Franze volil. Zastínil by veškeré světové státníky. Byl by světovou celebritou budící respekt. Domorodci na Nové Guinei by ho zvolili čestným náčelníkem…
Vážně, volil bych ho. Je velkou osobností a je obecně rozumný. Už jen tím, že neusiluje o moc.
Dobré odpoledne,
stran těch nářečí – co mně doslova stahovalo z kůže, byly Krkonosšké pohádky, když pražští herci spustili svoje rádobykerkonošské nářečí.
Na druhou stranu, Karel Čapek měl v Továrně na absolutno lidovou řeč mého rodného kraje zaznamenanou velice dobře.
maYdo
kde ses to proboha narodila? Můžeš něco říct mločsky či jak se jmenuje jazyk kterým se mloci dorozumívají? Mločština?
To je teda sešlost, tady. Jedovatej chobotnatec, Mločice, škoda že dnes chybí kocour s modrým ptákem …
Modrej hází perly na Neviditelném. Naprosté zoufalství
„Hledí a nevidí. Naslouchají, ale neslyší. Čtou, ale nechápou.
Přitom, natož projev na živo, mu například Václav Klaus může závidět. Ekonomická přednáška jako show.
Protože Modrej je jako…“Nechte maličkých přijíti ke mně.“
Přísahám, že se na jockey fakt nedívám. Ani očkem. Jen slyším ozvy…
Hokej
jj. Vypadá, že si vzal mužstvo na starost Fiala.
StK, jen tu pěkně zůstaň. Je to tak jako když odejde kocour… Je prázdno. Pak něco zamňouká na prahu… Halladina mám ještě v mobilu. Nemohu ho vymazat. Ne, že by to technicky nešlo…
Nekoukala, ale na hokej pomyslela … 😀
DAna přísahá, že se nekouká, to asi zase dostáváme pěkně na prdel, co?
Ona PÍŠE, že se nekoukala. Pokouší se vyvinit z numer, které svoji neopatrností způsobila.
Chléb a hry. Alespoň hry….
Numera….
Co vliv římských číslic v úpadku Římské říše? Jaká byla římská matematika?
Hokej ?
To je to gladiátorské klání kde pro jistotu vyloučili favorita předem ?
Já raději hudbu… ve 20:15 bude na ČT Art záznam posledního koncertu Black Sabbath v Birminghamu 2017.
A vítěz bude mít stejně nálepku:
„Kdyby tam byli i Rusové, nejspíš by nevyhrál!“
Pokažená radost z vítězství.
“ Můžeš něco říct mločsky či jak se jmenuje jazyk kterým se mloci dorozumívají? Mločština?“
Skimici, v továrně na absolutno žádní mloci nejsou.
A mločtinou nemůžu sloužit.
Tam, co jsem se narodila, se mluvívalo takhle :
„a začpak vy, Prouzová, dáváte vajčko?“
„Nyčko za dvě tisícouky“
„V Trutnouje prej sou po třech“
Více v Továrně na Absolutno, kapitola XXVIII – U Sedmi Chalup
Ach so, jsem si to popletl s něčím jiným od Čapka.
Je pravda, že se KRETÉN řekne krkonošsky KJETÉN ?
Není
ale to vajčko za tři tisíce asi brzo bude.
Aby se tu neřešila jen Ukrajina…
K pobavení, přečtete si tuhle květnatou recenzi:
https://www.hifi-voice.com/testy-a-recenze/reprosoustavy-podlahove/3814-audiosolutions-virtuoso-m
Třebaže, od 200 Hz je charakteristika pěkně vyrovnaná. Ovšem za tu cenu….
Neřeší se i fázový posun? Přehlédl jsem ho?
Fázový posun čeho? Pokud se jedná o jednotlivá repra tak záleží (mimo jiné) na výšce posluchače od podlahy.
Ne, nedělám si srandu.
Fázový posuv v závislosti na frekvenci. Nevím, jestli se to v audiu řeší.
Fázový posuv = posunutí sinusovky o 0-2PI.
Posuv 180° (o PI) = přepólování beden, s mikrofonem vliv na kladnou zpětnou vazbu. Feedback destroyer může použít buď pásmové propustě nebo posuv fáze.
Řeší. Ve výhybkách, v umístění měničů vůči sobě ve vertikální pozici….
Propusti v dynamickém režimu, kdy aparát pozná, že se jedná o začínající vazbu (jedna frekvence stoupá po exponenciále) a vyloučí ji.
Jenže hned se objeví druhá frekvence, která nabírá zpětnou vazbu atd. Až osm filtrů – a zvuk je jak z krabičky. A pohneš mikrofonem nebo přiblížíš k němu něco, co odrazí zvuk a celý proces se opakuje. A taky tenhle výmysl dokáže „vycviknout „z pásma třeba housle, které začínají hrát z pianissima. Považuje je za zpětnou vazbu.
Jiný způsob z praxe neznám. Fáze je závislá na vzdálenosti od zdrojem, na frekvenci a mnoha dalších vlivech, třeba na odrazech. Každá frekvence komplexního (nesinusového) signálu má jinou fázi. Kdyby šlo zpětnou vazbu odstranit přepólováním – to bylo báječné. Popište jak na to a máte Nobelku v kapse.
Každý zvukař by pro ni hlasoval. Kromě mě. Je to jako hlasovat o perpetuu mobile.
– zvuk není úplně snadno přístupný, na jeho netypičnost je třeba se déle adaptovat.
Píšou. Nedotlumený bas, bude se asi mnohým líbit. Skleničky v sekretáři budou cinkat. Já se ale nerad „adaptuji.“ *
Co mě dostalo byla jednak cena, jednak ty kecy (a grafy) okolo.
Inu, HiFi-sti jsou divní bohatí lidi.
*/ Na komunismus jsem se také adaptoval jen v nejnutnější míře. Kdybych býval byl po osmašedesátém utekl, teď bych si buď mlátil hlavou o zeď – nebo bych spíš vůbec nevěděl, která bije.
.
U některých za majlant překvapí dost hnusné výsledky měření. U levných naopak výborné.
Čím dražší, tím víc květnatého okecávání.
Mé řešení je antiaudiofilské, leč ve výsledku příjemné. Fázové posuny mezi dvěma bedničkami paralelně v jednom kanále neřeším.
To je asi pro praxi nejpřijatelnější.
Hrajeme přece pro uši, každý má jiný vkus. Ale měl by mít představu, jak má co znít. Takže si zvuk přizpůsobí svému vkusu. U živých nahrávek, které jsou dělány na minimální počet mikrofonů to vychází dost přesně, pokud máme představu, jak to znělo naživo. Pro polymikrofonní nahrávky (lastně všechna produkce popíku a beatu) obvykle ze studia, kde se nerespektoval přirozený zvuk (ten vlastně nikdo nikdy neslyšel, zvláště pak u multiplaybacku) je to věc představy zvukového mistra a režiséra a posluchač udělá nejlépe, když to nechá tak, jak to natočili, protože se jen pokouší předělat mixáž podle svého, což nemusí dopadnout dobře. Musel by mít k dispozici všechny stopy, někdy se to i vydává ve speciální edici pro „výcvik“ zvukařů. Dodělej si sám v v editoru. Remix se tomu říká. Taková hra na tvorbu podle vzoru.
Kdo si hraje, nezlobí. [;>))
Vlastně se tomu poslední dobou věnuji, když dostanu „živý“ záznam nějakého muzikálu nebo opery a mám za úkol to přemíchat tak, aby se to dalo použít i pro videozáznam. Naživo divák nevnímá drobné odchylky od optima, při pozorování videa ovšem značně ruší.
Ohledně „valení klínů do hlavy“:
https://huusk.com/huusk/product?c=czk&l=cs&pmt=dirl&prodpv=5&ly=1&vndr=codhusggjulcz&subid3=17200253430&utm_source=Google&utm_medium=CPC&utm_campaign=JUL_homemade&gclid=EAIaIQobChMI7Zq9-fuC-AIVZxl7Ch0j6QI1EAEYASAAEgK5ZvD_BwE&uuid=0dea7bfa-a9b7-4856-919c-cae1aba7fa17&disc=70&_=1756&subid4=62790dea35981a0001d4d48d
No – nekup to!
Mám řešeno relativně velmi levně kombinací menších a větších bedniček.
Nejsem divný bohatý hifista. Třebaže nejsem diplojovaný, mám základní ponětí o fyzikálních zákonech. Ovšem, rád si přečtu něco z hifistické ezoteriky zlatouchých milovníků exotických materiálů. V jednom fóru Hifovy církve jsem do ní neuctivě hodil vidle. Navíc jsem si dovolil trošku legrace. Na hrozbu zabanováním jsem Inkvizitora poslal do kamsi do doby normalizace. To vlákno je od té doby už tři čtvrtě roku mrtvé.
HiFi-sté jsou, jako všichni fanatici značně nedůtkliví. Je to jak v politice nebo ve fotografování a asi i jinde. Mají svou pravdu, kterou ostatní prostě musí přijmout, jinak se z nich stávají úhlavní nepřátelé.
Tohle je smutný fakt všeobecné lidské povahy.
Dobré ráno. Starý Kocoure, žel nobelovku nedostanu. Nyquistovo kritérium stability je devadesát let stará vesta. Ale až posledních cca 20 let lze používat na řízení zpětnovazební smyčky při živých vystoupeních.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nyquistovo_krit%C3%A9rium_stability
https://en.wikipedia.org/wiki/Nyquist_stability_criterion
Škamna jsem opustil v minulém tisíciletí, zkusím vyškrabat z paměti:
Pokud systém „kmitá“ na kritické frekvenci, mohu řídit zpětnou vazbu na dané frekvenci buď utlumením, jak jste popsal vy, nebo posunem fáze. Ne nutně přepólováním. U digitálního mixu řešitelné nahráním nového firmware. Vhodné na diskotéky, tancovačky. Preferuji tišší hudbu. Problém zpětné vazby řešit vhodně umístěnými reproduktory a mikrofony. Někdy to nejde, „DJ“ je paličák.
Jednou jsme stavěli aparaturu pro firemní oslavu. „Bavič“ byl hlas z regionálního rádia, pan „Nedotknutelný“. Chtěl mít svůj stolek na sále, před bednami. Ale chyběl nám krotitel zpětné vazby – feedback destroyer. Jak to, hřímal bavič, profesionální firmy to používají a mohu být před bednami vždycky! Profesionálně jsme ho vypoklonkovali na jeviště, za bedny, aby „nevazbil“. Pomstil se nám. Hudbu pouštěl tak hlasitě, že lidem v sálu, normálně zvyklým na vše, bylo z hudby fyzicky špatně a utíkali se schovat do baru.
Výsledek: nejhorší oslava v dějinách firmy. Ostuda ve firmě (nedůstojné chování dam i vůči dámám) a v obci (poblité chodníky).
Blb.
Příjemně jste mně překvapil, Nickname, že si pamatujete základy.
Nepamatuji. Jenom na svou odpověď, k čemu máme kybernetiku: Aby to nekmitalo.
Kmitání je tak rozšířené, že je práce dost a dost.
Překlad z německého manuálu:
Kurvenscheibe => Křivkové kolo.
Tolik k nářečím.
Ano, ta příhoda s DJ je z praxe.
Ale z praxe je i používání feedback destroyerů. Takže jsem poněkud skeptičtější. Ano pomohou, ale pokud se nechají pracovat v „plné palbě“, vytvoří ze zvuku něco podobného telefonu a lze přidat nanejvýš asi 10 dB. Pokud se jedná o používání handek nebo portů, kdy mikrofon mění místo, přístroj šílí, neustále se přestavuje, mění barvy zvuku atd, Je to velmi „kybernetické“. Dost to pomáhá při duplexním rozhovoru „na hlasito“ – třeba spojení reportérů se studiem atd. Při amplifikaci jen trochu. Je to dost podobné používání kompresorů dynamiky. Až začnou být slyšet, je třeba udělat něco jiného . třeba snížit vstupní citlivost (gain).
Se mnou je to těžké – 52 let za mixem vám vytvoří jiný, poněkud skeptičtější obraz moderní techniky.
O komresorech/limiterech spektrálních i jných můžu napsat dost tlustou knížku. Vyučoval jsem to, ale s praktickými příklady. Mladí kolegové se velmi divili. Ušima.
(Mimo jiné – to, co se line z rádia jako popík a pop-beat je z mého pohledu/poslechu hnus. Ale je to zažité a jak jsme zjistil, kapely to tak chtějí. Nápodoba. Budiž, ale ať to nechtějí po mě.)
Jistěže.Jestliže to tak šlo pořešit dřív, tak i nyní bez technických berlí. Klíčový je základ. Ne nějak to natočit, že se to doladí v postprodukci.
Dobré ráno – koně a osvětlení vozovky. Vlastně koňovky.
Dnes se mi zdálo. že jedu někam kočárem v tmavé noci. Lesem. Sen kupodivu živý (bylo slyšet skřeky noční lesní zvěře i šumění sovích perutí) a barevný (kočár byl osvětlen dvěma bočními lampami u kozlíku). Jako teď si pamatuji, že v tom (otevřeném) kočáru jsem viděl jasně osvětlené koňské podocasí se všemi detaily, když kůň ocasem máchl, nicméně před koněm byl jen černý hvozd. Nebylo nic vidět, protože koňové dopředu stínily ty lampy. Chtěl jsem se kočího zeptat, jak, do háje, ví kam jede a jestli to není nebezpečné. Otočil se ke mně s odpovědí a já se probudil.
Tak zas nevím jak to dělali. Dnes by to bylo jednoduché. Koňům bych dal LED čelovky jakož i kočímu. Něco jako mám na kole. Ale jak to dělali tenkrát? Petrolejku by koník asi nesnesl.
Nevíte někdo? (poznámky typu, že mám v noci spát v posteli a neprohánět se nočními hvozdy si prosím odpusťte.)
Za starých časů se v noci spalo. Proto měli tolik dětí.
ve spaní se mi něco takového ještě nikdy nepřihodilo. O levobočcích ze spánku nemám potuchy-
Střelci (s kuší) si v absolutní tmě (katakomby) si stavěli lucernu kus před sebe, aby viděli na protivníka a sami nebyli oslepeni.
===
A ještě jednu poznámku: Slyšet šumění křídel sov a sýčků je velmi obtížné. Jejich pera jsou na koncích prachová a vydávají jen minimální šustot. Máte výborné uši, když je dokážete slyšet pod clonou kopyt, kol, atd.
A to ještě není ani z daleka celý repertoár schopností, které ve snech ovládám 🙂
Noc není nikdy tak temná, aby se nedalo hvozdem jít nebo jet. I v černo černé noci se člověk rozkouká. Mám tu zkušenost z nočních procházek se psem. Tane mi na mysli jeden citát z brakové literatury, kterou miloval můj děda. „Byla temná a bouřlivá noc, jen měsíc na nebi svítil jak rybí oko“ 😀
Zajímavý sen….
Daň ze snu jsi zaplatil?
Mívám pocit, že v noci žiji alternativním životem. Například se mi zdává, třebaže ne často, že umím hrát na housle.
V roce, tuším, padesát vymysleli komouši, že nepracujcí důchodce z \Prahy vystěhují na venkov, aby v jejich bytech mohli bydlet „naši pracující“. Tam, kde jsem na Letné bydlel, to tehdy postihlo dvě rodiny a dalším dvěma rozdělili třípokojový byt na dva. Mám obavu, že na něco pdobného připadne naše fialová vláda. Už se mluví o zabírání soukromých bytů, kde zrovna nikdo nebydlí. Duchodci na chalupy, do jejich bytů pracovité imigranty! A hned je řešení …
Už jednou zvažovali Topolánkovi socialisté, že je třeba zvednout daň z nemovitosti: Ta bába si bydlí v baráku v Praze, nechce ho prodat a tím nám blokuje developerský projekt. Nic nemá, jen ten barák, musíme jí skřípnout.
Z druhé strany Zemanovi/Paroubkovi socialisté a paní Havránková od Hradce…
Proto je třeba … opakujte se mnou 🙂
Bylo to za primátora Koukala. Nešlo jen o developerské projekty, ale o řešení nedostatku nabídky nemovitostí v atraktivních čtvrtích. Rychlozbohatlíci toužící po dobré adrese zjistili, že prachy jsou jim na nic, protože bába s dědkem neprodají ani za majlant. Z toho vzešel nápad jim to zdanit tak, že by museli prodat.
To byl „přítel Československa a Václava Havla“ nějaký Heidenreich. Emigrant do Švédska. Vracel se aby tu skupoval výtvarné umění. Stěžoval si například, že například bába má Josefa Čapka. Mohli by si za to žít…ale neprodá. Radši si v zimě oblíknou svetr navíc a večeří kafe s rohlíkem, a že nepovolí. A že tohle nechápe. A pak ze sebe vypustil větu „Počkám si až budete plaite.“ Nedotklo by se vás to? Nedočkal se. Bába ho přežila. Zanedlouho se s autem rozbil o mostní pilíř.
To je komunismus ve své podstatě. Kapitalismus (imperialismus) mívá dost často komunistické manýry.
Poslouchal jsem teď rozhovor s historikem Vondruškou – stahuji si některé rozhovory, které dělá Martina Kociánová na svém soukromém „rádiu“ abych se ujistil, že jednoduše uvažujících lidí (selský rozum a realita) je víc a na sloupku nejsem (s chapadelníkem nebo Zpátečníkem) sám v širém kraji. Ale jak Vondruška, tak třeba Apatana (Zelený) jsou taky na sloupích a hledí do kraje. Mě to uklidňuje – třeba těch sloupků je hodně, jenom v mlze mainstreamu nejsou ty vzdálenější vidět.
A tak mám heslo pro dnešní den: Vždycky, když vládnoucí třída ztrácí podporu lidu a má strach o své postavení, tak nasadí cenzuru. Podle přísnosti cenzury se pozná velikost jejího strachu. Od starověku je to stejné.
Důležité je abychom se navzájem viděli se sloupku na sloupek.
Cenzura – přesně tak.
Dík za řazení mezi sloupkovníky. V případě, že začnu blbnout, prosím nakopnout.
Zelená je A ta pana (s jedním n)
Dobré ráno vespolek,
Starý kocoure, zajímavých blogů je povícero – což je dobře, aspoň si člověk dohledá zajímavosti dle vlastního naturelu a pokecá i s lidmi z jiných bublin 🙂
Mně přijde zajímavý i „blog o čemkoliv“, byť je tam spousta z mého pohledu „harampádí“ (fakt nejsem příznivec konsirací)
https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/
Ovšem po kliknutí na odkaz v pravo nahoře (nad bábuškou s rudým praporem) se otevře stránka s českými překlady zpráv o dění na UA (včetně reportů Jurije Podoljaka).
Já koukám a poslouchám rovnou. Blokace se nějak nepovedla a mám i několik ruských a ukrajinských TV stanic. Čtu si polské a německé weby i blogy. Takže jsem informován ze všech stran. O Ukrajině už od Majdanu.
Proto je mi líto., že někteří lidé, jichž si vážím a mám je rád mají ohledně Ruska a východu vůbec v hlavě „zadrátováno“. Jakmile vidím někde „russko“, „mužik“ atd. přestávám číst. Aby mi jich nemuselo být líto. Diskuze je zbytečná ztráta času.
Já měl taky zadrátováno celých dvacet let. Pak jsem se začal pomalu koukat bez nenávisti a bez obdivu. Vylezl jsem na sloupek.
nickname,
ad kauza Havránková – budu parafrázovat Palackého: „Zajisté, kdyby baby Havránkové nebylo již od dávna, musili bychom v interesu ŘSD, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořila.“
Tam šlo o pozemky na budoucím sjezdu z dálnice u Hradce Králového a dvě partičky, které v tom měly interes, neboť pozemky byly zakoupené na dvou místech a šlo o to, kde ten sjezd bude a komu se tím mnohonásobně vrátí investice. Havránková byla zástupný problém, protože od počátku vůbec nic státu nebránilo, aby jí dal celistvý pozemek na jedné straně dálnice, aby ho mohla obhospodařovat.
Mmch. naši drahou vlast Ukrajinu vovinuly nějaký mraky, neboť už několik dní protektorátní tisk píše že situace je složitá a dokonce i hlavní ukrajinský šáša pravil, že situace na frontě je těžká. Jestli Rusové skončili s kočkováním, přešli na americký způsob boje a začínají místa odporu planýrovat bez ohledu na civilní oběti, těžko říct…
Dobré ráno,
quivisi, i moje prarodiče to postihlo, navíc byli majiteli celého domu. Děda s babičkou museli z Prahy, jejich byt byl rozdělen, máti s tátou zbyla jedna místnost se společným příslušenstvím a strýce s tetou vyřešila umístěnka – byli lékaři.
Pikantní bylo, že prarodiče majiteli domu formálně zůstali, ovšem nemohli s ním nijak nakládat, nic v něm užívat jen platit.
Nakonec děda barák státu daroval, protože utáhnout ty náklady z babiččiny velmi malé penze ( děda žádnou penzi od státu jako úředník buržoasní republiky nedostal a jeho vlastní úspory na penzi vzaly za své při měnové reformě) prostě nešlo. Prarodiče měli z Prahy kam odejít, kam, přestěhovali se tehdy na vesnici do domu po dědových předcích, máti s tátou se pak přistěhovali za nimi a i takhle ve čtyřech se měli co ohánět, aby vyžili aspoň takhle.
Lejnová není nadarmo považována za špičkový evropský myslící tank: „Abychom zachránili Evropu před Putinem, musíme pokračovat v nákupu ruské ropy. Protože pokud to neuděláme, Putin to prodá jinde a bude více profitovat z vyšších cen, takže raději kupujeme ruskou ropu a nenechejme ho profitovat.“
Čím dál tím více mám pocit, že žiji ve světě Hieronyma Bosche, protože takhle blbý sny snad ani mít nemůžu.
To je jak skeč z Na stojáka, Blbá Blondýna.
Ještě před nedávnem psal protektorátní tisk, že Putin prodává hluboce pod cenou a ruské tankery plné ropy bloudí po mořích a nikdo ropu nechce. A teď najednou zničehožnic takový obrat. Dělat protektorátního novináře evidentně není žádný med…
Nějak se živit musí a s jejich vzděláním co dělat? S diplomem z Politologie tě nepustí ani k hovnocucu. Možná k ajťákům. Přepisovat texty.
A vařit kafe.
Dobré zas ráno… 2 ptakopysk ad 9:35 – Hieronymus Bosch – máš pravdu… Nejspíš Ship of Fools… Musím říci, že každodenní realita mě nepřestává překvapovat… To nelze vymyslet…
2 skimic ad 10:08 – S diplomem z Politologie tě sice nepustí ani k hovnocucu, zato můžeš dělat ministerského předsedu, popř. rektora Masarykovy nervozity… Jestli by nakonec nebylo lépe přimhouřit oko a k tomu hovnocucu ho vzít… Možná by to pak nebyla taková katastrofa…
Ptakopysku, Rusi nezačali planýrovat. Dle zdrojů funguje několik faktorů:
1. dostali se do otevřené stepi, což je pro ofenzivu daleko příhodnější
2. zanechali megalomanských útoků na široké frontě, soustřeďují se na menší uskupení, která obkličují a likvidují
3. města obkličují za 3 stran, vždy nechávají jednu cestu volnou, aby měli hrdinové kudy zdrhnout. Což hrdinové neprodleně provádějí (viz obsazení Limanu bez poškození infrastruktury a bez civilních obětí)
4. Ukrajině docházejí profíci a nastupuje čím dál, tím víc domobrana. Což jsou lidé, kteří se do ístní domobrany zapsali třeba ve Lvově nebo v Lucku, aby nemuseli na východ. Kam je teď přesunují. Což vyvolává veliké brblání a odpovídá tomu jejich bojové nadšení. Proto mají Rusi najednou tolik ukrajinských zajatců.
Foundry,
zaregistroval jsem i jakousi změnu boje s drony. Jak terč se pošle dopředu nějaká rezavá plečka, na kterou drony zaútočí a pak teprve do čistého prostoru vyjíždí bojová vozidla. Souběžně s tím píše protektorátní tisk o tom, že Rusové vytahují z uloženek stařičné T-62, což by tuto teorii podporovalo. Netuším, co je na tom pravdy a jak je to realizováno, protože bych nechtěl být řidičem té plečky…
Plečku musí někdo řídit. Kamikaze?
možné řízené na dálku jako dron?
V rámci vyvážené války (pardon, specoperace) dostávají přeci ÚÁ totéž ze západu už dlouho. Rusové snad jenom kopírujou, co vidí. Už jsou pomalu jako šikmoočka,,,
To je technicky možné, jenže pochybuji o tom, že jsou tak kutilsky pružní. Kutilská improvizace je příznačná pro obranu. Vyžaduje „neprofesionální“ tvůrčí postup mimo zavedenou rutinu.
Pokud je to v širé stepi. Zrádní Rusáci možná
aretují ty bazmeky, které umožňují jízdu a plečka se vydá vstříc osudu bez posádky.
Mechanicky i elektronicky (jak je to s kybernetikou nevím) je průměrný Rus velmi šikovný. Občas se dívám na jejich výtvory na YT. Na rozdíl od západních kutilů se ty jejich výtvory dají skutečně použít. Není-li něco na trhu – Rus zajde na vrakoviště a ukutí si to doma. Vybavení jejich dílniček bývá na naše poměry špičkové. Včera jsem se díval, co všechno se dá vyrobit z trafa z mikrovlnky.
No bodejť,
kam až asi dojete Aliexpres s náhradou rozbitého přístroje či udělátka ?
Kačeno, tak TOTO nejsem schopen vymyslet. Můj obdiv a smajlík chechtající se až k slzám…
a kdyby plečka měla dost paliva a štěstí, mohla by dojet až do Kyjeva…
Proč novorozenci křičí?
Nedisponuji prenatálními vzpomínkami, ale mám teorii. Po řadu měsíců je ještě nenarozené dítě zvyklé na plus minus stabilní viscerální teplotu v matce. Ta je ca 37 stupňů, tedy jako voda ve vaně, při které se dá relaxovat a číst si.
Pak je dítě vypuzeno a vystaveno okolní teplotě, která je minimálně o deset stupňů menší. Jako když vstaneš z té vany a ještě na tebe čumí maskované bílé příšery.
Kdo by neřval, když na něj sáhne svým kostnatým spárem ŽIVOT a on ví, že to tak bude až do SMRTi?
A navic, posledni pokus Ua o ofenzivu ukazuje, ze je sakra tezke postupovat tam, kde je nepritel. Opet mame dominanci obrany.
nende to inudy? Obchvatný manévr např.?
T-62 je dnes použitelný pouze ve věžovém postavení jako opancéřované stacionární dělo posilující obranné postavení v místech, kde se nepředpokládá hlavní směr protiútoku.
I pro útok. Za předpokladu vyčišťující dělostřelecké přípravy, vzdušné převahy, a v součinnosti s ostatními druhy vojsk, především mechanizovanou pěchotou.
Zásadní změnu taktiky vnášejí malé drony. Techniku nepřítele není zapotřebí zničit. Jen poškodit. Učinit nebojeschopnou. Tak lze vyřadit i nejnovější údajně neprostřelitelný Abrams. Údajně vydrží i explozi několikasetkilogramové nálože TNT zespodu. No to bych chtěl vidět…. Protřepaná osádka uvnitř.
Tank je v podstatě samohybná ozbrojená konzerva. Není třeba se do ní dobývat. Stačí ji znehybnit, oslepit. Znehybněný oslepený tank je snadnou kořistí.Jeho případné zabezpečení a záchrana osádky váže prostředky nepřítele. Je výhodnější poškodit deset tanků než jeden zničit.
Elektronický boj ještě není na pořadu dne – nedávno jsme to diskutovali s Marianem Kechlibarem. Nebo je to předmětem vojenského tajemství. Uvidíme.
Systémy řízení lze zmást dokonale, dokonce i autonomní kamikadze drony. Ty, které sledují krajinu zase dneska útočí na prázdná místa – jak kaťuše tak děla se hned po vypálení salvy stěhují jinam. Rusové se učí za pochodu. Tu šanci, kterou naposled dali Ukrajině na pontonovém mostě už asi opakovat nebudou. Staří velitelé, kteří nezažili žádnou pořádnou válku jsou postupně posíláni do důchodu (do zázemí) a šanci dostávají mladší a pružnější.
Postupovat bude RA tak dlouho, jak bude třeba, aby se velení Ukrajiny rozpadly v boji a moc a Západ aby začal uvažovat realističtěji, Zatím to vypadá, že to tak bude. Neví se kdy, záleží to na fanatismu Kolomojského a spol. Oni vědí, že po válce ztratí svou moc, tak se cukají. Rusko bude mít územní zisky, které jsou hlavně na jihu. Přístup k moři. Pokud Oděsa zrovna nepadne, bude součástí poválečné smlouvy její zvláštní režim.
Jenom kdyby nebylo tolik mrtvých na obou stranách. A rozbitá země. Ukrajina nikdy nebyla bohatá, ksdyž se tak člověk dívá na ještě nerozbité vesnice a městečka pochopí, proč se říká „děrevňna“ a „naseljonyj punkt“. I ta města, obklopená velkými paneláky nevypadaji moc bohatě. Ale všechno se dá opravit.
Mrtvé ale už nikdo nevzbudí. Válka je vůl!
Nějak vám stále uniká, že Rusko je agresor, který surově napadl vedlejší zem a systematicky ji ničí. Agresor, který chce obnovit imperium neboť neuznává Ukrajince za samostatný národ. Podobně agresivně – byť ne vojensky (neboť na to nemá)se Rusko chová k ostatním postsovětským zemím. Je to země s dvěstě let starou imperiální představou vlastní důležitosti. A stále to není nic víc než jak řekl kdysi Reagan „benzinová pumpa s atomovými bombami“.
Rusko nevyhlásilo Ukrajině válku, proto je blokáda Oděsy aktem pirátství a nebýt mnichovanského strachu špiček NATU už dávno měly být v tom bosporském rybníku doprovodné fregary NATO chránící mezinárodní obchod s obilím. A kždého ruského piráta,který by se do toho chtěl vměšovat okamžitě potopit.
Raději se drž gramofonů, stratégu. V otevřené krajině bez cest shromáždit dostatečné množství bateriíí dalekonsoných houfnic a zásobit je potřebnou municí není žádná sranda. Takové soustředeění je velmi snadno zjistitelné. D-30 má v nejlepším případě dostřel 20km. Soustředění pěchoty a tanků může být maximálně 10 km před liníí bateriíí (aby bylo z dostřelu protivníka). BVP je z boku a zejména zezadu taková pásová rakev. Nedovedu si představit 50 let starý t-62, že by ujel 20 km aniž by se něco neposralo. Zejména s ruskou kvalitou údržby. Na rozdíl od tebe jsem s těmi krámy jezdil. A i v té době byl nejspolehlivější stařičký mechanický T-34A. (vyprošťovák). U těch novějších T-55 a T 62, se srala hydraulika a elektrika. Dovedeš si představit co udělá 50 let stará tlaková hadice v polních podmínkách – asi sotva. Máš pravdu v poslední větě. T-62 je samoznehybňující se železné muzeum.
Něco málo o tom vím. Znám T55… Záleží na údržbě. Kvalita „provozek“…
Klíčové je vhodné nasazení tanků. Ochrana před protitankovými zbraněmi. Čištění prostoru od živé síly termobarickou municí je efektivní.
Ovšem záleží na účelu operace. Ohled na civilisty nutně vede k vysokým vlastním ztrátám.
Doba velkých tankových bitev je minulostí. Souboj děla a pancíře je dávno rozhodnut. Z výuky taktiky vycházející z druhé světové války jsem měl srandu už tehdy. Na cvičení „Štít“ to vypadalo impozantně.
Thermobarická munice pro 105 a 115mm hlavně T-55 a T-62 nebyla nikdy v sortimentu.
Soustředění pěchoty a tanků …před linií…
Bývávalo.
V předraketové době. Staré učebníce „Jak vyhrát druhou světovou válku.“ Doba front a ofenzív je minulostí. Tohle může fungovat jen proti domobraně nebo proti bubákům kdesi v tramtárii. Za předpokladu vyhubení všeho co by mohlo klást odpor. Jenže, k čemu pak tanky…
Účel světí prostředky. Účel války. Transakční zisk, transakční náklady.
Všichni se učí ze starých učebnic. Nové učebnice jsou psány novými válkami.
jenže Rusové nedělají nic jiného. Spoléhají ne početní převahu. V okamžiku, kdy Ukrajina dostane (doufám, že brzy) americké MLRS s dostřelem 90 km budou ruské dělostřelecké a raketové (typu GRAD) baterie po zásluze v prdeli.
Foundry,
ono se to na UA asi začíná lámat i jinak – Zelensky versus Zalužnyj… Porošenkův úprk do Polska se nepovedl…
Jo, kdyby byl při útěku Podroušenko střízlivý …
on to zkoušel i den předtím
Já bych na jeho místě taky zdrhal než se to usadí. Jezdil bych mezitím po Západě s přednáškami o lidských právech a utlačování tatarů a měl bych větší šrouby než za ty hnusný čokolády.
StK: myslím, že vám rozumím. Díky za zkušenosti z praxe.
Matzurko, ony hlavně začínají brblat západní regiony – kvůli té domobraně posílané na jatka. Teď zavřeli nějakého oficíra, který si tisku stěžoval, že nemají ani co žrát, ani čím střílet. A že ti domobranci mají pomalu problém rozeznat hlaveň od pažby.
Rusko, Ukrajina stručně:
„Námi pokojně obkličovaný nepřítel ze svého hradu zákeřně a brutálně zaútočil na sousední vesnici, kterou jsme se snažili získat na svoji stranu a postavit v ní obléhací věž.“
O vítězovi rozhodují vítězové.
To Matzurka:
No to byl zase nápad s tím blogem. Článek o „myším ráji“ má známý obsah, ale diskuze je rozsáhlá – a vůbec ne hloupá. Nemám tolik času, abych četl všechno a pak mě mrzí to, co nepřečtu.
Člověk i kocour si musí vybírat. Ne všechny tamní články a diskuze stojí za námahu a čas 🙂
Dušane, s tou ruskou početní převahou to myslíš jako vtípek? Počty nasazených vojáků Rusko : Ukrajina se odhadují na 1:3.
Převaha v technice.
Po tom všem, co jste jim dodali a dodáváte?
Nestačím se divit úporné americké snaze získat Moskevský pohár. Asi ve škole neměli dějepis.
Foundry
Američani zatím nevyběhli. To není Moskevský pohár. Zatím je to jenom takové podjebávání a stojí to jen doláče, ne americké životy. Skutečné problémy mají dva: Čínu a toho jejich debila.
Začíná to fungovat tak, že Amíci dodají artilerii, Ukrajinci ji umístí, Amíci ji na dálku ovládají od sebe. Válku vedou Ukrajinci….
Mám dojem, že mírová jednání se velice pohnou vpřed, jakmile bude ohrožen Dněpropetrovsk. Do té doby tomu moc šancí nedávám, ani kdyby Rusi dobyli Kyjev.
Mimochodem, jsem zmatenej. Rusko je Mordor, zatímco Ukrajina etalon demokracie. No a pak se jeden dočte, že ruští vojáci, kteří nechtěli bojovat na Ukrajině, byli propuštěni z armády bez odstupného. Což se jim nelíbilo a obrátili se na soud (který jejich žalobu zamítl).
Zatímco na Ukrajině byl předložen zákon, podle kterého mají velitelé právo odmítače rovnou střílet. A na ulicích odchytávají civilisty mužského pohlaví a +- přiměřeného věku, kterým rovnou vrazí do ruky povolávací rozkaz.
Ten zákon na Ukrajině podali dva poslanci a byl odmítnut. Podobně v ruské Dumě podali podobní šmoci návrh na aktivaci nukleárních zbraní. Niukdo neělá z Ukrajiny etalon demokracie a hospodářské transparence. Pokud bych měl srovnávat míru korupce tak vede Rusko neboť jeho generálové rozkradli prostředky na modernizaci armády v daleko větším měřítku naž Ukrajinci. Proto to překvapení a nutnost tahat do války muzejní šrot.
Zatímco my jsme dodali Ukrajincům techniku nejmodernější.
Jakou???
T72 na kterou jsme přezbrojovali z T55.
Gaufnice Dana 152 mm, to je střelivo, které Čuk a Gek vyhodili do luftu ve Vrběticích. Vlastně ne, v prvním skladu napřed hořelo…. To co o tom řekli dva včas prchlí přeživší je hustotajné. Bulhar pro kterého to údajně bylo, je mrtvý. Kde materiál měl skončit, a kde jeho část možná skončila je obestřena hustohustou mlhou tajemství. Ale vyšetřování úspěšně pokračuje ke zdárnému konci. Jako v případě Skripala.Vzpomínáte? Vlastně ne. Vyšetřování skončilo, zapomeňte.
Souvislost s válkou na Ukrajině je čistě náhodná. Opravdu?
O překvapení by se dalo mluvit v případě, že dobře známe operační rozkazy pro tažení na Ukrajinu. Pokud výpady proti Kyjevu a Charkivu byl jen zastírací manevry pro tažení podél černomořského pobřeží, tak nevím o jaké jiné překvapení by šlo.
houby zastírací manévry – typicky ruská nabubřelost a vodka.
Dana už zase přemýšlí nad hokejem … 🙁
Dana se naštvala a kliďo sedí v místnosti, kde se sleduje hockey. JJ…nejvíc se mi líbí, jak reportér komentoval začátek naší přesilovky, že přesilovky umíme. Za 12 vteřin jsme dostali gol. Ach jo….