Střípky z Londýna,

Publikováno | Autor:

…aneb nahlédnutí pod britskou pokličku.

Ptakopysk podivný, únor 2018 (© Josef Bouček)

 

Nerad cestuji. Nevím, jestli je to z principu, nebo jestli jsem potomek někoho z lovců mamutů zabloudivšího při každoročním podzimním treku „Nažer se borůvek“ vedoucího z Předmostí na Šumavu, kterého přestalo bavit blomcat pořád sem a tam a usadil se natrvalo pod Blaníkem. Těžko říci. Ale úradek hvězd je pro můj osud daný – prostě nerad cestuji a do zahraničí obzvláště nerad, protože jsem od narození blbej na jazyky. Letos na mě byl vyvinut nátlak takového kalibru, že jsem ještě rád souhlasil s cestou do Londýna. Ba dokonce mi bylo naznačeno, že bych se měl těšit, takže jsem se tedy těšil.

Let do Londýna pilotoval britský pilot, takže probíhal dle očekávání – stoupání při startu na hraně pádové rychlosti, takže se kabinou rozléhalo praskání ušních bubínků, přistání provedeno volným pádem na letištní plochu, takže jsem se zájmem nahlížel na křídla, zda na nich nejsou boule od zaražených podvozkových noh, zatímco ostatní cestující páčili zaseknuté čelisti, či chytali vyražený dech. Zpáteční cesta byla v režii českých pilotů a tak byl start i přistání absolutně pohodový. Vzduch je prostě naše moře už od dob onoho srandovního strejdy v brejličkách s bradkou. Nějak od M se jmenoval.

První setkání s britskou civilizací se odehrálo hned za letištními vraty na nástupišti autobusu. Jedna cestující odmítla pokyn řidiče, aby si dala zavazadlo do kufru autobusu, neboť v něm měla noťas a další elektroniku. Řidič vyslechl argumenty, zopakoval pokyn, aby dala zavazadlo do kufru a pak bez mrknutí oka zavolal policii, která dotyčnou cestující bez dalšího mrknutí oka vytřídila z autobusu. S podobně razantním chováním řidiče jsem se setkal ještě jednou. V barevné čtvrti nastoupila na poslední chvíli do doubledeckeru velice pěkně oblečená dívenka v hidžábu, „odpípla“ si vstup a jala se stoupat do prvního patra. Již rozjíždějící se autobus zastavil, řidič vyběhl nahoru do patra, proběhl velmi krátký rozhovor mezi ním a dívenkou plný slov „ticket“, „pay“ a „sorry“, dívenka sestoupila s řidičem dolů, dvakrát se ozvalo pípnutí čtečky a pak už jenom mluvil řidič, otevřely se dveře a dívenka vystřelila na chodník jak raketa. Celou dobu byl zablokovaný provoz v daném pruhu, všichni v klidu čekali, až řidič vše vyřeší a rozjede se. V Čechách by takový řidič MHD měl patrně na krku soud za rasistický přístup k cestujícím, pokud by ho už na té silnici nezmlátil někdo ze zablokovaných řidičů. Revize jízdenek v londýnské MHD probíhá tak, že na zastávce obstoupí autobus kordon policistů, do autobusu vstoupí revizoři a zkontrolují cestující. Nevím, jestli je to běžné, viděl jsem to jenom jednou.

Na Londýnu je vidět, že je to bývalé centrum obrovské koloniální říše, nad kterou slunce nezapadalo. Je barevný. A to tak, že hodně. Já jsem se pohyboval primárně v zónách „free of charge“, ne že bych byl škudlil, jako spíše proto, že muzea a galerie, která jsem chtěl navštívit, byla národní, královská a tudíž se vstupem zdarma. V těchto muzeích je personál barevný, až oči přecházejí. Od sýrově bílých až k ebenově černým. Všichni se vyznačovali vysoce efektivním a profesionálním přístupem a znalostí všeho, co patřilo do jejich okruhu působnosti, což bylo svým způsobem fascinující. Na okamžik jsem si představil cca kopu a dva mandele lidí, které mi bylo spatřit ve frontě u vstupu do Natural History Museum, jak se snaží dostat na první nádvoří Pražského hradu, ale fantazie mi selhávala. Personál Přírodovědného muzea v počtu jedné semaforistky na vchodu a tří sekuriťáků uvnitř, totiž frontu hladce odbavil během čtyř minut.

Možná se tážete, proč sekuriťáci na vchodu. Asi takto – když přijedete do Londýna z českého venkova, okamžitě si všimnete něčeho, co místní obyvatelé pravděpodobně nevnímají.  Tak nějak vám vytane žába sedící v hrnci s vodou, kterýžto je postaven na zapnutý vařič. To něco jsou bezpečnostní opatření. Všudypřítomná ozbrojená policie, členové bezpečnostních agentur, bezpečnostní rámy, betonové bariéry, vchody zesložitěné klikatým labyrintem zábradlí a omezené na šířku tak, aby vstupem prošla pouze jedna osoba, prohlídky kabelek, batůžků. Přičemž pojem „betonová bariéra“ nepopisuje onen srandovní dálniční monoblok, který odstrčí i rozjetý Jumper, nýbrž sešroubovaný komplex betonových štíhlých elips dlouhých dva až tři metry a širokých půl metru blokující cosi, co bylo ještě před pár lety volně průchozí. Na stanicích metra jsou na nástupištích policejní hlásiče, ve spojovacích chodbách vypuklá zrcadla aby bylo vidět za roh. Policie je pozoruhodně efektivní. Kráčel jsem zvolna St. James parkem k Buckinghamskému paláci a přemýšlel jsem, zda mám té drzé americké imperialistické veverce, ukrývající se v rozkvetlých narcisech, hodit kus rohlíku, nebo na ní bafnout, když mi na hlavou proletěl vojenský vrtulník Mk3 Chinook doprovázený dvěma malými patrně Aerospatiale AS350 Squirrel mířící někam k Wembley. Současně se ozvaly policejní sirény aut uzavírající Buckingham Pallace Road a navazující The Mall. Než jsem stačil vytasit fotografický aparát, od paláce vyjely dvě limuzíny s doprovodnými policejními auty, projely výše zmíněnými ulicemi, policejní vozy zpátky uvolnily provoz a za dvě minuty nebylo po královském konvoji ani památky a provoz plynul dál bez jakkoli pozorovatelných zádrhelů. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že je něco takového možné. Každopádně jsem musel přehodnotit svůj plán, kde se zastavím na five O’clock tea, protože v buckinghamském paláci evidentně nebyl nikdo doma.

Londýnské metro. Co mi jako první vytanulo na mysli v londýnskému metru… Je zašlé. Silně připomíná pražské Hlavní nádraží v dobách rozvinutého socialismu. Je to něco, co bylo postaveno v jiné době a je pouze udržováno. Nové je snad jenom zabezpečovací zařízení. Každá stanice má nástupiště v jiné výšce, takže někde vystupujete rovně, někde schod dolů, někde je schod nahoru. Vlaky jsou poruchové a četnost poruch roste s intenzitou deště. Některé vagóny vypadají, že je chtěl použít už Hitler při pokusu o invazi, Britové je zrekvírovali a používají je dodnes. Londýnské metro evidentně není jenom mastnou tyčí pro socky. Potkáte v něm chlapa v montérkách a reflexní vestě, rozveselenou slečnu s růžovými LED diodami ve vlasech a bublifukem v ruce, stejně jako gentlemana, čelícímu s kamennou tváří výše zmíněnému proudu bublin, oděného v kabát z obchodu, kde nejsou u zboží cenovky. Ve špičce metro praská ve švech a lidi jsou neurvalí, ale brzy ráno jsou na nástupištích v centru vidět na zemi povalující se flitry a třpytky opadané z rozjásaných nočních cestujících. Škoda, že jsem nejel některým pozdně nočním spojem…

Londýnské jídlo. Existuje jistý text, ve kterém je psáno, že díky kráse anglických žen a jejich kuchařskému umění se z Anglie stala námořní velmoc. Teď budu vulgární, takže prosím citlivého čtenáře, aby následující dvě, tři věty přeskočil. Současnost je taková, že když se v Londýně týden živíte jídlem uvařeným ze surovin nakoupených v Sainsburys a dalších lidových řetězcích odpovídajících cenově lídlu, nebo peňáku, pak se vrátíte do Čech a dáte si něco k jídlu a pití, tak zjistíte, že se tady za skoro stejné peníze prodávají neuvěřitelně nechutné sračky, které nejsou k jídlu, ale k zblití. Ale učiňme konec vulgarismům. Navštívil jsem Herrods a ač jsem vstupoval obrněn načumováním do výloh britských butcherů a vzdělán mnoha videi, tam jsem hned mezi dveřmi dostal to, čemu se říká kulturní šok. Hned vpravo vedle vstupních dveří je totiž kvintesence toho nejlepšího, co britské steakové řeznictví nabízí. I když za pultem stojí Japonec prostorově vyhlížející jako kříženec samuraje a bojovníka sumo. Zákazník si objednal T-bone steak. Sumista (či samuraj?) otevřel vitrínu, vyndal odpovídající tmavočervený kus masa o rozměrech cca metr na třicet centimetrů protkaný žilkami žluťoučkého loje, lehce přebrousil řeznický nůž úctyhodných rozměrů, zarovnal čelní stranu, protože mu připadala varhánkovatá či co, položil na maso své tři prsty, aby odměřil správný dílek, zakrojil a chvíli počkal, aby si zákazník mohl vyfotit, z jakého kusu kupuje, pak dokrojil, dal na váhu, která ukázala cca tři čtvrti kila. Zákazník chtěl hned zaplatit, ale řezník mu s úsměvem sdělil, že zaplatí, až se nají a půjde domů. Vedle řezníka se zjevil služebný duch, který převzal uříznutý steak a poponesl ho o metr vedle do steakhouse kuchmistrovi, který se o zákazníka staral dále. Bylo to takové britské pojetí automatu Koruna, ale dostalo mě do kolen. Abych upřesnil – do kolen mě dostala představa, že es kommt der Tag, já přijdu do Harrods, za vchodem udělám vpravo v bok, tam ukážu na jeden z kusů hovězího, řezník ho vyndá z boxu, položí na něj tři prsty jako míru… fascinující! Zajímavé je, že mi nepřišla vůbec na mysl kalkulace, že onen nakupující gentleman následně během půl hodiny zkonzumoval ekvivalent mého měsíčního příjmu. Harrods je postaven tak, že takto prostě uvnitř neuvažujete. Tyhle kalkulace začnete probírat až mnohem později, když už jste z obchodu dávno pryč a zíráte třeba na topinku s deseti gramy kaviáru za 25 liber v Caviar House & Prunier. Tehdy si teprve uvědomíte, že za jeden gram originálního Wagyu dáte u Harrods libru. Za jeden gram… Ale také je fascinující, že Wagyu z řeznictví v Harrods vypadá na první pohled poněkud jinak, než je to nabízené tady v Čechách.

Jazykový přístup k cizincům je v Londýně zcela v intencích hesla Cizinec – našinec. Zatímco v Austrálii když na vás Aussie promluví a zaregistruje skelný pohled a zatahující se blánu přes oči, tak přepne z hovorového jazyka do školní angličtiny a mluví na vás pomalu, jednoduchými srozumitelnými slovy a vy pochopíte. V Londýně tomu tak není. Mluvčí opakuje naprosto stejným tempem i přízvukem to, co řekl předtím, a čemu jste nerozuměli. A opakuje a opakuje… a vy civíte a civíte. Ale dá se to časem naposlouchat. Řekl bych, že líp, než australská angličtina, která se skládá jenom z prvních slabik slov, kdy mluvčí zbytek slova jakoby spolkne. Nejlepší na výuku jsou londýnští High level výpravčí under- a overgroundů vybavení vysílačkou. Ti hlásí změny na trati mezi řečí s kolegou a vy si musíte vyzobat, co je služební hlášení a co je kus džouku vyprávěného kolegovi. Chechot kolegy výpravčího, znějící z reproduktorů a připomínající chrčení astmatické ovce v mlhách skotské vysočiny, neobyčejně přispívá ke správné náladě ve skřípajícím polorozpadlém vlaku.  Low level výpravčí má jenom plácačku a tak musí na lidi řvát na vlastní plíce, což je lepší varianta, neboť řve jen v snadno pochopitelných heslech.
Londýn kulturní je obtížně uchopitelná entita, ale vetřel jsem se do anglikánského kostela na Bachovy Pašije. Já vím, říkáte si, že jsem po zhlédnutí baletícího Vamonta patrně zešílel, ale já to vidím tak, že míra mých hříchů ještě nebyla vykoupena a je třeba nového pokání. Představte si novogotický chrám bez jakékoli výzdoby kromě tří lustrů a místa odkud hovoří kněz k věřícím (nevím, jak se to jmenuje, ale kazatelna to není) v podobě černé, litinové, metr a půl vysoké orlice, o jejíž záda je opřena kniha ze které se čte. V chrámu sedí třicetičlenný pěvecký sbor oděný v černém, barokní orchestr oděný v černém, pěvci a pěvkyně oděni v černém a plný chrám posluchačů oděných v černé a šedé. A všichni se tváří, že si vyposlechnou pět, šest taktů, aby se dostali do nálady, a půjdou někoho upálit. Když si člověk uvědomí, že na tom koncertě se sešli posluchači, kteří zamlada upadali do transu při Love, Love Me Do a ňuňali se navzájem při poslechu Hey Jude… Ale tohle téma si nechám pro jiné povídání.

And that’s all folks. O Londýně by se určitě dalo psát dlouho a dlouze, ale už by to nebyly jenom střípky, nýbrž zvířecky nudné pojednání, čemuž se autor vyhýbá jak čert kříži.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 640 komentářů u „Střípky z Londýna,“

  1. NoName,
    věci pod nosem se obvykle nenavštěvují. Můj táta, dejž mu pámbu věčnou slávu, se dožil téměř devadesátky a za celý svůj život vystoupil na Blaník pouze jednou – někdy kolem roku 1936 se školním výletem. Pak už se jeho život dělil na dvě části – vždyť už jsem na Blaníku byl a – až budu mít chvíli čas, tak se tam podívám, vždyť furt jezdím okolo.

  2. Ptakopysku,
    co na Blaníku ? Rytíři už maj návštěvní hodiny ? 😀 😉

  3. 851-tak to znám, mám to tak se Slováckým divadlem. Byl jsem tam v roce 2002 a určitě ještě někdy půjdu. Akorát nevím přesně, kdy.

    Třeba na stadion Slovácka se dostanu podstatně častěji, je totižto o dobrých 700 metrů blíže než divadlo…

  4. Halle,
    přesně tuto otázku si táta kladl 😀 😀 😀

  6. Proč zvláštním? Válka je válka, ale kšeft je kšeft. Ve kšeftě nejsou protivníci, jen zákazníci a konkurenti.

  8. 857

    😀 😀 😀
    Mayovou dekontaminovat nebudou ?

  9. To si teda fakt dělají prdel… 😀

    „Čištění se týká například Skripalova domu, ambulance a některých částí města, například restaurace a také hospoda, kde Skripalovi osudného dne pobývali. Odstraněna bude i tráva z postižené oblasti, která bude spolu s dalšími věcmi spálena.“
    Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/novicok-tekutina-prasek-otrava-agent-skripal-bbc-fbc-/zahranicni.aspx?c=A180417_143203_zahranicni_jn

    To jako po takový době?
    A jakpak to měli do teď zajištěný? Jestli to je takovej jed,jak tvrdí, že musí spálit i tu trávu, tak by to dávno ptactvo nebeský a brouci a jiná havěť dávno roznesli po celém Salisbury.

    Nejsem zrovna přívrženec spikleneckých teorií, ale to mi připadá, že se spíš sichrujou pro případ, že by se někdo chtěl šťourat v tom, co to vlastně bylo za jed.

  10. 857-minulý týden emigrovaný ruský expert na novičok tvrdil, že vlkost rozložila novičok a to je důvod, proč oběti přežili.
    Zdá se, že ten park je úplně suchý. Jinak by se novičok rozložil i tam ?

    Jo, a to slovo je KONSISTENCE. I vymýšlet se musí umět.

  11. ad 860 jo něco takového jsem četl. Taky tvrdil, že takhle použít novičok mohl jen blb, jenž o něm nic neví. 😉

  12. Doufám, že britští vědci tuší, co se stane, když se spálí tráva kontaminovaná rozloženým novičokem. Já bych se toho bál, co když se uvolní blbičok?

  13. Třeba v Salisbury použijí jadernou bombu, aby ta dekontaminace byla sichrovka

  14. 860

    Anglie je vůbec suchá země 🙂 Prší tam maximálně jednou za kvartál 🙂

  15. ad 863 ještěže dekontaminace bude probíhat v Británii, která jaderné bomby má. Stát se to v Germánistánu, musela by být použita bomba biomasová.

  16. Británie žádné jaderné bomby nemá, má jen jaderné hlavice na ponorkách.
    Vůbec je momentálně Británie velmoc pro srandu králíkům. 🙂

  17. 860 NoName, jenže furt blbě, protože nevysvětlil opožděnost účinku. Ledaže vylezou s tím, že to za působení vlhkosti to reagovalo s nějakým fujtalblátem z místních topenišť za účasti polétavého prachu, který jako zvětšený povrch za působení světla a přízemního ozónu působil jako katalyzátor, čímž se to rozložilo na fuj oxy carbonitro fluor prd kyano chlor dihydrohnusát, v těle metabolizovaný na trimetyl ortofosfoprd cyklonitrilfujtajblát způsobující pomalou otravu. Kteréžto vysvětlení kvalifikovaná vědecká veřejnost prohlásí za pitomost na což Theresa May bude reagovat požadavkem dalších sankcí a bombardováním Sýrie.

  21. ad místní pamětihodnosti,
    tak to jste všichni pěkná slabota.
    U nás coby kamenem dohodil – Hluboká (navštívila jsem snad pětkrát, a to i zimní okruh), tamní zoo už ani nepočítám (je hezká, jsem biolog a dítko v mladším věku velmi oblibovalo), o něco dál zřícenina Dívčí Kámen a keltské opidum Třísov, dále Zlatá Koruna, Český Krumlov (raději nepočítám, prohlídka hradozámku cca dvakrát), o něco dál Rožmberk (zatím jednou), Nové Hrady, a na opačný směr – Kratochvíle, Písek, Blatná, ještě dále Třeboň, Jindřichův Hradec, Červená Lhota, Tábor (u něho poblíž Kozí hrádek a Chýnovské jeskyně). Mnohde opakovaně, na Hluboké a v Českém Krumlově pomalu můžu dělat průvodce… to má čověk z toho, že má spoustu mezinárodních kolegů, kteří jsou ze zdejších pamětihodností u vytržení. No nevezměte je tam 🙂
    Ale je fakt, že kdyby nás to nebavilo, tak to neděláme…. mám zdejší kraj moc ráda, a úžas kolegů nad půvabem a historií zdejší krajiny mne naplňuje vlasteneckou pýchou i hrdostí. A to jsem vynechala nejvyšší kopec v okolí neboli Kleť s hvězdárnou, manžel tam chodí každý víkend, já už jen jednou do roka (a bydlím tu už přes dvacet let). A určitě jsem ještě nějaké menší pamětihodnosti a turistické atrakce zapomněla…. 😀 😀 😀

  22. Já byl parkrát v lednici s děckama, když byly malé, pak s dcerou , vnučkou a bejvalou před pár letxy. Svezli jsme se, na lodičkách prijeli a vnučka se projela na koni.
    Jo Matzurko, kdybyste se tam stavili, celkem pravidelně tam jsou jeden až dva spolky s dravci. Myslím ftáky.Na něco se jen kouká, ale drezuru předváděj taky.

  23. No jo, no, každej máme jiný zážitky… Já byla v lednici naposled cca před dvěma měsící. Na otočku autem, s plným kufrem dokumentace.

  24. Já nakukuju do lednice každý den a koukám, že maYda před dvěma měsíci naposled … ovšem autem, já k ní chodim po s vých.

  25. Já byl v lednici před chvílí. Vytáhl jsem si pivo a sejra.

  26. No jóó, tak v Lednici, vy šťourové. Kdybych to říkala v hospodě, tak to ani nepoznáte.

  28. Kombinace tatarák, pak pivo je taky uspokojivá. Zvláště po návratu z garáže, kde si člověk říká, že dokud něco funguje, má se to nechat být. A já starej blbec vylepšuju …

  30. Aha, takže zítra chodit pro jistotu rozvážným krokem, abych náhodou nepřekročila rychlost…..

  31. Halle,
    drezura dravých fťáků je tu pravidelně předváděna na leckterém ze jmenovaných hradů – a dítko to dokonce cca dvakrát absolvovalo jako školní představení, kdy sokolník se svými svěřenci dojel přímo do jejich vesnické školičky.
    Akorát dítko postupem času, neb nás téměř všude doprovázelo, chytlo alergii na zámky a muzea. Hrad ještě snese, pokud je tam mučírna. Takže při výletu na Moravu to byla Macocha a Punkevní jeskyně, a v Bratislavě zejména Děvín (brblání přes zaťaté zuby).

  32. 881

    Mučírna…
    Že by sklony k sadismu ? 😀 😉

  33. Jak to je doopravdy s jadernou sílou Ruska .. podle jednoho Ukrajince..

    http://www.armadninoviny.cz/bez-ukrajiny-rusko-slozite-strasit-svet-jadernou-valkou.html

    Dle Žirochova si Američané plně uvědomují stav ruského jaderného potenciálu. V současnosti přijatá americká doktrína Rychlého globálního úderu (Prompt Global Strike), podle níž se neutralizuje 80 % jaderného potenciálu Ruska, počítí s provedením úderů do čtyř kritických bodů: Gadžijevo (Murmanský region), Viljučinsk (Kamčatka), na letiště blízko města Engels (Saratovský region) a na základnu bombardérů v Ukrainka (Amurská oblast). Předpokládá se, že zbývající mobilní komplexy (například „Topol“) je možné zničit přesnými zbraněmi a zbytek odpálených střel zachytí systémy protiraketové obrany.

  34. 878 Karle, dobrá připomínka. Musím nechat vyměnit olej, má najeto přes dvacet. Co ulpělo na měrce vypadá jak mix s asfaltem. V servisu kam jezdím je obsazeno do května, tak se na víkend objednal na venkově kudy jezdívám. Sice bych to zvládnul sám, ale nechce se mi s tím patlat. Krom toho starý olej vypustím, ale kam s ním…

  35. Dobré ráno: Schumi: 10W40 měnit po 15.000 nebo po 12 měsících (co přijde dříve).
    Nehrát si na „longlife“. Tajtrlíci ve značkových servisech žel jedou podle doporučení výrobce.
    Olej v převodovce měnit po 100.000.
    Z kloubu mi spadla manžeta, pod auto nekoukám, tak jsem kloub obrousil. Výměna samotného kloubu není možná. Poloosa u rumunské krásky vyjde na cca 11.000 Kč.

  36. Dobré ráno vespolek,

    Halle, spíš natruc těm nudným výkladům o majitelích zámku 🙂 Mučírna na Rožmberku zaujala více, výklad byl dělaný pro děti a pobavil.

    Schumi,
    no kam asi – šrumi, šrumi šrumajdá… 😀
    https://www.youtube.com/watch?v=B-CwNVy9vwk

  37. Mňo… 15.000 je dost na hraně. Já 5W40 měním po 10.000. Ale já jezdím se starejma křápama, který nejsou zvyklý na biopaliva. Bylo mi řečeno, že černání oleje maj na svědomí spaliny z biopříměsí vymývané z válců, že s čistým palivem by proces zasvinění trval déle. Ale kdo jsem já, abych Babišovi posílal každý druhý účet za výměnu oleje k proplacení, že?

  38. Dobré zas ráno… 2 Honza ze Žižkova ad 862 – já se obávám, že blbičok se uvolnil už dávno a kontaminoval celou západní politickou sféru… To si opravdu myslej, že jsme tak retardovaní, že jim všechny tyhle bláboly sežereme? Nebo souděj podle sebe? Prdel v přímém přenosu…

  40. Vzpomněl jsem si, že za socíku se o novinách říkalo, že jsou tam pravdy (výsledky ve sportu), polopravdy (předpověď počasí) a lži (všecko ostatní).
    Myslím, že jsme se tam obloukem vrátili.

  41. quivisi,
    já už bych si nebyl jistej ani tím počasem 🙂
    O sprt se nezajímám 🙂

  43. 892 – v našem kraji jsou to známá místa, ale musím uznat, že většinou na rovných a širokých silnicích, kde se jezdí rychle. Do našich horských zatáček a stoupání se policajtům asi nechce.

  44. [888] Mně už prakticky všechnu středoškolskou chemii odpustili za dobré chování, ale tak nějak mě napadá, že pálit neznámou látku znamená, že utečou neznámé plynné zplodiny. Kdyby to třeba zakopali na speciální dobře izolovanou skládku, tak bych to chápal líp.
    Ovšem já nejsem britský vědec.

  46. ad 870 – jelikož Slunce jede na termonukleární pohon, tak aby nedošlo k záměně a nedosírným následkům, klonil bych se pro přívlastek fotovoltaická namísto sluneční.

  48. Mám motor Renault 1.4 16V, doporučený servisní interval rok nebo 15 000, před přeladěním na Euro 4 byl servisní interval dva roky nebo 30 000 (BTW, teď je takový opět u atmosférických Renaultů).
    Měním tak někde uprostřed, za rok a půl. Mám najeto 140 000 a furt to jede. Kolega teď vyhodil do šrotu Lagunu s 1.8 s nájezdem přes 400 000. Myslím, že servisní interval měl podstatně delší než doporučený.

  49. [896] Tady bych si byl nejist. Fotovoltaická mi příliš implikuje, že v tom bude nějaká elektrika. Navíc to dilema, jestli se mají použít horní nebo dolní volty.
    Možná by se dalo vymyslet nové slovo. Třebas helioekrazivní.

  50. nickname,
    já mám auto cca 15 let po záruce a najetejch 250.000. Myslím, že motor (Peugeot) má právo na častější servisní intervaly 😀 😀 😀

Komentáře nejsou povoleny.