…aneb nahlédnutí pod britskou pokličku.
Ptakopysk podivný, únor 2018 (© Josef Bouček)
Nerad cestuji. Nevím, jestli je to z principu, nebo jestli jsem potomek někoho z lovců mamutů zabloudivšího při každoročním podzimním treku „Nažer se borůvek“ vedoucího z Předmostí na Šumavu, kterého přestalo bavit blomcat pořád sem a tam a usadil se natrvalo pod Blaníkem. Těžko říci. Ale úradek hvězd je pro můj osud daný – prostě nerad cestuji a do zahraničí obzvláště nerad, protože jsem od narození blbej na jazyky. Letos na mě byl vyvinut nátlak takového kalibru, že jsem ještě rád souhlasil s cestou do Londýna. Ba dokonce mi bylo naznačeno, že bych se měl těšit, takže jsem se tedy těšil.
Let do Londýna pilotoval britský pilot, takže probíhal dle očekávání – stoupání při startu na hraně pádové rychlosti, takže se kabinou rozléhalo praskání ušních bubínků, přistání provedeno volným pádem na letištní plochu, takže jsem se zájmem nahlížel na křídla, zda na nich nejsou boule od zaražených podvozkových noh, zatímco ostatní cestující páčili zaseknuté čelisti, či chytali vyražený dech. Zpáteční cesta byla v režii českých pilotů a tak byl start i přistání absolutně pohodový. Vzduch je prostě naše moře už od dob onoho srandovního strejdy v brejličkách s bradkou. Nějak od M se jmenoval.
První setkání s britskou civilizací se odehrálo hned za letištními vraty na nástupišti autobusu. Jedna cestující odmítla pokyn řidiče, aby si dala zavazadlo do kufru autobusu, neboť v něm měla noťas a další elektroniku. Řidič vyslechl argumenty, zopakoval pokyn, aby dala zavazadlo do kufru a pak bez mrknutí oka zavolal policii, která dotyčnou cestující bez dalšího mrknutí oka vytřídila z autobusu. S podobně razantním chováním řidiče jsem se setkal ještě jednou. V barevné čtvrti nastoupila na poslední chvíli do doubledeckeru velice pěkně oblečená dívenka v hidžábu, „odpípla“ si vstup a jala se stoupat do prvního patra. Již rozjíždějící se autobus zastavil, řidič vyběhl nahoru do patra, proběhl velmi krátký rozhovor mezi ním a dívenkou plný slov „ticket“, „pay“ a „sorry“, dívenka sestoupila s řidičem dolů, dvakrát se ozvalo pípnutí čtečky a pak už jenom mluvil řidič, otevřely se dveře a dívenka vystřelila na chodník jak raketa. Celou dobu byl zablokovaný provoz v daném pruhu, všichni v klidu čekali, až řidič vše vyřeší a rozjede se. V Čechách by takový řidič MHD měl patrně na krku soud za rasistický přístup k cestujícím, pokud by ho už na té silnici nezmlátil někdo ze zablokovaných řidičů. Revize jízdenek v londýnské MHD probíhá tak, že na zastávce obstoupí autobus kordon policistů, do autobusu vstoupí revizoři a zkontrolují cestující. Nevím, jestli je to běžné, viděl jsem to jenom jednou.
Na Londýnu je vidět, že je to bývalé centrum obrovské koloniální říše, nad kterou slunce nezapadalo. Je barevný. A to tak, že hodně. Já jsem se pohyboval primárně v zónách „free of charge“, ne že bych byl škudlil, jako spíše proto, že muzea a galerie, která jsem chtěl navštívit, byla národní, královská a tudíž se vstupem zdarma. V těchto muzeích je personál barevný, až oči přecházejí. Od sýrově bílých až k ebenově černým. Všichni se vyznačovali vysoce efektivním a profesionálním přístupem a znalostí všeho, co patřilo do jejich okruhu působnosti, což bylo svým způsobem fascinující. Na okamžik jsem si představil cca kopu a dva mandele lidí, které mi bylo spatřit ve frontě u vstupu do Natural History Museum, jak se snaží dostat na první nádvoří Pražského hradu, ale fantazie mi selhávala. Personál Přírodovědného muzea v počtu jedné semaforistky na vchodu a tří sekuriťáků uvnitř, totiž frontu hladce odbavil během čtyř minut.
Možná se tážete, proč sekuriťáci na vchodu. Asi takto – když přijedete do Londýna z českého venkova, okamžitě si všimnete něčeho, co místní obyvatelé pravděpodobně nevnímají. Tak nějak vám vytane žába sedící v hrnci s vodou, kterýžto je postaven na zapnutý vařič. To něco jsou bezpečnostní opatření. Všudypřítomná ozbrojená policie, členové bezpečnostních agentur, bezpečnostní rámy, betonové bariéry, vchody zesložitěné klikatým labyrintem zábradlí a omezené na šířku tak, aby vstupem prošla pouze jedna osoba, prohlídky kabelek, batůžků. Přičemž pojem „betonová bariéra“ nepopisuje onen srandovní dálniční monoblok, který odstrčí i rozjetý Jumper, nýbrž sešroubovaný komplex betonových štíhlých elips dlouhých dva až tři metry a širokých půl metru blokující cosi, co bylo ještě před pár lety volně průchozí. Na stanicích metra jsou na nástupištích policejní hlásiče, ve spojovacích chodbách vypuklá zrcadla aby bylo vidět za roh. Policie je pozoruhodně efektivní. Kráčel jsem zvolna St. James parkem k Buckinghamskému paláci a přemýšlel jsem, zda mám té drzé americké imperialistické veverce, ukrývající se v rozkvetlých narcisech, hodit kus rohlíku, nebo na ní bafnout, když mi na hlavou proletěl vojenský vrtulník Mk3 Chinook doprovázený dvěma malými patrně Aerospatiale AS350 Squirrel mířící někam k Wembley. Současně se ozvaly policejní sirény aut uzavírající Buckingham Pallace Road a navazující The Mall. Než jsem stačil vytasit fotografický aparát, od paláce vyjely dvě limuzíny s doprovodnými policejními auty, projely výše zmíněnými ulicemi, policejní vozy zpátky uvolnily provoz a za dvě minuty nebylo po královském konvoji ani památky a provoz plynul dál bez jakkoli pozorovatelných zádrhelů. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že je něco takového možné. Každopádně jsem musel přehodnotit svůj plán, kde se zastavím na five O’clock tea, protože v buckinghamském paláci evidentně nebyl nikdo doma.
Londýnské metro. Co mi jako první vytanulo na mysli v londýnskému metru… Je zašlé. Silně připomíná pražské Hlavní nádraží v dobách rozvinutého socialismu. Je to něco, co bylo postaveno v jiné době a je pouze udržováno. Nové je snad jenom zabezpečovací zařízení. Každá stanice má nástupiště v jiné výšce, takže někde vystupujete rovně, někde schod dolů, někde je schod nahoru. Vlaky jsou poruchové a četnost poruch roste s intenzitou deště. Některé vagóny vypadají, že je chtěl použít už Hitler při pokusu o invazi, Britové je zrekvírovali a používají je dodnes. Londýnské metro evidentně není jenom mastnou tyčí pro socky. Potkáte v něm chlapa v montérkách a reflexní vestě, rozveselenou slečnu s růžovými LED diodami ve vlasech a bublifukem v ruce, stejně jako gentlemana, čelícímu s kamennou tváří výše zmíněnému proudu bublin, oděného v kabát z obchodu, kde nejsou u zboží cenovky. Ve špičce metro praská ve švech a lidi jsou neurvalí, ale brzy ráno jsou na nástupištích v centru vidět na zemi povalující se flitry a třpytky opadané z rozjásaných nočních cestujících. Škoda, že jsem nejel některým pozdně nočním spojem…
Londýnské jídlo. Existuje jistý text, ve kterém je psáno, že díky kráse anglických žen a jejich kuchařskému umění se z Anglie stala námořní velmoc. Teď budu vulgární, takže prosím citlivého čtenáře, aby následující dvě, tři věty přeskočil. Současnost je taková, že když se v Londýně týden živíte jídlem uvařeným ze surovin nakoupených v Sainsburys a dalších lidových řetězcích odpovídajících cenově lídlu, nebo peňáku, pak se vrátíte do Čech a dáte si něco k jídlu a pití, tak zjistíte, že se tady za skoro stejné peníze prodávají neuvěřitelně nechutné sračky, které nejsou k jídlu, ale k zblití. Ale učiňme konec vulgarismům. Navštívil jsem Herrods a ač jsem vstupoval obrněn načumováním do výloh britských butcherů a vzdělán mnoha videi, tam jsem hned mezi dveřmi dostal to, čemu se říká kulturní šok. Hned vpravo vedle vstupních dveří je totiž kvintesence toho nejlepšího, co britské steakové řeznictví nabízí. I když za pultem stojí Japonec prostorově vyhlížející jako kříženec samuraje a bojovníka sumo. Zákazník si objednal T-bone steak. Sumista (či samuraj?) otevřel vitrínu, vyndal odpovídající tmavočervený kus masa o rozměrech cca metr na třicet centimetrů protkaný žilkami žluťoučkého loje, lehce přebrousil řeznický nůž úctyhodných rozměrů, zarovnal čelní stranu, protože mu připadala varhánkovatá či co, položil na maso své tři prsty, aby odměřil správný dílek, zakrojil a chvíli počkal, aby si zákazník mohl vyfotit, z jakého kusu kupuje, pak dokrojil, dal na váhu, která ukázala cca tři čtvrti kila. Zákazník chtěl hned zaplatit, ale řezník mu s úsměvem sdělil, že zaplatí, až se nají a půjde domů. Vedle řezníka se zjevil služebný duch, který převzal uříznutý steak a poponesl ho o metr vedle do steakhouse kuchmistrovi, který se o zákazníka staral dále. Bylo to takové britské pojetí automatu Koruna, ale dostalo mě do kolen. Abych upřesnil – do kolen mě dostala představa, že es kommt der Tag, já přijdu do Harrods, za vchodem udělám vpravo v bok, tam ukážu na jeden z kusů hovězího, řezník ho vyndá z boxu, položí na něj tři prsty jako míru… fascinující! Zajímavé je, že mi nepřišla vůbec na mysl kalkulace, že onen nakupující gentleman následně během půl hodiny zkonzumoval ekvivalent mého měsíčního příjmu. Harrods je postaven tak, že takto prostě uvnitř neuvažujete. Tyhle kalkulace začnete probírat až mnohem později, když už jste z obchodu dávno pryč a zíráte třeba na topinku s deseti gramy kaviáru za 25 liber v Caviar House & Prunier. Tehdy si teprve uvědomíte, že za jeden gram originálního Wagyu dáte u Harrods libru. Za jeden gram… Ale také je fascinující, že Wagyu z řeznictví v Harrods vypadá na první pohled poněkud jinak, než je to nabízené tady v Čechách.
Jazykový přístup k cizincům je v Londýně zcela v intencích hesla Cizinec – našinec. Zatímco v Austrálii když na vás Aussie promluví a zaregistruje skelný pohled a zatahující se blánu přes oči, tak přepne z hovorového jazyka do školní angličtiny a mluví na vás pomalu, jednoduchými srozumitelnými slovy a vy pochopíte. V Londýně tomu tak není. Mluvčí opakuje naprosto stejným tempem i přízvukem to, co řekl předtím, a čemu jste nerozuměli. A opakuje a opakuje… a vy civíte a civíte. Ale dá se to časem naposlouchat. Řekl bych, že líp, než australská angličtina, která se skládá jenom z prvních slabik slov, kdy mluvčí zbytek slova jakoby spolkne. Nejlepší na výuku jsou londýnští High level výpravčí under- a overgroundů vybavení vysílačkou. Ti hlásí změny na trati mezi řečí s kolegou a vy si musíte vyzobat, co je služební hlášení a co je kus džouku vyprávěného kolegovi. Chechot kolegy výpravčího, znějící z reproduktorů a připomínající chrčení astmatické ovce v mlhách skotské vysočiny, neobyčejně přispívá ke správné náladě ve skřípajícím polorozpadlém vlaku. Low level výpravčí má jenom plácačku a tak musí na lidi řvát na vlastní plíce, což je lepší varianta, neboť řve jen v snadno pochopitelných heslech.
Londýn kulturní je obtížně uchopitelná entita, ale vetřel jsem se do anglikánského kostela na Bachovy Pašije. Já vím, říkáte si, že jsem po zhlédnutí baletícího Vamonta patrně zešílel, ale já to vidím tak, že míra mých hříchů ještě nebyla vykoupena a je třeba nového pokání. Představte si novogotický chrám bez jakékoli výzdoby kromě tří lustrů a místa odkud hovoří kněz k věřícím (nevím, jak se to jmenuje, ale kazatelna to není) v podobě černé, litinové, metr a půl vysoké orlice, o jejíž záda je opřena kniha ze které se čte. V chrámu sedí třicetičlenný pěvecký sbor oděný v černém, barokní orchestr oděný v černém, pěvci a pěvkyně oděni v černém a plný chrám posluchačů oděných v černé a šedé. A všichni se tváří, že si vyposlechnou pět, šest taktů, aby se dostali do nálady, a půjdou někoho upálit. Když si člověk uvědomí, že na tom koncertě se sešli posluchači, kteří zamlada upadali do transu při Love, Love Me Do a ňuňali se navzájem při poslechu Hey Jude… Ale tohle téma si nechám pro jiné povídání.
And that’s all folks. O Londýně by se určitě dalo psát dlouho a dlouze, ale už by to nebyly jenom střípky, nýbrž zvířecky nudné pojednání, čemuž se autor vyhýbá jak čert kříži.
No, nebyt toho, tak by nemohli vybudovat ten Svedsky socik, ktery nekteri maji za vzor 🙂
1398 – asi tedy ano, ovšem ten Větvička tam má i fotky a ty přítulné Kubánky tam vypadají čistě a spokojeně a přitom nepůsobily jako statistky, klame to.
…přítulné Kubánky tam vypadají čistě…
to je druhem klientů. Kdyby na Kubu létali Helmuti z protektorátního pohraničí, Kubánky by vypadaly poněkud neumytě a zarostle, aby se zavděčily.
1398 Pavle, proto pak je třeba se z toho zrestaurovat přes demokratické Haiti.
1398 Pavle, proč do toho komunistického pekla jezdíš? V Severní Korei jsi už byl?
Quivisi, pan Kořenský ale popisuje realitu. Mám kolegyni, co má za manžela Kubánce (narozeného již tady kubánským rodičům) a která tam navštěvuje příbuzné.
Akorát chybí bod B-kdo v regionu má lepší podlahy a víc masa v jídle. A to nemá prakticky nikdo (no, možná někdo v Dominikánské republice). A Kuba má v regionu nejlepší školství a zdravotnictví.
Nakonec, PM, cela ta moerni politika USA dostala USA sem…
http://www.funnyism.com/i/funnypics/just-kidding-its-detroit
https://www.pinterest.com/pin/336221928425160568/
1405
Proč vůbec a navíc tak často 🙂
Žeby pro ty přítulné Kubánky ? 😉
Já bych se bál AIdsu, kterej tam prý přitáhli kubánští vojáci z Afriky.
1406
Bod B je velmi dobrá poznámka….
Srovnávání s Evropou není objektivní, vždy je třeba srovnávat s dalšími zeměmi v regionu.
A co je nejhure, sem…
https://funnyjunk.com/Brutal/NNXxLAA/
(1404) Schumi, stejně je to zajímavé, ten kontrast, Haiti a Dominikánská republika. Jeden ostrov, podobné obyvatelstvo a rozdíl skoro jako v Koreji.
Dobrý den. Ad obchody Svazu sovětských socialistických republik a Německé říše: kdo dodával komu na úvěr, aby onen mohl válčit s kapitalisty?
1412
Úvěř poskytli Sověti, jinak by asi nebylo možné, aby dostali, co chtěli a potřebovali.
Znamenalo to, že dodávky ze sojuzu měly předstih před dodávkami z Německa.
Pravděpodobně nebyly dodávky pro zbrojní průmysl, které sověti potřebovali dosažitelné odjinud.
Je možné spekulovat o tom, jak by Sojuz odolával německému náporu bez těch strojů.
Každopádně sověti měli důvod předpokládat, že válka mezi Německem a spojenci odsune možnost německého útoku na SSSR.Nepředpokládali, že Hitler udělá chybu, a pustí se do války na dvou frontách,
1411-už jsem to psal, měl jsem spolužáka z Dominikánské republiky. A toho navštěvovali jeho spolužáci (a spolužačky-mulatky-no, co říct, nádhera)z jiných evropských studií.
Castra a Kubu milovali. Protože naplival gringům do ksichtu. A jak říkali, to chce udělat každý i v Dominikánské republice. Akorát neudělá, protože turisté a obchod a tak …
No ale zase chyběl bod B-on mohl jet do Evropy, kdy chtěl. Spolužáci studovali v Delftu a Vídni a nikdo jim v tom nebránil. Jeho otec měl malý podnik, který mu nikdo nevzal.
Člověk nemůže mít všechno.
Halle: co chtěli a potřebovali sovětští socialisté od německých socialistů a co nemohli dostat odjinud? Plány na T-34? Linku na výrobu hliníkových bloků motorů?
Nickname,
Třeba těch 6500 obráběcích strojů. Možná by je mohli objednat z USA, ale ne za podmínek CASH and CARRY.
Z Británie stěží… jednak Británie zaváděla zbrojní výrobu, sama spoustu věcí kupovalsa v Americe, jednak z dopravnéch důvodů ( ponorková blokáda)
Dokud Sověti sami nebojovali proti Německu, Britové neměli důvod jim prodávat.
1414
😀
A jak říkali, to chce udělat každý i v Dominikánské republice. Akorát neudělá, protože turisté a obchod a tak …
Jo, to je pravda, Amíci se dlouhá léta chovali v Latinské Americe tak, že je moc nemilujou.
jenže ten obchod…..
Čirý pragmatismus……
Přeskočil jste bod „míra svobody“, halladine.
Dominikánec do Miami nemusí na voru.
A hele,
Mirek Dušín má poněkud potíže
http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/babis-zaluje-slovensky-list-novy-cas-zada-milion-eur/1613760
Včera jsem u oběda koukal na čt24 a na headline tam běžela zpráva, že podnikatelská nálada v Německu už pátým měsícem vytrvale klesá. Docela mě zaujal ten pojem, tak jsem hledal, co to je. Zas až tak úplně jsem to nezjistil, ale našel jsem na patrii článek, odkud evidentně čt24 čerpalo:
Podnikatelská nálada v Německu se v dubnu zhoršila více, než se očekávalo. Uvedl to dnes mnichovský institut Ifo. K jejímu poklesu došlo již pátý měsíc za sebou. „Německá ekonomika zpomaluje. Výborná nálada německých podnikatelů se vytrácí,“ řekl dnes agentuře Reuters šéf Ifo Clemens Fuest.
Index podnikatelské důvěry, který je nyní založen na průzkumu mezi zhruba devíti tisíci německých firem, se snížil na 102,1 bodu z březnových 103,3 bodu. Analytici oslovení agenturou Reuters odhadovali pokles pouze na 102,7 bodu. V indexu byly poprvé zahrnuty i odpovědi podnikatelů ze sektoru služeb.
Pokles zaznamenal i dílčí index podnikatelských očekávání na dalších šest měsíců, který se snížil na 98,7 bodu z březnových 100 bodů. Třetí měsíc za sebou klesl i dílčí index nálady ve zpracovatelském průmyslu. Optimističtí zůstávají ohledně podnikatelského prostředí ale i nadále zástupci stavebnictví, kteří těží z rostoucího zájmu o nemovitosti.
https://www.patria.cz/zpravodajstvi/3812930/ifo-podnikatelska-nalada-v-nemecku-se-horsi-jiz-patym-mesicem.html
Ad 1416: už to chápu. Kvůli pořízení 6.500 soustruhů, potřebných pro přípravu Velké vlastenecké války, zafinancovali Rusové v rámci joint-venture tažení německých národně-socialistických branných sil na západ.
Ad 1420: čekáme, kdy to praskne. A jak. Jediná jistota je nejistota.
Dominikánec do Miami nemusí na voru.
No, nemusí.
A i kdyby na tom voru pluli, tak je Amíci nevrátěj domů, jako ty Kubánce.
Anebo vrátěj ?
Jestli to nebude spíš tím , že z té kuby je to na Floridu poněkud blíž než z Dominikánské republiky. Podstatně blíž.
Jak ochotně USA pouštěj či nepouštěj Dominikánce do Států netuším.
Ale stejně to od těch Amíků není pěkné, že ty prchlíky z kubánského komunistického pekla zase do toho pekla vracej.
Nickname
vypadá to tak. Jak začínají cpát prachy do nemovitostí… i když… možná je to od Němců nemístný optimismus, cpát prachy do (zatím) německých nemovitostí?
Evidentně syrští inženýři a lékaři nejsou až zase takovým přínosem, jak si to Merkel & Co. malovali
Jo, nickname,
po neúspěšných snahách o nějakou dohodu se západem (včetně Polska) se pragmaticky pokusili zabezpečit se jinak.
V domnění, že němci nebudou riskovat ztrátu oněch dodávek.
No, nevyšlo to.
Halle,
ty máš vážně deficit v chápání nadsázek. Neboť věta „Dominikánec do Miami nemusí na voru.“ opravdu není o tom, jaká je vzdálenost Kuby a DomRep od Floridy a jestli ji lze nebo ne na voru překonat.
Matzurko,
Hall je dlouholetý plavajzník, majitel zámořské jachty a z okna takměř kouká na nedozírné vodní pláně. Jemu dávat příklady souviející s lodní dopravou je totéž, jako hovořit o provaze v domě oběšencově. Jinými slovy – bere všechno doslovně.
(1425) Ano, s tím Polskem se zabezpečili velmi pragmaticky, konec konců, i s Pobaltím a Finskem. Není zdrávo sousedit s takovými pragmatiky (ani dnes).
(1427) Neřekl bych zrovna doslovně. Přesnější by bylo účelově.
AeroKarle,
bere to doslovně, když se mu to účelově hodí 🙂
USA se zase pragmaticky vyrovnaly s aketami na Kubě, neníliž pravda
Matzurko,
tím vorem to jaksi nejde, přes Mexiko ovšem jo.
Ta nelegální imigrace z dominikánské republiky do USA existuje.
Vůbec přes ty mexicko – americké hranice neputují jen Mexičané , ale latinos odevšad.
A bazírovat na tom ˇ( či upozorňovat na ty vory – většinou jsou to čluny ) je poněkud mimo.
Bylo to prostě nejsnadnější,
Ostatně – často ta emigrace byla organizována floridskými Kubánci, kteří posílali k pobřeží rychlé čluny, které zastaralé kubánské hlídkové lodě sovětského původu prostě nedohonily.
Navíc – pokud se Kubánec dostane na americko -mewxickou hranici, většinou azyl dostane, pokud ho chytěj na moři, před vstupem na pobřeží, tak ho vrátěj na Kubu
Kubánci, kteří se pokouší překonat 145 kilometrů široký průliv dělící Kubu od Floridy, se snaží využít cokoli, co plave a má motor. Ti, kteří mají příbuzné v Miami, kteří si mohou dovolit zaplatit osm tisíc dolarů, jsou z Kuby dopraveni jednou z takzvaných „cigaretových“ člunů. Pašeráci se s nimi odvažují přiblížit se ke kubánskému pobřeží i za denního světla.
Lodě za normálních podmínek pojmou osm až deset cestujících. Při cestách z Kuby je však navzdory všem nebezpečím na palubě natěsnáno třicet až čtyřicet osob. Díky páru motorů o výkonu 275 koňských sil jsou rychlejší než kubánské hlídkové čluny ruské výroby a jsou schopny prohnat i lodě americké pobřežní stráže.
Ostatně – to množství prchajících čluny padá, většina Kubánců cestuje přes Mexiko taky.
Halladine, Kubánec (a taky Severokorejec nebo Venezuelan) jenom tak do zahraničí nevyrazí, Dominikánec (a dokonce i Rus nebo Kostaričan) ano.
A to je ten rozdíl.
Aero,
jistěže záběr části Polska byl pragmatickej. Jednak se jednalo o území, které Sověti prohráli ve válce s Polskem, v roce 1920, jednak neobsadit to by znamenalo mít německé vojáky zas o kousek blíž Moskvy.
Ryzí pragmatismus.
V době, kdy to začali zabírat, už byla Polská armáda prakticky vyřízená, a výsledek války byl naprosto jasný.
Myslím, že výsledek polsko-socialistické(*)(**) války byl jasný už 23. srpna.
(*) národně-sovětské socialistické koalice.
(**) Polsko je na prvním místě z důvodů tvaroslovných, nikoli proto, že by válku zahájilo.
https://www.youtube.com/watch?v=PAPctERefgk
Myslím, že je užitečné zkoumat zdroje, byť nejde o originály:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nazi%E2%80%93Soviet_economic_relations_(1934%E2%80%9341)#Late_1930s_German_raw_materials_crunch
Byla by možná německá kampaň bez ruského zásobování?
Cardi B – Bodak Yellow
https://www.youtube.com/watch?v=E9n9rHxTSwA
Nickname,
uvědomte si, že Německo bylo schopno se bez těchto ruských dodávek obejít i během vedení obrovských operací na východní frontě.
Takže ano, možná s problémy, ale byla.
1437-no protože v té době už pro Německo makala celá Evropa ?
(1434) V době, kdy to začali zabírat, už byla Polská armáda prakticky vyřízená, a výsledek války byl naprosto jasný. – a co v době, kdy to domluvili? Pánové Ribbentrop/Molotov, řízení Hitlerem/Stalinem …
(1435) Jo, tuhle otázku si taky kladu. Zásobování a vůbec té podpory, že na východní hranici nemuselo být moc vojska.
(1437) To ovšem zase už mělo pod palcem celou Evropu (vyjímky znám). Dokonalé potvrzení (1430).
(1438) Fakt neopisuji, ale platím pivo.
NoName,
on ten problém není jednoduchej.
Celkem emigrovalo 1 200 000 lidí, byly doby, kdy Kubánci pouštěli emigranty naprosto volně, a Zarazily to USA, protože to pro ně začalo být ekonomicky neúnosné.
I tak mohlo dostat ročne americké víza 20 000 kubánců ročně.
1438
Z Ruska šly hlavně suroviny, ne výrobky.
A těch surovin zas tak moc v Evropě nebylo . Významnější množství ropy jen v Rumunsku.
Halladine, pointa je, že:
-Dominikánec nebo Kostaričan (nebo Brazilec nebo Ind atd.) dostane pas a může cestovat (ano, na druhé straně můžou být bariéry-víza, kvóty, taky je to otázka ekonomických možností …).
To Kubánec nebo Severní korejec nemůže. Nedostane pas. Nemá právo jít.
Je to jednoduché.
Noname: nemáte úplně pravdu. Pokud maminka pracuje na sekretariátu a tatínek v PZO, je možné mít i pas a švýcarskou školu.
NoName, není řeč o severní Koreji, ale z kuby lze vycestovat i legálně.
Ve směru do USA hlavní problém v tom, že USA odmítalo vydávat Kubáncům vstupní víza.
Kubánské vládě moc nevadilo, že reptající odejdou
Dejte si do googlu
kubánská emigrace do usa evžen maleček
1444-tak to samozřejmě ANO, to je podobné jako když mladý inženýr pracuje v PZO a přitom nepodepíše … Holt stane se.
Halladine, i z ČSSR šlo legálně vycestovat. Dokonce i na Západ.
Prakticky mohl ale málokdo.
O tom je řeč.
Brazilci můžou skutečně.
Kubánci teoreticky.
Prostě je to o tom, že buď:
-vezmete pas a jdete.
-nebo o pas požádáte, pak uliční výbor, pak devizový příslib a pak nejedete. Formálně můžete, prakticky ne.
Já měl kamaráda, který měl tatínka lékaře, pracujícího naprosto oficiálně ve Švajzu v nějaké organizaci patřící pod WHO.
Půl roku trávil s námi na ZDŠ (bydlel u babičky i s mladší sestrou) zbytek roku trávil na nějakém francouzském lyceu.
Na tom i maturoval, ale pak se zjistilo, že mu tu maturitu neuznají, že by ho čekala dvouletá základní vojenská služba, a na výšku by kvůli absenci maturity nemohl jít.
Tak celá rodina zůstala ve švýcarsku.
Stal se z něj zubní laborant.
Skoro jsem napsal, že je to marné.
Ale bylo by to marné.
NoName ,
tady byl spíš problém v tom, že Amíci nechtěli dát víc než dvacet tisíc víz ročně.
Z těch Kubánců v USA měla kubánská vláda docela slušnej kšeft. Oni pak příbuzným na Kubu posílali kolem dvou miliard dolarů ročně příbuzným.