…aneb nahlédnutí pod britskou pokličku.
Ptakopysk podivný, únor 2018 (© Josef Bouček)
Nerad cestuji. Nevím, jestli je to z principu, nebo jestli jsem potomek někoho z lovců mamutů zabloudivšího při každoročním podzimním treku „Nažer se borůvek“ vedoucího z Předmostí na Šumavu, kterého přestalo bavit blomcat pořád sem a tam a usadil se natrvalo pod Blaníkem. Těžko říci. Ale úradek hvězd je pro můj osud daný – prostě nerad cestuji a do zahraničí obzvláště nerad, protože jsem od narození blbej na jazyky. Letos na mě byl vyvinut nátlak takového kalibru, že jsem ještě rád souhlasil s cestou do Londýna. Ba dokonce mi bylo naznačeno, že bych se měl těšit, takže jsem se tedy těšil.
Let do Londýna pilotoval britský pilot, takže probíhal dle očekávání – stoupání při startu na hraně pádové rychlosti, takže se kabinou rozléhalo praskání ušních bubínků, přistání provedeno volným pádem na letištní plochu, takže jsem se zájmem nahlížel na křídla, zda na nich nejsou boule od zaražených podvozkových noh, zatímco ostatní cestující páčili zaseknuté čelisti, či chytali vyražený dech. Zpáteční cesta byla v režii českých pilotů a tak byl start i přistání absolutně pohodový. Vzduch je prostě naše moře už od dob onoho srandovního strejdy v brejličkách s bradkou. Nějak od M se jmenoval.
První setkání s britskou civilizací se odehrálo hned za letištními vraty na nástupišti autobusu. Jedna cestující odmítla pokyn řidiče, aby si dala zavazadlo do kufru autobusu, neboť v něm měla noťas a další elektroniku. Řidič vyslechl argumenty, zopakoval pokyn, aby dala zavazadlo do kufru a pak bez mrknutí oka zavolal policii, která dotyčnou cestující bez dalšího mrknutí oka vytřídila z autobusu. S podobně razantním chováním řidiče jsem se setkal ještě jednou. V barevné čtvrti nastoupila na poslední chvíli do doubledeckeru velice pěkně oblečená dívenka v hidžábu, „odpípla“ si vstup a jala se stoupat do prvního patra. Již rozjíždějící se autobus zastavil, řidič vyběhl nahoru do patra, proběhl velmi krátký rozhovor mezi ním a dívenkou plný slov „ticket“, „pay“ a „sorry“, dívenka sestoupila s řidičem dolů, dvakrát se ozvalo pípnutí čtečky a pak už jenom mluvil řidič, otevřely se dveře a dívenka vystřelila na chodník jak raketa. Celou dobu byl zablokovaný provoz v daném pruhu, všichni v klidu čekali, až řidič vše vyřeší a rozjede se. V Čechách by takový řidič MHD měl patrně na krku soud za rasistický přístup k cestujícím, pokud by ho už na té silnici nezmlátil někdo ze zablokovaných řidičů. Revize jízdenek v londýnské MHD probíhá tak, že na zastávce obstoupí autobus kordon policistů, do autobusu vstoupí revizoři a zkontrolují cestující. Nevím, jestli je to běžné, viděl jsem to jenom jednou.
Na Londýnu je vidět, že je to bývalé centrum obrovské koloniální říše, nad kterou slunce nezapadalo. Je barevný. A to tak, že hodně. Já jsem se pohyboval primárně v zónách „free of charge“, ne že bych byl škudlil, jako spíše proto, že muzea a galerie, která jsem chtěl navštívit, byla národní, královská a tudíž se vstupem zdarma. V těchto muzeích je personál barevný, až oči přecházejí. Od sýrově bílých až k ebenově černým. Všichni se vyznačovali vysoce efektivním a profesionálním přístupem a znalostí všeho, co patřilo do jejich okruhu působnosti, což bylo svým způsobem fascinující. Na okamžik jsem si představil cca kopu a dva mandele lidí, které mi bylo spatřit ve frontě u vstupu do Natural History Museum, jak se snaží dostat na první nádvoří Pražského hradu, ale fantazie mi selhávala. Personál Přírodovědného muzea v počtu jedné semaforistky na vchodu a tří sekuriťáků uvnitř, totiž frontu hladce odbavil během čtyř minut.
Možná se tážete, proč sekuriťáci na vchodu. Asi takto – když přijedete do Londýna z českého venkova, okamžitě si všimnete něčeho, co místní obyvatelé pravděpodobně nevnímají. Tak nějak vám vytane žába sedící v hrnci s vodou, kterýžto je postaven na zapnutý vařič. To něco jsou bezpečnostní opatření. Všudypřítomná ozbrojená policie, členové bezpečnostních agentur, bezpečnostní rámy, betonové bariéry, vchody zesložitěné klikatým labyrintem zábradlí a omezené na šířku tak, aby vstupem prošla pouze jedna osoba, prohlídky kabelek, batůžků. Přičemž pojem „betonová bariéra“ nepopisuje onen srandovní dálniční monoblok, který odstrčí i rozjetý Jumper, nýbrž sešroubovaný komplex betonových štíhlých elips dlouhých dva až tři metry a širokých půl metru blokující cosi, co bylo ještě před pár lety volně průchozí. Na stanicích metra jsou na nástupištích policejní hlásiče, ve spojovacích chodbách vypuklá zrcadla aby bylo vidět za roh. Policie je pozoruhodně efektivní. Kráčel jsem zvolna St. James parkem k Buckinghamskému paláci a přemýšlel jsem, zda mám té drzé americké imperialistické veverce, ukrývající se v rozkvetlých narcisech, hodit kus rohlíku, nebo na ní bafnout, když mi na hlavou proletěl vojenský vrtulník Mk3 Chinook doprovázený dvěma malými patrně Aerospatiale AS350 Squirrel mířící někam k Wembley. Současně se ozvaly policejní sirény aut uzavírající Buckingham Pallace Road a navazující The Mall. Než jsem stačil vytasit fotografický aparát, od paláce vyjely dvě limuzíny s doprovodnými policejními auty, projely výše zmíněnými ulicemi, policejní vozy zpátky uvolnily provoz a za dvě minuty nebylo po královském konvoji ani památky a provoz plynul dál bez jakkoli pozorovatelných zádrhelů. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že je něco takového možné. Každopádně jsem musel přehodnotit svůj plán, kde se zastavím na five O’clock tea, protože v buckinghamském paláci evidentně nebyl nikdo doma.
Londýnské metro. Co mi jako první vytanulo na mysli v londýnskému metru… Je zašlé. Silně připomíná pražské Hlavní nádraží v dobách rozvinutého socialismu. Je to něco, co bylo postaveno v jiné době a je pouze udržováno. Nové je snad jenom zabezpečovací zařízení. Každá stanice má nástupiště v jiné výšce, takže někde vystupujete rovně, někde schod dolů, někde je schod nahoru. Vlaky jsou poruchové a četnost poruch roste s intenzitou deště. Některé vagóny vypadají, že je chtěl použít už Hitler při pokusu o invazi, Britové je zrekvírovali a používají je dodnes. Londýnské metro evidentně není jenom mastnou tyčí pro socky. Potkáte v něm chlapa v montérkách a reflexní vestě, rozveselenou slečnu s růžovými LED diodami ve vlasech a bublifukem v ruce, stejně jako gentlemana, čelícímu s kamennou tváří výše zmíněnému proudu bublin, oděného v kabát z obchodu, kde nejsou u zboží cenovky. Ve špičce metro praská ve švech a lidi jsou neurvalí, ale brzy ráno jsou na nástupištích v centru vidět na zemi povalující se flitry a třpytky opadané z rozjásaných nočních cestujících. Škoda, že jsem nejel některým pozdně nočním spojem…
Londýnské jídlo. Existuje jistý text, ve kterém je psáno, že díky kráse anglických žen a jejich kuchařskému umění se z Anglie stala námořní velmoc. Teď budu vulgární, takže prosím citlivého čtenáře, aby následující dvě, tři věty přeskočil. Současnost je taková, že když se v Londýně týden živíte jídlem uvařeným ze surovin nakoupených v Sainsburys a dalších lidových řetězcích odpovídajících cenově lídlu, nebo peňáku, pak se vrátíte do Čech a dáte si něco k jídlu a pití, tak zjistíte, že se tady za skoro stejné peníze prodávají neuvěřitelně nechutné sračky, které nejsou k jídlu, ale k zblití. Ale učiňme konec vulgarismům. Navštívil jsem Herrods a ač jsem vstupoval obrněn načumováním do výloh britských butcherů a vzdělán mnoha videi, tam jsem hned mezi dveřmi dostal to, čemu se říká kulturní šok. Hned vpravo vedle vstupních dveří je totiž kvintesence toho nejlepšího, co britské steakové řeznictví nabízí. I když za pultem stojí Japonec prostorově vyhlížející jako kříženec samuraje a bojovníka sumo. Zákazník si objednal T-bone steak. Sumista (či samuraj?) otevřel vitrínu, vyndal odpovídající tmavočervený kus masa o rozměrech cca metr na třicet centimetrů protkaný žilkami žluťoučkého loje, lehce přebrousil řeznický nůž úctyhodných rozměrů, zarovnal čelní stranu, protože mu připadala varhánkovatá či co, položil na maso své tři prsty, aby odměřil správný dílek, zakrojil a chvíli počkal, aby si zákazník mohl vyfotit, z jakého kusu kupuje, pak dokrojil, dal na váhu, která ukázala cca tři čtvrti kila. Zákazník chtěl hned zaplatit, ale řezník mu s úsměvem sdělil, že zaplatí, až se nají a půjde domů. Vedle řezníka se zjevil služebný duch, který převzal uříznutý steak a poponesl ho o metr vedle do steakhouse kuchmistrovi, který se o zákazníka staral dále. Bylo to takové britské pojetí automatu Koruna, ale dostalo mě do kolen. Abych upřesnil – do kolen mě dostala představa, že es kommt der Tag, já přijdu do Harrods, za vchodem udělám vpravo v bok, tam ukážu na jeden z kusů hovězího, řezník ho vyndá z boxu, položí na něj tři prsty jako míru… fascinující! Zajímavé je, že mi nepřišla vůbec na mysl kalkulace, že onen nakupující gentleman následně během půl hodiny zkonzumoval ekvivalent mého měsíčního příjmu. Harrods je postaven tak, že takto prostě uvnitř neuvažujete. Tyhle kalkulace začnete probírat až mnohem později, když už jste z obchodu dávno pryč a zíráte třeba na topinku s deseti gramy kaviáru za 25 liber v Caviar House & Prunier. Tehdy si teprve uvědomíte, že za jeden gram originálního Wagyu dáte u Harrods libru. Za jeden gram… Ale také je fascinující, že Wagyu z řeznictví v Harrods vypadá na první pohled poněkud jinak, než je to nabízené tady v Čechách.
Jazykový přístup k cizincům je v Londýně zcela v intencích hesla Cizinec – našinec. Zatímco v Austrálii když na vás Aussie promluví a zaregistruje skelný pohled a zatahující se blánu přes oči, tak přepne z hovorového jazyka do školní angličtiny a mluví na vás pomalu, jednoduchými srozumitelnými slovy a vy pochopíte. V Londýně tomu tak není. Mluvčí opakuje naprosto stejným tempem i přízvukem to, co řekl předtím, a čemu jste nerozuměli. A opakuje a opakuje… a vy civíte a civíte. Ale dá se to časem naposlouchat. Řekl bych, že líp, než australská angličtina, která se skládá jenom z prvních slabik slov, kdy mluvčí zbytek slova jakoby spolkne. Nejlepší na výuku jsou londýnští High level výpravčí under- a overgroundů vybavení vysílačkou. Ti hlásí změny na trati mezi řečí s kolegou a vy si musíte vyzobat, co je služební hlášení a co je kus džouku vyprávěného kolegovi. Chechot kolegy výpravčího, znějící z reproduktorů a připomínající chrčení astmatické ovce v mlhách skotské vysočiny, neobyčejně přispívá ke správné náladě ve skřípajícím polorozpadlém vlaku. Low level výpravčí má jenom plácačku a tak musí na lidi řvát na vlastní plíce, což je lepší varianta, neboť řve jen v snadno pochopitelných heslech.
Londýn kulturní je obtížně uchopitelná entita, ale vetřel jsem se do anglikánského kostela na Bachovy Pašije. Já vím, říkáte si, že jsem po zhlédnutí baletícího Vamonta patrně zešílel, ale já to vidím tak, že míra mých hříchů ještě nebyla vykoupena a je třeba nového pokání. Představte si novogotický chrám bez jakékoli výzdoby kromě tří lustrů a místa odkud hovoří kněz k věřícím (nevím, jak se to jmenuje, ale kazatelna to není) v podobě černé, litinové, metr a půl vysoké orlice, o jejíž záda je opřena kniha ze které se čte. V chrámu sedí třicetičlenný pěvecký sbor oděný v černém, barokní orchestr oděný v černém, pěvci a pěvkyně oděni v černém a plný chrám posluchačů oděných v černé a šedé. A všichni se tváří, že si vyposlechnou pět, šest taktů, aby se dostali do nálady, a půjdou někoho upálit. Když si člověk uvědomí, že na tom koncertě se sešli posluchači, kteří zamlada upadali do transu při Love, Love Me Do a ňuňali se navzájem při poslechu Hey Jude… Ale tohle téma si nechám pro jiné povídání.
And that’s all folks. O Londýně by se určitě dalo psát dlouho a dlouze, ale už by to nebyly jenom střípky, nýbrž zvířecky nudné pojednání, čemuž se autor vyhýbá jak čert kříži.
Pořád je to „řízené“ cestování, Halladine. Někdo ano, někdo ne. Kritériem může být, zda je věrný, zda donese devizy, zda reprezentuje. Ne každý se může sebrat a jít JEMOM TAK.
CHÁPETE ?
Ad 1448: takovým se říkalo rezident. S dobře zpracovanou krycí legendou.
Využití: ekonomická rozvědka nebo sledování nepřátelské emigrace.
Samozřejmě mohlo jít o výjimku, pravděpodobnost 1:10.
NoName
Podle očekávání začala americká strana brzy vyjednávat o podmínkách ukončení tohoto exodu. Po vzájemné domluvě se americká strana zavázala poskytovat kaţdoročně 20 000 víz pro kubánské emigranty, zatímco kubánská strana upustila od volného a neregulovaného „vypouštění“ emigrantů.
Na tyto dohody posléze navázala pozdější americko-kubánská smlouva z roku 1995, která povolovala udělit azyl jen těm kubánským emigrantům, kteří dosáhli pevniny (Gott 2005: 371). Migranti zadrţení na moři byli vráceni zpět na Kubu.30
Ano, akce Asanace byla i nás, Halladine.
Ale to nic nemění na tom, že Kubánec se jenom tak nezvedne, nepopadne pas a neodjede.
O tom je řeč. Tak jako se nešlo před 89 rokem zvednout u nás a odjet do Benátek.
NoName 🙂
Pokud někdo požádal o vystěhování, asi ho už dost dobře nešlo považovat za „věrného“ , pokud to nebyl imigrant fiktívní, mající za úkol špionovat v USA.
I takové případy byly.
Dnes musíte někoho ŽÁDAT o to, že chcete odjet, halladine ? A ten někdo POVOLÍ nebo NEPOVOLÍ ?
Naopak si USA vymohly možnost vrátit prchlíky, snažící se dopravit na Floridu po moři, které pobřežní stráž odchytila v emerických vodách před vyloděním.
Byla jednou docela srandovní situace, když se ti prchlíci vylodili na jakémsi zbytku mostu, mysleli si, že mají vyhráno, a následně soud rozhodl, že jelikož ten most není napojen na žádné americké území, nevystoupili na pevninu, a tudíž je vyexpedovali zpátky na Kubu.
No jo, no…
Ale proč by chápal zrovna tohle ?
1456
NoName,
samozřejmě že ano. O Emerické vízum žádat musíte. Musíte vyplnit dotazník, uvést kde co, a pak vám to vízum daj nebo nedaj.
Do EU samozřejmě ne.
Dobré odpoledne,
Halladine, Tobě pořád nějak nedochází, že řeč je o tom, že z Kuby nemůže naprosto obyčejný řadový občan volně vycestovat., zatímco z DR ano, v tom je celej ten rozdíl.
Jak se k tomu staví USA je v tomhle ohledu naprosto irelevantní, nebavíme se o tom, za jakých podmínek může občan Kuby přijet do USA, ale o tom, za jakých podmínek může odjet z Kuby. To jsou dvě různé věci, nemotej to dohromady.
Ne, o americké vízum žádat nemusíte, halladine.
Ale to je jedno 😉
To je právě ten omyl, maydo.
Ona ta kubánská vláda ty svoje občany nijak moc nedrží doma. Lidí je jak sraček, :-), a takovej emigrant , posílající peníze příbuzným je možná výnosnější než nezaměstnanej doma 🙂
Problém je spíš v tom omezení víz, a v nedostatku peněz na nákup letenky.
Pokud má ale někdo nějaké příbuzné v zahraničí,, mohou mu ty peníze poslat.
NoName,
už máme s USA bezvízovej styk ? Tak pardon, to mi ušlo.
Aha, fakt. Je nějakej systém Esta.
Tak to mi ušlo, mea culpa, mea maxima culpa.
A už od roku 2008..
Stydím, stydím…
Ale Kubanců se asi netýká. Anebo jo ?
1434 velmi pragmatické. Zejména vyvraždění polských vojáků v Katyni.
https://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/severni_amerika/usa/cestovani/visa.html
Bezvízový styk
Bezvízový program se vztahuje pouze na krátkodobé turistické nebo obchodní cesty do 90 dnů pobytu. Na studijní, pracovní či výměnné pobyty se stále vztahuje vízový režim a zájemci o pobyt v USA za uvedenými a jinými účely musí tak jako doposud žádat o vízum na nejbližším velvyslanectví či konzulárním úřadě USA
halladin nějak zapomíná, že USA zpřísnily přijímání kubánských emigrantů poté, co Castro vyprázdnil kubánské kriminály a zločince, nkoliv politické vězně, vyexpertoval do USA.
TAk tady máš, Halladine, jak je to s tím cestováním na Kubu:
http://zpravy.e15.cz/zahranicni/politika/kubanci-mohou-volneji-cestovat-staci-jim-pas-946821
Úřední povolení muselo být až do roku 2013. Od tej doby stačí pas, ovšem značně podražilo jeho vystavení a například sportovci nebo lidé pracující v oblasti bezpečnosti mají i nadále výjezdy omezené.
Vzhledem k tomu, že vystavení pasu stojí asi tolik, kolik průmernej Kubánec vydělá za pět měsíců, o ceně letenky nemluvě, zůstává pro většinu Kubánců výjezd mimo ostrov luxusem.
O vízech má smysl se bavit teprve až když máš v ruce pas a prachy na letenku. Většina Kubánců tuhle laťku prostě nepřeskočí.
Odborníci, poučte neškoleného pasáčka, čo je to taký „pragmatický“? V škole nás učili iba o tej habsburskej „pragmatickej sankcii“.
1468
Pomýšlím na Venezuelu nebo Angolu,“ řekl agentuře Reuters vlastník malého bistra v Havaně Ruben Osorio, který by rád zvýšil příjmy své rodiny se třemi dětmi.
Zvažuji dovolenou na Balatonu nebo v Rumunsku.
Ale teoreticky můžu kamkoliv.
1465
Tak to nebylo pragmatické, ale zvěrstvo.
Zajímalo by mě, jakou roli hrálo to, že po oné válce v roce 1920 nechali poláci v zajateckých táborech umřít hladem a na nemoci 30 000 sovětských zajatců. ( podle Ruských historiků. Poláci přiznávají jen 17 000.)
Zajímavé je, že v těch táborech seděli společně jak bolševici, tak bělogvardějci.
Zda se Stalin nerozhodl pomstít.
Tím nechci Stalina omlouvat, ale fakt je, že ty dva národy se po staletí nenávidí, dodnes -a udělaly si oboustranně hodně špatného.
Ta v Německu tu hudební cenu, kterou vyhráli „antisemité“ prostě zruší.
To je ale řešení !
maYdo,
o těch penězích na letenku jsem psal taky 🙂
Ale jedna věc je otázka oficiálních předpisů, druhá věc je, že kubánské úřady měly pokyn nechat prchat. I bez pasu.
Mimochodem, považuješ za vadu svobody, že si nemůžeš koupit Rolls -Royce ? ;-).
Pokud někdo nemá na letenku, je to otázka mizerné ekonomické situace.
Jo, a vojáci maj zvláštní režim cestování všude, kubánští sportovci na výjezdech prchaj imrvére.
Martine 🙂
Pragmatismus (z řec. πρᾶγμα – pragma, věc, čin) je filosofický směr, který staví do popředí lidské jednání, praxi. Z ní každé myšlení vychází a k ní zase směřuje. Myšlenky se ověřují tím, zda jsou prospěšné, a pravdivá tvrzení jsou ta, která se osvědčila. V běžné řeči znamená pragmatismus zaměření na praktický užitek a …
1473-i z ČSSR šlo TEORETICKY cestovat kamkoliv. PRAKTICKY ne.
Dokonce člověk mohl dostat pas, kterým se ale nikam nedostal. PRAKTICKY.
Teď lze cestovat PRAKTICKY kamkoliv.
V TOM JE TEN ROZDÍL.
Tak na te Kube zapustil koreny socialismus pred vic, jak sedesati lety. Tento kdekym oslavovany system je tak uspesny, ze tam uz kdekdo vlastni dokonce dvoje trenyrky, dokonce si mohou dovolit dalsimu socialistickemu batoleti Venezuele tim, ze tam vyvazeji svoje doktory. Jeden doctor za dve becky nafty. Karel Marx se v oblaccich musi dmout pychou.
No, ona ta Kuba spíš směřuje čínským směrem.
Nějaká španihelská firma přitáhla ke Kubě ropnou plošinu, a mají začít vrtat s nadějí, že něco najdou.
Amíci ji zvizitýrovali, a neměli námitky, i když certifikaci nedali.
Jewlikož je us zákaz obchodovat s Kubou, sehnali plošinu vyrobenou Čínou a Singapurem , a tahali ji přes 3 oceány
KArel Marx bude mít pomník. v Trevíru. Je to dar čínské komunistické strany jeho rodišti. Prý snad tam přijede řečnit Juncker.
Jedna věc je, když něco zakážou oficielní předpisy, druhá věc je, když to stát sice povolí, ale zároveň zdraží nutné náklady tak, aby to pro leckoho nebylo dostupné. Například cenu pasu a různé poplatky.
„Mimochodem, považuješ za vadu svobody, že si nemůžeš koupit Rolls -Royce ?“
To s tím nemá co dělat. Srovnávat bys to mohl, pokud by tu byla možnost koupit rols royce jen na základě státního povolení. Ale rols royce je produkt soukromého subjektu a stát do toho nemá co mluvit.
A pokud bych měla tu potřebu a potřebnej peníz, tak stačí abych se rozhodla, že to toho Rolse koupím, nemusím se nikoho ptát. Žádnej certifikát, že ho koupit můžu, mít nemusím. Na to vycestování musím ale mít aspoň ten pas.
(1467) Byl jsi rychlejší.
(1469) Můj význam slova bude dost odlišný od Halladinova. Můj obranný, jeho útočný. 😛
(1475) IMHO ty doktory vyváželi i do Afriky, ale to už bych musel hledat.
Jo, pane Neumanne,
ti zločinci tam byli taky, a velkou část jich posléze kubánci vzali zpět. v tom odkazu se o tom píše taky.
Taky mohli Amíci chtít výpis z rejstříku trestů. Snad je něco takového i na Kubě.
No, když budu diktátor a budu chtít oblafnout úhlavního nepřítele a místo politickejch mu podstrčit darebáky, tak jim dám do ruky zrovna ten správnej výpis z trestního rejstříku 😀
to se dá docela jednoduše zfalšovat, zvlášť když je to ve státním zájmu.
maYdo,
jedna věc je něco zamlčet ( zvlášť když se druhá strana neptá, druhá věc je nejen lhát ústně, ale dokonce lhát na papíře s úředním štemplem.
mimochodem , pane Neumanne,
už se nějak vysvětlilo to hluchnutí diplomatického personálu na Kubě ?
V te dobe, kdy Castro pozehnal na cestu tem, kteri z Kuby zamirili k americkym brehum, zely kubanske kriminaly prazdnotou. Tedy s vyjimkou kriminalu, kde sedeli politicti vezni.( Dodneska je tam obsazeno.)Fidel se s Breznevem museli na telefonu urehtat. Udelat si ale srandu z tehdejsiho presidenta Cartera by umel kdekdo.
Samozřejmě, má to i své nevýhody, svoboda cestování.
Tohle nám třeba uteklo z republiky.
http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/odjinud/v-ostrave-ji-chteli-poslat-do-zvlastni-v-anglii-se-chysta-na-druhou-vysokou
U nás zvláštní škola, v Anglii dvě vysoké ! Tedy zatím !
No, ony jsou to spíš VOŠky 🙂 a ještě kdoví jestli 🙂
(1482) Ovšem podstatou socialismu a komunismu zvlášť je právě to lhaní.
„druhá věc je nejen lhát ústně, ale dokonce lhát na papíře s úředním štemplem.“
Že by si zrovna s tímhle komunistická Kuba nějak límala hlavu? 😀 😀 😀
1486
Podle současných informací bych tak nesoudil 🙂
Hm, co je s Šumavákem, že ten spam ještě nesmázl ?
No tak děkuji za výklad, ti chytřejší vědí, že o ten výklad nešlo.
NoName je ještě mladý chlapec, já už se s ničím nemusím srát a proto klidně napíšu: Je to marný!
1489 – Šumavák nemá čas na blbosti, až bude čas a mlíko, tak něco udělá. Halladine – tentokrát tě vyjímečně oslovím, není každý důchodce závislák na obrazovce, někteří i žijí.
A dejte si bacha na ženský, abyste nedopadli jako jeden důchodce. Podle státní žalobkyně:
„Neustále jí vytýkal, že nic neumí, je k ničemu, ani nádobí neumí umýt. Protřídil jí šatník a vyřadil z něj věci, které by jí slušely. Nařizoval, co si má obléct. Nedůvodně jí vytýkal nevěru. Proto jí kontroloval osobní věci, z mobilu vymazal všechny soukromé kontakty, vzal jí klíče a zamykal ji v bytě, a to zejména v době, kdy po fyzických útocích měla viditelné podlitiny. Omezoval její styky s kamarádkami a ostatními lidmi. Na nákupy mohla chodit omezeně a do jediné prodejny, na poštu dvakrát do měsíce. Když musela jet k lékaři, doprovázel ji. Dostal ji do stavu, kdy se mu zcela podvolila, plnila jeho příkazy,“ uvedla státní zástupkyně.
Zdroj: https://plzen.idnes.cz/stalking-tyrani-manzelka-invalidni-duchodce-soud-klatovy-veznice-trest-1oa-/plzen-zpravy.aspx?c=A180425_141152_plzen-zpravy_jzk
Jak to, že ještě nesedím?
Si nemyslím, že nežiju. 🙂
Celej minulej týden jsem dohlížel na Ukrajince, co mi vylepšovali barák , osobně jsem vyvezl stavební rum, přivezl štěrk a všera a dnes jsem ho rozhazoval kolem základů.
A kosil trávu strunovkou. Jen parciálně. Na těch kolenou se nedá stát trvale.
Bude to na pokračování.
Jiříci, pozdě, ale přece. Všechno nejnej k bývalým svátkům. Také zdravím hady a štíry. Hele, co je to tam nahoře? Nadskočili mi brýle a nakrátko deformovala kůže na čele, když jsem to trapně louskal.
Haity a Dominikána. Není ten rozdíl zaviněný tím, že v Haity žijí převážně téměř čistokrevní negři a na opačné straně mulati.
Františku,
vidíš, dobrý postřeh. Víš proč je tomu tak ? 😉
Na Kubě je prý 60 % Bělochů, 10 % černochů a zbytek míšenci
Dušane, ad 1467 – díky „vyprázdnění kriminálů“ vznikl legendární Tony Montana ve Scarface. Neviděl jsem od de Palmy lepší film a myslím, že jsem se tam poprvé setkal s O. Stonem, který k filmu napsal scénář.
Martine: přečtěte si i odkazy v článku. Kraj rázovitý.
Noname: autor – Rom h.c. Lukáš Houdek.
MP – Al Pacino ve své nejlepší negativní roli. Michaeala Corleone za zcela negativní postavu považovat nemohu.
Ajta , krajta, tak zřejmě těch syrských inřenýrů nebylo dost
https://zpravy.idnes.cz/nemecko-migrace-prace-uprchlici-dnc-/zahranicni.aspx?c=A180425_101100_zahranicni_linv
Rozumíte tomu? Vúbec je nenapadne motivovat především domácí mládež, aby tu techniku šla studovat. To je to samý humanitní studia a než by měli máknout, techniky budou radši importovat. Fakt zdegenerovanej národ. Před třiceti lety jim byly eklhaft nekvalifikovaný práce, tak dovezli migranty. Teď dovezou další, kteří by pracovali v oborech, které se nedají okecat a musí se poctivě vystudovat.
Schumi – 1405 – Jezdím tam hlavně proto, že mám tu zemi rád. Je neskutečně krásná (nejen potápění) a lidi tam jsou na tu vší bídu, ve které žijí (a jsou si toho vědomi), neskutečně přátelští a v pohodě. Daleko víc v pohodě, než byli lidé v ČSSR řekněme v 80. letech.
Není to Severní Korea a peklo fakt vypadá jinak. On je ten karibský socialismus takový zvláštní a je to spíš na dlouhé povídání v hospodě, než to někam psát. Nejde to jednoduše škatulkovat, někomu kdo to nezažil, se to dá podat leda formou popisu mnoha různých drobných momentů a mikro zážitků.
Právě proto se mi nelíbil ten Větvičkův blog, protože on opravdu nic nepochopil a Kubu vůbec nepoznal. Což je škoda 🙁
Ono je to dost taky o tom, že Kuba se v čase poměrně dynamicky mění a pokud to člověk průběžně nesledoval a nebyl tam od doby, kdy nastala „perioda especiale“ přes boom konce 90. let, následné „zakleknutí režimu na obyvatelstvo“ po roce 2002 až po následné uvolnění řekněme kolem roku 2010, tak lze krajně obtížně pojem „Kuba“ hodnotit.
Ke zbytku té, řekněme, „kubánské debaty“, se vyjadřovat raději nebudu, protože bych se musel rozčilovat zejména nad Halladinem, který se o celé problematice vyjadřuje s nonšalancí slepce od narození, diskutujícího o pastelových barvách o kterých mu v útlém dětství tak poutavě vyprávěla babička před spaním. 🙂
Ona celkem vzato stačí jednoduchá otázka na to, aby se člověk zorientoval v tom, jestli diskutující ve skutečnosti o Kubě něco ví:
Proč v roce 2000 a po něm nosili čtyři z pěti Kubánců a Kubánek trička s nápisem „Salvemos a Elian“, když na sobě náhodou neměli vojenskou uniformu či školní uniformu ?
Správná odpověď se nedá vygooglit ani v češtině, ani v angličtině, ani ve španělštině. Pokud se někdy s Větvičkou potkám, tak se ho chci zeptat přesně na tohle 🙂