Střípky z Londýna,

Publikováno | Autor:

…aneb nahlédnutí pod britskou pokličku.

Ptakopysk podivný, únor 2018 (© Josef Bouček)

 

Nerad cestuji. Nevím, jestli je to z principu, nebo jestli jsem potomek někoho z lovců mamutů zabloudivšího při každoročním podzimním treku „Nažer se borůvek“ vedoucího z Předmostí na Šumavu, kterého přestalo bavit blomcat pořád sem a tam a usadil se natrvalo pod Blaníkem. Těžko říci. Ale úradek hvězd je pro můj osud daný – prostě nerad cestuji a do zahraničí obzvláště nerad, protože jsem od narození blbej na jazyky. Letos na mě byl vyvinut nátlak takového kalibru, že jsem ještě rád souhlasil s cestou do Londýna. Ba dokonce mi bylo naznačeno, že bych se měl těšit, takže jsem se tedy těšil.

Let do Londýna pilotoval britský pilot, takže probíhal dle očekávání – stoupání při startu na hraně pádové rychlosti, takže se kabinou rozléhalo praskání ušních bubínků, přistání provedeno volným pádem na letištní plochu, takže jsem se zájmem nahlížel na křídla, zda na nich nejsou boule od zaražených podvozkových noh, zatímco ostatní cestující páčili zaseknuté čelisti, či chytali vyražený dech. Zpáteční cesta byla v režii českých pilotů a tak byl start i přistání absolutně pohodový. Vzduch je prostě naše moře už od dob onoho srandovního strejdy v brejličkách s bradkou. Nějak od M se jmenoval.

První setkání s britskou civilizací se odehrálo hned za letištními vraty na nástupišti autobusu. Jedna cestující odmítla pokyn řidiče, aby si dala zavazadlo do kufru autobusu, neboť v něm měla noťas a další elektroniku. Řidič vyslechl argumenty, zopakoval pokyn, aby dala zavazadlo do kufru a pak bez mrknutí oka zavolal policii, která dotyčnou cestující bez dalšího mrknutí oka vytřídila z autobusu. S podobně razantním chováním řidiče jsem se setkal ještě jednou. V barevné čtvrti nastoupila na poslední chvíli do doubledeckeru velice pěkně oblečená dívenka v hidžábu, „odpípla“ si vstup a jala se stoupat do prvního patra. Již rozjíždějící se autobus zastavil, řidič vyběhl nahoru do patra, proběhl velmi krátký rozhovor mezi ním a dívenkou plný slov „ticket“, „pay“ a „sorry“, dívenka sestoupila s řidičem dolů, dvakrát se ozvalo pípnutí čtečky a pak už jenom mluvil řidič, otevřely se dveře a dívenka vystřelila na chodník jak raketa. Celou dobu byl zablokovaný provoz v daném pruhu, všichni v klidu čekali, až řidič vše vyřeší a rozjede se. V Čechách by takový řidič MHD měl patrně na krku soud za rasistický přístup k cestujícím, pokud by ho už na té silnici nezmlátil někdo ze zablokovaných řidičů. Revize jízdenek v londýnské MHD probíhá tak, že na zastávce obstoupí autobus kordon policistů, do autobusu vstoupí revizoři a zkontrolují cestující. Nevím, jestli je to běžné, viděl jsem to jenom jednou.

Na Londýnu je vidět, že je to bývalé centrum obrovské koloniální říše, nad kterou slunce nezapadalo. Je barevný. A to tak, že hodně. Já jsem se pohyboval primárně v zónách „free of charge“, ne že bych byl škudlil, jako spíše proto, že muzea a galerie, která jsem chtěl navštívit, byla národní, královská a tudíž se vstupem zdarma. V těchto muzeích je personál barevný, až oči přecházejí. Od sýrově bílých až k ebenově černým. Všichni se vyznačovali vysoce efektivním a profesionálním přístupem a znalostí všeho, co patřilo do jejich okruhu působnosti, což bylo svým způsobem fascinující. Na okamžik jsem si představil cca kopu a dva mandele lidí, které mi bylo spatřit ve frontě u vstupu do Natural History Museum, jak se snaží dostat na první nádvoří Pražského hradu, ale fantazie mi selhávala. Personál Přírodovědného muzea v počtu jedné semaforistky na vchodu a tří sekuriťáků uvnitř, totiž frontu hladce odbavil během čtyř minut.

Možná se tážete, proč sekuriťáci na vchodu. Asi takto – když přijedete do Londýna z českého venkova, okamžitě si všimnete něčeho, co místní obyvatelé pravděpodobně nevnímají.  Tak nějak vám vytane žába sedící v hrnci s vodou, kterýžto je postaven na zapnutý vařič. To něco jsou bezpečnostní opatření. Všudypřítomná ozbrojená policie, členové bezpečnostních agentur, bezpečnostní rámy, betonové bariéry, vchody zesložitěné klikatým labyrintem zábradlí a omezené na šířku tak, aby vstupem prošla pouze jedna osoba, prohlídky kabelek, batůžků. Přičemž pojem „betonová bariéra“ nepopisuje onen srandovní dálniční monoblok, který odstrčí i rozjetý Jumper, nýbrž sešroubovaný komplex betonových štíhlých elips dlouhých dva až tři metry a širokých půl metru blokující cosi, co bylo ještě před pár lety volně průchozí. Na stanicích metra jsou na nástupištích policejní hlásiče, ve spojovacích chodbách vypuklá zrcadla aby bylo vidět za roh. Policie je pozoruhodně efektivní. Kráčel jsem zvolna St. James parkem k Buckinghamskému paláci a přemýšlel jsem, zda mám té drzé americké imperialistické veverce, ukrývající se v rozkvetlých narcisech, hodit kus rohlíku, nebo na ní bafnout, když mi na hlavou proletěl vojenský vrtulník Mk3 Chinook doprovázený dvěma malými patrně Aerospatiale AS350 Squirrel mířící někam k Wembley. Současně se ozvaly policejní sirény aut uzavírající Buckingham Pallace Road a navazující The Mall. Než jsem stačil vytasit fotografický aparát, od paláce vyjely dvě limuzíny s doprovodnými policejními auty, projely výše zmíněnými ulicemi, policejní vozy zpátky uvolnily provoz a za dvě minuty nebylo po královském konvoji ani památky a provoz plynul dál bez jakkoli pozorovatelných zádrhelů. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že je něco takového možné. Každopádně jsem musel přehodnotit svůj plán, kde se zastavím na five O’clock tea, protože v buckinghamském paláci evidentně nebyl nikdo doma.

Londýnské metro. Co mi jako první vytanulo na mysli v londýnskému metru… Je zašlé. Silně připomíná pražské Hlavní nádraží v dobách rozvinutého socialismu. Je to něco, co bylo postaveno v jiné době a je pouze udržováno. Nové je snad jenom zabezpečovací zařízení. Každá stanice má nástupiště v jiné výšce, takže někde vystupujete rovně, někde schod dolů, někde je schod nahoru. Vlaky jsou poruchové a četnost poruch roste s intenzitou deště. Některé vagóny vypadají, že je chtěl použít už Hitler při pokusu o invazi, Britové je zrekvírovali a používají je dodnes. Londýnské metro evidentně není jenom mastnou tyčí pro socky. Potkáte v něm chlapa v montérkách a reflexní vestě, rozveselenou slečnu s růžovými LED diodami ve vlasech a bublifukem v ruce, stejně jako gentlemana, čelícímu s kamennou tváří výše zmíněnému proudu bublin, oděného v kabát z obchodu, kde nejsou u zboží cenovky. Ve špičce metro praská ve švech a lidi jsou neurvalí, ale brzy ráno jsou na nástupištích v centru vidět na zemi povalující se flitry a třpytky opadané z rozjásaných nočních cestujících. Škoda, že jsem nejel některým pozdně nočním spojem…

Londýnské jídlo. Existuje jistý text, ve kterém je psáno, že díky kráse anglických žen a jejich kuchařskému umění se z Anglie stala námořní velmoc. Teď budu vulgární, takže prosím citlivého čtenáře, aby následující dvě, tři věty přeskočil. Současnost je taková, že když se v Londýně týden živíte jídlem uvařeným ze surovin nakoupených v Sainsburys a dalších lidových řetězcích odpovídajících cenově lídlu, nebo peňáku, pak se vrátíte do Čech a dáte si něco k jídlu a pití, tak zjistíte, že se tady za skoro stejné peníze prodávají neuvěřitelně nechutné sračky, které nejsou k jídlu, ale k zblití. Ale učiňme konec vulgarismům. Navštívil jsem Herrods a ač jsem vstupoval obrněn načumováním do výloh britských butcherů a vzdělán mnoha videi, tam jsem hned mezi dveřmi dostal to, čemu se říká kulturní šok. Hned vpravo vedle vstupních dveří je totiž kvintesence toho nejlepšího, co britské steakové řeznictví nabízí. I když za pultem stojí Japonec prostorově vyhlížející jako kříženec samuraje a bojovníka sumo. Zákazník si objednal T-bone steak. Sumista (či samuraj?) otevřel vitrínu, vyndal odpovídající tmavočervený kus masa o rozměrech cca metr na třicet centimetrů protkaný žilkami žluťoučkého loje, lehce přebrousil řeznický nůž úctyhodných rozměrů, zarovnal čelní stranu, protože mu připadala varhánkovatá či co, položil na maso své tři prsty, aby odměřil správný dílek, zakrojil a chvíli počkal, aby si zákazník mohl vyfotit, z jakého kusu kupuje, pak dokrojil, dal na váhu, která ukázala cca tři čtvrti kila. Zákazník chtěl hned zaplatit, ale řezník mu s úsměvem sdělil, že zaplatí, až se nají a půjde domů. Vedle řezníka se zjevil služebný duch, který převzal uříznutý steak a poponesl ho o metr vedle do steakhouse kuchmistrovi, který se o zákazníka staral dále. Bylo to takové britské pojetí automatu Koruna, ale dostalo mě do kolen. Abych upřesnil – do kolen mě dostala představa, že es kommt der Tag, já přijdu do Harrods, za vchodem udělám vpravo v bok, tam ukážu na jeden z kusů hovězího, řezník ho vyndá z boxu, položí na něj tři prsty jako míru… fascinující! Zajímavé je, že mi nepřišla vůbec na mysl kalkulace, že onen nakupující gentleman následně během půl hodiny zkonzumoval ekvivalent mého měsíčního příjmu. Harrods je postaven tak, že takto prostě uvnitř neuvažujete. Tyhle kalkulace začnete probírat až mnohem později, když už jste z obchodu dávno pryč a zíráte třeba na topinku s deseti gramy kaviáru za 25 liber v Caviar House & Prunier. Tehdy si teprve uvědomíte, že za jeden gram originálního Wagyu dáte u Harrods libru. Za jeden gram… Ale také je fascinující, že Wagyu z řeznictví v Harrods vypadá na první pohled poněkud jinak, než je to nabízené tady v Čechách.

Jazykový přístup k cizincům je v Londýně zcela v intencích hesla Cizinec – našinec. Zatímco v Austrálii když na vás Aussie promluví a zaregistruje skelný pohled a zatahující se blánu přes oči, tak přepne z hovorového jazyka do školní angličtiny a mluví na vás pomalu, jednoduchými srozumitelnými slovy a vy pochopíte. V Londýně tomu tak není. Mluvčí opakuje naprosto stejným tempem i přízvukem to, co řekl předtím, a čemu jste nerozuměli. A opakuje a opakuje… a vy civíte a civíte. Ale dá se to časem naposlouchat. Řekl bych, že líp, než australská angličtina, která se skládá jenom z prvních slabik slov, kdy mluvčí zbytek slova jakoby spolkne. Nejlepší na výuku jsou londýnští High level výpravčí under- a overgroundů vybavení vysílačkou. Ti hlásí změny na trati mezi řečí s kolegou a vy si musíte vyzobat, co je služební hlášení a co je kus džouku vyprávěného kolegovi. Chechot kolegy výpravčího, znějící z reproduktorů a připomínající chrčení astmatické ovce v mlhách skotské vysočiny, neobyčejně přispívá ke správné náladě ve skřípajícím polorozpadlém vlaku.  Low level výpravčí má jenom plácačku a tak musí na lidi řvát na vlastní plíce, což je lepší varianta, neboť řve jen v snadno pochopitelných heslech.
Londýn kulturní je obtížně uchopitelná entita, ale vetřel jsem se do anglikánského kostela na Bachovy Pašije. Já vím, říkáte si, že jsem po zhlédnutí baletícího Vamonta patrně zešílel, ale já to vidím tak, že míra mých hříchů ještě nebyla vykoupena a je třeba nového pokání. Představte si novogotický chrám bez jakékoli výzdoby kromě tří lustrů a místa odkud hovoří kněz k věřícím (nevím, jak se to jmenuje, ale kazatelna to není) v podobě černé, litinové, metr a půl vysoké orlice, o jejíž záda je opřena kniha ze které se čte. V chrámu sedí třicetičlenný pěvecký sbor oděný v černém, barokní orchestr oděný v černém, pěvci a pěvkyně oděni v černém a plný chrám posluchačů oděných v černé a šedé. A všichni se tváří, že si vyposlechnou pět, šest taktů, aby se dostali do nálady, a půjdou někoho upálit. Když si člověk uvědomí, že na tom koncertě se sešli posluchači, kteří zamlada upadali do transu při Love, Love Me Do a ňuňali se navzájem při poslechu Hey Jude… Ale tohle téma si nechám pro jiné povídání.

And that’s all folks. O Londýně by se určitě dalo psát dlouho a dlouze, ale už by to nebyly jenom střípky, nýbrž zvířecky nudné pojednání, čemuž se autor vyhýbá jak čert kříži.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 640 komentářů u „Střípky z Londýna,“

  3. „346 – no, ze misto toho, aby se zamysleli a slepou cestu ani nezkouseli, tak si ji musi vyzkouset :)“

    Jinými slovy – libertarián se od dobrosera liší pouze tím, že si počká, až lidi sami pochopí tu jeho Jedinou Pravou Pravdu a nebude je o tom přesvědčovat nebo žádat, aby se postaral stát, jen bude žbrblat, je jsou pomalí, případně pitomí a nechápaví, ale bude respektovat, že mají právo na svoje omyly a bludy.

    Už chápu svůj hluboký omyl. Já měla za to, že libertarián respektuje, že každý je samostaná bytost, která je nadaná vlastním rozumem a sama pozná, co je dobré a že lidi mají zkušenosti různé a odlišné a logicky se proto mohou různit i ve svých prioritách.

    a jak Ty vlastně vůbec víš, že ta Tvoje cesta není taky slepá? Třeba je….

  5. Maydo, toto „až lidi sami pochopí tu jeho Jedinou Pravou Pravdu“ je faul. Nic takoveho jsem nerekl.

    Ja nikoho nenutim, nepresvedcuji… Tvrdim, ze cesta, kterou si vetsina vybrala, je slepa. Ma netrpelivost je dana tim, ze mne po ni nuti jit s nimi.

  6. 349 Niko, to je ta demokracie a svoboda podnikání. Jako kdyby ho předvolali na Ústřední výbor.
    Kdo s Facebookem není spokojený ať ho nepoužívá. Kdyby zdejší parlament si dovolil předvolat soukromníka aby vysvětlil kterak to že si lidi stěžují na jeho navíc „bezplatnou“ službu, to by obránci svobody a demokracie a lidských práv spustili randál!

  8. A opravnene.

    Kazdopadne, myslenka, ze socialni media by mela patrit svym uzivatelum (takze vlastne vlade), a ne svemu vlastnikovi v USA zni… 🙁

  9. To máš těžký, Petře. Pokud bude společnost kráčet po cestě, která vyhovuje tobě, budou mnozí rovněž přesvědčeni o tom, že je to slepá cesta a že oni jsou k ní přinuceni.

  10. Drastické záběry ze Sýrie opět na scéně. Jenže to co ukazují, není poskytování první pomoci, ale waterboarding.

  11. To je mozne. Proto nikoho nenutim. Ba ani nepresvedcuji.

    Zasadni rozdil je v tom, mne nevadi a jsem naprosto OK s tim, ze nekdo chce platit 60 procent sveho prijmu statu za kvalitni sluzby. Urcite by mne ani nenapadlo nekoho nutit, at to nedela… Naopak je to trochu…brutalnejsi.

  13. Ake jinak je tu vždycky ještě možnost vybrat si svou vlastní cestu. Je ovšem pravda, že tyhle cesty bývají obvykle poněkud nepohodlné.

  14. Ano, treba Pete Schiff to skutecne zkusil… Osobne nemam potrebu ze sebe delat mucednika.

  15. „Ja nikoho nenutim, nepresvedcuji… “

    vždyť jsem nepsala, že přesvědčuješ. Psala jsem, že čekáš, až pochopí. S tou jedinou pravdo je to nadsázka, ale ne faul. Z kontextu to tak vyplývá. Co jiného by měli pochopit?

  17. Ze cesta, po ktere nyni kraci, je slepa a jeji konec muze byt dosti drasticky.

  20. 362 Na základě vyhodnocení drastických záběrů tu látku tipuju na dihydrogenmonooxid.

  21. Petře, tak to aspoň popíšu. Ruskej velvyslanec a emerická velvyslankyně ( co si v Radě bezpečnosti nadávali) se na uvítání oblizujou….

  22. Tyhle sociální sítě jsou fakt zlozvyk.

    Tak nějak by mně nikdy nenapadlo, že president USA bude oznamovat použití střel s plochou dráhou letu na Twitteru. Já myslel, že na takové věci má nějaký barevný telefon, co nemá ani číselník, ale jen tlačítka s nápisy „Moskva“, „Peking“, „Německo“, „UK“ a tak…

  23. nevidím na Petru Schiffovi nic mučednického. Že neuspěl s kandidaturou do senátu? Takovejch bylo….Popravdě řečeno, nějak nevím, nevím, v čem spočívá ta jeho „vlastní cesta“. ZAstává určité politické a ekonomické názory a není po nich velká poptávka.

    Jít vlastní cestou není jen otázka politiky a ekonomie. Jsou důležitější věci.

  24. Netuší někdo, jestli ten samotný útok ty střely budou v reálném čase streamovat na Twitchi ? 🙂

  25. Maydo, Irwin Schiff… Jsem se opravil pozde.

  27. „Ze cesta, po ktere nyni kraci, je slepa a jeji konec muze byt dosti drasticky.“

    ale to je pořád dokolečka…. Proč by to měli pochopit? Oni na základě svých zkušeností mají jiné pohledy na věc, mnoho jiných pohledů na věs)c a mnoho jiných důvodů, proč to vidí zrovna takhle a proč podle toho, jak to vidí jednají. A ty nevíš, že to tak bude, Ty si myslíš, že to tak bude, ale jak vůbec víš, že tvoje cesta dopadne líp a taky nepovede k drastickejm koncům?

  29. Maydo, samozrejme netusi. Koneckoncu, je treba experimentalne overit, ze lit kyselinu do vody je blbost, abych citoval klasika.

  30. 372) hmm, tomu se říká“otevřená diplomacie“ 😕

  31. Petře – 376 – Ale tak to, že se dá z videa spočítat rychlost, když známe zhruba velikost předmětu v záběru je desetiletí stará věc. Výrobci fotoaparátů to používají už dlouho pro takové to prediktivní přeostřování ve sportovních režimech.

    A pokud se něco spočítat a naprogramovat dá, tak se vždycky dřív nebo později najde někdo obdařený dostatkem talentu a volného času, kdo to naprogramuje…

  32. Petře – 378 – třeba je Trump s Putinem domluvený. Ostatně, má se všeobecně za to, že Putin způsobil Trumpovo zvolení… 🙂

  33. Petře, to je zase dokola. Oni neví, oni nechápou….

    pokud nechápou a neví, pak tedy základní postulát libertariasmu, jak mi ho tu prezentujete – t.j. že jedinec je schopen určit sám, co je pro něj dobré a není potřeba ho k tomu jakkoliv nutit, což tu ostatně často bývá zdůrazňováno, neplatí pro většinu populace.

  35. Tak to jsi, Maydo, bohuzel nepobrala ani ten zakladni postulat. Ale to je OK, neva.
    Ja jej jeste jednou pripomenu, pro referenci: Clovek jedna.

  37. 379
    Petře 🙂

    blbost je dělat to naopak

    Pokud ředíme koncentrovanou kyselinou vodou, správný pracovní postup je nalévat kyselinu do vody a ne obráceně. (Pro snadnější zapamatování žáky můžeme použít mnemotechnickou pomůcku: Můžeme nalít kyselinu do Vltavy, ale nemůžeme nalít Vltavu do kyseliny.) Při ředení koncentrované kyseliny vodou se totiž uvolňuje značné množství tepla. V ředěné směsi tedy dochází k zvýšení teploty. Pokud bychom nalili vodu do kyseliny, směs by se mohla lokálně přehřát a mohlo by dojít k vystřínutí kyseliny a poranění pracovníka.

  39. Petře – 384 – ale jako špionážní thriller by to nemělo chybu. Vysloveně si představuju ten rozhovor po tom červeném telefonu (P – Putin, T – Trump):

    P: Ahoj, jak ti dupou králící ?
    T: Ahoj. No celkem to jde, akorát ta FBI furt prudí. Co potřebuješ ?
    P: No, potřeboval bych Ping-pongy stáhnout o nějaké dolce. Jenže ta ropa co jim prodávám je moc levná. Tak mně napadlo, kdybys něco utweetnul… Víš něco co by jako tak nějak zhoršilo situaci..
    T: No mohli bychom se poštěkat kvůli Sýrii. Nechte tam něco bouchnout a natočte pár fakanů, aby to mohla vysílat CNN, to vždycky zabere.
    P: Jo, to by mohlo vyjít. A co pak ?
    T: No já pak tweetnu jak mně to strašně nasralo a že rakety a tak.
    P: Myslíš, že to někdo sežere ?
    T: Určitě, když tam ty rakety fakt pošlu.
    P: Kurva, ty seš vostrej, takhle po ránu. A kolik bys jich tam poslal a kam ?
    T: No třeba 200, ať nevypadáme, že na to nemáme.
    P: Neblbni, musí to vypadat na plichtu. Nemůžu si dovolit vypadat jako debil na Russia Today.
    T: OK, tak jich tam pošlu 160 a od 40 z nich budete mít přesnou trajektorii, ať je můžete sestřelit. To budete mít úspěšnost PVO zhruba čtvrtinu.
    P: Si děláš prdel, my ty PVO musíme taky prodávat. A kdo by to pak koupil ?
    T: No jo, to je fakt. Tak dobře, tak jich tam pošleme 200 a dostanete telemetrii od 80 kousků. Pak můžete tvrdit, že jste jich sundali zhruba půlku.
    P: Ale tak jo. Hodil sem to do kalkulačky a to by zhruba šlo.
    T: Jo jedna maličkost. Budu potřebovat seznam cílů kde sou akorát ty hadrníci. Aby to netrefilo někoho od vás.
    P: V pohodě, to dodám. Ale jedno místo kde jsou naši na tom seznamu bude. Za prvé tam slouží nějakej Vovečkin, jehož fotr mně kdysi neskutečně nasral a za druhý potřebuju nějaký ztráty. Kdyby nebyly ztráty, mohli by si Ping-pongové myslet, že to fakt není krize.
    T: OK, tak ten cíl označ, abychom to omylem nedali do toho seznamu těch raket od kterých budete mít telemetrii. Abyste to náhodou taky nesestřelili.
    P: Jo, napíšeme k tomu poznámku „Sestřel nežádoucí“ nebo tak něco.
    T: Fajn. Tak se zatím měj a já jdu vymyslet ten tweet.
    P: Ahoj a díky, máš to u mně.

    🙂

  40. Petře, dokument je dobrej, ale furt to stojí na tom, že aby společnost na těch principech fungovala, musí v tom být všichni za jedno a sdílet stejné principy.
    Jenže toho nedosáhneš, to bych doporučila spíš hledat svatej grál nebo vynalézat perpetuum mobile.
    A jakákoliv snaha přimět koholiv, aby s tebou ty principy sdílel, pokud nechce, už směřuje ke kolektivismu.

  41. PetřeK,
    ad 376, viiděl jsi Minority Report ?

    PavleK,
    jak jsem bezvěrec, tak se skoro modlím, aby to tak bylo.

  42. (353) Libertarián z principu věci nemá „Jedinou Pravou Pravdu „.
    (390) Nemusí.

  43. No, dobře, tak stačí většina….

    Ale pokud většina je přesbvědčená, že jí vyhovuje silnější stát, tak s tím nikdy nehneš.

    “ Libertarián z principu věci nemá “Jedinou Pravou Pravdu “.

    Jistěže nemá. Ale pak by neměl na jiné klást očekávání, že pochopí, že ta jejich pravda není pravdou.

  44. Ovšem ta očekávání kladeš ty, ne libertariáni. Petra (i mne) to jen trochu mrzí, že to jde pomalu nebo vůbec jinak.

  45. Matzurko – 391 – ale tak já si dělal srandu.

    Ono totiž, když se na vývoj cen ropy člověk podívá v trochu širším měřítku (stačí týden) a nebude se soustředit na ten tupě vybraný graf z hovinek.cz tak uvidí, že od minulého pátku (6.4.) do úterý (10.4.) se cena ropy zvedla ze 62 USD za barel na 65.3 USD za barel (tedy zhruba o tři dolary za barel) za naprostého nezájmu médií.

    No a dneska se po tom utweetnutí zvedla zcela katastrofálně a dramaticky z těch 65.3 na 66.7 USD za barel (tedy zhruba o dolar a půl za barel) za velmi živého zájmu médií.

    A to nemluvím o tom, jak vypadá graf za měsíc nebo tři zpět například. 🙂

  46. nevím, z čehou soudíš, že já mám nějaká očekávání. ale taky rozumám, když žádná očekávání nemáte, proč vás mrzí, že cosi jde pomalu nebo vůberc nijak. Když nic neočekáváte, tak přece nemá co jít pomalu nebo rychle.

  47. ..nerozumím, když žádná očekávání nemáte….
    Sorry jako 😀

  48. 387 – nakoukni do Saturnina, pak pochopíš.

  49. PavleK,
    kajícně přiznávám, že ceny ropy nesleduji… a tím pádem z tohoani neumím dovozovat konsekvence. Jen jsem někde zahlédla, že to Saudům báječně vyhovuje…

Komentáře nejsou povoleny.