Trocha poezie nikoho nezabije,

Publikováno | Autor:

aneb:

Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)

 

               O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.

               „Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.

               „Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.

               „Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“

To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.

               „Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, …..  vejdete úplně všechny.“

               Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …

               Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:

               „Ahoj.“

               A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.

               „Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …

               „Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.

               „Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“

               Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.

               Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.

               S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.

               Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.

               Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …

               „Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“

               Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.

               Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.

Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.

               „Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“

               Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.

               „To se nesmí nikdy stát.“

               Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.

               Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.

 

P O L I B E K

 

Tvůj polibek tak krátký, záhadný,

stíhá a štve mou fantazii

za tichých nocí i za rušných dní

dotekem darovaným žiji.

Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou

Sladké moje zdání!

Vidina mizí! Opět dlouhý čas

Jen láska, jenom vyčerpání.

 

               No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.

               Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:

 

N Á L A D A


 

Svou náladu teď přirovnávám

K čemu? Ke rtuti teploměru.

Je též pod bodem mrazu

A nikdo ji nikdy nepřinutí

Aby stoupla výš domluvami.

Však přilož svoji teplou dlaň či ret

a dýchni.

Uvidíš jak poskočí si hned

Jak v plamenné výhni.

Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by

Pouhý pohled, očí tvých jas

Nutí mne, abych zaříkala tě sliby

Stále znovu, zas a zas.

 

Pak nadávám si.

Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?

Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.

Proto děláme ty voloviny,

Kterým se smějem když přejde čas.

 

Je to zvláštní

Tohle žití na zemi.

Samotný člověk být nechce

A přitom se bojí

Svazovat se s druhými.

 

Až jednoho dne řekne,

Ne, tak to už nejde dál

A jde blíž k tomu,

Co dosud stál opodál,

k tomu, co do života vstoupil jeho

nečekaně, avšak natrvalo.

 

Pak padnou první slova, sliby.

Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.

A co nyní náladu přibilo mi k zemi?

Nesplněný slib.

Komu že jsem ho dala?

SOBĚ !

 

Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.

Co sní udělám?

Nevím, však jedno vím přec jistě.

Již nikdy se nesmí dostat ven!

Aby mi bránila v započaté cestě.

Nálada špatná, energií spoutaná

V škatulku malou, neviditelnou

avšak těžkou.

Nikdo ji nedokáže odnést,

nikdo ji nedokáže zahodit.

A co ji takhle někde zapomenout.

Položit, odejít a již nikdy nehledat?

ZKUSME TO!

 

 

Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.

Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.

„Mami, já jdu k Vlastikoj.“

„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „

„Mami!“

„Ne!“

Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.

               V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.

 

Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.

Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.

Byla to pohádka?

Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,

dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.

Plamen mé svíce obletuje noční motýl.

Připadám si též jako takový noční motýl,

který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.

Jakási mlha padá mi z očí …

Ach bože, vždyť já pláču.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Virtuální Vodička a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 386 komentářů u „Trocha poezie nikoho nezabije,“

  2. 449 – Zapomněli na toho náměstka, kterej v tom Brně bojoval proti autům tím, že projezdil desítky tisíc měsíčně služebním autem na soukromý účely. Ale takový asi v Peaze už máme taky….

    no, jako bizár je to docela zábavný, ale jako volební nabídka omšelý jak coura na sklonku kariery. Všechno je špatně a když nás zvolíte, všechno bude jinak.

  3. [451] Pokud’s tu hymnu vyposlechl, tak na Parnas tam narážka je. Že je v Práglu málo fontán a pítek, ale v Brně jsou. Odtud vasrůvka teče!

  4. já bych ty pražáky zas tak nepodceňovala… Neproducíroval se kdysi Ruml s nějakým zvířetem?

  5. Oni tam na starým městě mají průsak z kanalizace arcibiskupství, evidentně se to rozvodem dostává na magoš a vařej si z toho kafe

  8. Možná ten magorák fasujou. Aby mohli dělat ta správná rozhodnutí. Vysvětlovalo by to, proč různorodí kandidáti transformují v okamžiku zovlení do čehosi, co navlas připomíná jejich předchůdce.

  9. Hm, tak to si něco takového budeme muset zvolit, abychom nebyli za brňáky pozadu .-D

    Ale on takovej hošan Matěj, vážený radní, hradní pán a podporující extrémistické anarchisty, je taky docela výživnej.

  10. „„Pořadí na listině není dáno absolutním počtem hlasů, které jednotliví kandidáti získají. Je dáno původním pořadím, jež se může změnit pouze v případě, že někdo obdrží o 10 procent hlasů více, než je průměrný počet hlasů na jednoho kandidáta na listině. Na velkých listinách je to dosti náročná podmínka. Tento fakt je dán tím, že si strany chtěly pohlídat vliv na složení svých zastupitelů. Výrazně se preferuje pořadí navržené stranami a tlumí se možnost voličů pořadí proměňovat,“ vysvětluje Lebeda, který se na problematiku komunálních voleb a volebních systémů specializuje.
    Zdroj: https://www.lidovky.cz/domov/krizkujete-oblibene-kandidaty-ve-mestech-je-to-skoro-zbytecne-strany-si-pohlidaly-vliv.A181004_164253_ln_domov_mpr

    Hm, tak to potvrzuje můj dojem z kampaně, že celá kandidátka Svobodných je jen stafáž, jak dostat na radnici Macha a když podpořím jinýho kandidáta než Macha, tak stejně na tom vydělá Mach….

  12. Tyjofka,
    v tom Brňu je to fakt hustýýýýý 🙂 Zlatá naše vesnička středisková !

  14. 443 Pavle, porozhlédneme se po kraji. Kdy a jestli dorazím, jestli odpoledne s manželkou a tchyní na otočku, a já zůstanu do neděle, zatím nevím.

  15. Hm, a nějakej tip, kam se vypravit na houby poblíž Prahy by nebyl?

  16. Ty klipy z Prahy i Brna jsou moc dobré a zároveň rodičům zjednodušují výběr povolání pro dítka. Je evidentní, že právníci ani IT už tak nepoletí. Nový obor snů bude psychiatrie.

  17. A máme tu další dějství komedie s názvem Skripalova aféra.

    Mně teda připadá, že na tej fotce nejsou dva stejný lidi. Jo, stejnej typ, navíc mají podobný sestřih, ale připadá mi i podle tý mizerný fotky, že některé rysy jsou jiné.

    Ostatně že je identifikace podle fotky nespolehlivá, to se vědělo už za časů Perry Masona, v dobách, kdy neexistoval photoshop.

  19. Matzurko, mně to nefunguje. Prý nemám oprávnění ke stažení.

  20. A kruci,
    tak to asi můžou vidět jen registrovaní uživatelé, pardon.
    Ale pošlu mejlem.

  21. jo, došlo, díky 🙂

    Začínám pochybovat o existenci města Salisbury a Velké Britanie vůbec. Možná i to Rusko si novináři vymysleli.

  22. Skripal asi existuje či existoval.
    Ve středu jsem v Moskvě koukal na zprávy a Putin měl nějakou tiskovku po konferenci o energiích a na Skripala se ho docela obšírně ptali a on odpovídal. Citově je to stále neokoralé, anžto ho nazval nejen banálně „zrádcem vlasti“ ale použil jednou potišeji i slovo „podonok“ подонок (viz youtube), což je obtížněji přeložitelný vulgarismus, který bych do češtiny dal asi jako podlý člověk, podlec, od kterého se každý odvrací a se ho štítí. Američani to opsali více expresivně a méně přesně termínem „scumbag“.
    https://www.youtube.com/watch?v=uM-_hGh32qk

  23. No – když to poslouchám v kontextu znovu, nebál bych se ani překladu – Skripal je „sráč“. 🙂

  24. No, to je taky otázka, jetsli není vymyšlenej i Putin. Už proto, že kdyby neexistoval, museli by si ho vymyslet.

  25. skimici,
    čeští vlastenci přelomu 19. a 20. století by ho nazvali mrvou

  26. Trochu od. Je tady někdo, kdo má trochu zasvěcenou představu o Makedonii? O co jde zvenku je mi docela jasné. Ale jak to vypadá uvnitř?

  27. přečteno na Novinkách:
    Ve škole na Plzeňsku postříkal žák spolužačky voňavkou, jedna je ve vážném stavu.

    To vypadá na novičok, dámy, s voňavkama od teď opatrně. Nejdřív vyzkoušet na manželovi!

  28. Na iDnes – Francie vyhlásila pátrání po šéfovi Interpolu. Pokud si přečtěte komentáře, tak vám musí být jasné, že Čechy je potřeba do posledního vyhubit. 😀

  29. Ach jo, Makedonie, kde ty časy jsou. Za Jugošskejch válek zlatý důl. Stačilo dostat zboží do Skopje a pak se trochu kámošit s američanama protože jedině ti uměli zařídit aby se náklaďák se zbožím dostal až ke klientovi uvnitř Jugošky. Ne že by na tom záleželo pokud šlo o jednorázový byznis, protože stejně doláče od klienta už byly na účtě, na kredit či dokonce ani na akreditivy si nikdo nehrál. Válka je válka. Bylo to ale důležité, když šlo třeba jako mně o opakovaný kšeft. Tam už klient sledoval podezřívavým okem jak jsem uspěl minule 🙂
    Ach jo. Takové ceny už nebudou nikdy. Zlaté rouno místo šály šlo nosit 🙁 Lepší kšeft jsem snad zažil jen v Afghanistánu či při intifádě v Palestině. Navíc je to docela vzrůšo 🙂

  30. Skimici! A už po vás jdem! 🙂
    Tohle je jasný. Ale jak se tam dnes žije? A co si tak různě myslí? Co ta třetina Albánců? Byli to oni kdo byl pro změnu názvu? Atd. Stačilo by naznačit … 😉

  31. Jdu splnit svou občanskou povinnost. Došel mi olej … 🙂

  33. 480 Vlasta.on
    jo, pane to nemůžu sloužit. Už skoro rok jsem tam nebyl. Nečekám ale že se něco výrazně mění kromě vnitřního kočkování. Makedonie byla ušetřena těch nejhorších jugošských válek ale dostala svůj díl v době, kdy se to mlelo v Kosovu. Spousta těch dárečků tam zdrhlo a málo se jich vrátilo domů. Přesto dokázali ještě před pár lety logicky uvažovat a zařízli transfer muslimů do Německa anžto si z hrůzou uvědomovali, že až to udělaj rakušáci a balkán pod nima, zůstanou s tím božím dopuštěním sami.
    Tím ovšem těžce nasrali řeky se kterými už jsou tak jako tak na kordy kvůli názvu (dodnes je Makedonie raději FYROM, tedy bývalá atd).
    Řekům se totiž do té doby výnosný transfer na všech úrovních logistiky a souvisejícího zásobování ze dne na den změnil v obrovský průser z čehoš dostává ten komouš Dimitris Avramopoulos pravidelné ujímání.
    Nálady posledního roku jak jsem již uvedl neznám z první ruky a z místa, tedy o nich nebudu mluvit.

  34. Tak jsem svým hlasem právě zachránil svět. Obávám se, že ani zde, to nikdo neocení. 🙂 Budu jednou, jako duch, sedět na pomníku neznámého vojína a mumlat si: kdyby jste věděli … Inu další neznámí hrdina. A já tolik toužím po ocenění. 😀

  35. Zdravím že Šumavy. Letos asi naposled a proto první. Prostě jsem nevyužila časovou rezervu. 🙂

  36. 485 Dano nestrašte
    Proč naposled? Má tudy vést dálnice a Šumavákovi to zbouraj a Šemíky sirotky si bude muset vzít domů Šojdrová?

  37. Ach jo, včera umřel tchán, dnes depresivní kolečko špitál – pohřebáci – byt…

  38. 2 Vlasta.on ad 481 – no, hlavně že nedošly sirky a benzín… Jako Čochtanovi…

  39. 487 Foundry – blbý no, Soustrast.
    ukaž své lepší já a projednou pozvi tchyni domů.

  40. Mě hlavně sere, že se poslední dobou nějak hromadí funusy.

  41. Na Zapadni fronte neklid. Senat odhlasoval(51 – 49) souhlas s konecnou volbou na schvaleni soudce Kavanaugh do Nejvyssiho soudu. Hlasovani probehne zitra k veceru. Sorosem a jinymi „filantropy“ organizovane a take placene bojuvky rvou tak hlasite, ze tazni ptaci uz to predcasne bali a tahnou za klidem. Ne vsichni z nas si mohu takovy prepych dovolit. Prave na TV ukazuji asi padesat najatych zurivcu s nekym dodanymi transparenty, prave priletivsich z Aljasky, kteri svym revem zastrasili jejich senatorku tak, ze jako jedina Republikanka volila dneska NE. Jiste bude ona i ti uspesni revolucionari Sorosem stedre odmenena. Uvidime, co se stane zitra. . .

    Znovu pripominam tu prislovecnou chcipajici kobylu. Nikdo si vsak ani zdaleka nepredstavil, kam az sahnou v minulych volbach porazeni neomarxiste – demokrati! Kdyby Trump navrhl do toho uradu Matku Terezu, vytahli by na ni, ze v mestance ukazovala nejakemu klukovi na skolnim zachode, co nosi pod sukni. Co na tom, ze ten kluk je davno po smrti! Pochlubil se pry nekomu jinemu, ktery to pak vyzvonil nekomu jinemu, ktereho by pak predvolali pred americky Senat, aby mohli na zaklade jeho svedectvi dat pres hubu ne Tereze, ale Trumpovi.

    Titulky ( vlastne titulek, singular, v jedine slusne strance) rika, ze nezamestnanost je nejnizsi od roku 1969 a burza prekonala nekolik rekordu. Taky popularita Trumpa je 51%. Zda se, ze ten rev zleva probouzi i ty, kteri se politikou az tak dotedka nezaobirali a s taznymi ptaky odletet jaksi nechteji. Deplorables. Modlim se, aby se ukazali u voleb, jak na podzim pred dvema lety.

  42. Přijmi soustrast, Foundry. My pochovali minulý měsíc tetu, byla poslední své generace. Teď už jsme ta předkremační generace my.

  45. 2 Foundry ad 490 – mě to povídej… Já to mám teď aspoň na 5 let předplacený… A pár těch úmrtí jsem rozhodně nečekal… A pak to šlo nějak moc rychle…

  46. Díky všem. Zdá se mi, že dřív jsem tyhle události zvládal líp.

  47. Ad soudce Kavanaugh – kdyby se na mě teď vrhly všechny (tehdejší) dívenky, které jsem coby teenager „sexuálně napadal“ (s jejich nadšeným souhlasem), nesměl bych snad ani do šaliny.

  48. 497 Foundry
    hele, já vím, že je to lákavé ale jseš si u všech jistý jestli bys uvítal jejich vrhání-se-na-Tebe ve své nynější podobě?

  49. 491 P.M. to je projev přirozeného vývoje tamní svobodné demokratické kultury, která bude dál upadat spolu s ubýváním jejích nositelů, na které je nakládána těžší a těžší zátěž nejen neproduktivních ale i přímo škodících parazitů. Nejen tam. Aby ti ostatní zvedli své líní tlusté prdele, a ve snaze o přežití se donutili i k myšlení, apro případ, že to nepomůže, vychcípali, musí přijít velmi zle. Blbé a tom je, že někteří tyhle vnitřní maléry chtějí řešit, jako obvykle, vnější agresí. Prosáklo se ke mně, že ve zbrojařských kruzích, což je jedna magorská nenažraná kurva vedle druhé, se vedou řeči o militarizaci společnosti. Tak se tam za louží máte na co těšit. No, my také.

  50. 497 tak buď rád že nekandiduješ a drž se spokojeně toho co jsi tenkrát, třebaže v jiném pojetí, začal, kanapat. Jestli toužíš po zviditelnění a zástupu se cedulema METO, kandiduj na prezidenta.

Komentáře nejsou povoleny.