Trocha poezie nikoho nezabije,

Publikováno | Autor:

aneb:

Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)

 

               O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.

               „Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.

               „Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.

               „Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“

To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.

               „Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, …..  vejdete úplně všechny.“

               Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …

               Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:

               „Ahoj.“

               A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.

               „Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …

               „Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.

               „Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“

               Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.

               Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.

               S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.

               Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.

               Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …

               „Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“

               Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.

               Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.

Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.

               „Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“

               Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.

               „To se nesmí nikdy stát.“

               Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.

               Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.

 

P O L I B E K

 

Tvůj polibek tak krátký, záhadný,

stíhá a štve mou fantazii

za tichých nocí i za rušných dní

dotekem darovaným žiji.

Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou

Sladké moje zdání!

Vidina mizí! Opět dlouhý čas

Jen láska, jenom vyčerpání.

 

               No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.

               Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:

 

N Á L A D A


 

Svou náladu teď přirovnávám

K čemu? Ke rtuti teploměru.

Je též pod bodem mrazu

A nikdo ji nikdy nepřinutí

Aby stoupla výš domluvami.

Však přilož svoji teplou dlaň či ret

a dýchni.

Uvidíš jak poskočí si hned

Jak v plamenné výhni.

Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by

Pouhý pohled, očí tvých jas

Nutí mne, abych zaříkala tě sliby

Stále znovu, zas a zas.

 

Pak nadávám si.

Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?

Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.

Proto děláme ty voloviny,

Kterým se smějem když přejde čas.

 

Je to zvláštní

Tohle žití na zemi.

Samotný člověk být nechce

A přitom se bojí

Svazovat se s druhými.

 

Až jednoho dne řekne,

Ne, tak to už nejde dál

A jde blíž k tomu,

Co dosud stál opodál,

k tomu, co do života vstoupil jeho

nečekaně, avšak natrvalo.

 

Pak padnou první slova, sliby.

Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.

A co nyní náladu přibilo mi k zemi?

Nesplněný slib.

Komu že jsem ho dala?

SOBĚ !

 

Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.

Co sní udělám?

Nevím, však jedno vím přec jistě.

Již nikdy se nesmí dostat ven!

Aby mi bránila v započaté cestě.

Nálada špatná, energií spoutaná

V škatulku malou, neviditelnou

avšak těžkou.

Nikdo ji nedokáže odnést,

nikdo ji nedokáže zahodit.

A co ji takhle někde zapomenout.

Položit, odejít a již nikdy nehledat?

ZKUSME TO!

 

 

Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.

Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.

„Mami, já jdu k Vlastikoj.“

„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „

„Mami!“

„Ne!“

Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.

               V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.

 

Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.

Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.

Byla to pohádka?

Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,

dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.

Plamen mé svíce obletuje noční motýl.

Připadám si též jako takový noční motýl,

který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.

Jakási mlha padá mi z očí …

Ach bože, vždyť já pláču.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Virtuální Vodička a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 386 komentářů u „Trocha poezie nikoho nezabije,“

  2. P.M., tak ony byly ještě v osmdesátých letech útvary, kam chodili lidi, co nesměli dostat zbraň. Někteří moji spolužáci tam byli, jako nižší poddůstojníci, protože se tomu taky říkalo stavební vojskou. Ale to už tam nechodili političtí, ale spíš takový ti, co byli na hranici svéprávnosti, po výkonu trestu, mentálně postižení apod. a zbraň jim bylo neradno svěřit, aby neublížili sobě i okolí. Jeden spolužák mi vyprávěl, že u poloviny čety nechápal, jak mohli projít odvodem a některé prý nakonec propustili do civilu, protože to s nimi fakt nešlo.

    S klasickými ptp, jak je popsal švandrlík nebo Kundera v Žertu to už nemělo nic společného. Ale legenda „byl jsem u černejch“ se na tom třeba postavit dala. Když má jeden fantazii….I když mám dojem, že ty černý výložky dávno nenosili.

  3. Dobrý večer. U stavebního vojska bylo možné sloužit i po roce 1989, byť i tehdy mělo pověst trestných oddílů.

  4. 403 – ony to byly trestné oddíly. Můj kamarád se tam vyskytl a vždycky s pýchou líčil, jak se domlouval (jako rovný s rovným) s kriminálníky, kteří ho na oplátku naučili, jak se v kapse umotá z papírku a tabáku tzv. „Pankrácká jehla“. Ovšem bavíme se o období 80. let

  5. 391 – ten článek se ,i otevře jen v prvním odstavci….ale stejně: byl jsem k Trumpvě tarifní politice, jak přesvědčený libertarián, velmi skeptický. Ale musím přiznat, že to měl Trump dobře spočítané a znobu uplatnil svoje „umění dohody“ Dohoda je nakonec mírnější než jeho prvotní útok, ale řekl bych, že dosáhl svého tak ze 75%.Např podmínka, že pracující v automobilovém průmyslu budou muset mí $ 16 na hodinu řeší dvě věci – stěhování některých provů zpět do USA do ekonomicky depresivních oblastí a naopak v Mexiku, v zavedených podnicích nepotřebujích okamžité investice znamená prudký nárust střední tří, k tomu se nabalující služby a tím i sníženoou ilegální migraci. Podobmě uspěl s Kanadou. Faktem zůstává, že mluví jako blbec, ale jedná jako státník. Klobouk dolů.TeĎ ječtě aby uspěl v předvolební kampani a 6.listopadu se Demokraty slibovaná modrá vlna stal šplouchnutím.

  7. https://praha.idnes.cz/komunalni-volby-2018-hnuti-ano-petr-stuchlik-libensky-most-reseni-primy-prenos-1xe-/praha-zpravy.aspx?c=A180910_101752_praha-zpravy_zuf
    OTOH nápad pana kandidáta na primátora není k zahození. Místo obyčejného mostu postavit mostoparkobytodům, který vyřeší všechny problémy Prahy jedním tahem. Za čtyři roky se bude přemýšlet co místo Nuseláku, tak by tam mohli zavěsit i divadlo, knihovnu nebo obě budovy najednou. Chobotnicorejnoka.
    https://zpravy.idnes.cz/kaplickeho-rejnok-dostal-prostor-v-ceskych-budejovicich-ped-/domaci.aspx?c=A100624_125829_domaci_klu

  8. Dobré zas ráno… 2 Schumi ad 400 – no, nevím, jak pro manželku, ale kloudné houby pro tchýni lze najít leckde… Kupodivu se docela hojně urodily muchomůrky tygrované, sem tam lze najít i muchomůrku zelenou… (neplést s holubinkami zelenými či nazelenalými, těch je pro tchýni škoda…) U hřibovitých hub je to špatný – satana jsem neviděl, ani nepamatuju…

  10. Povídal jeden: Všechno dobré je následováno špatným. Platil jsem pohřeb tchýně.

  11. 408 PeSi, to abych na porktrophy snad ani nejel a věnoval se jiným záležitostem…

  12. 410 – quivis – na to byl kdysi nějaký fór – když se tchyně zabije v tvém novém autě, nebo tak nějak, pokud mi ten Němec dovolí zavzpomínat.

  13. martine tt, ano, v kameňáku dne, říkal Roman Holý: jaká je definice rozporuplných pocitů? Vidět moji tchyni, jak padá ze skály, v mém novém autě.

  14. Teď mně ještě napadlo, že se v kameňáku dne jednou ptal: jak dlouho vydržíte koukat na svoji tchyni jedním okem? No přece, dokud nezmáčknete spoušť. Dnes by ho určitě zavřeli za xenofobii nebo hejtspíč proti skupině obyvatel.

  18. 415 – Dano – no právě! I když já nejsem ten přesný zpravodaj, moje máma umřela deset let před tím, než jsem potkal Vlastu. Ale asi by se shodly v pohledu na mě, neslušné, smrdící prase, které hází svléknuté oblečení na židli, nemyje si nohy každý den, holí se, jen když musí a žere všechno, co je v ledničce i po dvaadvacáté hodině.

    Proto každou nově narozenou holčičku vítám na svět slovy: „Zase další budoucí tchyně!“.

  22. Moje děvenka starostlivá na svojí rodinu nahlíží odlišně, než nahlížela její tchyně na rodinu svoji. Zatímco moje žena suše konstatuje, že bez ní bychom chcípli ve špíně, moje maminka vždycky pravila: „Beze mě byste pošli na skrčeninu.“

  23. Add 421 Takových pokusů bylo víc. Je to jak házení hrachu na zeď. Já už se nad tím nedokážu ani smát ani brečet. Naštěstí s přibývajícím věkem ubývá testosteronu. 🙂 Tak i to rozčilování je pouze nárazové. 🙂 Naštěstí. Svoje orgány mám sice v dobrém stavu, ale přeci jen je musím začít šetřit. Nechám to na Kechlibarovi a mladších. Já už to nějak doklepu.

  24. Ke tchýním. Já tu svoji viděl tak dvakrát do roka a až po 89. Emigrovali. Ale moje matka se ženou se dokázaly pohádat třeba o to, jestli mají být nože atd. v kuchyni v horním nebo spodním šuplíku. A ke mě si přišly pro rozsouzení. Bylo to poprvé kdy jsem měl pocit, ze vidím mimozemšťany i s tykadýlky. 🙂 Po slovech že je mi to naprosto ukradený, že si to nechám podat, se mnou obě týden nemluvily. :-).

  25. Tady mam nejake krasne politicky nekorektni prupovidky Bolka Polivky. Jedna z nich:

    „Gdys chlap nemluvi, premysla. Gdyz zenska nemluvi, je nasrana.“

    Jinak Vam vsem preju, at ve volbach kazdy vyhrajete.

  26. Dobrý večer
    ad tchyně: po jedné bylo pojmenováno i město kam byla pokud možno daleko od Prahy odsunuta na odlehlý hrad. No, malý hrad. spíše hradec. Stará Králová se jmenovala. Furt prudila až to tomu místu zůstalo. Původně hradec staré Králové, později zkráceno na Hradec Králové.
    Uf, z Moskvy doma. Město nic moc ale to by se dalo přežít, spíš mi vadí, že je tam strašně moc rusáků jak kdyby z nějakých děr vylézali …

  28. 426 Už i v Moskvě? 🙂 To je ale strašný. Mělo by se s tím něco dělat. 😀

  29. No, skimici, ona ta stará králová byla tehdy ještě poměrně mladá. Cca do dvaceti se stihla stát dvakrát královnou a dvakrát vdovou, po té se uchýlila na nějakou dobu do Hradce Králové, později se přesunula do Brna a v době, kdy žila v Hradci, to ničí tchyně nebyla
    Hradec Králové se to jmenovalo proto, že to dostala věnem od jednoho ze svých manželů.

    Měla jednou dceru, kterou vdala někam do Slezska, což je z Brana dost zruky, takže si zeť tchyně asi zas tolik neužil. Sňatek zprostředkoval její milenec, s kterým žila mnohem déle než s oběma manželi dohromady. Zemřela ve 47 letech, takže věklu, ve kterém by mohla být nazývána „starou královou“ ani nedožila.

  30. Pozot, jsou evidentně v přesile, aby to Skimic neodnesl …

  31. 429 maYdo
    no dobře dobře, stará Králová prostě možná nevinně přišla do řečí …
    Ale jsou i jiné otřesné případy utýraných zeťů a manželů saněmi dupajícími jehlovými podpatky po tělech zmučených obětí až krev na stěnu stříkala a radující se z BOLESTI trpících a jejich BOL vesele SLAVÍCÍ!
    Jako třeba ta stará mrcha co kvůli tomu dostala hanlivou přezdívku BOLESLAV. Stará Boleslav. Její druhá přezdívka, kterou jí manželé s zeťové častovali byla BoleHlav ale městu zůstala ta první.

  32. Ani nechci zmiňovat případ staré Turé, tura připomínající nebo té staré štětky, co měl její manžel sbírku parohů větší než František Ferdinand na Konopišti, přátelsky přezdívané Ľubovňa 🙂

  33. Skimici, chcete říct, že ten schopný panovník, který postavil na nohy české knížectví po panování svého pobožného a poslušného bratra, byla ženská?

    To je teda překvapení – sexmise v českých dějinách….

  34. Ach jo, debilové už mě unavují. Nějakej Lukáš Kantor na iděsu vítězoslavně sděluje obecenstvu, že počet imigrantů v Německu původem z východní Evropy vysoce převyšuje počet imigrantů z Blízkého a Středního výchosu a z Afriky.
    To je jako kdyby někdo argumentoval tím, že v Praze je víc imigrantů z Moravy než z Turecka…

  36. 434 Foundry
    Kam se s.rou arabi. Slováci to tu berou útokem a plundrujou krajinu. Jeden je už dokonce premierem.

  37. Ale hlavně zdůrazňuje že za data neručí. 550 tis. Čechů? Není to nějak moc? Pokud vím, počet obyvatel ČR neklesl.

  38. Vlasto, to on si to plete a počítá do toho i Sudeťáky 🙂 Však jim echt Reichsdeutsche říkali Bémáci.

  40. “ v Praze je víc imigrantů z Moravy než z Turecka…“
    To je skoro to samý. Konec konců je známo, že asie začíná hned za negrelliho viaduktem. Někteří sice tvrdí, že až na východ od Pardubic, ale každopádně ať je to tak nebo tak, Morava je je už asie.

  41. Ad národnosti:
    je možné býti Němcem bezpřívlastkovým, od Maasy po Memel.
    je možné býti Němcem sudetským, litujícím nekonečného příkoří zrušení sudetské župy.
    je možné býti Němcem loajálním k zemi české a moravské, Deutsch-Böhme, český Němec, bémák.

  42. Nickname, také je možné být Němcem tureckým, loayálním k Erdoganovi…

  43. Schumi – 400 – no pokud vím, tak touhle dobou ještě kolem Šumaváka houby většinou rostly. Ale letos nevím, po tom suchu a teď těch ranních mrazech.

    Každopádně se tam hodlám v sobotu při kratší procházce porozhlédnout.

    Alternativně si zcela jistě můžeš s panem domácím domluvit půjčení koně a rychlým cvalem se během čtvrt hodinky přesunout na místa, kam nedojdou ani cikáni na lišky. Tam pak rostou křemenáče u kterých medituješ nad tím, jestli stojí za to kvůli nim sesednout z koně nebo popojet o kousek dál, kde budou jistě větší, lepší, hezčí…

    Mimochodem, bude na Šumavě někdo už zítra ? My dorazíme (pokud nebude mít vlak zpoždění) tak nějak po deváté večer. A přivezu ten stejně dobrý rum jako loni (pěkně vyzrálý Diplomatico, už je zabalený v tašce). 🙂

  44. Dobré ráno vespolek,

    ad houby – v naší zdeokolní lokalitě je už asi o sezóně, minulý víkend se manžel vrátil jen s jedním hříbkem v kapse… ale to je poblíž ČB, takže jižnějí to může být jiné.

  45. 406 -DeBlasio už vyhlásil, že NY půjde po Trumpvých daních. Good luck. Pamatuji jak Trum prohlásil, že nemůže svá daňová přiznání zveřejnit, protože jsou předmětem trvalého auditu IRS. Pokud se mu podařilo nějak berňák ožulit má můj potlesk.

  46. Budu na Vás vzpomínat. kdyby to nebylo tak daleko. Já zítra jedu do Sev. Karoliny, kde je v sobotu sraz veteránistů a já na něj potřebuji kamarádovi připravit jednu Daytonu. Šest dvojitejch Weberů – už jsem to asi 15 let nedělal. Snad to nezkurvím. Jo, a je deset hodin na cestě – 800 km…Moc si toho čuníka užijte. Snad napřesrok.

  47. Dušane, co je to za auto?
    Našel jsem dvanáctiválec 4,4 litru Ferrari 365 GTB4. Shelby dělal něco podobného, ale to byl osmiválec s hovadským obsahem 4,7 litru. Tam by ty karburátory krapet přebejvaly

    Zcela mimo – když jsem hledal výše uvedené, hópla mi na obrazovku tahle kráska z časů, kdy se ve filmech chlapi boxovali, blondýnky v rozškubnutejch košilích tam byly kvůli ječení a na silnicích jezdily auta s atmosférickejma motorama:
    https://www.motor1.com/news/233145/daytona-500-winning-production-cars/

  48. Dobré zas ráno… Tak nám na víkend slibují až přes dvacet stupňů celaskona a příjemné jasné dny. No, já přijedu až v sobotu, dnes je na pořadu dne jeden volenej mariáš a přespání doma… Kandidáty jsem si našel na internetu… Zdá se, že nejvíce našlápnuto mají gauneři, těsně sledováni hajzly, zatímco blbci a zloději se poněkud propadají, neboť jejich předchozí čelní představitelé operativně přestoupili ke gaunerům…
    Ale zdá se, že je to celorepublikový problém, podobné tendence pozoruju i ve svém přechodném bydlišti. Tam dokonce gauneři nazvali své uskupení velmi podobně, jako konkurenční, aby si je lidi pletli a dodali tak volebnímu klání patřičný chaos.
    Inu, pokud si vzpomínáte na Haškovu povídku „Obecní volby“, jedná se o nadčasový obraz této společnosti.

Komentáře nejsou povoleny.