Trocha poezie nikoho nezabije,

Publikováno | Autor:

aneb:

Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)

 

               O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.

               „Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.

               „Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.

               „Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“

To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.

               „Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, …..  vejdete úplně všechny.“

               Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …

               Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:

               „Ahoj.“

               A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.

               „Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …

               „Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.

               „Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“

               Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.

               Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.

               S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.

               Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.

               Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …

               „Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“

               Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.

               Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.

Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.

               „Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“

               Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.

               „To se nesmí nikdy stát.“

               Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.

               Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.

 

P O L I B E K

 

Tvůj polibek tak krátký, záhadný,

stíhá a štve mou fantazii

za tichých nocí i za rušných dní

dotekem darovaným žiji.

Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou

Sladké moje zdání!

Vidina mizí! Opět dlouhý čas

Jen láska, jenom vyčerpání.

 

               No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.

               Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:

 

N Á L A D A


 

Svou náladu teď přirovnávám

K čemu? Ke rtuti teploměru.

Je též pod bodem mrazu

A nikdo ji nikdy nepřinutí

Aby stoupla výš domluvami.

Však přilož svoji teplou dlaň či ret

a dýchni.

Uvidíš jak poskočí si hned

Jak v plamenné výhni.

Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by

Pouhý pohled, očí tvých jas

Nutí mne, abych zaříkala tě sliby

Stále znovu, zas a zas.

 

Pak nadávám si.

Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?

Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.

Proto děláme ty voloviny,

Kterým se smějem když přejde čas.

 

Je to zvláštní

Tohle žití na zemi.

Samotný člověk být nechce

A přitom se bojí

Svazovat se s druhými.

 

Až jednoho dne řekne,

Ne, tak to už nejde dál

A jde blíž k tomu,

Co dosud stál opodál,

k tomu, co do života vstoupil jeho

nečekaně, avšak natrvalo.

 

Pak padnou první slova, sliby.

Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.

A co nyní náladu přibilo mi k zemi?

Nesplněný slib.

Komu že jsem ho dala?

SOBĚ !

 

Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.

Co sní udělám?

Nevím, však jedno vím přec jistě.

Již nikdy se nesmí dostat ven!

Aby mi bránila v započaté cestě.

Nálada špatná, energií spoutaná

V škatulku malou, neviditelnou

avšak těžkou.

Nikdo ji nedokáže odnést,

nikdo ji nedokáže zahodit.

A co ji takhle někde zapomenout.

Položit, odejít a již nikdy nehledat?

ZKUSME TO!

 

 

Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.

Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.

„Mami, já jdu k Vlastikoj.“

„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „

„Mami!“

„Ne!“

Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.

               V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.

 

Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.

Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.

Byla to pohádka?

Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,

dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.

Plamen mé svíce obletuje noční motýl.

Připadám si též jako takový noční motýl,

který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.

Jakási mlha padá mi z očí …

Ach bože, vždyť já pláču.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Virtuální Vodička a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 386 komentářů u „Trocha poezie nikoho nezabije,“

  1. Ať kandiduje, já bych mu to hodila 😀 Foundry na Hrad!!!!

    teda, možná…. Podle toho, co by s ním udělalo, že čuchl k politice.
    Ale když nic jinýho, aspoň bychom měli docela pohlednou první dámu.

  2. I když stran meetoo, jestli mně paměť neklame, tak zrovna já bych mohla vyprávět. Mám takovej dojem, že to byl foundry, kdo mně jednou dojel cestou na šumavu a na jedné křižovatce, kde jsem poněkud razantněji zabrzdila, mi málem skočil na zadek. 😀 😀 😀

  3. Maydo, no jo, ty ses tenkrát, pokud se pamatuju, ploužila jak s pohřebákem.

  4. Měl jsem pocit, že sice pravou nohou lechtáš plyn, ale levou zároveň brzdíš, aby se to moc nerozjelo 🙂

  5. No,
    pokud by bylo potřeba dosadit na prezidentování nějaké to meee-tooo, tak bych navrhovala tu kozu Vlastu, co je v jakési reklamě i kozonautka 🙂

  6. no jo, to jsem ještě byla děvenka nezušená a měla jsem před sebou takový ty radosti, kdy jsem jezdila na opačnej konec Šumavu předávat dokumentaci na úřady.

    T o byla děsná sranda, protože vždycky měla přijít v pátek dokumentace hotová z tisku a šéf trval na tom, aby se to rozvezlo ještě v pátek. Dokumentace obvykle dorazila kolem desátý, kolegové mi to naházeli do auta, a já v půl jedenáctý vyjela, něco se muselo dodat do Plzně na jeden konec, něco zase na druhej, něco do Klatov a něco do Rudy. Nemluvě o CHKO, ta sídlela ještě někde jinde.

    Tak to jsem pak už jako s pohřebákem nejezdila….

  7. No, já jsem teď koukala na youtube, jestli by tam nebylo něco ke koukání. A klikla sjem na výběr nej- filmů roku 2017. Kluk má puštěný radio a tak jsem si to pustila bez zvuku, nakonec na ty trailery zvuku netřeba, jsou otitulkovaný.

    a nejlepší byly reklamy. Oni už i v místo reklam mají spoty. Nejdřív babiš s tím borcem, co prý prahu nakopne. Kandiduje ten chlap, ale mluvil babiš a ten chlap se jen tvářil jako idiot a culil se. A pak marvanová s pospíšilem, ve zpomalených záběrech jak z akčního filmu, jak dramaticky kráčejí a saka jim vlají. Fakt boží.

    film jsemsi tam tak ňák nevybrala. ale ty spoty na volby vbyly sranda.

  8. 503 – a MaYdo, neudělala jste to tenkrát schválně, aby se F. už konečně rozhoupal?? 🙂
    To je ze vztahů známé, že ona se tiše rozhodne a on náhle dostane nápad a udělá to ( např. nabídka k sňatku). A navždy je přesvědčenej, že to byl jeho nápad. Já tenhle fenomén považuji za důkaz přenosu myšlenek na dálku.

  9. Myslíte, Jirko? Ale co já bych si vzala na výrobci kanapat? jo, to kdyby kandidoval na prezidenta, to by byla jiná 😀

  10. Ono, Schumachere,(499)je to vsechno tim, ze vyraz Americky Tavici Kotel byl postaven politickou korektnosti na pranyr.Vetsina tech, kteri sem dneska privandruji ani nepomysleji do toho povestneho kotle skocit a stat se Americany. Zarucene prebendy jsou jejich magnetem. Nebo proste „mit se lip“ (Pripomina Vam to, Schumachere, neco?) jim bohate staci.

    Mate pravdu, tvar Ameriky se ani ne tak pozvolnu meni. Nasi Otci Zakladatele si neprizvali, kdyz psali Konstituci, ani Rehore Mendela ani Matzurku k porade. Nepocitali tehdy s tim, ze do Ameriky nebudou prichazet jen odhodlani, ze svych zemi vypuzeni tehdy Protestanti a vubec lide, kteri uz jakykoliv utlak nemohli snest, at uz to bylo zminene nabozenstvi, ci pozdeji nacismus, nicici lidi ruku v ruce s komunismem. A jina svinstva. Pro tyto tu bylo vzdycky misto. Amerika je adoptovala a oni, k prospechu obou stran, adoptovali Ameriku. Jak to bude jeste dlouho, co budou schopni za sebou tahnou karu plnou tech, kteri sem prisli s natazenou rukou a krome pilneho mnozeni se jim ani nenapadne z kary slezt a aspon troche zatlacit?

  11. Ale no tak … 🙂 Vždy! si žena vybírá muže! My můžeme tak maximálně utéct. 🙂

  12. 509 maYdo
    I prezident jednou dopresidentuje a jedna se pak může uchýlit na nikterak oslnivé, zato velmi zdravé a pohodlné kanape 🙂

  13. 509 – takže např. pan Drahoš by do Vás mohl drcnout a setkat se s náležitou odezvou?? Ale, ale…

  14. To si pište! Nemám většího potěšení než morálí ikony shazovat z jeich pdostavců. A ještě bych to prodala do Blesk, abych si přilepšila ke skrovné penzičce 😀

    ale ten je tak dobře střežen, že by mi to nikdo nevěřil. Sauronovo oko vidí všude.

  15. Páteční večer šumavský velmi příjemný.

  16. Dobré poledne,

    chytili, chytili mambu v Hlubočepíííích …..

    a když si přečtete i diskusi, tak zjistíte, že v mediích už neumí napsat pořádně a bez nesmylů psát ani o tom, že někomu zdrhnul had.

  19. 510 P.M. všichni putovali do Ameriky ve snaze mít se líp. Ty taky. Ne aby ses měl hůř.
    Nutnost překonat překážky byla filtrem propouštějícím vyšší kvalitu.

  20. >>519 Mluvite uz o mem druhem kroku. Ten prvni, odejit, nebyl motivovan touhou „mit se lip“.

  22. 520 P.M. čím byl motivován než tím mít se líp?

  23. Ja jsem tu uz predtim opruzoval s toleranci pro miru nasranosti. Taky jsem mluvil o nehorazne zmene v chovani lidi mezi okupaci a rokem 1970, kdy uz mira me tolerance pretekla. Kdyz jsem videl ty mnohdy stare kantory – kolegy, jak shrbili hrbet a stali v pozoru pri Sojuz nerusimij, myslic na za par let prichazejici duchod, kdyz jsem si pustil televizi, kdyz jsem videl, jak se mych ocich kdysi prima lide radi do majoveho pruvodu jako prizdisraci a ovce, uz jsem nemohl. Ono vsecko jen trochu jine znamenalo „mit se lip.“

    Kdyz jsem 21. srpna 1970 po prisne osobni prohlidce v Hornim Dvoristi ( „Soudruhu uciteli, vysvlecte se! Ano, trenyrky taky a rychle, nemam tu jenom vas!“)naposledy v zivote ponizen komunisty prejel hranice, nemel jsem pred ocima vidinu autaku, baraku, kaviaru, ci sneku. Brecel jsem vzteky.Jeste mne nedoslo, ze uz „se mam lip.“

  24. PM, mít se líp, nemusí vždy znamenat hmotné statky.

  25. Mate pravdu, kristo, nemusi. Lhal bych vsak,ze kdyz se casem jaksi zacaly ty statky objevovat zleva, zprava, ze by mne to bylo proti srsti. To „mit se lip“ dostalo i tuto, ne az uplne neprijemnou podobu.

  26. Co furt má každý s těma šnekama? Na zahradě a na louce toho bylo vždy hojně i za socialismu nicméně lid preferoval krkovičku.
    Nikomu ale nebylo bráněno si šneky ulovit a upravit. Akorát že to skoro nikdo v kotlině nejedl.

  27. Senilát je tragedie: Bek Brno, Praha: bláto z AV, striptér dokturek, havloid na dvanactce, herrdědek v Chrudimi…..
    Furt doufam, že alespoň místní zastupičstvo nepovedou „bukanyri s podporou melounů“, jak to zatim vychází…
    Sodomka a komora…..

  28. Skimici, v rodině mojí matky se dělali šneci na vánoce. Prý byla docela práce piplačka, to vytahat z ulit, očistit, vykuchat, připravit.

    Matka tvrdila, že to zas taková lahůdka nebyla, aby to za tu práci stálo.

    Ovšem v Paříži v hospůdce, kde ti to donesou hotový a k tomu sklenka vychlazeného rosé, to jejiný pošušňáníčko…

    já jsem vlastně slibovala, že o tom něco napíšu, co? Teda, kus jsem už napsala, ale nějak to není ono, nějak nevím, z jakýho konce to uchopit 🙂

  29. 528 maYdo
    šnek se neuchopuje ani z jednoho ani druhého konce ale optimálně k tomu určeným příborem.

  30. Uchopit šneka mi – na rozdíl od vyprávění o Paříži – nečinilo žádné obtíže.

    Možná na to nemám ten správnej příbor…

  31. [528] Já nevím, nikdy jsem nenašel odvahu. Ono těch mnoho hodin vaření, zaplní obydlí šnečím čmuchem. Možná existují k životnímu prostředí šetrnější postupy.

  32. 531 HzŽ
    samozřejmě existují. Koupit to v pixle s čistýma ulitkama vedle v pytlíku.

  33. Kdyz uz je tu rec o delikatesach, nedovedu si dobre predstavit nic vic srdce a jazyk potesiciho jak podbradek, cerstve vytazeny z varici vody, polozeny na prkynku. Krajic dobreho chleba po strane. Ostrym nozem rozriznout kourici hroudu tak, aby asi dva centimerty silny platek pasoval na prilozeny krajic. Hruba sul a cerstve mlety pepr. Nebe. . .

  35. 525 P.M. no sláva, došlo. Jistěže mít se líp je záležitost komplexní zahrnující například nepotřebovat výjezdní doložku, souhlas zaměstnavatele, doporučení místní organizace státostr, nedělat striptýz…

    Třebaže kontrola na letišti, případně včetně trenclí, obsahu mobilu, notebooku… ale to většina chápe, že je to pro její dobro. Proti úkladům teroristů a vyšinutcům. Tehdy u nás na hranicích proti úkladům imperialistů a vyšinutcům nechápajícím, že jde o jejich dobro v socialistickém blahu. Kdy se i zdejší žáci a studenti dočkají při každodenním příchodu do školy režimu jako při nástupu do vězení? Problém je, že už není moc kam utéct. Ještě jsou enklávy relativní normálnosti, například Finsko. Jenže to je záležitost jen času kdy i na ně vykoukne mlok.

  36. Ahoj, Schumi! Doslo. . .Komu?

    Existuji taky svetle okamziky: Judge Kavanaugh byl prave zvolen Senatem do Nejvyssiho soudu! At zije Trump!

  37. Dobrý večer. Akademici: Matlab v „Základech algoritmizace“ pro strojaře? Je to dobrý nápad? Používáte ho?
    Dovedu si představit, že ho využijí v mechanice, ale pochybuji že se s tím naučí programovat.

  38. Rudá, resp. zelená lůza ovladla Prahu…
    Takže zákaz vjezdu aut do mesta, budeme pěstovat karfiól v parcich, multilkultiKlinika do každé ctvrti, digitální Masařýk, přívozy místo havarijnich mostů, knihovno na Letné, koncertní síně misto parkovacích domů a místo piva marjanka…..
    No, voni si ještě zastřílej, až bude demogracyje zachraňovat euroamerický chalifat…..ale asi tak jenom jednou, na dožití se duchodoveho věku to pro dnesni mladé, dynamické tikitály nevypadá.
    Tak ať se jim splní vsechna přání…..

  39. Ad volby: Pořadí u nás: ANO 23%, Hnutí pro město, Socialisté, Piráti, Střed, Komunisti.
    Zmizela ODS, Svobodní nekandidovali. Realisté – moje volba – 3%.

  40. Hm. Kdyby ODS nepostavila v nasem obvode do senatnich voleb eurofanatika, mohl vyhrat.

  41. 447 – Ferrari. Už zase krásně vrčí. A tady v horách Severní Karoliny na silničkách na 1500m/nm, je trochu moc velké, ale zajíždění jsem si užl. Už jsem skoro zapomněl, že na těchhle starých (profilově) pneumatikách to auto v zatáčkách krásně kvičí. Navíc, Kavanaugh byl potvrzen, takže auto už je v garáži a s Tom pžpíjíme hrozným drinkem, který tady míchá – Czech Mule. Bydlím v Tomově autobusu s dvěma koupelnami, a podlahovou plochou 55m2. Život je většinou krásnej i ve vyšším věku. Tenhle weekend mi docela kompenzoval Břeťovo prasátko, byť tady se servírovalo v podobě Southern barbecue.

  42. Dobré ráno. Druhé kolo do senátu: buď klon Táňy Malé nebo člověk za STAN / Zelené.

  43. Kdo je Táňa Malá? Tuším, že jsem šťastný člověk, neb to jméno neznám.

  44. 543 quivis
    … neznáš, protože Tě asi nezajímaj králíci.

  45. Až teď koukám, že Kavanaugh proklatě těsně (50-48) ale přece!
    Moc bych si přál vidět vzápětí kyselý ksicht té odporné feny Feinstein 🙂 🙂 🙂

  46. Musel jsem si otevřít Googla a zjisit, že Malá je ta studióska, co chovala králíky!
    No to tešně se, skimici, dalo čekat. Je to partajně rozdělený a jedna republikánka to sabotovala.

  47. Mmch, včera byly i parlamentní volby v Lotyšsku. Opět vyhrál demokratický socialismus, místní socdem, která ale nemá místní pokrokáře typu Dienstbiera a Sobotky, naopak je volí místní ruskojazyčná menšina (hm, menšina, je jich polovina, tedy skoro víc jak sudeťáků a mají v rukách rozhodující průmysl) a není tedy rusofilní. Ostatně i její šéf, Nils Ušakov je původně Rus. Nyní Ušakovs. Si musejí všichni doplnit k příjmení to „s“ (trochu zjednodušuji) aby se polotyšštili, dělat zkoušky z toho jazyka atd. Sice Lotyše chápu, ale prakticky je to opruz a hlavně směšné (stejně viz Litevská příjmení či česká ženská příjmení), každý to nicméně dělá aby dosáhl na státní prachy.
    Vlastně ne vždy Skimic -> Skimicis. On je to vlastně tvar nominativu v prvním pádu. Podobně Sanskrt, Latina, stará Řečtina … Lotyšština nemá členy …
    Nejdelší slovo: pretpulksteņrādītājvirziens = pohyb proti směru hodinových ručiček

    Litevština (druhý baltský jazyk)
    Nejdelší slovo: nebeprisikiškia­kopūsteliaudavome = nashromáždili jsme dostatek šťovíku kyselého

    To litevské nejdelší slovo není žádná syntetická blbina, ale poměrně frekventované. Šťoviččí polívka (rusáci říkají i Zelený boršč) je výtečná a oblíbená nejen u Slovanů (Šavelevyj sup či boršč Щавелевый суп) ale i třeba v Anglii (Sorrel soup), hlavně ale i ve Francii (Soupe à l’oseille).

  49. Tvar nominativu v prvním pádu. Bože já píšu kraviny 🙂 🙂 🙂

  50. Dobré dopoledne,

    Jo, u nács doma je to taky oblíbený. Je to typicky sezóní polívka, musí se chytit období, kdy má šťovík už dost bohaté růžice listů a ještě nenasazuje na květ.
    Nebo koupit šťovík v superhyper, ale to jsem se zatím neodhodlala. I když tu větu bychom uplatnili v posledních letech spíš v záporu, údržba sadu sekačkou místo pokosení dvakrát do roka šťovíku nějak nesvědčí a pronajatou louku nájemce občas pohnojí a to mu taky neprospívá

Komentáře nejsou povoleny.