aneb:
Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)
O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.
„Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.
„Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.
„Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“
To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.
„Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, ….. vejdete úplně všechny.“
Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …
Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:
„Ahoj.“
A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.
„Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …
„Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.
„Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“
Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.
Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.
S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.
Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.
Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …
„Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“
Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.
Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.
Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.
„Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“
Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.
„To se nesmí nikdy stát.“
Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.
Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.
P O L I B E K
Tvůj polibek tak krátký, záhadný,
stíhá a štve mou fantazii
za tichých nocí i za rušných dní
dotekem darovaným žiji.
Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou
Sladké moje zdání!
Vidina mizí! Opět dlouhý čas
Jen láska, jenom vyčerpání.
No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.
Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:
N Á L A D A
Svou náladu teď přirovnávám
K čemu? Ke rtuti teploměru.
Je též pod bodem mrazu
A nikdo ji nikdy nepřinutí
Aby stoupla výš domluvami.
Však přilož svoji teplou dlaň či ret
a dýchni.
Uvidíš jak poskočí si hned
Jak v plamenné výhni.
Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by
Pouhý pohled, očí tvých jas
Nutí mne, abych zaříkala tě sliby
Stále znovu, zas a zas.
Pak nadávám si.
Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?
Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.
Proto děláme ty voloviny,
Kterým se smějem když přejde čas.
Je to zvláštní
Tohle žití na zemi.
Samotný člověk být nechce
A přitom se bojí
Svazovat se s druhými.
Až jednoho dne řekne,
Ne, tak to už nejde dál
A jde blíž k tomu,
Co dosud stál opodál,
k tomu, co do života vstoupil jeho
nečekaně, avšak natrvalo.
Pak padnou první slova, sliby.
Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.
A co nyní náladu přibilo mi k zemi?
Nesplněný slib.
Komu že jsem ho dala?
SOBĚ !
Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.
Co sní udělám?
Nevím, však jedno vím přec jistě.
Již nikdy se nesmí dostat ven!
Aby mi bránila v započaté cestě.
Nálada špatná, energií spoutaná
V škatulku malou, neviditelnou
avšak těžkou.
Nikdo ji nedokáže odnést,
nikdo ji nedokáže zahodit.
A co ji takhle někde zapomenout.
Položit, odejít a již nikdy nehledat?
ZKUSME TO!
Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.
Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.
„Mami, já jdu k Vlastikoj.“
„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „
„Mami!“
„Ne!“
Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.
V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.
Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.
Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.
Byla to pohádka?
Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,
dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.
Plamen mé svíce obletuje noční motýl.
Připadám si též jako takový noční motýl,
který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.
Jakási mlha padá mi z očí …
Ach bože, vždyť já pláču.
Mimochodem, neříkalo se tej polívce taky šči?
Autor knihy Veselé umění kuchařské Edouarde de Pomiane ji nazývá „polévka , jejíž jméno připomíná kýchnutí“
Veselé umění kuchařské byla kuchařská bible mého táty, ale tuším, že ta polívka bude spíš dědictví po pradědovi legionáři. Ale možná ji měla v repertoáru i Rettigová.
Neee! Neříkalo 🙂
538 Šimone, to je dobře, ať i další dostanou příležitost se historicky znemožnit.
Tak co teda bylo šči?
Schumachere, byls na houbách?
536 P.M., komu jinému než Tobě. Že ono „lepší“ neredukuju na luxusní žvanec.
Navíc luxusní žvanec nepřichází sám o sobě, ale je výsledkem nějakého úsilí. Pro jehož uplatnění musí být podmínky. Ve kterých úsilí může mít výsledek, ale především není znemožňováno až i zakazováno.
555 maYdo, byl, ale nepřišly. Je sucho.
553 – Schumi
Jsem rád, že alespoň někdo je optimista, ale trošilinku jsem doufal, že voličstvo je méně blbé…..je vidět, že multikulti výchova zabírá (včetně primitivních „ten (již nikoliv minutových) hours hate“) a tak si opět připomínám zde již zmiňovaný bonmot F.R.Čecha – i vy si ještě zastřílíte eurosvazáci……
Volit prý bývalého (to nejde, jednou lidovec, vždycky bolševik) lidovce, od pohledu křiváka, k tomu zkrachovalé ministy justitze a zkrachovalé prodejce mobilů a PC myší – Krndo, Dolínku – vraťte se !
554 maYdo
Polívka ze zelí. Kdyby se použil šťovík , říkalo by se zelený šči To je rozdíl.
V tom případě to má pan Pomiane blbě.
Ale to je jedno, hlavně že to je dobrá polívka.
Šči má být řídký a kyselý. Nezaměňovat moravskými či jihočeskými zelňačku urážejícími zadělávanými hnusy!
No, já zelňačku většinou nezahušťuju. Pokud nedělám tu s mlíkem. Tam se trochu mouky dát musí, jinak by se mlíko zdrclo.
Oni do toho případně eventuálně nakrájej bramboru či klasicky při podávání lžíci smetany či zakysaný smetany. Ta neošizená by měla být z hovězího i s nudličkami nakrájeného masa, klíďo nudličky mrkve případně jiný kořeny, nelekne se to ani rajčete či klasický bulharský papriky, petržel navrch potrhat ale klíďo i kopr naškubat navrch. Oni ostatně dávaj kopr i do zmrzky …
tak bramboru já dávám do všech verzí zelňačky, co znám…
Koukám, že skimic je přímo polyhistor! Zná jazyky z Pobaltí, vyzná se v Moskvě, umí vařit polívky, zná exmynystryně …. 😉
558 Šimone, je to záležitost generační. Už se projevuje generační výměna. Proto například úspěch Pirátů a naopak úpadek politických stran a hnutí s kořeny v minulosti, táhnoucích za sebou náklad minulosti, vidící a projektující budoucnost podle minulosti a snažících se minulost zakonzervovat v přítomnosti i budoucnosti. Platí přísloví o starém psu i biblických čtyřicet let. Až odejdou osmašedesátníci i devětaosmdesátníci snažící se pořád o to samé co kdysi, ale „lépe“, zrestaurovat minulost i vyhrát prohrané bitvy svého mládí. Jak stárnou, tím více se utíkají do známé minulosti, ve které znovu prožívají svá vítězství a nebo porážky a pro ten případ si splétají představy, kterými se utěšují jak by slavně zvítězili, kdyby… Jenže to dějiny neznají.
Dnešní mladí odejdou tak jak odešli ti před nimi. Při představě už jen několikatisíciletých známých dějin lidstva jsou směšné představy o zakonzervování dneška „na věčné časy a nikdy jinak“. Jsou přirozeně příznačné pro každou generaci.
Zítřejší svět patří nynějším nejmladším. A tak dál, generace za generací.
Mají své představy o životě, je to jejich život, jejich budoucnost. Ani nám by se nelíbilo, kdyby nás někdo nutil žít jako před staletími. Na dnešek sice nadáváme, ale podle středověkých představ bychom žít nechtěli.
Vbrzku vzpomeneme, i my nepamětníci, Republiky, zvané Masarykovy, později první. Někteří se snaží si ji přivlastnit, vzkřísit, předstíraje, je nynější Česká republika je jejím pokračovatelem. Není. Následníkem ano, ale ne pokračovatelem. Československo v podobě ve které bylo zřízeno, skončilo v roce 1938, pro někoho v roce 1948, pro jiného později a nakonec definitivně v roce 1992. Nikdy se už neobnoví. Ani Česká republika nepřekoná staletí. Stane se položkou v učebnicích historie, budou-li jaké. Národ a jeho kultura? Přetrvá v míře ve které je přirozeně způsobilý.
Budoucí mladí se budou dívat na naší dobu tak jako my na středověk. To by bylo nádherné. Protože jsou i nepěkné možnosti. Budoucnost je otevřená.
565 navíc je multiinstrumentalista.
561 skimici, valašská kyselica, zatím jsem ochutnal její dvě verze, je úžasná krmě. Už jen to je důvod k návštěvě toho kraje.
Podblanické kudlány jsou taky žrádlo. Recept bohužel nedodam, protože je umí teta, která to má od své matky – mé babičky. Obě kuchařky od boha. Teta umí chlebovku, kterou jsem ochoten nejen jíst, ale si i přidat.
568 Schumi
nemusím. Oni tam do toho dávaj mouku zakloktanou v mlíku. Nebo alespoň toto mi už několikrát nabídli.
Mám pocit že tam i biftek zakloktaj moukou v mlíku. Vrznou do toho zároveň ještě něco uzenýho. Peklo.
Jednou jsem to sněd někde po cestě když jsme jeli na kole z Klobouků do Trenčianských Teplic. Nebylo to snad ani padesát kiláků, za normálních okolností se ani nestačíš zpotit ale s tímto v břiše to byl očistec. Na druhý strany hranice už to přestává být tak hustá kláda a už zhruba v Ružomberoku ale jistě v Popradu ta bestiálnost končí.
Moravu mám ale samozřejmě moc rád. Nikde jinde na světě neroste okurek.
Ptakopysku netuším co je to kudlán ale to slovo ve mě vzbuzuje ostražitost. Kudlat zní jako kvedlat.
Hele, není to taky nějaká ochucená mouka uvařená ve vodě nebo v mlíku?
Ad volby: myslel jsem, že 3% Realistů jsou neúspěchem. Pak jsem se podíval na profesionální výsledek pražské ČSSD…
Dobré odpoledne… Návrat v pořádku, teď tak trochu koukám na výsledky voleb… Nezbývá mi než poblahopřát ČSSD ke sqělému výsledku, jen tak dál, soudruzi! Teď ještě aby zaplatili dluh Altnerovým dědicům… Zdá se, že jejich politika ve školství a zdravotnictví nese konečně ovoce… a jak je psáno v bibli – dobrý strom nese dobré ovoce a špatný strom nese špatné ovoce…
Horší je, že patrně došlo ke zmatení pojmů ovoce a ovce, jinak si nedovedu vysvětlit, že Drahoušek prolezl už v prvním kole – inu, voliči to tak chtěli – tak mají, co chtěli.
No a co – bylo hůř a lidi si chválili!
http://honzazz.blogspot.com/2018/10/volebni-klika.html
Jinak koukám do volebních výsledků, tohle jsme si snad fakt nezasloužili. Zase budu mít za čtrnáct dnů volný víkend. Z těch dvou je mi úplně fuk, kdo bude škodit v senátu.
570 – nevím, kde jsi v okolí Klobouk měl kyselicu zahuštěnou moukou, rozkvedlanou v mléce. Současní kuchaři (ve stravování) se učí tzv. Ameriku, což je mouka ve vodě.
Valaši v mém okolí a samozřejmě u nás doma to nikdy nedělali a nedělají.
Ovšem, jestli jste vlezli do hospody nebo dokonce nedej Bůh do Koliby mezi Klobouky a Brumovem, tak to bych se nedivil ničemu.
A hlavně, kyselica je především zimní polévka, ta má být výživná a výhřevná.
Mimochodem – skimici – Paříš Tours, to je maso. Na šotolině pšoukají galusky jedna za druhou.
576 martine TT
to už je aspoň patnáct let. Klobouky (nebo spíše Jelenovská) byla druhá zastávka když jsme jeli z Lysé hory a potom dál na Slovensko. Bylo to prostě něco u cesty s lavicema a stolem venku, kde se dala opřít kola.
577 martine tt
jseš tam? Udělal sis radost?
Tak koukám, že jste se měli skvěle. Já taky. Ležím v nemocnici. Nevím proč jsem omdlel, ale spadnul jsem z barové stoličky na hlavičku. 6 stehů na obočí, přeražený nos, polámaný (bez posunu) obličejový skelet a vyražené tři přední horní zuby. A poněkud zastřená mysl. 🙂 Kdybych den předtím nezapomněl na ten olej …
„. Nikde jinde na světě neroste okurek.“
no, já „okurek“ slýchala na svém prvním pracovišti a to rozhodně na Moravě nebylo. Ale už nevím, kdo všechno to používal a jetsli to nebyl někdo původem z Moravy.
577 jinak martine tt, klobouk dolů, chapeau 🙂
Já už bych to za den nedal. Dnes už tak dva dny, když by bylo dobré počasí 🙂
Díky Šumavákovi https://aerokarel.rajce.idnes.cz/BFPT_2018/
580 Vlasto.on
jste evidentně katastrofický typ. Proč lezete v hospodě po výškách?
Abych měl přehled? 🙂 Majitel, výborný šachysta, při volání záchranky a zametání zubů mi toto místo pro příště zakázal.
576 Martine, v hospodách Zlíně a v Luhačovicích. Nelitoval.
Proč jste omdlel …. ukázali vám lístek s útratou?
580 To byl drahej olej.
586 Schumi
v Luhačovicích????? Vloni jsem tam neuspěl s obědem. Lázeňáci obědvaj v domech a hospody v centru tou dobou jely akorát friťáky …
570 skimici, i uzené. Jedna verze se smetanou, druhá v maďarském stylu. Chuťově bohaté a kulaté.
589 skimici, dole v lázeňském areálu, u začátku kolonády. Jídelní lístek skromný ale kvalitní. Halušky na více způsobů. Výborné.
To je to co nevím. Měl jsem za večer 5 piv, to páté jsem nedopil. Tedy nebyl jsem střízlivý ale ani opilý. Asi jsem se zamyslel. 🙂 To je zatím jediné vysvětlení. 🙂
(526) Ad šneci, skimici, jeden kamarád opravdu nasbíral, upravil, snědl. Ovšem, ta úprava, to je vopruz. Takže já šneky jedl už za bolševíka, tradiční vánoční předkrm v naší rodině, ovšem až když začala Mykoprodukta prodávat konzervičky. Začátkem osmdesátých, bych tak odhadoval.
(532) Ulitky v pytlíku u konzervičky bývají moc malé. Takže mám doma velké.
501 Schumi,
to je divný. Halušky v Luhačovicích (či na Moravě) mi znějí podobně bizarně jako Soupe à l’oignon v Praze …
Opravdové halušky přece začínají zhruba na úrovni Dechtáre a východněji.
592 Vlasto.on
záleží na jemných nuancích. Pokudse Vám to stalo na Oktoberfestu, 5 piv je fakt řacha … Já už si obvykle nedám ani druhé …
A jak s tím pádem souvisí ten olej?
593 Aero
a kde vezmeš ty velké? Provádíš odsun stávajících domkářů?
Mmch, moc hezký fotky, několik kocourů.
Maydo, přeci kdyby nešel koupit ten olej, tak by neskončil v hospodě.
To ale nemá logiku.. přijdu domů a zjistím, že jsem nekoupila olej. Pak mám dvě možnosti : buď je potřeba oleje doma naléhavá a tak se s ním necourám do hospody nebo není naléhavá a koupím ho až druhej den.
já to teda řeším tím, že pošlu synka, ale vlasta možná nemá doma dorůstající dorost, který je možno takto využít…