aneb:
Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)
O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.
„Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.
„Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.
„Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“
To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.
„Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, ….. vejdete úplně všechny.“
Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …
Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:
„Ahoj.“
A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.
„Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …
„Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.
„Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“
Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.
Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.
S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.
Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.
Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …
„Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“
Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.
Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.
Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.
„Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“
Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.
„To se nesmí nikdy stát.“
Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.
Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.
P O L I B E K
Tvůj polibek tak krátký, záhadný,
stíhá a štve mou fantazii
za tichých nocí i za rušných dní
dotekem darovaným žiji.
Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou
Sladké moje zdání!
Vidina mizí! Opět dlouhý čas
Jen láska, jenom vyčerpání.
No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.
Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:
N Á L A D A
Svou náladu teď přirovnávám
K čemu? Ke rtuti teploměru.
Je též pod bodem mrazu
A nikdo ji nikdy nepřinutí
Aby stoupla výš domluvami.
Však přilož svoji teplou dlaň či ret
a dýchni.
Uvidíš jak poskočí si hned
Jak v plamenné výhni.
Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by
Pouhý pohled, očí tvých jas
Nutí mne, abych zaříkala tě sliby
Stále znovu, zas a zas.
Pak nadávám si.
Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?
Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.
Proto děláme ty voloviny,
Kterým se smějem když přejde čas.
Je to zvláštní
Tohle žití na zemi.
Samotný člověk být nechce
A přitom se bojí
Svazovat se s druhými.
Až jednoho dne řekne,
Ne, tak to už nejde dál
A jde blíž k tomu,
Co dosud stál opodál,
k tomu, co do života vstoupil jeho
nečekaně, avšak natrvalo.
Pak padnou první slova, sliby.
Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.
A co nyní náladu přibilo mi k zemi?
Nesplněný slib.
Komu že jsem ho dala?
SOBĚ !
Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.
Co sní udělám?
Nevím, však jedno vím přec jistě.
Již nikdy se nesmí dostat ven!
Aby mi bránila v započaté cestě.
Nálada špatná, energií spoutaná
V škatulku malou, neviditelnou
avšak těžkou.
Nikdo ji nedokáže odnést,
nikdo ji nedokáže zahodit.
A co ji takhle někde zapomenout.
Položit, odejít a již nikdy nehledat?
ZKUSME TO!
Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.
Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.
„Mami, já jdu k Vlastikoj.“
„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „
„Mami!“
„Ne!“
Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.
V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.
Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.
Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.
Byla to pohádka?
Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,
dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.
Plamen mé svíce obletuje noční motýl.
Připadám si též jako takový noční motýl,
který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.
Jakási mlha padá mi z očí …
Ach bože, vždyť já pláču.
Pankrác, tedy katastrální území Krč.
No, pokud by to bylo napsané tímhle stylem, tak jo. Ale tajovej komentář v našich mediích těžko najdeš.
Aspoň mně by to tak přišlo. Nejsem z těch, kteří při slově „rusko“ poskakují jako pumrdlík na žhavý plotně a ztrácejí soudnost.
Mimochodem, proč mi vykáš?
Dermoplastický preparát je vycpanina, dle strýčka googla.
752 bylo k 748. Píšete nějak rychle 🙂
753. jo, správně. Já to po ránu slyšela v radiu v reportáži o nějakej výstavě v muzeu v Kroměříži. Jeden se furt dovzdělává….
Proč se nemůže říct „vycpanina“ a musí se používat takovej dlouhej opis? Že by za tím byla taky nějaká korektnost?
[755] Jo, ono některé věci líp vyzní. Třeba inkunábule × plesnivá kniha.
skimici,
shodou okolností jsem dnes četl článek Martina Pánka na Liberálním institutu o obou laureátech. Pro vyloučení všech pochybností – nedoporučuji Ti číst text, ani odkazy v textu nebo shlížet videa, jen upozorňuji na jeho existenci 🙂
Pokud jde o laureáty. Znám trochu práci Petera Romera a jeho úvahy o „chartových městech“ typu Singapore nebo Hong Kong jako náhradu finanční pomoci zemím tzv. třetího světa. Oni tihle lidé nejsou u milovníků masivní finanční pomoci (typu Jeoffreyho Sachse a jemu podobných) příliš oblíbeni (zesnulá Elinor Ostrom psala pozoruhodné práce). Oni svůj výzkum obvykle provádějí na místě a nikoli v Bostonu nebo New Yorku :-). Williama Nordhause znám jako všichni kvůli učebnici, jinak o něm nevím nic. Důvodem je však můj postoj k makru. Ale je spousta lidí, kteří v těch abstraktních symbolech nacházejí kámen mudrců.
Vzhledem k tomu, že v debatě na praseti někteří projevili zájem o ten recept na žampiony, který kdysi napsal Rejpal na Neviditelného Psa tak jej umístím sem. Kdysi jsem si ho okopíroval a dodnes ty žampiony občas dělávám.
===================================================================
Žampiony podle Rejpala
Z množství receptů na plněné žampiony tento je americký s farmářskou příchutí. Důležitou surovinou je tak zvaná pork sausage, což není párek, buřt, nebo salám, ale okořeněné mleté vepřové. V amerických supermarketech se dostane jak na váhu, tak i formované do placek asi jako vepřenky. Typickou chuť dodává šalvěj, saturejka, muškátový oříšek, zázvor a majoránka. Mleté vepřové se zabijačkovým kořením na jitrnice také funguje. Já jsem se prakticky stejný předpis naučil kdysi v atlantském Hiltonu a pak jej později připravoval v Playboy Clubu jako jednohubky na bar.
Rozpočet
16 středně velkých žampionů
1 lžíce másla
1 lžíce nasekaných šalotek
2 stroužky česneku
šťáva ze dvou citronů
čtvrt kila pork sausage (okořeněného mletého vepřového)
1 vejce
čtvrt šálku šlehačky
1 lžíce nasekané petrželky
půl šálku strouhanky
čtvrt šálku vody
2 lžíce nastrouhaného parmazánu
půl lžičky sladké papriky
Postup
Předehřejeme troubu na 205 C (400 F).
Opláchneme žampiony, odkrojíme nohy a na drobno nasekáme.
Na másle zpěníme šalotku a česnek. Když jsou šalotky do skleněna (po 3 minutách), nikoliv zlatové, přidáme nasekané nohy z žampionů, šťávu z jednoho citronu a polovinu soli.
Smažíme pět minut za stálého míchání. Přidáme mleté vepřové (sausage) a na mírném ohni asi deset minut táhneme za občasného míchání až se šťáva vysmahne do tuku. Přidáme vejce, smetanu, pažitku a strouhanku, dobře promícháme a odstavíme z ohně.
Na menší pánvičce ve vodě, šťávě z druhého citronu a zbytku soli povaříme pod pokličkou kloboučky žampionů dutinou nahoru asi pět minut a slijeme. Houby naskládáme na máslem potřený plech, opět hlavou dolů, do dutiny lžičkou navršíme náplň tak aby hmota byla rozdělena rovnoměrně.
Houby (ne plech) posypeme parmazánem smíchaným s paprikou a zapečeme 5 minut na horní polici v rozpálené troubě. Podáváme jako jednohubky, teplý předkrm, nebo jako přílohu ke steaku. (Tenhle předpis byl prý oblíbená varianta prezidenta Cartera. Pokud se vám zdá recept s masitou náplní příliš bohatý, blamujte Jižany a Jimmyho Cartera, šéf Heller a já jsme v tom oba nevinně).
Dobrou chuť !
(743) Matzurko, výsledky Ruska i Německa hovoří jasně, prakticky ve všech oborech. Takže představovat si místo Německa Rusko jistě lze, ale tím se dostáváme úplně jinam. Ekonomicky, v současné době, na rozdíl od let třicátých, i politicky a IMHO i mentálně. Naši politici jsou, naštěstí a většinou, realisté. Naše ekonomika je napojená na Německo a těžko to změnit. Jistěže se najdou i jurodiví typu Zeman nebo Foldyna, ale naštěstí jsou to vyjímky.
zkus si představit, že by tam místo Německa bylo všude Rusko. – no tak by autora sprdli jiní, než Robejška za tohle. A zastali se ho taky jiní, ono Rusku ta snaha o hegemonii nebo impérium taky není cizí.
(744) Němci mají taky jeden pokus, první světová byla něco krapátko jiného než druhá.
(748) Rusko je jiné, ale také o něm lze sepsat vyrovnanou věcnou analýzu (a i tu někdo vezme a někdo zkritizuje).
Tak znovu,
Robejškova analýza mi nepřišla zcela dobrá, neboť popisuje jen pozitivní stránky Německa. I když věcně, přeci jen mi přijde takový popis servilní, salámovou metodou nás připravující na Německo nade vše. Howgh.
„Němci mají taky jeden pokus, první světová byla něco krapátko jiného než druhá.“
Jo, to máš pravdu. Konec konců to ani nebyli němci, kdo ji začal. Asi se k tomu schylovalo na všech stranách a bylo spíš věcí náhody, kdo začne. Nikdo tehdy tyky neměl předastavu, k jakým koncům to může vést.
I když já mám za to, že název 1. světová by si podle rozsahu zasažených oblastí zasloužila sedmiletá válka a že tahle byla až druhá. Jenže to ještě nebyly takové prostředky, jako bojové plyny, tanky a letadla, což dodalo konfliktu úplně jiný level.
Matzurko, to je věc každého, jaký má na tu analýzu názor a pokud Ti přiopadá servilní, OK.
Jen bych podotkla, že počítat s pozitivními stránkymi protivníka je třeba a podcenit je a nebrat je v úvahu není zrovna taktické.
Nevím, na co chtěl připravit Robejšek, já jsem si z toho odnesla, že Německo halt vždycky bude usilovat a o nadvládu a že s tím musíme nějak počítat.
pokud jde o „Německo nade vše“, tož pamatuju doby, kdy byl sovětský svaz nade vše, takže na tenhle salám už těžko někomu skočím….
Ono „Německo nade vše“ ani srovnání všech do lajny (gleichschalten) nepůjde, dokud si neurovnají vnitřní záležitosti. Někteří si dříve nechali vzít svou českou, polskou, francouzskou minulost a stali se „Němci“. Noví Němci původem např. Galořekové si svou kulturu jen tak vzít nenechají.
Je ještě jedna věc, pokud má něco fungovat, musí tomu někdo velet. Jinak to prostě nefunguje. Němci k tomu velení mají nějaké předpoklady, jiné zase ne. Další adepti na velení jsou tradičně Frantíci, také nějaké předpoklady mají a nemají spoustu jiných. Pokud by existoval EUnijní politický národ a EUnijní politické strany, tak by se to velení řešilo relativně přirozenou cestou. Jelikož neexistuje ani jedno, tak se to různě pokoutně pytlíkuje a v tom ekonomická i politická převaha nějakého státu hraje podstatnou roli, která bude stále větší tím, jak budou Němci postupně ztrácet pocit viny za válku. Zmenšovat by ji mohlo to vytváření národa EUnijního, ale to půjde pomalu, vůbec, nebo dokonce zpět.
AK: kdo velí mezinárodnímu obchodu?
Všechno nejlepší Štefanům i Ištvánům. Jak se řekne dolnouhersky důchodce? Uštván Léty.
Jak chceš vytvořit eunijní národ? Eliminovat národní jazyky a národní historie? To asi nejde.
Pořád lidi, kteří žijí v tomhle koutě světa budou za sebou mít jinou historii, jinou mentalitu, jiný zkušenosti a jiný uvažování, než lidi žijící třeba ve středomoří.
Možná si budou do nějakejch kolonek psát národnost EU, ale ty rozdíly se tím nevymažou.
https://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/nezakonne-financni-urad-zada-detaily-o-svatebni-hostine_498912.html
Když jsme u těch Ištvánů a štvanic. Prý je malá porodnost, mladí se už nežení a nevdávají. Pamatujete, že někdy financové fízlovali svatební hostiny? Možná za Hitlera, jinak si to nedovedu představit.
(765) Nějaká základní pravidla dává WTO. Jenže obchod nemusí minimálně chránit hranice.
(766) Nechci, konstatuji. Chtějí jiní, co stále více integrují EU a bez toho politického národa to dopadá blbě.
AK: chtěl jsem jemně naznačit, že některé věci fungují i bez velení 😉
https://www.podnikatel.cz/clanky/bernak-zadal-detaily-o-svatebni-hostine-i-po-manzelech-kteri-meli-hostinu-doma/
Lidé to chtějí rychleji, než PK tušil.
Koukám, že už to tu bylo v [767].
Kdo nerefreshuje, opakuje.
Když vidím, jak neschopná vlastné ruská tajná služba, která rozhoduje po celém světě, je
https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/485557-fatalni-prehmaty-ruske-rozvedky-odhalenych-agentu-jsou-stovky.html
Tak mne jímá hrůza co se bude dít poté, co se zlepší.
Ad 770 – voliči to tak chtějí.
No, AeroKarle, srovnávat výsledky Německa a Ruska… Kvůli Némecku Evropa přišla o své postavení ve světě. Opakovaně. WWI, WWII a sociální stát.
Z tohoto pohledu jsou výsledky Ruska lepší, neboť domrvilo jen střed a východ Evropy, ani ne celý.
Germanofilům připomínám, že bolševickou odnož sociálně demokratické strany Ruska zaplatili a vyzbrojili Němci. Že první rudoarmějci byli Němci a Maďaři ze zajateckých táborů. Lenin a Stalin byli němečtí agenti.
[773], [774] Ano, mrvili rukou společnou a nerozdílnou.
716 MaYdo, máme kliku. Být tu mamuti, za standard by prohlásili tundru.
Jéje,
nojo, tak Štefanům i dalším jazykovým variantám všechno nejlepší 🙂
2 Petr Kunetka ad 772 – no, on už se i mladší Klaus podivoval, že ještě nebylo zveřejněno jak a nakolik zde ruská tajná služba zmanipulovala volby. Já bych tipoval tak 3 dny až týden, než se objevěj nějaký ty nezvratný důkazy… Sice je pro jistotu nikomu neukážou, ale budou naprosto věrohodné, logické a bezesporné… A určitě za tím stál osobně Putin…
770 – to abych začala schovávat účtenky z nákupů, ne? Co kdyby chtěl finančák zjistit, jetsli všecno, co mám v lednici, jsou agrofertí výrobky z Alberta a jestli tam neukrývám třeba nezdaněných deset vajec od sousedky na chalupě?
PeSi,
Putin neměl čas, slavil narozeniny 🙂
A náhodou v hackování už začíná vystrkovat růžky Čína !
744 – jo, tak v tomto ohledu je v soutěži, kdo nejvíc rozesral evropu, přičíst Německu nějakej ten bod k dobru. I když nakonec to asi nedopadlo, jak si představovali….
No a jinak, jedna pozitivní zpráva – Hřebejkovi se zlepšilo zažívání… Už nebleje… Vyjímečně…
2 Matzurka – no, tak si k narozeninám udělal radost a totálně zmanipuloval zas jedny volby… Přece bys mu nechtěla upírat jeho koníčky…
Já vidím Putina, jak manipuluje volby v Praze, aby se Čižinský stal primátorem. Nebo aby Drahoš vyhrál první kolo. Vot, molodci.
Zcela OT: Lügenpresse a latence: https://zpravy.idnes.cz/kazani-arcibiskupstvi-katedrala-svateho-vita-svaty-vaclav-petr-pitha-istanbulska-umluva-gsf-/domaci.aspx?c=A181009_100435_domaci_lre
Snažím se uvažovat, čím asi je doba latence dána… Politruci pravdolásky nejprve potřebovali tolik času k tomu, aby Piťhovo kázání (které jsem si poslechl již někdy před týdnem) nevědomým čtenářům převyprávěli? Anebo je to spíše tak, že zjistili, že se mezitím jinými kanály (např. na YT teď skoro 17 tisíc shlédnutí, viz https://www.youtube.com/watch?v=vBiyz38PSdQ) již rozšířilo natolik, že pro cíle progresivismu bude lepší přestat zamlčovat a začít překrucovat?
(Jinými slovy, že na jednu položku s nechutí a opožděně zmíněnou Lügenpresse připadá deset či sto zamlčených, s nimiž bychom se měli seznámit právě tak, jako s tím kázáním, jenže o nich odnikud nevíme?)
764 — Je ještě jedna věc, pokud má něco fungovat, musí tomu někdo velet. — To celé je velmi zajímavé téma, AeroKarle, nemám však bohužel dost času. Dovolím si tudíž zastavit se pouze u této jediné věty.
Myslím, že to tak úplně není. Úspěchů evropské civilizace totiž nebylo téměř vůbec dosaženo jednotným vedením (kdysi třeba papežovým), naopak si Francie běžně brávala za spojence proti císaři Vysokou Portu; ale i tehdy stále existovalo určité vědomí sounáležitosti (a od něj se odvíjejících společných zájmů, ač třeba vágních a zároveň provázených rozdílnými). On je to hodně pofidérní pojem; zhruba snad jde o jakousi automatickou sounáležitost kulturní či civilizační. Samozřejmě i to je velmi obtížné vymezit a definovat obecně; když si ale představíš pohromadě třeba Angličana, Francouze, Itala a Němce, Araba, Číňana, Japonce a černocha, hádal bych, že statisticky vzato, zprůměrováno a protaženo skrz posledních 10 století se většinou ňáká ta sounáležitost objeví celkem spontánně zrovna mezi těmi prvními čtyřmi. A bude mít mnohem větší váhu i dopad než případné společné velení.
O tom, jaké bych z něj měl (historickými zkušenostmi podložené) obavy, se teď rozepisovat raději nebudu.
„Jinými slovy to znamená, že násilí vůči ženám bude jasně bráno jako porušení lidských práv a forma diskriminace.“
Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/kazani-arcibiskupstvi-katedrala-svateho-vita-svaty-vaclav-petr-pitha-istanbulska-umluva-gsf-/domaci.aspx?c=A181009_100435_domaci_lre
No, tak to by si měli nejdřív ujasnit prosazovatelé úmluvy mezi sebou, že bít ženský je fuj. Nevím, jak to chodí u nich doma, u nás v rodině se odjakživa považovalo normální nemlátit se navzájem i bez nějakých zákonů a smluv.
A když někdo považuje za normální, tak teda nevím, jetsli mu v tom zabrání nějakej kus papíru.
A taky teda nevím, jak to dají do souladu s radikálním islámem.
Ono asi halt v tom sv. Vítu těch pravdoláskovních politruků moc nebylo. Konec konců oni mají svého svatého a patrně se kořili jeho ostatkům.
(769) Pochopil jsem, nickname, akorát si nejsem jist, zda státy či nadstáty.
(773) Petře, uvažuji-li já nebo Robejšek o současné situaci, pak současné výsledky jsou nepochybně důležitější než WW1 (kde ostatně nebylo viníkem jen Německo, WW2 a sociální stát, jehož vynálezcem taky není jen Německo. Evropa přišla o své postavení ve světě celkem zákonitě, vysílila se vzájemnou válkou a socialismem, nastoupily tehdy ještě svobodnější USA (a EU to dorazí).
(785) Jestli Zpátečníku ten popsaný závěr skutečně řekl, tak mi fakt připadá trochu přehnaný (zatím).
784 – n, je to blbý. Buď budou muset připustit, že Putin volby neovlivnil a ten blbej nesvéprávnej lid volil vlastní hlavou nebo budou muset přiznat, že Drahoš je Putinův agent 😀 😀 😀
to je teda docela propagandistický oříšek….
789 — On tam mluvil dost obrazně, zejména. Nemám teď kdy si to poslechnout znovu, a po týdnu si doslovné formulace nepamatuji.
Nicméně zlovůli pravdolásky pokládám za prokázanou i v tomto případě.
(786) Ale já Zpátečníku netvrdím, že EU má mít jednotné velení. Já bych ji taky radši viděl jako spolek spolupracujících, kteří mají svá velení, vyhovující jejich odlišným naturelům. Jenže z téhle úrovně postoupila někam mezi a to nemůže uspokojivě fungovat. Možnosti jsou IMHO pouze, že zacouvá k tomu, co jakž takž fungovalo (nepravděpodobné, už moc lidí má koryta nad tím), nebo tedy akceptovat nějaké to velení. To je jak ten Robejšek, uvažuji o možnostech, ne o tom, co bych si přál já.
Evropa se propracovala k prakticky světovládě konkurencí svých států. Jenže ty se pak oslabily válkami mezi sebou a navíc, USA ovládly celé své území, byly a jsou větší a měly onen politický národ, umožňující nějaké to velení, takže zákonitě šly do vedení.
791 — zejména ke konci toho kázání. — Omlouvám se, dělám zároveň leccos dalšího.
Já to náboženství moc nesleduju, takže jsem neposlouchal ani kázání. Ale ten napsaný závěr mi přišel trochu moc, takhle rychle to nejde ani Petrovi.
792 — Zase jen (moje) útržkovitá reakce, AeroKarle. I u těch USA myslím je (obtížně zodpověditelnou) otázkou, nakolik v jejich úspěchu hrálo roli společné velení a nakolik kulturní civilizační a politická (relativní) homogenita, která to jednotné velení (vůči zbytku světa) ovšem též podmiňovala, ale která vedle toho působila i sama o sobě.
(795) Na to já mám teorii, že správné vedení je takové, jaké vyhovuje místní mentalitě a zvyklostem, tedy té kulturní civilizační a politické (relativní) homogenitě. Někde lidi chtějí více, jindy méně. Funguje to, když se to přání ± shoduje s výsledkem, což v tehdejších USA asi jo.
No, mně politický národ připadá jako poměrně nestabilní záležitost.
Ostatně neosvědčil se ani národ československý.
Problém politického národa je ten, že když pomíjejí politické poměry, která ten národ drží pohromadě, tak už není nic. Chybí společná historie, generace společného soužití, společná tradice.
Ten politický národ v USA vznikl při dobývání jen sporadicky zabydleného a neobývaného kontinentu. Převážně z lidí, kteří neměli moc perspektiv v Evropě, a šli do ameriky za lepším, kde sice byli svobodnější než poddaní v Evropě, ale nikdo jim nic zadarmo nedal, co si neodmakali, to neměli. To bylo to, co je spojovalo. Nutnost nějak se domluvit, protože bylo třeba přežít v podmínkách, kde nic není zadarmo.
Jenže dnes se mi jeví Amerika jinak. Už to není země pro průkopníky a dříče, i tam je plno takových, co chtějí ledacos zadarmo, mají pocit , že na to mají právo a plno dalších, kteří si z uspokojování téhle poptávky udělali živobytí.
Takže co dnes spojuje ten politický národ?
796, 792 — Teď už musím startovat do terénu, tak jen heslovitě a spíše k 1. odst. 792. Neexistence (přijatelného) evropského velení se třeba někomu může jevit býti důsledkem toho, že si moc usurpovala klaka pochybných neomarxistických strejců, zatímco se slušnými inteligentními odpovědnými lidmi by to třeba bylo lepší… Jenže o sjednocení se snažili už např. Napoleon a Hitler, a výsledky také nic moc. Proto je lépe nezapomínat na možnost, že to nejde už z principu, kvůli specifické povaze evropských národů, společností a států; a že je to právě tato nemožnost, která logicky způsobí, že každý pokus tam vždy přivede jen tyhlety či ještě horší figury.
(797)Ostatně neosvědčil se ani národ československý. – on taky fakticky nebyl. Vzniká přirozeně, ne administrativně. Sovětský, jugoslávský, belgický taky není. Švýcarský asi jo.
(798) To je Zpátečníku ta moje možnost 1, zacouvat, protože to nejde. Jak je pravděpodobná, to asi víme oba.
„Proto je lépe nezapomínat na možnost, že to nejde už z principu, kvůli specifické povaze evropských národů, společností a států“
Já bych řekla, že naopak specifická je situace v USA, kde to šlo. Navíc to USA založili bývalí Evropani, takže tu specifickou povahu evropských národů si dovezli s sebou.
Když se podíváte do historuie, všude tam, kde byla koncentrace taková, že to umožňovalo vznik státního útvaru, se státy moc nekamarádily, ale spíš se rvaly mezi sebou. A pokud se nervaly, tak stejně veškeré kroky byly činěny za účelem ovládnutí co největšího kusu území jinými prostředky.