aneb:
Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)
O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.
„Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.
„Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.
„Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“
To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.
„Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, ….. vejdete úplně všechny.“
Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …
Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:
„Ahoj.“
A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.
„Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …
„Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.
„Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“
Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.
Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.
S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.
Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.
Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …
„Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“
Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.
Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.
Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.
„Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“
Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.
„To se nesmí nikdy stát.“
Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.
Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.
P O L I B E K
Tvůj polibek tak krátký, záhadný,
stíhá a štve mou fantazii
za tichých nocí i za rušných dní
dotekem darovaným žiji.
Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou
Sladké moje zdání!
Vidina mizí! Opět dlouhý čas
Jen láska, jenom vyčerpání.
No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.
Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:
N Á L A D A
Svou náladu teď přirovnávám
K čemu? Ke rtuti teploměru.
Je též pod bodem mrazu
A nikdo ji nikdy nepřinutí
Aby stoupla výš domluvami.
Však přilož svoji teplou dlaň či ret
a dýchni.
Uvidíš jak poskočí si hned
Jak v plamenné výhni.
Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by
Pouhý pohled, očí tvých jas
Nutí mne, abych zaříkala tě sliby
Stále znovu, zas a zas.
Pak nadávám si.
Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?
Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.
Proto děláme ty voloviny,
Kterým se smějem když přejde čas.
Je to zvláštní
Tohle žití na zemi.
Samotný člověk být nechce
A přitom se bojí
Svazovat se s druhými.
Až jednoho dne řekne,
Ne, tak to už nejde dál
A jde blíž k tomu,
Co dosud stál opodál,
k tomu, co do života vstoupil jeho
nečekaně, avšak natrvalo.
Pak padnou první slova, sliby.
Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.
A co nyní náladu přibilo mi k zemi?
Nesplněný slib.
Komu že jsem ho dala?
SOBĚ !
Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.
Co sní udělám?
Nevím, však jedno vím přec jistě.
Již nikdy se nesmí dostat ven!
Aby mi bránila v započaté cestě.
Nálada špatná, energií spoutaná
V škatulku malou, neviditelnou
avšak těžkou.
Nikdo ji nedokáže odnést,
nikdo ji nedokáže zahodit.
A co ji takhle někde zapomenout.
Položit, odejít a již nikdy nehledat?
ZKUSME TO!
Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.
Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.
„Mami, já jdu k Vlastikoj.“
„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „
„Mami!“
„Ne!“
Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.
V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.
Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.
Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.
Byla to pohádka?
Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,
dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.
Plamen mé svíce obletuje noční motýl.
Připadám si též jako takový noční motýl,
který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.
Jakási mlha padá mi z očí …
Ach bože, vždyť já pláču.
Štěpánek ke cause soudce C. :
„Kdyby se i v České republice o tom, kdo bude sedět v jaké funkci, mělo rozhodovat podobně jako v USA podle minulých sexuálních aktivit dotyčného, nemohl by být Václav Havel ani starostou na Praze 1.“
🙂
[846] Takže pobavilo, to jsem rád.
[847] Pokud v jejich tradici má hlavní představitelka zpívat, tak bych tohle kriterium nevynechával. S ostatním ať si blbnou dle libosti. Ono takové disharmonické lu-lu-lu-lu… může v nevinné oběti vyvolat nejrůznější reakce.
Na druhé zamyšlení,
v antickém Řecku a dále mohli divadlo hrát jen muži (dtto v čínské opěře ještě donedávna). Takže naopak postavení ženy do představitelky ženskké role – tedy sv. Lucie – by naopak měly gender-tardi vítat a aplaudovat, že se tím demostruje konec útlaku žen…. 😉
Jen muži?
A jak ti Řekové a Číňani obsazovali erotické kousky? Zvláště ty explicitní. Já sice vím, že kdo hledá, díru najde ale porno muselo to být u antických Řeků mého pohledu poněkud fádní. Člověk si ovšem zvykne na všechno. Nemusí být každý den neděle, stačí, že je občas i sobota …
skimici,
netuším, ale v čínské opeře se víc tancuje než souloží… aspoň dle ukázek, co jsem měla možnost zahlédnout.
Nezapomeňme, že v obou kulturách existovaly nevěstince, tak kdo by se na to chodil čučet do divadla, když si za přiměřený obolus mohl jít užívat přímo.
Musím se Matzurko někdy na čínskou operu podívat. Naprosto netuším o co v čínské opeře jde ale nyní již mám základ – vím, že se tam nesouloží. S tím se už dá pracovat. Dal jsem i Lebedinnoje ozero, dám i čínskou operu 🙂
Netušíte jestli tam Deuse ex Machinu spouštěj na lanu nebo přiletí na nějakém oheň chrlícím drakoušovi? To by se mi moc líbilo 🙂
2 Honza ze Žižkova ad 852 – to je pravda, pokud by někdo v mé blízkosti začal vydávat disharmonické lu-lu-lu-lu, tak by hrozilo, že se pochčiju…
No, nezapomínejte, že opera je divadlo, kde se umírá a přitom se zpívá…
2 skimic – drakoušovi nebo drahoušovi? No ale drahouš nechrlí oheň, ale bláboly…
Of topic – Martine tt
ptal jsem se včera odpoledne v motorestu Rasová, to je něco u Lopeníku (netuším co je Lopeník ale je pod ním i Bystřice, tedy asi hora, hory tam ale nejsou) a řekli mi, že se polívka ze zelí sice zakloktává (oni taky), ale mlíkem až někde daleko na severozápad až u Luhačovic. Tak já nevím. V Luhačovicích jsem se před rokem ve městě na oběd nechytl a musel jsem potupně zpět do hotelu, kde se nicméně vaří božsky. Augustiniánský dům. Kdyby Ti přesto nechutnalo, v křídle na kraji hned vedle restaurace maj i kapli 🙂 No – požil jsem pro sichr ještě na druhé straně nezakloktanou, zato s úžasnou klobáskou co tomu dala červenou barvu.
[858] A tou jsou i jiné inspirativní slabiky.
„opera je divadlo, kde se umírá a přitom se zpívá…“
záleží ovšem na tom, jak mají diváci a pěvci rozděleno, kdo umírá a kdo zpívá.
skimici,
PeS to popsal výstižně, tak tady máte varování předem
https://www.youtube.com/watch?v=5rgNRdbPdtg
Kolik drakoušů se tam vyskytuje netuším, já fakt zahlédla jen zlomky – např. ve filmu „Farewell my concubine“.
https://en.wikipedia.org/wiki/Farewell_My_Concubine_(film)
Skimici – 861 – byla to klobása nebo paprika nebo nejspíš obojí? 😉
JInak se zelňačkou je to jako s bramboráky, bramborovým salátem, žemlovkou – co kraj, ves, osada – jiný recept a navíc jiný název, jiný postup, jiný výsledek. Zelňačka, zelná polévka, kyselica – vše má stejný základ – kysané zelí a brambory – a liší se v ostatním – klobása, paprika, uzené, smetana, záklechtka, zásmažka….
A to píšu, ač bych mohla být nafrněná, že někdo neví, co je Lopeník … 🙂
A u nás se do zelňačky nedává žádná záklechtka ani zásmaška, ale houby.
865 Dano
byla to kobása asi s paprikou (tak červený to zas nebylo). Klobása byla spíš měkká, maďarského typu, žádnej pendrek, evidentně k vaření.
Lopeník – jezdím kolem téměř dvakrát déle než je tunajší republice ale nevím, nicméně slibuji, že si příště udělám čas a domorodců se zeptám o co se jedná. Sám mám následující teorii: kousek vedle je rezervace s místníma indiánama, Vlčnov či Kunderov s těma památkově chráněnýma chaloupkama, kde se pro turisty provozují machistické rituály zprostředkované chronicky ožralými týpky v bizarních oblečcích.
Nedaleko v jistě též rázovitém lese se mohl natáčet i dětský horor o chlapci s děvčetem co loupali jakési stařeně perník ze střechy a všelijak to dopadlo (nebudu prozrazovat). To jen kraji nadává na bizarnosti – perník na střeše, Luhačovice za humny. Jinde by se to nemohlo stát.
A protože moravština je komplikovaná (Bóchal, Křópal, Lópal), perníček neloupali ale LÓPALI. Odtud se lesíku začalo říkat Lesík Lópeník a lesní homoli, vyvýšenině Lópeník. Kartografové to zkrátili na Lopeník, protože nebylo jasné, co je to za znak, jelikož prostředkem čárky šla čerchovaná vrstevnice.
849 – quivis – žádná výslužka, to je služba!
861 – skimici, Lopeník, je obec. Pokud mluvíš o hoře, tak Lopeníky jsou dva – Malý a Velký, zvaný též mezi mládeží Lopata. Tys asi jel z Trenčína na Moravu po dálnici a odbočil jsi sedm kilometrů pod Trenčínem na Drietomu a Starý Hrozenkov.
Toto území už není Valašskem. Valašská kyselica ale nebývá červená paprikou nebo paprikovanou klobásou, to je zvykem hlavně na druhé straně hor, na Slovensku.
„A to píšu, ač bych mohla být nafrněná, že někdo neví, co je Lopeník …“
Pokud vím, Lopeník se před časem smutně proslavil malérem při nějaké rallye, kdy auto vyletělo z trasy a zabilo několik diváků. Mám dojem, že to byly tři nebo čtyři holky ve školním věku.
Hurááááá….hurááááá…huráááá. Právě jsem otevřela doporučený dopis z KSOV – zvítězila jsem! Zapsali náš spolek hned na druhý pokus.
Takže se mohu v „klidu“ věnovat lovení myši, která mi tu pobíhá od koupelny přes chodbu do pracovny. Nebo jsou tu myši dvě? Už jsem nastavila 8 pastí, tak uvidím. 🙂
869 – Ano, MaYdo, bylo při Valašské rally. Nešťastná událost, kterou odskáče jeden kluk, který nedomyslel náhodné události.
871 – Dano, asi neodskáče. Krajský soud rozsudek zrušil a státní zástupce obžaloval další tři osoby z Rallye sportu a Autoklubu. Tedy ty, kteří odpovídali za instruktáže pomocných pořadatelů, za vytyčení trati a únikových prostor, stejně jako míst pro diváky.
Já vím, Martine. Ale ten kluk, pokud je normální, bude celý život žít s tím, že měl-neměl a vůbec. Navíc ty holky byly jeho kámošky. Tenhle případ je ukázkou, že i dobře míněna pomoc se může zvrtnout…
Prostor byl asi vytyčen dobře, ale holky vlezly kam neměly. Tak nevím, co si na vytyčovatelích vezmou. Kluk pořadatel je měl vyhnat, ale nevyhnal, alespoň podle četných zpráv a zpravodajství soudě.
skimici,
vy tou malebnou krajinou jezdíte už dvě století ?! Nejste příjmením Makropulos ?
Jinak musím přiznat, že ze všech polévek se zelím mám nejraději boršč. A ten jsem si oblíbila ještě dříve, než by to mohlo být příznak rusofilství – konec konců mám první recept od známé, kterou to naučil vařit její manžel s židovsko-ukrajinskými kořeny (tedy narozen na Ukrajině v židovské rodině).
875 Matzurko
Hi hi. Já to počítám od roku 1993. Tedy si připadám ještě mladě ..
S tím borščem to máte dobře. On je doma hlavně na Ukrajině. V Rusku je to trochu jiné a v Polsku je to sytě rudá kapalina, která je v zimě supr v kelímku dole ve frontě pod sjezdovkou, v restauraci vám do toho pyšně hoděj i slizskou raviolku….
Prokrista proč mám být zrovna Makropoulos ????? Řečtinu mám jen základní … Poulos je pták, Makro může být podle kontextu velký.
Skimic Velký Pták vzor Modrý Pták? Nemohu se zbavit dojmu, že se mi trochu pošklebujete? 🙂
Aha, vy píšete … pulos, ne poulos. No to je ale z děště pod okap, ze stejného základu, velmi vulgární slovo v rumunštině, kde původní význam je též opeřenec …
No teda ???
skimici,
klid, já spíš odkazovala na Čapkovo drama….
Jo ahaaaa. Máte na mysli Věc Makropulos. Tak to taky nemůžu sloužit. Efekt povinná četba -> nečetl jsem a obsah jesem opsal. Něco jako Medailon Ljuby Hermanové?
Asi tak. Makropulosová se dožila 337 let a zjistila, že se sice bojí smrti, ale ten život už tak nějak stojí za houby.
U ženských ten pocit chápu. Boty či kabelka jsou děsně starý už po roce, o robě ani nemluvím. A ten pocit, že mám skelet co je starý už 337 let musí být týravý.
Kočkování: https://www.expres.cz/jan-kocka-pohreb-0j6-/celebrity.aspx?c=A181010_140705_dx-celebrity_ren
No, v tomto případě jsem na straně „úřední zvůle“. Situace v Praze je dost komplikovaná a na dvě hodiny kvůli funusu zastavit dopravu na Vinohradské, to kočičáci přece jen přehánějí.
Nemluvě o tom, že Kočka junior si svou smrt zavinil sám a ještě zabil dalšího. Možná by udělali líp, kdyby na sebe moc neupozorňovali.
🙂 🙂 🙂
https://www.novinky.cz/domaci/485746-michalek-vyzval-hilsera-at-mu-necha-kreslo-senatora-bez-boje-a-odstoupi.html
Perte se a žerte se kafírníci……
a ještě jednou:
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pirat-Hrib-znovu-vzkazuje-Pospisilovi-a-Cizinskemu-My-bereme-primatora-554802
Ale hlavní je, že to všichni dělají v zájmu VOLIČŮ…..a to se počítá.
882, 883 o preventivní zadržení Ďurička nežádali?
Já se v tom moc neorientuji kdo jsou ti Kočkové, nějací příbuzní pana Paroubka? Soudím podle té snědé pleti.
„Pochod projednala Policie ČR i dopravní podnik, kteří k němu udělili kladné stanovisko. Organizátoři tak mají zákonem dané podklady a magistrát nemá důvod jim průvod zakázat,“ uvedl mluvčí magistrátu Vít Hofman.
Zdroj: https://praha.idnes.cz/alexander-bellu-praha-3-pohreb-jana-kocky-radnice-odmita-zastavit-dopravu-1qc-/praha-zpravy.aspx?c=A181010_160916_praha-zpravy_rsr
Jak vypadají takovéto „zákonem dané podklady“ ?? Kde se dají sehnat a kolik to stojí ?
Ptám se za kolegu, nedávno mu chcípnul oblíbený kůň a tak třeba…….
888 Šimone, co by nepovolili. Je po volbách… Jenže kdo povolil měl dřív myslet na svoji budoucnost pod novým primátorem.
Prý není k dostání Whiskas. Všechno skoupili na pohřební hostinu.
Jak v Brně, tak i v Praze
je náááádherně vidět, že když v komunálních volbách kandidují strany a ne lidi, tak je z toho …. no binec. Jako by na těch stranách záleželo, když jde o to postavit novou hasičárnu.
Skimic mi připomíná toho policistu, co ho přijímali do strany a nepřijali, protože nevěděl jaký byl vztah mezi marxema RngelsemŘikli mu, aby se míň staral o manželku a víc o marxismus. Tak šel na reparát a ptali se kdo je Novák. A on zase něvěděl. Tak mu žekli: Míň študovat marxismus a víc se starat o ženu, Novák ti za ní chodí.
pardon za překlepy, Engelsi odpisť!
A teptve teď jsem si všimla,
že v Praze existuje uskupení Spojené síly pro Prahu, tedy SSpP… už se to zkracuje jen na první dvě slova, taže SS. A pak že náckové jsou Okamurovci 😀
no jo, Matzurko, když pražskej magistrát ty hasičárny neřeší…..
quivis
neměj péči, chlapče. Vše je pod kontrolou, proto si nemůžu pamatovat každou hovadinu jako například kdo byla stará Makropuloska.
Ale jinak v mej rodnej vsi taky kandidovaly strany. Teda jedna, lidová. A nějaký seskupení nezávislých. Jenže tam ty lidi všichni stejně znají.
Ale i tak to určitě některý hodili třeba podle toho, že prioritou je “ nemám rád černoprdelníky a tak to hodím těm druhejm“
Kdyby vPraze nekandidovaly strany, ale lidi, tak stejně na tej plachtě budeš znát jen pár lidí.
Tady kandidovalo cca 600 lidí do místního zastupitelstva a přes 1500 na magistrát a volilo se do zastupitelstva 43 lidí a na magistrát 65.
Z toho počtu jsem znala 3 a většina lidí na tom bude podobně.
JInak vesměs kupuješ zajíce v pytli.
A ty hádky by byly stejně. Při tom počtu by se stejně ti nestraníci museli sloučit do všelijakách seskupení a ta by se rafala mezi sebou. nebo by byli každej za sebe a to by teda byl dobrej blázinec…. 65 zastupitelů a všichni chtějí být primátorem….
to už ať se radši rafou nějaký tři strany mezi sebou.
Já jsem z kandidátky znala lidí víc, ale jen tak, že se pozdravíme a něco zdvořilostního prohodíme. Takže v souvislosti s vobami na nic.
No, já jsem jednoho znala ze školky, kam chodil s mojí dcerou. A už tenkrát to byl vychcanej hajzlík. Kandidoval do magistrátu ( v 21 letech) za Prahu sobě, to jsou takový ti, co mají plnou hubu slušnosti a morálky, což signalizuje, že to budou pěkný hajzlíci. Mezi takový on zapadne jak jandákova prdel na hrnec.
maYdo
ono se zdá, že v 21 letech je člověk ještě mladý, neotrkaný a nezkušený, ale je to omyl. Když mi bylo 18 let, byli již někteří moji spolužáci velmi dobře zorientovaní komoušští i kandidáti.