Trocha poezie nikoho nezabije,

Publikováno | Autor:

aneb:

Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)

 

               O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.

               „Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.

               „Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.

               „Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“

To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.

               „Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, …..  vejdete úplně všechny.“

               Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …

               Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:

               „Ahoj.“

               A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.

               „Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …

               „Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.

               „Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“

               Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.

               Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.

               S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.

               Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.

               Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …

               „Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“

               Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.

               Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.

Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.

               „Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“

               Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.

               „To se nesmí nikdy stát.“

               Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.

               Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.

 

P O L I B E K

 

Tvůj polibek tak krátký, záhadný,

stíhá a štve mou fantazii

za tichých nocí i za rušných dní

dotekem darovaným žiji.

Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou

Sladké moje zdání!

Vidina mizí! Opět dlouhý čas

Jen láska, jenom vyčerpání.

 

               No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.

               Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:

 

N Á L A D A


 

Svou náladu teď přirovnávám

K čemu? Ke rtuti teploměru.

Je též pod bodem mrazu

A nikdo ji nikdy nepřinutí

Aby stoupla výš domluvami.

Však přilož svoji teplou dlaň či ret

a dýchni.

Uvidíš jak poskočí si hned

Jak v plamenné výhni.

Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by

Pouhý pohled, očí tvých jas

Nutí mne, abych zaříkala tě sliby

Stále znovu, zas a zas.

 

Pak nadávám si.

Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?

Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.

Proto děláme ty voloviny,

Kterým se smějem když přejde čas.

 

Je to zvláštní

Tohle žití na zemi.

Samotný člověk být nechce

A přitom se bojí

Svazovat se s druhými.

 

Až jednoho dne řekne,

Ne, tak to už nejde dál

A jde blíž k tomu,

Co dosud stál opodál,

k tomu, co do života vstoupil jeho

nečekaně, avšak natrvalo.

 

Pak padnou první slova, sliby.

Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.

A co nyní náladu přibilo mi k zemi?

Nesplněný slib.

Komu že jsem ho dala?

SOBĚ !

 

Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.

Co sní udělám?

Nevím, však jedno vím přec jistě.

Již nikdy se nesmí dostat ven!

Aby mi bránila v započaté cestě.

Nálada špatná, energií spoutaná

V škatulku malou, neviditelnou

avšak těžkou.

Nikdo ji nedokáže odnést,

nikdo ji nedokáže zahodit.

A co ji takhle někde zapomenout.

Položit, odejít a již nikdy nehledat?

ZKUSME TO!

 

 

Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.

Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.

„Mami, já jdu k Vlastikoj.“

„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „

„Mami!“

„Ne!“

Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.

               V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.

 

Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.

Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.

Byla to pohádka?

Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,

dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.

Plamen mé svíce obletuje noční motýl.

Připadám si též jako takový noční motýl,

který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.

Jakási mlha padá mi z očí …

Ach bože, vždyť já pláču.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Virtuální Vodička a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 386 komentářů u „Trocha poezie nikoho nezabije,“

  1. Jo, skimici. Potíž je, že tyhle typy bývají velmi dobře zorientovaní jen v tomhle ohledu, jinak jsou většinou nezralí a dětinsky egocentričtí.

    S maminkou tohohle chlapečka se pojí taková historka… Ona pocházela z komunistické rodiny, a sama byla v KSČ. Do revoluce. Pak to podávala tak, že tam šla proto, že jí řekl kolega, že shánějí mladé lidi a jetsli by tam nechtěla vstoupit, že o nic nejde a že pořádají zájezdy na hory a tak. A ona že tedy vstoupila, protože prý nevěděla, že to je politika a o co jde.

    U nás doma se od tej doby o partaji říkalo“ to je ta organizace, co pořídí zájezdy na hory“.

  3. 839 — Což o to, AeroKarle, francouzský protiněmecký nacionalismus byl od války 1870 obzvlášť živý (stačí pozorně a kriticky číst třeba verneovky), a myšlenka znovudobytí Alsaska a Lotrinska se nabízela zcela přirozeně. (Koneckonců do Versaillské smlouvy se možná promítly francouzské pocity z této války více, než pocity z té první světové.) Ale i to jaksi spadá pod pojem vytlačení okupační armády ze svého (resp. „svého“) území…

    Nicméně mi šlo o cosi trochu jiného: Koncem roku 1914, 15, 16, 17 celkem šlo — a vládám se celkem dařilo — získat souhlas francouzské veřejnosti s myšlenkou vypudit Němce z Francie, a to i za cenu enormních obětí. (Že se to postupně přestávalo líbit vojákům, je jiná věc.) Jakmile se rozsah územních zisků snižuje tak, až se postupně přibližuje k velikosti plochy potřebné k pohřbení padlých, je psychologicky — a archetypálně — dost rozdíl, jedná-li se o území vnímané jako vlastní, anebo cizí.

    Oproti Francii by v Německu vláda souhlas s pokračováním ve válce získávala demokratickou cestou mnohem obtížněji; a pokud by jej takto získala, také by to cosi o německé povaze vypovídalo, s ohledem na vágnost a chiméričnost německých válečných cílů.

  4. Zcela OT, vytrženo z korespondence:

    (…)

    Lidé si zhovadilosti (současného) progresivismu často vykládají zhovadilostí levičáků, jejich neschopností vidět realitu, uvažovat v reálných souvislostech, atd., atd. Já tak docela ne (aniž bych jmenované vlastnosti levičáků popíral); naopak jsem [zde] často psával (s obráceným slovosledem), že pravdoláska je jádrem, nikoliv však příčinou našich problémů.

    Zkrátka: Co když je to tak, že nejenže progresivismus je zhovadilý, nejenže dokonce veškerý progresivismus je zhovadilý, ne však z důvodu kvalit svých proponentů, nýbrž z důvodu nevyhnutelnosti zániku? V takovém případě — kdyby zánik vskutku byl nevyhnutelný, a nezřídka to tak i vypadá — se progresivisty nutně stávají jedině lidé, odmítající a/nebo neschopní vidět realitu, a výsledky přirozeně vypadají podle toho.

    A celou úvahu můžete i obrátit: Z podob a výsledků dnešního progresivismu můžete usuzovat na kvality progresivistů; z jejich kvalit na existenci onoho výběrového mechanismu; a zpětně z něj na nevyhnutelnost zániku. Jenže zatímco ta byla o odstavec výše jen předpokládaná, touto úvahou je i potvrzená.

  5. Krásné ráno!
    Velmi utěšený pohled na stolek s šálkem zlatavého čaje, kávou, voňavým toustíkem, máslem, medem a vajíčkem na měkko sedícím na porcelánovém trůnu, jakož i slánkou a pepřenkou, dotvářejících celkovou atmosféru.
    Na další díl Zpátečníkovy apokalypsy se mrknu až po posledním soustu a utření rtů ubrouskem (pochopitelně látkovým 🙂 ).

  6. Dobré zas ráno… K tomu kočičímu monstrprůvodu – možná by nebylo od věci na trasu umístit něco málo ostřelovačů… Kočky se nějak v Praze přemnožily, nějak moc škoděj a bylo by záhodno jejich stavy tlumit…

  7. 2 skimic – jen dej bacha, ať si tím ubrouskem nesetřeš ze rtů pel panenské nevinnosti…

  12. (903) Zpátečníku, jo. U Verneovek, specielně Ocelového a Francouzského města mne pobavilo, jak ti zlí Němci vyráběli (byť děla) a u Frantíků jsem zmínky o nějaké výrobě ve vzorném městě nenašel. A zapomíná se taky na jednu věc: Prakticky až doteď jsou za škůdce, okupanty, strůjce válek považováni Němci (jistě ne bezdůvodně). Už se zapomnělo na to, že před nimi tu úlohu dlouhodobě plnili Francouzi. 😛 Jinak ano, za první se francouzští vojáci, bojující na a za své území bouřili, němečtí ne a ani německá veřejnost ne. Na tu, zdá se, sedl pacifismus až po té druhé válce.

  15. 912 Karle, ano, nepodstatnosti čím se ve France-Ville živili jsem si také všiml. Teprve okupací Stahlstadtu vybudovanému profesorem Schultzem získali hospodářskou průmyslovou základnu. Verne byl ovlivněn utopisty. Schultze na rozdíl od Sarrazina byl realista.
    Třebaže lidsky jsem fandil i fandím druhé straně, pro Schultze mám pochopení.

  16. 914 Hovězí. To až si přečte Modrej, aby se mu nekousla pumpa… Zakázal jsem si rozčilovat se.

  17. Jo a to co je představováno jako růst, je ukazatel, ne účel a cíl.

  18. Ono to někdy vypadá, že je to i cíl. Když člověk vynechá pojem HDP, tak to stručně znamená jen to, že se pravděpodobně a v průměru budeme zítra mít lépe než dnes. Opak si zřejmě, kromě signatářek a signatářů, přeje málokdo.

  19. Dobré dopoledne,

    pánové, a co jste čekali, když jako „vědkyně“ je prezentována „ekologická ekonomka“ Naďa Johanidesová?
    To vás mohlo napadnout už při pohledu na tu fotku, na ten vizionářský pohled, upřený vstříc světlým zítřkům, že to adsi bude pěknej blábol….

  20. Dobrý den. Ad 914: navrhuji novou politiku po-růstovou definovat takto:
    Zrušení prorůstových pobídek podnikům.
    Zrušení dotací miliardářům a multimilionářům.
    Daně z pohonných hmot pro dělníky nastavit na stejnou výši jako jsou u ekologické námořní dopravy.
    Také je otázkou nastavení rovného příjmu ve státní správě – každý by měl stejný příjem nezávisle na rase, pohlaví, deklarovaném pohlaví, věku, vykonávané funkci. Byly doby, kdy traktorista si vydělal více než předseda družstva. Případný nedostatek financí pro státní správu by vyřešila solidární daň, kterou by platili státní zaměstnanci i z každé vybrané pokuty bez bločku.

  21. Ajeje,
    zase vědcové a vědkyně… no ještěže ne Pragováci.
    Tu paní neznám, a ani o seznámení nestojím – z vědy do politiky dle cv na wiki odešla už dávno, takže se jen podivuji, že se takto prezentuje (tedy jako vědkyně).
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Na%C4%8Fa_Johanisov%C3%A1

    Podpisy 250 z celé EU… no, zdejší BC má asi 600 zaměstnanců, byť řada jsou sekretářky a technici… takže nic moc počet.

  22. To víš, matzurko, dnes si říká „vědec“ kdejakej jouda……
    Prezentuje se tak asi proto, že to dodává jejím blábolům punc objektivity.

    Ale nejseš v tom sama, já zas leckdy žasnu, jakej trotl si může říkat „architekt“. 🙂

  23. Ale ona vědátoruje,
    akorát přešla od biologie (asi když ji vykopli z ústavu ekologie) k humanitní environmetalistice (z čehož má doktorát). Já v tom čtu, že přešla od hard na soft vědu – sice je asi príma organizování zahrádkářů, ale přesah do světové ekonomie mi přijde dost odstažitý. Členka expertního týmu Strany zelených.

  25. 918 Karle, ovšem toť otázka, co znamená „mít se lépe“. Viz diskuse s P.M.
    Chodit obutý v nějakých případech může znamenat „mít se lépe“ než v týchž případech chodit bos. Po uspokojení racionální potřeby obutosti, každý další náklad vynaložený na opatření si další obuvi snižuje mezní užitek. Je dobré mít boty pro různé časté příležitosti. Je zbytečné mít skříň bot, z nichž většina ani nebude použita, koupených jen pro „potěšení“ z koupě nových bot. Jsme nejen racionální ale i významně iracionální, proto vynakládáme úsilí na opatřování si věcí, které nepotřebujeme pro uspokojení praktické potřeby. V různé míře to děláme všichni.

    Včera, šel jsem jen tak na čumendu ke Škodovi. To už byla chyba. V přízemí s použitým zbožím šel kolem vitriny s dalekohledy. Ne, že bych neměl čím dalekokoukat, když na to přijde. Jenže byl tam vystavený moc pěkný klasický triedr Carl Zeiss Jena. Odhadem z konce osmdesátých let. Té nejklasičtější a poctivé konstrukce. Skladný, lehký jako „polní“ Srb a Štys po dědečkovi. Akorát ve výborném stavu a s moderní optikou. Udělal jsem si radost. Ne, že bych ho nutně potřeboval…

  26. Zpátečníku: nutíte mě číst právnické pindy:
    https://www.rovnesance.cz/prilohy/istanbul/Convention_210_Czech_s_obsahem.pdf
    Článek 2 odst. 1 – nepravdivý.
    Článek 3a – vágní – násilím může být i to, když ženská v práci nedostane přidáno.
    Článek 4 odst. 3 – …statutu migranta nebo uprchlíka či jakéhokoli jiného postavení. přidává nucenou migraci
    Článek 4 odst. 4 – „Speciální opatření, jichž by bylo zapotřebí pro prevenci a ochranu žen před genderově podmíněným násilím, nebudou v intencích této úmluvy považována za diskriminaci. “

    A na víc teď nemám čas. Lidé, čtěte!

  27. A že bych se v důsledku toho měl dnes lépe než včera? Jak se to vezme. Možná, že skrze tu radost trošičku ano.

  28. 926 nickname, chybí článek 4 odst. 5:
    „Speciální opatření, jichž by bylo zapotřebí pro prevenci a ochranu mužů před genderově podmíněným násilím, nebudou v intencích této úmluvy považována za diskriminaci.“

    Protože to směřuje k tomu, že bude potřeba ochrana před právě takovýma krávama.

  29. Istanbulskou úmluvu bych ratifikoval pouze s kompletním balíkem zákonů a prováděcích vyhlášek. Abychom věděli, kolik to bude stát.
    V naší malé firmičce už řádila komise pro rovnost pohlaví a měřila rovnost. Jeden kolega odešel.

  32. Co furt máte s tou rovností pohlaví. Pokud vím, jde spíše o oblouky. A když je to míněno sociálně, tak chci upozornit na to, že když si stoupnu sám k baru – a byť bych měl na sobě jen trenýrky a tričko, ženské se nepohrnou mně platit panáka. ( Chlapy odmítám!) A když si tam stoupne takhle oblečená ženská, tak se chlapi můžou v nabídkách přetrhnout. Já si stěžuji a chci, aby to někdo řešil!

  33. S tou rovností u nás ve fabrice. Dva si nadávali do č… posílali do p… a jeden to ještě za tepla donesl nahoru. Místo aby si dali do huby na parkovišti. Ten kdo to chtěl řešit rovně jako chlap s chlapem letěl. Baba v kalhotech zůstal.

  35. >>934 Uz je ficak, pane Kunetko! Vcera jsem jel do hor na ryby. Kdyz jsem se vecer vratil, by jsem o dobrych par klacku chudsi a to jsem utratil jen bura za hamburger v Mekaci na ceste domu. Holt, ani na nebesich nezpivaji po cely cas, jak rikaval jeden z mych oblibenych hipiku. . .

  38. nickname, ano, to je jasný projec genderové nerovnosti. Nadávali si do č…. To není genderově korektní. Genderově korektní by bylo, kdyby si nadávali do č… a do jejich ženského ekvivalentu.

    měli byste vydat směrnici, jak používat sexzálně zabarvené vulgarismy, aby se dostalo vyváženě na obě pohlaví.

  39. 936 – to je teda fakt škandál. NAvrhuju postavit software před soud.

    Právníci neváhejte, nabízí se nový obor – softwarové soudnictví. Bude mít software nárok na obhájce lidského rodu nebo by měl mít software-obhájce? A co soudce ? Neměl by mít nárok na software – soudce? Vždyť lidský soudce může být předpojatý!

  40. 933 nickname, důsledek toho, že ten co zůstal měl sice míň v kalhotech, ale o to víc v hlavě.

  41. 935 M.P. ovšem může Tě těšit, že někdo jiný na tom vydělal. Aktiva se neztrácejí, jen přemisťují.

  43. 941 — Možná vydělal, Schumachere, jenže ne na P.M., ledaže by ten byl své akcie prodal (což nezmiňuje). Zisky či ztráty ještě automaticky nejsou realizované zisky a ztráty.

  44. SRandičky, srandičky, ale teď se zeptám vážně:_

    mám tomu rozumět tak, že dva chlapi si vynadali do pánských pohlavních orgánů, jeden z nich toho druhýho prásknul za genderově nekorektní projev, přišla to vyřešit komisařka pro genderovou rovnost a nepráskač vyletěl?

  45. mimochodem, stejně mi to připadá poněkud ujetý. Když použijete název pánského orgánu, špatně. Ale kdybyste někomu vynadali do ženských orgánů, taky to bude špatně.

    Takže nenadávat do žádných orgánů? OK, chápu že to není podle kinderštube, ale vyhazov za takový věci – není to přehnaně prudérní? Ve společnosti, kdy na každém novinovém stánku máte in natura příslušné orgány vystavené na fotkách, ale nesmí se vyslovit jejich název?

  46. Jsem si vzpomněla… v tej Paříži jsme viděly v muzeu dÓrsai obraz Původ světa. Možná si vzpomenete, nedavno medii proběhla zpráva, že zjistili, která dáma je na obraze zpodobena.

    Podotýkám, že dáma je na obraze vypodobněna v partiích mezi pasem a koleny. Velmi naturalisticky, do posledního chloupku, abych tak řekla….

    Dcera to nazvala stručně a nekorektně a já jí řekla něco jako dcero, že se nestydíš. “ Courbet se to nestyděk namalovat a já se mám stydět to nazvat pravým jménem?“, odpověděla.

    Naštestí nám asi nikdo nerozuměl, jinak by patrně taky mohla být vyvedena pro genderovou nekorektnost.

  47. maYdo, maYdo,
    pokud se haštěřící pánové nazývali č… a posílali do p…, tak to v pohodě korektní být mohlo. Pravda, posílat někoho do č… by nešlo, ale obě možnosti do p… korektní jsou. Tady vidím nerovnost a prostor pro narovnávání… 😀
    A pamatuji si, že jsem leckdy zaslechla kamarády si v přítomnosti dívek nadávat „ty jeden orgáne“, aby nerušili dívčí jemnocit.

    Stran muzea ďOrsay, tak ti jim tam chybí dílo FR Čecha, že.

  48. Ale no tak, Matzurko. Museum d’Orsal je vážená instituce, vystavující obrazy impresonistů. 🙂
    Halt jeden z nich namaloval vedle krajinek taky „neslušnej“ obraz.
    Mimochodem, bylo to prý na objednávku pro tureckého sběratele erotického umění a veřejně vystaven je až od roku 1995.

    FRČ vedle Van Gogha nebo Edouarda MAneta by přece jen bylo trochu silný kafe.

  49. Ale jinak máš pravdu, to posílání do p… umožňuje dvojí výklad.

    V tom příapdě prosím, nickname a ostatní, upřesněte příště, jestli ta p.. je vpředu nebo vzadu 😉 ať nedochází ke zbytečným nedorozuměním.

    Ještě by mně zajímalo, kdo vlastně platí soudružku komisařku……

  50. >>941 To, ze vcera si nekdo namastil kapsu tim, co mne z kapsy vytahli, mne neprivede k metani kozelcu stestim. Nicmene, it is what it is. Ted je devet rano, uvidime, jakou kulisarnu na nas hosi z volstrytu vytahnou, jak za chvilku rozbali sve kufriky.

Komentáře nejsou povoleny.