Trocha poezie nikoho nezabije,

Publikováno | Autor:

aneb:

Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)

 

               O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.

               „Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.

               „Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.

               „Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“

To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.

               „Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, …..  vejdete úplně všechny.“

               Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …

               Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:

               „Ahoj.“

               A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.

               „Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …

               „Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.

               „Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“

               Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.

               Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.

               S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.

               Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.

               Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …

               „Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“

               Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.

               Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.

Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.

               „Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“

               Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.

               „To se nesmí nikdy stát.“

               Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.

               Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.

 

P O L I B E K

 

Tvůj polibek tak krátký, záhadný,

stíhá a štve mou fantazii

za tichých nocí i za rušných dní

dotekem darovaným žiji.

Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou

Sladké moje zdání!

Vidina mizí! Opět dlouhý čas

Jen láska, jenom vyčerpání.

 

               No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.

               Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:

 

N Á L A D A


 

Svou náladu teď přirovnávám

K čemu? Ke rtuti teploměru.

Je též pod bodem mrazu

A nikdo ji nikdy nepřinutí

Aby stoupla výš domluvami.

Však přilož svoji teplou dlaň či ret

a dýchni.

Uvidíš jak poskočí si hned

Jak v plamenné výhni.

Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by

Pouhý pohled, očí tvých jas

Nutí mne, abych zaříkala tě sliby

Stále znovu, zas a zas.

 

Pak nadávám si.

Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?

Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.

Proto děláme ty voloviny,

Kterým se smějem když přejde čas.

 

Je to zvláštní

Tohle žití na zemi.

Samotný člověk být nechce

A přitom se bojí

Svazovat se s druhými.

 

Až jednoho dne řekne,

Ne, tak to už nejde dál

A jde blíž k tomu,

Co dosud stál opodál,

k tomu, co do života vstoupil jeho

nečekaně, avšak natrvalo.

 

Pak padnou první slova, sliby.

Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.

A co nyní náladu přibilo mi k zemi?

Nesplněný slib.

Komu že jsem ho dala?

SOBĚ !

 

Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.

Co sní udělám?

Nevím, však jedno vím přec jistě.

Již nikdy se nesmí dostat ven!

Aby mi bránila v započaté cestě.

Nálada špatná, energií spoutaná

V škatulku malou, neviditelnou

avšak těžkou.

Nikdo ji nedokáže odnést,

nikdo ji nedokáže zahodit.

A co ji takhle někde zapomenout.

Položit, odejít a již nikdy nehledat?

ZKUSME TO!

 

 

Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.

Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.

„Mami, já jdu k Vlastikoj.“

„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „

„Mami!“

„Ne!“

Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.

               V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.

 

Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.

Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.

Byla to pohádka?

Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,

dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.

Plamen mé svíce obletuje noční motýl.

Připadám si též jako takový noční motýl,

který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.

Jakási mlha padá mi z očí …

Ach bože, vždyť já pláču.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Virtuální Vodička a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 386 komentářů u „Trocha poezie nikoho nezabije,“

  2. hlavně aby bylo založeno nové ministerstvo pro ekonomickou tranzici – ví někdo, co to je?

  3. Popolední, Bělá pod Bezdězem, báječná čočka s volským vokem a okurkou, předtím nějaká kyselá polívka s liškama a taky nějaké podivné vejce s cancourama bílku a tekutým žloutkem, tedy cholesterolu na týden dopředu, Bezděz bezdězoval a na zahrádce 26.5 Celsiusa.
    Kdo z vás to má?

  4. Jsme mmch s klienty probrali korunovační cesty v místních podmínkách. Každé ovládané město takovou má. I v Praze existuje korunovační cesta. Zároveň i každý z ovládaných podniků takovou cestu má. Nazývá se CEO stezka. CEO obvykle nebývá místní. Lze tedy takto připravit cingrlátka, přilehlou Potěmkinovu vesnici, ISO a všechny ty věci, které suverén požaduje pro sebeutvrzení, mávátka … a je zas na chvíli pokoj. Důležité je, aby stezka byla kvalitně připravená a neumožňovala odbočky a improvizaci. Pokud se tak stane a minutovník je narušen, lokální satrapa končí. Důležité je i pohlídat činnost a harmonogram před a po korunovaci, aby znuděný a dezorientovaný suverén neměl potřebu, sílu, čas ani možnost převzít iniciativu.

  8. Matzurko ad 921
    – jsi mladá, nezkušená Ostravanda, takže si vědkyni Naďu Johanidesovou, na rozdíl od nás, pamětníků, nepamatuješ z jejího působení na budějckém pedáku.Pak „povýšila“ na MU Brno kde vydávala obveselovací práce. A teď o ní nebylo chvíli slyšet.A ona až v Bruseli…

    Myslím že i Ptakopysk zajásá, že je živa a zdráva a dál vyučuje jak ekologicky a ekonomicky krmit zvířata taháním sena dobytku na plachtě po sněhu… 😀 😀 😀

    PS.
    „Růstu je navíc stále těžší docílit kvůli sníženému nárůstu produktivity,…“

    Nojo, lidi holt nechtějí dělat a radši se věnují studiu genderů, někteří teoretickému, jiní praktickému a ti, co už dnes resignují na budoucí (za třicet let)kariéru soudce nejvyššího soudu, mohou ke studiu použít i palpaci… 😀

  9. Petře Kunetko, ad
    „Gravitace by se mela snizit a zakon zachovani energie bych doporucoval rovnou zrusit.“

    Naopak! Gravitaci zrušit a energii přesunout k zachování do orgánu… 😉 😀 😀

  10. 958 Šumaváku dobré ráno
    Ach nedostižitelná božská Naďa, má úhlavní oblíbenkyně 🙂
    Pohříchu zatím zdaleka nevyužívá svůj potenciál nabitý v dětství strádáním v nuzné komunistické rodině a zdaleka nedosahuje úspěchů jako podobně postižení (namátkou) pan Švýnar či Stropnický …
    Přidat Naďo !

  11. Dobré ráno vespolek,
    no tfuj, tfuj, tfuj, to jsem ráda, že jsem se s paní vědkyní minula. A doufám, že se budeme míjet i nadále 🙂

    Ad zachování orgánu, taky by pak místo gravitace mohla přijít (kýžená ?) gravidita… tak mne napadá, jestli ono není těhotenství děsně diskiminující. Ženské by mohly protestovat, že těch devět měsíců je moc a jestli nestačí méně, a chlapi, že nemůžou být těhotní vůbec. No tak, pánové, do toho, kdo pozvedne prapor a začne psát petice ? Jsou vám upřena mateřská práva, není to znepokojující ?
    Fakt mi přijde, že většina genderistek nedávala ve škole na hodinách biologie pozor. Trpchu jsme to téma nakousli na „praseti“ s Modrým Ptákem; přístě to budeme muset více rozvinout 🙂

  13. No a když už zmiňujete onu slavnou Naďu, měli byste zmínit ještě dva další členy tvořící tento dojemný triumvirát, tedy zmrdy Koháka (Erazim) a Kellera (Jan)… A Naďa je jejich vzorná žačka a pokračovatelka… Teď se tato svatá trojice poněkud upozadila, leč před takovými deseti lety byly jejich bláboly na denním pořádku.

  14. PeSi,
    kupodivu Keller je aspoň proti migrantům.

    Jinak Zimola mi typově připomíná Macrona… stejně úlisný úsměv. Ten to tak vytrhne. Motorkář Foldyna asi taky ne, a Paroubkovi se návrat zombíka moc nepovedl…

  16. A ještě k Istanbulskému dokumentu:
    jedna úvaha (upozorňuje na duplicitu a nutnost zřízení dalšího dozorčího orgánu)
    http://neviditelnypes.lidovky.cz/pravo-kladivo-z-istanbulu-097-/p_spolecnost.aspx?c=A181010_175744_p_spolecnost_wag

    a zde kardinál Duka
    https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Kardinal-Duka-podporil-profesora-Pithu-pronasledovaneho-zenskou-lobby-555048

    Snažila jsem se tím dokumentem prokousat, a i když neznám naše trestní právo, IMHO má Křeček s duplicitou pravdu. Taky tím dalším orgánem; osobně se mi nelíbí čl. 9 o podpoře nevládek, které budou monitorovat, vychovávat, provádět osvětu…. těch už snad máme dost.

  17. Dobré ráno,
    „Pohříchu zatím zdaleka nevyužívá svůj potenciál nabitý v dětství strádáním v nuzné komunistické rodině a zdaleka nedosahuje úspěchů jako podobně postižení (namátkou) pan Švýnar či Stropnický …
    Přidat Naďo !“

    Omyl, skimici, nemusí přidávat. Že nedosahuje takových úspěchů, je doklad toho, že ženy jsou u nás diskriminovány a upozaďovány.

  18. „Fakt mi přijde, že většina genderistek nedávala ve škole na hodinách biologie pozor. “

    Já bych řekla, že se v tom nedávání pozoru neomezovaly pouze na hodiny biologie.
    A když se probírala logika, to musely chybět.

  20. Dobrý den. Ad komisařky: vždy si je platí trestaný sám, tj. jsou placeny z rozpočtu podniku.

  21. [968] Jestli nechodily na školy, kde se logika neprobírala. Já se občas dobře bavím, když někdo nechápe rozdíl mezi disjunkcí běžnou a exkluzivní.
    Ještě lepší zábava je konstruktivismus, kde neplatí zákon vyloučeného třetího (nemůže neplatit ≠ platí). Ale to už chce fajnové šmekry.

  22. Potenciál nabitý v dětství

    Chvíli jsem přemýšlel jestli to měkké i opravím, pak jsem se rozhodl, že ho tam nechám, protože to otevírá nové směry možných úvah

  23. „Já se občas dobře bavím, když někdo nechápe rozdíl mezi disjunkcí běžnou a exkluzivní.
    Ještě lepší zábava je konstruktivismus, kde neplatí zákon vyloučeného třetího (nemůže neplatit ≠ platí). .“

    Asi mi nezbyde , než se stát taky feministkou…. 🙁

  25. 970 – jsem si to myslela…
    A jinak jsem tu causu pochopila správne nebo to bylo jinak? Anžto, jetsli tomu rrozumím, šlo o dva chlapy, tak co s tím má co dělat gender?

    A jestlipak vyplácejí práskačům provizi?

    Take by mně zajímalo, jetsli je nějaká šance, že by genderová komisařka došla k závěru, že se nic nestalo a náklady za zásah by platil práskač?

    Na základě čeho se ve fabrice může ocitnou komisařka?
    Když přijde nějaká baba, že jí Franta oznámil, že Pepa čajzl tři kila šroubů, tak se s ní nikdo bavit nebude. Musí prokázat, odkud přicházía. že je odránem pověřeným věc vyšetřit.

    Takže předpokládám, že pro gendernány platí obdobná pravidla.Kdo jim dává pověření, které ji opravňuje takový vyšetřování vést? A je vůbec oprávněná požadovat takový zásah, jako je vyhození pracovníka?

  27. 2 skimic ad 972 – myslíš tím, že jí v dětství málo řezali? S tím by se dalo souhlasit…

  28. 973 -Protože ani já nechápou rozdíl mezi disjunkcí běžnou a exkluzivní a neznám zákon vyloučeného třetího.

    A o konstruktivismu vím jen to, že to byl jeden z meziválečných architektonických směrů, uplatňovaný zejména v Rusku, ale tenhle konstruktivismus asi nemáš na mysli.

  30. 979
    Od večera do rána muzika nám vyhráva
    a já pijem, a já pijem, len z plného pohára.

  31. [978] Vsadím se, že chápeš. „Dám si pivo nebo panáka“ × „Dám si buď pivo, nebo panáka“.
    Zákon vyloučeného třetího je takový přirozený, intuitivní. Buď něco platí, nebo neplatí.
    Jo, to je jiný konstruktivismus ;o}

  32. Maydo: tak jako máme nástěnkářky, švadlenky, pradlenky, tak máme i místo genderové komisařky. Práci vykonává společně s předchozími uvedenými. Naoko. A když se vyskytne „případ“ nerovného zacházení, tak koná.
    Šéf se nechal vmanipulovat do potrestání šikovného (15+ let praxe), který si řekl, jestli má tudle šaškárnu zapotřebí. Samozřejmě není kouře bez ohně a šikovný hudroval na kolegu v tu chvíli neoprávněně.

  33. No, a co s tím má co dělat gender? Byli to dva chlapi, ne?

  34. “ „Dám si pivo nebo panáka“ × „Dám si buď pivo, nebo panáka“.“

    Promiň, ale já v tom rozdíl nevidím. V každém případě si dám jednu věc a na účtě budu mít jednu položku. Obě věty říkají totéž, jen ta druhá jaksi důrazněji. Řekněmě matematicky přesně….

    Rozdíl by byl, kdybych řekla, že si dám pivo a panáka.

  35. Maydo: genderbába se nestará jenom o ženy, ale i o baby, byť by kalhoty nosily. Kádrovačky vždy chtějí šéfovat podniku a „ovlivňovat atmosféru“ aby se všichni měli rádi. Ovšem umí to jen železnou pěstí, podlézáním a podrazy.

  36. Maydo, jak to dopadne, když Honzu pošlete pro chleba? Kup chleba a když budou mít rohlíky, tak jich vem pět.

  37. No, když on ten výklad o tom, že jde o babu v kalhotách je takový dvoujznačný….

    Může jít o biuologickou ženskou, o které se říká, že nosí kalhoty , protože se od jisté míry chová jako chlap nebo naopak o biologického chlapa, co se chová jako ženská, obvykle to bývá povahou srábek.

    Z toho, že jste psal něco ve smylslu, že by bylo lépe , kdyby si to vyřídili na parkovišti, jsem usoudila, že jde o druhou variantu.

  38. [984] Špatně.

    První věta znamená, že si dám jedno nebo oboje. Druhá, že si dám právě jedno.

    Učí se to nejen v matematice, ale i v češtině. U normálního nebo se čárka nepíše (spojka souřadná) u vylučovacího ano (a může se zdůraznit tím buď, ale není to povinné)

  40. Hm, to už se tu řešilo…. Akorát mám dojem, že těch rohlíků bylo deset…

    Já bych to chápala jako že chleba určitě a k tomu případně rohlíky….
    Ale myslím, že někteří to tehdy s tou logikou rozpitvali tak, že bych podle toho asi domů donesla rejži….

  41. No, já bych to asi řekla tak, že si dám pivo nebo panáka nebo obojí….

  42. Ad (990, 991): to odlišuje projektanty, projektové manažery od (c) Opravdových Programátorů.

  43. Typický případ disjunkce je těhotenství… Ženská buď je těhotná, nebo není těhotná. Další varianta neexistuje… (pane doktore, mně se zdá, že jsem tak trochu těhotná…)

  44. 950 P.M. za tu spoustu let života v tvrdém kapitalismu sis mohl zvyknout.
    Co my, odchovanci z králikáren…
    Že Ti kolísají aktiva je normální. Tak mi lítají taky. Aktuálně zvažuju investici do PM 😀 Zdejší Phillip Morris. Relativně bezpečný dividendový přístav. Lidi hulit nepřestanou. Ale vždy ve střehu!

  45. No, já s radostí zůstanu projektanztem a to ještě v tak primitivním oboru jako je stavebnictví.

    Podstatný je, že dnes večer jedu na chalupu a to znamená, že večer si dám obojí. Nejdřív to pivo a potom, na dobrou noc kávičku a panáka. Tenhle program funguje spolehlibvě už řadu let, interpunkce, neinterpunkce a netřeba ho aktualizovat.

  46. “ Ženská buď je těhotná, nebo není těhotná.“ Ano, top je názornýn příklad, tam jiný varianty nejsou.

    Ale s tím pivem to není tak jednoznačný. Vždycky si můžu dát pivo nebo panáka nebo obojí dohromady nebo taky něco jinýho. Variant je spousta.

  48. Ad 996 – poslední dobou mám pocit, že u Microsoftů musí pracovat dost lidí, jako je maYda. Na všech úrovních.

  49. 987 maYdo, tak jednoduše to vidíte vy ženské. Zasnít se, jo, takovej tvrďák na parkovišti, kus chlapa, to je vono. Jenže příběh nekončí scénou na parkovišti. Jsou různé způsoby řešení situací. Nejen ty, které působí na první signální soustavu a jsou řešením pro teď. Náklady na „pět minut slávy“ mohou být velmi vysoké. To platí všeobecně. Řekněme, že je-li mým úkolem dostat se z bodu A do bodu B, vše tomu musím podřídit. S případnou překážkou se musím vypořádat tak aby nedošlo k ohrožení splnění úkolu.

Komentáře nejsou povoleny.