aneb:
Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)
O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.
„Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.
„Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.
„Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“
To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.
„Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, ….. vejdete úplně všechny.“
Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …
Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:
„Ahoj.“
A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.
„Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …
„Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.
„Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“
Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.
Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.
S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.
Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.
Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …
„Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“
Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.
Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.
Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.
„Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“
Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.
„To se nesmí nikdy stát.“
Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.
Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.
P O L I B E K
Tvůj polibek tak krátký, záhadný,
stíhá a štve mou fantazii
za tichých nocí i za rušných dní
dotekem darovaným žiji.
Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou
Sladké moje zdání!
Vidina mizí! Opět dlouhý čas
Jen láska, jenom vyčerpání.
No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.
Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:
N Á L A D A
Svou náladu teď přirovnávám
K čemu? Ke rtuti teploměru.
Je též pod bodem mrazu
A nikdo ji nikdy nepřinutí
Aby stoupla výš domluvami.
Však přilož svoji teplou dlaň či ret
a dýchni.
Uvidíš jak poskočí si hned
Jak v plamenné výhni.
Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by
Pouhý pohled, očí tvých jas
Nutí mne, abych zaříkala tě sliby
Stále znovu, zas a zas.
Pak nadávám si.
Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?
Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.
Proto děláme ty voloviny,
Kterým se smějem když přejde čas.
Je to zvláštní
Tohle žití na zemi.
Samotný člověk být nechce
A přitom se bojí
Svazovat se s druhými.
Až jednoho dne řekne,
Ne, tak to už nejde dál
A jde blíž k tomu,
Co dosud stál opodál,
k tomu, co do života vstoupil jeho
nečekaně, avšak natrvalo.
Pak padnou první slova, sliby.
Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.
A co nyní náladu přibilo mi k zemi?
Nesplněný slib.
Komu že jsem ho dala?
SOBĚ !
Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.
Co sní udělám?
Nevím, však jedno vím přec jistě.
Již nikdy se nesmí dostat ven!
Aby mi bránila v započaté cestě.
Nálada špatná, energií spoutaná
V škatulku malou, neviditelnou
avšak těžkou.
Nikdo ji nedokáže odnést,
nikdo ji nedokáže zahodit.
A co ji takhle někde zapomenout.
Položit, odejít a již nikdy nehledat?
ZKUSME TO!
Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.
Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.
„Mami, já jdu k Vlastikoj.“
„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „
„Mami!“
„Ne!“
Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.
V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.
Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.
Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.
Byla to pohádka?
Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,
dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.
Plamen mé svíce obletuje noční motýl.
Připadám si též jako takový noční motýl,
který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.
Jakási mlha padá mi z očí …
Ach bože, vždyť já pláču.
46 ptakoptsku, to je jen rozdíl v designu.
(47) Ne, Hitlerjugend fungovala asi jako Pionýr za našeho socialismu.
Schumi,
myslíš?
https://zpravy.idnes.cz/sverak-vysoudil-200-tisic-za-upec-treba-zed-f15-/domaci.aspx?c=A060913_113004_domaci_pei
No, ale pionýři nepochodovali s dýkama a chtěli vyhubit jen kapitalisti a ne celý národy.
46 ptakopysku
jo, to tam nosej taky! Ale jakej je mezi tím rozdíl? Jsou tam taky postavičky nebo aspoň ksichtíky. Jedinej rozdíl je, že ikona se ani nehne, protože je to pomalovaný dřevo, obraz taky ne, anžto má kolem dokola rám a korouhev prostě plandá anžto rám nemá, pokud ji ovšem nevyztužíš jako americkou vlajku na Měsíci.
Ještě k tomu provolání, například ve Finsku doporučení, že „auto, chata nejsou trezor“ by se nesetkalo s pochopením. Na druhou stranu ani v Saúdské Arábii. Tam i tam to mají ošetřené, třebaže na odlišných základech.
Teď něco na vážno, a jsem hnusný. Docházím k poznání, že významnou příčinou nejen zdejší vysoké kriminality je fungování státní moci. Pro kterou je příznačná existence ohromného množství zákonů, ohromná regulace-přeregulace, ohromný potlačovatelský aparát, který je součástí ohromného státního aparátu. Důsledkem je, že stát není schopný občana účinně chránit, zato mu účinně, protože jsou to právě zločinci, ne jejich oběti, kteří skrze své založení na hrozbu represe kašlou, brání aby se ochránil sám. Stát ve skutečnosti zločince chrání. Stát tak neplní svoji vnitřní funkci ke které je zřízen. Nemluvě o vnější, ta se omezila jen na vazalské vysílání pomocných sborů. Není to stát občanský, zřízený občany, ať v Ústavě je psáno cokoli, ale ve skutečnosti stát vrchnostenský, sloužící sám sobě, svým skutečným majitelům. Kterými jsou sloužící v občanském domě.
No, já v těch kolektivistických hnutích vidím čím dál méně rozdílů….
Zdravá myšlenka to nezachrání, když už to jednou někdo zkurví nebo když se prezentuje jako ta uvědomělá děvenka , co „diskutovala“ se zlým skinheadem.
Prostě to vypadá, že ta zdravá myšlenka jaksi vyhnila a zůstaly jen vnější projevy.
skimici,
koukám, že jsi duše prostá, autorskými právy v oblasti kumštu nepolíbená. Alespoň máš klidné spaní.
53 ptakopysku, porušení autorského práva jen jednou krátkou navíc neúplnou větou? Za tři slova? V poslední době mi připadá, že nejen soudecu, ale právníci obecně mají potíže s chápáním reality. Kolik že například taktů může být použito?
Svěrák… no. Jak pravil šašek v Learovi, že je nedobré, když člověk zestárne dřív než stačí zmoudřet.
https://echo24.cz/a/SMT7a/eet-to-nekonci-obchodnici-predaji-statu-detailni-udaje-co-kdo-koupil
Kdo si jeste vzpomene, jak se pri zavadeni EET obhajovalo beypecedentni naruseni souktomi tim, ze nepujde zjistit, kdo co koupil? 😀 ¨
A samozrejme, prinos je vicemene nulovz. O to ale neslo…
https://www.podnikatel.cz/clanky/kontroly-eet-nejsou-laxni-jen-se-v-plne-nahote-ukazuje-maly-prinos-evidence/
Ad 56 – asi na tom něco bude. Viz rozhodnutí soudu ve věci, kde dva četníci v civilu v civilním autě zablokovali řidiče, který se je odvážil probliknout protože jeli jako hovada, a ohrožovali ho pistolí.
https://plzensky.denik.cz/zlociny-a-soudy/policista-s-pistoli-v-ruce-nespachal-trestny-cin-rozhodl-soud-v-plzni-20180927.html
Petře Kuneto,
ty by ses nikdy nemohl stát Babišem. Jsi příliž netrpělivý. Věř tomu, že v druhé fázi EET přínos mít bude.
Matzurko skutečně na ani jednoho z Bushů žádná milenka nepraskla. Neměl je ani Ford a Nixon. Reagan byl první americký president podruhé ženatý a ve věku kdy presidentoval už byl také mimo podezření. Takže poslední omilenkovaný Republikán před Trumpem byl Eisenhower za války kdy se pelešil s přidělenou řidičkkou. pokud sexovali na zadním sedadle jeepu musel to být docela gymnastický výkon.
62 ptakopysku, též se obávám, že bude.
Na rozdíl od mnohých jsem toho názoru, že nějaká míra šedé i černé ekonomiky je všeobecně přínosná. Hospodářsky i přinejmenším jako indikátor míry regulace. Protože v podmínkách svobodného trhu je ono nesmysl.
Je zajímavé pozorovat snahu uniknout regulaci.
S využitím rovnice čas=peníze. Jak se při transformací času na uspokojování potřeb vyhnout zdanění. Legálně. Tím ušetřit peníze na transakce jejichž zdanění se nelze vyhnout.
To je návrh k zamyšení pro Modrého, že by z akademické roviny mantrického pojednávání o svobodě přešel k inspirativním praktickým úvahám. Od ekonomického nepravidelníku „tady máte vejcuc pro cestu k ekonomickému sebevzdělání“ k ekonomickému nepravidelníku „jestliže není ve vašich silách tohle změnit, tady máte inspiraci jak tomu unikat“.
Hubte skauty, serou v lese!
Dobrý den. Ad Legenda o Sv. Václavovi. Kdo ji vytvořil a šířil? Boleslav.
Ad legenda že „Češi nepomohli Polsku proti bolševikovi“. Co tou dobou Češi dělali? Na Slovensku bojovali proti bolševikovi. Zbraně šly do Polska přes ČSR, protože němečtí dělníci odmítali pomáhat reakčnímu Polsku v boji proti světové revoluci.
Ad legenda „neschopný a krátkozraký Beneš“: ten který šéfoval Spojeným národům? Ten kterého Roosewelt nabádal, aby byl rozumný a podvolil se? Správně bylo podotknuto, že pokud Poláci, Maďaři, Rakušáci viděli svůj osud spjatý s Hitlerem, šlo s tím těžko něco dělat.
Je zbytečné bojovat minulé války. Užívejme si krásného dne.
(66) Obávám se, že právě přes ČSR zbraně také nešly. Nebo alespoň ne tak snadno, jak by bylo záhodno. Zřejmě ale ne vinou Beneše. https://www.mecislavborak.cz/dokumenty/publikace/sborniky/23-Zadrzovani_prepravy_valecneho_materialu_pres_Cs_do_Polska.pdf
(66) Poláci určitě neviděli svůj osud spjatý s Hitlerem, ale ani s ČSR. Rakušani, jak kdo. Těch proněmeckých asi byla většina.
Nickname, ne tak docela – Češi bojovali proti bolševikům na Slovensku v roce 1919, tou dobou Poláci Rusy válcovali.
Kritický byl rok 1920, kdy už bylo na Slovensku po všem. Tehdy Poláci potřebovali zbraně, transporty přes ČSR však nebyly kvůli sporům o Těšínsko povoleny.
2 AK ad 22 – „Skautská myšlenka jako taková je celkem zdravá“ – Něco málo skautů jsem zažil – neskutečný zkurvenci. Bez výjimky. Ostatně, obdobně jako jiné dnešní teroristické organizace!
A to říkám hlavně těm, co slintaj blahem nad knížkama toho buzerantskýho pedofila…
Jo a to, že co skaut to zkurvenec mi potvrzuje, že se k nim teď dal i drahoušek…
Nějakej přerostlej skaut, ten drahoušek, ne?
Co ho to napadlo na starý kolena…. Bude chodit na pravidelný schůzky s klukama ve školnám věku? Povede si deníček? Bude skládat bobříky? A co uzly, umí všechny povinný uzly?
(70) Já jsem zažil toho skauta, asi tak od roku 1969 do rozkulačení. Možná, že teď je to jinak, ale tehdy to bylo fakt dost zdravý. A v současnosti nemám ten dojem, že ti, kdo se k skautské minulosti hlásí, byli nějak výrazně horší (a ani výrazně lepší) než ti, kdo se nehlásí. Osobně neznám žádného z nich, takže tím mé dojmy končí.
(72) Opět, možná, že dnes je to jinak. Ale v těch mých dobách neexistovaly žádné „povinné“ uzly. Pokud se je někdo naučil, tak z vlastní vůle, stejně jako vše ostatní. Jediné povinné bylo nelhat a nekurvit přírodu.
Vcera jsem zazil snad nejsmutnejsi den za sveho temer pulstoleti ztraveneho zde ve Spojenych Statech. V kdysi svetem obdivovanem Senatu se odehrala pred zraky vsech neskutecna tragedie. Najednou se ukazalo, ze uz neplati az do tedka za samozrejmost povazovana fraze, ze kazdy je pred pravem nevinen, dokud je mu poruseni zakona podle Ustavy dokazano.
Vcerejsi tragedie nebyla sporem dvou lidi.Ta, ktera sve absurdni obvineni hodila, byla a je jen nastrojem pro ty, kterym se pred skoro dvema lety zboril sen o moci. Druha strana vcerejsiho sporu, soudce Kavanaugh, je zde na pranyri jen proto, ze byl navrzen do nejvyssiho uradu tim, kdo vyse zminenym jejich sny o moci neurvale prerusil. Vcerejsi tragicka komedie v Senatu nebyla Kavanaugh versus Ford. Jeji prave jmeno je socialismus versus Trump.
Nas treti President Thomas Jefferson kdysi rekl, ze „Strom svobody musi byt v budoucnosti obcas zalit krvi Patriotu, aby mohl rust.“ Kdyz jsem vcera videl ty nenavistne ksichty vyplivujici lzi a zast, prisla mne Jeffersonova slova na mysl.
JInak, já bych se Foglara zastala, mně se ve věku cca okolo dvanácti let jeho knížky docela líbily. Ale jen v tom věku, pak mně to přestalo oslovovat, nějak se z toho pro mně vypařilo to dobrodružství, který se mi na tom líbilo a zůstalo jen poměrně naivní a černobílé moralizování, který bylo otravný.
Dětem jsem v četbě Foglara nijak nebránila, ostatně nechávala jsem je číst cokoliv, pamětliva , jak mně otravovaly komentáře rodičů typu „kdybys četla radši něco pořádnýho“ a myslím, že je to nijak neoslovilo.
Konec konců postavy jako Mirek Dušín , chlapec který nikdy neřel sprosté slovo, pro ně byly stejně reálné jako pro mně Malý lord Fauntleroy
2 P.M. – no, zas si můžete na druhou stranu zpívat „tak už máme, co jsme chtěli!“ A bude hůř… Jen máte to štěstí, že u vás hned tak nějaká barevná revoluce neproběhne – nemáte tam americké velvyslanectví…
Foundry (69) – viz odkaz AK z (67). Asi jedinou chybou Beneše v tomto případě bylo, že nepostřílel všechny bolševiky, resp. socialisty. Ale to by bylo jiné Československo.
Čs. vláda se snažila vlaky doručit, ale soudruzi železničáři stávkovali.
Karle, já jsme do toho Skauta chodila.a jestli jsi tam chodil od 69, tos toho moc nenachodil, protože to už byl těsně před rozkulačením. A pamatuju si, když jsem jezdila na tábory, jak jsme měli v notýsku napsáno, jaký uzly musíme umět a na tom táboře jsme se je učili. Bodovalo se kde co.
O sběru bobříků a jaká uzly má uměst skaut a různí typy zkoušek, o tom se psalo v časopise Junák, který tehdy vycházel a řada oddílů jela podle toho. Pokud se někam šlo hromadně, tak v povinném stejnokroji, oslovování „bratře“ a „sestro“
Vlastní vůle – ona je dost otázka, co je u děcek ve věku mezi 7 a 14 lety dobrovolné z vlastní vůle a co je „dobrovolné“ pod nátlakem kolektivu.
A po revoluci to začalo fungovat na stejním principu. Znala jsem dobře dva skautský vedoucí, pamětníky vyššího věku, ani jednomu bych nesvěřila ani želvu, natož vlastní dítě.
Možná jsi měl štěstí, žes narazil na oddíl, kde to vedli tak trochu po svém a od těhle pitomostí se oprostili, ale to se nakonec dalo i o pionýru říct taky.
O úpadku a degeneraci tej myšlenky a celého hnutí nakonec svědčí i to, že se k nim dal drahouš na starý kolena kvůli politickému image.
(79) Jo, roky 69 a 70, déle to netrvalo. Já popisuji své zážitky a to, co jsem viděl okolo, ne to, co kde bylo psáno. S nějakým drahoušem nevidím souvislost.
No, asi Ti uniklo, že jsem taky popisovala svoje zážitky. Protože podle toho, co bylo někde psáno, většina těch oddílů fungovala.
S drahoušem to má tu souvislost, že dnes se skautská minulost u leckoho považuje leckdy za jakýsi „průkaz kvality“ osobnosti. Proto k nim nejspíš vlezl. nebude skauta, který by si nedovolil dát hlas svému bratru. Teď v senátních a kdoví, kdy se to ještě bude hodit.
já snad někde vyhrabu ten leták od lidovců, kterej jsme hodila do koše, a kde lidovci adorovali nějakýho svýho kandidáta. Hlavně jakej to byl skaut, o tom psali snad všichni. Oni teda nepsali skoro nic jinýho, asi ten kandidát jinak není schopen nic nabídnout.
Přitom to měla být apolitická organizace….
Psát o skautingu na základě zkušenosti z let 69-70 je IMHo stejná troufalost jako když dvacetiletí novináři píší o první republice.
https://www.youtube.com/watch?v=u84USa6Posg
Kdyby někoho zajímala historie trochu starší, je tu přístav Čikšulub – hostinec u dračího spáru.
No, quivisi, to je otázka…
Kolik lidí dnes ještě má zkušenost se skautováním z let dřívějších než 1968-69? A novinářů, co nemají zkušenost s první republikou je dnes většina, vždyť to nepamatují nejen ti dvacetiletí, ale ani šedesátiletí.
Nebudeme tedy radši o minulosti psát vůbec, když s tím nemáme tu zkušenost?
Tak kdo by chtěl o tom psát, tak k by měl vycházet ze zkušenosít z r. 1945 až 1949 (ještě stále by našel pamětníky), kdy skauting vedli předváleční skauti (jako třeba můj strýc), připadně je možno se začíst do starých čísel časopisu Junák, které leckdo má na půdě ve štosu.
Mne mrzí pokud jsou i tady vyslovovány ukvapené soudy, když si tady z takových extempore našich mainstreamových novinářů děláme legraci.
No, mám-li vycházet ze svých zkušeností, tak těžko můžu vycházet ze zkušeností v letech 1945-9, když jsem se narodila v roce 1956.
A jsem prostě taková, žemě tahle kolektivní hnutí moc neoslovují. Já tam ten zárodek totality prostě vidím a nevím, co by na tom změnilo listování ve starých číslech junáka…
„Mne mrzí pokud jsou i tady vyslovovány ukvapené soudy, když si tady z takových extempore našich mainstreamových novinářů děláme legraci.“
Já nevyslovuju ukvapení soudy, já píšu, jakej jsem si udělala názor na základě mých osobních zkušeností. Nikomu nebráním, aby měl názor jiný, ale nevidím důvod, proč bych neměla vyslovit ten svůj, ,.j. že mně to hnutí neoslovilo a neoslovuje a že mi není příjemné jeho zneužívání v politice.
Píšu jen o svých zkušenostech a názorech, ne nějaké fundovaní pojednání o skautingu a to, co píšu, případně říkám, není určeno nějaké široké veřejnosti ale čtenářům tohoto blogu.
To je podstatný rozdíl mezi mnou a mainstreamovým novinářem. Druhý podstatný rozdíl je ten, že on je za svoje psaní placen a je to zdroj jeho obživy, měl by k němu přistupovat se stejnou profesní odpovědností, s jakou já přistupuju ke své práci. Nemůžete mít stejný měřítka na článek profesionálního novináře a na nějaký tlachání na webu nebo v hospodě.
76 MaYdo, postupem času mi byl čím díl tím méně nesympatický Dlouhé Bidlo. Celá Kočiči pracka byla reálnější.
74 P.M. jo to je „demokracie.“.. Jak jsem o tom dříve vícekrát psal, a zůstal nepochopen, Amerika jde do kytek tak jak se vyčerpává zdroj ze kterého vyrostla. Anglosaský protestantismus a kvalitní imigrace z Evropy.
Mě to také netěší. Politiku vůči Rusku považuju za hloupou a zhoubnou zvlášť ve spojení s vnitřním úpadkem. Nejen pro průměrného Rusa byla Amerika vzorem, třebaže se smíšenými pocity. Protivník, ale respektovaný, vážený, obdivovaný. „Ěto amerikánskoje“ byla slova uznání. Tak jsme to viděli i od nás. Prosperita, růst, technologie, životní úroveň, kulturní vzor. To odchází. Naopak je export debilit. Přesněji import debilit odtamtud. Viz aktuální proces mající podobní podhoubí jako někdejší „opičí“. Nejde o to, že ona je kráva. Jde o to, že není sofort poslána do hajzlu. Jedna „chudera“ za druhou. Po deítkách let si „vzpomínají“. Držely to v sobě, „deptané a frustrované“. Náhle sebraly odvahu… Je to všechno podle jediného vzorce.
Z možných scénářů vývoje mě znepokojuje uzavírání se se současným růstem militarizace, růst vlivu vojenskoprůmyslového komplexu. Už „jestřáb“ Eisenhower před tím varoval.
Protivníkem USA není Rusko, ale Čína aspirující na jedinou světovou velmoc. Zatím U|SA se přetahují s Ruskem. Protože ve vlivných pozicích jsou ti, kteří už mají v parku krmit vrabečky. Či lépe připravovat se na prdění do hlíny. Na přítomnost nahlížejí z minulosti, kterou za sebou táhnou jako naložený vlak.
66 nickname, jo.
Psal jsem něco jiného jinam. A najednou, nemohu napsat kvůli čemu (PeS by dostal psotník 🙂 ) se mi vybavila tahle vzpomínka. Hlavně kvůli těm básním oné slečny. Je snad jasné, že je psala ona a já je mam schované.
Ovšem vypadl závěr. To jak mě zanechala osudu. Poslední věta zněla: „A tak se milá vnoučata stalo, že jste na tento svět mohla přijít právě vy.“ A to by dědeček nevyprávěl.
87 Schumi
tak tos mě nepříjemně překvapil 🙁
Tobě byl někdy nesympatický Dlouhé bidlo ???? Střízlivě uvažující inteligentní realista?
Poté, co jsme se shodli na Dr. Halířovi (Dr. Ottokár Máris), na Vlkovi (ne Zajícovi) a oba uctíváme Babu Jagu, nikoliv debila Ivana ???
Dlouhé Bidlo byl vždy můj hrdina! Právě proto, že byl realista a věděl, že je nutno vyjít jak s radikály (Štětináč Patočka) tak i s majoritně submissivním obyvatelstvem (Bohouš Sralbotka ). Dušínova-Fialova Pravda a Láska byla už tenkrát jenom na h… !
Sakra, dlouho jsem v kotlince nebyl.
Petra Procházková odchází z Lidovek. To je škoda. Muslimský pohled tam bude chybět.
Navíc má ještě klasické (do roku 1989) vzdělání.
Po vystudování gymnázia absolvovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Doktorát získala v lednu 1989 za práci na téma kreslené seriály, s důrazem na vývoj časopisu Čtyřlístek.
>>88 Souhlasim s Vami, Schumachere, ze slovo demokracie patri do sarkastickych uvozovek. Uplivnuti by nebylo az uplne nepatricne. Paskvil, ktery je nam kdejakym otevrhubou predkladan, nema s demokracii ani zbla spolecneho. Byli jsme varovani: Myslim, ze to byl Winston Churchil kdo rekl, ze z nejsvinstejsich rezimu je demokracie nejmin svinska. Nejmin?
Nevidim napravu, dokud neoziji slova z Platonovy Republiky, ze kazdy, kdo byl vybran volbou POVOLANYCH, aby je representoval, musi mit k svemu mistu velmi striktne vymereny cas. Pak musi, jak mu Sokrates narizuje, „sestoupit zpatky do tmy jeskyne“ ve ktere vsichni jini ziji. Time limits. Jestlize nebudou pro politiky urceny time limits, jdeme, jak spravne Schumachere rikate, do kytek. Propletence a osobni zavislosti vytvorene kongresmany ci senatory za tricet, ctyricet roku sezeni v Kongresu tyto lidi udelalo poplatnymi nikoliv svym volicum,ale sobe samym. Republikan? Demokrat? Vsjo rovno!
At se nikdo nedivi, ze ten, kdo prvni zakricel: Kral je nahy! a vyse popsanou slotu nazval smrdici bazinou, nema ve Washingtonu na ruzich ustlano. Jak rikaji, chcipajici kobyla nejvic kope. Usaty podstrcenec z Kenye Obama a jeho zlostna, nenavistna klisna, zlodejka Clintonova, blbec a zradce Kerry, armada nedocenenych akademiku znovu vyuzivaji vyse zminenych der v „demokracii“ a zacinaji,jako uz kolikrat predtim, slibovat hory, doly tem, kteri maji pamet tak kratkou, ze zapomneli, ze tito apostole altruismu se na ne vykaslou hned prvni rano po volbach.
Jsme v zakopech. Drzte nam (i sobe) palce.
94 P.M. při vší úctě – mýlíte se.
Demokracie není sice ideální ale již z definice optimální.
Problém je pouze s všeobecným a rovným volebním právem – tedy nepřirozenou konstrukcí šíbrů.
>>95 Skimici, napsal jsem nahore velkymi pismeny, ze jen POVOLANI maji mit cest volit. Povolanejsi zde upresni, ze vybrany representant naklada s danemi vybranymi penezi. Pro me je absurditou, ze ten, kdo danemi Statu neprispiva ma ve volbach, tudiz ve vyberu representanta, ktery s penezi naklada, stejny hlas jako ten, kdo dane plati. Stejne tak je mne nelogickym, ze maji pravo volit statni zamestnanci. Nebo Statem placeni vojaci.
2 Schumi ad 87 – doporučuji píseň „Setkání po létech“ od Humbuků…
http://bandzone.cz/humbuk/album/55806-setkani-po-letech.html
No a samozřejmě, na vedlejší katedře zakoupili jakousi aparaturu na tepelnou stabilizaci krystalů – oficiální název Krakonoš (Krytur). Do tejdne tomu všichni říkali Trautenberk…
Jak sjem tak poslouchala jak v rozhlase všelijak přemílají Mnichov a svatýho Venouše, tak jsem si uvědomila zvláštní paradox. Beneše zatracují za to, že na tu dohodu spojenců přistoupil a že se vzdal.
Ale Václav se taky vzdal Jindřichovi Ptáčníkovi bez boje a přistoupil na to, že bude Němcům platit výpalné a je veleben a adorován.
Není v tom poněkud rozpor?
Vlasto, závěr jak z Červené knihovny. Gratuluji.