Trocha poezie nikoho nezabije,

Publikováno | Autor:

aneb:

Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)

 

               O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.

               „Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.

               „Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.

               „Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“

To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.

               „Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, …..  vejdete úplně všechny.“

               Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …

               Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:

               „Ahoj.“

               A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.

               „Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …

               „Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.

               „Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“

               Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.

               Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.

               S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.

               Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.

               Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …

               „Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“

               Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.

               Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.

Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.

               „Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“

               Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.

               „To se nesmí nikdy stát.“

               Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.

               Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.

 

P O L I B E K

 

Tvůj polibek tak krátký, záhadný,

stíhá a štve mou fantazii

za tichých nocí i za rušných dní

dotekem darovaným žiji.

Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou

Sladké moje zdání!

Vidina mizí! Opět dlouhý čas

Jen láska, jenom vyčerpání.

 

               No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.

               Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:

 

N Á L A D A


 

Svou náladu teď přirovnávám

K čemu? Ke rtuti teploměru.

Je též pod bodem mrazu

A nikdo ji nikdy nepřinutí

Aby stoupla výš domluvami.

Však přilož svoji teplou dlaň či ret

a dýchni.

Uvidíš jak poskočí si hned

Jak v plamenné výhni.

Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by

Pouhý pohled, očí tvých jas

Nutí mne, abych zaříkala tě sliby

Stále znovu, zas a zas.

 

Pak nadávám si.

Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?

Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.

Proto děláme ty voloviny,

Kterým se smějem když přejde čas.

 

Je to zvláštní

Tohle žití na zemi.

Samotný člověk být nechce

A přitom se bojí

Svazovat se s druhými.

 

Až jednoho dne řekne,

Ne, tak to už nejde dál

A jde blíž k tomu,

Co dosud stál opodál,

k tomu, co do života vstoupil jeho

nečekaně, avšak natrvalo.

 

Pak padnou první slova, sliby.

Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.

A co nyní náladu přibilo mi k zemi?

Nesplněný slib.

Komu že jsem ho dala?

SOBĚ !

 

Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.

Co sní udělám?

Nevím, však jedno vím přec jistě.

Již nikdy se nesmí dostat ven!

Aby mi bránila v započaté cestě.

Nálada špatná, energií spoutaná

V škatulku malou, neviditelnou

avšak těžkou.

Nikdo ji nedokáže odnést,

nikdo ji nedokáže zahodit.

A co ji takhle někde zapomenout.

Položit, odejít a již nikdy nehledat?

ZKUSME TO!

 

 

Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.

Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.

„Mami, já jdu k Vlastikoj.“

„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „

„Mami!“

„Ne!“

Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.

               V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.

 

Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.

Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.

Byla to pohádka?

Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,

dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.

Plamen mé svíce obletuje noční motýl.

Připadám si též jako takový noční motýl,

který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.

Jakási mlha padá mi z očí …

Ach bože, vždyť já pláču.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Virtuální Vodička a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 386 komentářů u „Trocha poezie nikoho nezabije,“

  1. Matzurko,
    to je psina 🙂 Kde vzal to Kyrilijé kyrilijá ????
    Užaslý smajlík, to je nářez. Furt je ale Ostravština lepší než totálně mimoňské rozkašlání se „Krleš“ 🙂

    Kyrie je pátý pád od řeckého Kyrios (Pán) Eleison – have mercy, smiluj se …

    Kyrilijé kyrilijá nicméně zní poeticky 🙂

  2. Mě to zní, že si to mohl prozpěvovat kočí, když v noci v garáži narazil na oj žebřiňáku.

  3. Ptakopysku ve kterém momentu? Tady?

    Sto dvacet párů volů
    jede do Němec
    (teď narazil rozkrokem na oj a zaúpěl:)
    kýrilijééééé kýrilijááááá
    (Moravsky: Pane smiluj se)

  5. skimici,
    tak teď jste dostal zase vy mne – fakt Nohavicu neznáte ? Našeho těšínského barda ? My tohle zpívávali u táboráků ještě za socíku…. On má podobných pecek docela hodně.

  6. 154 Petr Kunetka – tak já si myslím, že je to krok správným směrem. Nazrzlá Pipi mi nikdy moc neseděla. Měla štěstí, že nebyla někde v děcáku. Ostatně Barnevernet by si s ní dnes poradil svižně.
    Když z té fiktivní krávy udělají romku, pasuje mi to k té postavě více.

  7. 155 Matzurko
    ne ne. Nohavicu znám a mám ho moc rád. Neznal jsem akorát tuto písničku. Nebo neznal —- asi slyšel ale až dodnes jsem si neuvědomil že tam bzučí kýrilijééééé kýrilijááááá 🙂
    Nohavicu mám moc rád už od svých teenagerských let.

  8. Mně se jako dítěti líbily Děti z Bullerbynu.Mám dojem, že to bylo to nejlepší, co Lidngrenová napsala. Pipi mně nijak neoslovila. Moje děti taky ne.

  9. skimici,
    tak to potom jo. Se mi nechtělo věřit, že by vám unikl.

    maYdo,
    ano, máme to stejně. A dceři už nějak nesedlo ani jedno dílko. Mně osobně přišla Pipi až moc praštěná a nevěrohodná; naopak Děti z Bullerbynu byly prostě vyprávění o dětech z vesnice.

  10. (144) Nojo, vy se tam znáte. Já kromě kandidátů Svobodných (těch řekněme prvních deseti) znám jenom jednoho dalšího, „dvojku“ socdemáků, protože se s ním kdysi vybavoval jeden soustolovník. Příšernej blbec. Takže podle osobní známosti to moc nejde.

  11. 160 Aero
    no ale jak chceš volit když Tě komunální život evidentně nezajímá ?

  13. 162 maYdo
    já bych třeba zrovna Aera klíďo volil kdyby se o to ucházel.

  14. Tak když je na kandidátce, tak se asi uchází, ne?

  15. no to je dobrá zpráva! Budeme tedy mít Aero-senátora anebo alespoň Aero-starostu.

  16. Ježíšmarjá, to snad radši ne, to s ním pak už vůbec nebude k vydržení…..

    Ale myslím, že to nehrozí.

  17. (161) Jak jsi přišel na to, že nezajímá? Jen je mi jasné, kde jsou hranice komunálních možností. Do daní prakticky kecat nemůžeš, do policajtů taky ne, do dopravy jen v něčem, takže zbývá spolurozhodovat o využití peněz shora a trochu o fungování radnice. Na zvolení nevěřím a volební kampaň bych osobně vedl jinak, ale to bych se tomu musel věnovat na plný úvazek a natolik mne to neláká.

  18. Hamáček v OSN: „Anexe Krymu je porušením mezinárodního práva.“

    A že nepodotkl: „Stejně jako Mnichovská dohoda nebo zřízení Kosova“?
    To je prý „ministr zahraničí“! Jen počkej, Hamáčku!

  23. Svět mimo politiku :

    „Víte, co by se stalo, kdyby se někdo zeptal studentů na přednášce, koho budou volit? To je prostě tabu. Lidé nechtějí říkat své preference,“ vysvětluje mladý doktorand. Mohou prý za to zejména politici, kteří ve společnosti vyvolávají kontroverze a spory.

    „V místní hospodě se zkrátka více než politika řeší kvalita a cena moravských vín, umění a filozofie. Asi největší vášně a ohlas vyvolává vzpomínka na umělecké ztvárnění Shakespearovy Bouře v Moravském divadle v Olomouci. Ze všech stran na představení, které loni stáhli z repertoáru, prší kritika.“

    „Ředitel zdejšího hospicu Jiří Borik má docela jiné starosti. „Trápí nás platy sester a lékařů, kteří jsou u nás placeni hůře než v nemocnicích anebo privátních zařízeních. V tomto ohledu zaostáváme, a proto si vážím každého jednoho člověka, který zde pracuje,“ říká Borik.“

    Zdroj: https://www.lidovky.cz/domov/politiku-ne-olomouc-resi-spis-umeni-a-kvalitu-vina.A180929_180653_ln_domov_krku

  24. Holt arcivevoda byl důležitější než Masaryk!

  25. Ad skimic‘ 165
    Já bych zvolení Aera taky nezavrhoval. Třeba by se behem volebního období podařilo zachytit na filmový pás, jak aero klade důraz.

  26. Ale ono je úplně jedno, jetsli je to o arcivévodovi nebo Masarykovi. Je to neuvěřitelně debilní a hlavně si myslím, že v tom věku, pro který je to určeno, je dětem bližší fantasy svět a maximálně starý pověsti český, na tohle je dost času. Já si pamatuju, jak babička říkávala, že „…za Masaryka..“ když chtěla něco časově zařadit a já nevěděla, kdo to byl.

  27. Jak se kladou vejce, o tom bych nějakou představu měla, ale jak se klade důraz, to teda fakt netuším ….

  28. Quivisi,
    Určitě byl důležitější. Kdyby v Sarajevu picli Masaryka, zmínil by se o tom tak maximalne Prager Tagblatt a by bychom doteď trpěli pod nadvládou Habsburků.

  29. Maydo, já to také netuším. Proto bych to rád viděl

  30. Čekám na zprávy o demonstracích před velvyslanectvími Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, a pořád nic. To je divné. Ve veřejnoprávní televizi také žádná diskuse k osmdesátiletému výročí. V programu ČT a biografů marně hledám filmy Dny zrady a Uloupená hranice. Není chyba v kalendáři? Třeba zapomněli. Na Seznamu jen malá zmínka. Že by si to šetřili na březen příštího roku?

  31. 167 Karle, kdyby ses ucházel v mém obvodu, doštrachal bych se Ti to hodit. Jenže nejsi tak se štrachat nebudu.

  32. Mám častěji puštěné rádio než televizi a tam se Mnichovu věnovali docela dost.

  34. Ptakopysku, myslíš, že na kladení důrazu je třeba kladélko? Nebo spíš podkladek?

  36. Jo? A není to genderově nekorektní pohled? 64 pohlaví má na kladení na vybranou jen kladélko nebo podkladek?

  37. Jenom jestli pojem „kladu na to důraz“ politický newspeak pro pojem „házím na to bobek“

  38. Jo, to s emusíš zeptat těch, co ten newspak ovládají. Ale ti zas nechtějí překládat, aby se voliči nedomákli, čeho se domáknout nemají.

  39. Teda vážení, jak malí… t.j. 150 – 153… Ten kočí, co snad narazil na voj, bral samozřejmě jméno boží nadarmo (za předpokladu, že bůh se jmenuje Kurva), leč autorovi textu se to zdálo málo nábožné, tak místo povzdechů Kurva, kurva! tam dal to kyrilié, kyrilijá…
    Leč já spíš znám podání, kdy na voj v seřelé stáji narazila babička a komentovala to – Á, to jste vy, pane Prošek?

  40. 182, 183 Kristo, Karle, mně nepřipadalo. Třeba je to tím, že téměř abstinuju. I od rozhlasu.

  41. přečteno:
    „Británie chce do Norska vyslat 800 vojáků kvůli monitorování pohybu ruských ponorek“

    JTy ponorky prý rozvážejí novičok a ti vojáci byli vycvičeni v chození po hladině a nakukování pod hladinu.

  42. Když už je toho 30.9., vrátil bych se k Benešově „prozíravosti“ v oblasti zabezpečení ČSR:
    „Československo-francouzské spojenectví obdrželo mezinárodně-právní základnu spojeneckou smlouvou z 25. ledna 1924 a garanční dohodou z 16. října 1925. Smlouvou z roku 1924 se signatářské země zavázaly, že v případě ohrožení společných zájmů se shodnou na opatřeních, jež je měla chránit. Text ovšem postrádal ustanovení o vzájemné vojenské pomoci. Signatáři měli v tomto ohledu volnost a suverenitu rozhodování. Tuto neurčitost vnesla do dokumentu československá diplomacie. V době vzniku smlouvy se snažila, aby Československo nebylo zataženo proti své vůli do konfliktu, v nějž mohla vyústit rúrská krize. Československo nereflektovalo ani na francouzskou nabídku zvláštní vojenské konvence, a to ze stejných důvodů, podepřených navíc již zmíněnými obecnými ohledy na Německo, které bylo zejména nejvýznamnějším obchodním partnerem Československa.
    Zdroj: https://technet.idnes.cz/mnichovska-dohoda-1938-0lw-/veda.aspx?c=A180928_165406_veda_vse

  43. No jo, foundry, po bitvě každej generálem….

    Ono se nám to hodnotí, když víme, co Beneš, ale ani ostatní tehdy nemohli vědět. Já docela chápu i to, že Angláni a francouzi se chtěli vyhnout válce za každou cenu.
    Ne, že bych je chtěla omlouvat, ale pochopit se to dá. Otázka ovšem je, jestli by v té situaci obsah smluv na tom něco změnil, když by se jim jevilo, juako že se jevilo, že obětování Československa by bylo cenou za odvrácení války.

    Ostatně Hitler měl řadu sympatizantů v obou zemích, jedním z jeoh příznivců byl i tehdejší král Eduard VIII., naštěstí s ezapletl s madame Simpsonovou a dal přednost abdikaci a sňatku.

    Když vezmu v úvahu, že se tím otevřela cesta k trůnu jeho bratrovi a hlavně jeho neteři Alžbětě, tak mám dojem, že by si madame Simpsonová taky zasloužila nějakej zákon o tom, že se zasloužila o monarchii 🙂

    Ostatně jsem slyšela teorii, že právě pro Eduardovy sympatie k Hitlerovi se jeho románek s paní Wallis a následná abdikace docela hodila…

  44. Maydo, no, já nevím, ale asi i tehdy by se mi jevilo poněkud mimo mísu budovat mohutnou obrannou alianci proti Maďarsku, které mělo oproti ČSR zanedbatelný průmyslový potenciál a méně obyvatel. A naprosto opomíjet Německo, které projevovalo agresivitu už od sjednocení v roce 1871. A předtím jeho předchůdce Prusko.

  45. http://neviditelnypes.lidovky.cz/esej-k-soucasne-politicke-krizi-v-nemecku-f1r-/p_zahranici.aspx?c=A180924_152717_p_zahranici_wag
    Dobrý den. Po bitvě… Nebojujme minulé války.
    Dnešní války se vyhrávají v soudních síních, viz článek A. Valenty z IVK na Psu.
    Právní teoretik Josef Isensee upozornil, jak se čl. 1 německé ústavy o nedotknutelnosti lidské důstojnosti postupně stává nástrojem k nastolování stále nových sociálních práv včetně práv azylantů. Jeden z prvních výnosů Ústavního soudu v této souvislosti zněl, že cizincům na německé půdě náleží existenční minimum ve stejné míře jako domácím obyvatelům. Ani statut pobytu, ani krátká pobytová perspektiva neopravňují ke krácení nároku. Z toho plyne, že politický nástroj k omezení migrace v podobě snížení dávek je definitivně vyřazen ze hry. Podle Ústavního soudu nelze „lidskou důstojnost… z migračněpolitických důvodů relativizovat“.

    Na toto téma jsem mluvil před časem s kolegy z Německa. Kdyby našim zaměstnancům nabídli takové podmínky azylu jako ilegálům, celá fabrika by se do Německa přestěhovala. Pokud je pravda, co se píše v článku, tak nelegální migraci nezastavíte ani armádou.

  46. Jo, nickname, po bitvě…

    Studim mé dcery v Brně mi otevřelo nové obzory, například, že s ní můžu tlachat na facebooku, když sedí ve vlaku. Bohužel se nasedí ještě dlouho, ve Svitavách hoří nějaký silo u trati a vlak je odkloněněj. Předpokládané zpoždění 180 minut.

  47. (190) Skrzevá svou mlsnost dost vařím. A vaře, nemohu číst, takže si pustím radio, někdy i TV. Už několik dní je Mnichov převládající téma.
    (192) Z toho Foundry vidíš, že nic není ani jednoduchý, ani jednoznačný. IMHO byla nejistota našeho spojeneckého zajištění pofiderní už po Locarnu, jenže co byly alternativy? Nějaká dohoda s Rakouskem a Maďarskem byla ještě nejistější (co by z toho měli oni?), zbývalo jedině Polsko a to už jsme probírali.
    (194) Takže, proti Německu, s kým?
    (195) K témuž i Křeček na Psu: http://neviditelnypes.lidovky.cz/pravo-smernice-vs-realita-090-/p_spolecnost.aspx?c=A180927_160933_p_spolecnost_wag

  50. Maydo: zájem o první republiku nám ukazuje zlepšení dopravy na trase Praha – Brno o 20 minut za 80 let. 15 sekund za rok. Náš kraj světa je na tom o poznání lépe. Místo šesti hodin jedeme 150 km do Prahy jen 3:30. Do Mnichova 4 hodiny.

Komentáře nejsou povoleny.