Trocha poezie nikoho nezabije,

Publikováno | Autor:

aneb:

Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)

 

               O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.

               „Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.

               „Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.

               „Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“

To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.

               „Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, …..  vejdete úplně všechny.“

               Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …

               Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:

               „Ahoj.“

               A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.

               „Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …

               „Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.

               „Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“

               Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.

               Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.

               S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.

               Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.

               Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …

               „Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“

               Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.

               Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.

Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.

               „Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“

               Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.

               „To se nesmí nikdy stát.“

               Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.

               Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.

 

P O L I B E K

 

Tvůj polibek tak krátký, záhadný,

stíhá a štve mou fantazii

za tichých nocí i za rušných dní

dotekem darovaným žiji.

Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou

Sladké moje zdání!

Vidina mizí! Opět dlouhý čas

Jen láska, jenom vyčerpání.

 

               No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.

               Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:

 

N Á L A D A


 

Svou náladu teď přirovnávám

K čemu? Ke rtuti teploměru.

Je též pod bodem mrazu

A nikdo ji nikdy nepřinutí

Aby stoupla výš domluvami.

Však přilož svoji teplou dlaň či ret

a dýchni.

Uvidíš jak poskočí si hned

Jak v plamenné výhni.

Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by

Pouhý pohled, očí tvých jas

Nutí mne, abych zaříkala tě sliby

Stále znovu, zas a zas.

 

Pak nadávám si.

Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?

Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.

Proto děláme ty voloviny,

Kterým se smějem když přejde čas.

 

Je to zvláštní

Tohle žití na zemi.

Samotný člověk být nechce

A přitom se bojí

Svazovat se s druhými.

 

Až jednoho dne řekne,

Ne, tak to už nejde dál

A jde blíž k tomu,

Co dosud stál opodál,

k tomu, co do života vstoupil jeho

nečekaně, avšak natrvalo.

 

Pak padnou první slova, sliby.

Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.

A co nyní náladu přibilo mi k zemi?

Nesplněný slib.

Komu že jsem ho dala?

SOBĚ !

 

Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.

Co sní udělám?

Nevím, však jedno vím přec jistě.

Již nikdy se nesmí dostat ven!

Aby mi bránila v započaté cestě.

Nálada špatná, energií spoutaná

V škatulku malou, neviditelnou

avšak těžkou.

Nikdo ji nedokáže odnést,

nikdo ji nedokáže zahodit.

A co ji takhle někde zapomenout.

Položit, odejít a již nikdy nehledat?

ZKUSME TO!

 

 

Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.

Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.

„Mami, já jdu k Vlastikoj.“

„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „

„Mami!“

„Ne!“

Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.

               V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.

 

Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.

Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.

Byla to pohádka?

Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,

dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.

Plamen mé svíce obletuje noční motýl.

Připadám si též jako takový noční motýl,

který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.

Jakási mlha padá mi z očí …

Ach bože, vždyť já pláču.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Virtuální Vodička a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 386 komentářů u „Trocha poezie nikoho nezabije,“

  1. No, ona s tím zatím tak nějak koketuje. Byla si to vyzkoušet o prázdninách, byla na nějaké akci, kde si vyráběla nějaké ty ochranné díly výstroje a našla si nějakou partu v Brně, ale treninky mají, když se sejdou.

    Jinak ony jsou ty tyče obalený molitanem, takže to bvypadá poněkdu děsivějši, než to je, ale i tak není o modřiny nouze.

  2. ODS perlí. Docela by mě zajímalo, kam na ty nápady chodí.
    Kdo třikrát opakovaně v průběhu dvanácti měsíců spáchá nějaký přestupek, ať už jde o drobné krádeže či třeba rušení nočního klidu, má přijít o tři měsíce o nárok na dávky v hmotné nouzi, včetně doplatku na bydlení. Navrhli to v pondělí ve Sněmovně poslanci opoziční ODS.
    Docela by mě zajímalo, jestli poslanci opoziční ODS domysleli, od koho si potřebné love pachatelé vyzvednou, když je nedostanou na poště.

    Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/opakovane-pachani-prestupku-omezeni-davek-navrh-ods-f9o-/domaci.aspx?c=A181001_151958_domaci_kop

  3. No coby,
    dopustí se dalších opakovaných přestupků….

  4. no a n-krát opakovaný přestupek by byl trestný čin.

  5. Matzurko,
    třeba to tak chtějí a ODS by pak měla před sebou další challenge – jak zabránit rostoucí kriminalitě. Následovat bude řešení přeplněnosti českých věznic. Prostě furt bude co dělat…

  6. ty to nechápeš! Hlavní mantra ODS je: snižovat počet zákonů.
    Tak musí navrhovat nové, zbytečné a tak blbé, že k jejich zrušení najdou souhlas napříč sněmovnou.
    A při příštích volbách se budou chlubit, jak svůj slib splnili a kolik zákonů zrušili. 😉 😀 😀

  7. Takže když neberu příspěvek na bydlení a dávky v hmotné nouzi, tak můžu lumpačit, jak se mi zlíbí?

  9. Dobrý večer z Moskvy
    Šel jsem vedle do sámošky pro velkou flašku vody (z kohoutku je na čaj tvrdá) a zjistil jsem že sankce fungují. Od začátku prázdnin větší sortiment italských a španělských dobrot a zejména spoustu lokálních masíček a sýrů co neznám.
    Cenově pro mě ok, pro ně asi díky kursu nok. Třetinková plechovka Kozla po přepočtu asi 23 korun.
    Ale to je Moskva. Ještě se musím po cestě mrknout jak jsou na tom venkovani.
    V každém případě je nutno se sankcemi vytrvat. Italové a Španělové musejí mít žně 🙂

  10. V hospodách samozřejmě draho. Dobrý steak okolo 15 EUR.

  11. 15 euro? To je cena téměř ekvivalenfní bifteku s hranolkama ve vlašimské vinárně U blanických rytířů.

  12. Ale tak tady je to taky různý podle typu hospody. Já koukám na lístek hotelové (čtyřka) restaurace dole. Kuřecí asi za deset, kotel boršče za čtyři pade.

  14. Skimici, evidentně máme moskevské ceny.
    Kuřecí steak na liškách se smetanovým přelivem, bramborové placky 189 Kč. Ekvivalent kotle boršče bohužel není v nabidce, ale dalo by se to vykalkulovat z ceny jeden a půl eura za talíř.

  18. Ráno jsem někde zahlédl zprávu, že Německo přijalo další zásadní rozhodnutí o imigrantech, které se dá dekódovat takto: příliv migrantů nedokážeme zastavit, ale budeme dělat selekci na práceschopné a ty ostatní. Práceschopní zůstanou v Německu, ostatní se pokusíme přerozdělit do okupovaných území. (Jestli to někomu něco připomíná…)
    Pak ještě měli na programu diesely chtějí zakázat vjezd nevyhovujícím dieselům do měst. Starší diesely budou hardwarově upraveny a bude to komplexní.
    Člověk si při čtení zpráv z Německa připadá jako mezi ploty….

  19. O5 sqělý rozhovor s Jardou Šestákem… Mít tak v osmdesáti jeho vitalitu…
    https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Profesor-ktereho-za-medaili-od-Zemana-vyhodili-znovu-hovori-Jiri-Drahos-penize-EU-Velmi-otevrene-553085
    Ale bohužel, ta realita v Akademii je ještě mnohem horší, než jí Jarda popisuje. Všeprostupující závist, osobní útoky, nenávist, likvidace nepohodlných či schopnějších. V jednom případě to už odnesla i moje dcera, takže vím, o čem píšu…

  20. Vůbec se nedivím, že pana profesora vylili. ČSAV je od dob socialismu pevnou stavbou stojící neochvějně na byrokratických základech a pan profesor evidentně nehodlá být další cihlou ve zdi nesoucí vedení ústavu k dalším úspěchům. Ten člověk je naprosto nezodpovědný. Je schopen bádat úplně sám a – co je obzvláště zavrženíhodné – nejen že nechce odevzdat, ale on se nechce ani dělit o výsledky své práce se soudruhy, kteří ústav vedou ke světlým zítřkům.

  21. abych se přiznal – ma poslední dobou začínají jít na nervy tihle dědkové, co si všechno pamatujou. Tuhle jsem měl v muzeumu návštěvu – jednoho gentlemana jehož celoživotní prací je balet. Velice přijemný pán jen o několik let starší než já. Shodli jsme se na tom, že tihle sedmdesáti- či osmdesátiletí vořeši si pamatují nejenom všechno možné ze své branže, ale oni si pamatují i jména a okolnosti, za nichž se s dotyčným setkali! Naprosto zavrženíhodné. Oba dva jsme chvíli přemýšleli, kterých dědků se to týče, ale nevzpomněli jsme si ani na jedno jméno, tak jsme zavedli řeč jinam.

  22. Tak už se nesmí ve vědeckých kruzích říkat, že se ženská může ve vědě dostat na pracovní pozici díky pohlaví. Jak praví Klasik a Petr Kunetka: „Jde to rychleji, než jsem čekal.“
    Kvůli sexistickým výrokům pozastavila v pondělí Evropská laboratoř pro jaderný výzkum (CERN) spolupráci s italským fyzikem Alessandrem Strumiou. Na přednášce, která byla podle CERN „vysoce urážlivá“, tvrdil například, že fyzika je mužská záležitost a ženy některé pozice dostávají jen na základě zvýhodnění kvůli svému pohlaví.

    Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/cern-urychlovac-castic-francie-svycarsko-alessandro-strumia-fyzik-gender-pohlavi-urazka-zeny-igk-/zahranicni.aspx?c=A181002_110220_zahranicni_dtt

  23. Njn, místo árijské fyziky bude jiná disciplina: genderphysik….
    Sveho času ta arijská pomohla amikům k atomové bombě, kdoví, k čemu tahle pomůže moslemínům….

  24. To si ten CERN, kde je asi 80% mužů a jen 20% žen, více méně sekretářek, dovolil hodně.

  25. Šimone,
    mě fascinuje, že zcela konkrétně je uvedeno jméno pachate, ale samozvaní soudci se schovávají za název CERN. Přitom by měli být hrdi na své rozhodnutí.

    Co se týče moslemínů, určitě bude mít vliv na jejich rozhodování při nákupu na trhu. Podle svých zkušeností z VŠCHT a chemických provozů obecně bych byl na místě nákupčího pro harém velmi ostružinatý, kdyby se v nabídce objevilo něco jako scientist, physicist, chemist, lab technician, nebo jakýkoli manager z těchto oborů.

  26. martine tt
    i CERN je živ z dotací. Obětoval tedy beránka, aby se mu dostalo boží milosti.

  29. CERN organised „gender workshop“
    Svět se v prdel obrací… 🙁 🙁 🙁

  30. Zbořil má svoje názory aa nepíše na zakázku. Zním ho přes 50 let. V pohledu na Rusko s ním často nesouhlasím, ale debata s ním je vždyxcky zajímavá a obohacující. MAydě děkuji za obohacení slovníku (v 227) slovem kunderštube. Nevím sice co si pod tím přesně představit, ale jsou to představy příjemně vilné.

  31. Dušane, to byl překlep. Mělo být „kinderštube“. Přiznávám se, že se mi ten překlep zalíbil a proto jsem ho záměrně neopravila.

    A děkuji za obhajobu Zbořila. Nemusím s ním vždycky souhlasit, ale hodnocení „kým je placen“ mi poněkud připomíná doby minulé. Ono toho vůbec čím dál víc připomíná doby minulé. Bohužel jen to horší z nich.

  32. Dobré popolední vespolek.

    No snad nám to Dana prozradí a nebude tajnosnubná jak kapraď samec. Já jsem dneska zaznamenala:
    http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-smesnemu-vydirani-hejnem-potrefenych-hus-neustoupim-pvd-/p_politika.aspx?c=A180929_231858_p_politika_wag
    Tak nevím, jestli takový sponzor bude platit i proruské zprávy nebo pisatele…

    Pana Zbořila čtu ráda, neb mi přijde jako gentleman konzervativního střihu – staromilec v dobrem slova smyslu. Takže sice nemusím souhalsit, ale kultivovaný projev přečtu se zájmem i potěchou.

  33. Hm, u Zbořila, když jsem si čas od času od něj něco přečetl, se mi zhusta zdála být patrná určitá proruská tendence (zejména tehdy v období kolem anexe Krymu). Jenže tu si automaticky odčítám, takže mi jakožto čtenáři nevadí. Podobně z jiné strany třeba támhle pan Doležal má zas jiné tendence, a ty si odečítám rovněž; pořád mi dává smysl jej (občas) číst: http://bohumildolezal.cz/texty/rs3350.html

    Ovšem, a to bych rád zdůraznil, odtud stále ještě je nesmírně daleko k úvahám, kdo jej (je) asi platí… Z čeho vlastně pramení?

    Mám dojem, že i v dnešní (šílené, příšerné) době je v mnoha lidech potřeba souhlasit stále kupodivu silnější než potřeba nesouhlasit; a když pak někdo neříká přesně to, co bychom chtěli slyšet, třeba nás holt napadne, že je to proto, že je někým placený…

    — — — — — — —

    OT: Tak koukám, že Babiš se již opět podělal: https://www.novinky.cz/domaci/484877-stepanek-po-vlne-kritiky-nechce-kandidovat-do-vysilaci-rady.html

    Ostatně, zrovna před volbami… Jak je napadlo hlasovat právě tento týden?

  34. Matzurko,

    za zmínku rozhodně stojí :

    „Jelikož neznáme ve vaší politické straně nikoho, kdo by se věnoval protikorupční politice, žádám Vás jako předsedu o vyjasnění.“

    Zajímalo by mně, z jakého titulu se má předseda jakékoliv strany zodpovídat neziskové organizaci? Na základě čeho žádá Nadační fond proti korupci vysvětlení a na základě čeho se domnívá, že je někdo povinen na takovou, po pravdě dosti arogantní žádost reagovat?
    Jaké má Fond pravomoci a na základě čeho, jakého zákona?

  35. TAk nějak mi to všechno začíná připomínat lidové soudy…..

  36. (284) Ptát se může Nadační fond, ty, já, Dežo … Jiná věc je, jakou kdo dostane odpověď.

  37. A že se začali dotazovat ausgerechnet před volbama 🙂

  40. „Ptát se může Nadační fond, ty, já, Dežo … “

    No, tak právě proto se ptám, jaká má pravomoci. Protože se ptát můžu. 😀

    ale fost bych uvítala , aby povědomí, ež tyhle spolky mají na svoje dotazy asi takovej nárok, jako když se ptá bába Dymáková místního pekaže, kde vzal na novou pec a špekuluje, jetsli by ho neměla prásknout na berňák bylo mwdii více zdůrazňováno.

    Mám za to, že to jaksi patří v všeobecné vzdělanosti a že občané by měli vědět, že mohou bez obav poslat vlezlou neziskovku nebo televizního investigativce, kam se jim zlíbí a nejsou povinni jim nic vykládat.

  41. To je nějaký magický číslo, ta padesátka 😀

    Nebo že by tohle byli šojdrový sirotci?

  42. Jo, Karle, ještě jsem chtěla podotknout, že pokud budeš zvolen, já budu mít jako občan právo se tázat, ale Ty mi budeš jako politik muset odpovídat!!

    😀 😀 😀

  43. To bude dobrý. AK komentuje i když není tázán! 😉

  44. Ale když je tázán, tak leckdy neodpoví nebo to nějak okecá. A s tím bude mít jako politik utrum 😀

  46. ГОВОРИТ МОСКВА !!!
    Doufám že nebudu ve zprávách.
    Jsem k večeru přecházel Rudé náměstí a zkrátil jsem si to skrze nějakou demonstraci. Někdo proti něčemu.
    Když jsem se na druhé straně vymotal, chytl mě reportér a kamera co že si o tom myslím. Měl jsem nakvap na schůzku do nedaleké hospody tak jsem řízně odvětil, že můžou jít do p… (Použil jsem výraz žopa), to ho znejistilo a ptal se která strana …. Ujistil jsem ho nestranně, že z mého hlediska klíďo obě a on nakonec taky, že zdržuje …. Viditelně zrozpačitěl a světlo i kamera švenkla jinam 🙂

  47. Jo, jo, ti novináři si leckdy už ani neumí představit, že jsou lidi, který zajímají jiný věci, než co se zrovna bude dobře vyjímat ve zprávách.

  49. (292) To není tak jednoduchý. Jakožto pouhý člen zastupitelstva (i to by byl zázrak), bych ti byl povinen odpovídat stejně jako teď, tedy nijak. Jediná zodpovědnost by byla politická, ale to už se dostáváme k onomu „kladení důrazu“, které vzbudilo tak krásně dětinské reakce.

  50. No, když tak vidím, ajk se umíš ucházet o voliče, tak mně začíná zajímat, jetsli se dá v tej kandidátce škrtat 😀

    Teda, mně to napadá dost často, když nám tu na každým druhým kandelábru visí ten Váš vymydlenej kluk z plakátu. 😀

Komentáře nejsou povoleny.