aneb „tak nám nezabili Klause, paní Milerová!“
Zuzana Chlumská
Aby snad náhodou nebylo pochyb, považuji úvodem za nutné zdůraznit, že jsem moc ráda, že se panu presidentovi nic nestalo.
Leč….
Národ, který se nepoučí ze svých dějin, si je bude muset prožít ještě jednou. S tím, že tragedie se bude ovšem opakovat jako fraška.
Pravda, s atentáty mnoho zkušeností nemáme i když incident se stal právě v den výročí jednoho dávného atentátu. To byl ovšem temný středověk, takže vrazi knížete Václava prý dlouho nepřežili.
Další atentát, který nějak uvízl v našem národním povědomí, je až atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda, což je jednak dávno, jednak to byl Habsburg a vzdělané čtenářstvo je ze Švejka informováno, že to bylo v Sarajevu a Sarajevo je v Bosně, tudíž daleko.
Atentát na prvního československého předsedu vlády Karla Kramáře se už z našeho povědomí většinou vytratil, stejně jako pozdější atentát na ministra Rašína. Tenkrát jako reakce vznikl Zákon na ochranu republiky, který byl ovšem komunisty v roce 1948 zrušen a nahrazen Zákonem na ochranu lidově demokratické republiky, kterýžto zrušen v r. 1989.
Od té doby nic. Nějak se atentátem nepočítalo, či co.
A tak se stalo, že mladý muž, frustrován životem, politikou a světem vůbec přistoupil za laskavého nezájmu ochranky k presidentovi, vytáhl velmi opravdově vyhlížející, leč naštěstí umělohmotnou airsoftovou pistoli a vypálil do presidenta z bezprostřední blízkosti 7 ran.
Načež odešel, vykouřil cigaretku a poskytl zajisté zajímavý rozhovor několika novinářům na téma, že je komunistou a učinil tak ve jménu lidu.
Pan president kráčel dál, všichni byli v klidu, ochranka se usmívala…
Tedy všichni ne, abychom byli přesní. Jeden všímavější občan atentátníka drapsnul a jedna občanka přiběhla k hlídkujícím policistům a vykládala: „Že tam někdo střílí na pana presidenta, takže by ho snad měli zatknout…“
No tak ho zatkli…
Šéf policejního útvaru pro ochranu prezidenta Jiří Sklenka však na události reagoval tím, že by se nikdy nemohlo stát, aby se muž dostal až do bezprostřední blízkosti hlavy státu…
Premiér Petr Nečas to označil za politováníhodnou událost, která by se neměla stávat…
Paní docentka Šiklová se nechala slyšet, že takzvaný atentátník na sebe chtěl upozornit, a to se mu podařilo. Jinak by si mohl prezident Václav Klaus myslet, že všichni občané souhlasí s jeho komentáři.“ Asi si říkal, že prezidenta vystraší. Chudák však – kdyby ochranka zasáhla – mohl být zraněn, nebo dokonce zabit.“
Pan poslanec Šťastný se, se svou obvyklou dávkou jurodivosti hrozil, že kuličky mohly být otrávené.
Předseda KSČM Filip učinil prohlášení, že komunisté jsou proti každému násilí.
Policie nevěděla z čeho vlastně má atentátníka obvinit a nakonec ho zavřeli za výtržnost.
Vzhledem k absenci zákona objevilo se i tvrzení, že atentátník nenapadl presidenta, ale občana Václava Klause, neboť jsme si všichni rovni.
Konspirační levicové teorie pak praví, že je to všechno pravicová akce, která má zdiskreditovat levici.
Tak mě napadlo, že je vlastně škoda, že se toho nedožil dramatik V.Havel. Tak absurdní drámo by ani on nevymyslel…