Dušan Neuman

          Ač někteří konservativci vytahují láhve šampaňského, není co oslavovat. Boj se přenese jen na jiná bitevní pole.  K hlubšímu porozumění je třeba trochu podrobnějšího vhledu.

          Osobně jsem po dvou letech Trumpovy vlády přesvědčen, že je dobrým presidentem. Přesněji, daleko lepším než jsem očekával. Volil jsem ho jako menší zlo a říkal si, že budu spokojen  když splní dvě z mých přání – jmenuje konzervativního konstitucionálního soudce do Nejvyššího soudu a zastaví Obamovo regulační zelené šílenství. To splnil docela rychle a ten zbytek je už jen třešnička na dortu. A ne jedna.

 Ekonomika se skutečně rozhýbala. Stačí se porozhlédnout v ulici kde bydlím. V roce 2016 tu bylo 18 domů na prodej, většinou „bank foresclosure“ – pro nesplácení hypoték. Dnes ani jeden. Nezaměstnanost  je  na nejnižších číslech co pamatuji a u černošské menšiny vůbec nejnižší od doby kdy se vedou statistiky. Také je nejnižší počet lidí závislých na podporách (food stamps). Pennsylvanie prodává antracit do Evropy, zejména na Ukrajinu a severní okresy rychle bohatnou z frakování.

           Když si to promítnu na pozadí Trumpova – podle mne neuvěřitelného stresu – kdy každý den musel čelit nejen washingtonské byrokracii – kterou definoval jako “deep state” či politicko-byrokratickou bažinu, ze všech stran podporovanou medii (95% zpráv o Trumpově vládě v hlavních nediích bylo negativních),  pak klobouk dolů. Jen o spiknutí s Putinem bylo opublikováno za poslední dva roky přes půl milionu článků.

          Je mi jedno, že má chudší slovní zásobu než já imigrant, je mi jedno kolik bab přefiknul a co jim za to zaplatil, (proti JFK je to stejně jelimánek ), je mi jedno kolikrát udělal bankrot a že má vkus otce Kondelíka. To všechno je mi jedno pokud výsledky posunují tuto zemi dopředu.

           A to posunují přes soustavnou sabotáž  Demokratů, která někdy až hraničí s vlastizradou. Jak jinak si vysvětlit, že ve chvíli kdy ve Vietnamu jednal s Kimem, spustili proti němu doma kongresoví Demokraté takový útok, že si tlusťoučký diktátorek musel myslet, že to má Trump spočítané a začal si diktovat. Trumpův neúspěch v Hanoji stoprocentně přičítám mstivým idiotům Pelosi a Schumerovi a celé té bandě okolo.

          Vím jak ruské zpravodajské služby pracují, byl jsem jejich nátlaku vystaven a vlastně kvůli němu jsem emigroval. Měl jsem kliku, že se to povedlo. Jsou dobré  a protože nepodléhají politickým změnám jako CIA a FBI, jsou konsistentnější, mají historickou povědomost, dlouholetou praxi, znalost protivníků a za minimální náklady dokážou způsobit velké škody.

          Od počátku protitrumpovské kampaně jsem nevěřil a nějakém spiknutí.  Demokraté nezkousnuli prohrané volby. Nedovedou si to vysvětlit – neboť chtějí pro svět jen to nejlepší a nepochybují, že volby Trump ukradl nějakým nečestným způsobem.

          Dokonce jsem dodnes přesvědčen, že v počátku předvolební kampaně Rusové sázeli víc na Hillary, protože už jí znali, znali její slabá místa, věděli, že je hamižná a jak je korumpovatelná. Donald, zejména po krachu Trump Tower projektu v Moskvě, byl pro ně nepředvídatelný. Rusům nikdy nešlo o podporu jednoho kandidáta, ale o rozvrácení amerického politického systému, o znervóznění voličů a státního aparátu, zkrátka o nalezení nejslabšího místa, kde by bylo možné poškodit protivníkovu politickou stabilitu. Trump byl jen jedním z pěšců na ruské velmocenské šachovnici. Pochopitelně, po jeho zvolení se ruská taktika přizpůsobila výsledkům voleb a jsem si téměř jist, že s velkou zlomyslností začali zásobovat ‘nevertrumpovce”  čímkoliv, co mohlo Trumpa očernit. A idioti jako Adam Schiff  jim to sežrali i s udičkou. Největší malér USA je dnes je stav medií. Ta se stala hlásnou troubou vizionářských dobroserů  jimž, v šedesátých letech zatemnilo mozek LSD, obdiv k Che Guevarovi a rozpuštění se ve vstřícných dívčích klínech bez následné zodpovědnosti. (Ne, že bych se zrovna tomu tehdy, byv tu, bránil). Na pozadí amerického snu vznikla jakási akademická třída, která ovládla vzdělávání, media a zábavu, tedy nejvlivnější nástroje na formování myšlení nastupujících generací.

           Media se nenávisti k Trumpovi a tomu co reprezentuje, nevzdají. Už dnes cirkulují články o 19 nových vyšetřováních subalterních vládních, většinou lokálních, institucí se stejným cílem jaký měla Muellerova kamarila – zničit Trumpa a jeho konservativní agendu, anebo aspoň ho tak očernit, aby ztratil přízeň voličů. Tato kampaň se potáhne  celé dva roky až do příštích voleb.  A je jedno, že bude skoro stoprocentně falešná, vystavěná na “fake news”. Tak to vidím já a je mi z toho ouzko. Cítím, že už jsme už  druhým rokem ve studené občanské válce a jen nevím,  jestli už někde nežhne doutnák.

V dobrém rozmaru zas někde porozprávěl. Tentokrát prý že Turci a Turecko jsou faktickým spojencem Islámského státu.

Což o to, jenže takováhle prohlášení nepodšprajcovaná  klackem nám nemusejí udělat dobře. Přinejmenším obchodně. Sice je příjemné dělat ramena a něco takového plácnout, zvlášť když se státník rád poslouchá a má vybrané publikum. Jenže na výměnu plenek z toho nakonec může být podhradí. Pragmaticky a prakticky vzato, tudy cesta nevede.

Ano, Turecko opustilo cestu zakladatele moderního sekulárního Turecka,  Kemala paši, zvaného Atatürk, třebaže se k němu pokrytecky hlásí, využívá IS pro své záměry a vnitřně se islamisticky radikalizuje. Jeho vývoj znepokojivě připomíná vývoj německý ve třicátých letech. O to víc, že má nejsilnější armádu v evropské části NATO. Jenže tuhle situaci je nutno řešit ne takovými prohlášeními z neudržení vnitřního přetlaku, nýbrž politicky s nejbližšími reálnými spojenci i s využitím transatlantického zájmu. Hledáním si nejbližšího přirozeného skutečného  spojence. Přinejmenším mu neokopávat kotníky.

Protože, a ne že ne, islám, navíc naroubovaný na cizozemské lokální kultury, jejichž je transportérem, svými zvyklostmi naprosto neslučitelnými s naší, je neslučitelný s tradiční historickou evropskou kulturou, kterou přes všelijaké rozdíly i rozpory sdílíme od západu na východ, od severu k jihu. Je v rozporu s našimi zájmy aby se tato společná kultura oslabovala, aby se její prostor zmenšoval. Kultura neexistuje sama o sobě, ale žije prostřednictvím svých nositelů. Je nutno ji bránit nejen vně, ale i posilovat uvnitř. V každodenním všedním životě. Ubývá a oslabuje tak jak ubývá jejích nositelů a tak jak v nich samých nejen oslabuje, ale i aktivně je oslabována podle hesla „Rozděl a panuj“. Není nutno zříkat se všeho exotického z exotických kultur, ale ono je vhodné užívat střídmě, tak jako koření. Jedno je jako turista navštívit vzdálené země, jiné je přijmout tamní kulturu se vším všudy. Tedy i se všemi jejími důsledky. Co někdo sám zvolí pro sebe, protože mu to tak třeba i dočasně, v romantickém poblouznění připadá zajímavé, ovšem než ho dostihne realita s tím spojená, nemusí být prospěšné pro ostatní. Jestliže někomu islám vyhovuje, má svobodu vycestovat a žít v tamní kultuře bez nebezpečí, že jako odpadlík od naší kultury bude zabit. Jestliže pozná svůj omyl, smí se svobodně vrátit a žít tak jako před tím. Pro naši kulturu je to přirozené. Ne pro islám,  ze kterého není cesty zpátky.

Otevřeně, islám je invazivní cizorodou monokulturou (třebaže s dávným společným základem), přirozeně odolávající multikulturalitě. Protože z principu svého základu a fugování je nemultikulturalizovatelný. Nelze mu čelit roztříštěnou multikulturalitou v globálním smyslu nahrazující přirozenou kulturu zdejší, historicky zakotvenou, prostupující každodenní život a proto přirozeně rezistentní. Je neslučitelný nejen s kulturou našeho národa a ostatních evropských národů v kulturně etnickém smyslu, ale i s pojetím národa v politickém smyslu, tak jako například ve Spojených státech amerických, s pojetím, ke kterému směřuje, třebaže ve vzdáleném horizontu, pokud vůbec, Evropská unie. Jeho prosazované principy nejsou slučitelné s tamní ústavou. Stejně jako s ústavou naší. Důkazem toho jsou poměry tam, kde islám převládá, či dokonce vládne, které jsou v protikladu s našimi poměry. Přijmout islám či strpět ovládnutí zdejšího dosavadního kulturního prostoru, neznamená, že i nadále budeme mít vepřoknedlozelo a zapíjet je pivem. Nanejvýš kozoknedlozelo a zapíjet je nealkoholickým pivem. Vyjma ramadánu. O něm od rána do večera o hladu a žízni. Bez slibu, že za odměnu spatříme zlatého velblouda. Proto je třeba se starat, aby k takové změně poměrů nedošlo.

Přirozeným spojovatelem novodobé evropské civilizace bylo křesťanství. Je pozorovatelné, že multikulturalismus oslabující a erodující kulturu, kterou třebaže při zachování její žádoucí rozmanitosti lze nazvat evropskou, nastoupil s úpadkem křesťanství, klíčového spojovatele bez ohledu na jeho směry, konfese a rozpory mezi nimi. Že křesťanství upadá, je vinou i církví, neschopných modernizace, žijících jako by stále ve starověku a středověku, s vyprázdněnými mechanistickými rituály, neschopných oslovit širokou veřejnost. Veškeré osvícenství bylo a je přijímáno s odporem, pod vnějším tlakem rozporu mezi hlásaným a mezi  pozitivním poznáním. To se týká především církve katolické, globálně i lokálně. K tomu, byť jako agnostik, avšak sdílející tuto kulturu jako „kulturní křesťan“ poukazuji na tezi, že „Otázka národní jest především otázkou náboženskou.“ V tom smyslu, tradiční česká národní kultura, nemyslím tím kulturu hipstersko kavárenskou, východně „filozofické“, stravovací a podobné experimenty, projevující se průvody prapodivných figur demonstrujících a adorujících problémy samých se sebou, je s islámem naprosto neslučitelná. Ostatně, s takovou by skončili tak jak končívají tam. Ukamenováním jak o v Afganistánu, zbičováním, s useknutou hlavou, jako V Saúdské Arábii,  oběšeni na jeřábu jako v Íránu.  Zachování národní identity, mimo jiné, závisí na schopnosti odolávat islámu šířícímu se prostřednictvím jeho nositelů zvenčí i jeho nákazou uvnitř, v extrémních případech se projevující zverbováním pro Islámský stát. Přirozeně nejohroženějšími, protože nejmanipulovatelnějšími, jsou mladí lidé, hledající a učící se svoji životní roli.

A co my? Pro posílení obranyschopnosti evropské a naší národní kultury je zásadní její posilování zevnitř. Pozitivní. A s nejbližšími i vzdálenějšími sousedy sdílení společného či podobného. Ne plýtvání silami a časem na spílání, na hanobení „cizího zboží“ a vydávat se tak všanc nebezpečí od majitelů patentu na pravdu, lásku, stát, obsah hrnců a vůbec na všechno. Dnes takový, zítra makový. Nejen proto, že na rozdíl od pana prezidenta nemáme imunitu. Především proto, že pliváním do cizí polévky se naše polévka nevylepší. Základem je posilování kultury vlastní. Ne velkými řečmi, ale drobnou, usilovnou, každodenní pozitivní činností ve všech oblastech. Obyčejným všednodenním životem. Plným užíváním svobody tak činit. Tuto svobodu si hájit a nestrpět její rušení. Ničím a nikým.

 
Schumacher

             „Sněžné husy se vrací na sever nejdřív; jaro je pošťouchne jako první.“

Petr Motyka

Slova svého partnera sotva slyším. Běžící řeka šplouchá o jeho rybářské nepromokavé kalhoty. Už se nedívá na oblohu, vede teď pozorně svým muškařským prutem nymfu tůňkou za balvanem. Já se snažím, abych v proudu špatně nešlápl a nevykoupal se v ledové vodě. Přibral jsem si na pomoc klacek, ať mně řeka nepodrazí nohy.

“ Bernešky a jeřábi se stěhují hned po nich. Jaro je táhne jako magnet.“

Nemluví moc. Pokouším se neztratit ani jedno jeho slovíčko, když tu a tam něco řekne. Už jsme spolu na rybách po několikáté, vím už, že mě pozve zase. Není to problém, má moje telefonní číslo. Jeho předkové by to neměli tak jednoduché, museli by si dávat kouřová znamení. Joe je Indián. Cherokee. Když se mně při našem prvním setkání představoval svým pravým indiánským jménem, věděl jsem, že si tu lavinu neznámých zvuků nezapamatuji. Nikdo si to komplikované jméno nemůže zapamatovat, proto se pro nás, přivandrovalce, přejmenoval.

„I used to brew moonshine in them hills, yonder,“ byla jednou z nejdelších vět, kterou jsem z jeho úst slyšel. Ukazuje mi rukou, kde mezi starými vejmutovkami prostupují na obzoru hřbety kopců.

„Pálíval sem gořalku hen v tých kopcoch,“ přeložil jsem si. Hergot, neslyšel jsem předtím špatně? Cherokee nebo Valach? Jeho oči se smějí, vrásky kolem nich se ještě více prohlubují.

„Šerif byl příliš líný, aby tam otravoval.“

Pod břehem, na kterém teď stojíme, skáče přes kameny řeka a ztrácí se až dole za skupinou mladých borovic. Joe na mě mrkne a posunkem mi ukáže pěknou tůňku. Sám jde pár kroků proti vodě. Dívám se, jak jeho muškařský prut poslal šňůru až k podemletému břehu na opačné straně řeky.

 Někdo, kdo umí zpomalit a najde čas se rozhlídnout, nepotřebuje na měření času kalendář. Pláňata na staré hrušce pod lesem mu řeknou, že je léto. Rozkvetlé ocúny dole u rybníka mu napoví, že meluzína už za horama ladí. Naftalínem vonící beranice je jeho dobrým partnerem pro zimní slotu. Takový člověk však má zpravidla nejraději dobu, kdy chlupaté koniklece pod skalami vylákají první včelu. Jaro… Ta jako trochu mátožná včelka, připomínající chlapa, šněrujícího cestu směrem od hospody, dá zapomenout na štrapáce několika měsíců předtím. Jarním slunkem přiopilá včela nám dává signál, že je čas znovu vystartovat.

 Těch startů už přišlo a odešlo nepočítaně. Slzy na tváří mého tatínka se přičinily o to, že jedno jaro bude v mé paměti navždycky. Nikdy předtím jsem neviděl tatínka plakat. Tehdy tekly slzy také  po tváří maminky, to mi však jako malému klukovi nebylo až tak moc divné. Ale aby brečel táta? Ten mi vždycky říkával, když jsem fňukal nad odřeným kolenem, či boulí utrženou v klukovských válkách, že chlapi nikdy nebrečí! Teď však plakal on. Mezi štkaním se ale taky smál a držel maminku kolem ramen. Dívali se kuchyňským oknem, jak strání za naším domem postupuje směrem k naší zahradě rojnice vojáků, flinty v rukou. Jeden z nich prolezl mou oblíbenou dírou v plotě do naší zahrádky, stále se ostražitě rozhlížel. Když naše babička vyběhla a mířila k němu s mísou pocukrovaných koláčů, několikrát na ni mávl rukou, ať jde zpátky. Věděl už svoje a nechtěl, aby kvůli koláči nastavil terč nějakému číhajícímu německému zabijákovi.

Na tři roky potom se k nám jaro nastěhovalo natrvalo. Lidé se smáli a smáli, ten voják, který  odmítl  babiččiny koláče, se vrátil k ženě a dětem; moje maminka a tatík pracovali od rána do tmy. Vraceli se však večer domů rozesmátí a já jsem sem tam dostal něco dobrého na zub. Rodiče mi tehdy připadali jako šťastná, rozpustilá děcka. Nevěděl jsem tehdy ještě, že svoboda chutná líp, než sebesladší čokoláda. Bylo jaro i  když venku hvízdala meluzína a na kotárech ležel sníh.

Pak jaro zakázali. Jednoho smutného únorového dne spadla na úsměvy, dobrou náladu a radost ze života ošklivá klec. Dusila všechno v ní jako pokrývka sněhu, který nikdy neroztaje. Kopretiny a chrpy na polích smutně hleděly k zemi a z trylků skřivana nikomu do skoku nebylo. Dařilo se jen svlačcům. Svlačec totiž rád leze po plotech. Plot z ostnatého drátu má ze všech nejraději… .

Mnohý ztratil naději, že se jaro ještě někdy vrátí. Vypravil se na vandr svoje jaro hledat sám. Někdo našel, jiný ne.

Někdy projde ta očekáváním nabitá doba jarního probouzení kolem nás, aniž by ji paměť uložila do svého archivu. Někdy se však do paměti zapíše natrvalo. Signálem nemusí být jen sluníčkem opilá včela – jaro má mnohou podobu.

Jednou jsem seděl doma před televizi. Von Karajan dirigoval orchestr, velký sbor zpíval. Zpěváci,  muži, ženy a děti zpívali Ódu na radost. Beethovenova „Devátá“ se rozlévala po mém pokoji, po krajině, muziku muselo být slyšet v celém světě. Hudba a zpěv se lily z televizoru, obrazovka ukazovala šťastné obličeje lidí oslavujících znovunarozenou svobodu. Rozesmátí lidé tloukli kladívky do Berlínské zdi. Byla už děravá, proudy lidí procházely tam i zpátky, jak kdo chtěl. Von Karajan mával taktovkou, sbor zpíval, hudba všechno objímala. Na obrazovce se objevil svatý Václav na svém bronzovém koni, podstavec pod sochou byl celý polepený transparenty a plakáty. Červeno – modro – bílý prapor v každé druhé ruce. Pak ukázali Varšavu, Budapešť, zdálo se, že se směje celý svět. Slzy, které mně máčely fousy, už jsem se ani nesnažil zastavit. Taky jsem se však při tom brečení smál, jako kdysi tatínek, když nám dírou v plotě přinesl svobodu ten statečný voják.

Joe  potrhnul prutem, který se okamžitě prohnul pod náporem překvapené ryby. Pstruh na konci udice předvádí salta jako akrobat v cirkuse; je více ve vzduchu než ve vodě. Šmatlám se po kluzkých kamenech dna proti proudu, abych si ho prohlédl. Leží teď, už zbavený háčku, v mělčině. Vystřelil pak jako šipka, když se Joe shýbnul a dotknul se jeho hřbetu. Oba jsme se tomu zasmáli.

„Look! Look up! The cranes!“ křičí na mě Joe a abych ho ve šplouchání řeky nepřeslechl, ukazuje prstem k obloze.

„Podívej se, podívej se! Jeřábi!“ Zobany velkých ptáků neomylně míří směrem k místu, kde přivedou na svět svou novou generaci. Joe sundá z hlavy svou basebalovou čapku a s pohledem upřeným za vzdalujícími se ptáky říká několik slov indiánským jazykem svých předků. Rozumím mu tentokrát bez problémů:

„Buď jaro pozdraveno!“ řekl.      
   P.M.  L.P. 2018.