Dušan Neumann
Střízlivý rozbor z pera Anatola Lieuvena z prestižního amerického magazinu Foreigh Policy
Při popisování Putina a jeho nejbližšího okolí si často vzpomenu na poznámku Johna Maynarda Keynese o Georgesi Clemenceauovi, francouzském premiérovi za první světové války: že to byl člověk v deziluzi, který „měl jedinou iluzi – Francii“.
Něco podobného by se dalo říci o ruské vládnoucí elitě a pomáhá to vysvětlit děsivě riskantní kolektivní hazard, který podnikla invazí na Ukrajinu. Možná jsou bezohlední, chamtiví a cyničtí – ale nejsou cyničtí vůči myšlence ruské velikosti.
Západní média používají termín „oligarcha“ pro označení superbohatých Rusů obecně, včetně těch, kteří nyní zcela nebo z velké části žijí na Západě. Tento termín se etabloval v 90. letech 20. století a ještě dlouho poté jím byl označkován každý bohatý ruský podnikatel. Za prezidenství Borise Jelcina skutečně ovládala malá skupina bohatých podnikatelů stát, který ve spolupráci s vysokými úředníky drancovali. Tuto skupinu však Putin během prvních let své vlády rozprášil.
Tři ze sedmi nejvýznamnějších „oligarchů“ se pokusili Putinovi politicky vzepřít. Boris Berezovskij a Vladimir Gusinskij byli vyhnáni do zahraničí a Michail Chodorkovskij byl uvězněn a poté vyhoštěn. Ostatním a jejich četným méně významným protějškům bylo umožněno ponechat si své podniky v Rusku výměnou za bezpodmínečnou veřejnou podřízenost Putinovi. Když se Putin po zahájení invaze na Ukrajinu setkal (prostřednictvím videa) s předními ruskými podnikateli, nebylo pochyb o tom, kdo dává rozkazy.
Silou, která zlomila oligarchy, byla bývalá KGB, reorganizovaná v různé nástupnické bezpečnostní služby. Sám Putin samozřejmě z KGB vzešel a velká většina vrcholné elity pod Putinovým vedením pochází z KGB nebo přidruženého zázemí (i když ne z ozbrojených sil).
Tato skupina zůstala pod Putinem pozoruhodně stabilní a homogenní a je (nebo byla) mu osobně blízká. Pod jeho vedením drancovali svou zemi (ačkoli na rozdíl od Jelcinových oligarchů si většinu svého majetku ponechali v Rusku) a podíleli se na jeho zločinech nebo s nimi souhlasili, včetně největšího z nich, invaze na Ukrajinu. Opakovali Putinovu štvavou propagandu proti Ukrajině i jeho odsudky západní dekadence.
Vzhledem k tomu, že se Rusko propadá stále hlouběji do válečných bažin a do hospodářské krize, je hlavní otázkou, zda – pokud se válku nepodaří rychle ukončit diplomaticky – mohou Putina odstranit (nebo přesvědčit k odstoupení) samotné ruské elity, aby se pokusily vyprostit Rusko i sebe z jámy, kterou jim vykopal. Abychom mohli posoudit, jaké jsou k tomu šance, musíme pochopit povahu současných ruských elit, a především Putinova nejbližšího okruhu.
Aby ilustroval hloubku ruské katastrofy devadesátých let a ztotožnil se se všemi, kteří jí trpěli, Putin uvedl, že se v jedné fázi – ještě jako podplukovník KGB – snížil k tomu, že si přivydělával jako taxikář na volné noze. To je docela věrohodné. Když jsem v roce 1994 pracoval jako novinář pro The Times v Rusku a bývalém SSSR, byl mým řidičem na severním Kavkaze bývalý major KGB. „Mysleli jsme si, že jsme páteří Sovětského svazu,“ řekl mi trpce. „Teď se na nás podívejte. Praví čekisti!“ odfrkl si.
„Pravý čekista“ (nastojaščij čekist) byla sovětská propagandistická fráze zahrnující vlastnosti jako bezohledná disciplína, odvaha, ideologická oddanost a čestnost, které byly údajně charakteristické pro Čeku, první sovětskou tajnou policii vytvořenou Leninem a jeho spolupracovníky.
Stalo se to předmětem mnoha sovětských vtipů, ale není pochyb o tom, že Putin a jeho nejvyšší elita se v tomto světle nadále vidí jako páteř Ruska – i když se zdá, že Putin, který je všechno, jen ne revolucionář, se mnohem silněji ztotožňuje s bezpečnostními elitami carského Ruska, než toho sovětského.
Zajímavou ilustrací toho je film Svaz spásy (Sojuz spasenije, 2019) o radikálním povstání děkabristů z roku 1825, natočený s podporou ruského státu. Ke značnému šoku mých starších ruských přátel, kteří byli za komunismu vychováni v úctě k děkabristům, jsou hrdiny tohoto filmu car Mikuláš I. a loajální carští generálové a úředníci, kteří proti povstalcům bojovali za zachování vlády a pořádku.
Ačkoli nashromáždili obrovskou moc a bohatství, Putin a jeho nejbližší okolí zůstávají silně rozhořčeni způsobem, jakým se v 90. letech zhroutil Sovětský svaz, Rusko i jejich vlastní organizace – a velká moc v kombinaci s velkou záští je jednou z nejvýbušnějších směsí v domácí i mezinárodní politice.
S tím, jak postupně sílily Putinovy autokratické tendence, začala skutečná moc (na rozdíl od bohatství) v systému stále více záviset na neustálém osobním přístupu k prezidentovi; a počet těch, kteří takový přístup mají, se zúžil – zejména poté, co strach z covidu vedl Putina k drastické osobní izolaci – na hrstku několika blízkých spolupracovníků.
V prvních letech své vlády mohl být Putin (který byl služebně mladým důstojníkem KGB) považován za „prvního mezi rovnými“ v rámci špičkové elity přátel a kolegů. Dnes už tomu tak není. Stále častěji jsou i silovici veřejně degradováni na služebníky autokrata – jak názorně ukázalo Putinovo ponižování šéfa zahraniční rozvědky Sergeje Naryškina na televizním zasedání Rady národní bezpečnosti v předvečer války. Takové pohrdavé chování vůči nejbližším stoupencům by se Putinovi mohlo vymstít, jako se to stalo už mnoha autokratům v minulosti.
Nejbližší okruh tvoří ministr obrany Sergej Šojgu (bývalý ministr pro mimořádné události, který nikdy nebyl vojákem), Nikolaj Patrušev, bývalý šéf domácí rozvědky a nyní tajemník Rady národní bezpečnosti, Naryškin a Igor Sečin, bývalý místopředseda vlády, kterého Putin jmenoval do čela ropné společnosti Rosněfť. Pokud do tohoto nejbližšího někdy patřili vrcholní ekonomičtí představitelé s „vlasteneckými liberálními“ sklony, byli z něj dávno vyloučeni.
Tito muži jsou v Rusku známí jako „siloviki“ – „muži síly“. Mezi siloviky a širšími ruskými elitami – rozsáhlými a velmi nesourodými a nejednotnými kongregacemi bohatých podnikatelů, vysokých úředníků mimo užší okruh, vedoucích představitelů médií, nejdůležitějších generálů, vlasteneckých intelektuálů a pestré party lokálních prominentů, poskoků a agentů, kteří tvoří vedení Putinovy strany Jednotné Rusko – je třeba vést jasnou linii.
Mezi některými širšími ruskými elitami je již patrné znepokojení nad invazí na Ukrajinu a jejími důsledky. Přirozeně to začalo u ekonomických elit, vzhledem k jejich životním zájmům na obchodu se Západem a pochopení katastrofálního dopadu západních sankcí na ruskou ekonomiku. Roman Abramovič, jehož nespokojenosti si nešlo nevšimnout, když hledal kupce pro fotbalový klub Chelsea, tento týden zjistil, že prodej byl zastaven, protože mu byla zmrazena jeho aktiva ve Spojeném království. Michail Fridman, předseda společnosti Alfa Group (již západní sankce těžce zasáhly) a jeden z přeživších „oligarchů“ z 90. let, vyzval k brzkému ukončení války, stejně jako hliníkový magnát Oleg Děripaska.
Pokud nedojde k mírové dohodě a válka se protáhne do krvavého patu, ekonomika prudce poklesne a životní úroveň ruského obyvatelstva se citelně sníží, čímž se nevyhnutelně radikálně rozšíří veřejné protesty, státní represe a pokusy státu o drezírování a vykořisťování byznysu, a tím i nespokojenost širších elit.
Ty však postrádají kolektivní instituce a, což je možná ještě důležitější, kolektivní identity, které by jim umožnily snadno se spojit a Putina sesadit. Dumu neboli dolní komoru ruského parlamentu mi jeden ruský přítel výstižně popsal jako „kompost plný různých druhů shnilé zeleniny“. To je trochu nelaskavé – v Dumě sice zasedají slušní lidé, ale bylo by marné hledat v ní jakékoliv politické vůdce.
Armáda, která by jinde ve světě byla institucí iniciující převrat, byla cílevědomě depolitizována, nejprve sovětským státem a nyní tím Putinovým, výměnou za rozsáhlé státní financování. Nyní se zavázala k vojenskému vítězství na Ukrajině, nebo alespoň k něčemu, co lze jako vítězství prezentovat.
Na druhou stranu Putinova bezohledná čistka ve vyšších armádních kruzích spolu se zjevnou nekompetentností, s níž vrchní velení řídilo invazi na Ukrajinu, může v budoucnu vést ke značné nespokojenosti v armádě, včetně generálů nižších hodností. To znamená, že armáda se sice sama proti Putinovi neobrátí, ale je také velmi nepravděpodobné, že by ho zachránila.
Jeden z nejúčinnějších tlaků na Putinovu elitu mohou vyvíjet jejich vlastní děti. Téměř všichni rodiče vyrostli a začali svou kariéru v posledních dekádách Sovětského svazu. Jejich děti však v mnoha případech získaly vzdělání a žily převážně na Západě. Mnozí z nich souhlasí, alespoň v soukromí, s Jelizavetou Peskovovou, dcerou Putinova tiskového mluvčího Dmitrije Peskova, která proti válce protestovala na Instagramu (pak příspěvek rychle smazala). Rodinné večeře doma u Peskovových jsou jistě v těchto dnech zajímavé.
Silovikové jsou však s Putinem a válkou natolik spojeni, že změna ruského režimu by musela zahrnovat odstavení většiny z nich od moci, eventuálně výměnou za slib, že nebudou zatčeni a zachovají si své majetky (takovou záruku dal Putin svému předchůdci Jelcinovi).
Přesto tato změna může trvat dlouho. Siloviki byli jsou poměrně správně vykreslováni jako hluboce zkorumpovaní – ale jejich korupce nese zvláštní rysy. Vlastenectví je jejich ideologií a sebeospravedlněním jejich nesmírného bohatství. Jednou jsem si u šálku čaje povídal s bývalým vysokým sovětským úředníkem, který udržoval kontakty se svými starými přáteli z Putinovy elity.
„Víte,“ uvažoval, „za sovětských časů byla většina z nás opravdu celkem spokojená s dačou, barevnou televizí a přístupem do speciálních obchodů s některým západním zbožím a dovolenou v Soči. Byli jsme naprosto spokojení a srovnávali jsme se jen s ostatními občany, ne se západními elitami.“
„Dneska mají silovici samozřejmě rádi svůj západní luxus, ale nevím, jestli je všechno to kolosální bohatství dělá šťastnějšími, nebo jestli jsou pro ně nejdůležitější peníze samotné. Myslím, že jedním z důvodů, proč kradou v takovém měřítku, je to, že se považují za představitele státu a mají pocit, že být chudší než banda podnikatelů by bylo ponížením, dokonce jakousi urážkou státu. Dříve platilo, že úřední hodnost vám dávala nejvyšší postavení. Nyní musíte mít k hodnosti i obrovské množství peněz. To je to, co s ruskou společností udělala devadesátá léta.“
Silovikové přirozeně lpí na myšlence veřejného pořádku, na pořádku, který zaručuje jejich vlastní moc a majetek, ale který je také podle nich nezbytný k tomu, aby Rusko neupadlo zpět do chaosu 90. let a ruské revoluce a občanské války. Katastrofa 90. let podle nich zahrnovala nejen katastrofální úpadek státu a ekonomiky, ale i společensky destruktivní morální anarchii – a jejich reakce nebyla nepodobná reakci konzervativní americké společnosti na 60. léta nebo konzervativní německé společnosti na 20. léta.
V tomto ohledu mají Putin a silovici opravdové sympatie velmi velké části ruského obyvatelstva, které zůstává silně rozhořčeno – jak nad způsobem, jakým byli v 90. letech zrazeni a okradeni, tak nad tím, co vnímají jako otevřené pohrdání, které vůči obyčejným Rusům projevují liberální kulturní elity t Moskvy a Petrohradu.
Při jedné nezapomenutelné příležitosti v polovině 90. let jsem byl požádán, abych po večeři přednášel na konferenci pořádané přední západní bankou pro západní investory a ruskou finanční elitu. Večeře se konala ve známém moskevském nočním klubu. Když mi vypršel čas, nikdo se nepokusil dát mi to najevo. Namísto toho za mnou najednou začala znít jazzová verze sovětské vlastenecké písně a na pódiu objevil někdo v medvědím kostýmu, mávající ruským vojenským praporem a vedoucí za sebou řadu tanečnic oděných do velmi zkrácených parodií národního kroje.
Tváří v tvář této konkurenci jsem se ani nepokusil pokračovat ve svém pečlivě promyšleném projevu, ale zmateně jsem se odebral ke svému stolu. Najednou jsem měl mrazivě studený pocit. Vzpomněl jsem si na scénu z filmu Kabaret z roku 1972, odehrávající se v nočním klubu ve výmarském Berlíně nedlouho před nástupem nacistů k moci, v níž tanečníci předvádějí před chichotajícím se publikem parodii na přehlídku slavného německého vojenského pochodu. Přemýšlel jsem, zda i v Rusku bude za všechno to veselí vystaven strašlivý účet – a obávám se, že Ukrajina a ruští vojáci ho nyní platí.
Jedním z nejhorších důsledků této války bude hluboká a dlouhodobá izolace Ruska od Západu. Domnívám se však, že Putin a silovici (i když v širších elitách jich mnoho není) tuto izolaci vítají. Začíná jim imponovat čínský model: nesmírně dynamická ekonomika, disciplinovaná společnost a rostoucí vojenská velmoc, které s železnou kontrolou vládne dědičná elita, jež spojuje obrovské bohatství s hlubokým vlastenectvím a prosazuje myšlenku Číny jako samostatné a nadřazené civilizace.
Možná chtějí, aby Západ natlačil Rusko do náruče Číny, a to i přes riziko, že se tím Rusko stane závislým na Pekingu. A samozřejmě věří, že válka na Ukrajině upevní vlastenecké cítění v Rusku na podporu jejich vlády a také jim umožní, aby se ve jménu podpory válečného úsilí zapojili do zesílených represí. Tyto represe již začaly: v Rusku byly uzavřeny poslední nezávislé sdělovací prostředky a zákony trestají jakoukoli kritiku války jako vlastizradu.
Především z hlubokých historických, kulturních, profesních a osobních důvodů jsou silovici a ruská oficiální elita obecně zcela a neodvolatelně oddáni myšlence Ruska jako velmoci a jednoho z pólů multipolárního světa. Pokud v to nevěříte, nejste součástí ruského establishmentu, stejně jako pokud nevěříte v globální prvenství USA, nejste součástí amerického zahraničního a bezpečnostního establishmentu.
Místo Ukrajiny v této doktríně přesně vystihl bývalý poradce USA pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski: „Bez Ukrajiny přestává být Rusko euroasijským impériem.“ Ruský establishment s ním zcela souhlasí. Přinejmenším posledních 15 let také souhlasí s tím, že záměrem Ameriky je zredukovat Rusko na podřízenou velmoc třetího řádu. V poslední době dospěli k závěru, že Francie a Německo se USA nikdy nepostaví na odpor. „Pro Západ máme jen nepřátele,“ jak mi v roce 2019 řekl jeden intelektuál z establishmentu.
Ruský establishment považuje podporu ukrajinského nacionalismu za klíčový prvek protiruské strategie Washingtonu. Dokonce i jinak klidní a rozumní členové ruského establishmentu se vrtěli vzteky, když jsem se v rozhovoru odvážil naznačit, že by pro samotné Rusko bylo lepší nechat Ukrajinu jít. Zdá se, že jsou připraveni v případě potřeby dlouho a bezohledně bojovat, a to za cenu nesmírných nákladů a rizik pro svůj režim, jen aby tomu zabránili.