S M. Zeleným o vzdělávání a podnikání
Prof. Milan Zelený je bezesporu mezinárodně uznávaný ekonom, poradce hlav států, hostující profesor několika světových universit a člověk ve svém oboru na světové špici. Narodil se u Čáslavi, vystudoval na VŠE v Praze kvantitativní metody, finance a základy ekonomiky. Po absolvování vysoké školy pracoval na Akademii věd u prof. O. Šika. S jeho pomocí v roce 1967 odcestoval do USA na studia University of Rochester. Po roce 1968 už z pochopitelných důvodů v USA zůstal. Po čase získal titul PhD v oblasti ekonomiky a systémové optimalizace. Následně se z něj stal vysokoškolský profesor. Několik let přednášel na Universitě v Jižní Karolíně, deset let na Columbia University v New Yorku. Dokonce na nějaký čas odešel do Evropy. Působil na universitách v Bruselu a Kodani. Posléze se vrátil zpět do USA, kde zakotvil na Fordham University. Zde strávil celých třicet let. V současnosti je emeritním profesorem (Professor Emeritus of Management Systems), takže už má relativně méně povinností a mohl si dovolit se napůl vrátit do Čech. Založil nadaci ZET Foundation, kde si dal za úkol hledat nápravu některých problémů, se kterými se v dnešní době potýkáme celosvětově. Mimo jiné se zaměřil i na vztahy podnikání a vysokoškolské výuky.
Jste známý jako velký propagátor Baťova vzdělávacího systému. Bohužel ten byl tehdy i nyní u nás i ve světě spíše výjimkou. Jde vůbec naučit podnikat?
Víte, to je hodně zavádějící. Já nemohu učit podnikání tím, že budu nutit studenty číst o podnikání, jak je mnohde zvykem. Můj názor je ten, že výuka na tradičních školách ekonomického typu k ničemu nevede. My potřebujeme, aby na podnikatelské universitě, to je mimochodem výraz Jana Bati, skutečně podnikali. Obrazně řečeno, vy se učíte vařit tím, že vaříte, a nikoliv tím, že čtete kuchařky. Přiznám se, že připravujeme takovou školu, kde budeme na studentech vyžadovat, aby krom povinných předmětů založili firmu a skutečně podnikali, v čemž jim samozřejmě pomůžeme. Ale přiznám se, těch podnikatelských universit je hodně málo. Ono je vcelku humorné, když si uvědomíte, že světoví podnikatelé s tzv. velkým „P“ museli ze škol odejít, ať už se jedná o např. B. Gatese nebo S. Jobse. A to si myslím, je chybné. Vždyť my jsme ani nepřipravili prostředí, které by těmto talentům umožnilo vyniknout. Oni se léta vyhrabávali z garáží, ničili si zdraví, okrádali rodinu s mizivou vyhlídkou na úspěch. Na druhou misku vah položme to, co tito dva jmenovaní udělali pro náš svět. A nyní si představte, že mluvíme o masivním podnikání statisíců lidí, miliónů lidí. To už nemůžeme nechat na garážích. Podnikání je totiž pro naši samotnou existenci jedna z největších výzev. Podnikatel minimálně zajistí práci sám pro sebe. Když je lepší, tak pro desítku dalších. Když je geniální, tak pro stovky lidí. Když budeme mít milióny podnikatelů, tak vybudujeme nový svět. Teď tito často vysmívaní, perzekuovaní, nenávidění a státní byrokracií sužovaní lidé vytváří v každé zemi onu produktivní zónu, kde vzniká největší podíl HDP, ať už se na to státní statistika dívá jakkoliv. Sním o tom, jak by většina z nás mohla být na státu nezávislá.
Často se mluví o akademické nezávislosti či autonomii na vnějších podmínkách. To je s vaším tvrzením přímo v rozporu…
O nezávislosti české akademické scény by se dalo s úspěchem pochybovat. Řeči o tom, že by školství nemělo záviset na trhu, je podle mne silně pomýlené. Dávat za vzor tisíciletou tradici vysokého učení a jeho tzv. akademickou nezávislost či autonomii na vnějších podmínkách (rozuměj izolaci ve „věži ze slonové kosti“ a povýšenost nad denně se měnícími potřebami společnosti), je podle mne historická hloupost. Vzdělávací systém přece nemůže být autonomní, odstíněn od života. Představte si, že jsem vysoce vzdělaný v oboru, o který nemá nikdo zájem a nikdo mně nechce zaměstnat. Mám tedy zalézt do jeskyně a žít tam jakou poustevník z vody a kořínků? To jsou přece vyhozené peníze státu, neproduktivně vynaložený čas a úsilí, ať už můj či tzv. pedagogů. Vzdělání přece musí vytvářet nějakou hodnotu a ta se vyjadřuje v penězích. Nezaměstnaný žádnou hodnotu nevytváří. Vysoké školy by měly prokazovat nejen, kolik u nich studentů graduje, ale kolik z nich se umístí v praxi. Každá vzdělávací instituce by měla mít takový program, který jejich absolventům umožní zapojení do pracovního procesu. Podívejte se například na Španělsko, Portugalsko nebo Itálii, kde je propast mezi absolventy a jejich zaměstnaností doslova šokující.
Politici, dokonce i u nás, ve spojení s představiteli ekonomických věd vcelku příznivě poukazují na systém boje proti nezaměstnanosti vysokoškoláků, který ve Francii prosazuje nynější francouzský prezident Francois Hollande. Myslíte, že uspěje, nebo se jeho nápad zařadí mezi další od reálné skutečnosti odtržené chiméry?
Nakonec se budeme učit podnikat a pracovat od Francie? Problém, na který naráží francouzský prezident F. Hollande, je následující. On si vytipoval, že ve Francii existuje velká nezaměstnanost. Lidé navíc nemají správnou kvalifikaci. Proto musí stát zákonitě utrácet peníze na rekvalifikace. Ale to, že ve Francii, a nejen tam, existuje systém, který tyto nezaměstnatelné lidi produkuje, to nechal plavat. On vlastně nejde ke zdroji, ale jen napravuje následky. To už snad ani k smíchu není, spíše je třba uronit slzu. To je podle mně opravdu cesta do pekel. Systém bude neustále produkovat profese, o které není zájem, a on tyto nové nezaměstnatelné bude nutit opětné k rekvalifikaci. Na to samozřejmě bude potřebovat peníze. Kde je vezme v dnes již velmi zadlužené zemi Galského kohouta? Většinou zase z vlastní oblasti školství. To znamená, že oseká výdaje na vzdělávání, aniž by napravil systém. Z toho dále vyplývá, že peněz na vzdělání bude stále méně, systém bude generovat nezaměstnatelné, které bude třeba rekvalifikovat Hollande. Stahující se smyčka, ze které není úniku. Pokud nezmění systém, aby byl po absolutoriu absolvent okamžitě zaměstnatelný, situace zůstane stejná a stejně beznadějná. Jak ve Francii, tak i v Česku. Dříve to bylo jednodušší. V každém desetiletí se objevoval nový sektor, který nabízel širší možnosti zaměstnání. Jmenujme například rozvoj leteckého a automobilového průmyslu, služeb, cestovního ruchu, IT technologií apod., takže školství mohlo být do jisté míry opravdu autonomní, protože změna byla relativně pomalá. Nové obory vygenerovaly tolik financí, že sponzorovaly i obory neproduktivní, které svými absolventy zásobovaly rozrůstající se státní byrokratické mašinérie. Místo nového oboru následně přišla krize a s ní spojené problémy s nedostatkem financí a dluhy. Navíc nové obory státní „pedagogové“ učit nemohou, protože je to nikdo nenaučil.
Vidíte z tohoto marastu cestu ven?
Když na vznikající problémy upozorňuji, tak mávají rukama, poťouchle se usmívají a ještě přitlačí na tu svoji ruční pilu. Když už je pozdě a bouda jim spadla, tak se ptají na „cestu ven“. Konec už byl, vážení, konec už byl. Cestu ven jste minuli na té dávné křižovatce; teď už je cessta zarubaná. Nůžky mezi absolventy neproduktivních oborů a jejich uplatnitelností na trhu práce se neustále rozevírají. Když nedovedeme uplatnitelnost absolventů zajistit ve státním sektoru, tak musíme do sektoru soukromého. Vznik nových vzdělávacích zařízení však i nadále blokují a kontrolují nejrůznější státní byrokratické akreditační komise. Východisko vidím ve vzniku podnikových či soukromých universit. A také soukromých akreditačních komisí, protože soukromá akreditace je akreditace de facto, ne byrokratická de jure. Co potřebujeme, je, aby soukromá akreditace byla pro zaměstnavatele cennější než ta státní. Singularity University v Kalifornii v USA má za svým názvem „Unaccredited“. Prostě neakreditovaná. Oni tuto poznámku berou jako záruku kvality. Mají kvalitní a v praxi uplatitelný program. Studenti o tom vědí, a cení si toho, akreditace, neakreditace. Jen u nás to má jakýsi pejorativní výraz. Velice rozlišuji mezi akreditací de jure, tedy o té, která vzešla z úřadů a ministerstev a de facto, kde o akreditaci rozhodují zaměstnavatelé. Něco podobného jsem objevil i v České republice v Břeclavi. Tam se iniciativy chopila firma Fosfa, která převzala celou řadu vzdělávacích funkcí tak, aby její absolventi zvládali téměř raketově se měnící podmínky v jejich oboru. Proto razím heslo: Fosfa = Fosfa University=firma Fosfa. Ale to je výjimka.
Ve svých přednáškách se zmiňujete o stále se vyvíjejícím světě. Já tento rozměr zmenším na standardní firmu, která má standardní program. Firma ho bohužel musí inovovat, aby zvládla potřeby současného trhu. Jak to udělat, když je zajetá v současném systému. Firmu tvoří lidé. Změna ale vyžaduje úplně jiný typ zaměstnanců, než který většina firem má a jim se změny nelíbí. Co s tím jde dělat?
Nic. Ujel jim vlak. Pokud nedokáží nepřetržitě inovovat, neustále se měnit, a zapomenout na „standardy“, nemají šanci. Firma by měla mít mezi běžnými zaměstnanci lidi schopné aplikovat inovační trendy. Nejen klasické vykonavatele. Pokud tyto lidi nemá, je něco špatně. A opět se tak vracíme ke vzdělávání. Současný systém neprodukuje lidi akční a produktivní, ale pouze vykonávající. Překonat tuto bariéru jde pouze cestou těsné spolupráce škol a úspěšných firem. A také apelovat na firemní management, že služebníky najde vždycky, ale lidí s tvůrčím potenciálem, či těch, kteří dovedou zavádět do stávajícího systému změny, je pouze několik ze sta. Samozřejmě, že tu nechci své teorie o vzdělávání brát do důsledků nebo dogmaticky. Svět musí mít básníky, spisovatele, hudebníky, vědecké teoretiky apod. Ale na druhé straně si na jejich výchovu bude muset vydělat a následně je zaplatit. O tom tady ale nemluvíme. Mluvíme o těch, kteří se musí uživit a poskytnout žití (živnostník?) v té současné i budoucí, velice náročné hospodářské (hospodář?) sféře.
Antonín Karoch