–  k vodíkové ekonomice, automobilům a elektromotorům:
Petr Moses

1. automobilky se rozhodly zlikvidovat benzínové motory, bez ohledu na náklady  a škodu zákazníkům. Tím způsobily nestabilitu v odvětví a umožnily cestu novým motorům s “nulovými” emisemi, novým bateriím či nádržím pro “čistou” energii.

2. Tesla pronikla na pozici, kterou si automobilky připravovaly pro sebe. Elon Musk je schopen rychlým vývojem a pro mě nepochopitelným marketingem prodávat auta, která technicky (mimo motorů a baterie) zaostávají i za Dacií za cenu, která odpovídá luxusním značkám. Další odlišení Tesly – kromě motoru a baterií – proti klasickým automobilkám je v nabízeném software, například autopilot.

3. Toyota se “trefila” do požadavku lobbistů a zákonodárců na “čistý” motor s hybridem Prius lépe než VW se svým “clean diesel”. Přesto na Teslu a její “čistý” automobil zatím nemá odpověď.

4. Toyota, VW, Renault, … nyní vsadili všechno na elektromobily. Hledají baterie, zdroje energie, které budou levné a dostupné v řádově větších množstvích než kolik jich potřebuje Tesla. Zatím nic zázračného a zároveň lepšího než Li-ion baterie co používá Tesla nenašli. V li-ion bateriích zkouší používat grafen, zkouší baterie s pevným elektrolytem, zkouší vodík. Co uspěje se zatím netuší. Je to hra s vysokým rizikem a s vysokou odměnou. Ovšem proti hráči – Tesle, který má trumfy ve své ruce.

5. Mezi trumfy Tesly patří: ochota k riskování – její zákazníci jsou často “beta testeři”. Schopnost rychle se učit z chyb. Velké investice do vývoje. I kdyby se nic lepšího než li-ion fyzikálně / chemicky nebylo, Tesla změnou článků plánuje zdvojnásobit dojezd. Zvětšením článků (jednotlivých baterek), zjednodušením výroby i spojením baterek s nosnou konstrukcí vozidla. Posledním trumfem, na který VW, Toyota nemá odpověď je software a propojení Tesly s vývojáři. Ochota riskovat zabití některého z beta-testerů (zákazníků). Tradiční automobilky vyžadují 100% spolehlivost od externího dodavatele (Delphi/Siemens/Bosch/Continental). Ovšem bez jízdních dat – terabajtů denně, bez pokusů “naživo”, nebudou schopni vyvinout software tak kvalitní jako ho nabízí Tesla, respektive budou mít ve vývoji vždy 5+ let zpoždění.

6. Závěrem: souboj automobilek s Teslou považuji za boj, kterému se automobilky mohly vyhnout, kdyby neprosazovaly “čisté” motory a tím skokovou změnu v odvětví. Automobilky mají jako kouli na noze svojí velikost, relativní pomalost při vývoji nových technologií. Kdo na současné situaci vydělá? Možná Tesla, možná některá automobilka. Zákazník vždy prodělá. Tím že dostává nedospělou technologii, tím že nesmí kupovat kvalitní motory v kvalitních autech. Časem možná zvítězí Li-ion baterie, solid-state baterie nebo vodíkové nádrže. Ale předtím bude zákazník nucen kupovat beta technologii, dělat betatestera s pocitem že jeho drahé auto za pár let skončí jako betacam. Plus jakmile automobilky odepíšou investice do benzínových a dieselových motorů, můžeme se těšit na zákaz jejich provozování. U veteránů zůstanou karoserie, ale uvnitř bude bublat elektrický retrofit s reprosoustavou.

Dušan Neumann

Prostranství okolo Kapitolu vypadá dnes jako hranice mezi Východním a Západním Berlínem. Hradba, která by měla stát na mexické hranici chrání dnes volené zástupce lidu před vlastním lidem. Kapitol byl vždy symbolem americké demokracie a patří ”lidu”.  Byl cílem školních i turistických výprav. Teď se občan dovnitř nedostatne. Nově zvolená kongresmanka z Colorada Lauren Boebertová s podporou konservativní Ameriky natočila video jak pochoduje podél toho plotu s ostnatým drátem s tvrdou kritikou Kongresu. Na závěr parafrázuje Ronalda Reagans z Berlína: (pane Gorbačove, strhněte tu zeď”), —“předsedkyně Pelosiová, strhněte tu zeď “.

          Okamžitě se v Kongresu ovládaném Demokraty strhla bouře a pokrokové část se snaží Boebertovou, která už před časem provokovala tím, že do Kapitolu vstoupila s Glockem za pasem,  z Kongresu vystrnadit. V minulých volbách bylo do Kongresu zvoleno 14 nových zástupců Republikánů – většinou žen. Teď se proslýchá, že Laura Trumpová, žena Erica Trumpa, přemýšlí o vstupu do politiky – buď do Senátu nebo na pozici guvernérky státu Severní Karolina. Zatím to nepotvrdila ani nezamítla, pouze řekla, že rodina ji zrazuje.
          Ač se televize i Bílý dům snaží situaci na hranici s Mexikem charakterisovat jako rostoucí problém, začíná to být obrovský průšvih a přihraniční státy se začínají bouřit. V roce 2019 bylo na hranicích zadrženo 2600 dětských/mladistvých uprchlíků. Včera jich bylo zadrženo 3600. Celkem přichází všech ilegálů přes 4000 denně.  To je ten “rostoucí” problém jak referují media, zatímco v roce 2019 to byla “národní tragedie a ostuda”. Jediným vysvětlením tohoto bláznivého otevření hranic je příliv budoucích voličů Demokratů, který by měla garantovat připravovaná amnestie pro ilegální imigranty.

          Dnešní největší senzací je, že Bidenův vlčák někoho pokousal v Bílém domě, a že vysoce manipulativní hérečka Meghan prodává svou “cancel culture” hysterii v televizi a doufá, že i v Hollywoodu.

Dušan Neumann

Před třiceti lety jsem napsal takovou zpravodajskou knížku o Americe, většinou poskládanou z mých sloupků v tehdejších Lidových novinách.
Nikdy nevyšla. Zřejmě proto, že byla dost kritická a tematicky nesourodá.
Vzpomněl jsem si na ni včera při čtení komentářů a vybral jednu kapitolku.
Třicet let a co se změnilo? Snad jen, že většina mého optimismu vyprchala.

Tedy: Quo vadis Amerika…
Individualismus býval synonymem americké společnosti. Každý jedinec zodpovědný sám za sebe; se stejnými nezcizitelnými právy, nezaručujícími nic jiného, než stejnou příležitost k úspěchu. Politickou příslušnost cítili Američané především ke své komunitě, případně ke státu. Teprve vítězná účast ve dvou světových válkách zesílila i pocit příslušnosti ke Spojeným státům jako k velmoci.

V osobním styku se američtí občané dlouho ztotožňovali s představou „Američana“ vycházejícího z tavícího kadlubu národů. Tento individualismus v posledních letech prochází zřejmou a ne vždy příznivě přijímanou transformací. Z amorfní masy jedinců se začínají vydělovat skupiny definované souborem často na sobě nezávislých principů a hodnot, prolínajícími se v nejrůznějších rovinách. Jedni radikálové hnutí Greenpeace se opírají o biblický nárok na neposkvrněnou přírodu, druzí se ohánějí ateismem. Všem těmto revolucionářům vadí západní civilizace, kterou pokládají za umělý výtvor „bílých imperialistů mužského pohlaví“. Jednotícím rysem ve všech případech je výrazná netolerance. Tyto skupiny jsou velmi hlasité v požadavcích na práva, která zaměňují s privilegii. Společným jmenovatelem je tzv. „politická korektnost“. Je to soubor vzorů chování, vyjadřování a životního stylu, které skupinoví pseudodemokraté vyžadují od svých spoluobčanů. Pokud na ně tito spoluobčané nepřistoupí, jsou obviněni z pošlapávání lidských a občanských práv příslušníků „postižených“ skupin.

V době formování Spojených států to byla práva jednotlivce, na nichž společnost stavěla. Kolektivismus spojený s hrozbou Sovětského svazu měl pachuť diktatury. Po pádu berlínské zdi se toto stigma rychle vytratilo. Sociální reformátoři, ať už v redakcích novin, na kazatelnách kostelů, či v přednáškových síních universit, znovu vyzdvihují skupinovou rozmanitost nikoliv však jak individuální volbu, ale jako podmíněnou příslušnost. Sociální zařazení, pohlaví, rasa, kmen, církev definují výjimečnost, podle níž se k sobě navzájem chováme a podobné chování očekáváme od druhých. Je to nebezpečný vzor, který měl v historii za následek vznik fašismu a bolševismu. Nejpatrnější je to v přístupu k rasovým menšinám. Ve snaze napravit minulé křivdy, docházejí sociální reformátoři k opačnému extrému. Rasa se nerozpustila v rovnoprávném občanství, jak by se dalo očekávat, ale naopak se oslavuje její výjimečnost a staré nespravedlnosti se nahrazují novými s opačnou polaritou. Z černých Smithů, Brownů a Washingtonů se nestali „bezbarví“ občané, ale výluční Afričtí Američané (African-Americans). Před třiceti lety vstupovali pod ochranou Národní gardy do poslucháren bělošských universit. Dnes na těchto institucích zakládají „etnické“ spolky, vyžadující oddělené, tedy segregované koleje a skladbu studia ignorující „šovinistickou bělošsko-protestantskou západní kulturu“.

Nepřipomíná to něco? Rozškatulkování dvěstěpadesátimilionového národa podle několika zmíněných kritérií neznamená osvobození ponížených, ale ponížení všech. Na počátku stojí dobrý úmysl multikulturalistů činit politicky korektní dobro. Jenže k prosazování tohoto „dobra“ požadují moc.
S rostoucí chutí po konání dobrých skutků roste i apetit po moci.
A s mocí přicházejí omezení osobní svobody. Zatím se jedná spíše o výstřelky, které se však na některých liberálních universitách už staly normou. Američané, kteří po generace přijímali široké osobní svobody jako přirozené právo zakotvené v ústavě, pojednou začínají cítit dlouhé prsty dobrými předsevzetími hnaného vládního aparátu. Někteří resignují, ale velká většina cítí znepokojení … po třiceti letech se znepokojení změnilo v oprávněnou a posledními volbami podloženou obavu. K rasové identitární politice přibyla “práva” všelijakých LGBT genderistů (jak jinak je definovat), ilegálních imigrantů a bezpohlavních feministek.

Otázka už nestojí “Quo Vadis” , ale Quo Procidens America?