Dana G

Nedávno tady proběhla bouřlivá diskuze na téma mamánci. Při čtení a úvahách nad napsanými názory, mne napadlo: Jak vůbec dnes děti vnímají rodiče? Tak jsem si vybrala jedno kritérium a zkusím ho za svou osobu rozebrat.
Dnešní módou je mít děti, spíš dítě, co nejpozději. Jak je všeobecně uváděno, zodpovědní rodiče přivedou na svět potomka až ve chvíli, kdy mají zajištěn veškerý komfort nejen pro dítě, ale i pro sebe. A to opravdu není hned po škole nebo, nedejpříroda, během studií. Takže dnes jsou prvorodičky často ve věku nad třicet let, mnohdy spíš blíž čtyřicítce, tj. v době, kdy u naší generace narození dítěte v tomto věku bylo spíš už výjimkou, protože tak staří rodiče už měli děti školou povinné. Ale je to opravdu zodpovědný přístup? Není to snaha o oddálení problémů, námahy a práce, které s sebou výchova dětí a starost o ně nese? Není to pohodlnost a obavy ze ztráty zajetého bezstarostného života? Krátkozraké jednání, které nebere v úvahu další vývoj.

Jak se na to dívají děti?
1. Jak vnímají, že mají i v malém věku staré rodiče, kteří jim nerozumí, nemají pochopení pro výstřelky puberťáků? A často nestačí ani fyzicky. Vždyť je-li matce v době narození dítěte 35 let, až bude dítě v pubertě, t.j ve věku 15-ti let, bude matce 50. Bude-li mít žena dítě ve 40-ti, až bude dítě případně promovat, bude jí přes 60. A u otců, kteří zakládají nové rodiny po padesátce, ty počty jsou ještě hrozivější. Může věkem unavený otec nebo matka trpělivě sedět s dítětem nad učením? Může si jít po práci s dítětem zasportovat, na dobrodružné výpravy? Ano, může ho tam odvézt, ale začutat si se synem nebo zabruslit s dcerou už asi moc ne. Spíš má dítě doma otce klimbajícího u televize.
2. S věkem rodičů souvisí i strach dětí, že rodiče zemřou. Že brzy zůstanou samy nebo jen s jedním z rodičů.
3. Pokud má žena první dítě v pozdějším věku, často zůstane jen u toho jednoho dítěte. A děti jsou ochuzeny o další životní jistotu – o sourozence. Protože pokud rodiče zemřou, ale i když žijí, je sourozenec přirozený spojenec a pomocná ruka na cestě strastmi života. Pokud sourozence nemá, zůstává na životní trable sám. A nejen trable, ale i na radosti a zážitky ze života ve velké široké rodině
4. Jsou-li rodiče starší, často už jejich rodiče nežijí, nebo jsou nemocní a neschopni plnit role dědečků a babiček. Děti starších rodičů tak jsou ochuzeny o další rozměr života, o své dědečky a babičky, milující, rozmazlující a chápající, kteří ale jsou i živou ukázkou minulého života a tím ukazují návaznost minula na současnost. Přicházejí o nezapomenutelný zážitek soužití více generací.
A nakonec jeden pohled ze strany starších rodičů. Uvědomují si, že když budou mít děti nestojící ještě na vlastních nohou v pozdním věku, že nebudou moci ani zabezpečit materiálně sami sebe na skutečné stáří? Kdy si naspoří na svůj důchod, své stáří, když do 55 – 65 budou vyživovat své dítě na studiích?
Já si myslím, že mít děti v pozdějším věku je prostě od rodičů nezodpovědné.
Čest výjimkám!

Petr Moses

Do Evropské unie míří přes Balkán a Středozemní moře statisíce uprchlíků. Špičky EU hledají řešení a jedním z návrhů je uprchlíky přerozdělovat do všech států Unie. Čeští politikové se tomuto přerozdělování brání.

Není jistota, zda s povinným přerozdělováním budou souhlasit občané dotčených států. Není jistota zda budou spokojeni uprchlíci. Místo aby připlul na Maltu, přistane na Baltu. V Klajpedě. Potěší to?

Je cítit pnutí mezi těmi, kteří by chtěli posílat uprchlíky do táborů např. v Polsku, a těmi, kteří se těmto nápadům zatím brání. Jak najít soulad, kompromis, na kterém je postavená naše Unie? Věřím, že toho lze dosáhnout respektováním zásadních evropských hodnot – svobody a solidarity.

Svoboda předpokládá, že nikoho nebudeme nikam násilím přesouvat. Směřuje-li uprchlík např. do Paříže k příbuzným, bylo by nerozumné ho zadržovat např. v táboře u Mnichova a naopak.

Svoboda vede lidi k zodpovědnosti za své životy. Ti, kteří nasazovali svůj život v pochodu přes poušť, plavbě v nafukovacím člunu přes oceán, nejsou ti, kteří by pasivně očekávali pomoc druhých. Rádi vyvinou úsilí při získávání obživy, učení se novým jazykům, zvyklostem.

Solidarita znamená dobrovolné projevení soucitu. Nelze ji vynucovat, naopak velmi se rozhojňuje kladnou zpětnou vazbou. Vidím-li úspěch někoho, komu jsem pomohl, rád pomohu dalšímu. Dobrou vůli nemohu nařídit ani určit tabulkami. Mohu k ní vyzvat, ale nemohu si ji poručit.

Věřím, že naše vláda by neměla trvat na odmítání kvót, ale měla by prosazovat tyto dva principy – svobodu a solidaritu. Měla by navrhnout uprchlíkům s přiznaným statutem azylanta možnost práce a pobytu v České republice, pokud se naučí česky, pokud si najdou práci, budou platit daně a pokud budou svoje děti vychovávat v lásce a úctě k občanům České republiky.

Jsme národem Českých bratří, národem emigrantů Komenského, Masaryka. Nabídněme druhým šanci žít ve svobodě a v solidaritě k spoluobčanům.