Paříž a Malá doba ledová

Zuzana Chlumská

 

Tak jsem si na Novinkách přečetla, že „Země světa chtějí do konce století udržet globální oteplování výrazně pod dvěma stupni Celsia ve srovnání s předindustriální érou(Zde),

a věru, že jsem se podivila. Velmi jsem se podivila!

Je to jen obvyklé žvanění, nebo tentokrát vědí, o čem mluví? Spíše to vypadá, že jako obvykle, nejen že nemají tuchy, ale zřejmě jim to ani nevadí.

 

Dobou industriální označujeme většinou období od konce 18.století do konce II. Světové války. Doba předindustriální je pak logicky před tím.

Pilni čtenáři A.Jiráska, zejmén pak F.L.Věka, zajisté vzpomenou, jak rychtář Vavák přivezl národnímu buditeli V.Thámovi fůru dříví, aby nezmrznul! Ano, to je přesně ta doba, o kterou se jedná a která je klimatology nazývána Malá doba ledová!

 

Pan president Hollande by pak měl před velkohubými prohlášeními oprášit své školní znalosti o tom, jak dopadl Napoleon v r.1812 u Moskvy. Z původního počtu 440 000 mužů, kterými jeho armáda disponovala se v důsledku krutých mrazů a hladu vrátilo domů pouhých 40000

A nejen Napoleon v r.1812. Už v r. 1743 za války „o dědictví rakouské“ napsal J.Rulík ve své kronice: „ Byla pak toho roku zima velmi příkrá, takže zemřelých Francouzů od Prahy až do Chebu jako much leželo.“ (Zde)

 

A Malá doba ledová protáhla se až do konce 19. století, takže J.Lada mohl kreslit své krásné obrázky „ladovské zimy“ (Zde), jak ji znal ze svého mládí.

Dovedete si představit takovou zimu v Praze? Nebo v Paříži? Ono to pak vypadá třeba jako v extrémní zimě v r. 1947 (Zde).

To by teprv byla Eurokrize! Fofrníky by nefofrovali, sníh ze solárních panelů už by ani nikdo neodklízel, protože by se k nim prostě nedostal, uhelným elektrárnám by vázlo zásobování uhlím a odstavené jaderné elektrárny by asi jen tak rychle nikdo do provozu neuvedl. A na cestu by nevyjelo ani kolo, o kamionech a vlacích ani nemluvě!

Všimli jste si v té staré reportáži, že méně technicky vyspělá společnost snášela ten extrémní výkyv zřejmě o něco lépe, než bychom to dokázali my?

 

A nejde jen o velká chladna! V letech 1763-1804 probíhala další z klimatických epizod zvaná Malý pluviál IV., která měla na svědomí statisíce životů. Pod tímto tajuplným názvem (pluviál znamená italsky plášť do deště) skrývá se prostě fakt, že bylo z neustálých dešťů strašné mokro, které mělo na svědomí neúrodu a následný hlad a také řadu katastrofálních povodní. Časopis Vesmír o tom píše: „Z nejrůznějších informačních pramenů jej lze bohatě dokumentovat. Povodně z let 1784 a 1799 podle děčínských análů náležejí do první desítky vůbec těch největších historických labských povodní. Na účet tohoto malého pluviálu lze nepochybně zařadit i čtvrtou největší povodeň na Labi, která kulminovala 26. 2. 1805. Nejkřiklavějším projevem malého pluviálu IV byla hladová léta 1770 až 1772, která byla důsledkem série neúrod způsobených extrémním zamokřením zemědělských pozemků. Ačkoliv se psala druhá polovina 18. století, demografické důsledky hladomoru byly souměřitelné s nejzhoubnějšími vlnami středověkých pravých morů. Jen od června 1771 do června 1772 v Čechách podlehlo hladu nejméně 250 000 lidí (podrobněji viz Vesmír 75, 455, 1996/8). (Zde)

 

A nedělejme si iluze, že v případě neúrody dovezli bychom obilí třeba z Kanady. Ona taková Doba ledová má totiž celosvětová záležitost! Ve „Velké knize o klimatu Zemí Koruny české“ její autoři píší: „…Malá doba ledová měla globální charakter. V Kanadě a na Sibiři dochází k posunu věčně zmrzlé půdy směrem k jihu, ve Skandinávii a Alpách se začínají opět rozšiřovat horské ledovce. Kaspické moře stouplo o 2,5m, ale údolí Nilu, saharská oblast a americký středozápad se stávají sušší. Celá Evropa je sužována nezvykle krutými zimami, při kterých zamrzá Baltské moře, švýcarská jezera, Temže v Londýně a v některých letech i Jadran. Sníh padá v Portugalsku, ve Španělsku i v horní Itálii….

 

Ne nebojte se, nechci strašit a Malá doba ledová na nás za rohem nečíhá. I když se světoví politikusové intenzivně snaží, ani sami nevědí o co a jen spoléhají na to, že „lid“ to neví taky a nechá, s prominutím, oblbnout! Ono se jim to totiž nepovede, protože změny klimatu jsou záležitostí natolik komplexní, že se jim to ani povést nemůže a veškeré zaklínání a vyhrůžky globálním oteplením mají jediný důvod – dohoda totiž předpokládá, že vyspělejší země pomohou v boji s klimatem těm chudším. Dolní hranice té pomoci je 100 miliard dolarů. A „wo to gou!“ Viz Zde

 

Na závěr znovu ocituji z Velké knihy klimatu: „Celkově však můžeme říci, že existují flexibilní civilizace, které dokáží přežít i velké klimatické změny i konzervativní společenství, které ohrozí i menší, např. srážkové fluktuace…“

 

Obávám se, že děláme vše, abychom patřili mezi ty druhé….

A jak dál?

Quivis

Už je to asi čtvrt století, co Fukuyama napsal knihu Konec dějin. Ne že by ta řádka let od její publikace stačila na dokazování, že se autor mýlil, ale jeho stanovisko, že ekonomika není základním hybatelem dějin, diskutovatelné je.

Asi by bylo nevlídně přijato, kdyby se argumentovalo Marxem (i když byl zařazen – a ne socialistickým táborem – mezi nejvýznamnější světové filosofy). Je ale možno – i po krachu toho socialistického tábora – se zamýšlet, jestli se kapitalismus nehýbe v jakési křeči, jak na to poukazuje na to řada dnešních ekonomů a filosofů (např. L. C. Thurow nebo G. Soros, který varuje před opakovaným finančním krachem).

Pád fakt z poslední doby – rostoucí nepoměr mezi bohatstvím mála a chudobou mnohých, růst čínského hospodářství, jakkoliv je řízen nedemokraticky komunistickou stanou, nebo úprk chudých Arabu do bohaté Evropy (pokud se nebudeme klonit ke katastrofickým tezím, že jde o anexi Evropy islámem).

Proč chudneme? Chudnou nekvalifikovaní Američané, Evropané, protože je převálcovávají nekvalifikovaní Číňané, kteří udělají totéž na méně peněz. Podnikatel vydělá více, když budou látky tkát levní Číňané než dražší Evropané. Jenže protože jsme humanisté, nenecháme nezaměstnané umřít pod mostem, ale zajistíme jim přežití ze sociální podpory. A na tu musí mít peníze stát. Kde je vezme? Od podnikatelů, co vydělávají. Bude se jim to líbit? Samozřejmě ne a tak budou volat po snížení daní. Státe, utrácíš na sociální podpory prostě moc! Že systém umožní, aby se třeba podpora na bydlení přesunula do kapes pronajimatelů docela drahých ubytoven, ty chudé nebolí, hlavně že bydlí. A k exodu Arabů ze zemí zmítaných občanskými válkami a islamistickým terorem do Evropy připojují statisíce těch chudých, kteří vidí spokojené evropské turisty na plážích a slyší, že v Evropě i o toho, kdo nepracuje, se stát postará. To povede ke krachu štědrého sociálního systému.

A k tomu ještě přistupuje pokračující automatizace, na dostatečnou produkci je zapotřebí stále méně těch nekvalifikovaných.

Má na to kapitalistický ekonomický systém lék? Nelátáme a neucpáváváme jen co se dá?

Když tu stál sice kulhající socialistický tábor, ovšem s vzletnými řečmi o blahu člověka, musel mít kapitalistický tábor také účinnou sociální politiku, až přehnanou, pokud si připomeneme skandinávský model. Teď už to vypadalo, že se systémem, pečujícím o “blaho člověka”, není zapotřebí zabývat. Jenže invaze ekonomických migrantů si na nás tu péči podle starých zvyklostí vynucuje ve chvíli, kdy na ni přestáváme mít. A ten odpor proti migrantům, demonstrovaný jako odpor proti náboženské a kulturní odlišnosti, možná jen zakrývá obavu z toho, že se budeme dělit o obsah vlastní kapsy.

Doba se změnila a platí: Učte se nebo zhyňte!

A stát, zahlcený sociální péčí, už nemá peníze ani na vzdělání pro budoucnost. Ti, co to pochopili, investují do soukromého školství, a budoucnost – mládež (či jejich rodiče) platí. Ovšem už není plánované hospodářství, které by určilo kolik v budoucnu budeme potřebovat inženýrů, techniků, doktorů, ale i kolik odborníků přes genderistiku. A tak některé školy jsou přeplněné na oborech, které absolventy v budoucnu neuživí. A tito absolventi pro nás nevyvinou a nevyrobí to, co budeme potřebovat. Vlády myslí jen na své volební období a obyčejní lidé si kromě Carpe diem další starostí nedělají. A protože je rovné volební právo, tito lidé si budou volit vlády k obrazu svému.

Dalším narůstajícím problémem, je to, že lepší stravování, lepší lékařská péče a pokrok světa vytváří mohutnou skupinu starých, ale ještě čilých, důchodců. I ti budou mít přednostní zájem na svém sociálním postavení a nebudou ochotní zvažovat budoucnost.

Vzniká tady totiž rozpor – demokracie versus trh. Demokracie znamená rovnost, trh znamená nerovnost v konzumu a potřebu investic., na které nemají všichni, ale které přináší užitek všem. A je možno předpokládat, že se lidé z egoistů změní v altruisty?

Jak z toho ven? Levice už není bojovná, odbory ztratily sílu a připomíná to Haškovu stranu mírného pokroku v mezích zákona. Pravice hlásá minimální stát a individualismus, ale účinné reformy také nepřináší. Máme globální tržiště, ale nemáme globální řešení.

 

Jak ještě dlouho budeme klopýtat?