Zuzana Chlumská

Název Evropské hodnoty zní bezesporu hrdě a jejich deklarace je sestavena do úhledné pyramidy, na jejímž vrcholu ční symbolická kresba chrámu bohyně moudrosti Athény.

(http://europaeischewerte.info/fileadmin/templates/img/ew_en/image002.png)

Humanistický způsob uvažování

Racionalita – uvažování založené na faktech a rozumu

Sekularita – oddělení církve od státu

Vláda práva

Demokracie

Lidská práva

Humanistický způsob uvažování

Tedy uvažování zaměřené na člověka jako jednotlivce, na jeho potřeby, přání i život jako takový.

V rámci humanity a jako její vysvětlení používán termín „univerzální lidství“, což je kategorie tak gumová, že do ní lze nacpat téměř cokoli. Dokonce i lásku k těm, kteří nějaký humanismus vůbec neberou na vědomí. A nejen neberou na vědomí, ale zhusta činí vše pro to, aby jeho nositele využili do poslední molekuly a posléze zcela vyřadili z pozemské pouti.

Přesto všechno si v něm až masochisticky libujeme, kajeme se za svou existenci, kterou překážíme matičce Gaie, zvířátkům, ptáčkům, broučkům, menšinám, pravdám všech možných vyznání, kultů a názorů, ba i samotnému vesmíru. Naše flagelanství nezná hranic a povinně se bičujeme za všechno, co jsme provedli, provádíme a mohli bychom provést, až do úplného sebezničení!

Humanismus vůči nám samotným se jaksi vytratil, byv nahrazen jakousi sebenenávistí, pohrdáním a pocitem viny.

Sekularita – oddělení církve od státu

Listina základních práv s svobod praví v článku 2, že „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“

Většina lidí ovšem shledává, že nějakou tu ideu k životu potřebuje a tedy si vytváří jiné a konstruuje z nich systémy, které potom, jako typickou ideologii hlásá a propaguje. V rámci politické korektnosti ovšem nelze otevřeně říci, že ideje mění se v ideologie a tyto v doktríny, odporující už Listině práv a svobod naprosto zřetelně. Stát naopak přejímá tyto ideologie a stává se jejich hlavním nositelem a tedy odporuje tím vlastním zákonům!

Rule of law – Vláda práva

Idea věru hezká, kdyby ovšem nebyla založena na premise, že: „Co není zakázáno, je dovoleno!“

Toto tvrzení okamžitě vyvolalo hypetrofii zákonů, příkazů, zákazů, nařízení a regulací, které jsou chrleny v množství tak velikém a tak závratnou rychlostí, že prostě není v lidské moci je vůbec zaregistrovat, natož obsáhnout či pochopit a jednotlivec si nemůže být jist, že se nedopustil zločinu už jen tím, že ráno vstal z postele.

Čímž ovšem zákon jako takový pozbyl svého smyslu!

Demokracie

Vláda lidu, tedy Lidu jako subjektu rozhodování, což na národní úrovni ještě jakž takž funguje co Zastupitelská demokracie.

Odsunuto do dáli, kde rozhodují nikým nevolení, veřejnosti téměř neznámí a nikomu se nezodpovídající, fungovat nemůže! Pokud je myslitelné, aby referendum, tedy nejdemokratičtější forma rozhodování vůbec, bylo opakováno až do té doby, kdy hlasování odpovídá předem danému požadavku, pak Lid je pouhým objektem a nikoli subjektem rozhodování!

Lidská práva

Hlava I. Článek 3/1 praví, že: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“

Práva tu více, tu méně dodržována, ale nutno konstatovat, že snaha tu je a že se celkem daří.

Přes to ovšem vede se o lidská práva lítý boj, až se zdá, že hlavním a základním lidským právem je právo nepřizpůsobit se!

Drobný háček je ovšem v tom, že měla by platit pro všechny stejně. A tak se zhusta žádá, aby většina se přizpůsobila menšině, neboť lidská práva…

A také nějak chybí Základní listina lidských povinností. Ale to už bychom asi chtěli mnoho!

Racionalita – uvažování založené na faktech a rozumu

Tenhle bod jsem si záměrně nechala na konec.

Také máte dojem, že po předložení (nejen) všech výše zmíněných faktů se o nějaké racionalitě nedá mluvit?

aneb: „ Čím více poznávám lidi, tím více miluji svého psa“ (anglické přísloví)

Westík

 Když jsem byla opětovně vyzvána, abych splnila svou úvodníkářskou povinnost vůči tomuto webu, pomyslela jsem si, že to bude snadná práce; dám si skleničku něčeho na povzbuzení, sednu si k počítači a ….myšlenky se honí v hlavě … jedna navodí jistý druh představ a druhá ho zažene… myšlenka za myšlenkou se souká z lůna mozku jako babí léto, které poletuje v klidném vzduchu a zatřpytí se v paprsku představ … a bude to: stačí jen pohybovat prsty po klávesnici ….

Tak to byla má představa .

Docela to šlo, až po ten sed u klávesnice . Avšak místo těch „honících se myšlenek“ o vznešených tématech mne napadaly jen samé blbosti a la :“ kde se znovu objednám na operaci kolena, když zkolabuje zdravotnictví na Vysočině” nebo „je demokracie vhodnou formou vlády při rovném volební právu” příp. „jakou máme vlastně demokracii “; no vidíte , samé hlouposti !

Když jsem takto ždímala svůj mozek ve snaze vyplodit nějaké rozumné téma, ozval se ve vedlejší místnosti podezřelý zvuk, který signalizoval, že náš pes Black Jack zase provádí nějakou nepřístojnost. Samozřejmě: zmocnil se mé kabelky, vytáhl peněženku a opatrně (aby ji nepoškodil) tahal z ní pětistovku, aby si ji( jako obvykle) zastrčil do svého košíku pod deku !

A tak mne napadlo, že namísto každodenních jobovek, které si ostatně každý může přečíst na internetu a které po přečtení vedou ke zhoršení nálady na celý den, se svěřím se svými zkušenostmi se psy.

Předpokládám, že všichni víte, že pes je domestikované zvíře už od pradávna, a že je to „nejlepší přítel člověka “.

Já jsem to alespoň věděla už od útlého dětství a proto každý pes, kterého jsem potkala na ulici, byl můj přítel . Nikdy jsem však žádného vlastního psa doma neměla do doby, než si ho vyžebral můj tehdy sedmiletý syn; a tak Black Jack, o kterém byla výše řeč, je už náš třetí pes .

Mohu tedy s jistou hrdostí stanovit obecná pravidla pro výchovu psa, ke kterým jsem se během těch let dopracovala a která jsou tak neměnná jako přírodní úkaz :

1.pes nesmí do domu

2.dobře, pes smí do domu, ale nesmí se otírat o nábytek

3.pes smí jen ke starému nábytku

4.tak dobře, pes smí tedy na pohovku, ale nesmí do postele

6.OK, pes smí do postele, ale jen když se mu to dovolí

7.pes smí do postele, kdy ho to napadne, ale ne pod pokrývku

8.pes smí pod pokrývku pouze tehdy, je-li pozván

9.pes smí spát pod pokrývkou každou noc

10.lidé se musí psa dovolit, chtějí-li s ním pod pokrývku

11. v noci smí být s člověkem pod pokrývkou jen jeden pes

12.dobrá, tak tedy budeme mít dva psy, ale nikdy víc

13.no …. (pokračování od bodu 4.)

Samozřejmě: nepodstatné detaily jsou dány plemenem, které jsme si vybrali a individuálními vlastnostmi těchto našich přátel .

Tak naším prvním psem byl drsnosrstý foxteriér, zvaný Bobík : jeho prvním počinem byl výběr jedné zásuvky v psacím stole mé kanceláře a označkování bot mého šéfa .I ve svém dalším životě se projevoval jako nevšední a zajímavý tvor: jen za první měsíc svého pobytu stačil zlikvidovat mé zvláště oblíbené (a drahé) italské střevíce, rohož a záclony, honit mne kilometry po městě a jeho obzvláštní zálibou bylo válet se v blátě .Avšak specifikem tohoto plemene, tedy i našeho Bobíka, byl „lov“ na kočky. Tedy, ne že by v místě našeho bydliště byl koček nadbytek, ale přesto nějaká ta kočičí „smečka” by se dala dohromady; jejím vůdcem byl obrovský zrzavý kocour , na jehož skalpu měl Bobík mimořádný zájem. Jednoho dne kráčel zmíněný kocour důstojným krokem kolem našeho domu, což tedy byla ona kýžená příležitost pro Bobíka; vrhnul se statečně vpřed, a oba skončili skryti za popelnicemi; z tohoto úkrytu se záhy ozval zoufalý řev – jakoby vraždili neviňátka .Co se tam dělo, nevím, ale od té doby náš Bobík při jakémkoliv střetu s kočkou hrdinně odvracel oči a předstíral, že kočky neexistují.

Dožil se 14 let, a jistě skončil v psím nebi, kde se oddává oněm požitkům, které tak barvitě vylíčil K.Čapek ve své knize „Dášenka čili život štěněte“.

Dalšího psa jsem si pořídila v době, kdy jsem se chystala na převratnou změnu svého života, tedy ukončení pracovní aktivity a na odchod z rušného života velkého města na venkov, mezi mně naprosto cizí lidi s odlišnou mentalitou a způsobem života. Po důkladném přezkoumání „Velké knihy psů“ jsem si vybrala amerického kokršpaněla. Musím přiznat, že to byl ideální výběr. Můj bíločerný Westglenn z Nového Parku (zvaný Westík) byl mnoho let mým kamarádem a utěšitelem, když jsem se cítila osamělá, společníkem na dlouhých výletech po Vysočině i v Rugby baru v Praze, kde jsme pravidelně každých 14 dní „zakotvili” po úklidu bytu mého syna. Dokonce stal se tam něco jako VIP : sedával na stoličce u baru, kde pro něj majitel připravil misku s perníčky a šlehačkou, rozdělil se o svačinu s personálem (tedy o svačinu toho personálu), sem tam projevil přízeň nějakému místnímu hostu tím, že se nechal pozvat na večeři .

Stejně tak byl oblíbený v našem novém domicilu a to přesto, že si vzpomněl na své původní lovecké povolání a s oblibou zbavoval místní slepice peří .

Jak šla léta, své lovecké řemeslo postupně opouštěl a stejně vehementně se věnoval kariéře gaučového psa. 

Bohužel, nemoc nechodí jen po lidech, ale i po psech a tak náš Westík ukončil svou životní pouť ve svých 10 létech .Pořád se mně po něm stýská…

Ještě neoschly slzy po Westíkovi v domě smutku a už jsme sháněli nahradníka na jeho místo. A tak máme Black Jacka Bohemia Black Diamond.

Přestože je to stejné psí plemeno, nemohl být snad větší rozdíl mezi Westíkem a Blackem a to nejenom v barvě srstí.

Westík byl po otci stoprocentní Američan, po mateřské lini však Dán jako poleno; postavou něco jako kokří Schwarzenegger, tlapy jako lev, nohy jako slon, hruď jako zápasník sumo, povahou klidný, rozvážný, se smyslem pro humor.

Black je zcela něco jiného: jeho rodokmen lze charakterizovat jako „ každý pes jiná ves“; je to drobný bláznivý rarášek , u něhož nikdy nemůžete předvídat, co zas provede.

Ale je to také začínající hvězda psího showbyznysu. Chovatelce jsme neprozřetelně přislíbili, že splníme její požadavek, totiž že Black je určený přednostně pro výstavy a chov; to jsme si dali ! Poměrně krátce po jeho aklimatizaci u nás na vesnici jsme byli vyzváni, abychom Blacka předvedli na prestižní klubové výstavě . Netušíce nic zlého jsme si zapůjčili přenosku a vypravili se do „jámy lvové“, tedy na výstaviště v Praze. Ocitli jsme se v něčem, co lze stručně charakterizovat jako blázinec spojený s kadeřnickým salónem : tisíce psů (od velikosti vzrostlého telete po psí miniatury ), každý opečováván kartáčem, hřebenem, mašličkami, kondicionéry …. připadali jsme si v tom jako venkovští čoklíci, kteří se omylem ocitli na čajovém dýchánku v lepší společnosti .

No, mohlo to dopadnou i hůře….jestli si člověk zvykne i na šibenici, proč by si pes neměl zvyknout na „světla ramp”?

Dnes už má Black za sebou úspěšné vykročení za titulem „champion” jako jeho předci, a my doma jsme si zvykli, že pro boty, ponožky, kapesníky a peníze chodíme do jeho košíku ….

A byla nadnesena otázka kamaráda pro Blacka, tedy dalšího psa ….Hospodine, opatruj mne !

“Hele, Blacku, co to tam zase vyvádíš ?! “

Prase, jako jediný účastník zájezdu, nepřežilo. Ostatní bez problémů.Během naší služby se kromě jednoho, sousedem  přeraženého sloupu veřejného osvětlení, nic mimořádného nestalo.

Slunce svítilo, pivo teklo a vládla všeobecná pohoda.
K nahlédnutí zde: http://veraposp.rajce.idnes.cz/Sumavak_2014-10-05

a zde: http://aerokarel.rajce.idnes.cz/BFPT_2014

Kdo zaváhal, zaváhal!

PS.
Na tom nabouraném sloupu bylo zajímavé, že i když řidič vystoupil a do té hospody (asi) teda šel pěšky, bylo kolem ještě dvě hodiny po nehodě srocení policie, hasičů, sanitky, auta údržby veřejnéhpo osvětlení, postaveny stožáry s reflektory osvětlující místo činu, zastavena doprava na hlavní silnici… kdyby tam spadlo letadlo, tak bych to chápal.
Ale takhle? Když se nikomu nic nestalo?

PPS.

A v ČT právě řeší, jak ubývá domácích zabijaček, že “ti mladí nedbají na tradici”… lépe nekomentovat.