Dušan Neumann

          Rozhodnutí prestižní americké tiskové agentury Associate Press nařizující redaktorům psát napříště slovo “Černoch”  (Black) s velkým počátečním písmenem většině medií uniklo nebo nestálo za komentář. Českým čtenářům je třeba tento termín trochu vysvětlit. Přesný překlad “black” je “černý”. Ještě před 40 lety se běžně používal termín “Negro” převzatý ze španělštiny a před 100 lety “Nigger”, jehož pouhé vyslovení dnes třeba na akademické půdě znamená okamžitou ztrátu zaměstnání. Doplatila na to i populární kniha Marka Twaina “Dobrodružství Huckelberryho Finna”, jež pro toto slovo byla vyřazena z většiny amerických školních knihoven. Slovní pokrytectví došlo tak daleko, že pokud se někde exkomunikované slovo zmiňuje, nahražuje je termín “N-word” neboli “N-slovo”. Pak jistě chápete, že předčítat z příběhu Marka Twaina, – “na břehu Mississippi se Huckleberry Finn sešel s N-slovo Jimem Hawkinsem” je poněkud kostrbaté. Jediné a bezkonkurenční výjimky se dostává černým rapperům, kteří prokleté slovo včetně dalších vulgárních expletivů běžně používají v tvorbě vydávané za hudbu a slavnostně odměňované soškami a plaketami Grammy.

          Jenže problém s nařízeným “B” je daleko hlubší. Váže se přímo ke 400 let staré rasistické ideologii, dlouho zastávané Demokraticklou stranou, která právě barvou kůže definovala segregaci a inferioritu rasy. Teď se oficiálně píše “Black” zatímco ostatní používané barvy (byť velmi nepřesně) zůstávají s malým písmenem. AP rozhodnutí zdůvodnila: Velké “B” dnes zdůrazňuje rasovou, etnickou a kulturní zvláštnost, sdílenou historii, identitu a společnost lidí, kteří jsou identifikováni jako Černí včetně těch v Africe.”

          Máme tedy Černé lidi, Černou kulturu. Černou literaturu. Černé studie na universitách. Ale máme také exkluzivně Černé university  BET (Black Entertainment Television) i výlučně Černé časopisy. Zkuste si představit, že by někdo chtěl vydávat bělosšký časopis, nastartovat čistě bělosškou kabelovou televizi nebo vydávat bělošský magazín. Strhla by se obrovská bouře. A právem.

          Toto rasistické dědictví bylo akceptováno vpravdě bigotními pokrokáři všeho ražení a povýšeno na definující charkteristiku části obyvatelstva, kterou tak vyjímá z ústavou zaručené rovnoprávnosti “všichni lidé jsou stvořeni si rovni a nadáni nezcizitelnými právy.”  Naprosto jasná definice, dále netřeba rozvádět, což se bohužel zhusta aplikací identitární ideologie děje. Barva kůže je tak nadřazena ostatním občanským atributům a odsuzuje černochy k trvalé ublíženosti. Výsledkem pak jsou požadavky na plošné reparace za příkoří otroctví. V požadavcích reparací nejvíce vynikají černoští miliardáři z NBA, NHL a kultury. (třeba stomilionový Stevie Wonder). Velká část černošské populace tuto rasistickou manipulaci pro vidinu finančního polštáře nevnímá a podřadné začlenění ve společnosti přijímá. Vyrůstá generace na své černošství pyšnější než na rovnoprávné občanství. 

          Američtí Asiaté, Číňané, Vietnamci, Korejci vnímají označení “žlutá rasa” jako urážku. Ač se v soukromí nevzdávají svých etnických zvyků a tradic, považují se ve velké většině za Američany už v první generaci s poukazem na dosaženou životní úroveň, vzdělání, inteligenci, pracovní etiku, rodinnou soudružnost, zkrátka na společenskou integritu.

          Černoští předáci mé generace reprezentovaní Jesse Jacksonem, Al Sharptonem a třeba Maxine Waters, udržují privilegovanost podřadného a z ní vyplývajícího nároku na zvláštní, ve skutečnosti velice ponižující, zacházení.

          Letošní presidentské volby ukázaly, že se tato situace začíná pomalu měnit. Pro Demokraty překvapivě získal Donald Trump více černošských hlasů než kterýkoliv “bílý” president v minulosti. Přibývá černošských intelektuálů, kteří požadují, aby se černošské komunity zbavily samy převládajícího černošského rasismu, ponižujících privilegií “Affirmative Action” (rasové upřednostňování třeba v přijímání na vysoké školy), kterými se sami odsuzují do pozice druhořadých občanů. Jsem přesvědčen, že časem občanští aktivisté jak Candace Owens nebo Jason Whitlock přesvědčí své spoluobčany, že americká výjimečnost není v barvě kůže, ale v občanských svobodách.

           Na závěr Jason Whitlock : “Musíme se osvobodit od našich “programátorů”, kteří nás zahnali do emociálního kouta, strachem, polopravdami a naprogramovali nás s řešeními, která slouží pouze jim a nikoli nám. Nejsem ani George Floyd ani bratranec Anton zastřelený v Indianaplos v roce 2012. Jsem jiný. Vybral jsem si jinak a chopil se jiných příležitostí. Vrátil jsem se ke křesťanským hodnotám mých rodičů  a Booker T. Washingtona  (černošský intelektuál a autor 19.století, zakladatel černošské university). Nedefinuje mne barva kůže. To je jen tělesný balíček, který pro mne vybral Bůh. Když mne jiní vidí a slyší mé jméno chci, aby mne vnímali jako Američana, křesťana, inteligentního a poctivého člověka. Tak chci být definován.”

MaYda

Mám ráda Dušičky.  A ráda se procházím po hřbitovech.

Dušičky byly u nás, na vesnici poměrně daleko od Prahy, obdobím společenského života – obvykle přijel strýc s rodinou a navštěvovali nás různí příbuzní, kteří přijížděli na hroby.  Takže jsme se mohli těšit na alotria s bratranci a dobroty, servírované návštěvám, novinky, co se v rodině děje, výpravu na hřbitov, osvětlený svíčkami a pochopitelně i strašidelnou atmosféru té roční doby.

O Halloweenu a jeho tradicích jsme neměli ani potuchy, ale když jsme našli nějakou tu řepu, která spadla z valníku, tak jsme ji samozřejmě vydlabali, vyřezali na ni obličej, uvnitř rozsvítili svíčku a položili ji u cesty, aby se kolemjdoucí lekli. Vyšším levelem této zábavy bylo vystrčení svítící řepy sousedům do okna a potom rychlý útěk i s řepou.

Moje babička k tomu měla  zásobu vtipných historek, kterak podobné a ještě větší rošťárny tropili za mlada různí velevážení občané a opory vesnické komunity, v níž jsme vyrůstali.

Navíc to byla předzvěst Mikuláše, adventu a vánoc.

Později  jsem se zabydlela v Praze kousek od hřbitova, kdy jsou pochováni moji prarodiče.  Když se narodil synek, byl hřbitov ideálním místem pro vycházku s kočárkem. Klid, ticho, žádný dopravní ruch.  A náhrobky se zajímavými nápisy, které člověka sváděly k úvahám, kdo asi byli ti, kdo jsou pod nimi pohřbení a jaké spletité historie se skrývají za údaji tak prostými jako datum narození a úmrtí.  Když děti odrostly kočárku, patřil samozřejmě k naším podzimním prázdninám výjezd na chalupu na chvojí a rodinná sešlost, výroba věnců,  vycházka a zapálení svící jak na tamním hrobě, tak na tom pražském.  A potom doma horký čaj, nějaká ta dobrá buchta a vzpomínky na ty, kterým jsme tu svíci zapalovali. 

Když jsem se pár dní před Dušičkami ocitla v malém lázeňském městě a objevila starý hřbitov,  tak jsem ho samozřejmě nemohla vynechat. Konec konců, každý hřbitov je součástí historie města nebo vesnice.

U vstupu na informační tabuli byl seznam významných rodáků na hřbitově pohřbených a u každého napsáno,  kdo byli,  čím byli významní a co městu přinesli.

Někdo, kdo je zvyklý na „osobnosti“, předkládané medii v dnešní době, by patrně byl poněkud překvapen. Nebo by mohl usoudit, že to městečko se žádnými skutečně významnými osobnostmi nemůže pochlubit. Žádný umělec, žádná celebrita, žádný ministr či státník, ale „učitel a kronikář“, „stavitel a podnikatel“, „učitel a historik města“, „truhlářský mistr a legionář“,  taky  „obuvník a mecenáš města“ nebo rodina kamnářů a mlynář, který se vedle mletí věnoval i hudbě, přičinil se o založení místního orchestru, skládal písně a byl popraven nacisty.

Zástupci obyčejných profesí a řemesel a vesměs se kromě svého povolání věnovali vedení Sokola, práci v různých spolcích, regionální historii či vedení kroniky. Pán, skromně označený jako „lesník a turista“ zasvětil okolním lesům a péči o ně celý svůj život a zasloužil se o vybudování turistických stezek v okolí města.

Ti lidí neměli touhu pohnout historií nebo strhnut davy. Nebyli tím, čemu se dnes říká  „velké osobnosti“, neměli potřebu ani důvod se jimi stát. Taky nevolali po takových osobnostech, nepotřebovali je k tomu, aby dělali to, co dělali, nečekali, že přijde nějaký spasitel, tatíček, který všechno vyřeší mávnutím proutku. Nebyli nijak známí mimo svoje městečku, svou obec. Nekonali žádné velké činy, jen maličkosti, které bylo třeba dělat. Z hlediska dnešních „osobností“ to zajisté byli lidičkové poněkud provinční, v novinách se o nich nepsalo, sociální sítě tehdy nebyly.

Nejspíš neplánovali, že změní svět k lepšímu, ale tím, jak žili, ho změnili aspoň malý kousek a to je víc, než dokázali všichni ti mudrlanti, filosofující o špatnosti světa a moralisti, kázající o úpadku lidstva a společnosti.

O hřbitov dnes pečuje Spolek přátel regionu, který se postaral za pomoci dobrovolníků i o restaurování poškozených hrobů. O nějaké podpoře z evropské unie nic.  Asi není potřeba. Spolek přátel nejspíš neplánuje nějaké velkorysé projekty, dělá drobné věci, které jsou taky potřeba a na které stačí vlastní ruce, síly a prostředky.

Významné osobnosti na místním hřbitově nežily nadarmo a zůstal tu po nich kus dobře odvedené práce.  O kom z těch, kdo se dnes považují za elitu a poučují ostatní, jak mají žít, to další generace řekne?