Schumacher
Zatím co vášnivě diskutuje o hlučících náměstích, komediantských projevech a jiných nepodstatnostech, stranou pozornosti zůstává, že je omezována zbožně-peněžní transakce mezi osobou A a osobou B, bez zprostředkování osobou C. Po zrušení hotových (materializovaných) peněz bude platba bez kontroly nemožná. Bezhotovostní placení byl velký vynález snižující obchodní riziko a zvyšující pohodlí. Byla to užitečná služba, kterou rád využil obchodník na cestě z Hamburku do Padovy, protože nemusel převážet truhlu peněz. Mohl, ale nemusel. Jenže nyní, zatím při některých platbách je to služba vnucená.
Hrozí, že v dohledné době hotovost nebude, a že nutné, prakticky zákonem nařízené zprostředkování osobou C bude i při nákupu v místní pekárně. S rizikem, že osoba C sama či pod vlivem dalších osob, především však státní moci bude rozhodovat co si za své peníze (které v důsledku toho už nebudou vaše, protože vaše je jen to nad čím máte plnou kontrolu) smíte koupit. Tak jak již nyní některé banky odpírají provést platby penězi u nich složenými za některé zboží. Ani ne na základě státního nařízení, ale s ohledem na své zájmy. Nemusí se to týkat jen nynějších experimentálních virtuálních měn. Příště vám banka odepře koupit si automobil na benzín, protože je neekologický, nákup paliva, nákup bůčku, protože je nezdravý a podle bankovní evidence či evidence za tím účelem zřízeného Ministerstva zdravého životního stylu, ho jíte přespříliš.
Bezhotovostní placení má jednu výhodu a dvě velké nevýhody. Výhodou je rychlost. Nevýhodou technologická náročnost, vyžadující fungující infrastrukturu. Její přechodný výpadek může vést k civilizačnímu kolapsu, třebaže ne jen z té příčiny. Závislost na třetí osobě a její moc a jejím prostřednictvím i jiná moc nad platbami a evidovanou zásobou peněz, jsou zásadním ohrožením svobody, větším než jakýmkoli jiným.
Kdo ovládá peníze, ovládá všechno. Jak by se vám líbilo, kdyby někdo cizí měl z moci úřední klíč od vašeho domu, od všech místností, skříní a šuplat? Kdykoli mohl sáhnout do vaší peněženky, kdykoli ji s penězi v ní učinit nepoužitelnou? Právě tím směrem směřuje vývoj.
V době pravých, plnohodnotných peněz, především panovníci prováděli různé kejkle, vydávali nařízení hrozící vysokými tresty, ale jedno nemohli. Fakticky zrušit fungování takových peněz. I později, třebaže držba příkladmo zlata a stříbra nad nějakou hranici byla zákonem zakázána, neztratily praktickou směnnou hodnotu a především funkci pokladu. Zakopané zlato neztratilo hodnotu a především nešlo ji zrušit. Na rozdíl od bankovek později státovek, které úředním výnosem bylo možno změnit v bezcennou vycpávku slamníku. Nyní je to ještě snazší. Zatím co dříve bylo nutno vyslat biřice, aby se pídili po majetku, všechno zobraceli vzhůru nohama a v nejhorším použili práva útrpného, nyní stačí jediné nařízení a nezaplatíte ani rohlík. Jste totálně švorc. Protože nemáte čím platit, neplatíte. Narůstají vám dluhy. Dlužíte za spoustu toho, co máte na úvěr. Za nutné služby. Pak přijdou exekuce. A najednou nemáte nic a jste i bez střechy nad hlavou. To samozřejmě jde i jinak, protože její vlastnictví je založené na zápisu v katastru. Jediným škrtnutím pera, nyní kliknutím klávesnice nejste vlastníkem. Že máte klíče, je vám k ničemu.
Jednou z možností jak se pojistit proti takovému nejhoršímu, je virtuální měna nezávislá na jediné autoritě, jediné moci. Má dvě zásadní nevýhody. Z principu je závislá na infrastruktuře, je plně “fiat money”, a pro transakci vyžaduje třetího, třebaže globalizovaného. Navíc historie virtuálních měn, jejich vytvoření, například Bitcoinu, je neznámá. Virtuální měny současné době nepřekročily fázi experimentu.
Je možné, že v budoucnu bude globální virtuální měna. Jejímu vzniku a rozšíření budou, tak jak už nyní brání ti, kteří nechtějí ztratit vládu nad nástrojem na ovládání lidí. Nad penězi. Naopak, daří se jim mít větší moc nad penězi v rukou jiných v daleko větší míře než dříve. Ano, platit kartou je pohodlné. Tak jako mít kabát v cizí šatně. Šatnář rozhoduje, kdy a jestli vůbec si kabát lze vyzvednout, kdo si kabát vyzvedne, a jestli kabát zůstane v šatně, či kabátem, či jestli bude vůbec.
Tak jak se svět zmenšuje, jak kontinentálně mizí mocenská rozmanitost a rozdělenost, jak se propojuje, zmenšuje se možnost ochrany před zásahy lačnících po cizím majetku, který pro ochranu nestačí přesunout do sousedství, ani o kus dál, ale pokud vůbec, na jiný kontinent. Mít majetek v mnoha podobách. Takto ho zabezpečit lze. Ovšem je to nákladné, platit takové výpalné si může dovolit málokdo, tak jako způsob života s tím spojený. Třebaže to nikomu, zatím není zakázáno. Protože to nejde zakázat. Zatím. Jen se zvyšuje práh dostupnosti takových možností. Nakonec, právě ti, pro které takové možnosti jsou dostupné a běžně užívané, jsou vládnoucími tohoto světa. Na druhou stranu jsou prakticky nedostupné pro většinu občanů, poddaných. Nedotýká se to těch nejchudších, ti na tom byli vždycky špatně. Mnozí z nich jsou vděčným elektorátem, demokratickým kanonenfutrem korumpovaným za peníze vydřené z jiných a dílem z jejich vlastních, což mnohé z nich udržuje v chudobě živobytí na příděl. Dotýká se to všech, kteří mají co ztratit a přitom relativní náklady pro ně činí ochranu nedostupnou. Protože významná část chráněného majetku a životního úsilí a času by byla spotřebována na ochranu.
Mít kabát v cizí šatně je rizikem, které by mělo být ponecháno na svobodném uvážení majitele kabátu. Jenže jsme v situaci, že nám je nařízeno mít svůj kabát v cizí šatně. Protože kabát je velkým majetkem, který je nutno mít pod kontrolou. Proč? Protože velký majetek znamená velkou moc. Moc nad cizím majetkem znamená mít moc nad jeho majitelem. Jenže jestliže majitel nemá plnou moc nad svým majetkem, je jeho majitelem? Zatím se taková nařízení nevztahují na trenýrky a ponožky. Ale v dohledné době se vztahovat budou. Budou? Ano, jestliže to strpíme.
Neoddělitelnou součástí svobody jsou svobodné peníze. Kdo má moc nad našimi penězi, má moc nad námi samými. Proto platí, že svoboda rovná se svobodné peníze.