Dušan Neumann
Seděl proti mně. Přijel na pár dní za snoubenkou, mladou servírkou ze Slovenska. Je mu tak 27 – 28 let, metr osmdesát pět, vypracovaná atletická postava. I z jeho projevu je cítit ostražité sebeovládání a důsledná sebekontrola. Vysloužilec námořní pěchoty s jednou rotací v Iráku a dvěma v Afghanistanu. Za několik dní se do Afghanistanu vrací. Už podruhé od chvíle kdy opustil Marines. Po chvíli víceméně nezávazné konverzace se řeč stočila na politiku. Brzy jsme zjistili, že na mnohé rysy americké zahraniční politiky máme podobný názor.
„Proč se tam znovu vracíš, když vidíš budoucnost jako velmi nejistou a neutěšenou“, zeptal jsem se.
„Pro peníze, takovej kšeft už v životě neseženu.“
„Co tam budeš dělat?“
„Eeé, já jsem kontraktor..“
„To budeš stavět znovu ty školy a zdravotnická střediska, která Talibán za týden po otevření vyhodí do vzduchu? Má to vůbec smysl?“
„Já jsem civilní kontraktor, ale ne ten co jezdí s cisternou a nechá se ostřelovat. Víš, já jsem „ten“ kontrakor….to co děláme má smysl ve výsledku, ale vůbec to nedává smysl jinak. Děláme, co by měla dělat armáda, která to ale dělat nemůže, co nemůže…, ani nesmí. Je to celé na hlavu. Já si nestěžuji, tak čtvrtka melouna za šest měsíců dokáže přehlušit veškeré filosofování“.
A rozpovídal se o tom, jak v uniformě byl vázán předpisy, jimž se říká „rules of engagement“, čili něco jako regulace kdy a za jakých okolností smí voják použít zbraň. Každý výstřel je evidován, zkoumán jestli byl nutný, nedala-li se situace řešit vyjednáváním a přesvědčováním. Strach Washingtonu z mediálně nepřátelského vnímání konfliktu, kde každý zabitý, který není na 100% a ze všech stran identifikován jako terorista zlikvidovaný těsně před útokem, je charakterizován jako oběť. Velitelé ve všech stupních jsou zodpovědní za vše, co v bojových podmínkách ani nemohou kontrolovat.
„Je to až komické, kdyby to nebylo nechutné.“ mávl rukou.
„A není to třeba tím, že dnešní politici nikdy nemuseli sloužit v armádě a nemají o skutečných bojových podmínkách představu?“ snažím se udržet rozhovor v chodu.
„Asi také, ale nedovedu si představit, že by se naši dědové vyzbrojení podobným pravidly mohli vylodit v Normandii, aby po prvním dnu těch strašných ztrát nebyli jejich velitelé suspendováni a postaveni před vojenský soud. Je to na hlavu, je to celé na hlavu. Ale já si vydělám. A je to docela zábavné,“ najednou pookřál.
Trochu mne zamrazilo. Přece jen jeho „prací“ je zabíjení.
„My to zblízka nevidíme. Člověk si zvykne. Je to takové anonymní, ale nakonec, když se nám podaří předejít nějaké teroristické akci, musí z toho člověk mít dobrý pocit, ne? Jinak by nešlo dělat“.
President Obama se snaží dostát aspoň některému předvolebnímu slibu. Zjistil, že s internačním táborem Guantanámo si neporadil ani jeho tým chicagských právníků, takže se o něm už oficiálně nemluví. Zato stažení vojsk z Iráku a Afghanistánu mu válkou unavených Američanů, kteří ji většinou považují buď za nekonečnou nebo víceméně ztracenou, znamená nárust bodů popularity. Opustit Aghanistan zcela, aniž by se Talibán rychle zmocnil vlády, nelze. To je jasné i nejtupějšímu politikovi ve Washingtonu. Jak to ale udělat, aby se koza nažrala a vlk zůstal celý. Ještě za Bushovy vlády přišla zřejmě některá z agentur majících na starosti vnější bezpečnost, řečeno eufemisticky, s plánem vytvoření žoldnéřských jednotek nespadajících pod armádní předpisy. Většinou jsou to bývalí příslušníci speciálních jednotek, kteří jsou zcela konkrétně úkolováni.
„Nejčastěji je to hlídání objektů jako jsou školy, nemocnice, úřady – prakticky všude, kde pracují ženy je nebezečí útoku. Jen stožáry mobilní sítě jsou bezpečné. Bastardi.Takže tam vyjedeme na obhlídku, najdeme si místo, odkud máme přehled a volbu několika bezpečných ústupových cest a zalehneme a smrdíme tam třeba týden, ale málokdy déle. Monitorujeme situaci v okolí objektu, ale i naši. Pokud je nás 5 tak dva se soustředí na objekt, dva hlídají křídla a jeden záda. A když uvidím jak se dva košiláči pachtí s bedýnkami nebo kanistry, je volba jednoduchá. Nabiju zápalnou a prásknu to do té bedýnky nebo kanistru. Jejich obsah se většinou postará o zbytek,“ dodal s lehkým úsměvem, „nejhorší je, když se schovávají mezi lidmi, to pak musím si být sakra jistý, abych s jeho palicí nevzal nějaké děcko za ním“
Chtěl jsem se zeptat, jestli se mu to už stalo, ale nezeptal. Místo toho: „Ale to vzbudí přece poprask, když někoho složíš v davu, a nedej bože abys zrovna trefil tu bedýnku, ne?“
Na reakci nečekáme. My úřadujeme tak ze vzdálenosti 800 – 1200 metrů a nikdo o nás neví, nikomu nic nehlásíme a než se vzpamatují jsme v tahu. Jen se stáhneme a čekáme na další zadání.
„Jak dlouho to chceš dělat? Nemáš někdy výčitky svědomí?“
„Kdybych Ti odpověděl, že „dokud bude třeba“, tak bych kecal. Hlavní jsou ty peníze, ale určité uspokojení z toho mám, i když se Ti to bude třeba zdát cynické. Stačilo mi vidět jednou ohořelá tělíčka v kouřících troskách nějaké školy. Spánek kvůli sejmutým Talibáncům neztrácím. Nebudeš věřit, ale když operujeme podle sebe, je to daleko bezpečnější než když jsem sloužil v Iráku. Ale tahle rotace určitě není poslední.“
(sepsáno jak si to pamatuji, žádné poznámky jsem si nedělal, ale už mi také paměť tak neslouží, takže jsem určitě něco zapomněl a něco možná zkreslil)
