Traktát o provokatéru Nohavicovi

Stala se strašná věc. Celá česká kulturní kavárenská nadstavba se otřásla hnusem. Bard a provokatér Jarek Nohavica byl navržený na Puškinovu cenu, kterou mu měl předat jeden z nejmocnějších lidí planety, ruský prezident Vladimír Putin. Aby toho nebylo málo, ještě před tím obdržel metál od našeho, lidmi s tím správným názorem nenáviděného, prezidenta Miloše Zemana.

Písničkář si nejen zlobně a s odporem neodplivl, jak by na jeho místě prý hypoteticky udělal třeba pan J. Hutka, ale do Moskvy přiletěl a osobně se nechal slavnostně dekorovat. Mimochodem, toto vyznamenání uděluje Rusko za propagaci ruské kultury a mezinárodní spolupráci a velice jím šetří. Aby to bylo ještě srozumitelnější, cena se jmenuje podle legendárního básníka Alexandra Sergejeviče Puškina, tedy ruského i světového kulturního velikána, a na medaili je dokonce jeho portrét. Problém je, že ocenění schvaluje a předává kontroverzní V. Putin. Nohavica si tuto medaili jistě zasloužil. Málokdo z textařů či zpěváků představil našemu publiku tvorbu tehdejších sovětských disidentů Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého jako právě dotyčný bard. Protože mnohé texty upravoval podle svého, a to ještě v době socialistického Československa, několikrát mu soudruzi poskytli čas na hodnotnou tvorbu tím, že mu zakázali vystupovat. Z občanů Česka toto ocenění získali ještě bývalý prezident Václav Klaus a Jiří Klapka, předseda asociace rusistů, který propaguje českou kulturu v Rusku a ruskou hudební kulturu v Česku. Písničkář je tedy i v tomto ohledu v dobré společnosti.

Letadlo s Jarkem snad ještě ani nedosedlo na runway letiště pana Havla, ale po českých médiích už kolovaly odsuzující komentáře. Kupodivu nejen z umělecké scény, ale i z politické oblasti. Zleva, středu i zprava. Přisadil si komunistický poslanec J. Dolejš, poslankyně H. Langšádlová z Topky tento čin plamenně odsoudila a kupodivu v pozadí nezůstal ani M. Topolánek, kterému kdysi pomohl Nohavica v bohužel úspěšné kampani.  Snad nejkouzelněji se vyjádřila pražská zastupitelka H. Marvanová, dříve prý zvaná „Neřízená střela“. Ta se totiž ostentativně a veřejně rozhodla Nohavicu neposlouchat. To jí asi moc práce nedá, protože tvorby zmíněného písničkáře je na rozhlasových či TV vlnách jako onoho šafránu. Její tvrzení však připomnělo autorovi této poznámky větičku klasiků Š+G, kterou pronesl v jedné jejich povídce učitel Dr. Zelí zlobivému žactvu: „Za trest vám již dnes nepovím nic nového o ježkovi!“ Prostě ekvivalent tvrzení paní bývalé poslankyně.

Jarek Nohavica je českým a kupodivu i polským fenoménem. Aniž by se staral nějak zvláště o propagaci, vyprodává velké sály a dokonce i stadiony. I v již jmenovaném Polsku. To mu může jeho kritik, J. Hutka, po odchodu V. Havla a jeho působení na různých, stále se zmenšujících shromážděních, snad pouze závidět. Na tomto faktu asi nejspíše nic nezmění ani metály od M. Zemana a V. Putina. Slezský bard je rozporuplná osobnost. To už tak umělci bývají. Prý hodně popíjel, nyní naopak abstinuje, ve svých písničkách si dělal kdysi legraci ze soudruhů, později z již jmenovaného V. Havla, z novodobých televizních soutěží, sněhové kalamity nebo také třeba z železničních odborářů. Co se pro tohoto písničkáře v budoucnu změní? Asi nic. Dál bude skládat svoje kouzelné písničky a v nejhorším je sám zpívat a doprovázet se přitom na kytaru či heligónku. A v případě nenávistného řevu, až se mu zase podaří vyprodat nějaký velký sál nebo dostane další ocenění, si nejspíš vybaví svůj upravený Vysockého text: „Hej, Váňo, koukni na ty bambuly! To budou asi komici…..“

František I.

Švára Hervé aneb Adoptuj černouška!

Zpátečník

Vleklý spor, která zábava je nejhodnotnější z těch, jimž se můžete oddávat with your pants on, na obecné úrovni ovšem doposud trvá; než se však západní část lidstva pohroužila do sestupné spirály svého vývoje, mezi nabízejícími se možnostmi nikdy nechybělo listování ve starých časopisech.  Maně si tak pročítám číslo Harper’s Magazine ze samého počátku 70. let, jež ku mně doputovalo trajektorií dnes zhola nevysledovatelnou:  Povídka od Updikea…  Michael Novak o etnicitě…  Asi pět inzerátů na whiskey…  A vida, už také tam jsou inzerovány dálkové adopce!  Není to sice doposud ta láce, s níž se setkáváme dnes, nýbrž celých $144 ročně, a to prosím v tehdejší hodnotě dolaru; věřím ale, že kdyby mi u postele ležel National Geographic nebo Time ze stejné doby, našel bych podobné inzeráty v podobných cenách.  Není divu, že jsem si ihned vzpomněl na šváru Hervého.

 Švagr se sice Hervé nejmenuje, ale švagr je to určitě, byť nikoliv nutně můj.  Avšak ačkoliv zde jeho pravou identitu ohleduplně zatemňuji, nikdy bych si nedovolil přidat mu byť i jedinou vlastnost či příhodu vypůjčenou od kohokoliv jiného; švárova hodnota (minimálně pro účely tohoto líčení) totiž tkví především ve faktu, že vše níže popsané je shrnuto do jediné integrální, integrované osobnosti.

 Hervé má poctivé a pěkné povolání, spojené s vydáváním knih.  Jeho práce předpokládá iniciativu, vytrvalost, erudici, vynalézavost a odpovědnost.  Dělá ji kvalitně, již řadu let, a vytvořil si ve svém oboru slušné renomé.  Práce je na veřejné rozpočty navázána jen mírně, a honorována lukrativně také zrovna není.  V souladu s tím Hervé bydlí na jednom rozlehlém betonovém sídlišti, kamž jej občas zajedu navštívit.

 Procestoval západní Evropu, žil tam léta a žil i v Africe, snad rok či dva.  Aktivně ovládá jen jeden cizí jazyk, zato však dokonale – písmem asi lépe, než většina rodilých mluvčích.  Kolem roku 2000 věřil (a v užším kroužku též hlásal), že EU zkultivuje českou společnost a politiku; od vstupu tuto myšlenku již nezmiňuje.  Z Ruska má obavy.  Kdysi kolem poloviny 90. let se mi při návratu z Holandska zmínil, že tamní přistěhovalci jsou něco zásadně jiného než zdejší Cikáni; na rozdíl od nich prý jednou budou Holanďanům vydělávat na jejich důchody.

 Hervé je jemný, příjemný, obětavý, pracovitý a positivní; positivní přístup k jednotlivým podivnostem dnešního světa rovněž tvrdě vymáhá od ostatních.  Manuálně je celkem zručný, organizačně je zdatný, naštěstí však ne organizátorský.  Má vysokou slovní inteligenci.  A co více, též dobré analytické a kombinační myšlení; dáma či šachy jsou proň mnohem méně problémem než požitkem.  Také má spoustu známých; s nimi však daleko spíše souhlasí než diskutuje.  Ostatně své názory nešíří nijak úporně – anebo přinejmenším má dobře vyvinutou schopnost rozpoznat, kdy by přesvědčování bylo marné.  Ale na jejich podporu má vždy po ruce dva argumenty:  (1) Lidé jsou stejní.  (2) Lidé nejsou stejní.  Koneckonců svět je všude stejný, a vždy byl stejný; tímto prismatem pak nazírá zjevné rozdíly. 

 Často si kupoval Respekt, připadal mu objektivní.  Pak toho nějak nechal.  Televizní revoluce jej tehdy na přelomu tisíciletí přivedla do ulic, poprvé a naposled od roku 1989.  Nejpozději od té doby bývá podrážděný, jestliže mu nedopatřením zavolám v hodinu, kdy Česká televize vysílá zprávy.

 Politicky se Hervé pokládá za liberála, tedy v nejnovější terminologii za liberálního demokrata.  Ale tyhle pojmy nepoužívá, vlastně ani žádné jiné; naopak implicitně, snad podvědomě předpokládá, že jeho názory nutně zastávají i (prakticky) všichni ostatní, a ty díky tomu žádné jméno ani nepotřebují.  (Pojmenovat, zhusta pejorativně, tak vyžadují pouze případné nepočetné, společensky i politicky bezvýznamné názorové odchylky.)  Vždy mi ochotně vysvětloval, co bych neměl dělat, co bych neměl říkat a co bych si neměl myslet; pro úsporu času, svého i mého, mi ale v posledních letech zpravidla rovnou vyloží, co bych dělat, říkat a myslet si měl.

 Hluboko do druhé poloviny devadesátých let měl na ledničce vyvěšený plakát s Havlem ve svetru a heslem „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“.  Ale možná ještě silněji než názorově či hodnotově je s pravdoláskou spjat personálně – mnozí z jeho kamarádů v jejích službách udělali strmé kariéry.  Klause Hervé nesnáší a opakovaně vyjadřuje podezření ohledně jeho sexuální orientace.  (Homosexualitu ovšem za žádnou úchylku nepovažuje.)  Během debat o ratifikaci Lisabonské smlouvy jej upřímně udivovalo, že by se někdo v Čechách mohl či dokonce měl zajímat o její obsah.

 Ostatně o politiku se Hervé zas tolik nestará.  Avšak pro lepší svět je zcela rozhodně.  Myslí si, že žehlička domácnost ohřívá, zatímco lednička ji ochlazuje.  (Také si myslí, že DNA přečká v urně kremaci.)  Dobrovolně odebíral ekologickou elektřinu.  Je proti jaderným elektrárnám, jelikož není vyřešeno ukládání odpadu.  Věří ve větrné elektrárny (připadají mu navíc krásné, a to i samy o sobě, nejen ve srovnání třeba s uhelnými), věří v spalování biomasy a snad též ve fotovoltaiku.  Zmínka o spalování obilí jej navýsost rozladila.

 Se svými dětmi jednou adoptoval želvu (či cosi té velikosti) v ZOO; jedním z cílů, které si přitom kladl, zřejmě bylo přiučit je zásadám dobročinnosti.  Mě se poté tázal, zda bych na dálku adoptoval černošského chlapečka někde na jihu Afriky.  Měl bych si s ním povídat, ptal jsem se ho, třeba přes Skype?  A směl bych vůbec?  Anebo mu alespoň občas napsat?  Nic z toho prý ne, to by nešlo; pouze bych pravidelně posílal peníze.

 Hervé se narodil v pěkné vilové čtvrti, ale okolnosti, jimž se příliš nebránil, jej nakonec přivedly do oné říše betonu, panelů, a polystyrénu pastelových barev.  Sousedi naproti přes chodbu tam byli zvláštní lidé:  Jednoho nedělního odpoledne Hervému vylomili zámek, odnesli počítač a nějakou tu hotovost.  Počítač ukryli o pouhých pár metrů dál (ovšem měřeno spíše vertikálně), ve sklepě téhož domu.  Hervé pak cestou úřední usiloval o jejich vystěhování z bytu, a po dlouhých měsících také uspěl, ovšem jen potud, že se v témž domě odstěhovali o patro níže.

 Avšak uprostřed té krátké chodby bydlel ještě další soused, tichý a nepříliš hovorný pán.  Měl východoevropsky znějící jméno, cukrovku a dospělého syna kdesi na Ostravsku.  Bylo trochu podivné, jistě však ne enormně, že počátkem léta 20** kamsi zmizel a půl roku po něm nebylo vidu ani slechu.  Syn (který neměl klíče) jej tam, jak Hervé potom vyprávěl, v té době jednou i hledal.  Soused celý ten půlrok ležel ve své kuchyni, hned za zdí jídelničky, v níž jsme mezitím prodebatovali adopci černouška.  Cítit prý nebylo nic, a co se podsousedů týče, na podlaze bylo PVC.  Pravděpodobně – kdo by to taky po té době určil s jistotou? – upadl do hypoglykemického kómatu, z něhož se již neprobral.

 

Čerstvé zjištění mi Hervé sice telefonoval poněkud rozrušen, vcelku jej však vzal na vědomí s obdivuhodnou vyrovnaností.