Archiv pro měsíc: Prosinec 2017
Obydlená zatáčka, aneb žít Brno
Ptakopysk podivný
Nahlédl jsem o prvním prosincovém weekendu do Brna, jak to činím už mnoho a mnoho let. Je to takový rituál. Zajdu na pivánko, pocourám po štatlu, okouknu, jak jde život, cestou něco sezobnu a tak. Nezúčastněný čtenář by si mohl myslet, že jsem po tolika letech obrněn proti překvapením, ale Brno dokáže člověku rozhodit čakry, kdykoliv se mu zachce. Zkrátka, letos jsem si zase znova uvědomil, že žít Brno je hlína. A nebojím se prohlásit, že rok od roku je to stále těžší hlína.
Snahu dostat se z dálnice na Zvonařku jsem odpískal už někde u Rosic, protože tam začínala kolona vedoucí až kamsi do orientálních zemí za Brnem. Přískoky jsem se po hodině proplížil ke sjezdu k výstavišti a byl jsem rád, že jsem rád. Překvapilo mě, že jsem zvládl vymotat se z uzlu za Šrajbeckým tunelem a ve svatém nadšení nad tím, jak jsem dokázal přelstít hlavolam značení dopravních inženýrů z magoše, jsem špatně dešifroval značení uzlů tunelu u Kéniku a místo do Medlánek jsem odjel via Svitavy. Na autostrádě jsem při vyhlížení možnosti provedení otočení do protisměru vzpomněl na dopravní hádanku, kterou mi bylo řešit mezi velbloudářskými stezkami Veveří a Lidická. Drže se striktně značek, kroužil jsem tehdá jednosměrkami furt dokola bez šance se dostat na některou z hlavních tepen. Nakonec mi ruply nervy a nedbaje dopravního značení, vjel jsem do vnitrobloku, projel kolem užaslých domorodců v galábíjích, kteří pokuřovali vodní dýmky, hovořili o pádu Komety a popíjeli čaj u svých ohnišť, prokličkoval mezi ženami připravujícími večerní kebab a dětmi hrajícími si na ďaury a ifríty, prosmykl se mezerou mezi dvěma jurtami a rozhlédl se. Kolem svištěli šejkové ve svých korábech, z otevřených dveří rychložerů se linula vůně kebabu, na chodnících přešlapovaly dívenky více, či méně lepých tvarů, z heren se ozýval cinkot automatů… Lidická! Byl jsem vysvobozen ze zakletí. Ale zpět do žhavé současnosti. Současné Brno je poslední dobou fascinujícím způsobem rozkopáno. Kamkoli jedete, narazíte. Jestli očekávají nový příchod generála Torstensona, nebo anšlus nevím. Ale už jsem vycvičen, takže jsem nechal stát auto na předměstí a šalinou jsem se transportoval po kýžených cílech. Šalinou… mňo… ehm… na zastávce jsem se snažil vnést lingvistické světlo poznání do Pišvejcovy a Pidižvíkovy hlavy. Výsledek byl ten, že když se jednička objevila na obzoru, Pidižvík zvolal hlasem jasným a zvonivým: „Dědo, šulin už jede!“
Štaca jenom zašuměla.
Chtěl jsem havěti ukázat brněnské vánoční trhy, takže jsme dojeli až na Padovec, což je bývalý bufet proti hlavnímu nádraží. Magošem evidentně cloumá obama před teroristickými útoky, protože člověk zakopával o nastražené betonové obrubníky, napříč postavená auta Empů, potkával četníky v neprůstřelných vestách se samopaly… no budiž. Je to móda, politici z magoše se mohou hrdě bít v hrudní košíčky, že zabránili, neumožnili a zajistili. Třeba jim to přinese bodíky v příštích volbách, koneckonců ono je celkem jedno, kterým oknem magoš vyhodí peníze daňových poplatníků.
Zjistil jsem, že některé palposty byly obsazeny Empy a policisty ve výkonu trestu. Proč by jinak stál strážce pořádku na doslech od pouličního hudebníka hrajícího tak zvířecky falešně, že jsem to poznal i já? Jako psychicky labilní jedinec bych hudebníkovo trápení ukončil dobře mířenou ranou během deseti minut, ale strážce zákona stál neochvějně jako skála na Helgolandu. Kráčeje kolem mekáče na křižovatce Masaryčky a Kapucínského náměstí, tradičně jsem proklel debila, který dopustil zánik Černohorky a vyjádřil křesťanské přání, aby se smažil v kotli na sedmé úrovni pekla.
Hodlal jsem projít spodkem Zelňáku kolem krokouše na rathausu na Svoboďák, odtud kolem sochy exekutora nesoucího pračku na Moravské, kde jsem chtěl opět nastoupit na šalinu zpět do periferních slumů. Chtěl jsem ukázat havěti, co jsem měl s sebou, stánky s ozdobami na stromeček, koupit jim grilovaný oštiepok a sobě klobás s chlebem. Svařák ne. Svařák se neprodává, protože by musel obsahovat víno, koření a cukr. Prodává se turbomošt, který obsahuje … no… něco určitě obsahuje, ale co??? Každopádně to nepiju.
Nalezl jsem do předvánočního ruchu na Zelňáku a zjistil jsem, že úbytek stánků zase pokročil. A docela brutálním způsobem. Zatímco loni jsem cestou nalezl alespoň jeden stánek s foukanými ozdobami na stromeček, letos už jsem neobjevil žádný. Po prodejcích grilovaných oštiepků se slehla země, stejně jako po klobásnících. V Radniční, která bývala plná stánků od Zelňáku až po Panskou, to byla bída s nouzí. Poněkud rozčarován jsem vedl havěť na Svoboďák, že jim ukážu Betlém. Takovej ten velkej, dřevěnej, vyřezávanej. Jsem si myslel, že ho havěti ukážu. Houbeles! Místo betlému se na Svoboďáku urodilo k primátorskému pyji velké bílé varle. Jenom jedno. Asi magoš už nemá ani vindru z toho rance peněz, které po sobě zanechalo předchozí odeesácké vedení města. Hlavně že mají betonové zátarasy…
Na Moravském náměstí, kde jsem si vždycky u stánku před nástupem do šaliny dával klobás dlouhej a tlustej jak sloní chobot, bačovala nějaká charita. Všechno v bílejch megastanech… Nanynky převlečené za anděly… ze všech charitníků čišelo nadšení pro Věc, škvírami v nadšení odkapávala dobročinnost jako med, na nás nahlíželi s laskavým pochopením, jako na zbloudivší ovečky, které je třeba přivést zpět do stáda, nebo se s nimi alespoň podělit o jejich vlnu… neudělalo se mi tentokrát dobře na Moravském náměstí.
Jediné, co zůstává ve štatlu nezměněné, jsou lidi. Přátelští, usměvalí lidičkové a člověci, ochotni s vámi prodiskutovat problematiku kolemjdoucího holuba, pocintanejch vnoučat, náhlého záhadného zmizení fronty na bramborák, přestože bramboráky byly na place, prostě všeho, co zásadním způsobem hýbe světem o první adventní neděli. A hlavně – malebné dialekty od hantecu, po veleslavínskou češtinu s přízvukem, jaký už v Čechách neuslyšíte, zněly z každého hloučku a byla radost naslouchat. Tohle se zakázat nedá a přesně kvůli tomuhle do štatlu jezdím.
Takže zdarec, zase napřesrok…
Trump versus May
Dušan Neumann
President Trump pobouřil celý politický establishment Velké Britanie a samozřejmě hlavní media, včetně Ministerské předsedkyně, starosty Londýna, Arcibiskupa z Cantenbury, třemiu vstupy na Twitteru, a po lavině kritiky z UK, se rozhodl odložit návštěvu Velké Britanie, kterou mu politická elita země stejně chtěla zakázat, čímž ji nasral ještě víc.
Přiznávám, že to chápu jako briliantní politický krok, byť v poněkud zemanovském hávu, který jsem od něj nečekal.
Pozdvižení způobily tři video “tweety” (hrome, jak se to řekne česky), které převzal od miniaturní britské politické strany, doma označované za xenofobní, Britain First.
První z nich – nazval bych to digitálními notickami – ukazovala bradatého muslima ničícího sošku Panny Marie, druhá pak islámský dav v Egyptě, který shodil 19letého kluka za střechy a na zemi ho ubil, ve třetím byl holandský chlapec o berlích seřezán vyznavačem náboženství míru.
Hned se nechali slyšet pobouření – PM Theresa May a starosta Londýna Sadiq Khan, kteří ve vysílání BBC z toho udělali protitrumpovský horrorový příběh. Nepobouřila je brutalita činů na videu, ale fakt, že tweety dostal Trump od Jayda Fransena, zástupce nacionalistické, antiimigrační strany kritické vůči Islámu, Britain First. Podle Mayové to byla vážná chyba, rozbíjející jednotu a toleranci britské populace. Starosta Sadiq Khan to použil jako záminku k požadavku odvolání Trumpovy návštěvy v UK. Člen Parlamentu Chris Bryant, známý pod přezdívkou, Kapitán spodky, neboť na buzerantských webech uveřejňoval své fotky jen ve slipech, šel ještě dál a obvinil Trumpa z podpory fašismu.
Trump se nepodal a neomluvil, jak by se čekalo. Naopak, zrušil návštěvu, čímž zcela vykolejil kritiky. Použiv své “infantilní” metody komunikace, 160 písmenkového tweetu, napsal T. Mayové – “Nezaměřujte se na mne, ale na destruktivní radikální islámský terorismus, který ničí UK. “We are doing just fine”…
Jeho odpověď však podle mne není nezodpovědná, necitlivá, ani ne-presidentská – naopak mi připadá prohnaná. Trump se v odpovědi neobrací na britské politické elity, včetně neslané-nemastné Mayové, ale na tu velkou část nasrané britské veřejnosti, která toho má už dost. Začínám si myslet, že to Trump dělá schválně primitivně, aby si odpůrci mysleli, že je primitivním blbem, a tím automaticky snížili ostražitost, protože blb jim přece nemůže intelektuálně konkurovat.
Co Trumpovi kritici nechápou, je rozměr v němž vidí své poslání. Jeho cílem je America First again, ale aby mohla být Amerika znovu vedoucí silou západní civilizace, musí být nejprve tato bráněna a zachráněna. Trump se neprojektuje jen jako zachránce Ameriky, ale jako celé Západní civilizace.
Smysl vlastního politického poslání asi nejpregnantněji vyjádřil v projevu ve Varšavě, který nějak progresivním mediím zcela unikl: “ Komponujeme symfonie, vynalézáme, ctíme slavné předky, tradice a zvyky, a snažíme se posunout hranice vědění. Ceníme si dokonalosti a snažíme se k ní dospět. Vážíme si a obdivujeme inspirující díla umění a ctíme boha. Považujeme si zákona a chráníme právo na svobodný názor a jeho vyjádření. Zrovnoprávnili jsme ženy jako pilíře naší civilizace a našeho společenského úspěchu. Věříme v základní civilizační roli rodiny , ne vlády a byrokracie, jako středu našich životů. Debatujeme o všem, jsme ke všemu skeptičtí a akceptujeme každou výzvu.” (můj neumělý zkrácený překlad)
Z perspektivy této řeči se trio anti-islámských tweetů nezdá jako nejlepší reprezentace jeho záchranného tažení. Jenže Trump není vypěstovaný, uhlazený politický vůdce. A už vůbec nehraje podle zažitých pravidel. Myslím si, že právě tyto neortodoxní a navenek primitivní metody používá, aby naštval media, která okupují většinu komunikačního prostoru. Ta právě v jeho kritice zveřejňují jeho ideje a kroky jeho tažení, jež by se jinak do medií vůbec nedostaly. Trump tímto zůsobem neoslovuje media ani společenské elity, ale právě ty obyčejné, otrávené a naštvané lidi, jimž jeho zdánlivě křovácké metody, vlévají naději, že náš svět ještě není ztracen.
Chápu, že jeho komunikační kanály a metody nevyhovují tradičním naškrobeným konzervativcům. Trumpovi však došlo, že jejich metody v moderním světě nemají šanci ovlivnit širokou nespokojenou veřejnost. Jeho modus operandi je jednoduchý – vyhnout se nepřátelským mediím a oslovit “tichou” většinu jež má plné zuby politické korektnosti.
Trumpovy tweety, s nimiž jsem se ještě nesmířil, nejsou o jeho americké vizi, ale jsou primárně negativistické, poukazují na to co nechce a v čem soucítí s mlčenlivou občanskou většinou. Nejde mu o získání přízně radikálních muslimů, o respekt liberálních elit, o pozitivní články v TIME a Guardianu, o přetažení politických korektních a oteplovačů na svou stranu, ani o přízeň Theresy Mayové. Ti všichni jsou mu celkem fuk. Jeho poselství je určeno všem těm obyčejným lidem, kteří už mají dost politické korektnosti, byrokratické péče, omezování osobní svobody a ztráty atlantické identity. A tihle lidé jsou i Trumpovou nadějí, že se probudí z lethargie a začnou se znovu angažovat.
Evropa pod regulačním deštníkem EU, je na sebevraždené civilizační stezce. Obamovská Amerika na tom nebyla o moc lépe. Právě tento společenský stav posadil Trumpa do Bílého domu, nikoliv politická strategie Republikánské strany. Trump jednoduše vystoupil s heslem “ a už je toho dost”, které stačilo elektrizovat zoufající si voliče. Proto dnes Trump trčí v západním politickém světě jako hnisavý palec, ne jako nepředvídatelný politický cvok, ale jako jeden z mála poředstavitelů západního světa, který si nebere servítky při odkrývání politicky korektních lží. Nikdy jsem si nedokázal představit a dodnes se stím nelehko smiřuji, že někdo jako Trump bude poslední nadějí naší civilizace.