Ikonografie – tam to všechno je!

Radim Gabor

V debatě o nové instalování mariánského sloupu na Staroměstské náměstí narážíme na oblíbené omyly. Prý je ten sloup díkuvzdáním za záchranu města před švédským drancováním. Inu, to být klidně může. Takový motiv by byl nejspíš jedním z možných. K tomu by ale nebylo zapotřebí stylizovat sloup způsobem, o němž bude dále řeč. Jeho výzdoba by mohla vyhlížet kupříkladu tak jako v případě morového sloupu na náměstí Malostranském: http://jdem.cz/e84sf8. Dominantním motivem obelisku malostranského, vztyčeného jako poděkování Bohorodičce za spásu před epidemií černé smrti je postava Panny Marie pošlapávající hada.

Další mylný výklad spojovaný se sloupem staroměstským praví, že na jeho vršku byl motiv týž: Panna Maria s hadem pod nohama. To prý je obecný symbol potření hříchu, a takový mírumilovný motiv přeci nemůže být žádnému citlivému člověku proti mysli! Nuže – není tomu tak…  

Pokud už se v tom chceme opravdu zorientovat, tak je dobré přidržet se ikonografie. Na staroměstském sloupu totiž měla Panna Maria po nohama draka: v křesťanské ikonografii symbol odpadlictví a kacířství. Není divu, že si to sdělení rekatolizovaní Češi vykládali přesně tak, jak to vrchnost zamýšlela. Na rozdíl od nás, kteří minulost převracíme stále z líce na rub, lidé tehdy dobře věděli proč! Ale, ať už význam symbolů známe nebo ne, je dobře, že se to stalo, a jsem tomu rád. Zboření toho sloupu je hezký symbol rozluky s rakouským státem a měl by být chápán přesně takhle. To je docela hezký příběh! (7:- ))  

Omlouvám se těm, které jsem snad předchozími řádky uvedl v mylný dojem, že mám něco proti katolické církvi. Tak tomu není. Nicméně jako gesta čistě politického si skácení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí pražském hluboce cením a nepřeji si, aby byl tenhle akt v budoucnu zlehčován, či snad dokonce převrácen ve svůj pravý opak naivně sentimentálními snahami o “odčinění hříchu” jakéhosi neuvědomělého barbarství či starostí o výtvarnou stránku dotyčného veřejného prostranství.

Asi se neshodnu s těmi, kdo tvrdí, že šlo o nějaký čiročirý, od světaběhu odtržený vandalismus, jakého se dopustí parta opilců, když se vrací nad ránem domů. A taky nesouhlasím s tím, že by šlo o obrazoborectví na způsob husitismu. Ostatně, žádná širší honba za likvidací symbolů odcházející epochy tehdy nenásledovala. Je vidět, že kromě strhávání “slepic” z C. K. úřadů tohle lidu stačilo. Je jasné, že dnes už by ten sloup nikdo neboural. Naproti tomu asi současně platí i to, že by ho málokdo dnes zase stavěl (i když příznivce to nějaké má). Čas obrušuje ledasjaké hrany.

Osobně se sice cítím guerillovou akcí pana sochaře Váni občansky uražen, ale – přestože s ní hluboce nesouhlasím – doufám, že jednou pan Váňa nedostane ochutnat svou vlastní polívčičku. Mohlo by se mu z ní neudělat dobře.

Ale upřímně, opětovná instalace pomníku Radeckého by mi fakt nevadila. Ta ne.

Spíš bych udělal takovou malou inventuru veřejných plastik v pražských ulicích za posledních 30 let a pak uspořádat sbírku na ekologickou likvidaci některých z nich. Ale ono by to skončilo jako obvykle hysterií: lidé by bránily plastiky Anny Chromy, kulturní fronta zas Hejdukův “Dům matky otcovrahovy pratetičky” a nakonec by po fackách a strkanicích věc skončila tím, že by ve městě přibyla na potvrzení české kulturnosti plastika tučňáka darovaná českými krajany z Patagonie – tentokrát pro změnu na Klárově.

(Další povídání na téma mariánského sloupu najdete v diskusi na TÉTO uvedené adrese.)