Je to u nás  trochu unikátní i světově. Chataří a chalupaří se vyskytují v severských zemích, kde k tomu svádí krásná příroda s rozsáhlými lesy a jezery. Od naších emigrantů v Kanadě jsme slyšeli, že i tam si městští obyvatelé budují chaty v horských oblastech. Jinak v Evropě se jezdí k moři, kde je hustá síť penzionů a hotelů. V Německu jsou u měst poměrně početné zahrádkářské kolonie. Ovšem u nás se města na víkendy vylidňují.

Zemědělské oblasti s chalupami pokrývaly od středověku většinu Čech. Až nástup průmyslové revoluce v devatenáctém a na počátku dvacátého století způsobil odliv mladých lidí do měst, kde nacházeli zajímavější a výdělečnější  práci v továrnách. Na venkově zůstali jejich rodiče a bylo tedy běžné, že mladí k nim jezdili na prázdniny či na svátky. To byla doba, kdy venkované pronajímali místnosti i pro letní pobyty městských zájemců, jak se tehdy říkalo „lufťáků“ (kteří jezdili za čerstvým vzduchem –  luftem – na venkov). Svědčí o tom v řadě vesnic zařízené místnosti v patrech, ale bez topení, tedy použitelné jen v létě. Po smrti rodičů zdědily tyto chalupy jejich děti z města, někdy si je ponechaly, jindy byly chalupy prodané nebo zbourané.

Boom v chalupaření nastal až po druhé světové válce, kdy najednou byly k dispozici desetitisíce chalup v pohraničí po odsunu tamějších Němců. Nejprve se vláda snažila do pohraničí nastěhovat bezzemky z vnitrostátních oblastí (často se do pohraničních vesnic dostaly celé spřízněné rodiny). To ovšem nestačilo nabídku pokrýt. Pamatuji se z r. 1947, že na Šumavě byla řada chalup vycpaná senem, které na tamních lukách posekaly a usušily mládežnické brigády. Kolem roku 1950 vznikla akce, kdy na pobyty v opuštěných chalupách byli lákáni umělci z Prahy, kteří měli v letní sezóně volno. To dokladují i dnes časté návštěvy televizních štábů u umělců na vesnicích.

V padesátých a šedesátých letech se objevili první pražští chalupáři. Za první republiky vznikly kolem Prahy chatařské osady, ty nóblovější pro pražské živnostníky, ty chudší si založili trempové, kterým se některá místa zalíbila a tak  tam vzniky osady trempské.

Ze začátku pražskými chalupáři zbylí místní pohrdali, když však to soužití trvalo desítku let a ti chalupáři se o chalupy starali líp než ti usedlíci, vztah se postupně změnil. V těch šedesátých letech už ti starší spolu popíjeli v místních hospodách. A mladší chodili na tancovačky, případně vytlačili místní šramly svými beatovými skupinami.

Zlom v chalupaření nastal po pádu komunistického režimu.  Uvolnilo se cestování do ciziny, což mnozí chalupáři okamžitě využili k pobytům u moře nebo k zimnímu lyžaření v Alpách. Další možností byly autokarové poznávací zájezdy.

I údržba chalup se změnila. Za komunistů se chalupy opravovaly svépomocí s využitím „přemístěného“ materiálu. Po revoluci vznikla řada malých stavebních firem (dokonce i specializovaných na dřevěné chalupy), takže nebylo už nutno vše dělat svépomocí. Tak se řada chalup dočkala nových střech, oken s dvojitými skly, nových omítek se zateplením zděných stěn, vybudování centrálního topení nebo dokonce topení tepelným čerpadlem. V současnosti se na některých chalupách objevují i sluneční fotopanely, aby se nemusela platit drahá elektřina.

A pokud nás – a zvláště důchodce – bude vláda dále přiškrcovat, zdá se, že poklesne i zájem o pobyty na Jadranu (nebo se zase budou vozit paštiky a buřty) a chalupaření bude pro tu chudší většinu zase atraktivní.

Zdeněk Quivis

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Poznámka BW.:
A k tzv. „vnitřní emigraci“ kvůli totalitě, už je zase moc pěkně nakročeno.