Motto:Indiáni nedokázali přistěhovalectví zastavit. Dnes žijí v rezervacích.

František I.

Již dlouho nás Brusel pomalu připravuje na skutečnost, že i naše republika bude muset přijmout část z minimálně stotisícové komunity syrských utečenců. Bude prý muset přijmout ty, které EU přidělí (mezi vysídlenci je mnoho syrských křesťanů, schopných se integrovat) a ne si vybírat. A to není vše. Přes Středozemní moře denně plují lodi plné uprchlíků z Afriky a Řecko, Itálie či Španělsko si s nimi neví rady. Tito utečenci se tísní v narychlo zbudovaných táborech a čekají, co s nimi bude. Nebo z nich utečou a ve velkých městech pak vytvoří svoje enklávy. Například v Aténách. Zkušenosti potvrzují, že neštěstí nechodí nikdy samo. Platí to i v tomto případě, kdy jde z drtivé části o muslimy, kterým naše evropská kultura pranic neříká a hodlají jednat tak, jako jsou zvyklí ze své domoviny. Podle některých našich, evropských i amerických spoluobčanů na to mají právo, protože prý i my musíme brát v úvahu jejich specifika a neutlačovat jejich náboženské cítění. Přijímat utečence je prý věcí cti a humanizmu. Pro tento myšlenkový konglomerát se vžil trefný termín „multikulturalismus“ a ještě nedávno se s ním hrdě oháněly i mnohé velké evropské politické strany.

Tyto myšlenky bohužel také zastávají i vysocí státní představitelé v čele s americkým prezidentem Barackem Husseinem Obamou a mnohými evropskými potentáty. To platí i o části našich politiků. Příkladem může být bývalý ministr zahraničních věcí a neúspěšný kandidát na prezidenta České republiky Karel Schwarzenberg či mnohde známý, byť malinko kontroverzní, teolog Tomáš Halík. Velkým popularizátorem této myšlenky byl i již zesnulý český prezident Václav Havel. Čisté svědomí v tomto ohledu nemají ani nynější francouzský prezident François Hollande, německá kancléřka Angela Merkelová a další politici, kteří dříve tuto doktrínu tvrdě hájili a v současné době je trochu brzdí v rozletu.

Multikulturalismus a ti druzí

O vzájemném přátelském soužití lidí různého politického a náboženského vyznání se mluvilo, hodně mluví a hlavně bude hodně mluvit. Zamícháme-li do tohoto slepence ještě otázky národnostní či etnické, je oheň na střeše. Dlouho jsme se koupali v jakési myšlenkové pračce, kdy jsme ze všech směrů slýchávali o křesťansko-židovském kulturním dědictví. Tedy o myšlenkách podnětného soužití multietnické společnosti. Naši multikulturní zástupci se hrdě zaštiťují naším chápajícím středoevropským prostorem. Těžko říci proč. Nemusíme chodit zas až tak daleko, abychom si připomněli nedávnou minulost, kdy jsme se naštěstí mírumilovně rozešli se Slováky. O něco dříve jsme se už ne tak přátelsky rozešli s Němci, v době pobělohorské s protestanty a připomínka středověkých židovských pogromů, byť mnohem menších, než jinde ve světě, tu také je. Ani naše současnost není idylická. Celkem oprávněně si můžeme klást otázku, jak úspěšně se nám podařilo do většinové společnosti integrovat romskou menšinu. Představa dalšího nepřízpůsobivého etnika za humny, které by si žilo zcela po svém a opovrhovalo zdejšími zvyky či dokonce zákony, by nám jistě radost neudělala. Že to opravdu hrozí, nás mohl přesvědčit benevolentní přístup britské policie k místně uplatňovanému islámskému právu šaría. U nás to zatím není tak horké. Jen klasická fraška například v podobě případu dvou zdejších muslimských dívek. Jejich mnohonásobně publikovaná neochota podrobit se školnímu řádu a sundat si ve škole šátky, vzbudila mezi multikulturalismy značný ohlas. Také tepličtí zastupitelé za odmítnutí povolit stavbu mešity to prý pěkně schytali. Vystoupení českých muslimů v České televizi alespoň dovoluje udělat si nezávislý obrázek, co nás asi čeká. Horší je, že podle posledních zpráv se již pět českých muslimů vydalo bojovat za Islámský stát právě do Sýrie. Máme tedy pochybnosti o tom, zda přijmout minimálně deset tisíc utečenců. Nebude jich však o nějaké ty rodinné příslušníky daleko více? Paní ombudsmanka Anna Šabatová bude jistě tyto moje myšlenky považovat minimálně za módním slovem xenofobní. Pan Uhl mne konečně kdysi dávno konečně označil za fašistu. To však nic nemění na skutečnosti, že máme davy muslimských i jiných emigrantů před branami a tuto skutečnost řešit musíme.

Koho chleba jíš

Přitom to začalo tak mile. Když skončila poválečná konjunktura, začalo se v Evropě žít krásně. Především v té západní a severní části. Obyvatelstvo bohatlo a lidem se nechtělo dělat méně kvalifikovanou práci. Zároveň se začala snižovat porodnost. Proto se tehdejší evropské vlády rozhodly řešit tuto disproporci a otevřely hranice přistěhovalcům. Ti na sebe nenechali dlouho čekat. Turci si oblíbili Německo a Rakousko, Alžířani a další obyvatelé francouzkých kolonií Francii a příslušníci Commonwealthu hledali štěstí ve Velké Británii. První ohlasy opravdu nebyly špatné. Přibylo popelářů, metařů, příležitostných dělníků, prodavačů kebabů apod. s trochu neevropskou vizáží, či odlišnou barvou pleti. Tuto vcelku pozitivní zkušenost však kalil drobný mráček. Každý z našich emigrantů, který se vrátil do vlasti, ví, jak je těžké se etablovat v cizí společnosti. Mezi místním obyvatelstvem a cizinci existuje a vždy bude existovat jistá bariéra. Například na Čechy dosud mnozí Francouzi koukají jako my u nás na Romy. Jak asi museli koukat na přistěhovalce z Afriky nebo z arabských zemí? Přešla první generace, narodila se druhá a té následně třetí. Jenže práce ubylo, jistá kvalifikace se stala nutností a islám bohužel vzdělání, zvláště u žen, zrovna nefandí. V okolí měst objevila geta arabských či asijských komunit. Zvláště v konkurenci s pilnými asiaty arabští imigranti zaostávali, takže na ně zbyla horší práce nebo organizovaný zločin. Navíc se arabské komunity ani nesnažily alespoň trochu integrovat a v mnohých rodinách dodnes muslimské ženy neumějí místní jazyk. Vzrostl podíl vykořeněných a bezprizorních. Potom už stačila jen jiskřička v podobě militantního islámu a oheň byl na střeše. Dříve na dávkách v opovržení žijící evropský Arab bez vzdělání se mohl okamžitě pokládat za nadčlověka, protože on přeci věří a ostatní jsou, jak známo z historie tohoto náboženství, pouze k tomu, aby mu sloužili nebo aby je pobil. Problém je, že tato řvoucí minorita dovede zfanatizovat další a další. Jen k tomu stačí mít vhodné podmínky. Evropská ekonomická krize v posledním desetiletí a tzv. Arabské jaro je vytvořila. Neopakuje se historie? Zhruba o století dříve se totiž v jedné knajpě v Mnichově sešli fandové později nechvalně známého pána s knírkem.

Multikulturalisté rádi hovoří o humanitě a nadhledu. Jaksi zapomínají na drobné přízemní otázky, které se týkají pro ně opovržení hodných slov „ekonomika a národní hospodářství“. Mnozí z utečenců totiž dorazili do Evropy nikoliv z humanitárních důvodů, ale ekonomických. Slovy se to dá lapidárně vyjádřit: „Tady mne máte, tak se starejte!“ V současné době máme v naší republice téměř 16 % obyvatelstva v důchodu. Podle Českého statistického úřadu bylo u nás v roce 2013 celkem 367 tisíc nezaměstnaných a 3 708 tisíc ekonomicky neaktivních osob. Podle nejnovějších zpráv schodek důchodového systému se v letech 2009 až 2013 zvyšoval v průměru o 12 procent ročně. Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) varoval, že dlouhodobě jde o neudržitelný stav. (O závěrech kontroly důchodového pojištění informovala 19. 1. 2015 mluvčí NKÚ Olga Málková.) Současná situace asi lepší nebude. Co s tím udělá příliv dalších ekonomicky neaktivních, lze také snadno uhodnout.

Spojené státy neměly štěstí

Tedy potažmo alespoň na poslední dva prezidenty. Jeden rozvrátil Irák a náhle s hrůzou zjistil, že neví, co dál. Druhý se postaral o tzv. Arabské jaro. První dny musely být pro zúčastněné demonstranty na ulicích měst v Libyi či Egyptě jistě nezapomenutelné. Konec, kdy se vlády pomalu zmocňovali islamisté, již tak pozitivní nebyl. Časem se ukázalo, že krvavý diktátor byl pro leckteré státy lepší variantou, než naše implementovaná a nepochopená demokracie. Téměř ukázkovým příkladem se následně stala Sýrie, kde vládl mnoho let Hafíz Asad a v současnosti jeho syn Bašár. Ano, byla to diktatura. Žilo v ní však relativně v míru mnoho národností. Krom většinových Arabů a kurdské menšiny tu přebývali Arméni, Čerkesové, Turci, Turkmeni, Peršané, Židé a Romové. Azyl zde našly také statisíce palestinských utečenců. Většinu obyvatelstva tvořili muslimové, zejména jejich sunnitská odnož, ale našli bychom tu i mnoho křesťanských kostelů a židovských synagog. O tom všem už můžeme mluvit v minulém čísle. Kdo neutekl, toho znepřátelené síly, ve kterých bojuje mnoho evropských dříve spoluobčanů, zastřelili či zotročili. Stejně tak můžeme mluvit i o nesčetných starověkých památkách, ze kterých si islamisté rádi dělají cvičné cíle. Vrcholem všech paradoxů byl fakt, že zbraně, které USA posílala spřáteleným Syřanům, tedy odpůrcům v Americe nepopulárního Bašára Asada, šla přímo či nepřímo přes finanční filtr k islamistům. Takže v současnosti mají „Alláhovi svatí bojovníci“ krom obstarožních kalašnikovů i moderní americkou výzbroj a výstroj.

Je to samozřejmě tragedie, za kterou mohou i svojí nepatřičnou podporou bruselští potentátci. A opět jsme u exulantů. Je s podivem, že drtivou většinu utečenců tvoří příznivci islámu. Proč chtějí do Evropy, když je kolem tolik bohatých arabských zemí, jako například Arabské emiráty, Saudská Arábie nebo chápající Irán? Bohužel místo pozvánek čiší ze jmenovaných zemí zcela netypický mrazivý, islámu netypický chlad. Také USA zpřísnily imigrační zákony, takže to prý zbývá na Evropě. Nebýt atentátů ve Francii, které se navíc odehrály na mediální půdě, asi by si syrští vystěhovalci už mohli balit a islámská komunita u nás plánovat místa pro další mešity. Multikulturní politici a jim přátelská mainstreamová média by každého odpůrce dehonestovali s poukazem na jeho fašistické názory a podle svého překroutili a upravili realitu. Ale to už po atentátech nejde zdaleka tak snadno.

Co dál? Opravdu těžko říci. Svět je tvrdý a my jsme v praxi viděli, jak se tzv. dobrý úmysl mění v přímém přenosu v peklo. Přeneseme si ho i k nám nebo sobecky zavřeme oči? Někdy není jistá míra sobeckosti zas až tak moc špatná. Snad na závěr jeden nekorektně multikulturně pojatý slogan: Všichni vyznavači islámu nejsou teroristé, ale všichni teroristé byli islamisté. Snad kromě pana Anderse Behringa Breivika.

Aneb, co se úředně děje, když se rozhodnete dovézt ojeté auto z Itálie. Italskou stranu nechám stranou, na Itálii tu byla větší esa a dění kolem automobilů jako vítaného zdroje dojení italských daňových poplatníků pečlivě tutlala. Budu tedy tutlat i já. Snad jenom takový detail, že ještě loni tam člověk vyhlídl ojetinu, nechal si na místě zkontrolovat, jestli je košer, koupil, zaplatil, vyfasoval k ní papíry, naložil jí na návěs a jel. Nyní se úředně kontroluje, jestli auto není kradené, nepatří mafii, není úředně neexistující, eccetera, eccetera, eccetera. A protože Itálie, tak to trvá měsíc. (Jen tak pro zajímavost, dostat se do italských databází kradených vozidel je pro cizince úkol nadlidský. Horší než získat tři zlaté vlasy děda vševěda.) Takže máte doma auto, máte kupní smlouvu a čekáte, až proběhne úřední kolečko, až se potvrzené doklady dostanou na stůl italskému obchodníkovi s autama, až se obchodník rozhoupe a doklady buchvíproč pošle exotovi, který vám auto převážel. Chi va piano va sano e va lontano. (Kdo jde pomalu, dojde ve zdraví a daleko.)

Takže doklady páčíte od exota, který vám auto přivezl, protože nejspíš doklady strčil doma do šuplete, vykašlal se na ně a vás krmí pohádkama, že v Alpách spadla lavina na šoféra, který techničáky převážel, že už to dal do pošty a pošta to doručila do Grónska… Pak vám rupnou nervy, dojedete k exotovi, exot vám řekne, že doklady jsou u druhého subexota, dojedete si k subexotovi a ten je opravdu v tom šupleti má. Evidentně je italský způsob práce nějak nakažlivý.

Rozjásaně s doklady v ruce vyrazíte na stanici STK, kde by vám měli udělat evidenční kontrolu, změřit emise a udělat technickou kontrolu. A v tom okamžiku se začnou dít věci a podivenství převeliká. Technik se udiveně koukne na auto, sedne si k počítači, chvíli v něm štěrchá a pak vám s truchlivým výrazem ve tváři sdělí, že tohle auto neexistuje. Když mu řeknete, že ta dvoutunová věc za vámi je dotyčné auto a je setsakra existující, zachmuří se ještě víc a jde do počítače štěrchat znovu. Pak zjistí, že to auto opravdu existuje, ale má jinej motor, než ministerská databáze popisuje. Vás jako databázistu v.v., který pár let pracoval pro různá ministerstva, to nikterak neudiví. Proč by jedna země Evropská unie, durchumdurch prodrátovaná sítěmi, měla vědět, co se vyrábí v desetitisícových sériích v druhé zemi, že? Ale technik se nenechá zlomit, najde ten správný motor a přes protesty programu ho do formuláře nahečmá. Auto projde technickou bez ztráty květinky, a začne tvorba technického protokolu. Po třech hodinách usilovné mravenčí práce je hotovo. Vlastně ne až tak úplně docela. Cestou domů si čtete v protokolu a zjistí, že tam jsou napsané jiné velikosti ráfků. Víte přesně, že jsou jiné, protože jste auto nechával přezout na zimní gumy i s ráfkama a na webu výrobce jste se dočetl, že tohle auto z tohohle roku s touhle motorizací má povolený jenom jeden jediný rozměr ráfku a jenom jeden jediný rozměr pneumatiky. Technik opraví rozměr ráfku, vytiskne podruhé protokol a předá vám ho. Cestou k autu zjistíte, že sice hezky napsal 7J, ale nechal tam původní zbytek rozměrů, které jsou taky špatně. Technik vytiskne třetí verzi protokolu. Spokojeně se podíváte do protokolu a zjistíte, že je kompletně špatně rozměr pneumatik. Počítač, vybaven vnitřní inteligencí po provedené opravě v okénku ráfky automaticky přepsal okénko rozměr pneumatik. Úplně blbě. Se čtvrtým protokolem se odebéřete na obecní úřad, odbor dopravy.

Na úřadě si vyčekáte frontu dvou lidí a po hodině a půl se dostanete na řadu. Na rozdíl od těch předchozích vás během minuty vystřihnou jak kolečko z papíru. Nany za sklem převezme štos dokladů, vyplněnou žádost, a když zjistí, že jde o dovoz z EU, suše vám řekne, že tohle se vyřizuje do příštího pracovního dne. A protože je pátek ráno, musíte pochopit, že do pondělka do odpoledne se to prostě NEDÁ stihnout a musíte přijít ve středu. Že v devět ráno bude hotovo. Ve středu v půl deváté ráno vám Nany volá, že v protokolu jsou chyby. A že technik není v práci, takže si máte pro papíry dojet, odnést je na STK, počkat na druhý den, až v práci technik bude a přinést je opravené zpátky na úřad. Je vám zcela jasné, že úřad se na vaši věc z vysoka vykálel, nechal ji ležet celých šest dní a začal na ní pracovat těsně před tím, než jste se měl dostavit. Úřad je natolik laskav, že praví, že až opravené podklady dodáte, že na věci začne promptně pracovat. I když je čtvrtek a není úřední den. Takže ve čtvrtek ráno nacváláte na úřad, převezmete vadné protokoly, snažíte Nany za sklem vysvětlit, že tohle auto nemá, ale opravdu NEMÁ žádné alternativní pneu, ani disky, protože by nefungovala správně ABS a další vehementy v autě zabudované, takže technik tam OPRAVDU NEMŮŽE nic napsat. A že sice v technickém průkaze je napsáno osm míst k sezení, protože to je maximum u modifikací, které mají v poslední řadě lavici a ne dvě židle, jako tam máte vy, že vy tam máte opravdu jenom SEDM míst k sezení a víc jich tam nedáte, i kdybyste se pokrájeli. Že pojem EURO4 je obecný pojem a že pro techniky je důležitý název konkrétní normy, protože norem EURO 4 je tři prkýnka a nikdo mi s textem „EURO 4“ v budoucnosti emise neudělá, protože nebude vědět hodnoty. Argumenty se odrážejí od skla, které vás od Nany dělí, jako hrách od zdi. Odjíždíte k technikovi a rukou společnou a nerozdílnou splácáte technický protokol tak, aby byl v souladu s chápáním pojmů Nany za sklem. Nany převezme protokol a s úsměvem vám řekne, abyste si přišli v další úřední den, že to bude hotové. Pak si všimne, že vám jde pára z uší a podivně rudnete. Na vás mrazivý dotaz, zda to myslí úplně vážně, se zadumá a pak vám řekne, že to bude mít za dvě hodinky hotové.

A opravdu. Po zaplacení poplatků za více než tři tisíce, týdnu usilovné práce úředníků, které platíte ze svých daní, čtyřech návštěvách STK a třech návštěvách Úřadu, držíte v ruce český techničák a značky. Můžete si je nacvaknout do rámečků, nasliznout si na přední okno dálniční známku a vydat se po rozflákaných silnicích, padajících mostech a hrbolatých dálnicích vstříc radarům, kontrolám lékárniček, reflexních vest, výstražných trojúhelníků…

Alelujá veselme se.