Modrý pták

Byl jsem požádán Šumavákem, abych napsal krátkou stať o ekonomickém programu prezidenta Trumpa, který dává některými prohlášeními naději centrálním plánovačům, že by mohl oprášit „staré dobré metody“ ochranářství.

Než se dostanu k jeho programu (tímto děkuji Dušanovi za poskytnutí autentického materiálu), tak udělám krátkou exkurzi do protekcionistické doktríny.

Protekcionisté, někdy nazývaní merkantilisté nebo kameralisté (jemnými rozdíly nebudu zatěžovat) se objevili v 17. a 18. století, v době budování centralistického státního řízení. Dnes bychom řekli, že vycházejí z metodologického kolektivismu, tzn., centrem jejich zájmu je celek. Stát. Merkantilisté se rekrutovali z řad bankéřů, obchodníků a vysokých státních úředníků.

Měli praktické znalosti a zkušenosti z běžných obchodních vztahů, které se snažili povýšit ze sféry soukromé na úroveň národní. Na národní hospodářskou politiku a kladli otázky:

* Jak se může národ stát bohatším?

* Jaká je role zahraničního obchodu?

* Jakou roli má populační růst?

* Jaký je vztah mezi penězi, úrokem a bohatstvím?

Neležely jim na srdci zájmy jednotlivců, ale instituce, která pro ně byla zosobněním zájmů národa, pořádku, národní jednoty a síly. Proto ochranářské metody v obchodní politice – vysoká dovozní cla, která zamezují importu, a naopak vývozní subvence a monopoly, devizové regulace.

Jak tedy zapadá ekonomický program prezidenta Trumpa do protekcionistické šablony, abychom ho mohli zařadit mezi nástupce Jeana Colberta?

Mantrou zamýšlené hospodářské politiky nové administrativy je tvorba pracovních míst. Doslova nový nájemník Bílého domu sděluje, že „základním testem pro každý ekonomický zásah je, jestli vytvoříme více pracovních míst pro Američany?“ Stanoveného cíle má dosáhnout prostřednictvím 3 nástrojů: daňové reformy, odstraněním regulace a zavedením tarifů na zahraniční výrobky a služby.

Prvním nástrojem je zamýšlená reforma daňové soustavy, která míří na tři cíle: snížení počtu daňových pásem, snížení daňových sazeb a rozšíření odčitatelných položek.

Každé zjednodušení daňového systému je chvályhodné, protože vede k nižším nákladům na výběr daní a jednodušší orientaci poplatníků v daňovém systému. Zamýšlená redukce ze 7 daňových pásem na 3, je určitě velmi ambiciózní.

Snížení daňových sazeb vede k nižšímu přerozdělování, protože ponechává více peněz v kapse poplatníka a člověk sám umí o svých penězích rozhodovat určitě lépe sám než někdo jiný: 12, 25 a 33 % mají být nové sazby s tím, že nejvyšší sazba bude snížena o 6, 6procentních bodů, z nynějších 39,6 %.

Korporátní daně mají být sníženy ze současných 35 % na nových 15, což má (vedle snížení nákladů na daňovou optimalizaci) mobilizovat zdroje, které si

ponechají korporace na vlastní rozvoj. Ať už je zdůvodnění jakékoli, tak jeho efekt je stejný jako v případě soukromých osob – zbyde jim více peněz na útratu.

Daně na dividendy mají být sníženy ze současných 35 % na 10, což by mělo přivést zpět domů peníze, které jsou „zaparkované“ někde mimo území Spojených států a udělat přitažlivější domácí investování před zahraničním. Na všechny pády se opět jedná o snížení byrokratické zátěže, což je určitě krok správným směrem (bez ohledu na poněkud slabomyslné argumenty).

Rozšíření pásma odčitatelných položek (sleva na péči o děti) je jiným stylistickým vyjádřením snížení daní. Jedná se o selektivní krok (není univerzální), na druhou stranu je třeba ocenit každý krok, který vede ke snížení přerozdělování (na tomto místě zdůrazňuji, že se nezabývám řešením výpadku na straně příjmů a jejich řešení A) rušením výdajů nebo B) zvýšením deficitu).

Druhým nástrojem tvorby pracovních míst je rušení regulací, které byly v minulosti „jednostranně uvaleny na domácí průmysl naší nekontrolovanou byrokracií, a které způsobily naprostou katastrofu“. Není žádného sporu, že všechny regulace jsou plýtváním zdroji a žádný byrokrat ještě nevymyslel smysluplnou věc (kdyby to uměl, nebyl by byrokrat, ale obsluhoval by zákazníky).

Zrušení regulací, které buď zvyšují náklady činností nebo je přímo znemožňují je bezpochyby krok správným směrem. Byrokrati nebudou šťastni, pokud jim zruší Zákony na ochranu vodních zdrojů nebo zavádění zelených technologií, které vyplývají z různých „klimatických konferencí“. Ušetřené (nevynaložené) prostředky bezpochyby mohou být vynaloženy v souladu s přáními zákazníků a nebudou nadále plýtvány podle představ byrokracie.

Třešničkou na dortu je opuštění veškerých jednání o tzv. „zavádění volného obchodu“. Volný obchod se nezavádí na konferencích za účasti byrokratů. K tomu stačí jedna věta: od zítřka rušíme cla, kvóty, subvence atd., kterou napíše každý referent a je to.

Třetím nástrojem tvorby pracovních míst je zavádění tarifů na zboží „všech zemí, které manipulují s měnou a tím získávají neférovou výhodu proti Spojeným státům, kradou obchodní tajemství a porušují duševní vlastnictví“. Se zvláštním důrazem na Čínu.

Tady by určitě Jean Colbert uronil slzu dojetí, neboť se jedná o úplnou a nefalšovanou esenci merkantilismu. S měnou manipulují úplně všechny země na světě a zákony na ochranu duševního vlastnictví (patenty a copyrighty) jsou v přímém rozporu se soukromým vlastnictvím (pokud si vyrobíte hrábě z vlastního dřeva a někdo drží patent, tak porušujete jeho práva k vzácnému statku, a pokud si prozpěvujete píseň, na kterou má někdo copyright, tak jste na tom stejně.)

Velmi pěkně se k uvedené problematice vyjádřil F. A. Hayek: „Titíž intelektuálové, kteří většinou inklinují k tomu, aby zpochybňovali ony formy materiálního vlastnictví, jež jsou pro efektivní organizaci hmotných výrobních prostředků nepostradatelné, se stali nejzanícenějšími zastánci určitých práv pojících se k nehmotnému majetku, jež byla vynalezena teprve nedávno a týkají se na příklad literární tvorby a technických vynálezů (tj. autorská práva a patenty)“.

Hojnosti se nedosahuje zavíráním přístavů před levnějšími dovozy nebo subvencováním dražších vývozů nebo realizací byrokratických výmyslů obecně. Pokud je osoba Fialová ochotna se vzdát předmětu, který chce osoba Růžová a

osoba Růžová je ochotna se vzdát předmětu, který chce osoba Fialová, tak se uskuteční transakce a obě strany směny jsou spokojeny. Centrální plánovač není součástí směny.

Šumavákovu otázku uvedenou v názvu textu, nechám bez odpovědi. Byla by nadbytečná.