… aneb o jednom ze Švandrlíkových Černých baronů

MaYda

Když tu nedávno zmínil ptakopysk svobodníka Halíka z Černých baronů, chtěla jsem podotknout, že jeden z Kefalínových spolubojovníků, Saša Kutík, byl skutečnou osobou a ne jen literání postavou.

Ale když jsem si chtěla ověřit některé skutečnosti, zdálo se mi najednou, že to je téma, které poněkud přesahuje rozsah komentáře pod článkem.

Saša Kutík pochází z obce, kde jsem vyrostla. Já si ho pochopitelně nepamatuju, když jsem se narodila, už byl asi za kopečkama, ale moje matka a babička na něj občas vzpomínaly.

Moje rodná ves byla cca od třicetileté války vyhlášená působením ranhojičů léčitelů a později lékařů a jak moji tak Kutíkovi předci se o tento věhlas zasloužili měrou přímo zásadní.

Sašův dědeček, MUDr. Alois  Kutík založil ve vsi Kutíkovo sanatorium, což byla soukromá nemocnice na léčení zlomenin a kloubů.

MUDr. Kutík ovšem navazoval na dlouhou místní léčitelskou tradici rodu Pechanců, později Pichů, mých předků. Navíc ne sám, další malou nemocnici, se stejným zaměřením, byť v menším rozsahu, provozoval ve vsi ještě jistý dr. Rosa.

Podle pověsti místnímu sedlákovi Jakubu Pechancovi, někdy po třicetileté válce, ukázal had, kterého posekal kosou náhodou na louce, zázračnou bylinu, po které srostl a on se od té doby věnoval léčení zlomenin a úrazů.

No, s tím hadem je to asi jen báje, ale Pechanec existoval a léčitelství se skutečně věnoval. Léčitelská tradice se v rodě předávala z generace na generaci, později byl založen léčitelský ústav, který prosperoval a byl známý zejména kvůli Dr. Antonínu Pichovi, kterému se dostalo lékařského vzdělání a který byl svým léčitelským uměním proslulý široko daleko.

Neměl ale syna a své čtyři dcery sice vyučil svému umění, ale nebylo to žádné oficiální vzdělání, ženská na medicíně, to bylo tabu, mohly by se věnovat leda profesi porodních bab ale ne chirurgické praxi. Vedení ústavu se tedy ujali lékaři z okolí. Sašův dědeček, MUDr. Alois Kutík nechal vystavět někdy ve druhé polovině 19.století novou, na svou dobu velmi moderní budovu sanatoria, známého jako Kutíkovo sanatorium.

Dr. Kutík zemřel ve 30. letech minulého století, sanatorium převzal po něm syn MUDr. Alexandr Kutík. V padesátých letech bylo sanatorium znárodněno a rodina MUDr. Kutíka se musela vystěhovat. MUDr. Kutík potom léta působil v Broumově, zemřel na počátku 80. let a je pohřben v rodinné hrobce na místním hřbitově.

Saša si odkroutil vojnu u černých baronů, díky téhle životní etapě se stal literární postavou, byť vedlejší, ve slavném Švandrlíkově románu. Z mé rodné obce zmizel, a o jeho dalších osudech se moc neví, později emigroval a žil v západním Německu.

Do znárodněného sanatoria byli umístěni nejdřív uprchlíci z Řecka a později internát a škola pro neslyšící děti. Moje matka tam pracovala celá léta až do důchodu. Později školu opustily neslyšící děti a byly tam umístěny děti s poruchami řeči.

Saša Kutík se ucházel o vrácení budovy rodině v restituci, ale zemřel, když ho postihl za volantem infarkt. Dědici, vyrostlí v Německu, neměli o budovu zájem, tím spíš, že tehdy platilo restituční omezení, že pokud je ve vrácené budově sociální nebo zdravotnické zařízení, musí být jeho provoz zachován ještě deset let a proto s budovou nemohli nic dělat.

Bývalé Kutíkovo sanatorium zůstalo prázdné cca od roku 2007. Rodina ho nakonec prodala.

Za zmínku stojí, že na české Wikipedii byste hledali zakladatele sanatoria MUDr. Aloise Kutíka marně, ale na polské ho najdete.

Zdroje :

Stručná kronika Hořiček a jejich místních částí

Oficiální stránky obce Hořičky – historie

Příležitostné vzpomínání mojí babičky a matky