Zpráva o stavu Unie 2024

Vypadá to jako vtip, ale vtip to není!

Korespondenční volby ve světle čísel.

Motto pro korespondenční volbu – cit:

“V cizině žije a pracuje několik set tisíc lidí s českým pasem. “

Viz ZDE*

Z kuchaře sochařem

Václav Levý se narodil v roce 1820.

Pokud u jeho narození byly tři sudičky, daly mu do vínku sochařský talent a navíc mu každá poslala do cesty v pravou chvíli pravého člověka.

Malý Václav se od mala věnoval řezbářství a nacházel inspiraci hlavně v náboženských tématech, ale protože pocházel z prostých poměrů – otec byl švec, matka dcera koláře, nikdo neuvažoval o tom, že by se mohl věnovat umělecké tvorbě.

Rodiče syna nechali vyučit truhlářem, ale místní farář – první osudový člověk – si všiml talentovaného a zbožného chlapce a zařídil, aby byl poslán na výchovu do kláštera v Plzni, později ve Lnářích a nakonec v Drážďanech. Václav Levý se vyučil na kuchaře a v Drážďanech potkal dalšího osudového člověka – mecenáše umění, velkostatkáře Antonína Vieta a ve dvaadvaceti vstoupil jako kuchař do jeho služeb na zámek v Liběchově.

Okolí Liběchova – krásná krajina, lesy a hlavně spousta zajímavě utvářených pískovcových skal a skalek by patrně bylo pro každého sochaře inspirujícím rájem.

Václav Levý pracoval v zámecké kuchyni a ve volných chvílích tesal svoje reliéfy do skal v okolí zámku.Vytvořil tak lesní galerii unikátních soch a reliéfů pod širým nebem. Největší z nich, Čertovy hlavy byly až do vzniku památníku v Monument Valley největší plastiky tohoto typu na světě.

https://www.rajce.idnes.cz/maydaa/album/certovy-hlavy/1606642979
Jeho činnost neunikla samozřejmě nejen zámeckému pánovi, ale i jeho hostům, z nichž řada pocházela z uměleckých kruhů. Díky jejich podpoře byl Václav Levý poslán do Prahy do učení na sochaře.

Po návratu na liběchovské panství vytvořil na popud liběchovského knihovníka profesora Františka Matouše Klácela – třetího osudového člověka – reliéfní výzdobu jeskyně Klácelka. Její zdařilé provedení vedlo Antonína Vietha k rozhodnutí nadaného kuchtíka poslal na studia na mnichovskou akademii k jednomu z nejuznávanějších sochařů, profesoru Ludwigu Schwantvalerovi.

Po úspěšných studiích – profesor Schwantvaler jej považoval za svého nejlepšího žáka – se vrací devětadvacetiletý Václav Levý na Liběchov jako hotový sochař.

Liběchovský pán ale brzo umírá a Levý tak přichází o mecenáše, který ho štědře podporoval.

Jako sochař se Václav Levý přesto brzy prosadil. Tvoří ve stylu akademického klasicismu, jeho sochy mají blízko k antice a renesanci, hodně se věnuje duchovním tématům. Mimo jiné získal Klárovo římské stipendium a odjel do Říma.

Období, které prožil v Římě, pro něj bylo jako pro sochaře velmi úspěšné, jeho klientelu tvořili zástupci české šlechty, vytvořil díla pro Vídeň i několik římských kostelů, jeho dílo zaujalo i tehdejšího papeže. Jako hluboce věřícího člověka ho Řím uchvátil i duchovně a inspiroval.

Jeho materiální poměry v Římě ovšem nebyly nijak skvělé a když se přidaly vleklé zdravotní problémy, vrací se Václav Levý do Prahy, jako nemajetný, nemocný, ale s věhlasem světového sochaře. Dostává ty nejprestižnější zakázky, bohužel pro zhoršující se zdraví byl většinu z nich byl schopen dokončit jen díky spolupráci se svým nejnadanějším žákem Josefem Václavem Myslbekem.

Posledním dílem Václava Levého je socha Anděla na hřbitově v Žebráku. Zemřel ve 49 letech a je pochován na Vyšehradě.

https://www.rajce.idnes.cz/maydaa/album/certovy-hlavy/160664274

Paradoxem je, že ačkoliv byl ve své době úspěšným a uznávaným sochařem, jsou dnes jeho nejznámějším dílem Čertovy hlavy, které vytvořil ve chvílích volna jako zámecký kuchtík na Liběchově.

MaYda

Je optimismus jen nedostatek informací?

Ahoj vespolek!

Ještě to není dobré, ale zatím ( asi 14 dní, 3 neděle) se zdá, že se to srdce trochu uklidnilo a už nemám ty pocity, že do zítřka umřu. Ovšem síla žádná, kondice žádná.
Ale jsem optimista a doufám, že se to zase napracuje.
Nemusíte znát všechno a mít všechno vyzkoušené, takže o tom, jaká je to radost ujít na jeden zátah 100-120m si radši nechte jen vyprávět. 😉 😀 😀
Tak začínám vyřizovat věci neakutní, odložené a zanedbané.
A zjišťuji, že je jich spousta! 😉 😀

Chalupáři a chataři

Je to u nás  trochu unikátní i světově. Chataří a chalupaří se vyskytují v severských zemích, kde k tomu svádí krásná příroda s rozsáhlými lesy a jezery. Od naších emigrantů v Kanadě jsme slyšeli, že i tam si městští obyvatelé budují chaty v horských oblastech. Jinak v Evropě se jezdí k moři, kde je hustá síť penzionů a hotelů. V Německu jsou u měst poměrně početné zahrádkářské kolonie. Ovšem u nás se města na víkendy vylidňují.

Zemědělské oblasti s chalupami pokrývaly od středověku většinu Čech. Až nástup průmyslové revoluce v devatenáctém a na počátku dvacátého století způsobil odliv mladých lidí do měst, kde nacházeli zajímavější a výdělečnější  práci v továrnách. Na venkově zůstali jejich rodiče a bylo tedy běžné, že mladí k nim jezdili na prázdniny či na svátky. To byla doba, kdy venkované pronajímali místnosti i pro letní pobyty městských zájemců, jak se tehdy říkalo „lufťáků“ (kteří jezdili za čerstvým vzduchem –  luftem – na venkov). Svědčí o tom v řadě vesnic zařízené místnosti v patrech, ale bez topení, tedy použitelné jen v létě. Po smrti rodičů zdědily tyto chalupy jejich děti z města, někdy si je ponechaly, jindy byly chalupy prodané nebo zbourané.

Boom v chalupaření nastal až po druhé světové válce, kdy najednou byly k dispozici desetitisíce chalup v pohraničí po odsunu tamějších Němců. Nejprve se vláda snažila do pohraničí nastěhovat bezzemky z vnitrostátních oblastí (často se do pohraničních vesnic dostaly celé spřízněné rodiny). To ovšem nestačilo nabídku pokrýt. Pamatuji se z r. 1947, že na Šumavě byla řada chalup vycpaná senem, které na tamních lukách posekaly a usušily mládežnické brigády. Kolem roku 1950 vznikla akce, kdy na pobyty v opuštěných chalupách byli lákáni umělci z Prahy, kteří měli v letní sezóně volno. To dokladují i dnes časté návštěvy televizních štábů u umělců na vesnicích.

V padesátých a šedesátých letech se objevili první pražští chalupáři. Za první republiky vznikly kolem Prahy chatařské osady, ty nóblovější pro pražské živnostníky, ty chudší si založili trempové, kterým se některá místa zalíbila a tak  tam vzniky osady trempské.

Ze začátku pražskými chalupáři zbylí místní pohrdali, když však to soužití trvalo desítku let a ti chalupáři se o chalupy starali líp než ti usedlíci, vztah se postupně změnil. V těch šedesátých letech už ti starší spolu popíjeli v místních hospodách. A mladší chodili na tancovačky, případně vytlačili místní šramly svými beatovými skupinami.

Zlom v chalupaření nastal po pádu komunistického režimu.  Uvolnilo se cestování do ciziny, což mnozí chalupáři okamžitě využili k pobytům u moře nebo k zimnímu lyžaření v Alpách. Další možností byly autokarové poznávací zájezdy.

I údržba chalup se změnila. Za komunistů se chalupy opravovaly svépomocí s využitím „přemístěného“ materiálu. Po revoluci vznikla řada malých stavebních firem (dokonce i specializovaných na dřevěné chalupy), takže nebylo už nutno vše dělat svépomocí. Tak se řada chalup dočkala nových střech, oken s dvojitými skly, nových omítek se zateplením zděných stěn, vybudování centrálního topení nebo dokonce topení tepelným čerpadlem. V současnosti se na některých chalupách objevují i sluneční fotopanely, aby se nemusela platit drahá elektřina.

A pokud nás – a zvláště důchodce – bude vláda dále přiškrcovat, zdá se, že poklesne i zájem o pobyty na Jadranu (nebo se zase budou vozit paštiky a buřty) a chalupaření bude pro tu chudší většinu zase atraktivní.

Zdeněk Quivis

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Poznámka BW.:
A k tzv. „vnitřní emigraci“ kvůli totalitě, už je zase moc pěkně nakročeno.




Ta zima (a vánoce) by se měla zakázat.

Tak se zase po čase hlásím. Měl jsem od Vánoc neuvěřitelný stress, dva koně nemocné – jednoho jsem musel uspat – to pak nejde vytáhnout ze stáje, druhá klisna v každém předním kopytě dva abscesy – to původně také vypadalo, že to nepřežije, nějaké balíky zvenku pěkně vypadající, ale uvnitř plesnivé -> kašlající koně, do toho úporná viroza, sníh, výkyvy počasí, porouchala se mi obě auta v rozmezí týdne tak, že nebylo jisté, zda to ještě půjde spravit, takže jsem musel koupit další -> nervy s koupí, úřadem na přihlášení … a tady je to v zimě a ve sněhu bez auta hrozná sranda! 🙁
No a když to v půlce ledna začalo vypadat, že se to pomalu vyřeší, tak opadl ten adrenalin a na to konto se mi zase podělalo srdce. 🙁 Tak se tu teď pomalu babrám ( ty mrazy tomu také nepomohly), jezdím po doktorech a doufám, že se to nějak podaří srovnat.
Říkal mi takovej mladej, empatickej doktor v Budějcích, že prý s tím lidi žijou až do smrti…
… což mě moc neuklidnilo.
Zítra ráno zase jedu na kontrolu a odběry, tak jsem zvědav, zda se to alespoň trochu zlepšilo.
A tím se omlouvám, že se tu moc neobjevuji, protože když skončím, tak jsem většinou tak stahanej, že udělám sem tam pár jedovatých poznámek na FB a na nějaké vážnější přemýšlení nemám sílu ani chuť.
A teď sbírám duševní síly na daňové přiznání…

Takže se tu moc nehádejte a věřte, že bude líp! Život není peříčko. 🙁