Albert Salický
Před nějakým časem jsem byl s dětmi v Technickém muzeu v Brně, kde mají mimo jiné i velkou vitrínu s expozicí bakelitu. Bakelit, první umělá hmota našeho mládí, se dnes intenzivně sbírá. Děti však nevěděly, co to je. No přece bakelit, vždyť doma máme ještě bakelitových věcí dost, odpověděl jsem lehkomyslně. Jenže v naší jinak rozsáhlé domácnosti už bakelitu nezbyl ani ždibec. Tak jsem musel na nejbližším bleším trhu koupit takovou tu kulatou červenou misku se šroubovacím víčkem, ve které se prodávalo holící mýdlo, aby děti věděly. Měli tam i klasický bakelitový kapesní mlýnek na kávu „Tramp“, ale ten už se pohyboval cenově v oblasti nadšenců, a to já pro bakelit nejsem.
Mě zajímají spíš sklenice od hořčice neboli hořčičáky, které byly v 60. letech prakticky všudypřítomné. V domácnostech později už spíše jako odměrky či sklenice pro děti, ale v kancelářích či na chatách ještě jako zásadní kus nádobí.
Sklenice od hořčice čili hořčičáky se používaly nejen v kuchyni, ale i v domácí dílně na ukládání šroubků a matiček, popřípadě se v nich odmočovaly štětce a míchaly různé přípravky. Mezi zahrádkáři bylo například známo, že je třeba postřiku proti mandelince dávali hořčičák na konev, jinak je to neúčinné. Ale v nejslavnějších dobách tyto sklenice sloužily domácí i kancelářské gastronomii. Tradičně se do nich dělala černá káva, ta česká, rozemletá zrnka zalitá horkou vodou. A říkalo se, že je třeba při zalévání kávy vroucí vodou nechat ve sklenici kávovou lžičku, ta prý odvede teplo a sklenice nepraskne.
Já pamatuji jak sklenice starší, kónické, tak samozřejmě ty novější, mírně zaoblené. A tak jsem se rozhodl, že si hořčičáků pořídím celou sadu a budu v nich hostům nabízet drinky. Netušil jsem, že sklenice od hořčice už české domácnosti opustily. Říkal jsem si, že bych mohl bych vyrazit na venkov a navštívit všelijaké ty tetičky a kmotry, ale ani to dnes není řešení. Každý jen vypráví, jak vyklízel byt po babičce a nešťastné hořčičáky naházel do popelnice!
Už jsem v životě sbíral leccos. Vždy, když se něco sbírá, se objeví spousta literatury. Například o modelech aut Matchbox či starých fotoaparátech je toho plná knihovna. Začal jsem tedy hledat literaturu i ke sklenicím od hořčice. V internetu se ovšem hledá špatně. Jednak je Hořčičák podivuhodně rozšířené příjmení, dále tak všudypřítomní pejskaři označují barvu svých miláčků (jeden hořčičák ovšem byl i moped zvaný fichtl), a velmi často je toto slovo použito jako odměrka (tedy 2 dcl) při receptech, opisovaných ze sešitů babiček. Zato literatura veškerá žádná. Velmi stručnou informaci jsem našel v knize J. Lněničkové „České a moravské obalové sklo”, ale to už bylo také všechno. Nakonec jsem dospěl k závěru, že chci-li si o hořčičácích něco přečíst, budu to muset sám napsat.
Jenže kde vzít informace? Na Wikipedii je minimální zmínka a několik komentátorů na různých fórech informace stejně jako já hledá a nenabízí. Kde najít sběratele? Lidé sbírají i mnohem horší věci, než hořčičáky. Bylo by tedy velmi nepravděpodobné, že by je někdo nesbíral. Vzhledem k tomu, že při aukcích na Aukru existuje více zájemců, lze předpokládat, že takoví jedinci existují, ovšem vzhledem k dosaženým cenám, kdy se poštovné blíží ceně zboží, to nebude tak horké. Jediný sběratel, o kterém vím více, je dáma, která zcela svévolně usoudila, že čísel forem na dně sklenic (zajímají ji jen ty zaoblené) je 99 a rozhodla se je všechny mít. No, už je zhruba v poločase.
Obrátil jsem se tedy na sklárny, někdejší výrobce hořčice jako byly firmy Fruta, Briliant a podobně, na ministerstvo zemědělství, na muzea skla a průmyslového zboží. I tak je žeň velmi chudá. Sklenice se podle tehdy platné normy vyráběly v řadě skláren, například v Rudolfově huti v Dubí u Teplic (ty maji na dně iniciály zakladatele firmy Josefa Inwalda, což ovšem vypadá spíše jako zkřížené vycházkové hole) nebo v sklárnách Moravia Kyjov s řadou pobočných provozů (sklenice s M v trojúhelníku na dně). Vzhledem k tomu, že formy k lisování dodávala rovněž řada firem, liší se jednotlivé výrobky I přes miry definované ČSN mírně tvarem I kvalitou povrchu. Hořčičáky byly navíc vyráběny z odpadového material a jsou tedy velmi rozdílné v struktuře skla i barevném odstínu.
Oba základní druhy, kónické i zaoblené silnostěnné a velmi nekvalitní sklenice z 50. a 60. let 20. století o výšce 9,5 cm, byly uzavřeny plastovým víčkem, na kterém byly natištěny údaje o výrobku a ceně. Na některých sklenicích byla navíc oválná papírová nálepka. Vzhledem k způsobu využívání sklenic je jasné, že se mnoho nálepek nezachovalo. Zachovaly se však občas zbytky lepidla, které na některých sklenicích tvoří matný náznak oválu. Kromě sklenic s nálepkou existovaly i sklenice, na kterých byl jednobarevný potisk, patrně sítotiskem. Ten se tak snadno nesmyl, přesto jsou potištěné hořčičáky vzácné. Z čehož plyne, že jich nebylo mnoho.
Hořčičáky jsou specificky československý fenomén. Badatel se může třeba ugooglovat, ale za hranicemi nic nenajde. Německy mluvící státy, a tenkrát nás obklopovaly dokonce tři, nemají s pojmem Senfglas spojeno nic, co by hořčičák připomínalo. Podobně naši sousedé ze severu mají své musztardówky zcela jiné. Dokonce ani v Moskvě, kde je prý jinak k mání úplně všechno, o gorčičnyj stakan nezavadíš. Ukrajinské označení není známo, ale asi to nebude jiné. Maďarsky se hořčičák řekne, nebudete věřit, mustárpohár, ale víc informací by z Uhrů nedostal ani sapér Vodička. Přitom je v uvedené knize zmínka o importovaných sklenicích, ale odkud by byly? Slovensko tehdy cizinou nebylo, avšak i tam je Horčičák celkom bežné meno, a tak badatel najde pouze sympatickou zmínku na facebookové prezentaci prešovské kapely The Strangers, umístěnou s cílem propagovat jejich nové CD, obsahující píseň nazvanou, jak jinak, Horčičák. …
Dále je tam ve zmínce o historii firmy Snico, dříve Stredoslovenské konzervárne a liehovary, n.p., doslova: Dňa 1. mája v roku 1961 sa na ulici M. Pišúta v Liptovskom Mikuláši začala výroba tradičnej plnotučnej a kremžskej horčice, ktorá sa výrábala v 70g hliníkových tubách, v 80g plastových kelímkoch a v 200g sklennom pohári, takzvanej „ruskej Zuzana“ a tento pohár sme ľudovo nazývali „horčičák“. Na „horčičáku“ bolo prvý krát použité zatláčacie viečko, ktoré používame dodnes.
A tak dále bádáme a tápeme v temnotě. Najde se někdo, kdo ví více? Vždyť přece v množství provozů, kde se hořčičáky vyráběly či používaly k balení hořčice, musely pracovat stovky lidí, kteří si dnes užívají zaslouženého důchodu, a někteří z nich třeba i u počítače četbou tohoto povídání. Tak sem s vašimi vzpomínkami! A kde je těch pár nadšenců, se kterými občas bojuji na Aukru o pár sklenic? Sběratelé hořčičáků všech (tedy obou) zemí, spojte se ! (salicky@seznam.cz)
Kompletní text s obrázky je k otevření a stažení ZDE
adresa: http://sumavak.anafra.net/horcicaky-8-12.pdf
