Motto:Indiáni nedokázali přistěhovalectví zastavit. Dnes žijí v rezervacích.

František I.

Již dlouho nás Brusel pomalu připravuje na skutečnost, že i naše republika bude muset přijmout část z minimálně stotisícové komunity syrských utečenců. Bude prý muset přijmout ty, které EU přidělí (mezi vysídlenci je mnoho syrských křesťanů, schopných se integrovat) a ne si vybírat. A to není vše. Přes Středozemní moře denně plují lodi plné uprchlíků z Afriky a Řecko, Itálie či Španělsko si s nimi neví rady. Tito utečenci se tísní v narychlo zbudovaných táborech a čekají, co s nimi bude. Nebo z nich utečou a ve velkých městech pak vytvoří svoje enklávy. Například v Aténách. Zkušenosti potvrzují, že neštěstí nechodí nikdy samo. Platí to i v tomto případě, kdy jde z drtivé části o muslimy, kterým naše evropská kultura pranic neříká a hodlají jednat tak, jako jsou zvyklí ze své domoviny. Podle některých našich, evropských i amerických spoluobčanů na to mají právo, protože prý i my musíme brát v úvahu jejich specifika a neutlačovat jejich náboženské cítění. Přijímat utečence je prý věcí cti a humanizmu. Pro tento myšlenkový konglomerát se vžil trefný termín „multikulturalismus“ a ještě nedávno se s ním hrdě oháněly i mnohé velké evropské politické strany.

Tyto myšlenky bohužel také zastávají i vysocí státní představitelé v čele s americkým prezidentem Barackem Husseinem Obamou a mnohými evropskými potentáty. To platí i o části našich politiků. Příkladem může být bývalý ministr zahraničních věcí a neúspěšný kandidát na prezidenta České republiky Karel Schwarzenberg či mnohde známý, byť malinko kontroverzní, teolog Tomáš Halík. Velkým popularizátorem této myšlenky byl i již zesnulý český prezident Václav Havel. Čisté svědomí v tomto ohledu nemají ani nynější francouzský prezident François Hollande, německá kancléřka Angela Merkelová a další politici, kteří dříve tuto doktrínu tvrdě hájili a v současné době je trochu brzdí v rozletu.

Multikulturalismus a ti druzí

O vzájemném přátelském soužití lidí různého politického a náboženského vyznání se mluvilo, hodně mluví a hlavně bude hodně mluvit. Zamícháme-li do tohoto slepence ještě otázky národnostní či etnické, je oheň na střeše. Dlouho jsme se koupali v jakési myšlenkové pračce, kdy jsme ze všech směrů slýchávali o křesťansko-židovském kulturním dědictví. Tedy o myšlenkách podnětného soužití multietnické společnosti. Naši multikulturní zástupci se hrdě zaštiťují naším chápajícím středoevropským prostorem. Těžko říci proč. Nemusíme chodit zas až tak daleko, abychom si připomněli nedávnou minulost, kdy jsme se naštěstí mírumilovně rozešli se Slováky. O něco dříve jsme se už ne tak přátelsky rozešli s Němci, v době pobělohorské s protestanty a připomínka středověkých židovských pogromů, byť mnohem menších, než jinde ve světě, tu také je. Ani naše současnost není idylická. Celkem oprávněně si můžeme klást otázku, jak úspěšně se nám podařilo do většinové společnosti integrovat romskou menšinu. Představa dalšího nepřízpůsobivého etnika za humny, které by si žilo zcela po svém a opovrhovalo zdejšími zvyky či dokonce zákony, by nám jistě radost neudělala. Že to opravdu hrozí, nás mohl přesvědčit benevolentní přístup britské policie k místně uplatňovanému islámskému právu šaría. U nás to zatím není tak horké. Jen klasická fraška například v podobě případu dvou zdejších muslimských dívek. Jejich mnohonásobně publikovaná neochota podrobit se školnímu řádu a sundat si ve škole šátky, vzbudila mezi multikulturalismy značný ohlas. Také tepličtí zastupitelé za odmítnutí povolit stavbu mešity to prý pěkně schytali. Vystoupení českých muslimů v České televizi alespoň dovoluje udělat si nezávislý obrázek, co nás asi čeká. Horší je, že podle posledních zpráv se již pět českých muslimů vydalo bojovat za Islámský stát právě do Sýrie. Máme tedy pochybnosti o tom, zda přijmout minimálně deset tisíc utečenců. Nebude jich však o nějaké ty rodinné příslušníky daleko více? Paní ombudsmanka Anna Šabatová bude jistě tyto moje myšlenky považovat minimálně za módním slovem xenofobní. Pan Uhl mne konečně kdysi dávno konečně označil za fašistu. To však nic nemění na skutečnosti, že máme davy muslimských i jiných emigrantů před branami a tuto skutečnost řešit musíme.

Koho chleba jíš

Přitom to začalo tak mile. Když skončila poválečná konjunktura, začalo se v Evropě žít krásně. Především v té západní a severní části. Obyvatelstvo bohatlo a lidem se nechtělo dělat méně kvalifikovanou práci. Zároveň se začala snižovat porodnost. Proto se tehdejší evropské vlády rozhodly řešit tuto disproporci a otevřely hranice přistěhovalcům. Ti na sebe nenechali dlouho čekat. Turci si oblíbili Německo a Rakousko, Alžířani a další obyvatelé francouzkých kolonií Francii a příslušníci Commonwealthu hledali štěstí ve Velké Británii. První ohlasy opravdu nebyly špatné. Přibylo popelářů, metařů, příležitostných dělníků, prodavačů kebabů apod. s trochu neevropskou vizáží, či odlišnou barvou pleti. Tuto vcelku pozitivní zkušenost však kalil drobný mráček. Každý z našich emigrantů, který se vrátil do vlasti, ví, jak je těžké se etablovat v cizí společnosti. Mezi místním obyvatelstvem a cizinci existuje a vždy bude existovat jistá bariéra. Například na Čechy dosud mnozí Francouzi koukají jako my u nás na Romy. Jak asi museli koukat na přistěhovalce z Afriky nebo z arabských zemí? Přešla první generace, narodila se druhá a té následně třetí. Jenže práce ubylo, jistá kvalifikace se stala nutností a islám bohužel vzdělání, zvláště u žen, zrovna nefandí. V okolí měst objevila geta arabských či asijských komunit. Zvláště v konkurenci s pilnými asiaty arabští imigranti zaostávali, takže na ně zbyla horší práce nebo organizovaný zločin. Navíc se arabské komunity ani nesnažily alespoň trochu integrovat a v mnohých rodinách dodnes muslimské ženy neumějí místní jazyk. Vzrostl podíl vykořeněných a bezprizorních. Potom už stačila jen jiskřička v podobě militantního islámu a oheň byl na střeše. Dříve na dávkách v opovržení žijící evropský Arab bez vzdělání se mohl okamžitě pokládat za nadčlověka, protože on přeci věří a ostatní jsou, jak známo z historie tohoto náboženství, pouze k tomu, aby mu sloužili nebo aby je pobil. Problém je, že tato řvoucí minorita dovede zfanatizovat další a další. Jen k tomu stačí mít vhodné podmínky. Evropská ekonomická krize v posledním desetiletí a tzv. Arabské jaro je vytvořila. Neopakuje se historie? Zhruba o století dříve se totiž v jedné knajpě v Mnichově sešli fandové později nechvalně známého pána s knírkem.

Multikulturalisté rádi hovoří o humanitě a nadhledu. Jaksi zapomínají na drobné přízemní otázky, které se týkají pro ně opovržení hodných slov „ekonomika a národní hospodářství“. Mnozí z utečenců totiž dorazili do Evropy nikoliv z humanitárních důvodů, ale ekonomických. Slovy se to dá lapidárně vyjádřit: „Tady mne máte, tak se starejte!“ V současné době máme v naší republice téměř 16 % obyvatelstva v důchodu. Podle Českého statistického úřadu bylo u nás v roce 2013 celkem 367 tisíc nezaměstnaných a 3 708 tisíc ekonomicky neaktivních osob. Podle nejnovějších zpráv schodek důchodového systému se v letech 2009 až 2013 zvyšoval v průměru o 12 procent ročně. Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) varoval, že dlouhodobě jde o neudržitelný stav. (O závěrech kontroly důchodového pojištění informovala 19. 1. 2015 mluvčí NKÚ Olga Málková.) Současná situace asi lepší nebude. Co s tím udělá příliv dalších ekonomicky neaktivních, lze také snadno uhodnout.

Spojené státy neměly štěstí

Tedy potažmo alespoň na poslední dva prezidenty. Jeden rozvrátil Irák a náhle s hrůzou zjistil, že neví, co dál. Druhý se postaral o tzv. Arabské jaro. První dny musely být pro zúčastněné demonstranty na ulicích měst v Libyi či Egyptě jistě nezapomenutelné. Konec, kdy se vlády pomalu zmocňovali islamisté, již tak pozitivní nebyl. Časem se ukázalo, že krvavý diktátor byl pro leckteré státy lepší variantou, než naše implementovaná a nepochopená demokracie. Téměř ukázkovým příkladem se následně stala Sýrie, kde vládl mnoho let Hafíz Asad a v současnosti jeho syn Bašár. Ano, byla to diktatura. Žilo v ní však relativně v míru mnoho národností. Krom většinových Arabů a kurdské menšiny tu přebývali Arméni, Čerkesové, Turci, Turkmeni, Peršané, Židé a Romové. Azyl zde našly také statisíce palestinských utečenců. Většinu obyvatelstva tvořili muslimové, zejména jejich sunnitská odnož, ale našli bychom tu i mnoho křesťanských kostelů a židovských synagog. O tom všem už můžeme mluvit v minulém čísle. Kdo neutekl, toho znepřátelené síly, ve kterých bojuje mnoho evropských dříve spoluobčanů, zastřelili či zotročili. Stejně tak můžeme mluvit i o nesčetných starověkých památkách, ze kterých si islamisté rádi dělají cvičné cíle. Vrcholem všech paradoxů byl fakt, že zbraně, které USA posílala spřáteleným Syřanům, tedy odpůrcům v Americe nepopulárního Bašára Asada, šla přímo či nepřímo přes finanční filtr k islamistům. Takže v současnosti mají „Alláhovi svatí bojovníci“ krom obstarožních kalašnikovů i moderní americkou výzbroj a výstroj.

Je to samozřejmě tragedie, za kterou mohou i svojí nepatřičnou podporou bruselští potentátci. A opět jsme u exulantů. Je s podivem, že drtivou většinu utečenců tvoří příznivci islámu. Proč chtějí do Evropy, když je kolem tolik bohatých arabských zemí, jako například Arabské emiráty, Saudská Arábie nebo chápající Irán? Bohužel místo pozvánek čiší ze jmenovaných zemí zcela netypický mrazivý, islámu netypický chlad. Také USA zpřísnily imigrační zákony, takže to prý zbývá na Evropě. Nebýt atentátů ve Francii, které se navíc odehrály na mediální půdě, asi by si syrští vystěhovalci už mohli balit a islámská komunita u nás plánovat místa pro další mešity. Multikulturní politici a jim přátelská mainstreamová média by každého odpůrce dehonestovali s poukazem na jeho fašistické názory a podle svého překroutili a upravili realitu. Ale to už po atentátech nejde zdaleka tak snadno.

Co dál? Opravdu těžko říci. Svět je tvrdý a my jsme v praxi viděli, jak se tzv. dobrý úmysl mění v přímém přenosu v peklo. Přeneseme si ho i k nám nebo sobecky zavřeme oči? Někdy není jistá míra sobeckosti zas až tak moc špatná. Snad na závěr jeden nekorektně multikulturně pojatý slogan: Všichni vyznavači islámu nejsou teroristé, ale všichni teroristé byli islamisté. Snad kromě pana Anderse Behringa Breivika.

Aneb, co se úředně děje, když se rozhodnete dovézt ojeté auto z Itálie. Italskou stranu nechám stranou, na Itálii tu byla větší esa a dění kolem automobilů jako vítaného zdroje dojení italských daňových poplatníků pečlivě tutlala. Budu tedy tutlat i já. Snad jenom takový detail, že ještě loni tam člověk vyhlídl ojetinu, nechal si na místě zkontrolovat, jestli je košer, koupil, zaplatil, vyfasoval k ní papíry, naložil jí na návěs a jel. Nyní se úředně kontroluje, jestli auto není kradené, nepatří mafii, není úředně neexistující, eccetera, eccetera, eccetera. A protože Itálie, tak to trvá měsíc. (Jen tak pro zajímavost, dostat se do italských databází kradených vozidel je pro cizince úkol nadlidský. Horší než získat tři zlaté vlasy děda vševěda.) Takže máte doma auto, máte kupní smlouvu a čekáte, až proběhne úřední kolečko, až se potvrzené doklady dostanou na stůl italskému obchodníkovi s autama, až se obchodník rozhoupe a doklady buchvíproč pošle exotovi, který vám auto převážel. Chi va piano va sano e va lontano. (Kdo jde pomalu, dojde ve zdraví a daleko.)

Takže doklady páčíte od exota, který vám auto přivezl, protože nejspíš doklady strčil doma do šuplete, vykašlal se na ně a vás krmí pohádkama, že v Alpách spadla lavina na šoféra, který techničáky převážel, že už to dal do pošty a pošta to doručila do Grónska… Pak vám rupnou nervy, dojedete k exotovi, exot vám řekne, že doklady jsou u druhého subexota, dojedete si k subexotovi a ten je opravdu v tom šupleti má. Evidentně je italský způsob práce nějak nakažlivý.

Rozjásaně s doklady v ruce vyrazíte na stanici STK, kde by vám měli udělat evidenční kontrolu, změřit emise a udělat technickou kontrolu. A v tom okamžiku se začnou dít věci a podivenství převeliká. Technik se udiveně koukne na auto, sedne si k počítači, chvíli v něm štěrchá a pak vám s truchlivým výrazem ve tváři sdělí, že tohle auto neexistuje. Když mu řeknete, že ta dvoutunová věc za vámi je dotyčné auto a je setsakra existující, zachmuří se ještě víc a jde do počítače štěrchat znovu. Pak zjistí, že to auto opravdu existuje, ale má jinej motor, než ministerská databáze popisuje. Vás jako databázistu v.v., který pár let pracoval pro různá ministerstva, to nikterak neudiví. Proč by jedna země Evropská unie, durchumdurch prodrátovaná sítěmi, měla vědět, co se vyrábí v desetitisícových sériích v druhé zemi, že? Ale technik se nenechá zlomit, najde ten správný motor a přes protesty programu ho do formuláře nahečmá. Auto projde technickou bez ztráty květinky, a začne tvorba technického protokolu. Po třech hodinách usilovné mravenčí práce je hotovo. Vlastně ne až tak úplně docela. Cestou domů si čtete v protokolu a zjistí, že tam jsou napsané jiné velikosti ráfků. Víte přesně, že jsou jiné, protože jste auto nechával přezout na zimní gumy i s ráfkama a na webu výrobce jste se dočetl, že tohle auto z tohohle roku s touhle motorizací má povolený jenom jeden jediný rozměr ráfku a jenom jeden jediný rozměr pneumatiky. Technik opraví rozměr ráfku, vytiskne podruhé protokol a předá vám ho. Cestou k autu zjistíte, že sice hezky napsal 7J, ale nechal tam původní zbytek rozměrů, které jsou taky špatně. Technik vytiskne třetí verzi protokolu. Spokojeně se podíváte do protokolu a zjistíte, že je kompletně špatně rozměr pneumatik. Počítač, vybaven vnitřní inteligencí po provedené opravě v okénku ráfky automaticky přepsal okénko rozměr pneumatik. Úplně blbě. Se čtvrtým protokolem se odebéřete na obecní úřad, odbor dopravy.

Na úřadě si vyčekáte frontu dvou lidí a po hodině a půl se dostanete na řadu. Na rozdíl od těch předchozích vás během minuty vystřihnou jak kolečko z papíru. Nany za sklem převezme štos dokladů, vyplněnou žádost, a když zjistí, že jde o dovoz z EU, suše vám řekne, že tohle se vyřizuje do příštího pracovního dne. A protože je pátek ráno, musíte pochopit, že do pondělka do odpoledne se to prostě NEDÁ stihnout a musíte přijít ve středu. Že v devět ráno bude hotovo. Ve středu v půl deváté ráno vám Nany volá, že v protokolu jsou chyby. A že technik není v práci, takže si máte pro papíry dojet, odnést je na STK, počkat na druhý den, až v práci technik bude a přinést je opravené zpátky na úřad. Je vám zcela jasné, že úřad se na vaši věc z vysoka vykálel, nechal ji ležet celých šest dní a začal na ní pracovat těsně před tím, než jste se měl dostavit. Úřad je natolik laskav, že praví, že až opravené podklady dodáte, že na věci začne promptně pracovat. I když je čtvrtek a není úřední den. Takže ve čtvrtek ráno nacváláte na úřad, převezmete vadné protokoly, snažíte Nany za sklem vysvětlit, že tohle auto nemá, ale opravdu NEMÁ žádné alternativní pneu, ani disky, protože by nefungovala správně ABS a další vehementy v autě zabudované, takže technik tam OPRAVDU NEMŮŽE nic napsat. A že sice v technickém průkaze je napsáno osm míst k sezení, protože to je maximum u modifikací, které mají v poslední řadě lavici a ne dvě židle, jako tam máte vy, že vy tam máte opravdu jenom SEDM míst k sezení a víc jich tam nedáte, i kdybyste se pokrájeli. Že pojem EURO4 je obecný pojem a že pro techniky je důležitý název konkrétní normy, protože norem EURO 4 je tři prkýnka a nikdo mi s textem „EURO 4“ v budoucnosti emise neudělá, protože nebude vědět hodnoty. Argumenty se odrážejí od skla, které vás od Nany dělí, jako hrách od zdi. Odjíždíte k technikovi a rukou společnou a nerozdílnou splácáte technický protokol tak, aby byl v souladu s chápáním pojmů Nany za sklem. Nany převezme protokol a s úsměvem vám řekne, abyste si přišli v další úřední den, že to bude hotové. Pak si všimne, že vám jde pára z uší a podivně rudnete. Na vás mrazivý dotaz, zda to myslí úplně vážně, se zadumá a pak vám řekne, že to bude mít za dvě hodinky hotové.

A opravdu. Po zaplacení poplatků za více než tři tisíce, týdnu usilovné práce úředníků, které platíte ze svých daní, čtyřech návštěvách STK a třech návštěvách Úřadu, držíte v ruce český techničák a značky. Můžete si je nacvaknout do rámečků, nasliznout si na přední okno dálniční známku a vydat se po rozflákaných silnicích, padajících mostech a hrbolatých dálnicích vstříc radarům, kontrolám lékárniček, reflexních vest, výstražných trojúhelníků…

Alelujá veselme se.

To by bylo něco pro mě, kdyby sloužila ještě původnímu účelu. Voják jsem byl,jezdec jsem a invalida brzo budu…, i na přednášku bych šel !!

Zuzana Chlumská

 Jj – už jsem to psala. Mockrát! Poprvé někdy v roce 2000 … pak ještě …. tuhle jsem našla článek z roku 2003. A nebyla jsem sama, pořád někdo píše: „Vychovávejte ty děti pořádně, jinak na to doplatíte vy i ony!“

  Všechno marné, jsme tmáři a všechno co bylo je špatně, v 21. století nutno vše dělat lépe! Zejména pak svobodně, takže výchova stala se jakousi cochcárnou, kde nejdříve dítko si dělá co chce a pak všichni dělají to, co chce dítko. Tedy v rodině. Zde.

  Dítko však musí do školy a tady narazí – na dalších 25 svobodně vychovávaných dětí, z nichž jedno každé si myslí to samé – že svět se řídí podle něj! Záhy všichni zjistí, že svět je zlej a idea nefunguje. Robě dosud přesvědčené, že např. restaurace je místo k hraní na honěnou a cvičení zdatnosti ve skoku na židle, s úžasem shledá, že je po něm požadováno, aby ve třídě toto nečinilo. A naopak činilo věci nemilé jako je matika!

 Leč svobodný duch nedá se tak snadno ujařmit a dítko se vzepře, podporováno matičkou, tatíčkem a babičky se rády přidají. Přesvědčeni, že jejich Pepíček je darem božím veškerému lidstvu, opakují to doma tak často, že Pepíček uvěří.

 Podle výzkumu vědců z Amsterodamské university narůstá počet dětí, které k sobě chovají patologický obdiv. A malý narcis pak vyžaduje pro sebe zvláštní zacházení a ohledy …. a zákonitě opět narazí. Zde.

 Dítko dále roste a do života se mu začínají plést hlasatelé moderní výchovy, z nichž některé se jim už podařilo uzákonit. A tak vznikají další a další problémy:

 Když děti do 18 let se nesmí moc učit, aby se u toho bavily,
když nesmí mít úkoly, aby se neunavily,
když nesmí moc cvičit, aby z něčeho nespadly,
když nesmí nic vyrábět, aby se u toho nezranily,
když nesmí vypomáhat, aby někdo nezneužil dětskou práci…

 Za posledních 20 let nám ten problém jaksi nakynul a rozkošatěl. První narcisové už dospěli. O odpovědnosti jim nikdy nikdo nevyprávěl a tak nevědí, co to je. Vědí, že jsou nejlepší, ale stejně dobře vědí, že venku s tím už mockrát narazili. A tak jsou raději doma. Nikdo po nich nikdy nic nechtěl a tak jsou toho názoru, že by tomu mělo tak být i nadále. Čerstvě zletilý mladý moderní jinoch pouze požaduje peníze a služby. Dostane-li se mu toho v hojné míře, je spokojen, zasedne k počítači a usoudí, že svět je v pořádku a není třeba dospět.

Zuzana Chlumská

Se svobodou slova se to má jako s nahotou!

Málokdy vidíme ji v plné kráse, povětšinou, jak chytrá horákyně, skrývá se pod hadry cenzorské korektnosti. Jen občas dráždivě ohlásí striptýz, aby, jak stará děvka plivla pár urážek a čekala, kdo jí skočí na špek. „No dovolte“, ohradí se pak dotčeně: „Máme přece svobodu slova! Nesahat!“

Účelový striptýz pak vypovídá více o autorovi výroku, než o obsahu, který nám má být sdělen.

Má tisíce podob a zejména pak tu, která se právě hodí. Máme svobodu říkat jakou barvu mají tanga L.Vondráčkové, ale místo cikán či Rom, říkáme mladík, což už je dnes chápáno jako synonymum. Pravda, jazyk se tím poněkud ozvláštňuje, ale když už je zvláštností moc, jaksi přestává být srozumitelným. Managorka podlahových krytin je zajisté k smíchu, který ovšem poněkud hořkne v ústech.

Máme právo svobodně lhát cokoliv o komkoliv, ale říkat pravdu je korektně zakázáno, neb v postmoderní společnosti se slovem normativní etika rozumí „právo na informaci“. Jakoukoli. Její kvalita či pravdivost v tomto chápání není podstatná.

Díky rozvoji komunikační techniky stali jsme se terčem největší manipulativní PR akce v dějinách. Pracuje se s našimi emocemi, využívá se našich neznalostí a právo na svobodu slova bylo povýšeno nad jakoukoli etiku a morálku.

A úplně nám uniklo, že ke svobodě slova přináleží i odpovědnost za to, co svým svobodným slovem dokážeme udělat.

aneb: zapište si termín do kalendáře!

Globální oteplování pokračuje mílovými kroky.

Já už doufal, že to třeba letos půjde bez prohazování závějí… no nepůjde! Už od včera je ca -5°C, sněží a do toho větříček  tak asi 60 km/h s nárazy výrazně vyššími.Plachty pryč, seno zaváté, na hnůj závěj a jít se podívat dozadu, jaká je závěj u vrat co garážuji se mi vůbec nechce.
Už jsem to viděl skoro optimisticky a doufal, že mě ta záda přestanou bolet…
A doufám, že to elektrické vedení vydrží.

Já bych tu zimu zakázal !! 🙁

Zanést do kalendáře a nezapomenout!!!

Zpátečník

Pohleďme z dáli: Dva bratři, na jejichž výchově se v míře, kterou odsud těžko posoudit, podílel jednak islám, jednak dětský domov, dost možná zřízený anebo řízený francouzským státem, se dostavili na redakční poradu pařížského týdeníku, načež celkem poklidným tempem, jaké je ve Francii a vzdor zdání i v Paříži obvyklé, aniž by u toho byli tamní policií přespříliš rušeni, vyvraždili podstatnou část redakce. Pohnutkou jim zajisté mohl být dosavadní obsah časopisu, který mohli považovat za soustavně vysoce urážlivý vůči svému náboženství, potažmo vůči sobě osobně; zda jej však takovým vskutku shledávali, či zda je tam prostě někdo poslal, se jich však již nikdo nezeptá, neboť poté byli hledáni, pronásledováni, obklíčeni, a v dobrém souladu s tím, čeho se dopustili, zastřeleni.

Toto tedy byla odpověď policie a bezpečnostních složek; sice možná drobet opožděná, přesto však přinejmenším v hrubých rysech standardní a jistě správná. Jak ale odpověděl mainstream? S čím přichází nyní, kdy jest patrno, že zavraždění žurnalisté de facto doplatili na to, že svoboda slova dosud nebyla účinně transformována v právo předepisovat ostatním, jak tomu slovu rozumět? V neděli jsme zdálky mohli pozorovat toliko velkolepé pokrytectví, manifestované v imposantních, zřídka vídaných rozměrech. Grandiosní marš za svobodu slova přirozeně nemůže skončit jinak než dalšími pokusy ji ještě více omezit; samozřejmost této stránky věci je zjevná natolik, že postrádá veškerou praktickou hodnotu a nestojí tedy ani za diskusi. Hlavní a také téměř jediný závěr, který si umím z reakce mainstreamu odvodit, proto je, že odpověděl preemptivně. Pokusil se, jako již nesčetněkrát předtím, zareagovat dříve, než se v mysli daňových poplatníků zřetelněji vynoří znepokojivé otázky.

Takovouto otázkou ovšem dnes už těžko může být, zda snad multikulturalismus nakonec není minimálně v jistých ohledech přece jen trošičku nesprávný. Mimochodem, multikulturalismus, jak je to slovo nyní užíváno, prosím vůbec není to, co jsme zde mohli vídat až do 30. let 20. století, kdy jednotlivec leckdy nevěděl, zda je – bráno národnostně, kulturně či politicky – Rakušan, Němec, Žid nebo Čech (a čím vzdělanější, tím si byl svou identitou méně jist); kdepak. V newspeaku multikulturalismus znamená soužití nekompatibilních kultur na jednom území, zpravidla postupně vnucené původní většině jejími politiky aplikací tolik osvědčené salámové taktiky v efektivní kombinaci s fait accompli. Ne, chybnost multikulturalismu veřejně přiznali už před několika lety nejčelnější pohlaváři Západní Evropy; ostatně jejich voliči si tuto otázku již během předcházejících desetiletí zodpověděli v přísném soukromí, tiše a individuálně, kdykoliv jejich zdravý rozum alespoň na krátký okamžik procitl z obluzení politickou korektností. Snad tedy, nezačnou se poplatníci ptát, zda by se dnes, kdy už je dávno pozdě, neměly z očividné nesprávnosti multikulturalismu vyvodit nějaké důsledky? Jenomže dnes, kdy už dávno je beznadějně pozdě, se důsledky dají fakticky vyvozovat leda vůči jeho proponentům, propagátorům a realizátorům. A tohle pochopitelně je to poslední, co by si politická třída – politici, vysocí úředníci, media – přála.

* * *

Mám nicméně za to, že v pohledu na své politické elity se běžný volič často zásadně mýlí: Ve světle jejich výsledků, které by sotva šlo označit jinak než jako souvislou sérii spektakulárních státnických selhání, bez výjimky prohlubující, ne-li rovnou působící neřešitelné problémy ve všem, nač sáhnou, mívá tendenci je všechny zleva doprava, jednoho pěkně vedle druhého, pokládat za pitomce, buď bezmocně vláčené událostmi, anebo je se vzácnou pošetilostí sami nemístně a zbytečně iniciující. (K tomuto dojmu voliči klamně napomáhá i pohled zblízka na jejich lokální pomahače a poskoky; ti ovšem jsou pouhé figurky, u nichž by intelekt byl spíše přítěží.) Takovéto mínění, jakkoliv obecně rozšířené, bych si však dovolil pokládati za omyl, naprostý, flagrantní, zavádějící a krajně nebezpečný. Již pouhá obezřetnost mne nutí předpokládat, že se mezi politiky, a tím spíše kdesi v pozadí za nimi, vyskytují přinejmenším jedinci vyzbrojení vrcholnou inteligencí, rozhodností i citem pro perfektní načasování. A tento předpoklad lze průkazně doložit.

Přejete si důkaz? Jeden pádný je v článku http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/358588-evropa-resi-emise-rtuti-vznikajici-pri-kremacich-aktiviste-navrhuji-trhani-zubu.html , který se na chvíli objevil a pochopitelně vyvolal odpovídající odezvu, předvídatelnou a nepochybně též předvídanou. Připouštím, že jsem se nepokoušel původ článku vysledovat zpět; beztak bych dříve či později skončil v tísnivých temnotách bruselských kuloárů, neproniknutelnějších než Kafkův Zámek. Původ však stejně není ničím zajímavý, zajímavé je načasování. To, že myšlenka, plně srovnatelná s těmi nejméně otřelými nápady nacistů, kupříkladu s jejich originální ideou vyrábět mýdlo z lidského tuku, jednoduše a dvěma slovy nechutná nehoráznost, k nám skrze media přichází právě teď, necelý týden po vraždách, stěží může být pouhá náhoda. Naopak je to – s pravděpodobností blížící se jistotě, trváte-li stále na tom ponechávat si nějakou výhradu – dokladem bezprecedentních kvalit euroideologů a europropagandistů, ze střetu s nimiž by Goebbels prchal s dětským brekem. V kritickém okamžiku zkrátka stojíme před hrozivým zjištěním, že to ani v nejmenším nejsou žádný mejdla.

Čím jiným by mohli lépe zastínit pro ně velice málo žádoucí veřejnou debatu o sebevražedných zhůvěřilostech a zrůdnostech, jimiž implementování myšlenek multikulturalismu bezpochyby bylo, než zrůdností ještě obludnější? Potud je reakce eurobafuňářů zcela přímočará a logická. Nepřehlížejme zde ovšem ráznost, s níž do svých rezerv idejí sáhli: je nezaměnitelným znakem vůdčího ducha. Skvělost jejich celkových schopností nám však nejlépe ukazuje studium rysů jejich návrhu skrývajících se na úrovni druhého plánu, opírající se o dosavadní zkušenosti s eurounijní praxí. Omezíme se tu na několik nejvýraznějších.

V první řadě je to dokonalá škálovatelnost – od pokusného balonku až po komisionální otvírání rakví na katafalku – a odtud plynoucí elasticita. Tak například, k realizaci netřeba přistoupit ihned, nýbrž jako obvykle až po přechodném období; jeho délka je jedním z libovolně nastavitelných parametrů, o němž možno vést plodnou demokratickou diskusi. Samozřejmě poběží vysvětlující kampaň; náklady na ni jsou dalším takovým parametrem. Vedle toho nám povinná pieta k zesnulým brání připustit, aby jim amalgamové plomby z oněmělých úst rval kdejakej funebrák. Nic takového! Bude to vždy jedině specializovaný dentista řádně proškolený neziskovou organizací, financovanou přímo z rozpočtu EU. Povolíme přítomnost pozůstalých u výkonu? Eventuálně ji budeme vyžadovat? Toť další silné téma. A v každém případě, tam, kde by se ukázalo, že pokroková myšlenka prozatím naráží na předsudky a zastaralé stereotypy, bude možno negociovat dočasné výjimky. Představitelé místní vlády odletí do Bruselu, a po perném celonočním jednání prosadí (za mírné ústupky v jiných, nedůležitých oblastech) dvě amalgamové plomby na českého nebožtíka bez extrakce po dobu nejméně příštích pěti let. Unaveni, leč úspěchem hřáti pak v rozjásaném ranním vysílání bezelstně prozradí, že o čtyřech plombách po sedm let, s nimiž tam, jak všude rozhlašovali, původně jeli, stejně předem věděli, že neprojdou.

Za další, návrh s velkou pravděpodobností vždy zůstane plně pod kontrolou eurobafuňářů. Ti jej tak budou moci znovu vytahovat na světlo kdykoliv dle své potřeby, a zase jej v klidnějších dobách ukládat k ledu. Taktéž prakticky neriskují, že by iniciativu neplánovaně převzala nějaká na nich nezávislá tlupa aktivistů; musela by jej totiž obohatit něčím ještě hnusnějším, což, jak každý vidí, je v tomto specifickém případě proveditelné jen obtížně.

Last but not least tu ovšem též je nezakrývaná kontroversnost, pokradmu a neúnavně pracující ve prospěch skutečného účelu návrhu: Na jedné straně všechny ty zpozdilé a nicotné, avšak početné, ba konce neberoucí výhrady reakcionářů, tmářů a všech nepřátel pokroku, na druhé nezpochybnitelné blaho Evropanů a celého lidstva! Čemu dát přednost?

* * *

Uvažujeme-li tudíž, s čím elity EU přijdou po multikulturalismu, jakmile se toto téma pro ně stane riskantním příliš, sotva by šlo odpovědně pominout možnost, že to budou projekty právě tohoto druhu, s potenciálem hladce odvrátit debatu od otázek, které by jim mohly být nepříjemné vposledku snad i tělesně. A lze důvodně předpokládat, že nápadů kalibru po všech stránkách srovnatelného s trháním plombovaných zubů zemřelým tají útroby Evropské unie ještě dlouhou řadu, disciplinovaně zde číhajících v záloze na rozhodný okamžik.

Tenhle však, vedle již zmíněných, obsahuje ještě určitou významnou kvalitu navíc. Jen si ten obraz prosím vykreslete svým vnitřním zrakem: Smrtelné lože, na němž v posledním tažení chroptím možná já, možná vy, možná celá jedna civilizace, zatímco vedle něj už s kleštěmi v ruce nedočkavě postává Evropskou unií certifikovaný dentista… Kdo si dokáže představit působivější metaforu situace, do níž jsme se nechali zavést?

Zuzana Chlumská

https://www.youtube.com/watch?v=sSIGHlpBdIM

Zatraceně horká! A zatímco žvaníme zda-li sankce/nesankce a jestli studená válka již začala či nikoli, hoří nám půda pod nohama.

A zatímco německá kancléřka Angla Merkelová nás opakovaně vyzývá, abychom nedemonstrovali proti islámu a nejen náš bývalí ministr zahraničí K.Schwarzenberg nás nabádá, abychom houfně přijímali islámské imigranty, tak pár dní po té, dochází k teroristickému přepadení francouzké redakce humoristického listu Charlie Hebdo.

Není to poprvé a není to naposled!

Co všechno se ještě musí stát, abychom pochopili?

Kolikrát ještě uslyšíme, že:

„Tragický útok v pařížské redakci, který mají pravděpodobně na svědomí islámští extrémisté, nesmí vést k sebe-cenzuře novinářů a oslabení svobody slova, ale stejně tak nesmí vést k zesílení proti-muslimských tendencí. „

http://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/-Shanaah-SZ-Posuk-s-puskou-353200

Kdo nám vysvětlí, proč ten mírumilovný islám nečiní nic proti svým vlastním extremistům?

Kdo nám vysvětlí, proč byli postupně likvidovány všechny sekulární režimy na severu Afriky a na blízkém východě?

1999 – Jugoslávie a následný vznik Kosova.

2001 – Invaze do Afghánistánu.

2003 – Irák.

2011 – Tunis

2011 – Lybie

2011 – Egypt

2011 – Arabské jaro.

2011 – Sýrie

Ustál to jedině Egypt díky velmi silné armádě!

Naopak to neustála turecká armáda, která do té doby byla zárukou změn které proti islamismu zavedl Kemal Atatürk … a zvítězil islamista Erdogan.

Kdo nám vysvětlí proč největším spojencem Západu je země vyznávající militantní islám Saudská Arábie, která, spolu s Katarem jsou největšími podporovateli Islámského státu?

Proč Organizace pro osvobození Palestiny byla vyškrtnuta ze seznamu teroristických organizací?

Proč ten stupňující se tlak na přijímání hlavně islámských imigrantů?

Příliš mnoho otázek a jediná odpověď – toto není náhodný postup událostí! Toto je program!