Jásejme přátelé…
Dnes opět prišel vlahý větříček – teda spíš dospělý vítr- od Alp , jménem Föhn a loupal mi perníček ! 🙁

Doufám, že allespon dva dny nebude doopravdy pršet, protože se tu točil a orval mi všechny plachty ze sena. Co bylo dobře připevněno,  je roztrháno, co se neroztrhla plachta, ale povolily úvazky, je pryč celá.
To miluji!!!
No alespoň zatím nelétal eternit ze střechy – ale musím se dojít podívat dozadu, abych předčasně nejásal…

Když nejsou metrové závěje (ty budou zase až v lednu) tak je jiná radost. 🙁

Ahoj!
Já bych tu zimu od momentu zakázal! Leda mít trochu jistotu, že bude jako v Anglii, kde je přes zimu hlavní dostihová sezona…
A protože řezání, štípání a skládání dříví je psychicky nenáročná činnost, podobně jako kydání hnoje po třiceti letech praxe, tak mě napadlo…

EU zavedla sankce proti Rusku a vykřikuje, jak je nezruší a přitvrdí.
A Putin jedním rozhodnutím a pár slovy zase moc pěkně s EU vydrbal a to tak, že si to zřejmě ( podle ohlasů) mnozí politici ještě vůbec neuvědomují.

Mám na mysli causu Southstream:
EU zakázala Bulharsku ho stavět.
(mmch- ti bulhaři musí!! Brusel milovat, protože při přistoupení nesměli jednu JE dokončit a druhou zastavit a teď k tomu ten plyn…)
Na tomto základě oznámil Putin, že to respektuje a postaví teda plynovod do Turecka.
To, že VOEST Alpine a německé ocelárny přišly o kšeft a že v Bulharsku již leží 30 000 tun rour, je na tom to nejmenší!!!

Mnohem zajímavější mi přijde, že Bulharsko jako  člen EU přijde o transitní poplatky (od zemí EU) a EU přijde o přístupový bod(?) v EU a peníze za transit poplynou jinam.

Tedy na plynu (transitní poplatky) pro jižní část EU bude profitovat Turecko (EU peníze nezůstanou v EU!!) a kromě toho nebude přímý přístup, ale místo Ukrajiny bude mít ruku na kohoutu plynu pro EU Turecko – jako transitní země.

Turecko, které EU nechce přijmout, Turecko, které už do EU nechce…

Pro vás snad nemusím rozepisovat, kam až moje myšlenky došly.

No a dorazil to Miller (Gazprom), vyjádřením, že obchodní politika vůči  EU se mění, že vyhoví EU požadavku, že producent plynu nesmí být zároveň majitelem rour a rozvodů,  a že tedy skončí dodávky „frei Hof“ ( to je to vyjádření OMV, že oni mají odběrný bod od Ruska v Degendorfu /Dolní Rakousko/ a jak tam Rusové dostanou ten plyn, je vcelku nezajímá) a odběratelé si koupí plyn na ruských hranicích.
A co si s ním dál udělají, že je jejich věc.Kudy si postaví plynovody, a jak si je zajistí, Gazprom vcelku nezajímá.

No fakt už mi chybí jen to rozhodnutí, že plynu může mít EU kolik chce, ovšem jen za ruble.A ty získá tak, že jimi Rusko zaplatí dodané zboží…

Zima bude tuhá, indiáni štípou dříví!
Myslím, že Vánoce nevánoce, udělám ještě pět metrů břízy.Pokud mě nevezmou záda…
(Doma topíme plynem.Z Rakouska.Ale já jsem zpátečník / 😉 / takže klasický kotel je stále připojen, sklep plný uhlí a v hlavním obytném patře jsou krbová kamna…)

Matzurka

1) Moje máma mne naučila JAK OCENIT DOBROU PRÁCI:

„Pokud trváte na tom se navzájem zavraždit, udělejte to, prosím, venku – právě jsem dokončila velký sobotní úklid !!!“

2) Moje máma mne naučila NÁBOŽENSTVÍ:

„Modli se, aby ten sajrajt šel z koberce dolů !“

X

3) Moje máma mne naučila LOGICE :

„Proč ? Protože jsem to řekla !“

X

4) Moje máma mne naučila PROROKOVAT:

„Měj vždy čisté spodní prádlo – pro případ nehody!“

5) Moje máma mne naučila IRONII:

„Nepřestávej se hloupě chechtat a dám ti důvod k breku!“

6) Moje máma mne poučila o OSMÓZE:

„Zavři už pusu a sněz tu polévku!“

7) Moje máma mne naučila FLEXIBILITĚ:

„Koukni se jak jsi na zádech špinavý!“

8) Moje máma mne naučila VYTRVALOSTI:

„Neodejdeš odsud dokud nedojíš všechen svůj špenát !“

9) Moje máma mne naučila mnohé o POČASÍ:

„Tvůj pokoj vypadá jako by tu právě prošlo tornádo!“

10) Moje máma mi vysvětlila KOLOBĚH ŽIVOTA:

„Já tě na tento svět přivedla a dokážu tě z něho rychle sprovodit !“

11) Moje máma mi objasnila ŽÁRLIVOST.

„Na světě jsou milióny nešťastných dětí, kteří nemají tak báječné rodiče jako máš ty !“

12) Moje máma mne naučila MEDICÍNĚ:

„Pokud nepřestaneš s tím šilháním, zůstane ti to !“

x

13) Moje máma mne naučila MYSLET DOPŘEDU:

„Pokud neuděláš test z češtiny, nikdy nedostaneš dobrou práci !“

14) Moje máma mne naučila PORADIT SI S VÝZVOU:

„No co jsi myslel ? Odpověz, když na tebe mluvím…. Neodmlouvej !“

15) Moje máma mne naučila HUMORU:

„Pokud ti ta sekačka usekne nohy, ne abys s tím běžel za mnou !“

16) Moje máma mne naučila JAK SE STÁT DOSPĚLÝM:

„Když nedojíš tu zeleninu, nikdy nevyrosteš!“

17) Moje máma mne naučila GENETICE:

„Ty jsi celý tvůj táta !“

18) Moje máma mne poučila O PŮVODU:

„Co si myslíš, že ses narodil ve stodole ?!“

x

19) Moje máma mne poučila o MOUDROSTI VĚKU:

„Až ti bude tolik, co mně, pak to pochopíš…“

20) Moje máma mne naučila RADOSTNÉMU OČEKÁVÁNÍ:
„Jen počkej, až se táta vrátí domů !“

21) Moje máma mne naučila PŘIJÍMÁNÍ:
„Doma to tedy dostaneš !“

22) Moje máma mne poučila o SPRAVEDLNOSTI:
„Jednou budeš mít vlastní děti, a já doufám, že budou právě jako TY – pak uvidíš, jaké to je !“

Vážení,
přišel podzim, čas nachlazení a chřipek… a tak

v pátek  21. listopadu, od 18:00 hodin,

zase po roce zavzpomínáme na Klauna Parafína, v hospodě U Pivoje, Františka Křížka 513/20, Praha 7.

Je tam rezervace.

Modrý pták

Westík

Motto:

Život je jako divadelní kus. Nezáleží na tom, jak byl dlouhý, ale jak dobře byl zahrán ( (Lucius Annaeus Seneca)

Musím přiznat : jsem špatná hospodyňka – dokonce by se dalo říci „šmudla“ – máloco totiž nenávidím tolik jako vaření a vůbec domácí práce. Kdybych byla rybářova žena a ve zdejším potoce žila zlatá rybka, určitě by jedním z mých přání byla „ uklízecí paní“; je to ovšem přání nereálné: ve zdejší obci -na rozdíl od vyleštěných koutů civilizace -je „uklízecí paní“bytostí pohádkovou a zde zcela nepředstavitelnou .

Takže i na mne dolehne čas od času hlas svědomí a mně nezbývá než vzít prachovku a jít leštit barák- a tento hlas se hlasem velice silným ozval nyní.

Aby tento hlas dal pokoj, přemohla jsem sama sebe a pustila se do úklidu. Když jsem došla s prachovkou v ruce až ke svému psacímu stolu, zvedla jsem oči a spatřila to, co tam visí už tak dlouho, že je to mimo obzor mé vnímavosti- totiž obraz ústeckého akademického malíře Houry, nazvaný Masky .

Odložila jsem prachovku, sedla si a po létech se znovu zahleděla do vnitřního světa tohoto obrazu . Budete se tomu možná smát, ale je faktem, že ke mně některé obrazy mluví – je to taková nonverbální komunikace, kterou neumím vysvětlit.

A jak si vzpomínám, tak tenhle obraz ke mně kdysi promlouval velmi silně, přestože jeho autor nikdy nepatřil k mým favoritům.

Vracela jsem se z jednoho jednání, které skončilo dříve a do odjezdu vlaku zbývalo dost času ; courat po Ústí n/L. se mně nechtělo a tak z dlouhé chvíle jsem vrazila do galerie, která byla umístěna hned naproti nádraží – a tam mne oslovil ten obraz . Hned mně bylo jasné, že ho musím mít – a také se tak stalo.

Dlouhá léta visel v mé kanceláři; když jsem pak pověsila své povolání na hřebík, přestěhoval se se mnou do mého nového domicilu a pro svou vhodnou velikost a barevnost získal čestné místo nad mým psacím stolem, i když mými oblíbenci se mezitím staly jiné obrazy.

Ale to jsem jako obvykle poněkud odbočila jako rozjetý vagon, takže přehodím výhybku zpět.

Tak jsem koukala, snažíc se vyzkoumat, co tím obrazem, pojmenovaným Masky, chtěl jeho tvůrce říci a co mne -před těmi dávnými léty- na něm tak zaujalo.

Snad to, že na divadle života pro každou roli, kterou v životě hrajeme, máme jinou masku-vyměňovací, kterou si držíme před tváří, abychom vypadali vhodně a nejlépe při každé příležitosti-scéně. Jinou masku nasazujeme před šéfem, jinou, když nás osloví bezdomovec s žádostí o desetikačku na pivo .

A také zcela jinou masku máme sami před sebou, abychom zakryli své vlastní Ego, za které se třeba stydíme a bojíme se s ním vyjít na světlo; proto ho i před sebou ukrýváme za maskou anebo rovnou v “třinácté komnatě“ nebo někde v suterénu – jako Dorian Gray svůj obraz v knize Oscara Wildea .

V každém z nás je část dobra a část zla a proto používáme ty masky před jinými i sami před sebou, neboť to zlo v sobě si nepřipouštíme a chceme být nahlíženi lepšími, než máme sklon být.

A abych se přiznala: já také jsem byla nucena navštívit svou „třináctou komnatu“ jedné noci, kdy se můj jediný syn psychicky zhroutil. Pohlédla jsem Gorgoně do tváře a ačkoli jsem nezkameněla, přece jen to mnou hluboce otřáslo.

Můj vnitřní portrét – ono mé Ego-nebyl prostě takový, jak jsem se domnívala při pohledu na sebe do zrcadla – no, určitě mně zrcadlo neodpovědělo “královno, jsi nejkrásnější ….“ Mé jednání, o němž jsem si dříve myslela, že je essencí pravdy, se najednou ukázalo jako krutost, prokazované dobro jako pokrytectví.

Jedno poučení jsem z toho však získala: nevíme, kdy se najednou před námi zjeví nápis „Mene MeneTekel Unfarsín“; a tak to pověstné „hledání svatého grálu“ by mělo být celoživotním hledáním, jak být tím, čím doopravdy jsem, mělo by být hledáním své skutečné „duše“ -svého JÁ – bez masky.

Mohu vás ujistit, že ten den jsem ten úklid nedokončila.

Mimochodem – už jste také otevřeli svou „třináctou komnatu“ ?

Zuzana Chlumská

Název Evropské hodnoty zní bezesporu hrdě a jejich deklarace je sestavena do úhledné pyramidy, na jejímž vrcholu ční symbolická kresba chrámu bohyně moudrosti Athény.

(http://europaeischewerte.info/fileadmin/templates/img/ew_en/image002.png)

Humanistický způsob uvažování

Racionalita – uvažování založené na faktech a rozumu

Sekularita – oddělení církve od státu

Vláda práva

Demokracie

Lidská práva

Humanistický způsob uvažování

Tedy uvažování zaměřené na člověka jako jednotlivce, na jeho potřeby, přání i život jako takový.

V rámci humanity a jako její vysvětlení používán termín „univerzální lidství“, což je kategorie tak gumová, že do ní lze nacpat téměř cokoli. Dokonce i lásku k těm, kteří nějaký humanismus vůbec neberou na vědomí. A nejen neberou na vědomí, ale zhusta činí vše pro to, aby jeho nositele využili do poslední molekuly a posléze zcela vyřadili z pozemské pouti.

Přesto všechno si v něm až masochisticky libujeme, kajeme se za svou existenci, kterou překážíme matičce Gaie, zvířátkům, ptáčkům, broučkům, menšinám, pravdám všech možných vyznání, kultů a názorů, ba i samotnému vesmíru. Naše flagelanství nezná hranic a povinně se bičujeme za všechno, co jsme provedli, provádíme a mohli bychom provést, až do úplného sebezničení!

Humanismus vůči nám samotným se jaksi vytratil, byv nahrazen jakousi sebenenávistí, pohrdáním a pocitem viny.

Sekularita – oddělení církve od státu

Listina základních práv s svobod praví v článku 2, že „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“

Většina lidí ovšem shledává, že nějakou tu ideu k životu potřebuje a tedy si vytváří jiné a konstruuje z nich systémy, které potom, jako typickou ideologii hlásá a propaguje. V rámci politické korektnosti ovšem nelze otevřeně říci, že ideje mění se v ideologie a tyto v doktríny, odporující už Listině práv a svobod naprosto zřetelně. Stát naopak přejímá tyto ideologie a stává se jejich hlavním nositelem a tedy odporuje tím vlastním zákonům!

Rule of law – Vláda práva

Idea věru hezká, kdyby ovšem nebyla založena na premise, že: „Co není zakázáno, je dovoleno!“

Toto tvrzení okamžitě vyvolalo hypetrofii zákonů, příkazů, zákazů, nařízení a regulací, které jsou chrleny v množství tak velikém a tak závratnou rychlostí, že prostě není v lidské moci je vůbec zaregistrovat, natož obsáhnout či pochopit a jednotlivec si nemůže být jist, že se nedopustil zločinu už jen tím, že ráno vstal z postele.

Čímž ovšem zákon jako takový pozbyl svého smyslu!

Demokracie

Vláda lidu, tedy Lidu jako subjektu rozhodování, což na národní úrovni ještě jakž takž funguje co Zastupitelská demokracie.

Odsunuto do dáli, kde rozhodují nikým nevolení, veřejnosti téměř neznámí a nikomu se nezodpovídající, fungovat nemůže! Pokud je myslitelné, aby referendum, tedy nejdemokratičtější forma rozhodování vůbec, bylo opakováno až do té doby, kdy hlasování odpovídá předem danému požadavku, pak Lid je pouhým objektem a nikoli subjektem rozhodování!

Lidská práva

Hlava I. Článek 3/1 praví, že: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“

Práva tu více, tu méně dodržována, ale nutno konstatovat, že snaha tu je a že se celkem daří.

Přes to ovšem vede se o lidská práva lítý boj, až se zdá, že hlavním a základním lidským právem je právo nepřizpůsobit se!

Drobný háček je ovšem v tom, že měla by platit pro všechny stejně. A tak se zhusta žádá, aby většina se přizpůsobila menšině, neboť lidská práva…

A také nějak chybí Základní listina lidských povinností. Ale to už bychom asi chtěli mnoho!

Racionalita – uvažování založené na faktech a rozumu

Tenhle bod jsem si záměrně nechala na konec.

Také máte dojem, že po předložení (nejen) všech výše zmíněných faktů se o nějaké racionalitě nedá mluvit?

aneb: „ Čím více poznávám lidi, tím více miluji svého psa“ (anglické přísloví)

Westík

 Když jsem byla opětovně vyzvána, abych splnila svou úvodníkářskou povinnost vůči tomuto webu, pomyslela jsem si, že to bude snadná práce; dám si skleničku něčeho na povzbuzení, sednu si k počítači a ….myšlenky se honí v hlavě … jedna navodí jistý druh představ a druhá ho zažene… myšlenka za myšlenkou se souká z lůna mozku jako babí léto, které poletuje v klidném vzduchu a zatřpytí se v paprsku představ … a bude to: stačí jen pohybovat prsty po klávesnici ….

Tak to byla má představa .

Docela to šlo, až po ten sed u klávesnice . Avšak místo těch „honících se myšlenek“ o vznešených tématech mne napadaly jen samé blbosti a la :“ kde se znovu objednám na operaci kolena, když zkolabuje zdravotnictví na Vysočině“ nebo „je demokracie vhodnou formou vlády při rovném volební právu“ příp. „jakou máme vlastně demokracii „; no vidíte , samé hlouposti !

Když jsem takto ždímala svůj mozek ve snaze vyplodit nějaké rozumné téma, ozval se ve vedlejší místnosti podezřelý zvuk, který signalizoval, že náš pes Black Jack zase provádí nějakou nepřístojnost. Samozřejmě: zmocnil se mé kabelky, vytáhl peněženku a opatrně (aby ji nepoškodil) tahal z ní pětistovku, aby si ji( jako obvykle) zastrčil do svého košíku pod deku !

A tak mne napadlo, že namísto každodenních jobovek, které si ostatně každý může přečíst na internetu a které po přečtení vedou ke zhoršení nálady na celý den, se svěřím se svými zkušenostmi se psy.

Předpokládám, že všichni víte, že pes je domestikované zvíře už od pradávna, a že je to „nejlepší přítel člověka „.

Já jsem to alespoň věděla už od útlého dětství a proto každý pes, kterého jsem potkala na ulici, byl můj přítel . Nikdy jsem však žádného vlastního psa doma neměla do doby, než si ho vyžebral můj tehdy sedmiletý syn; a tak Black Jack, o kterém byla výše řeč, je už náš třetí pes .

Mohu tedy s jistou hrdostí stanovit obecná pravidla pro výchovu psa, ke kterým jsem se během těch let dopracovala a která jsou tak neměnná jako přírodní úkaz :

1.pes nesmí do domu

2.dobře, pes smí do domu, ale nesmí se otírat o nábytek

3.pes smí jen ke starému nábytku

4.tak dobře, pes smí tedy na pohovku, ale nesmí do postele

6.OK, pes smí do postele, ale jen když se mu to dovolí

7.pes smí do postele, kdy ho to napadne, ale ne pod pokrývku

8.pes smí pod pokrývku pouze tehdy, je-li pozván

9.pes smí spát pod pokrývkou každou noc

10.lidé se musí psa dovolit, chtějí-li s ním pod pokrývku

11. v noci smí být s člověkem pod pokrývkou jen jeden pes

12.dobrá, tak tedy budeme mít dva psy, ale nikdy víc

13.no …. (pokračování od bodu 4.)

Samozřejmě: nepodstatné detaily jsou dány plemenem, které jsme si vybrali a individuálními vlastnostmi těchto našich přátel .

Tak naším prvním psem byl drsnosrstý foxteriér, zvaný Bobík : jeho prvním počinem byl výběr jedné zásuvky v psacím stole mé kanceláře a označkování bot mého šéfa .I ve svém dalším životě se projevoval jako nevšední a zajímavý tvor: jen za první měsíc svého pobytu stačil zlikvidovat mé zvláště oblíbené (a drahé) italské střevíce, rohož a záclony, honit mne kilometry po městě a jeho obzvláštní zálibou bylo válet se v blátě .Avšak specifikem tohoto plemene, tedy i našeho Bobíka, byl „lov“ na kočky. Tedy, ne že by v místě našeho bydliště byl koček nadbytek, ale přesto nějaká ta kočičí „smečka“ by se dala dohromady; jejím vůdcem byl obrovský zrzavý kocour , na jehož skalpu měl Bobík mimořádný zájem. Jednoho dne kráčel zmíněný kocour důstojným krokem kolem našeho domu, což tedy byla ona kýžená příležitost pro Bobíka; vrhnul se statečně vpřed, a oba skončili skryti za popelnicemi; z tohoto úkrytu se záhy ozval zoufalý řev – jakoby vraždili neviňátka .Co se tam dělo, nevím, ale od té doby náš Bobík při jakémkoliv střetu s kočkou hrdinně odvracel oči a předstíral, že kočky neexistují.

Dožil se 14 let, a jistě skončil v psím nebi, kde se oddává oněm požitkům, které tak barvitě vylíčil K.Čapek ve své knize „Dášenka čili život štěněte“.

Dalšího psa jsem si pořídila v době, kdy jsem se chystala na převratnou změnu svého života, tedy ukončení pracovní aktivity a na odchod z rušného života velkého města na venkov, mezi mně naprosto cizí lidi s odlišnou mentalitou a způsobem života. Po důkladném přezkoumání „Velké knihy psů“ jsem si vybrala amerického kokršpaněla. Musím přiznat, že to byl ideální výběr. Můj bíločerný Westglenn z Nového Parku (zvaný Westík) byl mnoho let mým kamarádem a utěšitelem, když jsem se cítila osamělá, společníkem na dlouhých výletech po Vysočině i v Rugby baru v Praze, kde jsme pravidelně každých 14 dní „zakotvili“ po úklidu bytu mého syna. Dokonce stal se tam něco jako VIP : sedával na stoličce u baru, kde pro něj majitel připravil misku s perníčky a šlehačkou, rozdělil se o svačinu s personálem (tedy o svačinu toho personálu), sem tam projevil přízeň nějakému místnímu hostu tím, že se nechal pozvat na večeři .

Stejně tak byl oblíbený v našem novém domicilu a to přesto, že si vzpomněl na své původní lovecké povolání a s oblibou zbavoval místní slepice peří .

Jak šla léta, své lovecké řemeslo postupně opouštěl a stejně vehementně se věnoval kariéře gaučového psa. 

Bohužel, nemoc nechodí jen po lidech, ale i po psech a tak náš Westík ukončil svou životní pouť ve svých 10 létech .Pořád se mně po něm stýská…

Ještě neoschly slzy po Westíkovi v domě smutku a už jsme sháněli nahradníka na jeho místo. A tak máme Black Jacka Bohemia Black Diamond.

Přestože je to stejné psí plemeno, nemohl být snad větší rozdíl mezi Westíkem a Blackem a to nejenom v barvě srstí.

Westík byl po otci stoprocentní Američan, po mateřské lini však Dán jako poleno; postavou něco jako kokří Schwarzenegger, tlapy jako lev, nohy jako slon, hruď jako zápasník sumo, povahou klidný, rozvážný, se smyslem pro humor.

Black je zcela něco jiného: jeho rodokmen lze charakterizovat jako „ každý pes jiná ves“; je to drobný bláznivý rarášek , u něhož nikdy nemůžete předvídat, co zas provede.

Ale je to také začínající hvězda psího showbyznysu. Chovatelce jsme neprozřetelně přislíbili, že splníme její požadavek, totiž že Black je určený přednostně pro výstavy a chov; to jsme si dali ! Poměrně krátce po jeho aklimatizaci u nás na vesnici jsme byli vyzváni, abychom Blacka předvedli na prestižní klubové výstavě . Netušíce nic zlého jsme si zapůjčili přenosku a vypravili se do „jámy lvové“, tedy na výstaviště v Praze. Ocitli jsme se v něčem, co lze stručně charakterizovat jako blázinec spojený s kadeřnickým salónem : tisíce psů (od velikosti vzrostlého telete po psí miniatury ), každý opečováván kartáčem, hřebenem, mašličkami, kondicionéry …. připadali jsme si v tom jako venkovští čoklíci, kteří se omylem ocitli na čajovém dýchánku v lepší společnosti .

No, mohlo to dopadnou i hůře….jestli si člověk zvykne i na šibenici, proč by si pes neměl zvyknout na „světla ramp“?

Dnes už má Black za sebou úspěšné vykročení za titulem „champion“ jako jeho předci, a my doma jsme si zvykli, že pro boty, ponožky, kapesníky a peníze chodíme do jeho košíku ….

A byla nadnesena otázka kamaráda pro Blacka, tedy dalšího psa ….Hospodine, opatruj mne !

„Hele, Blacku, co to tam zase vyvádíš ?! „