Pak si Kypřané svobodně a demokraticky zvolili prezidentem komunistu Christofiase…

Na Kypru je prezidentský systém, prezident si sám vybírá a odvolává členy vlády a jmenuje všechny důležité osoby – generálního prokurátora, centrálního bankéře a další. (Ty nemůže odvolat, takže kdo tam dosedne před koncem funkčního období jednoho prezidenta, sedí tam prakticky celé volební období dalšího.) Parlament schvaluje zákony, to ano, jenže jednak prezident má právo veta, jednak má spoustu možností jak parlament obejít. V zahraniční politice je úplně samostatný, nikdo mu do toho nemůže mluvit. A hlavně – je neodvolatelný.

Během jeho vlády 2008-2013 narostl počet státních úředníků o pět tisíc. Hned první rok skončil deficitem přes 5 %. (Připomínám, že rok předtím bylo hospodaření v plusu 3 %.) K tomu ve světě vypukla krize, která zákonitě dorazila i na Kypr. Plýtvalo se vesele dál. Deficity ve všech následujících letech byly kolem 6 %.

Hlavním cílem prezidenta zřejmě bylo nasadit co nejvíc spolustraníků na důležitá, popř. aspoň dobře placená, místa. Běželo to jako na drátkách. Centrálního bankéře, který držel kyperské banky aspoň trochu na uzdě, vyměnit nemohl až do roku 2012, kdy guvernérovi končilo období výkonu funkce. Guvernér např. důrazně varoval kyperské banky před nákupem řeckých dluhopisů (jejich vedení, prolezlá Christofiasovými lidmi, reagovala, zaštítěná prezidentem, že centrální bance není nic do toho, do čeho investují). Na guvernérova varování o tom, že se bankovní sektor začíná vymykat z regulí, nereagoval. Jakmile přišla doba jmenovat nového guvernéra, okamžitě tam nasadil svého člověka.

V roce 2010 se Řecko dostalo na pokraj bankrotu. Kyperská ekonomika, navázaná na řeckou ve větším rozsahu než jakákoli jiná, tím musela být zákonitě zasažena. Bylo jasné, že dříve či později krize zasáhne Kypr, pokud se nezačnou zásadně omezovat státní výdaje. Neudělalo se samozřejmě nic – Kypr je na tom dobře, nás se to netýká, jak jinak. Pěkně to vystihla Mayda v předchozí diskusi:

87: „IMHO lidi jsou fakt všude stejní, a na mamuta se nejde, dokud se může ležet s plným břichem na kožešinách a maximálně si navzájem vybírat blešky…“

Následující část můžete přeskočit – i bez popsaných událostí by Kypr dopadl stejně. Pro pochopení událostí na Kypru je to ale poměrně důležité.

V roce 2009 zadrželi Kypřané na pokyn OSN ruskou loď Manchegorsk, plující pod kyperskou vlajkou, která vezla z Iráku do Sýrie náklad zbraní a výbušnin (hlavně střelného prachu). Náklad zabavit museli, tak ho na přímý příkaz prezidenta převezli na vojenskou základnu, všech 98 obrovských kontejnerů uložili doslova na jednu hromadu a to tak, aby se kontejnery nedaly otevřít a nechali je bez jakékoli ochrany pod pražícím sluncem, v místě, kde se teploty v létě pohybují nad 40 ve stínu. Vojáci dost protestovali, leč jedinou odpovědí bylo, že je to příkaz a ať se ke kontejnerům vůbec nepřibližují. A že jde jen o dočasné uložení, než se rozhodne, co s tím. Inu, s dočasností máme své zkušenosti, že.

Během následujících měsíců protestovala proti takovému způsobu uložení spousta odborníků a vojenských důstojníků, i s odkazy na předpisy, podle kterých takové kontejnery musejí být umístěny každý zvlášť, daleko od sebe a chráněny proti vysokým teplotám. Několik zemí – USA, Francie a další – nabízeli, že náklad zdarma zlikvidují. Leč prezident na tyto návrhy prostě nereagoval. Důvodem bylo to, že jeho úmyslem bylo předat náklad Sýrii – což se zatím nejevilo možné. Vojáci, hlavně velitel základny, dostávali prostřednictvím ministra zahraničí stále stejnou odpověď: „Je to věc politického rozhodnutí, na kontejnery nesahejte“.

Když jeden z kontejnerů v červenci 2011 začal hořet a cosi z něj unikat, a nátlak na to, aby se zlikvidovaly, rostl, vláda ustavila komisi a poslala vzorek nákladu do laboratoří v Řecku, aby jako jim řekli, co s tím. Proč do Řecka, když laboratoř na Kypru by jim to zjistila hned, to je jasné – odklad nutnosti řešit.

Týden nato to vybuchlo. Nejdřív požár – velitel měl aspoň tolik rozumu, že nařídil evakuovat základnu, nicméně s několika dobrovolníky se to pokoušel uhasit. Přijeli také hasiči, kterým nikdo neřekl, co že to vlastně hoří – u hasičů věděl o tom, co je obsahem, pouze nejvyšší velitel. Když to bouchlo, všech 13 vojáků a záchranářů to zabilo. Dalším tragickým následkem byla doslova demolice vedle stojící elektrárny – největší, nejnovější a nejmodernější na Kypru. Zajišťovala přes 60 % elektrické energie pro celou zemi. Výbušniny byly totiž uskladněny ve vzdálenosti 250 m od elektrárny.

Výbuch zradikalizoval občany, kterým konečně došlo, co si zvolili za prezidenta. Mohutné demonstrace za jeho odstoupení vedly k tomu, že jmenoval nezávislého vyšetřovatele s neomezenou pravomocí vyšetřovat každého a s tím, že bude respektovat výsledky vyšetřování a pokud bude označen za jednoho z viníků, odstoupí. Proč si vybral zrovna Polise Polivia, skutečně nesmírně schopného právníka, ví bůh. Ten jednal rychle, rázně a důkladně. Odevzdal mnohasetstránkovou zprávu s označením všech viníků s tím, že hlavním je prezident. Ten reagoval, jak se od bolševika dá očekávat. Prohlásil, že vyšetřovatel překročil své pravomoci a samozřejmě neodstoupil.

Další viníci – ministři obrany a zahraničí, velitel hasičů a další momentálně stojí před trestním tribunálem. Prezident má imunitu – tedy měl, dokud byl prezident.

Tahle událost změnila přístup obyvatel k prezidentovi, jeho komunistické straně (AKEL) i vládě jako takové. Prezident se stal pro případné druhé období nevolitelným. Důsledkem toho bylo, že už neměl co ztratit. Začaly výměny na důležitých postech v daleko větší míře, banky odepisovaly dluhy firmám, spojeným s Akelem, vymýšlel nové funkce. Přes protesty parlamentu vytvořil organizaci pro nakládání s plynem, který byl objeven ve velkém množství v kyperských vodách a obsadil ji svými lidmi.

Výpadek elektrárny prudce zvýšil náklady firmám i občanům, zadlužil dále stát, který musel jednak nakoupit obrovské generátory, jednak velkou část škod zaplatit ze svého. Pojišťovna byla rozhodnuta se se státem jakožto viníkem soudit, takže se raději dohodl na mimosoudním vyrovnání. Stát začal mít nedostatek peněz. Christofias vyjednal půjčku 2,5 mld. z Ruska. Koupil si tím čas. Nepoužil ji ovšem na nějaké potřebné reformy, restrukturalizace nebo něco podobného – použil ji na plýtvání na státní úředníky, takže tím jen zvýšil celkové zadlužení.

Pokračování hlavní části

V únoru 2012 přišlo „oholení“ řeckých dluhopisů. Původně to mělo být 25 %. To bylo odloženo (zlé jazyky tvrdí, že kvůli tomu, že Francie se ještě nestačila těch dluhopisů zbavit). Pak se dohodlo 80 %. Kyperský prezident musel vědět, že to Kypr těžce zasáhne, nicméně neudělal nic a s oholením souhlasil hned, přímo na jednání, kde to bylo navrženo. Nezasadil se ani o to, aby finanční pomoc ze záchranného fondu dostaly nejen řecké banky, ale také pobočky kyperských bank v Řecku (20 % bankovního sektoru v Řecku). Kyperské banky se ocitly na pokraji krachu.

Samozřejmě, mohly si za to samy. V době, kdy všichni řecké dluhopisy prodávali, dvě největší kyperské banky – Laiki a Bank of Cyprus (BoC), je kupovaly. Laiki s XY, řeckým kámošem vedení Akelu na místě šéfa, speciálně. Dnes se vyšetřuje, jestli to byl úmysl nebo byli jen blbí. Podle mě – to je skutečně můj soukromý názor – věděli moc dobře co dělají, nezáleželo jim ani na Kypru, ani na bance, prostě za to dostali zaplaceno. Teď se věc vyšetřuje – nu, z bank zmizela spousta dokumentů, chybí celé měsíce e-mailů – bankéři za to určitě nemůžou, mysleli si, že to bude dobrý obchod – znáte to. Je tu ještě jedna věc – vedení bank krátce před tím informovalo parlament, že mají řeckých dluhopisů jen malé množství – začali je nakupovat den po tomto prohlášení.

Ministr financí ještě dokázal vyjednat s ECB a dalšímu subjekty poměrně rozumný plán záchrany, prezident Christofias ho ale smetl ze stolu.

Kypr se u ratingových agentur sesunul do kategorie „junk“, čímž ztratil nárok na financování z evropské centrální banky (ECB) a musel v červnu 2012 požádat o finanční pomoc. Laiki byla znárodněna, stát a ECB do ní začali pumpovat peníze. Teď přišla hvězdná hodina centrálního bankéře Panicose Dimitriada.

Ačkoli věděl, že Laiki se zachránit nedá, přeposlal do ní postupně 9 mld. z půjčky od ECB. (Ta správně neměla dovolit, aby se do Laiki dostalo byť jedno euro – v pravidlech je, že se krachujícím bankám půjčovat nesmí. Dnes se o důvody, proč to ECB udělala, zajímají poslanci EP, nicméně si myslím, že skutečné důvody najevo nikdy nevyjdou.) Proč to udělal guvernér se ovšem ví, on se tím ani netajil: „Protože si prezident nepřál, aby banka krachla v době jeho vlády. Bylo nutné ji udržet v chodu až do voleb.“ Devět miliard je víc než polovina kyperského rozpočtu.

Aby vyvolal dojem, že něco dělá, objednal u renomované firmy audit – nikoli ovšem Laiki, ale BoC, která na tom nebyla zdaleka tak špatně. Ve smlouvě je výslovně uvedeno, že Laiki se vyšetřování netýká, což firma sama ve zprávě označuje za podivné. Guvernér Panicos ve funkci sedí dál, překáží současné vládě jak může, nedělá co je potřeba. A, samozřejmě, „nevidí důvod k odstoupení“, jak jinak. ECB ho drží – velmi hbitě poslala vládě dopis, že centrální bankéř je odvolatelný jen se souhlasem ECB.

Po žádosti o pomoc ze záchranného fondu eurozóny přijela velmi rychle tzv. Trojka – skupina odborníků z ECB, MMF a EK. Během krátké doby vypracovala návrh nutných změn, které musí Kypr provést, aby mohl získat finanční pomoc. Tento první návrh byl velmi rozumný. Omezení státní správy, snížení jejich platů a důchodů o nepříliš vysokou část (tuším, že to bylo od 1 % do 12 % u nejvyšších platů), zrušení automatické valorizace jejich mezd a důchodů, další bonusy zrušit nebo snížit, zavést pro úředníky povinnost platit důchodové a zdravotní pojistné. Dále privatizace polostátních organizací – (kyperský Telecom, ČEZ, aerolinky). Výši půjčky Trojka stanovila na 17 mld. Stačilo podepsat, dodržet a Kypr pravděpodobně (není to jisté) nemusel zbankrotovat. Prezident byl jedinou osobou oprávněnou to podepsat. Neudělal nic. Míním to doslova – nevyjádřil se k tomu, nepočítáme-li za vyjádření výroky ve stylu: Trojka jsou vyděrači, kapitalističtí vydřiduši apod. Jezdil po světě, doma se příliš neukazoval a na výzvy k činům nereagoval. Mezitím se Kypr dostával do stále větších potíží, jak vnitřních, tak v rámci eurozóny. Prezident nakonec prohlásil, že nikdy nebude souhlasit s privatizací polostátních organizací ani se zrušením automatického navyšování mezd ve státní správě. Takže kyperská strana vypracovala protinávrh a doručila ho Trojce – na začátku podzimu. Trojka mírně ustoupila – sporné body se ocitly v části, která mluví o tom, co může Trojka požadovat, pokud přijatá opatření nebudou stačit. Neboli vlk se nažral a koza zůstala celá. Prezident prohlašoval, že jeho tvrdý postoj ochránil zájmy pracujících a udržel pro ně navyšování mezd i třináctý a čtrnáctý plat. Že na Kypru jsou i jiní pracující než ti ve státní správě, ho evidentně nikdy nezajímalo.

Nicméně nepodepsal, snažil se získat čas, aby se podpis memoranda odložil do doby po volbách- Teprve když mu ministr financí v říjnu zavolal přímo na jednání v Bruselu a oznámil mu, že buď okamžitě podepíše nebo Kypr vyhlásí bankrot, podepsal.

Problém byl v tom, že bylo pozdě…

Včelka

Kypr v roce 2007 vypadal jako ráj, byť mimo zavlažované oblasti poněkud vysušený. (Kypr je závislý na zimních deštích, které naplní nádrže. Pokud prší málo, je zle.) Lidé pohodoví, dobře placení, žádní chudí, žebráci, bezdomovci. Pokud se někdo dostal do situace, kdy by mu hrozila chudoba, vyřešila to obvykle tradičně soudržná širší rodina, ale i spousta možných i nemožných sociálních dávek, které mohl dostat od státu či místních úřadů. Když před asi dvěma lety vláda nabídla jakýsi mimořádný příspěvek, tuším, že na Velikonoce, chudým, přičemž bylo požadováno, aby o něj přišli v přesně určeném termínu na příslušné úřady požádat osobně, stálo ve frontách asi dvacet tisíc lidí, z toho bylo asi tak 20 (dvacet osob, ne dvacet procent) – Kypřanů.

80 % lidí bydlelo ve vlastním domě (žádné maličké chaloupky), 80 % mladých studovalo na vysoké škole, velká část v zahraničí, zejména v Anglii a Řecku, vydatně podporovaná jak rodiči, tak plošným příspěvkem od státu. Nezaměstnanost asi 3 %, čili lidé, kteří vlastně pracovat nechtěli a zbytek rezidenti z jiných zemí. Stát hospodařil s přebytkem kolem tří procent. Přijetí eura nezpůsobilo ani nejmenší problém – přešlo se na něj plynule, bez jakýchkoli otřesů, zdražování apod. Velké množství soukromých škol a zdravotnických zařízení, ačkoli na Kypru nedostávají od státu žádné dotace.

Dnes jsou ve všech městech tzv. Community Markets, ve kterých se chudým vydávají trvanlivé potraviny, aby se rodiny zachránily před hladem. V době, kdy vznikaly první, zásobovaly pár desítek lidí, Dnes jsou to desetitisíce – většina z nich jsou Kypřané. Stojí ve frontách na jídlo a základní životní potřeby. Ti, kdo na tom ještě nejsou tak špatně, do těchto míst přinášejí potraviny. Další pořádají akce, na kterých se jídlo vybírá. Spousta domácností má vypnutou elektřinu – nemají na zaplacení. Nezaměstnanost je 15 % a stále se zvyšuje. Týdně zanikají desítky, možná stovky malých firem. Výlohy obchodů jsou stále častěji zalepené a ozdobené nápisem K pronájmu. Makarios Street, hlavní obchodní třída v Nikósii, je mrtvá – polovina obchodů už skončila, druhá se k tomu chystá. Rodiče stahují studenty ze zahraničních univerzit a ze soukromých základních a středních škol, protože je nemohou finančně podporovat. Výstavba domů se prakticky zastavila. Mladí absolventi jsou bez šance na práci. Státní nemocnice mají neuvěřitelné čekací lhůty a u doktora se čeká hodiny, navzdory tomu, že péče je mizerná. Soukromé až na výjimky zejí prázdnotou. Na letošní Velikonoce, nejdůležitější kyperský svátek, žádný příspěvek nebyl – jen potraviny od charity. A to je teprve začátek.

Co se stalo, jak k něčemu takovému mohlo vůbec dojít? Já osobně vidím tři hlavní příčiny. O první z nich je tento článek.

Výsledky průzkumu veřejného mínění na Kypru v  roce 2012: Drtivá většina kyperských studentů si přeje stát se státními úředníky.

Když jsme se před více než šesti lety přistěhovali na Kypr, byla mi spousta věcí nepochopitelných. Např. proč žádná státem vlastněná organizace nemá otevřeno déle než do půl třetí, a to nikdy, takže chcete-li poslat či si vyzvednout balíček, musíte si vzít v práci volno, proč se nejvíc operací ve státních nemocnicích provádí o víkendu, proč je čekací listina uchazečů o práci učitele tak dlouhá, že nově zapsaný uchazeč má šanci začít učit nejdřív tak za 10 let atd.

Státní úředníci, celý státem placený sektor (zdravotnictví, školství atd.) plus zaměstnanci státem vlastněných organizací (jako kyperský ČEZ, Telecom a tak) jsou totiž privilegovaná vrstva, a to tak, jak se nám, nadávajícím na přebujelý český státní aparát, ani nezdá. Platový průměr více než dvojnásobek soukromého, důchody čtyřnásobné, zdravotní ani sociální (důchodové) pojištění neplatí vůbec, zdravotní péče včetně nadstandardní zdarma (na Kypru se platí poměrně vysoké poplatky, s ročním limitem, krom státních úředníků mají na péči zdarma nárok ještě lidé s příjmem pod určitou hranici). Pracovní doba 7 hodin, přesčasy placené trojnásobkem, důchody vypočítávané pouze z posledního platu, čili téměř každému byl krátce před důchodem razantně zvýšen plat. Vysocí úředníci důchod za každou z těch vysokých funkcí – stačilo tedy vysokého úředníka na pár měsíců jednou nebo dvakrát přesunout na jinou židli a měl nárok na dva nebo tři důchody. K tomu spousta nedaněných náhrad za naprosto cokoli – např. archiváři dostávají příplatek za přenášení šanonů.

Když byly některé z těchto výhod rušeny, demonstrovali policajti kvůli tomu, že jim sebrali příspěvek na ošacení. Na můj udivený dotaz, jestli stát po nich opravdu chce, aby si platili uniformy, se mi dostalo útrpného pohledu a vysvětlení, že jde o příspěvek na civilní ošacení.

Další věci, třeba zákonem stanovené zvyšování platů minimálně o inflaci (dvakrát ročně), třináctý a čtrnáctý plat, obrovské částky (nedaněné) při odchodu do důchodu a spousta dalších věcí, které už si ani nepamatuju. Samozřejmě definitiva.

Mohutné odbory státních zaměstnanců jsou téměř tak mocné jako vláda. Ve státním sektoru pracuje přibližně 20 % práceschopného obyvatelstva. Dostat práci ve státní správě jde výhradně a pouze prostřednictvím příbuzných a známých – kdo má mocnější, místo dostane. U vysokých funkcí to asi nikoho nepřekvapí, koneckonců to v Česku i leckde jinde není jiné, nicméně tady to platí i pro běžné úředníky a nejsem si jistá, jestli ne třeba i pro vrátné a uklízečky. Tyhle práce na Kypru absolutně všude vykonávají cizinci, Kypřan by se takové práce ani nedotkl, jedinou výjimkou je právě státní správa.

Plýtvání se netýká jen prebend státních úředníků, tady jsou příspěvky, nad kterými zůstává rozum stát – na topení, pokud bydlíte na horách (nikoli na chlazení, když bydlíte tam, kde je vedro). Pro matky početných rodin do smrti – tedy nikoli jen v době, kdy jsou děti malé, ale i když už dávno vydělávají. Na elektřinu pro turecké Kypřany a uprchlíky ze severní části Kypru (po turecké invazi v roce 1974). Všem potomkům uprchlých otců desetitisícové (v eurech) příspěvky na výstavbu domů. (Matek ne a neptejte se mě proč. Když to začalo být neúnosné z důvodu diskriminace, tak ty matky dodatečně přibrali, to bylo tuším loni, a jejich potomkům je začali vyplácet taky). Dlužno podotknout, že se peníze vyplácely, ač bylo téměř 40 let po invazi a potomci se na severu ani nenarodili (přímí uprchlíci příspěvky dostali už mnohem dříve). Dávky všem studentům bez ohledu na to, jestli bydlí doma u rodičů a školu mají za rohem a zdarma, nebo studují v zahraničí a platí školné. Dávky absolutně na kdeco, ale nikdy nějak rozumně cílené. Příjmy se nezjišťovaly – prostě buď jsi uprchlík, student, bydlíš na horách – pak máš nárok. Máš čtyři děti – máš nárok, máš míň – nemáš nárok. Tenhle přístup byl prakticky u všech sociálních dávek snad s výjimkou té zdravotní péče.

Taková byla situace před šesti lety, nicméně Kypr to zvládal celkem snadno. Samozřejmě, nemohlo to trvat věčně, stačilo si spočítat jenom jak budou narůstat výdaje na státní důchody. To ale nikdo neřešil, na tomhle se podílely více či méně všechny předchozí vlády.

Pak si Kypřané svobodně a demokraticky zvolili prezidentem komunistu Christofiase. Co se dělo potom, bude tématem druhé části.

Rozhovor s Pavlem Kohoutem  (uveřejněný s jeho souhlasem)

Jak v historii vypadala první doložená daň? Existují i informace o tom, jak se vypočítávala a v jaké podobě se daně odváděly?

Jistě. První daň v historii vypadala tak, že ozbrojenci obklíčili vesnici a pobrali tam všechno, co se dalo: obilí, dobytek, otroky. Švédsky se daň řekne „skatt“, což je slovo indoevropského původu příbuzné s českým slovem „skot“. To dává představu, co bylo hlavním předmětem výběru daní.

Daně ve středověku vybírali pachtýři s licencí od krále. Proč se vlastně od tohoto systému upustilo? Nebyl z hlediska nákladů efektivnější?

Neupustilo se od něho tak docela. Máme přece soukromé exekutory. Rubem tohoto systému je, že soukromý sektor, který je efektivnější, je někdy efektivní až příliš. V humorné nadsázce je zobrazen ve filmu Pošetilost mocných, kde Louis de Funès hraje až příliš agilního výběrčího, který ovšem až příliš myslí na vlastní kapsu.

Méně humorný je román Žid Süss od Liona Feuchtwangera, už jen proto, že je založen na historické předloze – tou byl finančník jménem Joseph Süß Oppenheimer. Příběh byl později zneužit nacistickou propagandou. Historický fakt, že v některých evropských zemích vykonávali činnost výběrčích daní Židé, byl jedním z kořenů antisemitismu.

Daň uvalená na dovoz čaje a dalšího zboží byla například rozbuškou pro americkou válku o nezávislost. Existují i další příklady, kdy zavedení nějaké daně měla tak dalekosáhlé důsledky?

Ve skutečnosti Bostonská čajová party – naházení beden s čajem do moře v roce 1773 – nebyla protestem proti výši daní, ale proti tomu, že daň byla schválena britským parlamentem. Šlo o porušení zásady „žádné zdanění bez zastoupení“, o kterou tehdy Američané usilovali.

Neméně významnou roli daně sehrály ve francouzské revoluci. Daňový systém francouzské monarchie v pozdní fázi její existence byl učebnicově chybný. Byl především složitý. Existovala vnitřní cla, která škodí rozvoji obchodu a proto se dnes již nepoužívají. Rolníci – většina populace – platili církevní desátek (tithe), dále daň z pozemků (taille), 5% daň z majetku (vingtième), daň z počtu rodinných příslušníků (capitation), daň jako náhradu za robotu (corvée) a daň z roční produkce (champart).

K tomu je třeba ještě připočíst nájemné za půdu (cens) a poplatky za použití vrchnostenských mlýnů, vinných lisů, pekáren a podobných zařízení (banalités). Nejvíce nenáviděná však byla daň ze soli (gabelle).

Přidejme k tomu fakt, že církev neplatila žádné daně a šlechta měla většinou dávno koupené privilegium neplatit daně. Kdybyste byli v kůži francouzského rolníka v roce 1789, neměli byste také chuť svrhnout monarchii?

Které daně se drží nejdéle a které naopak rychle zanikly?

Některé daně měly poměrně krátkého trvání, například anglická daň z počtu oken nebo německá daň z komínů. Velmi krátký život měl návrh na daň z hlavy, který předložila Margaret Thatcherová v závěru své kariéry předsedkyně vlády. Byl to extrémně neoblíbený návrh – všechny daně, které mají charakter plošných poplatků ve stejné výši pro všechny, jsou vnímány jako nespravedlivé a proto nepopulární.

Evergreenem je daň z nemovitostí, neboť vybírat poplatek z budov a pozemků je organizačně jednodušší než DPH nebo daně z příjmů.

Americká vláda kdysi požádaly ekonomy o radu, jak zefektivnit výběr daně z příjmu. Přišli s konceptem, kdy se daň neplatila na konci roku, ale průběžně jako zálohy po 12 měsíců, což lidi mnohem méně pálilo. Jaké další triky vlády ve vybírání daní vymyslely?

Ve skutečnosti to byl Beardsley Ruml, guvernér Federální rezervní banky v Novém Yorku a bývalý finanční ředitel obchodního domu Macy’s. Věděl, že lidé mají menší problém, když velké položky platí postupně, formou splátek. Tak vznikl dodnes používaný systém zálohových plateb daně z příjmu. Zde je vidět, jak důležitá je pro státního úředníka praxe ze skutečného obchodu.

A došlo tedy k tomu, že se výběr zlepšil, respektive ubylo daňových úniků?

Daň z příjmu bývala dříve jen daní pro bohaté. Aby bylo možno financovat válečnou ekonomiku, stala se z ní daň pokrývající střední třídu. Z „class tax“ se stala „mass tax“. Zatímco v roce 1942 federální rozpočet vybral na dani z osobních příjmů 4,9 miliardy dolarů, podle nového daňového zákona se v roce 1943 vybralo 16,7 miliardy dolarů.

Po válce se daně už nikdy nevrátily na původní úroveň. Pro zajímavost, v roce 2012 se vybralo 1475,8 miliardy dolarů. (Údaje poskytlo americké ministerstvo obchodu.)

Lze odhadnout, zda lidé dnes odvádějí větší daně než v minulosti, případně poměr, kolik peněz odvedou a jaké služby za ně od státu dostanou?

Dnešní objemy vybraných daní jsou nesrovnatelně vyšší, než bývalo běžné v historii. Tak například kolem roku 1870 Rakousko utrácelo 10,5 procenta HDP, uvádějí Vito Tanzi a Ludger Schuknecht ve své práci Public Spending in the 20th Century (Cambridge University Press, 2000). Výdajům odpovídal i objem vybraných daní. V roce 1913 veřejné výdaje vzrostly na 17 % HDP, což bylo mírně nad průměrem vyspělých zemí té doby. V roce 1920 výdaje v Rakousku poklesly na 14,7 % HDP – obdobný poměr patrně platil i pro tehdejší Československo.

V roce 1937 Rakousko vydávalo 20,6 % HDP. Rekord tehdy patřil Německu, které se připravovalo na válku a utratilo tehdy 34,1 % HDP. Světový průměr činil 23,8 % HDP.

Po druhé světové válce již výdaje (a daně) víceméně jen rostly. Průměr vyspělých zemí činil 28 procent HDP v roce 1960; 41,9 % HDP v roce 1980; 43 % HDP v roce 1990 a zhruba polovinu HDP v současnosti. Pouze občas, jen někde a vždy jen v nevelké míře se podaří výdaje ztlumit. Pokud jde o služby, čtenář sám nechť si udělá obraz.

Úryvek z rozhovoru pro Lidové noviny. Otázky kladl Ondřej Linc.