aneb: to by se v Německu stát nemohlo.

Skandál s koninou místo hovězího se neustále rozšiřuje. Dnes se zdá, že zdroj byl v Polsku – už je známo asi osm firem ve třech vojvodstvích odkud ta konina šla.A něco bude mít zřejmě původ i ve Švédsku, protože tam proti evidenci (živí, poražení, exportovaní…/evidovaní) chybí a je nedohledatelných asi 5000 koní.

V Německu běží a utěšeně roste skandál s „biovejci“ – kdy vejce z klecového chovu byla prodávana ne jen jako od Legehennen (slepice ve výběhu) ale rovnou jako bio. Myšlenku, že kdyby EU nevydávala předpisy jaké vydává, tak by se to stát nemohlo, se ani neodvažuji vyslovit.

No a před pár dny propukl  v DE další skandál se zkrmováním plesnivé kukuřice. Sedláci dostali ve směsích ke zkrmení 10 000 tun kukuřice, která měla více než desetinásobný obsah aflatoxinů ( slušné jedy) než je povoleno. Dalších 10 000 tun bylo zadrženo u výrobce krmiv a dalších 26 000 tun ve velkoskladu… (soudím, že někde v přístavu). Objevil to náhodou nějaký sedlák v nadojeném mléce. Takže jezte německé jogurty, jsou zdravé… 😀

Proč to píši?
Viděl jsem včera v německých zprávách velice rozhořčenou, zelenou ( i když rozhořčením byla spíše rudá) Renate Künast  (Bündnis 90/Die Grünen)  vykřikovat, že takhle už to dál nejde, že je potřeba změnit a podstatně zpřísnit kontrolní systém, protože SPOTŘEBITEL MÁ PRÁVO NA PŘÍSNOU KONTROLU!!
No a to mě docela zaujalo a myslím, že kdyby řekla: spotřebitel má za své peníze  právo na zdravé a bezpečné potraviny, ani bych hlavu k té televizi neotočil…

Takže si pište k lidským právům další…
SPOTŘEBITEL MÁ PRÁVO NA PŘÍSNOU KONTROLU!!
a budou se přísně kontrolovat i spotřebitelé, zda svítí správnými žárovkami, zda nepoužívají Chanel No.5 , protože ten také obsahuje v EU zakázané karcinogenní a jedovaté látky, atd…, atd…

Pavel Hasenkopf

Není pravda, že předseda vlády v Bavorsku pouze citoval z česko-německé deklarace.
O tom, co stávající předseda vlády skutečně řekl, a také o tom, co bohužel neřekl a říci měl (když už nemohl mlčet).

„… Žádný z vás nezadal k útoku jejich té nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září roku 1938 sousedního početně velkého národa…

Ale nejen to. Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet.

Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní. Neboť na válku z let 1938 – 1945 se nesmí nikdy zapomenout. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.

A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky, pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 – 1945 před očima to, co svět v jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren.

Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.

My, Češi a Slováci, máme na to plné právo…“

Nejdříve fakta.

Tvrdí se, že předseda vlády Nečas neřekl v Bavorsku nic nového, jen zopakoval to, co se píše už v česko-německé Deklaraci. Pokud by to byla pravda, bylo by to v naprostém pořádku.

Text premiérova projevu, připraveného v režii ministerstva zahraničních věcí, je zde. Má 2 554 slov.

Text česko-německé Deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji je zde. Má pouze 863 slov.

Něco tu zjevně nehraje.

S Deklarací má Nečasův projev společnou pouze tuto větu:

„Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.“

Tato věta, obsažená v 25. odstavci projevu, je převzata z bodu III. Deklarace.

Jen pro pořádek a pro spravedlnost je na místě citovat i Václava Havla: 23. prosince 1989 tehdy ještě pouze západoněmecký prezident Richard von Weizsäcker ve svém vánočním poselství citoval ze soukromého dopisu slova tehdy ještě pouhého kandidáta na československého prezidenta Václava Havla: „Za svou osobu odsuzuji – stejně jako řada mých přátel – poválečný odsun Němců. Vždycky jsem ho považoval za hluboce nemorální čin, který přivodil nejen Němcům, ale snad ještě ve větším měřítku Čechům samotným, jak morální, tak i materiální škody.“ Dlužno podotknout, že Občanské fórum se od Havla v tomto distancovalo a že samu myšlenku mu měl údajně vnuknout Karel Schwarzenberg.

A zde už je výtah z projevu Václava Havla předneseného 15. března 1990 při příležitosti státní návštěvy německého prezidenta v Praze (celý text zde):

„Shodujeme se na tom, že základním předpokladem skutečného přátelství našich národů je pravda. Jakkoli tvrdá, vždy však vyslovená. Náš host už za svůj národ řekl dost tvrdých pravd o utrpení, která světu celkově i nám speciálně způsobili mnozí Němci. Nebo přesněji: mnoho předků dnešních Němců. Dokázali jsme i my říct za naší stranu všechno, co bychom říct měli? Nejsem si tím jist. Šest let nacistického řádění stačilo například k tomu, abychom se nechali nakazit bacilem zla, udávali se navzájem za války i po ní, přijali najednou za svůj – ve spravedlivém i přehnaném rozhořčení – nemorální princip kolektivní viny. Místo abychom řádně soudili všechny, kdo zradili svůj stát, vyhnali jsme je ze země a potrestali tak trestem, který náš právní řád neznal. Nebyl to trest, ale pomsta. Navíc jsme je nevyhnali na základě prokázané individuální viny, ale prostě jako příslušníky určitého národa. A tak v domnění, že dáváme průchod historické spravedlnosti, jsme ublížili mnoha nevinným lidem, hlavně ženám a dětem. A jak to v historii bývá, neublížili jsme tím jen jim, ale ještě víc sami sobě: účtovali jsme s totalitou tak, že jsme její nákazu vpustili do vlastního konání a tím i do vlastní duše, což se nám krátce na to krutě vrátilo v podobě naší neschopnosti čelit nové a odjinud importované totalitě. Ba co víc: mnozí z nás jí aktivně pomáhali na svět. Ale ještě jinak se nám tehdejší rozhodnutí nevyplatilo: tím, že jsme náhle zdevastovali rozsáhlý kus své země, vpustili jsme bezděky plevel devastace do celé naší vlasti. Oběti, které si vyžádá náprava, budou tedy – mimo jiné – i daní za omyly a hříchy našich otců.
Historii zpět nevrátíme a tak mimo svobodného zkoumání pravdy můžeme udělat už jen jediné: vždy znovu přátelsky vítat ty, kdo se přijíždějí s mírem v duši poklonit hrobům svých předků nebo podívat, co zbylo po vesnicích, v nichž se narodili.
Vztah Německa k rodině evropských národů a vztah této rodiny k Německu je – už s ohledem na jeho velikost, sílu a centrální postavení – tradičně nejdůležitějším prvkem evropské stability.

Platí to i dnes: celá Evropa musí být vděčna Němcům, že začli bořit zeď, jež je rozděluje, protože tím začli bořit i zeď, která rozděluje Evropu. Přesto se mnoho Evropanů stále ještě bojí sjednoceného Německa.“

Předseda vlády v bavorském zemském sněmu řekl mimo jiné i takovéto „perly“:

„Do 19. století vešly Čechy a Bavorsko sice jako oddělené útvary, avšak společné hodnoty a identita byly nadále posilovány.“

„K podstatným změnám došlo po roce 1918, kdy byla v Bavorsku vyhlášena republika, která brzy čelila zásadním politickým a ekonomickým problémům a nakonec padla, spolu s celou Výmarskou republikou, za oběť nacismu. Byl také založen československý stát, který i přes své demokratické parlamentní uspořádání s sebou vzal do vínku národnostní napětí, které se nakonec stalo záminkou pro nacistickou agresi a rozbití československé státnosti.“

„Pro většinu Čechů toto rozbití dodnes symbolizuje právě město Mnichov, kde byla v září 1938 podepsána dohoda, která znamenala nejen pro nás nástup vlády teroru a násilí. Tento krok předznamenal na dlouhou dobu krizi společné identity založené na duchovní tradici a kulturní spřízněnosti.“.

„Naše identita v tomto prostoru nadále byla dominantně odvozována od etnického původu a jazyka, které se však stávaly nepřekonatelnou bariérou a nástrojem izolace.“

„Koncepce vlasti omezené jen na jeden, vlastní národ pak znamenala nejprve v roce 1938 ztrátu domovů pro mnoho Čechů a následně v roce 1945, po ukončení válečného běsnění, také pro téměř všechny naše německé spoluobčany.“

„Po válce byl příhraniční region na dlouhá desetiletí zcela vykořeněn, jeho identita byla ke škodě Čechů i Němců násilně změněna. České pohraničí převzal po válce stát a osídlil ho lidmi, kteří tam přicházeli v nejistotě, zda tam jednou nepřijde někdo místo nich. Pohraniční krajina ztratila paměť, zanikla kultura, mnohé architektonické památky byly zničeny. Města přišla o svůj pestrý, mnohonárodnostní a mnohojazyčný charakter. Nenávratně byla zdevastována průmyslová i zemědělská výroba. Lidé na české straně hranice nepociťovali touhu interpretovat dějiny jinak, než jim byly předkládány. Kdysi bohaté regiony se staly periferií, zdejší lidé byli komunistickou propagandou pravidelně strašeni západními revanšisty.“

„Do Bavorska přišly milióny našich bývalých německých spoluobčanů, kteří se významně zasloužili o jeho ekonomický rozkvět i vynikající životní úroveň, kterou má dnes.“

Jak něco takhle poníženého vůbec může jakýkoli český politik říct?

A proč vůbec? Havel se naomlouval víc, než je zdrávo, máme společnou Deklaraci, tak kde se pořád bere ta mánie některých českých politiků se Němcům omlouvat a za co vlastně?

Když už se předseda vlády cítil v Mnichově tak neodolatelnou potřebu vyjádřit se k minulosti, proč nepřipomněl třeba toto:

– že to byli Němci, kteří se nechali zblbnout Hitlerem, zvolili si ho do svého čela, šli za ním jak ovce a ve své většině dokázali sami sebe přesvědčit o tom, že Slované a Židé jsou jen nižší rasy, které je žádoucí eliminovat podobně, jako eliminujeme plevel,

– že Češi nikdy nechtěli Němce vyhladit ani je nikdy nepovažovali za podřadnou rasu,

– že Češi nikdy nechtěli rozbít německý stát a nepovažovali jeho území za svůl životní prostor,

– že odsun německého obyvatelstva je legitimním výsledkem II. světové války (čl. XII Závěrečného protokolu Postupimské konference),

– že český stát neaproboval vraždění Němců jako svou státní politiku, excesy při tzv. divokém odsunu byly dílem soukromých osob,

– že Německo nikdy neuznalo neplatnost mnichovské dohody od samého počátku,

– že Německo se nikdy nedistancovalo od požadavků Sudetoněmeckého landsmanšaftu?

Nečasova řeč bohužel není pouhým potvrzením česko-německé Deklarace, ale představuje celkem jasný posun: Předseda české vlády nelituje pouze toho, že „poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem“, ale lituje odsunu jako takového, mrzí ho, že tu Němci již nejsou a nevytvářejí spolu s námi „společnou identitu založenou na duchovní tradici a kulturní spřízněnosti“.

Já toho nelituji a za mne Petr Nečas nemluví. Nemám čeho litovat a nemám za co se Němcům omlouvat. A nestojím ani o žádné omluvy z německé strany: Nemohu přijmout omluvu prezidenta Gaucka, protože on osobně mně ani českému národu nijak neublížil a nemá se za co omlouvat. A nemohu přijmout omluvu německého státu ani nikoho, kdo se na zvěrstvech války osobně podílel. Některé věci nelze odpustit. Platí, co už přede mnou napsal Jan Petránek: „Německo, které vykoupalo Evropu a kus světa v krvi, se nemůže divit principu rozhoupaného kyvadla, který popsal už Allan Edgar Poe. To se nedá odpustit, to se dá jen překonat a počkat, až se nad tím zavře voda.“

Překonání česko-německého traumatu nepomůžeme neustálým kolotočem omluv a výčitek, to je jako sypat sůl do otevřených ran. Musí se to zahojit samo a to chce čas. Budeme-li to stále vytahovat, bude se to hojit o to hůř.

A proč že by měl Beneš dostat za odsun Nobelovu cenu míru?

Ze dvou důvodů.

Za prvé, protože těm odsunutým sudetským Němcům s největší pravděpodobností zachránil životy. Pokud by po válce zůstali, čekalo by je peklo (a Čechy taky). Jak to vypadá tam, kde se na jednom území sváří dva národy, to můžeme dodnes pozorovat v Izraeli a na územích nárokovaných Palestinou.

A za druhé, kdyby byl Nečas zticha a nedělal vše, co vidí na očích ministru zahraničí, nemusel bych dnes připomínat prezidenta Beneše a jeho slova v úvodu. Kdyby byla pravda, že jen citoval z česko-německé Deklarace, mohl bych si s čistým svědomím tento článek odpustit.

Celý text Nečasova projevu:
http://www.ods.cz/clanek/4068-projev-predsedy-vlady-pred-poslanci-bavorskeho-zemskeho-snemu#.US4hDDewNLj

Zuzana Chlumská

Tak my si nedáme pokoj!

My si chceme za každou cenu uříznout ostudu a nejdéle 7.března, v den končícího presidentského mandátu V.Klause mu oznámíme, že ho odvoláváme z funkce? Po 7.březnu už to jaksi nemá smysl…

 Samozřejmě ne my všichni, jen ti kdo na V.Klause podávají žalobu velezradu. Ovšem svět nezajímá ani soudce Kydalka, ani senátor Okamura – budeme to mít na triku všichni. A zajisté, že si svět vzpomene, jak jsme si shodili vládu M.Topolánka v době jejího předsedování Evropské Unii.

 „Podivný folklor panuje v té české kotlině“, řekne si svět a nutno přiznat, že zcela oprávněně.

Ne, že by se jinde neděly pitomosti, ale my na to jdem, kdo ví proč, vždycky s bubnem, aby se náhodou nepřehlédlo.

Zdá se, že Václav Klaus měl opět pravdu a trefil do černého, neboť vášně se vzduly do výšin nevídaných a plane svatý hněv, o jehož svatosti by se dalo s úspěchem pochybovat.

 Je skutečně možné, že amnestii, která je jedním z práv presidenta, označíme za velezradu?

Proč tedy amnestie nebyla už dříve zrušena a proč jsme mu toto právo poskytli?

Proč nebyl za amnestii obžalován i president Havel?

Inu nejspíš proto, že nejde o amnestii jako takovou, ale o to, že V.Klaus šlápl naší soudní moci na kuří oko. Neboť naši soudci považují za své svaté právo soudit někoho jak dlouho budou chtít. Třeba 15 let.

 Dalším zločinem V.Klause je prý nejmenování nových ústavních soudců během uplynulého roku. Zapomněl už senát na svou oblíbenou kratochvíli téměř každého presidentem navrženého kandidáta odmítnout?

 „Prezident republiky také po celou dobu trvání svého funkčního období do dne podání této ústavní žaloby nerozhodl o jmenování Petra Langera soudcem, i když mu to uložil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2007.“

Kdo snad zapomněl, o co šlo, tak např. zde: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/161730-pravnik-jehoz-klaus-nejmenoval-soudcem-u-us-zastani-nenasel/

 Mám tomu rozumět tak, že nejmenování pana Langera soudcem lze nazvat velezradou? Nebo jde o to nerespektování soudního rozhodnutí?

 Pak tu máme ovšem precedens! Roman Tykadlo-Smetana odmítl vykonat trest veřejně prospěšných prací za svůj tykadlový zločin a tedy nerespektoval soudní rozhodnutí, za což byl následně potrestán vězením. V mediích byl pan Smetana ovšem oslavován co novodobý Jánošík!

Tak co s tím? Jsme schopni opravdu vše dohnat ad absurdum?

Zuzana Chlumská

Poslanec Grebeníček vypláchl si ústa Janem Palachem a svým tvrzením doslova zneuctil jeho památku a to dokonce na půdě parlamentu. Bezprecedentní, odpudivé, špinavé, tak nějak, jak u bolševiků je odjakživa zvykem.

 Nepředpokládám ale, že tak učinil, aniž si byl vědom následků. Věděl, že to vyvolá vlnu rozhořčení. Rozhořčení tak velkého, že to ani předseda Filip nevyžehlí a že to na nějakou dobu, než lidé pozapomenou, opět odsune KSČM na pohodlnou niku v opozičních lavicích.

 A řekla bych, že to právě bylo cílem. Mohu se mýlit, samozřejmě, jenže…

 Mimořádná hanebnost špinavého útoku musí být naprosto jasná i Grebeníčkovi a sama o sobě vlastně neměla žádný konkrétní důvod, soudruh poslanec se tím ani nesnažil něčemu zabránit.

Jen tak si plivnul, dobře věda, že vyvolá zásadní vlnu odporu.

 Ovšem nic neděje se ve vzduchoprázdnu a ve vzrušené atmosféře presidentských voleb to zapůsobilo jako handgranát.

 Posledních pár dnů se hodně píše o tom, že Miloš Zeman jako president by měl být sjednotitelem levice podobně, jako Fico na Slovensku. A dokonce to došlo tak daleko, že předseda KSČM Filip se nechal slyšet, že to v žádném případě neplatí pro KSČM. Dokonce se tím vlastně vzdal výhody, kterou mu přinesla podpora M.Zemana ve volbách.

 Samozřejmě, nic se tak málo nehodí vedení KSČM, aby jim někdo přišel sjednocovat vlastní členy a nakonec je tedy vedl někam jinam, než KSČM potřebuje. Filipovo prohlášení pak nasvědčuje, že situace je považována za závažnou.

 Tak závažnou, že poslanci Grebeníčkovi to nestačí a pro jistotu ještě hodí granát.

A je naprosto jasné, že ani Zeman, ani jiný politik, pokud nemá sebevražedné sklony, nebude považovat jakoukoli spolupráci s nimi za únosnou. Natož, aby sjednocoval!

PS.
A poslechněte si k tomu s. Semelovou v PS ( v čase 11.50) http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/213411000100208/

Zuzana Chlumská

Opět se rozběsnila bouře kvůli přechylování. Myslím si o tom své, ale konec konců, nechť se každý jmenuje, jak chce. Proč by se slečna nemohla jmenovat Novák, když se ji to líbí.

Leč čeština žádá si skloňování a pokud tu deklinaci rovnou nezrušíme, měli bychom nejdřív vědět co s tím. Tedy s těmi sedmi pády? Podle vzoru kost, píseň nebo vzoru žena?

.

1. Novák
2. Půjdu tam bez Nováky…. nebo Nováki …?
3. Dám dárek Nováci/Nováce.
4. Vidím Novák/Nováku
5. Paní Nováci/Nováko!
6. Mluvím o Nováci/Nováce
7. Jdu tam s Nováci/Novákou

O množné číslo se raději ani nebudu pokoušet …. 😀

Vypadla na mne z netu paní Kadlec, skloňovat by se měla podle vzoru píseň:

1.Kadlec, 2.Kadlece, 2.Kadleci, 4.Kadlec, 5.Kadlec, 6.Kadleci, 7. Kadlecí

Nemám pocit, že by to bylo ono, tak zkusíme vzor žena:

1.Kadlec, 2.Kadlecu, 3.Kadlecu, 4.Kadlece, 5.Kadleco, 6. Kadlece, 7. Kadlecou.

Taky nic moc, spíš ještě horší

A což takhle kdyby i mně na stará kolena začal brát čert a já se rozhodla pro změnu. V mém případě jedná se vlastně o přídavné jméno.

1. Chlumský
2. Bez Chlumskyé je blbina, takže Chlumské.
3. Dtto
4. Chlumskyou – Chlumskou
5. Chlumský!
6. O Chlumskyé – Chlumské
7. S Chlumskyou – Chlumskou

No řekněte sami – stála by mě celá anabáze za to jen kvůli prvnímu pádu? No nestála!

A protože příjmení neoznačuje jen příslušnost ženy k muži, jak se některé dámy domnívají, ale hlavně příslušnost člena k rodině, týká se to i pánů u příjmení, která jsou vlastně přídavná jména přivlastňovací. Třeba takový pan Janků by se tedy měl vzbouřit, že on nechce přechylovat a tvrdit, že on není žádný Janků, nýbrž Janek …. No byl by, byl, ne, že ne … 😀

Cizí příjmení jsou nesklonná a i když to českému uchu zní cize, nějak to pobereme – Peak, Jacgues, Emmons …

U českých příjmení ta deklinace hrozí. Protože jazyk je komplexní systém a jeho gramatika by se měla dodržovat. Jinak můžeme vzít za vděk googlem …

Paní Novák bude chodit do město a v obchod v dlouhý ulice kupovat česká gramatika….

Pavel Hasenkopf

1. Smí prezident republiky odvolat premiéra?
2. Může prezident republiky odvolat premiéra?
3. Co by takové odvolání premiéra znamenalo?

Poučil mne nedávno kamarád, co je to „kurvítko“. Tak tedy kurvítko je nenápadná část stroje či zařízení, která se porouchá těsně po záruční době a jejíž oprava vyjde dráž, než koupit si úplně nový stroj či zařízení.

Není to přirovnání úplně bez chybičky, ale přivřeme-li oko, i v české Ústavě nalezene poměrně dost takových skrytých kurvítek.

Bronzovou medaili má u mne úřednická vláda. Přestože jsme měli už dvě, naše Ústava s ničím takovým vůbec nepočítá. Pojmovým znakem úřednické vlády totiž není, že ji tvoří místo politiků úředníci, ale že taková vláda vládne pouze s implicitní důvěrou parlamentu, dokud nepodá demisi, nebude odvolána anebo jí nebude explicitně vyslovena nedůvěra. Naše Ústava však nepočítá s tím, že by některá vláda vládla pouze s implicitní důvěrou, každá musí mít explicitní důvěru Sněmovny a proto se Fischerova či Tošovského vláda z hlediska Ústavy nijak nelišily od vlád Klausovy či Zemanovy. Nic moc, jen drobná chybka z neznalosti.

Stříbrnou medaili má premiér v naději, in spe. Takovým premiérem byl např. Jan Fischer v době, kdy byl již jmenovaným premiérem ještě bez ministrů vedle dosluhujícího premiéra Topolánka a jeho vlády v demisi. Tehdy jsmě měli zcela legálně dva premiéry současně, navzájem se respektující. Světový unikát, ale taky nic moc, žádná pořádná škoda tím nevznikla.

Nejpřísněji střeženým ústavněprávním kurvítkem je čl. 62 písm. a), tj. odvolání premiéra prezidentem. Zlatá medaile.

I. SMÍ PREZIDENT REPUBLIKY ODVOLAT PŘEDSEDU VLÁDY?

Ústava obsahuje celou řadu prezidentských pravomocí. Výkon většiny z nich něčím podmiňuje: např. kontrasignací premiéra, tím, že smí konat jen na něčí návrh, tím, že smí konat jen v nějaké Ústavou předepsané situaci, apod. Výkon ostatních pravomocí zůstává nelimitován a je plně na uvážení prezidenta republiky.

Soustřeďme se nyní jen na čl. 62 písm. a) cituji:

„Prezident republiky
a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,“.

V tomto ustanovení je skryto hned 8 prezidentských pravomocí:

– jmenování premiéra,
– přijetí demise premiéra,
– odvolání premiéra,
– jmenování jiného člena vlády,
– přijetí demise jiného člena vlády,
– odvolání jiného člena vlády,
– odvolání vlády,
– přijetí demise vlády.

(Povšimněme si, že zcela chybí jmenování vlády jako celku – ani nikde jinde Ústava nepředpokládá jmenování vlády jako celku).

Ten, kdo si dá tu práci a připíše si ke všem uvedeným 8 pravomocem i Ústavou předvídané podmínky jejich výkonu, zjistí, že odvolání premiéra ničím Ústava vůbec ničím nepodmiňuje. To může znamenat dvě věci: Buď se ústavodárce zbláznil, nebo ústavodárce dal prezidentu republiky do rukou právo odvolat premiéra kdykoli podle jeho volného uvážení. Striktně vzato tedy premiérovo bytí a nebytí závisí na volné úvaze prezidenta republiky. To je gramatický výklad.

Lze namítnout, že tak to tvůrci Ústavy jistě nemysleli, že to by byl skandál to takto vykládat.

Na to odpovím, že
a) je to problém tvůrců Ústavy, měli mít větší představivost, mírně řečeno, já musím vycházet z předpokladu, že ústavodárce vždy ví, co činí; a
b) si vůbec nejsem jist, zda opravdu jde o nedopatření, protože ten výklad plyne nejen z psaného textu Ústavy, ale má i svou hlubokou logiku.

Považte:

1) Nikdo nezpochybňuje, že premiéra vybírá prezident.

2) Nikdo nezpochybňuje, že premiér si vybírá své ministry – prezident je teoreticky může odmítnout, ale nemůže premiérovi žádného vnutit.

3) Nikdo nezpochybňuje, že vláda jako celek musí získat (a udržovat si) důvěru Sněmovny.

4) Nikdo nezpochybňuje, že premiér ministry i sesazuje. Logicky. „Pan premiér dává, pan premiér béře“ (Sir Humphrey Appleby).

A teď mi povězte, proč by logicky nemělo také platit, že:

5) Prezident smí odvolat premiéra. I pan prezident dává i béře, jen o úroveň výš. Proč by měl jen dávat? Kruh se uzavírá.

To je systematický výklad.

Prezident tedy smí odvolat předsedu vlády. Pokud mi tento závěr chce někdo vyvrátit, nechť tak učiní stejně systematicky, jako jsem k němu já dospěl. Proč by ta pravomoc v Ústavě jinak vůbec byla, čím a proč by byla limitována? Kde v Ústavě se o takových limitech píše?

To je právní úhel pohledu.

II. MŮŽE PREZIDENT ODVOLAT PŘEDSEDU VLÁDY?

To je zcela jiná otázka, reprezentující politický úhel pohledu.

To, že někdo něco smí, i když je to nakrásně prezident republiky, ještě neznamená, že také může.

Bezbřehá pravomoc prezidenta odvolat premiéra je ústavněprávní jaderná bomba a jaderné bomby se v běžných potyčkách nepoužívají.

Neumím si představit Parlamentem zvoleného prezidenta, jak jen tak pro nic za nic odvolává všemi milovaného premiéra těšícího se důvěře všemi respektované Sněmovny. Prezident, který by něco takového udělal, by byl pravděpodobně prohlášen za nesvéprávného.

Umím si ale představit prezidenta, jak odvolává premiéra, proti kterému demonstrují dvě třetiny národa.

A umím si i představit lidem čerstvě zvoleného prezidenta majícího pohodlný náskok před svým soupeřem, jak odvolává nepopulárního premiéra stojícího v čele vlády, které už dlouho jen málokdo dokáže přijít na jméno, a který se těší těsné důvěře Sněmovny, která disponuje jen čistě formální autoritou.

III. CO BY TAKOVÉ ODVOLÁNÍ PREMIÉRA ZNAMENALO?

Ponechám stranou politické reakce, ty by se mohly pohybovat, podle okolností, od frenetického nadšení davu až po absolutní zatracení prezidenta. Politika není můj obor.

Z právního hlediska by samozřejmě odvolaného premiéra musel bezprostředně nahradit někdo jiný. Ani vteřinu bez premiéra.

A dál už je to divočina i z právního úhlu pohledu: Lze totiž stejně kvalitně hájit názor, že odvolání premiéra by automaticky znamenalo pád celé jeho vlády (podle zásady „vláda stojí a padá s premiérem“), jako názor, že by šlo o pouhou personální výměnu samotného premiéra a na novém premiérovi by pak bylo, aby si případně nechal obměnit i ministry, uznal-li by to za vhodné. Nebudu unavovat detaily obou možných výkladů, jen načrtnu dvě politicky diametrálně odlišné, ale de iure totožné situace:

Situace první: premiér je vážně nemocen, např. po nehodě, zcela nezpůsobilý nejen dalšího výkonu funkce, ale i vlastní rezignace. Odvoláme jej tedy a vyměníme ho za jeho nejbližšího spolupracovníka, celá politická scéna souhlasí. Máme kvůli tomu nechat padnout celou vládu a nutit ji znovu žádat o důvěru, kvůli nemoci jediného člověka, když se jinak nic nemění? To by byla přeci hloupost, že ano …

Situace druhá: premiéra za stranu přátel psů nahradí premiér za stranu přátel koček. Následně si vymění všechny psí ministry za kočičí ministry. Totální politická změna kursu. Můžeme v této situaci nežádat nové hlasování o důvěře, byť vláda by to formálně byla stále ta samá, jen s úplně jinými lidmi? To by byla přeci hloupost, že ano …

A právě proto je tohle ustanovení tím největším ústavněprávním kurvítkem, právě proto je to neuralgický bod Ústavy, který má dvě stejně dobrá řešení, mezi kterými nelze bez použití tojho nejnižšího právního impresionismu, zakrývajícího účelový výklad, rozhodnout, které je lepší a v souladu s Ústavou a které ne (obě současně být v souladu s Ústavou nemohou). Proto jakémukoli prezidentu republiky doporučuji se odvolání premiéra vyhnout, jak to jen jde či půjde.

Doplnění:

Chtěl jsem tenhle „jaderný kód“ původně předat Zemanovi spolu se svou verzí amnestie a dalšími věcmi, ale pak na to téma ode mne chtěla vyjádření ČT, rozhovor jsem odmítl, jedině text, to se zas nehodilo jim, a co pak s tím textem? A poslední kapkou byl včera hysterický Nečas mluvící o ústavním puči – tohle, krucihimlhergotfix, říká člověk, který ještě před 14 dny říkal, že je povinen prezidentovi všechno podepsat? A usoudil jsem, že bude lépe, když o existenci téhle ústavněprávní jaderné zbraně budou všichni vědět. Pak bude i menší riziko, že někdy dojde na její použití.

Zuzana Chlumská

Vyhrát může jen ten, kdo se naučí i prohrávat.

 Pokud nepřipustíme, že chyba byla i v nás, těžko nás to přiměje k tomu, abychom zlepšili svůj výkon. Pokud budeme jen kňučet, že nám pánbůh nepřál, foukal protivítr, klouzalo to, soudce koukal jinam a protivník nehrál fér, skončíme jako doživotní outsideři.

 Ta kampaň byla více než hysterická. Spíš citová záležitost, než pragmatická volba hlavy státu. Navíc v systému, kde president může dění ovlivnit jen relativně málo. Kdy místo hesel „Udělám, Prosadím, Nepřipustím“, může ve skutečnosti vyslovit jen „Budu se snažit udělat, prosadit, nepřipustit.“

 Volíme všemocného „pana krále“, který určitě zařídí všechno, co si přejeme a chceme, aby počítal s tím, že mu nafackujem, když nebude po našem. Lapáme sliby, lapáme ideje, abychom v případě, že se nám přestane líbit, otočili na čtyráku a začali ječet, co si to dovoluje.

 Řádné volby jsou pro nás jen ty, ve kterých vyhraje náš kandidát. A když nevyhraje, uděláme na toho druhého dlouhý nos, sepíšeme petici, že ho neuznáváme a dokonce mu pohrozíme, že si nepověsíme na stěnu jeho portrét.

Čímž poněkud připomínáme zpovykaného spratka, co nedostal zmrzlinu a tak sebou praštil na podlahu, kope kolem sebe a vřeští.

Stará lidová zkušenost v takových případech doporučuje kýbl studené vody.

Chtěli jste přímou demokracii, chtěli jste nepolitickou politiku – dostalo se vám v míře vrchovaté možností ji využít! Adorovali jste o překot noblesu a hádali se, jak hokyně na trhu, prohlašovali jste, že váš kandidát spojí občany této země a sami jste dělali vše pro to, aby se rozdělila, požadujete úctu a odmítáte respektovat druhé.

Pokud neuznáme vítězství druhého, těžko můžeme v budoucnu požadovat, aby někdo uznal vítězství naše.

Matzurka

Asi všichni tušíte, že nejsou všichni biologové stejní, dokonce ani genetici. Někteří se zabývají rostlinstvem (botanikové), jiní zvířenou (zoologové), a i genetici si volí objekty svého zkoumání dosti často podle svých oblíbených rostlin či zvířat. Jsou to pak takoví hybridi (tedy ti kříženci zoolog x genetik či botanik x genetik), kteří jsou dnes vesměs označováni buď jako genetici evoluční (je-li jím bližší genetika) nebo molekulární ekologové (přeci jen je víc baví běhat v terénu a nahánět své budoucí vzorky). No, a jelikož občas není snadné rozhodnout, o jaký ulovený druh se jedná (popisem druhových rozdílů se zabývají taxonomové, to už je další sorta vědců, schopných si zapamatovat množství nezáživných informací zvící telefonního seznamu Mexico City), vydumali ti genetičtí koumáci tzv. DNA barcoding, neboli čárový kód na základě kousku DNA. Představit si to je poměrně jednoduché, řetízek DNA tvoří jen 4 různé báze ve specifickém pořadí, pro jednoduchost si je lze znázornit třeba barevnými korálky na šňůrce, přičemž je tam navlékáme ve zdánlivě náhodném pořadí (ve skutečnosti to pořadí určuje strukturu bílkovin). Pokud bychom to pak z obou stran zducli, tak to vytvoří barevný čárový kód, obdobný tomu černobílému na zboží v každém superhyper. Důležité na tom koumání bylo zjistit, který kousek kterého genu bude zrovna tak proměnlivý, aby se na jeho základě dalo určit, že zkoumaný objekt je třeba ježek východní a ne západní.

Tento rozlišovací kousek DNA, dále mu říkejme standardně „marker“, byl objeven celkem nedávno, v podstatě na přelomu tisíciletí. Předcházela tomu řada studií, které používaly řadu jiných markerů, a když už jich bylo opravdu, ale opravdu hodně, si pár lidí sedlo na zadek a začalo to množství informací třídit, až se jim vyloupl ten dnes používaný DNA barcoding.

Jednou z těch předcházejících studií byla i práce doktorů zoologie/genetiky Bakera a Palumbiho, kteří ve své době měli za cíl najít markery pro velryby. Jak je dobře známo, velryby jsou loveny a pojídány, ovšem je jich čím dál tím méně a mnohým druhům začíná hrozit vyhynutí (vlastně sežrání hladovým druhem Homo sapiens). Mezinárodní velrybářská komise proto požádala oba výše uvedené vědce, aby jim trochu pomohli, neb komisi se přeci jen zdály některé balíčky s masem na asijských trzích podezřelé. Oba kolegové projevili dobrodružného ducha, neboť aby neporušili zákon o zákazu vývozu masa z ohrožených druhů, odcestovali do Japonska s velkým kufrem, v němž bylo zapůjčené „cestovní“ laboratorní vybavení (firma věděla, jak se dělá marketing), a v hotelovém pokoji si udělali provizorní laboratoř. Pak se vypravili na nákupy, a donesli si celou škálu produktů označených „velryba“ od masa sušeného, soleného, marinovaného v sezamovém oleji či sójové omáčce, až po čerstvé řízky. Z tohoto materiálu extrahovali DNA, a pak připravili onen „marker“. Ten už se vyvážet může, takže přesnou sekvenci, tedy pořadí oněch barevných korálků, určily laboratoře na Novém Zélandu a v USA. Nooooo… konec si jistě domyslíte, ze 16ti vzorků jich bylo 5 z chráněných druhů, a další tři pocházely z delfínů a mořské želvy (což se sice asi lovit může, ale klamání zakazníků se přece nedělá). O něco později byla provedena podobná studie ve větším rozsahu, ta už zahrnovala i nákupy z Koreje, a z celkového počtu 954 vzorků jích bylo 773 opravdu z velryb (z toho zhruba 9% z chráněných druhů), zbytek opět z delfínů, želv, ale i ovcí a koňů. Ňam !

DNA Barcoding se tímto a dalšími případy stával stále více populárním, takže dnes existuje obrovská porovnávací databáze, používaná pro ledacos. Ovšem u zrodu tohoto projektu stál pro změnu zoolog/genetik kanadský, dr. Hebert. I jemu se podařil hezký kousek….

V r. 2007 si jedna paní v Chicagu koupila na asijském tržišti dvě mražené ryby („ďas mořský”), a uvařila z nich rodince dobrou polívčičku (příprava zahrnovala očištění, vykuchání a 7 hodin máčení ve studené vodě). Paní si dala pořádný nášup, manžel i dcerka si dali pár misek (dcerka spíš jen mističku), načež se rodičům udělalo velmi nedobře. Paní zvracející, s otupělostí a brněním v okolí úst, celkovou slabostí a bolestí na hrudníku přijali do nemocnice, manžel měl naštěstí příznaky slabší, takže byl ponechán v domácí léčbě, dcera byla bez příznaků. I začalo horečnaté hledání zdroje nemoci, takže byly zbytky kůže a vnitřnosti podrobeny chemické analýze; vyšetřování se zaměřovalo na tetrodotoxin, obávaný nervový jed. Samozřejmě že se do toho vložil federální zemědělský úřad, který má mimo jiné v popisu práce také dohlížet na kvalitu dovážených potravin. I strhla se mela převeliká, prací téměř detektivní byl zjištěn prodavač i další ochody, které obdržely stejnou či obdobnou zásilku s nevinným označením „ďas mořský, vykuchaný a bez hlav, vyprodukováno v Číně“. Kromě chemiků ty zmraženiny posuzovali i zoologové taxonomičtí, ale došlo i na dr. Heberta. Jemu byly zaslány rozvařené zbytky masa z oné polévky…. a mělo to dobrý konec, neboť i on na základě genetického markeru potvrdil podezření ostatních zúčastněných, že šlo o jedovaté čtverzubce, v Japonsku známé jako poněkud adrenalinová mlsota „fugu“. Paní se uzdravila po třech týdnech, manžel mnohem dříve, a dr. Hebert dnes stojí v čele nadnárodního konsorcia pro DNA Barcoding s cílem přidělit kódy všemu živému, co na této planetě pobíhá. Databáze je dnes obrovská, ale ukazuje se, že platí jen na živočichy, a ještě ne všechny. Ale nebojte se, pracuje se i na markerech pro další organismy, takže ve tmě tápat nebudeme.

A teď hezky do postýlek…. vlastně ne, pokud byste měli zájem nebo vás trápil nějaký prťavý živočich, kterého lze odchytit a v lihu zaslat k analýze, můžete se mi ozvat – tuhle identifikaci děláme s mými studenty v rámci výuky, a mnohdy je to rychlejší, než se dopídit specialisty taxonoma na tu či onu zvířecí skupinu (neboť na rozdíl od něho genetici neběhají v terénu mimo dosah signálu).

PS.

Oba uvedené případy jsou zdokumentované v odborných publikacích, pdf v AJ je volně k získání a mohu přeposlat.