Takže termín je rozhodnut :   30.9- 1.10.2017

A protože příroda je příroda, zákony jsou zákony (úprava zkoušek norování), ochrana lišek je důležitější než cokoliv jiného, takže je nikdo neloví a neredukuje stavy… a ony mají mladé a loví . 🙁
Takže letos bude prase zase vepřové, protože  mi liška zakousla a odtáhla ten chovný pár husí…
A housata jsou úzký profil obecně –  a housata husy české, bílé, zvláště…

Čas prchá jako mrcha, rok pomalu pryč, husy se začínají líhnout – možná už bude čas sundat zimní pneumatiky, ale nejsem si jist, zda to na tu chvilku stojí za to…

Takže se opět blíží „Setkání u vody“ a mám zásadní otázku:

první víkend v říjnu – tj. 30.9 – 1.10. ,

nebo netradičně až druhý, tj. 7. – 8.10. ???

Zatím byl v návrhu ten první víkend, ale ještě s tím lze pohnout.Tak pište, jak by vám to vyhovovalo, abyste mohli přijet všichni.
Variantu, že 30.9. začneme a 8.10. skončíme, ze zdravotních důvodů odmítám… 😉 😀

 Když vyšel Clavelův román Šogun, četli jsme ho se zatajeným dechem a začali horovat pro vše japonské. Většinou jsme skončili mrzačením stromů při výrobě tzv. Bonsají, poničenými klouby při pseudovýuce karate, pokusy o japonskou kuchyni a sněním o tom, jaké by to bylo, popíjet v románu tolikrát uvedené sake. Dlouho se to nepovedlo.

Většinou nám proto slovo sake dodnes evokuje vůni dálek či rozkvetlých sakur. V Japonsku sice znamená zmíněný výraz jakýkoliv alkoholický nápoj, ale přiznejme, správný japonský název nihonšu nebo také seišu už tak hezky zvláště v češtině nezní. Najít sake u nás je zatím vcelku vzácné, nicméně směrem na západ se stává, sice ne běžným, ale minimálně nikoliv neobvyklým nápojem. Je to logické. S oblibou sušibarů stoupá i obliba sake. O to více potěší, že i u nás jsme mohli tento japonský národní nápoj ochutnat na loňské říjnové prezentaci vína International Wine Show Prague  v hotelu Hilton, kde ho velice fundovaně představil Kenichi Ohashi, světový expert a nositel kvalifikace Mistr sake (Master of Sake). Také letos se mohli seznámit čeští zájemci, díky speciálnímu semináři organizace JETRO(japonská vládní agentura na podporu vzájemných obchodních a investičních vztahů mezi Japonskem a Českou republikou) nejen se sake, ale i doplňujícími japonskými pokrmy v působivých prostorách Laboratoria, aneb kuchařské škole v Krocínově ulici. Navíc vědomosti předávali sami majitelé, zástupci a přední činitelé několika známých japonských tradičních značek tohoto japonského alkoholického nápoje.

Není rýže jako rýže

V našem evropském prostoru jsme ochotní si připustit, že existuje mnoho odrůd vína. Málokdo si už domýšlí, že máme také mnoho kultivarů ječmene a chmelu. Nemusíme se tedy divit faktu, že i japonský výrobce sake velice zvažuje, jakou odrůdu rýže na svůj výrobek použije. Je to totiž tato obilnina, která dává konečnému výrobku tu správnou a jedinečnou chuť. Samozřejmě i cenu. Nejběžnější a v Japonsku nejrozšířenější rýže pro výrobu sake je odrůda Yamadanišiki, kterou zde pěstují na téměř 5 tisících hektarů. Hned za ním následuje kultivar Gohjakumangoku s výsevnou plochou zhruba 4 400 ha. Na třetím místě následuje už s velkou rezervou odrůda Mijamanišiki, kterou pěstují na 1400 ha. Následuje řada dalších speciálních druhů rýže, ale ty už zaujímají daleko menší agroprostor. Jejich agrotechnika je obtížnější, jsou citlivější na změnu teploty, mají menší výnos apod. Přesto je stále pěstují, protože chuť z nich vyrobeného sake je v teritoriu japonských ostrovů vyhledávaná a ceněná. Nejde jen o odrůdy, ale i o oblasti, kde se odrůdy rýže, vhodné na jeho výrobu, pěstují. Velice uznávaná je například oblast Nada u města Kobe, kde je krom vynikající vhodné rýže i kvalitní voda.

Spíše pivo než víno

O sake se často mluví jako o rýžovém vínu. Je to velmi hrubá informace. Jediné, co sake k tomuto pojmu přibližuje, je fakt, že se nadrcené bobule révy vinné, stejně jako unikátním způsobem kvašená rýže, lisují. A to je trochu málo. Japonský nápoj má daleko blíže k našemu pivu. Ale ani porovnání s pivem není úplně správné. Výrobci pěnivého moku musí nejdříve ze zrn ječmene či pšenice udělat slad, tedy nechat je naklíčit. Tím přemění škroby v obilnině na cukry, které vařením vyluhují, a výsledný produkt nechávají zkvasit. Japonci zvolili něco uprostřed.  Rýži nejdříve zbaví ektospermu, tedy obalové vrstvy zrna, tím, že ji obrousí. Někdy až o 77 %. Tento nejextrémnější případ reprezentuje například sake Dassai, které bylo součástí pražské degustace.

 Zůstává jen na škroby bohaté jádro. To Japonci následně spaří a posléze očkují rýží, ve které nejdříve pomnožili houbu Aspergillus oryzae (kódži). Houba vytváří enzym amylázu. Přidáním naočkované rýže začnou na škrobnatou hmotu působit enzymy. Ty škroby rozštěpí na jednoduché cukry, které se dají zakvášet. Kódži nechávají růst při teplotě 36°C (s tím, že nesmí dojít k zahřátí na více než 45°C), kódži-mai (naočkovaná rýže) se pak v poměru 15%-25% ve fázích přidává ke zbytku, nejdříve do kvásku šubo, a posléze do hlavního kvasu moromi. Enzymy jsou aktivní po celou dobu kvašení. Následně už jenom výrobci čekají, kdy kvasný proces skončí a oni mohou vylisovat z vykvašené rýže surové sake. To opět zahřejí tentokrát na teplotu 64^oC. Tím zlikvidují zbytky enzymů i kvasinek. Je zajímavé, že tuto technologickou operaci provozují Japonci zhruba od 17. stol. (období Edo) a předběhli tak o mnoho let Francouze Louise Pasteura a jím objevenou metodu pasterizace. Vylisovanou tekutinu čistí sedimentací, následnou filtrací a čirý nápoj skladují v nerezových, skleněných, keramických či dokonce plastových nádobách. V nich zraje zhruba šest i více měsíců. Pak lahvují. Sami Japonci označují v angličtině výrobny sake jako „breweries“, tedy pivovary. V češtině bychom je mohli označit spíše jako sakevárny. Japonsky se ale nazývají „kuramoto“, což je jistě přesnější termín.

V Japonsku doporučují zakoupené sake vypít do roka. Archivace je výjimečná. Stejně jako u vína rozeznáváme sake pro běžné i pro slavnostní použití. Samozřejmě ani zde tradice nezastavila moderní postupy. Použijeme-li vinnou terminologii, při výrobě „stolního“ sake Japonci nečekají, až jim laktobakterie vyprodukují dostatečné množství kyseliny, ale kyselinu mléčnou na podporu kvašení přidávají přímo. S přídáváním kyseliny se mimochodem začalo už v roce 1910 (wiki). V současné době zažívají revival tradiční metody kimoto a jamahai. Jamahai je pomalá metoda. Výroba kimoto se urychluje mícháním. Technologické přidávání kyseliny označují Japonci termínem sokudžó (rychlé kvašení). V současné době je to metoda všeobecně využívaná, takže v Japonsku označují jako ojedinělý pouze produkt, vyrobený bez sokudžó. Tím zkracují a zjednodušují výrobní proces, což se počítá. Do určitých typů také dodatečně mísí alkohol s neutrální chutí, tzv. džozó-alkohol. Kupodivu ani tyto nápoje vůbec nechutnají špatně. Naopak. Úplně nejdražší a prý i nejlepší sake vyrábějí dodnes v Japonsku ručně. Není se co divit, že staří mistři, kteří ovládají manuální výrobu sake, mají mezi svými vysoký kredit. Šigeki Tonoike, nástupce a vnuk zakladatele (1936) kuramoto, tedy sakevárny, Tonoike v městečku Mashiko, kde se vyrábí sake značky Sanran, dodnes pociťuje ztrátu mistra výroby (tódži), Kosei Obary, který zavedl výrobní principy, kterými se firma dodnes řídí. Prý i díky tomu jejich „Saran sake“ získalo na soutěžích mnoho významných ocenění.

Je libo gindžó  nebo džunmai?

Podle způsobů výroby a přidaných ingrediencí rozeznáváme několik typů sake. Velice kvalitní je gindžó. Vyrábějí ho z rýže, kterou obrousili o více jak 40 % původní váhy, vody, kódži (tedy houbou naočkované rýže) a kvasinek. Lze přidat i jozo-alkohol v ekvivalentu 10 % hmotnosti obroušené rýže.  Pro zachování ovocných a květinových aromat, nazývaných gindžó-ka, probíhá kvašení pomalu a při nízkých teplotách. Rozeznávají dva druhy – velmi silné a slabší, které označují jako light.

Dajgindžó se vyrábí ze silně obroušené rýže a patří mezi nejkvalitnější nápoje tohoto typu. Používají tu prakticky jen o 50 % obroušené zrno, dále kódži, kvasinky a vodu. Takto vyrobené sake je obecně „křehčí“, ale chuť a „síla“ záleží na řadě dalších proměnných (použité kvasinky apod.)

Džunmai, má poměrně variabilní chuť podle použitého kultivaru rýže a procentu obroušení. Pokud dostane přídomek tokubetsu džunmai, je zhotovené ze silně obroušené nebo dražší varianty rýže. Je silnější a hutnější. Výrobci opět používají pouze rýži, kódži, kvasinky a vodu. Chuť je poměrně výrazná, suchá a s více kyselinami v porovnání s ostatními druhy sake. Technologie dalšího typu, džunmai gindžó, se od tokubecu džunmai liší právě specifickým pomalým způsobem kvašení

Džunmai daigindžó je výrobek vysoké jakosti. Vyznačuje se skvěle sladěnou chutí a kyselin. Nebývá laciné. Hondžózó je opakem předchozího. Je lehké, vyrovnané, mírně ovocné a hodí se výtečně k jídlům japonské kuchyně.

Samozřejmě existují výrobky, které do shora uvedené řady nezapadají. Jsou to Fucuu-šu. Daly by se také označit jako krajové nebo stolní. Preferují regionální postupy, zvyklosti a chutě. Vyrábějí je z místních odrůd rýže, méně obroušených obilek, popřípadě s vyšším přídavkem džozó-alkoholu, než je 20 % hmotnosti obroušené rýže. Při delším ležení prý dostávají karamelovou příchuť.

Sortiment sake tvoří i produkty, kdy výrobci využívají do jisté míry upravené technologie. Sem patří například nigorizake, kterému přezdívají „cloudy sake“, tedy „zakalené sake“. Při filtraci producenti nechávají v nápoji část sesedlých kvasinek a zrnek rýže, které zůstávají usazené na dně lahve. Nápoj se musí před pitím protřepat, podobně jako u korejského makkoli.

 Dalším stupněm je namazake, které bychom označili jako nepasterizované sake. Mívá mléčnou barvu a chuť čerstvě vařeného produktu. Obecně se sake pasterizuje dvakrát, jednou ihned po filtraci a podruhé po naplnění do lahví. Namazake pasterizují pouze jednou (namazume/namačózó), nebo ho prodávají úplně bez pasterizace. Klasické namazake, je ale chuťově vysoce nestabilní. Proto ho výrobci doporučují uchovávat v chladu a co nejrychleji vypít.

Košu je zase zestárlé sake. Na rozdíl od klasických čirých nápojů získává tento druh stárnutím barvy od žluté po ambrovou a karamelovou chuť s odstíny medu, sušeného ovoce a někdo tvrdí, že i sojové omáčky. Také bývá nahořklé, což je u sake výjimka.  Pro milovníky silnějších nápojů tu mají Genšu, kterému říkají neředěné sake. Při výrobě se do várky nepřidává žádná voda, krom té, která se do zrna dostala v úvodním napařování. Vzniklý nápoj je bohatý na alkohol. Obsahuje ho 17 – 20 %. Také má, jak říkají, velice „silnou“ chuť.   

Jak vychutnat sake 

Japonci tvrdí, že ušlechtilé sake je alkoholický nápoj s rovnováhou šesti prvků: sladkost, hořkost, kyselost, trpkost, suchost a unami. Co je to unami? Prý něco nevysvětlitelného, co chápe jen Japonec, a to ještě ne každý. Snad lze nahradit nahradit slovo unami výrazem hutnost, což v angličtině vyjadřují specialisté na potraviny pojmem „mouthfeel“. Tuto vlastnost japonská definice neuvádí, ale měla by. Sake také odborníci hodnotí podle pěti smyslových požitků, jako jsou aroma, lehkost-plnost, sladkost-suchost, kyseliny a teplota a také ho doporučují párovat s jídlem. Zde preferují „rovnováhu“, tedy vyrovnání chuti jídla a saké, což v praxi znamená, že k těžšímu jídlu servírujeme plnější a výraznější sake a k lehkému jídlu lehké sake. Dále „harmonii“, tedy k výraznému jídlu servírujeme sake s větším obsahem cukrů a k „osvěžení“ chuti doplňujeme tučná jídla lehkým sake.

Dlouho u nás převládal názor, že se sake pije teplé. Je to velice nepřesné. Samozřejmě, sake se pije i teplé. Zvláště v zimě, jako například náš svařák. Navíc teplé podávají ty druhy, které nejsou nijak kvalitní a ohřátím maskují možné chuťové vady. Samozřejmě existují i výjimky. Například poloslané Sohana s obsahem 16% alkoholu je oficiální sake japonského císařského dvora, které se pije při ceremoniích. Doporučený způsob pití „nurukan“ znamená, že se podává ohřáté až na 45^oC. Jinak obyvatelé Nipponu servírují zmíněný nápoj podle druhu chladný nebo v pokojové teplotě. V Japonsku ho pijí z keramických pohárků. Ty vypadají v různých částech této ostrovní říše různě. Zhruba mají soudečkový nebo miskovitý tvar. Při některých příležitostech používají dokonce čtverhrannou misku z cedrového dřeva. Protože však cedr dodává nápoji příchuť, kterou každý nemusí, vkládají dnes do dřevěné misky raději ještě skleněnou. Cedrové misky navíc dnes patří mezi ceněné artefakty. I v této zemi tradic si však razí cestu klasické nápojové sklo. Většinou však bez stopky.

Sake vůbec provází Japonce při každé životní příležitosti, ať už je to obřad dospělosti, tedy dosažení dvacátého roku života, svatba, piknik při slavnosti květů sakur nebo jiné. Rádi například obdivují svit měsíce při úplňku nebo pohled na zamrzlou zimní krajinu, pokud ovšem jsou v bazénu s termální horkou vodou. Zážitku bez sake by asi něco chybělo. Pro našince je velice zajímavý i svatební obřad, který ženich i nevěsta stvrzují obřadným přípitkem. Tedy nejdříve se napijí třikrát, chvilku váhají a následně opět na tři doušky vyprázdní obsah misky. Drobná odbočka. Zatímco u nás nevěsta ukrývá tvář pod závojem, japonská má na hlavě jakýsi neforemný čepec. Ten podle japonské pověsti skrývá ženiny rohy. Japonci věří, že v každé ženě je ukrytý kousek ďábla. Toho charakterizuje podobně jako u nás již zmíněná ozdoba hlavy. Podle japonského obřadního protokolu má krom zmíněného zároveň demonstrovat její snahu o pokoru.  Rohy pod čepcem nejspíše po svatbě zmizí. Alespoň ty viditelné. Ty pomyslné prý podle některých mužů zůstávají.

Dříve a nyní

Experti tvrdí, že se sake dostalo na japonské ostrovy z Číny spolu s rýží zhruba tři sta let před naším letopočtem. Současný způsob výroby se ustálil v období Nara (645-710). O výrazné zdokonalení výrobního postupu se zasloužili mniši a kněží, kteří začali s výrobou tohoto alkoholického nápoje už ve 12. století. Nejspíše zjistili, že je to pro jejich kláštery velice dobrý zdroj příjmů. Nespala ani státní byrokracie. Ta vcelku brzy, již v období Nara, zjistila, že by se mohlo jednat o významný zdroj příjmů pro státní pokladnu, takže zřídila zvláštní úřad pro dohled nad výrobou sake, jak se o tom zmínil Akira Nišimura, zástupce jedné z největších „kuramoto“ v Japonsku. Firma označuje své výrobky stylizovanou siluetou bílého jeřába tsuru, takže své výrobky prodává pod značkou Hakutsuru. Bílý jeřáb v této zemi znamená štěstí. Asi je to pravda, protože firma je na japonském trhu jedničkou a navíc vyváží lahve s bílým jeřábem do 50 zemí světa. Nicméně v celém Japonsku najdeme více než 1300 „kuramoto“. Nabídka je opravdu rozsáhlá. Jak řekl prezident společnosti Tonoikeshouzouten, Šigeki Tonioke, paleta japonských sake je tak široká, že si může každý vybrat, co mu vyhovuje. Jak si ale vybrat mezi stovkami značek, neporadil.

Na závěr drobná poznámka. Jistě si čtenář povšiml, že v článku slovo sake důsledně uvádím bez čárky.  Saké, vyslovené s přízvučným é na druhé slabice, v japonštině znamená losos. Opravdu. Důrazně se o této skutečnosti zmínil světově uznávaný odborník Keniči Ohaši na loňském podzimním IWSP a snad věděl, co říká……

František I.

Jediný kdo má jasno jsou jako obvykle, lidovci.  BÝT !!

Sobotka ostatní členy vlády a koalice a hlavně všechny vysoce kvalifikované politilogy, včetně Dr.Dvořákové v Televizi u Dvořáka, svým rozhodnutím podat demisi vlády, nějak zaskočil.
Neustále se ozývají vyjádření:“ To jsme opravdu nečekali!“
(kdyby je Karel Gott, dle autorského zákona zažaloval, jistě by vysoudil pěkné peníze! 😉 )

Nejzajímavější mi ovšem přijde, jak se při těch vyjádřeních “ to jsme opravdu nečekali!“ ukazuje, že ani ti vrcholoví politici, předsedové stran, dlouholetí poslanci a i někteří politologové (abych Fialu nejmenoval) tu Ústavu prostě neznají!
Že ji nezná ujo Andrej, není překvapivé.
Překvapivé bylo jak upřímně na moderátorovu otázku:
„jak této situaci rozumíte?“
odpověděl:
„Já tomu vůbec nerozumím!“
A TOMU SE DÁ BEZE ZBYTKU VĚŘIT!

Mám podezření, že Zeman, který tu Ústavu zná a takovéto situace umí, si toho Sobotku pěkně vychutná.

A při hodnocení „Čí bony?“  se vysvětluje Babišovo a Fialovo touha po řešení  předčasnými volbami co nejdříve, „jako o jediném opravdu čistém, řešení! Ať prý lidé rozhodnou… “ 😉 😀
A po volbách bude koalice ANO + ODS…
( Fiala prohlásí:
„my jsme ten SHIT nechtěli, ale chceme-li být konstruktivní, moderní, proevropskou stranou, tak to jinak nejde… 🙁 🙁  )

Aneb rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 2.

Cílem následujícího textu je vyjasnit, za jakých podmínek je udržitelná měnová zóna, tzn. opatření, která musejí být učiněna v zeměpisných oblastech, které používají společnou měnu. Pokud kdokoli očekává lamentace nad proradností bruselské nebo pražské politické reprezentace, tak může nyní zanechat čtení. Stejné platí pro osoby, které považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text.

V předchozím dílu jsem ukázal, že každá geografická oblast, která má vysoce pohyblivé (mobilní) výrobní faktory uvnitř oblasti a vysoce nepohyblivé (imobilní) výrobní faktory směrem ven, je optimální měnovou zónou a měla by používat jednu měnu.

Pro pozorné a pozornější jen zopakuji, že je úplně jedno, jak se jmenuje oblast. Stejně je nepodstatná její rozloha nebo rozsah. Obec, město, region, stát nebo soustátí. Princip je nerozporný a nepotřebuje žádné doplnění nebo komentování.

Nyní přichází otázka, jestli je nebo není možné mít společnou měnu, tedy být měnovou zónou, přestože jsou uvnitř zóny nepohyblivé (imobilní) výrobní faktory? Tak jsem se ihned bez otálení dostal k naplnění cíle tohoto textu.

Odpověď zní: ano, je to možné. Pokud je nepohyblivá pracovní síla uvnitř měnové zóny: obyvatelstvo má nechuť ke stěhování za prací nebo existují bariéry (a je lhostejné, jestli jsou přirozené nebo nepřirozené), které brání pohybu pracovních sil, přesto existuje kanál, jak je lze mít společnou měnu. Skutečně existuje banální způsob, jak nahradit v režimu společné měny nepohyblivé (imobilní) výrobní faktory.

Tím kanálem jsou (chvilka napětí) – rozpočtové přesuny (v ekonomické hantýrce tzv. fiskální transfery). V přechozím dílu jsem ukázal, že v prostoru, kde se mohou běžní jednotlivci pohybovat se svým kapitálem (prací a kapitálovými statky), tak bude dosaženo harmonie prostřednictvím jejich jednání, které má podobu cenového systému.

Nyní situaci více přiblížím dnešní skutečnosti, ve které se běžní jednotlivci nesmějí pohybovat podle vlastního uvážení, ale v závislosti na vůli neběžných jednotlivců – vlády (pro tento případ je úplně jedno, jestli se jedná o volené politiky všech úrovní nebo byrokraty všech úrovní).

Kdyby se snad našel bláhový tvor, který by protestoval proti uvedenému výroku, tak mu připomenu nejméně 80 tisíc stran Acquis communautaire. Uvádějí všechny představitelné a nepředstavitelné standardy, ve všech představitelných a nepředstavitelných oblastech, které jsou všichni povinni plnit. Kromě toho existují ještě státní legislativy, které věc dále komplikují.

Vláda, prostřednictvím rozpočtu, nahrazuje nepohyblivost pracovních sil tak, že posílá finance z více rozvinutých oblastí do méně rozvinutých, tzn., pokud se více daří v Horní Dolní, tak odvádějí více berní, které vláda následně pošle do Malé Velké. Stručně řečeno, každý stát je měnovou zónou. Některé „měnové zóny“ už se staly téměř legendárními, z titulu svých nákladů na jejich udržení.

Například Itálie, kde Sever odvede berně, které vláda pošle na Jih. Nebo bývalá měnová zóna s názvem Československo, kde Západ odvedl, a vláda převedla na Východ. Jak se děje dosud v měnové zóně zvané Německo. Ani po 147 letech trvání měnové zóny, není stejný Jih jako Sever, ani Východy nevypadají jako Západy. Tím je vyjasněna výhodnost nebo nevýhodnost vstupu do měnové zóny. Je evidentní, že se nedařilo a nedaří vládám nahradit cenový systém rozpočtovými přesuny ani v rámci relativně homogenního obyvatelstva.

Na všechny pády je podmínkou existence měnové zóny (v případě imobilní výrobních faktorů) společná rozpočtová politika. Jestliže kdokoli horuje pro používání společné měny, což je jiné stylistické vyjádření života v měnové zóně, tak by měl vědět, jaké jsou náklady jejího udržení. Ty jsou ohromující v rámci jedné země a v horších časech jsou všichni „překvapeni“ jejich výší.

Tím je, z pohledu ekonomie, řečeno vše a tohle všechno ekonomové věděli dopředu a někteří dokonce velmi hlasitě oznamovali důsledky.

Diskuse, jestli je lepší mít vládu umístěnou v Horní nebo Dolní, případně Horní Dolní, nebo v Malé nebo Velké, případně Malé Velké, je z pohledu ekonoma úplně lhostejná. Ex ante je jasné, že bude docházet k distorzím, ať bude umístěna kdekoli.

Snad jen s triviálním doplňkem, že vzdálenost hraje svoji roli v tom, že čím je vláda vzdálenější od místa, kde se ekonomické procesy odehrávají, tím jsou náklady vyšší. A banálním doslovem, že s politickou centralizací jen roste objem nákladů, protože vytvoření centrály znamená dodání nových nákladů. Původní zůstávají v nezměněné výši. Pro vyloučení všech pochybností – všechny země, které přešly na společnou měnu, stále mají vlastní centrální banky a k tomu ještě Evropskou centrální.

Na nejslavnější současně měnové zóně je zábavné, že má svoji měnovou autoritu, ale rozpočtovou, která je základem její existence, si dosud nevytvořila. To jsou paradoxy pane Vaněk.

Modrý pták

Aneb rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 1.

Cílem následujícího textu je objasnit obsah pojmů Peníze a měnová zóna a jejich praktického použití při určování měnových zón, tzn. oblastí, které používají společnou měnu. Pokud kdokoli očekává lamentace nad proradností bruselské nebo pražské politické reprezentace, tak může nyní zanechat čtení. Stejné platí pro osoby, které považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text.

Blíží se konec měnových intervencí, což zvyšuje aktivitu spekulantů (rutinní záležitost), ale také aktivitu ekonomizujících laiků, kteří určitým měnám přisuzují výjimečnou exkluzivitu (to je záměrné zdůraznění) nebo přímo nadpozemské vlastnosti.

Peníze (obecně) jsou bezpochyby jedním z nejvýznamnějších vynálezů všech dob. Mají spoustu vlastností, ale jedna je naprosto zásadní. Umožňují směnu (transakci) mezi dvěma a více osobami, ačkoli mezi nimi není (teď a tady) shoda potřeb.

Tradiční příklad ukazuje, že Robinson má hrábě, Pátek má kokosový ořech a směna se uskuteční pouze v případě, že Robinson potřebuje kokosový ořech a současně Pátek potřebuje hrábě. Pokud jeden z účastníků transakce nepotřebuje předmět nabízený druhou osobou, tak je konec hry.

Přítomnost peněz transakci usnadňuje v tom, že není třeba hledat třetího do party, který vlastní předmět, který by si přál nespokojený účastník transakce hrábě/kokosový ořech a umožnil dokončení směny. Jako v slavné pohádce o Kohoutkovi a Slepičce.

Takže nyní mohu přistoupit k splnění úvodního cíle a odpovědět na otázku, co jsou vlastně peníze? Odpověď je poněkud banální: cokoli je kdokoli ochoten přijmout při směně. Peníze jsou penězi jen a právě proto, že všichni vědí, že jsou penězi. Nebo stručně řečeno, protože v ně lidé mají důvěru.

Kolik peněz potřebujeme neboli, jak velký objem peněz je nutný v hospodářství (v ekonomické terminologii, jaká je optimální měnová báze v ekonomice)? Odpověď je stejně precizní jako v předchozím případě: přesně tolik, aby se mohly uskutečnit všechny transakce, které si lidé přejí provést.

Důležitý je objem statků, které se směňují, a objem peněz je sekundární. S větším objemem peněz se uskuteční transakce při vyšších cenách, při nižším objemu peněz se uskuteční při nižších cenách.

Vzroste-li měnová báze, ceny statků se zvýší, klesne-li měnová báze, ceny statků se sníží. Změna se neprojeví najednou u všech statků (jak naznačuje obecně používaný termín „cenová hladina“), ale postupně. Zároveň platí, že nenastane proporcionálně růstu/poklesu měnové báze u všech statků, ale různě u různých statků. Při růstu měnové báze nejprve zlevňují spotřební statky. Postupně dojde ke zvýšení všech cen. A naopak.

Centrální plánovač může být poněkud zklamán, protože potřebuje vědět přesné číslo, ale prohlášení je přesné a obsahuje precizní předpověď následných dějů.

Empirické důkazy (ačkoli jsou nepodstatné pro předchozí logické tvrzení) výše uvedené potvrzují: všem rostou příjmy, obyvatelstvo si za ně koupí stejné množství statků, což znamená růst peněžní báze. Ještě jednou opakuji, že důležité je množství statků a peníze jsou sekundární (a přerozdělování není předmětem textu).

Nevyhnutelným výsledkem předchozího je, že název peněz neboli měny neboli platidla, je lhostejný. Měnovou zónu vyjasní následující popis.

Představme si, že na planetě existuje jediná měna (peníze) a neexistují žádné bariéry, které by bránily směně mezi obyvatelstvem. V části zvané Horní Dolní se rozhodne obyvatelstvo, že zvýší spotřebu všech představitelných statků. V takové situaci mohou nastat 4 (slovy čtyři) scénáře.

První: Zvýšená spotřebu statků nutně táhne ceny vzhůru, takže si obyvatelé Horní Dolní za svůj blahobyt připlatí. Vyšší ceny spotřebních statků logicky lákají podnikatele z oblastí mimo Horní Dolní, například z Malé Velké, aby si také utrhli svůj díl ze zvýšených cen. Podnikatelé následně lákají pracovníky z Malé Velké na vyšší mzdy. Takto přetáhnou vzácné zdroje (pracovní sílu a kapitál) z Malé Velké do Horní Dolní. Vzniká nerovnováha, protože obyvatelé Malé Velké nyní musejí omezit svoji spotřebu, v důsledku zvýšené spotřeby v Horní Dolní. Výsledkem tedy bude dočasně stav, ve kterém bude zvýšená spotřeba v Horní Dolní na úkor obyvatel Malé Velké.

Druhý: Nedostatek práce a kapitálu v Malé Velké táhne tamní ceny vzhůru, nadbytek práce a kapitálu v Horní Dolní tlačí tamní ceny dolů. Zvýšené ceny v Malé Velké přitáhnou podnikatele z Horní Dolní, aby si utrhli svůj díl ze zvýšených cen v Malé Velké, ti nalákají pracovníky na vyšší mzdy a obnoví rovnováhu.

Třetí: zvýšená spotřeba v Horní Dolní je důsledkem zvýšené produktivity práce, tzn. vyššího počtu výstupů na jednotku vstupu.

Čtvrtý: obyvatelé Horní Dolní si dopřáli vyšší spotřeby ze svých úspor, tedy z přechozího omezení spotřeby.

Z uvedeného je nade všechny pochybnosti jisté, že pokud existují pohyblivé (cizím slovem mobilní) výrobní faktory – práce a kapitál, tak je možné používat jednu měnu (jediné platidlo) pro celý širý svět. Není třeba být přízemní a omezovat jen na kontinenty.

Takto je tedy vyjasněno, jaké jsou charakteristiky měnové zóny. Již v roce 1961 publikoval Robert Mundell (nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1999) článek „Teorie optimálních měnových zón“. Dokázal, že elementární a nezbytnou podmínkou pro fungování optimální měnové zóny je – mobilita výrobních faktorů.

Každá geografická oblast, která má vysoce pohyblivé (mobilní) výrobní faktory uvnitř oblasti a vysoce nepohyblivé (imobilní) výrobní faktory směrem ven, je optimální měnovou zónou.

Pokud bychom vztáhli teorii optimálních měnových zón na eurozónu, tak je nejdůležitější otázkou: jsou uvnitř eurozóny pohyblivé výrobní faktory? Robert Mundell k tomu ve svém článku uvedl: „Otázka se zužuje na to, zda může být západní Evropa označována za jeden region, a to je v podstatě výlučně empirický problém.“

Dnes je empirický problém vyřešen a není žádných pochyb o tom, že není. Fin, Portugalec, Řek a Holanďan nejsou „homogenní pracovní síla“. S potěšením konstatuji, že politické elity přiznávají, že společná evropská měna není ekonomický projekt. Je to projekt politický: Fiat euro, pereat mundus.

Modrý pták

aneb:

Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky

Cílem následujícího textu je objasnit obsah pojmu Měnová politika. Pokud kdokoli očekává lamentace nad bídností centrálních bankéřů, tak může nyní zanechat čtení.

Měnová politika je (opět trochu silněji) na pořadu dne, protože se centrální banka chystá ukončit měnové intervence, které mají oslabit domácí měnu, a které se v ekonomické hantýrce noblesně nazývají „asymetrický kurzový závazek“.

Než se dostanu k vysvětlení samotného pojmu, tak je potřeba sdělit následující. Kromě Měnové politiky, ještě existuje politika Rozpočtová (fiskální). Tohle sdělení je důležité proto, že ekonomie hlavního proudu (v ekonomické hantýrce mainstreamová, pro puristy dodávám, že tím myslím ekonomy hlavního proudu) tvrdí, že úspěšnost Měnové nebo Rozpočtové politiky závisí na měnovém režimu, ve kterém se nachází příslušná země (nebo geografická oblast obecně).

Při mezinárodně pohyblivém kapitálu v režimu:

1. fixních (pevných) kurzů je vládní stabilizační Rozpočtová politika krátkodobě účinná a stabilizační Měnová politika centrální banky neúčinná.

2. flexibilních (plovoucích) kurzů je vládní stabilizační Rozpočtová politika neúčinná a krátkodobá stabilizační Měnová politika centrální banky účinná.

Nyní se nezabýváme tím, jestli je nebo není v možnostech státu, ať už je reprezentován vládou nebo centrální bankou, včas rozpoznat, rozhodnout a realizovat nějaká stabilizační opatření (v ekonomické hantýrce tzv. transmisní mechanismus) v Měnové nebo Rozpočtové politice. Ani se nezabýváme smysluplností příslušných opatření.

Tím jsme pokročili dále ještě v tom, že za Měnovou politiku je tedy odpovědná Centrální banka (někdy také zvaná Věřitel poslední instance nebo Cedulová nebo nějaký podobný honosný a bezobsažný termín). Za Rozpočtovou politiku je odpovědná vláda.

V Kotlině je vrcholným orgánem Centrální banky tzv. bankovní rada, která má sedm členů, kteří mají šestileté funkční období. Obvykle se ještě dodává, že šest let je proto, aby členové bankovní rady nepodléhali volebním cyklům, které jsou čtyřleté. Další mantrou je, že Centrální banka musí být nezávislá, aby nedocházelo – teď vlastně nevím k čemu. Musí být nezávislá, protože asfalt.

V dobách, kdy byly kurzové režimy fixní, tzn. byly vázány k určité komoditě, nebyly Centrální banky potřeba, protože banky mohly vydávat (emitovat) jen tolik papírových peněz, kolik měly v rezervách zlata.

To byly „barbarského doby“, jak dobu Zlatého standardu nazval J. M. Keynes, které jsou už dnes dávno překonané a kdokoli je zmiňuje, tak marně mudruje o teoriích dávno překonaných myslitelů (to je oficiální postoj ekonomie hlavního proudu).

Měnová politika je (chvilka napětí): soubor konečných cílů, zprostředkujících cílů a nástrojů, které používá Centrální banka k udržení stabilní cenové hladiny.

Konečné cíle Měnové politiky jsou nízká nezaměstnanost, nízká inflace a vyrovnaná bilance zboží a služeb (export a import neboli vývoz a dovoz).

Mezi zprostředkující cíle patří objem peněžní zásoby, výše úrokové míry a (rovnovážný) měnový kurz.

Nástroje, které má Centrální banka pro dosažení zprostředkujících cílů jsou diskontní sazba (za kterou půjčuje peníze komerčním bankám), stanovení výše povinných rezerv (vzhledem k tomu, že banky nedrží 100 % rezerv na vklady, tak jsou vyjmuty z působnosti insolvenčního zákona), operace na volném trhu a devizové rezervy.

Nyní poustoupím k vysvětlení, jak tenhle mohutný aparát funguje, což záleží výhradně na tom, jak je většinově naladěna bankovní rada. Existují 2 (slovy dva) scénáře, takže pokud se čtyři osoby přikloní k jednomu, tak budou kulisy nastaveny „nějak“. Jestliže se čtyři osoby přikloní k druhému, tak budou nastaveny kulisy „jinak“. A zbytek osazenstva (asi tak sedm a půl miliónu osob) si nebude jist „ani hrdly, ani statky“.

Scénář první neboli „nějak“, se v ekonomické hantýrce nazývá „expanzivní“ a funguje následovně: v geografické oblasti (např. zemi) je vysoká nezaměstnanost, tak centrální banka sníží úrokové sazby nebo nakoupí vládní dluhopisy nebo udělá obojí najednou.

Takto dosáhne svých zprostředkujících cílů, tzn. zlevní půjčování neboli zlevní úvěry (to je dopad snížení diskontní sazby), zvýší měnovou zásobu (to je dopad nákupu vládních dluhopisů). Třetí zprostředkující cíl, měnový kurz, je zvýšen (oslaben) prostřednictvím snížené diskontní sazby – investoři v tento okamžik mění domácí aktiva na zahraniční, domácích aktiv je převis nad zahraničními, tzn. dochází k depreciaci.

Ekonomie hlavního proudu je totiž přesvědčena, že nejsou jen tři ekonomické faktory – půda, práce a kapitálové statky, ale ještě čtvrtý, tedy peníze. A odtud je už jen krůček k závěru, že jich je málo nebo hodně. Dodáním peněz se roztáčejí kola hospodářství a nastává všeobecný ekonomický rozmach. V podobě nárůstu investiční aktivity, vyšší zaměstnanosti a čistého exportu. Idylku kazí pouze fakt, že zvýšená agregátní poptávka sebou nese inflaci (každá měnová expanze sebou nese inflaci, protože hojnosti statků se nedosáhne dodáním likvidity, ale zvýšením produktivity práce – pro vyloučení všech pochybností, předchozí výrok je hodnotově neutrálním popisem).

A takový okamžik přichází na řadu scénář druhý neboli „jinak“, který se v ekonomické hantýrce nazývá „restriktivní“ a funguje následovně: jestliže je v zemi vysoká inflace, tak centrální banka zvýší úrokové sazby nebo začne prodávat vládní dluhopisy nebo udělá obojí najednou. Takto dosáhne svých zprostředkujících cílů, tzn. sníží peněžní zásobu a snížená poptávka po úvěrech, které jsou nyní nákladnější. Zvýšení úrokových sazeb vede také k posílení (snížení) kurzu neboli dochází k apreciaci, protože investoři zahájí nákup domácích aktiv a prodej zahraničních, tudíž dochází k převisu zahraničních aktiv nad domácími.

Zvýšená úroková sazba a snížení peněžní povedou k poklesu investičních aktivit, spotřeby, zvýšení nezaměstnanosti a snížení čistého vývozu. A k snížení inflace.

Jinak řečeno, nechť udělají cokoli, tak mají plné ruce práce a jsou v jednom kole: krotí inflaci nebo nezaměstnanost a nízkou investiční aktivitu.

Pro úplnost dodám, že ekonomie hlavního proudu tvrdí, že stabilizační opatření se projeví v praxi se zpožděním 18 měsíců, od doby realizace. Občas se ptám, jak stará jsou data, podle kterých dělají rozhodnutí. Na obsah dat se nikdy neptám, protože mně bezelstně kdysi sdělil jeden dobrý muž: „jednotlivé firmy se od sebe sice liší, jak v poměru mezního nákladu na kapitál, tak v poměru mezního nákladu na práci. Ale s tím se musíme vyrovnat tak, že budeme uvažovat průměrný mezní náklad na práci a kapitál. Musíte se dívat na hospodářství jako celek“. Panečku, žádný obnos není dost vysoký, aby odměnil takovou moudrost.

Takže, podtrženo a sečteno. Měnová politika je schopna krátkodobě dosáhnout dvou (nezaměstnanost, bilanci zboží a služeb) ze tří konečných cílů. Dlouhodobě je schopna dosáhnout jednoho – inflaci, která stále roste. Jenže „v dlouhém období jsme všichni mrtvi“, tak proč se trápit.

Modrý pták

„Titíž intelektuálové, kteří většinou inklinují k tomu, aby zpochybňovali ony formy materiálního vlastnictví, jež jsou pro efektivní organizaci hmotných výrobních prostředků nepostradatelné, se stali nejzanícenějšími zastánci určitých práv pojících se k nehmotnému majetku, jež byla vynalezena teprve nedávno a týkají se na příklad literární tvorby a technických vynálezů (tj. autorská práva a patenty).

Rozdíl mezi těmito a ostatními vlastnickými právy je následující. Zatímco vlastnictví hmotného zboží usměrňuje využití vzácně se vyskytujících a omezených zdrojů k jejich nejdůležitějšímu uplatnění, v případě nemateriálního zboží, jako jsou literární tvorba a technické vynálezy, ač je schopnost je produkovat rovněž omezená, jakmile jednou vzniknou, lze je po libosti rozmnožovat. Aby se vytvořilo stimulující prostředí k produkci těchto idejí, je třeba, je učinit vzácnými, a to v tomto případě lze pouze zákonem.“

F. A. Hayek

Než se tedy dostanu k patentům a copyrightům, tak zopakuji, co je soukromé vlastnictví: „neomezené a výlučné právo k věci; právo disponovat věcí jakýmkoli právem dovoleným způsobem, totiž držet ji, užívat ji a vyloučit každého, kdo by v tom (oprávněného) rušil“ (Blackův právnický slovník). Termínem „věc“ se pochopitelně rozumí hmotné předměty: nemovité (půda, domy, stromy) a movité (auta, stoly, šperky).

Libertariáni ještě považují za důležité prohlásit, že existují vlastnická práva k vlastnímu tělu, která nazývají „sebevlastnictvím“. Následně vedou vášnivé debaty o tom, zda může být vlastnictví vlastního těla převoditelné stejným způsobem, jako jsou převoditelná práva u vnějších objektů. V každém případě je platný názor, že všechny hmotné vzácné zdroje (přivlastnitelné nebo vyrobené, movité nebo nemovité či přímo naše těla) jsou vlastnickým právem konkrétního jedince a tvoří základ společenské struktury společnosti.

Ekonomové ještě rádi přidávají příklad života na pustém ostrově, aby zdůraznili důvody vzniku vlastnictví. Robinson, který je na pustém ostrově sám, určitě nepovažuje koncept vlastnictví za smysluplný, neboť nevyvstává nutnost rozhodování o užití vzácného zdroje.

Taková situace nastane až s příchodem druhé osoby – legendárního Pátka, který si přeje konzumovat zvíře, na které si brousil zuby Robinson. Takto vzniká konflikt a někdo musí o dané věci rozhodnout. Někdo musí být jejím vlastníkem. Vlastnictví je tedy produktem lidské interakce ve světě vzácnosti.

Kdo nakonec spolyká zvíře závisí na způsobu vyřešení sporu. Pátek s Robinsonem mohou každý spor o vlastnictví (výlučnou kontrolu nad vzácnou věcí) řešit násilím a vést nepřetržité krvavé boje. Násilí však neodstraní problém vzácnosti, a proto bude trvat jen do okamžiku zániku důvodu vlastnictví – lidské interakce. Jeden zabije druhého, zůstane na ostrově sám.

Pokud přistoupí na mírumilovnou cestu, tak jsme opět v úvodu – neomezeném a výlučném právu k věci.

Tím si oba aktéři otevřou cestu k rozvoji dělby práce (v ekonomické hantýrce), což je vlastně jen výměna vlastnických titulů (v právnické hantýrce) a nezbytný předpoklad rozvoje lidské osobnosti, individuálních dovedností a rozkvětu civilizace. Vlastnictví tedy nevzniká aktem státu, ale jde o společenskou instituci, která nahrazuje násilné řešení sporů o výlučném rozhodování, jak naložit s vzácnými statky. Někdy se taková situace nazývá pokrok nebo civilizace.

Hřiště je vykolíkováno a mohu tedy postoupit o krok dále k „duševnímu vlastnictví“. Bezelstně se úvodem přiznávám, že jsem nikdy nepřišel na důvod, proč by mělo mít nějaký zvláštní status, když (na rozdíl od hmotného vlastnictví) „duši přece nelze zcizit“. Myšlenku mám v hlavě a odtud ji nikdo nevezme a pokud cokoli z hlavy dostanu do hmotné podoby, tak je z toho hmotné vlastnictví a hotovo dvacet.

Jenže pokrok nezastavíš a tak máme duševní vlastnictví (nejvíce hájené tvory, kteří obvykle obhajují porušování hmotného vlastnictví), které zahrnuje především copyrighty (zákon 121/2000 Sb.) a patenty (zákon 527/1990 Sb.). Tyto dávají autorovi nebo objeviteli na určitou dobu výhradní kontrolu nad využíváním své „myšlenky“, které je obhajováno pronikavou ideou, že by jinak nikdo nevynalézal.

Když si znovu představíme ekonomy oblíbený ostrov s Robinsonem a Pátkem, kde první jmenovaný vymyslel hrábě (v ekonomické hantýrce: kapitálový statek) za účelem snadnější úpravy vlastní zahrady (v ekonomické hantýrce: zvýšení produktivity práce). Představa, že by Robinson vyhrožoval Pátkovi potrestáním, který si vyrobil z vlastního dřeva podobný předmět k úpravě vlastní zahrádky, je skutečně bizarní. Stejně bizarní je představa Pátka, který bude vyhrožovat násilím Robinsonovi, když jej slyší zpívat Pátkovu divošskou píseň o výhodách autarkie: „Sám si vařím, sám si peru“.

Důvodem obludnosti je, že nevznikl nebo nevzniká žádný spor o vzácný zdroj. Robinson má stále vlastní hrábě (Pátek má vlastní hrábě) a Pátkovi nikdo nebrání pět oblíbený šlágr do omrzení (Robinson také pěje). Takže, kde se bere tenhle legrační konstrukt?

Etymologie nám prozrazuje, že slovo „patent“ je odvozeno z latinského „patere“, což znamená „povolit“. Někdy také „být otevřený“, s odkazem na dopis udělení vládního privilegia provozovat nějakou činnost. Na oba pády bychom mohli na tomto místě skončit, protože věta „protože vláda“ je vědecky hodnotná stejně jako „protože bagr“ a milovníky brilantních konstruktů (nejhezčí je příběh o vynálezech léků) zcela odzbrojí.

Případně se pokusí odvést pozornost na historii patentů, protože tyto už existovaly v 15. století v Benátkách a jejich vrchol byl dosažen v Anglii za vlády Alžběty a Jakuba I. přijetím Statute of Monopolies z roku 1623. Když přece něco trvá dlouho, tak to musí být v pořádku. Počátkem ochrany duševního vlastnictví jsou (nepřekvapivě) privilegia, která fungovala ještě ve Francii (1791) a překvapivě v Spojených státech (1793). Samozřejmě, že je zcela lhostejné, jestli věc funguje dlouho nebo krátce, pointa je jinde (což je státním plánovačům stejně jedno).

Jen pro zajímavost ještě uvedu, že s rozšířením argumentů ve prospěch svobodného obchodu a po zkušenostech s fungováním patentových zákonů, pokračovala v 19. století demontáž zbytků merkantilistického systému (privilegia jsou ochranářství). V Anglii byl v roce 1874 Sněmovnou lordů schválen návrh zákona, na jehož základě byla patentová ochrana zkrácena na 7 let, v Německu existoval jednohlasný souhlas všech ekonomů a obchodních komor se zrušením patentových privilegií, vláda Pruska se postavila proti přijetí patentového zákona Severoněmeckou federací a v prosinci 1868 se proti principu patentové ochrany postavil kancléř Bismarck. V Holandsku se zastáncům svobodného obchodu a zrušení patentových privilegií podařilo prosadit zrušení zákona o patentech v červenci 1869, ve Švýcarsku se podařilo zamítnout řadu pokusů o legislativní úpravu patentů a zákon o patentech se vůbec nepodařilo přijmout.

Milovníci privilegií se pochopitelně nevzdali a zahájili protiofenzívu (dnes bychom řekli mediální masáž), které pomohla krize roku 1873. A tak mohl v zahajovací řeči otevírající rozpravu německého Reichstagu o patentovém zákonu 2. března 1877 poslanec Ackermann prohlásil: „díky této hluboké krizi se veřejné mínění odvrátilo od zhoubné teorie, která hlásá „principy svobodné konkurence a svobodného obchodu“.

Potom šlo vše jako po másle a poslední baštou zůstalo Holandsko, kde po dobu 42 let po roce 1869 nebyl udělen ani jeden patent. Až v roce 1910 byl přijat nový zákon, které vešel v platnost v roce 1912.

Copyright navzdory snaze řady novodobých teoretiků nemá původ v ušlechtilé snaze podpořit kreativní činnost umělců, ale stejně jako v případě patentů jde o privilegium. Navíc kombinované snahou provádět cenzuru a potlačit „buřičská a kacířská díla“. Sahá až do roku 1557, kdy anglická královna Marie udělila monopol na tisk a registraci titulů Company of Stationers a opravdu první zákon o copyrightu byl Statute of Anne z roku 1710, jehož součástí byla povinná registrace titulů u Stationers’ Company.

Všechny anglické tiskárny a vydavatelé se museli připojit k asociaci, která byla vytvořena za účelem potlačení protestantské literatury. Jako kompenzaci za královský dohled, censuru a licencování tištěných knih obdrželo zhruba 100 členů této Společnosti monopol na veškerý tisk v Anglii. Jedním z úspěšných triků k prosazení zákona bylo zajistit „zasloužený příjem pro autory knih“. Ostatní země následovaly nastoupenou cestu.

Nejrozšířenějším současným argumentem obhajující duševní vlastnictví je, že patenty a copyrighty podporují rozvoj objevitelské a umělecké činnosti, pomáhají rychlejšímu rozvoji ekonomiky, protože překonávají problém tržního selhání, veřejných statků, síťových externalit atd. Následují „sofistikované modely“, které ukazují optimální délku trvání intelektuálního vlastnictví a doporučením pro oblast výzkumu, že „patentový systém by se měl soustředit na ochranu pouze těch vynálezů, které by bez patentové ochrany nevznikly, protože by nebyla zaručena návratnost investice“. Odzbrojující!

Svérázný pokus, jak hájit patenty a copyrighty přišel překvapivě od (ceteris paribus) hard core zastánkyně kapitalismu Ayn Randové: „Dva vynálezci mohou po léta nezávisle pracovat na stejném vynálezu, ale jeden bude v patentovém úřadě o hodinu dříve než druhý a získá výlučný monopol, zatímco práce druhého přijde zcela vniveč. Jelikož se jedná o komerční práva, ten, kdo v takovém případě prohrál, se musí smířit se skutečností, že při snaze o obchodování s ostatními musí čelit možnosti, že jeho konkurent v závodě zvítězí, což platí při všech druzích závodů“.

Použití státního mocenského aparátu proti druhému v „závodě“ (sic!), který se provinil proti „právu“ tím, že přišel pozdě nebo vůbec neusiloval o potvrzení svého vynálezu státními úředníky, by měl každý člověk označit za hnusný akt agrese. Lysander Spooner už na konci 19. století shrnul situaci nerozporně: „Jestliže dva lidé stvoří stejný vynález, každý má na něj stejné právo, protože každý má stejné právo na plody své práce. Žádný z nich nemůže popřít právo druhého, aniž by tím popřel právo své“.

Poslední pokus hájit duševní vlastnictví pochází od autorů Ekonomie blahobytu. Ti tvrdí, že vlastnická práva nevznikají rozpoznáním základních principů mírového soužití, ale kvůli maximalizaci společenského užitku. Přestože chovám některé z autorů (V. Pareto, A. C. Pigou nebo J. Hicks) v úctě, tak se nemohu zbavit základní potíže jejich přístupu. Užitek je ryze subjektivní veličina, mezi osobní srovnání užitku je v ekonomii smrtelný hřích a společenský užitek je nevyhnutelně nekvantifikovatelná veličina a abstraktní označení neměřitelných individuálních užitků jednotlivců.

O zvýšení společenského užitku můžeme s jistotou hovořit pouze tehdy, když lidé přistoupí ke směně (v ekonomické hantýrce transakci), kterou demonstrují vlastní preference. Takto poskytují konečný důkaz, že se přesouvají z méně uspokojivé situace do situace více uspokojivé. Jestli se jejich ex ante užitek (očekávaný) rovná ex post užitku (dosaženému), tak se užitek účastníků opravdu zvýšil.

I kdybych přistoupil na existenci veličiny společenského blahobytu a nutnost její maximalizace, tak by nutnost existence patentů a copyrightů prokázal pouze univerzální důkaz, že každý patent a copyright vedl k růstu společenského blahobytu. Vždy, pokaždé a bez výjimky. Ekonomické a ekonometrické studie však v žádném případě nepřinášejí jednoznačné výsledky. V některých odvětvích ochrana intelektuálního vlastnictví vývoj poněkud urychlila, v jiných naopak.

Ekonomickou terminologií bychom řekli, že obyvatelstvo platí daně (vznikají mu náklady), ze kterých bude mít výnosy pouze držitel patentu a copyrightu a stát. Takže A a B mají výnosy a C jen náklady.

Právnicky jejich existenci také nelze ospravedlnit, jak dokazuje S. Kinsella: „Lze například argumentovat tak, že čistý užitek je maximalizován prostřednictvím přerozdělení poloviny bohatství od procenta nejbohatších lidí ve společnosti k deseti procentům nejchudších. Přestože ukradení nějakého majetku člověka A a jeho předání člověku B zvyšuje blahobyt B „více“ než snižuje blahobyt A (kdyby takové srovnání bylo nějak možné učinit), nevyplývá z toho, že krádež majetku člověka A lze takto ospravedlnit. Maximalizace bohatství není cílem práva. Jeho cílem je spravedlnost, tzn., dát každému, co jeho jest. I kdyby došlo v důsledku zákonů o intelektuálním vlastnictví k nárůstu celkového bohatství, neplyne z toho, že tento údajně žádoucí výsledek ospravedlňuje neetické porušení práva některých lidí užívat jejich vlastní majetek tak, jak si sami zvolí“.

V úvodu jsem ukázal, že vlastnictví je podmíněno existencí vzácnosti a interakce a vlastnictví svého těla. Každý člověk má právo jakkoli naložit s každou vlastní myšlenkou a počítat s důsledky svého rozhodnutí. Může si myšlenku ponechat pro sebe, využívat ji jen k svému prospěchu a nedělit se o ni s ostatními (obchodní tajemství je příkladem přísně střeženého originálního receptu Coca Coly a důkazem, že není potřeba cokoli nad institut obchodního tajemství). Jestliže chce někdo sdílet myšlenku s více lidmi, má možnost využít smluvní svobody (včetně sankcí) přijatelné pro všechny smluvní strany.

Nelze se však nikdy uchýlit k násilí, což je případ současného omezování nakládání s majetkem v důsledku existence patentů a copyrightů. Nehledě na ztrátu efektivnosti, protože spotřeba vzácných zdrojů na splnění byrokratických postupů namísto uspokojování potřeb zákazníků, je nesporně plýtváním.

Centrální plánovači obvykle obhajují svůj model nedokonalostí trhu. Vztaženo na patenty a copyrighty to znamená, že trh je nedokonalý, tudíž by některé výrobky nebo služby nebyly vynalezeny nebo poskytnuty, protože by se do jejich vynálezů nikdo nepustil (neměl by garantovánu návratnost).

Taková obhajoba fakticky říká: žijeme v nedokonalém světě, který je charakterizován uplatněním principu neagrese v podmínkách vzácnosti. Proto některé zboží a služby, které by mohly být produkovány pouze tehdy, kdyby bylo násilí povoleno, nebudou vyrobeny.

To je naprostá pravda, kterou nikdy a nikdo z obhájců trhu nepopíral. Nota bene je taková tržní nedokonalost ekonomicky obhajitelná (jak jsem výše ukázal), stejně jako je morálně obhajitelná (jak jsem výše ukázal). Zatímco státní plánovači nemohou (jak jsem výše ukázal) podepřít svá tvrzení ničím – pokud nebudeme považovat za vědecký manévr, že „už to tak funguje dlouho a mají to všechny civilizované země“.

Zkrátka a dobře: Člověk si nemůže činit nárok na věci, které si není schopen zajistit smluvně (svobodným projevem vůle stran). Je nesporné, že nebude-li stát omezovat nakládání s hmotným majetkem (nic jiného „ochrana duševního vlastnictví není) nebude poskytnuta nebo vyrobena řada produktů. Budou vyrobeny a poskytnuty jiné. Takové, které jsou zosobněny „neviditelnou rukou trhu“ namísto arbitrárního rozhodnutí byrokrata. To je základ společnosti založené na smluvních vztazích, tzn. respektu k vlastnictví, které je východiskem pro směnu, která je jediným zdrojem blahobytu. Žel, dynamika doby není na mojí straně.

Modrý pták

Jestli pro mě nějaká věc představuje opravdové Vánoce, není to ani bramborový salát, ani vůně jehličí nebo „rozzářené dětské oči“, či jak znějí všechna ta klišé k nesnesení ohraná výstupy televizních hlasatelů a kolovrátkem reklamní kampaně. Je to vánoční mše pátera Josefa (Jiřího) Zrunka, která bohatstvím svých hudebních nápadů a neobvyklými hudebními prostředky zdaleka překonává hudbu proslulého Jakuba Jana Ryby. Někteří odborníci ji hodnotí úplně nejvýše – česká muzikoložka doktorka Terrayová dokonce praví, že: “…Paschova Vánoční mše pro své kouzlo, neopakovatelnou originalitu a zemitou sílu nemá obdoby ani v jedné ze známých vánočních mší.“ Navzdory svým kvalitám se však tohle Zrunkovo dílo nikdy nestalo tak široce známým jako podstatně konvenčnější hudba Rybova.

Mše vznikla roku 1766, tedy v epoše tzv. „zlatého věku vánoční hudby“, za kterou je považována druhá polovina 18. století, a bylo dlouho připisováno Edmundu Paschovi. Zrunek i Pascha měli dosti podobný životní osud i zájmy. Oba františkáni, varhaníci, hudební skladatelé, oba moravského rodu souběžně působili na Slovensku a při sestavování sborníků církevní hudby dokonce spolupracovali. Určit tedy správně autorství tohoto opus nebylo vůbec snadné a dodnes není zcela jistě potvrzeno.

Udivující množství melodických motivů, které se v tomto jediném díle vyskytují, by jinému autorovi vystačilo na několik dalších, podobných. Melodie se tu rozpínají od slavnostního zvuku chrámové hudby k prosté zpěvnosti lidových písní, použité hudební nástroje představují obvyklý instrumentář tehdejší lidové hudby. Vedle vznešeného tónu varhan se tu totiž vyskytují i zvonce, pastýřské fujary nebo cimbál. Mše je pozoruhodná též tím, že v ní vedle zkrácených textů latinských vystupuje jako rovnocenný jazyk nářečí z moravskoslovenského pomezí. Tahle hudba se nikdy neomrzí…

Radim Gabor

Odkaz  s nahrávkou mše:

Zrunkova Vánoční mše

A já vám všem přeji klidné a radostné prožití vánočních svátků a od Ježíška hlavně zdraví a pohodu !!