František I.

Do letošního roku vstupuje Španělsko s poněkud netradičním turistickým heslem. Zní: “Španělsko, část tvého já!“ Nevím, jak kdo a který, ale já bych si pro sebe vybral zažívací trakt a ledviny. Snad protože mám španělská vína strašně rád a jen díky nim pomalu zapomínám na leckteré svoje strasti, spojené kdysi s tímto královstvím. Kamarád má naštěstí jiné zkušenosti. Vína z této země dokonce dováží a mne bere jako jakého si auditora či odborného poradce. Kupodivu občas i poslechne. Tak se stalo, že jsem si jednou sedl, otevřel věnovanou lahev a zkusil svoje ne zcela utříděné myšlenky v tomto oboru sepsat a odlehčit tak současné složité politické situaci. Kdo si má neustále (furt) rvát kštici, zda na hradním trůnu zůstane nemocný stařík, popřípadě tam dosedne těžce havloidně zeleně, profláklý profesůrek a zda budeme mít za premiéra mezinárodně polousvědčeného podvodníčka. Takže:

Španělsko má kolem 1 milionů ha vinic, což je dnes asi největší plocha vinic na světě. Ale co do výroby, obsazuje až třetí místo. Z toho je zřejmé, že se tu vinaři v posledních 20 letech zaměřili hlavně na kvalitu. Po stránce vinařské lze tuto zemi rozdělit na 69 oblastí, tedy denominací. Dvě oblasti mohou díky velice příznivým přírodním podmínkám, kvalitě produkovaných vín a speciálního dohledu označovat své výrobky značkou původu  DOCa. Původně ji měla pouze oblast Rioja, ale roku 2001 ji získala i malá oblast v Katalánsku s názvem Priorat.

Bílá španělská vína vůbec nejsou špatná

Mnoho lidí si myslí, že tím, že je Španělsko na jihu, tak tu nemohou vyrábět dobrá bílá vína. Zapomínají, že mluví o třetí nejhornatější zemi v Evropě. Zdejší vinice bývají dost často vysoko položené, nebo mají blízko k oceánu, který také vinice ochlazuje. Proto mají bílá vína v některých oblastech skvělé podmínky k rozvoji.  Jeden ze dvou nejtypičtějších španělských odrůd bílých vín je kultivar Verdejo. Víno z něj bývají svěží a dobře pitelná. Doma je nejvíce v autonomní oblasti Kastilie-León v oblasti Rueda, což je asi 800 m nad mořem položená náhorní planina na severozápadě země se zhruba 13 tisíci ha vinic, kde je poměrně drsné počasí. Vinařství Cuatro Rayas, producent vynikajícího Verdejo, bylo založené v roce 1935 a je největší a nejstarší bodega (vinařství) v této oblasti. Některá vína navíc vyrábí z hroznů ze stoletých keřů, které dávají velice vyrovnanou sklizeň. Dost často toto víno nechávají ležet v barikových sudech z francouzského dubu.

Druhá odrůda pro výrobu bílých vín je Albariňo. Dobře se jí daří v Galicii na severozápadě Španělska. Víno tu pěstují v pěti oblastech na přibližně 3500 ha, z nichž nejdůležitější je Rias Baichas, kde se nachází i firma Bodega Granbazán. Ta například považuje zmíněné víno za vrchol svojí nabídky. Kraji se ne neprávem říká „zelené Španělsko“, protože tu celkem hodně prší a vše je tu na rozdíl od vnitrozemí příjemně zelené. Není divu, že tu vinohradníci pěstují až 90 % bílých moštových odrůd. Ke kultivaru Albariňo se váže i zajímavý příběh. Révu prý přivezli ve 12. stol. mniši Cisterciáci z Německa od Mosely. I překlad názvu, „Bílá od Rýna“, svědčí o tom, že hrozny mají původ v Rýnském ryzlinku. Albariňo si oblíbili u moře, protože se velice dobře doplňuje s rybami a se zdejšími pokrmy z ústřic, slávek, krevet, či dalších plodů moře. Mají pravdu.

Vinařství Mas Llunes patří mezi rodinná vinařství. Najdeme ho v oblasti Empordá téměř u francouzských hranic. Víno se tu pěstuje stovky let, ale vinařství samo je velice mladé. Majitelé ho založili v roce 2000 a ročně vyprodukují přibližně 100 tisíc lahví, což je na Španělsko relativně málo. Na druhé straně milovníci vína berou tuto oblast jako velice kvalitní. Na jedné straně chrání vinice hory a na druhé na ně působí vliv Středozemního moře. Proto vína odtud patří mezi ty dražší. Vinařství nabízelo na jedné ochutnávce v Praze, kterou pořádalo Španělské velvyslanectví, lehce barikované cuvéé (tedy směs či kuvé), které však obsahovalo víno kultivaru Cariňena blanca, které je jinde vzácností, ale zde tuto révu považují za autochtonní odrůdu.  

Když červené, tak z Rioji

Neslavnější vinařskou oblastí ve Španělsku je bezesporu Rioja s ústředním městem Logrono. Révu vinnou tu pěstují na 60 tisících ha a patří tak největším vinařským regionům země. Je to zároveň denominace a autonomní oblast, která maličko zasahuje do denominací Navara a Baskitsko. Nejoblíbenějším kultivarem je vynikající červená odrůda Tempranillo, právem oblíbená v celém Španělsku. V oblasti Rioja je například pro výrobu červených vín povoleno omezené množství modrých odrůd, jako např.  Mazuello, Garnacha, Graciano, apod., ale v lahvích vždy převládá  Tempranillo. Vinařství Bodegas de la Marquesa –Valserano má poměrně dlouhou historii a dle názvu i šlechtický původ. Majitel však krom šlechtického titulu, patřil mezi osvícené vinaře a vzal si příklad z francouzských regionů, jako jsou například Bordeaux či Medoc. Záhy začala jeho vína vítězit na mezinárodních přehlídkách a vinařství se proslavilo. Dnes vinařství obhospodařují členové páté generace rodiny a s kvalitou vína patří mezi španělskou špičku. Víno Valserrano Crianza obsahuje 90 % odrůdy Tempranillo a 10 % odrůdy Mazuello. Termín Crianza v názvu znamená, že víno muselo zrát minimálně 12 měsíců v barikových 225 litrových sudech a další rok v lahvích. To ovšem platí pouze pro oblast Rioja s klasifikací DOCa. Jinde nejsou pravidla tak přísná. Setkal jsem se ještě s víny typu Reserva. Zmíněné produkty musejí zrát minimálně 18 měsíců v sudu a 18 měsíců v lahvi. Nejcenější vína s názvem Grand Reserva zrají dokonce dva roky v sudu a tři roky v lahvích.

Oblast Ribera del Queiles není od denominace Rioja daleko. Zasahuje do provincie Navara, ale vinaři mají některá specifika. V Navaře se například nesmí zavlažovat. Tady zavlažují. Také mohou s révou experimentovat. Mohou zasadit například odrůdu Syrah, která není v Navaře povolená, a nic se neděje. To je výhoda oblastí Vin de la Tierra, tedy oblastí, kde si na nic nehrají. Vína mají vynikající, ale bez zbytečných hloupostí na etiketách. A také lacinější. Vinařství Bornost představilo v Praze například cuvée Guelbenzu Evo, které se sestává z vín kultivaru Cabernet Sauvignon, Garnacha a Merlot. V jiných produktech používají kultivar Graciano, málo známou místní odrůdu, která však dodává vínům v malém množství jistou lehkost a kyselinku. Samo vinařství sice založili v roce 1851, ale v posledních letech nevydrželo konkurenci a banka ho odprodala družstvu Bornost. 

Oblast Priorat společně s oblastí Ribera del Duero patří mezi malé vinařské regiony. Vinařství jsou povětšinou rodinná a malá. Teprve v 90. letech tu například vybudovali silnice. Snad proto zdejší produkty milovníkům vína sympatická a zdejší vína patří mezi svým způsobem originály. Většina vín je postavena na základní odrůdě Garnacha.  Vína z Prioratu mají vysoký obsah alkoholu. Výjimkou není ani obsah 15 % etanolu, aniž by to bylo nějak zřetelně znát. (Lžu. Je to znát.) Hlavním důvodem je břidlicová, záhřevná, kamenitá půda, dostatek slunce a účinnost jeho paprsků, které zvyšuje odraz blízkého Středozemního moře. Místní utvořili spolek zhruba 140 drobných vinařů s názvem Vinicola Dell Priorat, které dohromady obhospodařuje více než 200 ha vinic. Doputovat sem z Barcelony, to je horor.

Trampoty v denominaci La Mancha

Pod Madridem nalezneme vinařský region Pago Calzadilla, což je zajímavá vinařská destinace. Nejdříve je ale třeba poznamenat, že se pod Madridem rozkládá snad největší vinařská oblast na světě, známá jako působiště známé Cervantesovy postavičky, Dona Quijota. Je to region La Mancha se 160 tisíci ha. Bohužel o některých zdejších velkých vinařích je známo, že vyrábějí i u nás dobře známé lacinější produkty, tzv. supermarketová vína, po našem krabičky. Tím si ovšem do velké míry zkazili pověst. Nejen sobě, ale i těm ostatním. Kvalitní výrobci, kteří nechtěli mít s uvedenou praxí v oblasti nic společného, se rozhodli začít v La Manche produkovat vína pod označením Vino de la Tierra. Před deseti lety vznikla na základě tohoto počinu denominace Pago Calzadilla. V současné době sdružuje pouze 14 výrobců, kteří musí splňovat podmínky vstupu. Mimo jiné například limitovanou produkci hroznů, zaručenou kvalitu produktů, vinice musí být přímo u vinařství, ne např. 20 km daleko apod. V Česku několikrát tuto oblast reprezentovali vinaři z městečka Huete, sdružení v družstvu s názvem Pago Calzadilla, tedy stejným, jako má jejich denominace. Představili se odrůdovým vínem Syrah s názvem Allegro. Kultivar Syrah není typická španělská odrůda. Nicméně pod Madridem se jí daří, má tu vynikající klimatické podmínky, víno je velice dobré, kvalitní a prý je po něm poptávka.

Sinforiano Reserva z vinařství Sinforiano je stoprocentní odrůdové víno typu Tempranillo z oblasti D. O. Cigales, které zrálo 24 měsíců v dubových sudech. Oblast je typická spíše výrobou růžových vín, ale je vidět, že místním jde i červené. Bodegas Sinforiano je malá rodinná firma, která obhospodařuje 70 ha vinic. Vinice jsou zhruba 800 až 900 metrů nad mořem. Není výjimkou, že některá jiná vinařství mají v této části Kastílie vinice až 1000 metrů nad mořem. Vína jsou ale hutná a tříslovina se doplňuje s kyselinkou, takže výsledek je velmi pitelný.  Oblast D. O. Cigales má pouze 2000 ha vinic, takže opět patří mezi ty menší. Není ani moc známá, což je vzhledem ke kvalitě a chuti zdejšího vína škoda.

Oblast Ribera del Duero leží asi 80 km na západ od Rioji a celková plochy zdejších vinic činí přibližně 20 tisíc ha. Dominantní kultivar je opět Tempranillo, ale tady této odrůdě říkají Tinto Fino. Prý zdejší Tempranillo má silnější slupku a tím pádem více barviva a taninu. Konec konců v Ribera del Duero nejsou sami. Tato réva má na mnoha místech Španělska i Portugalska mnohá další synonyma. Víno Conde de san Cristóbal Raices Reserva z vinařství Grupo Vinícola Marqués De Varga patří mezi hodně drahá a kvalitní vína. Jmenované bodega (dosaďte vinařství či sklepy) tohoto vína navíc produkuje pouze šest tisíc lahví, což je opravdu minimální výroba, vhodná pro sběratele, znalce nebo prý i jako investiční víno. Nápoj opravdu působí mnohem silnějším dojmem, než jeho konkurence z Rioji. I barvu má tmavší.

Nejen malá vinařství

V Praze se také často prezentují i vinařství značně rozsáhlá s filiálkami po celém světě. Takovým výrobcem je například firma Ferrer Family Wines – Freixenet Group. Tento v současné době konglomerát se rozrostl šikovností majitelů rodiny Ferrer. „Vinařství založili v roce 1861,“ říká exportní ředitel firmy, Peter Protić, „ale sláva naší společnosti se začala šířit až od roku 1914, kdy jsme začali vyrábět šumivé víno Cava. Tak se totiž ve Španělsku říká vínům kvašeným v lahvích francouzskou metodou.“ Postupem doby skupovali perspektivní vinice a zakládali další vinařství po celé zemi. Mají je v oblasti Rioja, Ribera del Duero, Priorat a dalších významných denominacích. Dnes vlastní 21 vinařství v osmi zemích na třech kontinentech. V Mendoze vlastní i vinice ve výšce 1300 m nad mořem! Kromě toho společnosti patří vinařské podniky ve francouzském  Bordeaux či Champagne, v Austrálii vlastní dvě vinařství a jedno mají dokonce v Kalifornii v USA. Roční produkce firmy činí včetně šumivých vín 200 miliónů lahví. Sekt Cava Freixenet prý znají gurmáni ve145 zemích světa a firma ročně vyprodukuje 70 miliónů lahví této značky. Vše samozřejmě francouzskou metodou druhotného kvašení v lahvích. Já už ho znám také….

Zlato z Terréz

A pomyslná sladká tečka na závěr. Sherry je španělská specialita, která se týká prakticky pouze Andalusie, kde se nacházejí čtyři denominace pro vína tohoto typu. Nejslavnější z nich je Terréz. Výrobně se jedná se o tzv. fortifikovaná vína. Najdeme mezi nimi i suchá vína, ale převládají sladká. Hrozny bílých odrůd Moscatel a Pedro Chimenéz  se před zpracováním nechávají sušit na slunci, hrozny odrůdy Palomino tu dávají přímo do lisu. Po smíšení zraje víno v  typických sherry sudech, které jsou zaplněné pouze do pěti šestin. Ke konci kvašení by se měla na povrchu vína utvořit speciální ušlechtilá plíseň. Pokud se utvoří, je nápoj braný jako kvalitnější, přestože fortifikace často probíhá i bez tohoto povlaku. Po skončení kvašení se víno dolihovává a následně opět zraje v trochu odlišnějších ležáckých sudech, typických opět pro tento typ vína. Sudy tu skládají v několika řadách nad sebou a v průběhu roku je místní vzájemně přelévají od shora dolů a zpět. Systému se říká solera. Tím dochází ke standardizaci sklizně či dokonce ročníků, víno se provzdušňuje, což opět přispívá k lepší fortifikaci obsahu. Sherry má obvykle i díky dolihování zvýšený podíl alkoholu na 19 – 22 %, ale například druh Sherry Fino má podíl alkoholu pouze 15 – 17 %.

Na Sherry je nejzajímavější fakt, že ho více než Španělé pijí hlavně Angličané a Holanďané. Podle pověsti ukořistil pirát Drake, když porazil španělskou Armadu, také loď plnou tohoto vína. Královně Alžbětě Anglické prý velice zachutnalo, takže po válce se stal anglický královský dvůr nehledě na náboženské otázky věrným odběratelem zmíněného moku.

Víno Fino Inocente od firmy Chosé Estévéz na příklad zraje osm let a je zajímavé tím, že hrozny pocházejí z jednoho vinohradu, navíc pouze z odrůdy Palomino Fino, což tu není normálně zvykem. Proto také patří mezi nejjakostnější nápoje tohoto typu. Vinařství založil José Estévéz de los Reyes v městě Jerez v roce 1974. Společnost postupně rozšiřoval, takže ho dnes tvoří tři bodegy. Jedno z nich se však trochu z oblasti vín vymyká. Jde o filiálku Valdespino, která je spíše lihovarem. Zde je dobré se opět trochu vrátit do historie. Jakmile si Angličané oblíbili Sherry a v domech se jim začaly vršit sudy, zjistili Skotové, že to je to pravé, co dodává jejich whisky onu správnou chuť. Sháňka po těchto zvláštních dřevěných artefaktech trvá dodnes.  Není tedy nijak zvláštní, že se i ve Španělsku našla firma, která vyrábí vynikající Sherry a má k dispozici potřebné sudy. Začali si pálit svoji Malt Whisky ze skotského i španělského sladu a nechávali ji zrát v sudech, kde dříve skladovali vína značek Paolo Cortado a Oloroso. Podobné to bylo s dováženým kubánským rumem a samozřejmě i s místní brandy. Ve všech případech prý stejně jako u Sherry stárnou destiláty pomocí systému Solera. Rum jsem šťastně propašoval….

Ptakopysk podivný

Nahlédl jsem o prvním prosincovém weekendu do Brna, jak to činím už mnoho a mnoho let. Je to takový rituál. Zajdu na pivánko, pocourám po štatlu, okouknu, jak jde život, cestou něco sezobnu a tak. Nezúčastněný čtenář by si mohl myslet, že jsem po tolika letech obrněn proti překvapením, ale Brno dokáže člověku rozhodit čakry, kdykoliv se mu zachce. Zkrátka, letos jsem si zase znova uvědomil, že žít Brno je hlína. A nebojím se prohlásit, že rok od roku je to stále těžší hlína.

Snahu dostat se z dálnice na Zvonařku jsem odpískal už někde u Rosic, protože tam začínala kolona vedoucí až kamsi do orientálních zemí za Brnem. Přískoky jsem se po hodině proplížil ke sjezdu k výstavišti a byl jsem rád, že jsem rád. Překvapilo mě, že jsem zvládl vymotat se z uzlu za Šrajbeckým tunelem a ve svatém nadšení nad tím, jak jsem dokázal přelstít hlavolam značení dopravních inženýrů z magoše, jsem špatně dešifroval značení uzlů tunelu u Kéniku a místo do Medlánek jsem odjel via Svitavy. Na autostrádě jsem při vyhlížení možnosti provedení otočení do protisměru vzpomněl na dopravní hádanku, kterou mi bylo řešit mezi velbloudářskými stezkami Veveří a Lidická. Drže se striktně značek, kroužil jsem tehdá jednosměrkami furt dokola bez šance se dostat na některou z hlavních tepen. Nakonec mi ruply nervy a nedbaje dopravního značení, vjel jsem do vnitrobloku, projel kolem užaslých domorodců v galábíjích, kteří pokuřovali vodní dýmky, hovořili o pádu Komety a popíjeli čaj u svých ohnišť, prokličkoval mezi ženami připravujícími večerní kebab a dětmi hrajícími si na ďaury a ifríty, prosmykl se mezerou mezi dvěma jurtami a rozhlédl se. Kolem svištěli šejkové ve svých korábech, z otevřených dveří rychložerů se linula vůně kebabu, na chodnících přešlapovaly dívenky více, či méně lepých tvarů, z heren se ozýval cinkot automatů… Lidická! Byl jsem vysvobozen ze zakletí. Ale zpět do žhavé současnosti. Současné Brno je poslední dobou fascinujícím způsobem rozkopáno. Kamkoli jedete, narazíte. Jestli očekávají nový příchod generála Torstensona, nebo anšlus nevím. Ale už jsem vycvičen, takže jsem nechal stát auto na předměstí a šalinou jsem se transportoval po kýžených cílech. Šalinou… mňo… ehm… na zastávce jsem se snažil vnést lingvistické světlo poznání do Pišvejcovy a Pidižvíkovy hlavy. Výsledek byl ten, že když se jednička objevila na obzoru, Pidižvík zvolal hlasem jasným a zvonivým: „Dědo, šulin už jede!“
Štaca jenom zašuměla.

Chtěl jsem havěti ukázat brněnské vánoční trhy, takže jsme dojeli až na Padovec, což je bývalý bufet proti hlavnímu nádraží. Magošem evidentně cloumá obama před teroristickými útoky, protože člověk zakopával o nastražené betonové obrubníky, napříč postavená auta Empů, potkával četníky v neprůstřelných vestách se samopaly… no budiž. Je to móda, politici z magoše se mohou hrdě bít v hrudní košíčky, že zabránili, neumožnili a zajistili. Třeba jim to přinese bodíky v příštích volbách, koneckonců ono je celkem jedno, kterým oknem magoš vyhodí peníze daňových poplatníků.
Zjistil jsem, že některé palposty byly obsazeny Empy a policisty ve výkonu trestu. Proč by jinak stál strážce pořádku na doslech od pouličního hudebníka hrajícího tak zvířecky falešně, že jsem to poznal i já? Jako psychicky labilní jedinec bych hudebníkovo trápení ukončil dobře mířenou ranou během deseti minut, ale strážce zákona stál neochvějně jako skála na Helgolandu. Kráčeje kolem mekáče na křižovatce Masaryčky a Kapucínského náměstí, tradičně jsem proklel debila, který dopustil zánik Černohorky a vyjádřil křesťanské přání, aby se smažil v kotli na sedmé úrovni pekla.
Hodlal jsem projít spodkem Zelňáku kolem krokouše na rathausu na Svoboďák, odtud kolem sochy exekutora nesoucího pračku na Moravské, kde jsem chtěl opět nastoupit na šalinu zpět do periferních slumů. Chtěl jsem ukázat havěti, co jsem měl s sebou, stánky s ozdobami na stromeček, koupit jim grilovaný oštiepok a sobě klobás s chlebem. Svařák ne. Svařák se neprodává, protože by musel obsahovat víno, koření a cukr. Prodává se turbomošt, který obsahuje … no… něco určitě obsahuje, ale co??? Každopádně to nepiju.

Nalezl jsem do předvánočního ruchu na Zelňáku a zjistil jsem, že úbytek stánků zase pokročil. A docela brutálním způsobem. Zatímco loni jsem cestou nalezl alespoň jeden stánek s foukanými ozdobami na stromeček, letos už jsem neobjevil žádný. Po prodejcích grilovaných oštiepků se slehla země, stejně jako po klobásnících. V Radniční, která bývala plná stánků od Zelňáku až po Panskou, to byla bída s nouzí. Poněkud rozčarován jsem vedl havěť na Svoboďák, že jim ukážu Betlém. Takovej ten velkej, dřevěnej, vyřezávanej. Jsem si myslel, že ho havěti ukážu. Houbeles! Místo betlému se na Svoboďáku urodilo k primátorskému pyji velké bílé varle. Jenom jedno. Asi magoš už nemá ani vindru z toho rance peněz, které po sobě zanechalo předchozí odeesácké vedení města. Hlavně že mají betonové zátarasy…

Na Moravském náměstí, kde jsem si vždycky u stánku před nástupem do šaliny dával klobás dlouhej a tlustej jak sloní chobot, bačovala nějaká charita. Všechno v bílejch megastanech… Nanynky převlečené za anděly… ze všech charitníků čišelo nadšení pro Věc, škvírami v nadšení odkapávala dobročinnost jako med, na nás nahlíželi s laskavým pochopením, jako na zbloudivší ovečky, které je třeba přivést zpět do stáda, nebo se s nimi alespoň podělit o jejich vlnu… neudělalo se mi tentokrát dobře na Moravském náměstí.

Jediné, co zůstává ve štatlu nezměněné, jsou lidi. Přátelští, usměvalí lidičkové a člověci, ochotni s vámi prodiskutovat problematiku kolemjdoucího holuba, pocintanejch vnoučat, náhlého záhadného zmizení fronty na bramborák, přestože bramboráky byly na place, prostě všeho, co zásadním způsobem hýbe světem o první adventní neděli. A hlavně – malebné dialekty od hantecu, po veleslavínskou češtinu s přízvukem, jaký už v Čechách neuslyšíte, zněly z každého hloučku a byla radost naslouchat. Tohle se zakázat nedá a přesně kvůli tomuhle do štatlu jezdím.

Takže zdarec, zase napřesrok…

Dušan Neumann

President Trump pobouřil celý politický establishment Velké Britanie a samozřejmě hlavní media, včetně Ministerské předsedkyně, starosty Londýna, Arcibiskupa z Cantenbury,  třemiu vstupy na Twitteru, a po lavině kritiky z UK, se rozhodl odložit návštěvu Velké Britanie, kterou mu politická elita země stejně chtěla zakázat, čímž ji nasral ještě víc.

       Přiznávám, že to chápu jako briliantní politický krok, byť v poněkud zemanovském hávu, který jsem od něj nečekal.

Pozdvižení způobily tři  video “tweety” (hrome, jak se to řekne česky), které převzal od miniaturní britské politické strany, doma označované za xenofobní, Britain First.

       První z nich  – nazval bych to digitálními notickami – ukazovala bradatého muslima ničícího sošku Panny Marie, druhá pak islámský dav v Egyptě, který shodil 19letého kluka za střechy a  na zemi ho ubil, ve třetím byl holandský chlapec o berlích seřezán vyznavačem náboženství míru.

       Hned se nechali slyšet pobouření – PM Theresa May  a starosta Londýna Sadiq Khan, kteří ve vysílání BBC z toho udělali protitrumpovský horrorový příběh. Nepobouřila je brutalita činů na videu, ale fakt, že tweety dostal Trump od Jayda Fransena, zástupce nacionalistické, antiimigrační strany kritické vůči Islámu, Britain First. Podle Mayové to byla vážná chyba, rozbíjející jednotu a toleranci britské populace. Starosta Sadiq Khan to použil jako záminku k požadavku odvolání Trumpovy návštěvy v UK.  Člen Parlamentu Chris Bryant, známý pod přezdívkou, Kapitán spodky, neboť na buzerantských webech uveřejňoval své fotky jen ve slipech, šel ještě dál a obvinil Trumpa z podpory fašismu.

       Trump se nepodal a neomluvil, jak by se čekalo. Naopak, zrušil návštěvu, čímž zcela vykolejil kritiky. Použiv své “infantilní” metody komunikace, 160 písmenkového tweetu, napsal T. Mayové – “Nezaměřujte se na mne, ale na destruktivní radikální islámský terorismus, který ničí UK. “We are doing just fine”…

       Jeho odpověď však podle mne není nezodpovědná, necitlivá,  ani ne-presidentská – naopak mi připadá prohnaná.  Trump se v odpovědi neobrací na britské politické elity, včetně neslané-nemastné Mayové, ale na tu velkou část nasrané britské veřejnosti, která toho má už dost. Začínám si myslet, že to Trump dělá schválně primitivně, aby si odpůrci mysleli, že je primitivním blbem, a tím automaticky snížili ostražitost, protože blb jim přece nemůže intelektuálně konkurovat.

Co Trumpovi kritici nechápou, je rozměr v němž vidí své poslání. Jeho cílem je America First again, ale aby mohla být Amerika znovu vedoucí silou západní civilizace, musí být nejprve tato bráněna a zachráněna. Trump se neprojektuje jen jako zachránce Ameriky, ale jako celé Západní civilizace.

       Smysl vlastního politického poslání asi nejpregnantněji vyjádřil v projevu ve Varšavě, který nějak progresivním mediím zcela unikl:  “ Komponujeme symfonie, vynalézáme, ctíme slavné předky, tradice a zvyky, a snažíme se posunout hranice vědění. Ceníme si dokonalosti a snažíme se k ní dospět. Vážíme si a obdivujeme inspirující díla umění a ctíme boha. Považujeme si zákona a chráníme právo na svobodný názor a jeho vyjádření.  Zrovnoprávnili jsme ženy jako pilíře naší civilizace a našeho společenského úspěchu. Věříme v základní civilizační roli rodiny , ne vlády a byrokracie, jako středu našich životů. Debatujeme o všem, jsme ke všemu skeptičtí a akceptujeme každou výzvu.” (můj neumělý zkrácený překlad)

       Z perspektivy této řeči se trio anti-islámských tweetů nezdá jako nejlepší reprezentace jeho záchranného tažení. Jenže Trump není vypěstovaný, uhlazený politický vůdce. A už vůbec nehraje podle zažitých pravidel. Myslím si, že právě tyto neortodoxní a navenek primitivní metody používá, aby naštval media, která okupují většinu komunikačního prostoru. Ta právě v jeho kritice zveřejňují jeho ideje a kroky jeho tažení, jež by se jinak do medií vůbec nedostaly. Trump tímto zůsobem neoslovuje media ani společenské elity, ale právě ty obyčejné, otrávené a naštvané lidi, jimž jeho zdánlivě křovácké metody, vlévají naději, že náš svět ještě není ztracen.

       Chápu, že jeho komunikační kanály a metody nevyhovují tradičním naškrobeným konzervativcům. Trumpovi však došlo, že jejich metody v moderním světě nemají šanci ovlivnit širokou nespokojenou veřejnost. Jeho modus operandi je jednoduchý – vyhnout se nepřátelským mediím a oslovit “tichou” většinu jež má plné zuby politické korektnosti.

       Trumpovy tweety, s nimiž jsem se ještě nesmířil, nejsou o jeho americké vizi, ale jsou primárně negativistické, poukazují na to co nechce a v čem soucítí s mlčenlivou občanskou většinou. Nejde  mu o získání přízně radikálních muslimů, o respekt liberálních elit, o pozitivní články v TIME a Guardianu, o přetažení politických korektních a oteplovačů na svou stranu, ani o přízeň Theresy Mayové. Ti všichni jsou mu celkem fuk. Jeho poselství je určeno všem těm obyčejným lidem, kteří už mají dost politické korektnosti, byrokratické péče, omezování osobní svobody a ztráty atlantické identity.  A tihle lidé jsou i Trumpovou nadějí, že se probudí z lethargie a začnou se znovu angažovat.

       Evropa pod regulačním deštníkem EU,  je na sebevraždené civilizační stezce. Obamovská Amerika na tom nebyla o moc lépe. Právě tento společenský stav posadil Trumpa do Bílého domu, nikoliv politická strategie Republikánské strany. Trump jednoduše vystoupil s heslem “ a už je toho dost”, které stačilo elektrizovat zoufající si voliče. Proto dnes Trump trčí v západním politickém světě jako hnisavý palec, ne jako nepředvídatelný politický cvok, ale jako jeden z mála poředstavitelů západního světa, který si nebere servítky při odkrývání politicky korektních lží. Nikdy jsem si nedokázal představit a dodnes se stím nelehko smiřuji, že někdo jako Trump bude poslední nadějí naší civilizace.

Pozor!…………….HLÁŠENÍ……………….Pozor

v úterý, dne 21. listopadu 2017, od 18 hodin,

se uskuteční 11. setkání k uctění památky Klauna Parafína,
v restauraci U Pivoje, adresa  Františka Křížka 513/20, 170 00 Praha 7

Rezervace je na občanské jméno Modrého ptáka

Ahoj!

Ad „partička autistů“ o jejíž zboží není zájem…myslím, že zájem o něj není především ve velkých tradičních stranách, protože vykládají lidem, že by to šlo i jinak. A díky za to!

Zubaři a S.r.o. – zásadní rozdíl je, že s.r.o. ručí do výše základního jmění, které může být 20 000,-Kč(?současnou výši nevím) a OSVČ celým svým majetkem!! A to kvůli tomu, že vypadl internet a nedodal jsem účtenku včas, nestojí za to riskovat!

A když už meditujete o tom  proč to ty strany dělají… naskýtá se filosofická  otázka proč je volit, když chtějí být v opozici?  Tedy – v demokratickém systému.

Až bude opět zavedena vláda jedné strany s podporou KSČ (sloučené s ČSSD), pak má smysl volit opozici.Ale ta zase v nabídce národní fronty nebude.
Ale dnes?

Ovšem – pokud vyjdeme z mé definice demokracie :

„Demokracie je jen způsob, jak se nekrvavou cestou dostat k moci“

lze leccos ze současného vývoje pochopit.  🙁

Otázka je, kdy dojde  na tu krvavou cestu“?

„Je pro mě srdeční záležitostí, abychom už neprohlubovali příkop mezi východní, západní a střední Evropou“ prohlásil Juncker a odmítl finanční sankce proti Maďarsku a Polsku kvůli rozporům s Bruselem v migrační, příp. justiční politice.

 Juncker  ( ZDE* ) tedy oficiálně přiznal, že kopali příkopy.
Teď už jsou ty příkopy nepřekročitelné, tedy přichází doba pro „budovatele mostů mezi národy“ …

Až se naši politici přihlásí, že ČR by mohlo být takovým mostem mezi západem a východem, nezapomínejme, že po nás, po mostě, budou dupat obě strany…  🙁 !!

Tak znova připomínám:

30.9. až 1.10
sraz, pivo  a grilovačka u mě
večer: HotelŠumava, jako loni.

Potřebuji vědět kolik nás bude, abych neblokoval „celý“ hotel… a jak ty noclehy odřeknu, těžko se pak přiobjednávají. Tak dejte vědět! Čím dříve, tím lépe.

Dana G
.

.
Ahoj Drahuš,
vůbec nevím, co ti na tvé zprávy o zlomené noze a následných problémech napsat. Snad jediné – přeju, aby vše dobře dopadlo! Upřímně a od srdce.
A protože nic nepotěší tak, jako neštěstí jiného, zkusím ti spravit náladu.
Takže co právě zažívám já:
Představ si, že bydlíš ve starém, hodně starém domě. Zdi jsou festovní, zděné,  tlusté, stropy dřevěné.  Dům procházel několika rekonstrukcemi, které ale byly podřízené tomu, že se šetřilo, protože na gruntovní rekonstrukci nebylo. Jednou z úprav před  více než čtyřiceti lety bylo odvětrávání v koupelně,  které bylo vyřešeno tak, že ve stropě byl udělán průduch na půdu a překryt hustější drátěnou síťkou.
No a letos se na půdu nastěhovala kuna, která si zřídila hnízdo na odchov mladých těsně vedle toho průduchu. Než se podařilo kunu i s mladými kuňaty  vyhnat uplynula nějaká doba. A k čemu směřuju?
Před pár dny jsem v koupelně, hlavně ve vaně pod průduchem,  pozorovala jakési drobné mušky, moc pozornosti jsem jim nevěnovala, jen jsem běžné uklidila. Bylo mi sice divné, že ty mušky se nedají zabít, ale to víš, není čas na přemýšlení. No a předevčírem jsem došla k děsnému prozření – ty mušky jsou blechy! Napadaly do koupelny přes ten průduch a protože mi hned nedošlo, že to jsou blechy, tak se jim podařilo se rozšířit do celého bytu!
Včera jsem z toho měla nervový kolaps, dnes se snažím vlastními silami tu pohromu zlikvidovat za pomoci chemie, ale spíš to vidím na odborný zásah deratizační firmy. Dovedeš si představit tu ostudu na vsi, až tu zastaví auto s firmou, vylezou chlapi v chemických mundúrech a s postřikovači v rukou! ?! Navíc největší drbna ze vsi je moje  nájemnice v bytě pode mnou!
Takže tak u mě. Proti tobě to je skoro nic, ale i to dá zabrat.
Tak se drž, opatruj a ozvi se.
Dana
PS: Přes net se blechy nemůžou šířit!

Za 2 týdny:

Ahoj Drahuš,

dík za projevenou soustrast k mé situaci. A ptáš se, jak to dopadlo?

Takže deratizační a desinsekční firma dojela, auto bylo bez popisů a reklamy, hoši zajeli do dvora za barák a převlékli se do ochranných oděvů tam. Nejdřív si ale prohlédli místo činu – půdu a byt. Komentovali to slovy – ježišmarjá, to je velké! (Teda ta slova byla trošku jiná, ale obsah shodný). A konstatovali, že na půdě jsou těch blech fakt mraky.  Po zásahu a během něj měli největší legraci ze mne a mého zděšení nad tím, co mě potkalo. Utěšovali mě ve smyslu – paní, dnes mají lidi plno zvířat v bytech a kdo neměl blechy, ten jakoby nebyl. Buďte ráda, že to jsou blechy, my teď jezdíme hlavně na štěnice. A to je teprv pohroma.

Po ukončení zásahu mě poučovali, jak dál. Přípravek působí delší dobu – několik dnů až týdnů. Po tu dobu by bylo nejlepší, kdybych se mohla z bytu odstěhovat, a hlavně – neuklízet – nevysávat, nevytírat, nevětrat. . Ale  jednou denně bych do bytu měla dojít a projít jej minimálně třikrát dokola, abych nalákala líhnoucí se blechy z úkrytů tak, aby následně po styku s kobercem, podlahou, nábytkem byly zasaženy tím jedem a pošly. Blechy se prý ještě nějakou dobu budou líhnout a já pro ně budu návnadou.

Navíc mi doporučili kontrolní lapače – do plytké misky nalít vodu s trochou jaru. Pokud v bytě budou ještě přeživší blechy, voda je přiláká a já tak budu mít přehled, zda už není odblešeno a zahájit generální úklid. .
Nicméně mě dvakrát nepotěšili. Poprve cenou a podruhé tím, že se bude muset asi zásah opakovat, protože to kuní semeniště je v mezistropním prostoru, v koupelně je strop jen podbitý deskami a na nich obklad z  umělohmotných šablon,  které   už  ale jsou dost za  svou životností,  netěsní, takže prosté  uzavření větracího otvoru nepomohlo. A tak budu muset ten strop strhnout (obklad, „naštěstí“) a udělat nový. Jinak se toho nadělení nezbavím. Až to bude, mám znovu zavolat a oni provedou opakovaný zásah.

 Takže jsem sháněla  někoho, kdo mi ten strop udělá a vymýšlela, jak ho udělat. Obé už mám zajištěno a teď mě čeká realizace.

Takže tak.

A co noha, srůstá?

Dana

PS: v lapačích v obytných místnostech už více než týden ani bleška, zato v koupelně co druhý-třetí den jedna-dvě. Ale o víkendu se bude předělávat ten strop, tak snad….

Macron jede, aneb společné vlastnictví výrobních prostředků je nejlepší. Ťok se znárodňováním políček pod dálnici je naprostý žabař.

Macron se rozhodl k razantnímu kroku.

Dočasně znárodní loděnice, které vyrábějí největší lodě světa, aby je neovládli Italové.

V EU je všechno možné – kromě pomazánkového másla, dvakrát smažených hranolků a chleba se solí.
Jinak si myslím, že i kdyby ty loděnice ovládli Italové, nebylo by to, vzhledem ke stavu italského hospodářství a přijímání migrantů (Tu loď co brání vjezdu migrantů do přístavu tam nechtějí!), na dlouho. A pak by je stát mohl koupit za  1.- €
Velká francouzská hospodářská revoluce opět zahajuje novou éru v dějinách Evropy…